obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915445 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5754 autorů a 391040 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Doktor Smrt ::

 autor Arkana publikováno: 12.12.2012, 16:20  
Nemocnice - přes den obyčejné budovy, uvnitř kterých se pomáhá nemocným lidem. V noci děsivá a temná místa, kde lidé balancují mezi životem a smrtí. Starý pán s rakovinou, Henry Williams a Peter Young, blonďatý mladíček, který měl život ještě celý před sebou. Na první pohled dva zcela odlišní lidé. Když se však na jejich příběhy podíváme důkladněji, zjistíme, že spolu mají společného víc, než se na první pohled mohlo zdát.
 

Stará ošklivá budova Seattleské nemocnice se noří do tmy. Nepříjemný studený vítr zalézá lidem pod kůži, když netrpělivě postávají na nedaleké zastávce a čekají na autobus. Přední parkoviště zůstalo opuštěné, až na jeden starý Volkswagen, který stojí blízko nemocniční brány, ledabyle zaparkovaný nejméně přes tři parkovací místa.
Zatímco se okolní svět připravuje k nočnímu odpočinku, nemocnice žije dál. Lékaři a sestry uvnitř těch odporných šedých zdí nikdy nespí. Na dlouhých chladných chodbách panuje ticho, ale stejně tu lidé nenalézají klid.
To ticho je skoro děsivější než jakýkoli řev. Občas ho něco přeruší. Tlumený dupot bot s gumovými podrážkami. Odkapávání jakési tekutiny z infuzního sáčku. To hrozivé vytrvalé píp, píp píp. Když se zastavíte u některých dveří, slyšíte sténání pacientů. Mrzáků. Umírajících.
Majitelé nemocnic rádi lžou. Lžou, jako když tiskne, ale my jim věříme. Protože nám tvrdí, že nám a našim blízkým uvnitř pomůžou, že nás vyléčí. Že nám nabídnout nějaký zázrak, či co, něco téměř kouzelného.
A přitom je tu tolik mužů, žen a dětí, kteří už se ven nikdy nepodívají. Už neuslyší zpěv ptáků a neucítí vítr ve vlasech. Zlověstné lidské balíčky se noc co noc hromadí v podzemí nemocnice. Přetáhli je tou nedůstojnou plachtou od hlavy až k patě. Jako poslední peřina.
Ještě včera se jmenovali Mike, Larry a Alice. Dnes už jsou to jen těla v mrazicím boxu. Mrtvolám se nedávají jména. Pověrčivost v tom lidem zabraňuje. Ale přesto, nezasloužily by si opuštěné lidské schránky trochu více důstojnosti?
Je s podivem, že nemocnice, jakkoli hrůzné a děsivé jsou – a dost možná právě proto - dokáží lidi sbližovat. Přátelství se rodí tam, kde ho nikdo nečekal a pak náhle zhasíná, stejně jako zhasínají mladé a nadějné životy mezi zdmi nemocnic.
Lidé tu na odděleních leží jeden vedle druhého. Někteří poklidně, jiní se vzpouzí. Větší část lidí nemocnici po čase opustí, jiní už tam zůstanou. Nakonec se ale všichni budou muset smířit se svým koncem. Vždyť tam přece každý z nás jednou musíme.
Lékaři a sestry, kteří tu pracují, odmítají připouštět fakt, že každá nemocnice se dělí na jakési dvě hlavní části. Jsou tu ta krásná nová oddělení s veselými motýlky po zdech, kde si lidé chvilku poleží se zlomenou nohou nebo zápalem plic, a jdou domů. A pak je tu ten zbytek, kam už nikdo nechodí. Nikdo se nenamáhá malovat tu na zdi nějaké motýlky. Pacienti na takových odděleních nemívají návštěvy a nikdo si už pro ně nepřijede, aby si je odvezl zpátky domů. Oddělení ztracená v samotném nitru nemocnice. Pečlivě střežená. Chodí se kolem nich po špičkách a se soucitnými výrazy.
Doktoři tomu říkají „konečná“.
Henry Williams leží na oddělení už dlouho. Nestěžuje si. Proč by si krátil život mračením? Když každé ráno přijde sestřička a přinese mu jeho dávku léků, usměje se na ni. Sestra mu odpoví zvláštním smutným pohledem, který Henry nechápe.
Lékaři mu to také za mák neulehčují. Když jsou v jeho přítomnosti, tváří se vážně a mluví potichu. Proč mu to dělají? Vždyť ví, že už má nejlepší léta za sebou a špatně slyší.
Občas to Henry nevydrží a chytí doktora za lem naškrobeného bílého pláště, dřív, než stačí odejít z pokoje. Ten se neochotně otočí.
„Ano?
„Doktore…“
Někdy se obtěžuje odpovědět. Jindy ne.
„Ničeho se nebojte, pane…“
„Williamsi.“
„Dnes ráno přišly výsledky. Vypadá to dobře. Jestli to takhle půjde dál, brzy budete moci odjet domů za manželkou.“
„Já nemám manželku. Umřela chudinka před šesti lety.“
Trapné ticho.
„Ehm…“
„Takže už nemusím brát všechny ty léky?“
„Ne. Nemusíte.“
A Henry se usměje, protože ví, že mít naději se vyplácí a usmívá se i poté, co se za rozpačitým doktorem zavřou dveře.
Starej Tom z vedlejší postele mu říkal, že oba brzy umřou a on nad ním jenom kroutil hlavou. Kdyby to s ním bylo tak špatné, doktoři by mu něco řekli. Doktoři nelžou.
Henry lituje, že mu to nemůže říct, že mu nemůže dokázat, jak se Tom mýlil, když tvrdil, že už to mají spočítané. Je to asi týden, co Tom zmizel. Jen tak. Jednoho rána se Henry probudil a Tomova postel byla prázdná.
„Odjel domů,“ dozvěděl se později od sloužící sestry.
„Takže už mu bylo lépe?“
„Mnohem lépe,“ odvětila sestra, ve tváři podivný výraz.
Jojo, Bývali s Tomem dobří přátelé, dva staří vlci samotáři proplouvající společně životem. Povídali si a vyprávěli si navzájem příběhy ze svého dětství a z doby, kdy, ještě nebyli přivázaní k bílým postelím téhle nemocnice. Od té doby, co Tom tak náhle odjel domů a ani se se svým přítelem nerozloučil, musí si Henry vystačit sám.
I teď se uvelebí v posteli a je mu dobře. Vzpomíná na svůj domov, tedy, aspoň se snaží. Myslí na něj každý den a sní o chvíli, kdy se tam vrátí a znovu překročí jeho práh. Už si ho moc nevybavuje, to je pravda. Ve své hlavě vidí jednou rodinný domek se zahrádkou a podruhé zase útulný byteček v horním patře činžovního domu, vzpomíná na svoje milované kaktusy i na toho jezevčíka od sousedů, kterého tak rád krmil přes plot, ale už si nepamatuje jeho jméno. Ale ta myšlenka mu stačí, aby se už necítil sám, stačí mu, aby se prozářila jeho chvíle mezi nudnými šedivými zdmi nemocnice.
Klapnou dveře a dovnitř vejde další felčar. Na první pohled sice vypadá stejně jako ti, co za ním byli ráno, ale přesto je na něm něco zvláštního. Doktor si sedne vedle Henryho postele a povzbudivě se na něj usměje.
Henry ho má docela rád. Tenhle doktor si s ním každý den rád popovídá a neodbývá jeho otázky. Pokaždé si najde čas na starého nemocného muže. Tenhle doktor si pamatuje jeho jméno a moc dobře ví, že Henry už dlouho nemá manželku.
Doktor Wood je jeho lékařem již dlouhá léta. Byl u toho, když si před deseti lety zlomil nohu na zledovatělých schodech. Když jeho žena umírala, seděl s ním ve stejné místnosti a držel ji za volnou ruku. A když mu před necelým rokem diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu, byl to právě on, kdo mu všechno vysvětlil a měl pro něj povzbuzující úsměv.
Dnes se ale moc optimisticky netváří.
„Henry…“ položí mu ruku na rameno.
„Také jste slyšel ty nové zprávy?“ Zní tak rozradostněně, že se Wood na chvíli nezmůže ani na slovo. Pak se vzpamatuje a vzpomene si, jak vypadá profesionální výraz.
„Jaké zprávy?“
„Přece že už mě brzy pustí, pane doktore, už půjdu zase domů.“
Wood má pocit, že se mu v krku zasekl obrovský knedlík, který mu znemožňuje mluvit i dýchat. Ví moc dobře, proč přišel do pokoje svého pacienta, ale najednou už si není čistotou svých záměrů tak jistý. Opravdu to dokáže? Je připravený tohle udělat?
Vždycky si s Henrym rozuměli. A když mu byl tenkrát oznámit, že má rakovinu, vedli spolu velice vážný rozhovor. Tenkrát, když bylo všechno nejasné a mysl obou byla ještě příčetná, tehdy mu slíbil, že až jednou přijde čas, nebudou si lhát. Že mu jednou Wood poví pravdu.
A on chce. Tak moc chce a bolí ho to, protože je mu jasné, že svému slibu nedostojí. Ví, že nemůže. Nezvládne to.
„Tak vidíte, Henry,“ řekne nakonec a všechno se v něm svírá, když mu ta slova sklouzávají z jazyka. „Já jsem vám říkal, že společně tu mrchu porazíme.“
A oba se usmívají a klábosí o starých časech. Henry se zase cítí jako mladík a připadá mu, že všechny jeho neduhy spláchla vlídná doktorova slova. Sedí tu – spíš leží – vedle svého starého přítele a je to jako kdysi, když spolu čas od času zašli na jedno pivo. Stejně uvolněné a bezstarostné. Hodiny jako by se v ten moment zastavily a daly tak těm dvěma čas navíc. Je to ale vypůjčený čas a doktor Wood to dobře ví. Ta myšlenka ho tíží, ještě když o několik hodin později odchází.
Henry je spokojený a najednou se mu chce spát. Tolik spát, že skoro nevnímá už ani svůj vlastní dech, cezený s obtížemi mezi starými žlutými zuby.
Náhle cvakne klika. Starce to částečně probudí z letargie a ospale zamžourá směrem ke dveřím. Už moc dobře nevidí a v té tmě je to ještě horší. Kdo je to? Vrací se snad doktor Wood? Nebo je to někdo jiný? Ale kdo?
Na přemýšlení už je moc unavený. Nebo starý. Možná, že obojí.
„Haló? Kdo je tam?“
Muž v bílém plášti se ani nepohne. Henry mu nevidí do tváře. Jedním si ale je jistý – není to doktor Wood a není to ani neochotný mladík z dnešního rána.
„Kdo jste?“ Henrymu se stahuje hrdlo nervozitou.
Sleduje toho muže, když přistoupí až k posteli. Když už si Henry myslí, že mu ani nehodlá odpovědět, konečně se doktorova ústa pohnou a v poněkud děsivém úsměvu odhalí ten člověk perfektní dokonale bílé zuby. Jeho hlas zní v tom tichu téměř přízračně.
„To je různé. Lidé, kteří si potrpí na formálnostech, mi říkají doktor Smrt. Ale pro vás, příteli, jen doktor Vysvobození.“
________________________________________
Když druhý den ráno přivezou Petera Younga, toho blonďatého mladíka, který si v okamžiku získá srdce všech sestřiček na oddělení, vypadá to, že se jedná o další z mnoha případů chřipky s trochu těžším průběhem. S ubíhajícím časem a zvětšujícím se seznamem provedených testů se ale začíná zdát, že všechno není, jak by mělo být.
Uložili ho do postele a na pokoji je s ním jenom jeden další člověk. Ta holka - může jí být asi pětadvacet, tedy přibližně stejně jako Peterovi – ale pořád jen spí a tak o nějakém klábosení nemůže být ani řeč. Za tu dobu, co je v nemocnici, nezjistil vlastně ani její křestní jméno. Vypadá to, že je mimo. Nekomunikuje. A po pár nezdařilých pokusech upoutat její pozornost to mladík vzdá a radši se zabývá něčím jiným – knížkami, starou černobílou televizí, počítáním proužků na tapetách – čímkoli, co by mohlo jeho mozek zaměstnat a udržet ho od špatných myšlenek. Od nekonečného přemítání nad životem, protože to ho bolí a on si není jist, zda ještě víc bolesti unese.
Ještě před pár dny žil Peter docela obyčejný život mladého muže. Studoval na univerzitě, bral svou holku do kina na zamilované dojáky a občas, když měl těžký týden, se v pátek v hospodě opil. Nepatřil sice mezi pravidelné návštěvníky kostela, ale každou sobotu ráno chodil běhat a snažil se jíst zdravě. Nepamatuje si, že by kdy vedl nějaký hříšný život, který by přímo volal do nebe Sešli na mně nějakou pohromu. Tak proč, sakra, proč teď leží v nemocnici a je mu pod psa? Proč zrovna on?
„Pane,“ nese se k němu ode dveří vlídný hlas sestry. „Jste vzhůru?“
Chvíli přemýšlí, jestli by neměl předstírat spánek, není si jistý, zda chce vůbec vědět, proč sestra přišla. Je tak unavený.
„Ano,“ odpoví nakonec rozladěně a otočí se k ní čelem.
Vrazí mu do podpaží teploměr a natřese mu polštář.
„Jaká byla noc?“
„Fajn,“ omezí se znovu na co nejkratší věty.
„Neměl jste bolesti?“
„Ne.“
„Ale nepřipadáte mi moc odpočatý. Jste si jistý, že nechcete nějaký prášek?“
„Jsem v pořádku.“ Nesnáší tu ženskou a její otázky. Proč ho jen nenechají být, proč nemůže v klidu spát?
Vytáhne teploměr, aniž by se na něj znovu podívala.
„Dobře. Doktor přijde později s výsledky.“
Urazila se, to je jasné. A ještě jasnější je to, že Peterovi je nějaká sestra ukradená. Chce domů. Chce vidět dívku, kterou miluje. Zamračí se. Proč vlastně za ním Kate ještě nepřišla? Určitě se dozvěděla, že je Peter v nemocnici. Muselo jí do toho něco vlézt, něco moc důležitého, jinak by už tu přece dávno byla.
Povzdechne si a zavře oči s úmyslem znovu usnout. Nechtěl, aby jí doktoři volali a přesvědčovali jí, že má přijít. Ale zítra to udělá. Změnil názor, je mu špatně a nechce být sám.
Možná si bude myslet, že jsi zbabělec, když se bojíš být sám v nemocnici. I toho si je mladík vědom, ale začíná mu to být dost jedno. Musí jí vidět.
Když se znovu probudí, u jeho postele stojí doktor. Peter nemá tušení kolik je hodin a nejdřív se nedokáže ani pořádně soustředit na to, co mu lékař říká.
„… takže vyzkoušíme něco dalšího, pane Youngu. Uděláme CT a uvidíme.“
„Promiňte,“ hlesne Peter.
„Říkal jsem, že testy nic nového neprokázaly a že vyzkoušíme CT,“ opakuje doktor a tváří se velice netrpělivě. „Pak budeme snad moudřejší.“
„Aha,“ zamumlá mladík, ale doktor už ho očividně neposlouchá; právě vykládá nějaké detaily o jeho případu skupince stážistů, kteří stojí za jeho zády jako hyeny a sledují ho hladovýma očima. Snaží se je nevnímat, nemyslet na to, ale jde to těžce. Pak si náhle vzpomene na slib, který dal sám sobě předešlou noc. Polkne, než se přinutí soustředit se pouze na doktorovu tvář. Dělá mu to problémy; vidí trochu rozmazaně, jako by měl oči permanentně zalité slzami.
„Doktore?“
„Hm?“
„Mohl byste zavolat mojí přítelkyni? Jmenuje se Katherine… Katherine Donovovaná... Její číslo mám uložený v mobilu.“ Teď mě má za sraba. Přestože už má oči opět zavřené, úplně vidí jeho výraz. Bože, chovejte se trochu jako chlap! Možná že ne, možná ho lituje. Na tom nesejde. Lítost je snad ještě horší než opovržení.
„Řeknu sestře.“
Slyší, jak se jejich kroky vzdalují, následuje klapnutí dveří. Už je zase sám. Jediným společníkem mu je puberťačka ve vedlejší posteli, ale ta se ještě neprobudila ze svého zjevně nekonečného spánku. Podívá se na hodiny. Nebyl bez sebe moc dlouho, spal pouhé tři hodiny. A tak je to pořád od chvíle, co ho přijali. Pořád jen spí, spí a spí a čím víc spí, tím více je unavený.
Natáhne se k nočnímu stolku a vezme do rukou knihu, kterou mu tam včera nechala jedna ze sester. Předtím jí nevěnoval pozornost, myslel, že to bude nějaký trapný románek z červené knihovny, jedna z těch knih, se kterou se ženy zamykají v ložnici a tiše nad ní sténají. Teď už ale hledá jakékoli rozptýlení – i kdyby to znamenalo, že bude číst Stmívání.
Když ale knihu rozevře a soustředí se na její první stránku, zjišťuje, že nemůže číst. Písmenka se rozbíhají po papíře a tancují mu před očima; téměř slyší, jak se mu vysmívají, jak se chichotají, zatímco se skáčou jedno přes druhé, slévají se a rozpíjí.
Peter knihu rázně zaklapne a znechuceně ji mrští do kouta pokoje. Stejně mně čtení nikdy nebavilo. Místo toho popadne ovladač a zapne si televizi.
Program, který naskočí na obrazovku je ale zrnitý a přebíhají přes něj šedivé a bílé pruhy. Mladík se probírá dalšími deseti programy. U některých nejde zvuk, nebo je špatný obraz, ale na pár z nich se přece jen dá koukat. Stejně je ale Peter neustále přepíná a bezmyšlenkovitě zírá před sebe. Pak, když už pošesté přepne na kanál s telenovelou z nemocničního prostředí, se prudce skloní a vyzvrací se.
Všechno, co za ten den snědl, rychle putuje zpátky. Cítí nepříjemnou chuť a kyselost trávicích šťáv na jazyku, zatímco zvrací všude kolem. Nemá ani čas otočit se mimo postel a tak většina natráveného jídla končí na přikrývkách.
Když zase klesne na polštář, znaveně natáhne ruku, aby přivolal sestru. Ta o pár minut později přijde, ale už to není ta usměvavá milá dívka z rána, tohle je stará nevrlá ženská s vlasy staženými do přísného drdolu. Když stahuje Peterovy páchnoucí přikrývky a převléká postel do čistého povlečení, neusmívá se ani trochu.
Peter zavře oči. Z televize ho bolí hlava. Musí si odpočinout. Aspoň na chvilku… Konejšivé vlny ho unášejí do temnoty a zapomnění. I tady ale cítí bolest, svírá ho a vůbec neustává, ba naopak, ještě se stupňuje. Hlava ho bolí jako střep a je mu špatně. Do břicha jako by se mu zabodával tucet nožů, Peter se svíjí a objímá rukama, ale je to k ničemu. Už ani nedokáže odlišit skutečnost od iluze, neví, jestli spí nebo bdí. Z jeho úst vychází křik, ale nic není slyšet, otvírá a zavírá ústa jako ryba na suchu.
Z té chvilky se nakonec vyklube pořádná chvíle. Petera probere až pár rukou na jeho zápěstí. Cítí se ještě slabší, než předtím. Odmítá byť i jen otevřít oči.
Do ruky se mu zabodne další jehla. Peter sebou už ani necukne; nějaké píchnutí, to už není bolest, která by stála za jakýkoli pohyb. Všechno ho tolik vysiluje.
„Měřila jste teplotu?“
„Ano… těsně předtím, než jsem vás zavolala, pane doktore. Měl skoro čtyřicet.“
Aha, tak proto je mu tak divně. Je mu příšerné vedro, ale zároveň mu běhá mráz po zádech. Cítí, jak mu po čele stéká ledový pot.
„Pokud se mu teplota do dvaceti minut nesníží, dejte mu studené zábaly.“
Oba chvilku mlčí a očividně nemají ani potuchy, že Peter je vzhůru. Nakonec promluví sestra.
„Ztrácí hodně tekutin a slábne. Brzy už nebude mít sílu s tím bojovat.“
„Já vím.“ Doktor si povzdechne. „Nasadil jsem nová antibiotika, tak uvidíme, jestli zaberou. Ráno mu dejte další dávku morfia, pokud si bude stěžovat na bolesti.“
„Takový pěkný kluk… a tak mladý. Co si myslíte, že to může být, doktore?“
„Nevím, Sue,“ odvětí ztěžka. „Nemám tušení, je mi líto.“
Mladíkovo tělo se pod peřinou svévolně napne, když Peter slyší lékařovu odpověď. To snad nemůže myslet vážně, že ne? To není možné… vždyť když ho přijímali, řekli mu, že má obyčejnou chřipku, proboha. Další vlna bolesti projede jeho horoucím tělem a skončí mu v hlavě jako neodbytný příval ostrého tepání. Utrpení mu znemožňuje jasně uvažovat. Takže co? Co mu chtějí říct? Že… umírá?
Přestože se to zdá jako věčnost, nakonec ho přece jen zaplaví kýžená úleva; zatímco se potácí na hranici mezi vědomím a spánkem, ucítí příjemný chlad, jak se mu šíří po celém těle. Tiše vzdychne a znovu se oddá temnotě, která ho zabalí jako novorozence do jemných přikrývek.
Sluneční paprsky přijdou nepříjemně brzo. Peter se probudí ztuhlý a rozlámaný. Nejhorší bolest hlavy polevila, zůstalo jen tupé bodání vzadu na temeni. Otevře oči, rozhlédne se kolem. Šok ho uhodí náhle jako blesk. Očima hledá spící puberťačku, ale ta tu není. Vzor na tapetě se změnil. Zmizela televize, noční stolek i fíkus, který stával v rohu u dveří. Místo všech věcí, které dělaly nemocniční pokoj aspoň trochu útulným místem, jsou tu jen přístroje. Neodbytné mašiny, které zabíjí poslední šanci na trochu klidu, jako by mu chtěly vypípat mozek z hlavy. Je mu z toho zvuku zle, pípání se odráží od bílých stěn pokoje sterilního jako operační sál. V tu chvíli mu to dojde; tohle rozhodně není pokoj, ve kterém ještě včera usínal.
Jeho domněnku potvrdí sestra, která vejde dovnitř a tiše za sebou zavře dveře.
„Dobré ráno, tak už jste vzhůru. Jak se cítíte?“
„Hrozně,“ odpoví Peter bez rozmýšlení. „Co se stalo? Kde to jsem?“
„Váš stav se včera v noci zhoršil. Dostal jste vysoké horečky a musel jste být převezen z vašeho pokoje sem na JIPku. Doktor vám dal silné léky, což asi způsobilo, že jste spal tak
dlouho.“
„Kolik je?“ odváží se zeptat. Už přestává mít pojem o čase, vlastně ani neví, jak dlouho ho v téhle děsivé budově drží.
„Něco po třetí hodině. Zmeškal jste snídani i oběd, ale jestli máte hlad, něco vám přinesu. Nečekejte ale žádnou hostinu – s vaším slabým žaludkem vás můžu pohostit maximálně rohlíkem.“ Sestra se usměje, ale Peter její snahu o optimismus příliš neocení.
„Nemám hlad.“
Povzdech. „Chcete nějaký lék na bolest? Možná bude nejlepší, když se ještě trochu prospíte.“
Peter má sice pocit, že už za posledních pár dnů prospal polovinu svého života, ale pak pokrčí rameny. Čert to vem. Teď ho zajímá jenom jedno.
„Sestro?“ zeptá se, zatímco dotyčná napichuje omamnou látku do jeho infuze. „Volal někdo mojí přítelkyni?“
„Ano.“ Mluví zdrženlivě a Peterovi se tenhle tón vůbec nelíbí.
„A přišla? Byla tady Katherine, když jsem spal?“
„Ne, pane Youngu… Zatím ne.“
„Nebyla tu?“ Neví jak je to možné, nechápe to. Kate by se na něj přece nikdy nevykašlala! Milují se. Něco se jí muselo stát, jinak by už dávno seděla u jeho postele.
„Pane, vaše přítelkyně má teď hodně práce. Nemám zatím zavolat někomu z rodiny? Rodičům? Sourozenci?“
„Jsem jedináček,“ Peterův hlas je chraplavý, cítí, jak droga začíná účinkovat. „a mí rodiče zemřeli už před lety. Kromě ní nemám už nikoho.“
„Já-promiňte,“ vyblekotá sestra. „To mě mrzí.“
„Hm,“ zamumlá Peter, spíš pro sebe, než k ní. „Mě taky.“
„ Kdybyste něco potřeboval, tak nad hlavou máte tlačítko…“ Dívka mluví překotně a snaží se co nejrychleji změnit téma.
„Vy nevíte, co mi doopravdy je, že ne?“
Sestru ten dotaz vyloženě zaskočí a Petera napadne, že bylo asi poněkud neomalené vybalit na ní něco takového takhle z patra – nachází se však v situaci, kdy jsou mu nějaké zdvořilosti celkem ukradené, takže ho svědomí netrápí. Žena se několikrát zhluboka nadechne, než se přinutí k odpovědi.
„Pane Youngu,“ položí mu ruku na předloktí a mírně ji stiskne. „Jste silný mladý muž. Máte vůli. Jsem si jistá, že všechno bude v pořádku, jen musíte bojovat.“
Peter přemýšlí o jejích slovech ještě pár minut poté, co sestra odejde. Nedospěje však k jinému závěru, než že to byla ta nejlacinější lež, jakou za svůj život slyšel.
Neměli by doktoři a sestry umět dobře lhát? Vždyť to dělají v jednom kuse. Lžou pacientům o jejich zdravotním stavu. Zatajují nepříjemné detaily. Upravují si pravdu, jak se jim zlíbí. Konají tak a říkají, že v jejich zájmu je pouze komfort pacienta. Peter s tím ale nesouhlasí. Říká si, že by byl mnohem radši, kdyby se mu někdo obtěžoval říct pravdu.
Uplynou dva další dlouhé dny, ale Katherine se neukáže. Další dva dny, za které se Peterův stav ani trochu nezlepší. Mladík už jen leží a nehýbe se, i vlastní dech jen s obtížemi vhání do plic a zase zpátky. Celé noci se topí v horečkách. Už si ani nepamatuje, jaké to bylo, když ještě neměl tak hrozné migrény – nebo kdy naposled strčil do úst nějaké jídlo. Veškerou výživu teď dostává v tekuté formě; Peter se dívá, jak tenkou gumovou hadičkou proudí do jeho žil. Teď už ho tolik netrápí křeče v jeho břiše, ale to jen proto, že je neustále pod vlivem morfia. Včera o tom slyšel mluvit dva doktory. Říkali, že musejí dávky neustále zvětšovat, aby lék pořád působil, jak má. Slyšel, jak jeden z nich nadhodil slova jako závislost. A neunikla mu ani odpověď druhého lékaře. Že prý to v jeho případě už nehrozí.
Bohudík, Peter netuší, co přesně ta slova znamenají. Poslední dobou přestává chápat hodně věcí. Přestává rozumět tomu, co mu lidé říkají. Přestává mít zájem o cokoli jiného, než spánek.
Sestra mu ráno vypojila antibiotika. Nejasně vnímal, že na něj mluvila a vysvětlovala, že doktoři zkusí zase něco jiného. Peter se neobtěžoval odpovědět; jen trpělivě čekal na další dávku morfia a modlil se, aby mohl opět usnout. Už dávno ztratil víru v Katherine. Vlastně už ztratil víru v úplně všechno.
Čtvrtý den pobytu v nemocnici. Sotva se Peter probere a přinutí se otevřít oči, stojí u jeho postele sestra.
„Pane Youngu,“ říká s úsměvem, jaký se na její tváři již dlouho neobjevil, „to je dobře, že už jste vzhůru. Máte tady návštěvu.“
„Návštěvu?“ Jeho hlas je tak chraplavý, že z něj není ani poznat, jakou má Peter radost. Vzápětí ale jeho nadšení pohasne – co když se Kate bude protivit? Co když už nebude chtít nic mít s ubožákem připoutaným k posteli? Klid, připomene si v duchu. Ona není taková.
Jeho obavy nemají dlouhého trvání. Dveře se totiž znovu otevřou a Peterovi je jasné, že tohle rozhodně není jeho přítelkyně.
Je to Dave Branton, týpek, co se s ním párkrát potkal na chodbě univerzity. Nikdy nebyli přátelé. Neřekli si víc, než několik čau. O to víc je Peter překvapený, že je to právě on, kdo se za ním přišel podívat.
„Tak co ti je, kámo?" Oslovení kámo vyzní tak nepatřičně, jak jen to jde. „Jseš HIV pozitivní?“
Velice špatný pokus o vtip.
„A co je ti do toho? Co je ti do mně? Nikdy jsi o mně ve škole ani nezavadil.“
„Hm… profesor se ptal, co s tebou je.“
Taková lež.
„Co je s Katherine, má moc práce? Doktoři jí volali, ale nepřišla.“
„Hele.“ Branton se nakloní blíž k Peterovi a jeho tvář kompletně změní výraz z přívětivého na zlověstný. „Nech Katie na pokoji, jo?“
„Je to moje přítelkyně.“
„Už ne. Prober se, vole, nikdy za tebou nepřijde. Jseš jenom pitomej ubožák. Podívej se na sebe. Vždyť dostáváš jídlo hadičkou a čůráš si do pytlíku.“
Hlas se mu chvěje. „Kate by nevadilo-“
„Jo, ty magore! Kate by to rozhodně vadilo. Hele, je to super holka a nechtěla ti ublížit, tak jsem se nabíd, že to ti to řeknu sám.“
„To není pravda.“
„Nemá vo tebe zájem, chápeš to?“
Peterovy se proti jeho vůli tlačí slzy do očí. Branton se nad ním tyčí jako hora, dokud ho nějaká sestra nepopadne za ramena a neodtáhne z pokoje. Jemu už je to jedno.
„Promiňte, pane… je mi to líto. Kdybych věděla, co je zač, nikdy bych ho sem nepouštěla.“
Peter zvedne oči k sestřičce. Je docela hezká… ale ne tak, jako Kate.
„Myslela jsem, že vás potěší, že vám zvedne náladu… ale místo toho… takový hrubián! Že se nestydí sem přijít a takhle mluvit s nemocným člověkem!“
„Ne…,“ přeruší ji Peter tiše, vyhýbajíc se jejímu pohledu. „Víte co? Vlastně měl docela pravdu.“

Ta odpolední hádka se spolužákem jako by připravila Petera o poslední zbytky sil. Zavře oči a snaží se spát. O několik hodin později slyší u své postele tiché naléhavé hlasy, ale už v sobě nenajde vůli zareagovat. Někdo pláče. Ti lidé znějí tak poraženě.
Peterovi je to jedno. Nikdo, nikdo na světě se nemůže cítit tak poražený jako on v tuto chvíli, kdy mu kvůli jeho stupidní nemoci spolužák přebral holku. Nebyl pro ni dost dobrý, dost velký frajer… A musel za to zaplatit její ztrátou.
Potápí se ve tmě a ztrácí přehled o čase. Hlava mu třeští tak silně, že ho bolest omračuje a žádné léky už nepomáhají. Chce se mu zvracet, ale nemá co, jeho žaludek je úplně prázdný. I kdyby nebyl, mladík by neměl sílu ani otevřít ústa.
Horečka mu znovu spaluje tělo a vlastní krev mu hučí v uších. Hučí a šumí tak silně, že v první chvíli přeslechne i jemné klepání na dveře.
Hlavou mu bleskne naděje. Přišla přece jen Katherine? Jeho poblouzněná mysl už nevnímá rozdíly mezi možným a nemožným. Nedokáže si uvědomit ani to, že je naprostý nesmysl, aby se jeho ex přítelkyně zjevila v nemocnici uprostřed noci. Jediné co ví, je, že právě to si přeje nejvíc, přeje si, aby Kate byla s ním a držela ho za ruku.
Ta myšlenka ho ještě jednou probere, naposled mu dodá sílu potřebnou k tomu, aby se odhodlal k dalšímu bolestivému nádechu a s vypětím všech se zvedl na loktech.
A najednou se cítí znovu tak klidný, to, co mu posledních pár dnů vytrvale hrálo na nervy, je pryč. O chvilku později si překvapeně uvědomí, co to je. To šílené nepříjemné pípání, zarývající se mu hluboko do lebky, zmizelo. Přístroje mlčí.
Jak nezvyklé, napadne Petera, ale nestěžuje si – za tu dobu, co je v nemocnici, nikdo nevypnul všechny ty otravné mašinky ani na chviličku. Je to moc příjemná změna.
Pokouší se zaostřit a náhle se mu to podaří – je to obrat o sto osmdesát stupňů k lepšímu. Oči, které už před pár dny nebyly schopné rozluštit písmenka na stránkách knihy, najednou vidí v té naprosté tmě s přesností zraku ostříže.
Pak téměř zasténá zklamáním – a také bolestí, protože náhlý pohyb mu surově zatahal za jehly v jeho žilách. Je nad slunce jasnější, že zázrak se nekoná. Není to ona; postava ve dveřích je jasně mužská, statná. Ten člověk má ruce založené na prsou a na sobě bílý plášť, podle něj Peter matně soudí, že jde o lékaře. Co tu dělá tak pozdě?
„Přišel jsem ti pomoct, Petere,“ řekne felčar, jako by mu četl myšlenky. Přestože jeho slova jsou chlácholivá, způsob, jakým je vyslovil, je spíše zlověstný a znepokojující. Mladík se zachvěje. Nakonec se odváží promluvit a žasne – jeho hlas je stejně čistý a silný jako dřív – chrapot mrzáka je pryč.
„Kdo jste?“
„No,“ doktor se mírně usměje. „To záleží na tom, jak moc si potrpíte na formálnostech.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 micromys 06.06.2013, 14:03:47 Odpovědět 
   Úchvatné, krásně se četlo.
 Nancy Lottinger 12.12.2012, 16:18:03 Odpovědět 
   Ahoj a vítej na saspi!

Příběh se čte dobře, líbí se mi dva příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí, přesto spolu mají mnoho společného. Závěr druhé povídky je předvídatelný po konci prvního úseku, ale neubírá jí to na čtivosti, naopak, člověk chce vědět, jak se bude mladík se svou smrtí vyrovnávat. Při čtení mě napadaly různé věci, výpis najdeš níže:

- sem tam se objevil nějaký překlep
- místy chybí či přebývá nějaká čárka (není to pravidlem, ale je vidět, že si nejsi stoprocentně jistá v jejich užívání
- pozor na mě/mně, ji/jí, občas ulítne
- občas mi padla do oka nějaká delší věta, kterou jsem musela číst několikrát, abych se v ní zorientovala
- trošku mi vadilo časté přeskakování z minulého času do přítomného a naopak, chápu důvod, ale snažila bych se to sjednotit, někde mi to přijde nadbytečné
- líbí se mi jemné detaily zakomponované do příběhu, kterými dokresluješ pozadí, jako např. že ženy sténají nad červenou knihovnou :)
- co se týče tvého stylu, je mi sympatický, byť se někde může zdát, že by ho bylo potřeba ještě sjednotit, doladit, vytříbit - prostě hodně číst a psát a časem to půjde samo

Shrnuto podtrženo, je vidět, že máš psaní v ruce, přesto by si příběh zasloužil ještě víc času, některé momenty by zasloužily hustší atmosféru, hlavně při umírání více detailů, se kterými si, jak je vidět jinde, hrát umíš, nebála bych se rozvinout, jaký měl vztah ke Kate, zde jsou jen náznaky, že ji chtěl mít u sebe, ale bylo to jen ze strachu, nebo skutečně z lásky? Přijde mi, že Kate by se za ním alespoň jednou přijít podívat měla, protože přece jí nikdo neřekl, jak na tom je, zprostředkovaně by to na ni tak silně nezapůsobilo, myslím ty hadičky atd., vzali ho tam jen s chřipkou, ne? To mi přišlo v příběhu jako slabé místo.

Celkově se mi příběh četl dobře, u mě jen malé mínusko za nějaký ten nedostatek.

Hodně múz do další tvorby přeje Nancy
 ze dne 12.12.2012, 18:24:59  
   Arkana: Ahoj, moc děkuji za uvítání a také za tak nádherně dlouhou kritiku, je pro mě moc cenná. Upozornila jsi mě na spoustu věcí, které slepým okem autora nikdy nevidím. Chvála mě potešila a kritika mě nakopla k tomu, abych se nad příběhem znovu zastavila a zamyslela se, že by možná stálo za to, ještě ho trochu upravit. Na překlepy, čárky a podobné chyby dám příště pozor. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Upni oděv, zakr...
Martin Prokop
DÍVKA ZE SOUHVĚ...
Danny J
Kusy z model
Vermillion
obr
obr obr obr
obr

Mesačný prach
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr