obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Eriador ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 10.12.2012, 20:26  
2. kapitola
 

Nedočkavý Ellad se vypravil do vesnice Hraničářů hned druhý den ráno. Lea mu zabalila trochu jídla a přes ramena přehodila plášť s kápí proti dešti, protože nebe bylo stále zatažené a každou chvíli drobně pršelo. Pak se rozloučili.
„Dej na sebe pozor a za tři dny se vrať,“ připomněla ještě s pláčem na krajíčku. Hoch s úsměvem přikývl, otočil se a zamířil již známou cestou k západu.
Statek opustil i Robert na Vraníkovi.
„Neměj strach, má paní,“ povzbudil Leu, ještě než vyjel ze vrat. „Dohlédnu na něj.“
A vyrazil po Hlavní silnici k městu Tarlangu. Po hodině z ní však odbočil doleva a velkým obloukem zamířil k vesnici. Pomalým krokem vjel mezi domy a vyhlížel hostinec. Nehledal dlouho. Stál nedaleko plácku se studnou. Muž nezaváhal. Sesedl, zavedl Vraníka do přístřešku a postaral se o něj. Pak vstoupil do stavení, u krbu si dal teplé svařené víno a čekal. Věděl, že Ellad se zanedlouho objeví.
Hoch neměl ani tušení, že je takto hlídán. Téměř bez dechu, s tvářemi rozpálenými námahou a mokrý od potu i deště, neboť už přes hodinu silně pršelo, konečně dorazil na svou pozorovatelnu nad vesnicí. Unaveně se opřel o nejbližší smrkový kmen a odpočíval. Když zklidnil zrychlený dech, odpoutal se od stromu a pátravým pohledem přelétl po opuštěných pastvinách i jakoby vylidněném Eriadoru.
Já bloud, vynadal si. Mohlo mě napadnout, že v takovémhle počasí nikdo venku nebude. Zklamaně vzdychl a v jeho hlavě se odehrával krutý boj. Má se vrátit nebo má sejít dolů mezi domy a po chlapcích se podívat? Znovu vzdychl. Neměl moc času a to rozhodlo. Hrdě vztyčil hlavu a odhodlaně zamířil k vesnici. Přešel pastvinu a opatrně vstoupil mezi budovy. Nikdo ho nezastavil. Všichni byli raději pod střechou a zmoklému chlapci nevěnovali pozornost. Jen pár psů jej přivítalo hlasitým štěkotem.
Ellad se dostal až na rozblácenou cestu a postupoval po jejím pravém okraji dál do vesnice. Náhle koutkem oka zahlédl pohyb. Na druhé straně cesty se u jednoho z domů otevřely dveře. Ellad se otočil a podíval se tím směrem. Na zastřešeném zápraží tam stál Erik, který se právě vracel od kamaráda domů, a překvapeně na něj zíral. Po chvilce se však výraz Erikovy tváře změnil. Počáteční ohromení vystřídal vztek.
„To už jsi tu zase, tuláku?!“ rozkřikl se na Ellada. „Nechceme tě tady! Rozumíš?! Koukej táhnout!“
Dveře okolních domků se otevíraly a v nich se objevovali lidé vylákaní ven nezvyklým hlukem. Nevraživě si Ellada prohlíželi a kladli si otázku – kdo že je ten cizí kluk a co tu dělá?
Ellad se cítil hrozně. Nejraději by vzal nohy na ramena a už se v Eriadoru nikdy neukázal. Něco mu však bránilo to udělat. Jakási nepochopitelná hrdost. Místo útěku zvedl hlavu a nebojácně čelil Erikovým urážkám i nepřátelským pohledům. Třeba mezi zvědavci jsou i Judita, Dan nebo…
„Ty kluku hloupá, kde se tady bereš v takovémhle počasí? To nemůžeš přijít, když je hezky?“ ozval se znenadání Collinův hlas. Blonďatý obr stál na zápraží jednoho z domů za chlapcovými zády a úsměv v jeho tváři svědčil o tom, že to hanlivé oslovení nemyslí vážně. „Nestůj na tom dešti a pojď dovnitř.“
Collinovo pozvání nejenže umlčelo Erika, ale upokojilo i přihlížející vesničany, takže se vrátili zpět do svých domovů. A oddychl si i Robert, který vše pozorně sledoval z okna hostince.
Hocha v Eriadoru přijali, řekl si. Zaplatil pití a spokojen opustil stavení i ne právě přátelsky se tvářícího hostinského. Vsedl na Vraníka a odjel zpět na statek, aby ujistil Leu i Waldora, že si nemusí dělat starosti. Pak otočil koně a zamířil domů.


***


Ellad blonďákovu nabídku vděčně přijal. Přeběhl těch pár kroků, které ho od něj dělilo, a vstoupil za ním do stavení.
„Sundej si ty mokrý věci nebo mi to tu všechno zmáčíš,“ houkl na něj Collin a zavřel vchodové dveře,
Ellad poslechl. Zul si zablácené boty, odložil plášť a stáhl si i kalhoty, protože urousané nohavice nepříjemně studily. Zůstaly mu jen krátké spodky a košile. Stál bos uprostřed malé, nějakým jídlem provoněné místnosti a zvědavě si prohlížel její skromné zařízení – kamna, z nichž sálalo příjemné teplo, na nich hrnec - zdroj té libé vůně, který okamžitě upoutal jeho pozornost, a pak ještě stůl se čtyřmi židlemi, dřevěná truhla, v jejímž obsahu se již hodnou chvíli přehraboval Collin, skříňka, asi s nádobím, a dvoje dveře. A právě, když Ellad přemýšlel o tom, kam asi vedou, ozval se znovu Collin.
„To oblečení rozlož na židle ke kamnům, aby oschlo,“ nařídil a s hlasitým bouchnutím zavřel truhlu.
Ty jedny asi do spíže a ty druhé nejspíš do pokoje, dokončil myšlenku Ellad, a pak se postaral o své mokré svršky.
„Na, tady máš kalhoty. Budou ti asi velký, ale menší jsem nenašel. A tady… Ponožky. Ty plete Nikova máma. Prý ji to baví. Zásobuje s nima všechny. Vesničany i Hraničáře. Jestli tu budeš častějc, určitě taky ňáký dostaneš.“ Zasmál se blonďák a podal Elladovi zmíněné kusy oděvu.
Zatímco si je hoch oblékal, sáhl do skříňky pro dva talíře, zručně je naplnil voňavým pokrmem z hrnce a postavil na stůl.
„Sedni si a jez,“ pokynul pak Elladovi a podal mu lžíci.
Už oblečený chlapec ji přijal a usedl na přidělenou židli. Při pohledu na plný talíř mu ošklivě zakručelo v břiše. Collin se uchechtl a také obsadil jednu z židlí.
„Díky,“ poděkoval slušně Ellad a vnořil lžíci do lákavě vypadajícího pokrmu. Nabral ji plnou červené rajčatové omáčky s bílými fazolemi a na kousky nakrájenou klobásou, vyfoukal ji a vstrčil si neznámé jídlo do úst. Lea nic podobného nevařila. Chutnalo to kupodivu stejně dobře jako vonělo.
Za okamžik byly oba talíře prázdné a Collin je sklidil ze stolu.
„A teď mi řekni, co to má znamenat?“ začal blonďák zhurta. „Neukážeš se tu jak dlouho, a to je hezky. A pak si klidně napochoduješ skoro doprostřed vesnice v takovýmhle nečase. To nechápu… Dáš si čaj?“
Ellad přikývl. Collin vstal a přešel ke kamnům. Dal vařit vodu a připravil dva hrnky.
„Já tě poslouchám,“ vybídl chlapce, když neodpovídal.
A tak mu Ellad vše po pravdě vylíčil. Skončil nečekanou matčinou nabídkou.
„No, když je to tak…“ zamručel zamyšleně Collin. „Přespávat můžeš tady u mě. Dan s Nikem tě rádi uvidí. I Judita… Jo, bylo vod tebe hezký, že ses jí tenkrát zastal,“ pokračoval blonďák a Ellad skromně sklopil oči. To Collina pobavilo. „Hezký, ale ztřeštěný. Muselo ti bejt přece jasný, že tu rvačku nemůžeš vyhrát.“
„No, já nad tím moc nepřemejšlel,“ přiznal se Ellad.
„A to jsem si myslel,“ usmál se přátelsky obr a zalil obsah hrnků vroucí vodou. Pak je přenesl na stůl. „Tady máš ten čaj. Já si dám radši kafe… Ty seš na kafe asi eště malej?! Kolik je ti vůbec let?“
„Třináct,“ odpověděl chlapec a poděkoval za nápoj.
V místnosti zavládlo na chvíli ticho.
„Bydlíš sám?“ nevydržel dlouho mlčet Ellad.
„Jo,“ přikývl Collin. „Otec byl Hraničář. Už nežije. Ani matka… Myslím, že mě v létě taky vezmou. Bude mi osmnáct.“ Zmlkl a zamyšleně hleděl před sebe.
„Řekni mi něco o Hraničářích,“ přerušil jeho úvahy Ellad.
„O Hraničářích?“ zvedl Collin udiveně obočí. „A co? Co bys chtěl vědět?“
„Všechno,“ vyhrkl nedočkavě chlapec.
Collin si odevzdaně vzdychl. Pak se ale na chlapce přátelsky zazubil a spustil. Zvědavý hoch jej často přerušoval různými otázkami, blonďákovi to však nevadilo. Ochotně na ně odpovídal a Ellad přímo zářil štěstím. Konečně našel někoho, komu jeho všetečné dotazy nevadily.
Povídali si tak až do večera a Ellad se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Podle Collina byli Hraničáři uzavřená skupina mužů, kteří dokonale znali přírodu a dokázali v ní přežít, byli skvělými lovci a stopaři a ještě navíc velmi dobře zvládali šerm a lukostřelbu. Cvičili se v tom… V Eriadoru měli hlavní sídlo už téměř pět let. Bydleli převážně v oněch dvou velkých budovách, jichž si Ellad všiml hned při své první návštěvě. Jen někteří měli své vlastní domy nebo žili u rodičů. Hraničáři byli muži převážně svobodní, protože jejich „povolání“ bylo roztoulané a často i nebezpečné. Ženili se jen výjimečně, a ještě vzácněji u toho pak zůstali. Většinou se usadili a věnovali nějakému řemeslu nebo začali se zemědělstvím. V Eriadoru trvale bydlela asi stovka Hraničářů, ale dohromady jich bylo víc. Collin odhadoval takových sto padesát, dvě stě mužů. Přesný počet však neznal. Hraničáři měli svá tajemství a pečlivě si je střežili. Ty muže vedl Viggo, strýc uplakané, copaté holčičky Judity, což Ellada překvapilo. Jeho sestra, paní Laura, matka dívenky, vařila v jedné z Hraničářských ubytoven spolu s dalšími třemi ženami…
„A k ní si teď zajdeme pro čerstvej chleba,“ zakončil Collin a protáhl si dlouhým sezením ztuhlé tělo. „Teda, já zajdu. Ty zatím přineseš ze studny nějakou vodu a nanosíš dřevo… Pojď, všechno ti ukážu.“
Oba vstali od stolu a vyšli na zápraží.
„Támhle je studna,“ mávl Collin rukou na cestu směrem do vesnice. „Tady vědro a tady dříví.“
Pak se vrátil do domu, přioděl se vestou a chlapce opustil.
Ellad se také vrátil do kuchyně. Přes ramena si hodil plášť, hlavu skryl v kápi, protože stále pršelo, vklouzl do bot, popadl vědro a vydal se po okraji rozblácené cesty doprostřed vesnice. Studnu našel snadno. Stála na zdánlivě prázdném prostranství mezi dvěma Hraničářskými ubytovnami a obrovskou stodolou a opravdu byla jednou z oněch drobných stavbiček, kterých si všiml při své první návštěvě. Tou druhou stavbičkou byla dřevěná zvonice.
Vzhledem k počasí se Ellad kolem sebe příliš nerozhlížel. Tentokrát svou zvědavost zkrotil. Věděl, že na to bude mít ještě spoustu času. Nabral vodu a spěchal zpátky. Postavil těžké vědro do kuchyně a pustil se do nošení dřeva. Přinesl ale sotva pár polínek, když se vrátil zmoklý Collin s voňavým bochníkem v ruce. Mohutným zavrtěním hlavou vytřepal vodu z vlasů a už se hrnul ke kamnům. Cestou odložil chléb na stůl, přiložil, ohřál zbylé fazole a dal vařit vodu na nový čaj a kávu. Ellad zatím pokračoval v nošení dřeva.
„To už stačí,“ houkl na něho Collin, sotva prostřel stůl. „Pojď se najíst, kluku.“
Ellad odložil poslední náruč polínek, otřel si ruce do kalhot a usedl k připravené večeři. S velkou chutí spořádal fazole i dva krajíce chleba a s příjemně plným žaludkem se odkulil od stolu, aby odnesl prázdný talíř.
Collin také dojedl. Vstal, zručně zapálil lojovou lampu, protože už na sebe téměř neviděli a dodělal oba nápoje.
„Dáme si eště tohle, a potom spát. Tady se vstává brzo,“ pronesl s potutelným úsměvem, sotva postavil hrnky na hladkou desku stolu. Ellad souhlasně přikývl, a pak se ponořili v zamyšlené mlčení. Zatímco chlapec pomalu vstřebával zážitky dneška, Collin plánoval zítřek.
Když dopili, blonďák opatrně uchopil lampu a provedl hocha těmi bližšími dveřmi. Opravdu vedly do pokoje. Obdélníkového, ne příliš širokého, s úzkým oknem a dvěma lůžky.
„Tam je tvoje postel,“ mávl rukou Collin až dozadu do místnosti a s mohutným zívnutím usedl na lůžko hned proti dveřím. Postavil lampu na podlahu a chvilku počkal, než hoch přejde těch několik kroků a ulehne.
Potom silným fouknutím zhasil plamínek a pokoj zahalila černočerná tma. Ellad ještě slyšel, jak pod váhou obrova mohutného těla zavrzala postel, zašustění přikrývky, a pak už jen tiché bubnování deště do doškové střechy nad nimi. Hoch se přetočil na druhý bok, urovnal na sobě dlouho nevětranou deku, zavřel oči a zakrátko usnul, uhoupán jednotvárnou hudbou dešťových kapek.


***


„Vstávej! Vstávej, kluku!“ vzbudil Ellada veselý Collinův hlas.
Hoch neochotně otevřel oči a rozespale zamžoural na blonďatého obra, který stál ve dveřích pokoje a pobaveně se šklebil.
„Jen vstávej! Vstávej! Máme práci,“ zahalekal ještě a odešel.
Ellad se vymotal z deky, pomalu se posadil a nepřítomně zíral před sebe. Zdálo se mu, že nespal ani dvě hodiny. Pár minut tak nehybně seděl, potom se ale přeci jen postavil, prošel pokojem a s dalším mohutným zívnutím vstoupil do kuchyně.
„Brý ráno,“ zahuhlal a došoural se ke stolu.
„Dobrý, dobrý,“ odpověděl od snídaně Collin. Cpal se klobásou a chlebem a s plnými ústy ještě dodal. „Rychle se najez a odcházíme.“
Ellad usedl proti němu a s chutí se zakousl do svého krajíce hojně namazaného domácí borůvkovou marmeládou. Byla výborná.
V kuchyni nastalo ticho. Collin i Ellad věnovali veškerou pozornost jídlu.
Náhle se venku ozval podivný hluk, který postupně sílil. Vesnicí zněl dusot velkého množství kopyt a místy se ozvalo i ržání. Ellad tázavě pohlédl na svého společníka a snažil se co nejrychleji spolknout poslední kousek chleba, aby mohl otázku i vyslovit, ale blonďák ho předešel.
„Rychle. Máš nejvyšší čas,“ řekl. Vstal a spěšně přešel ke dveřím.
Ellad na víc nečekal. Spláchl tu dobrotu čajem a chvátal za ním. Collin otevřel vchodové dveře a hoch nevěřil svým očím. Obloha zlatě zářila prvními paprsky vycházejícího slunce, po dešti a těžkých, šedých mračnech nebylo ani památky a po cestě klusalo stádo neosedlaných koní bez jezdců. Tak to alespoň překvapenému Elladovi připadalo.
„Umíš jezdit?“ houkl na něj Collin ve snaze překřičet běžící zvířata.
Hoch přikývl.
„Tak na co čekáš?! Na jednoho si vyskoč a pevně se drž,“ vybídl chlapce.
Ellad už otevíral ústa k všetečným otázkám, ale pak je zase zavřel. Uvědomil si totiž, že má-li splnit blonďákův pokyn, musí jednat okamžitě.
Asi ví, co říká, blesklo mu hlavou. Dál už se soustředil jen na svůj úkol. Věděl, že záleží nejen na rychlosti, ale i na obratnosti. Protože dostat se na hřbet cizího klusajícího koně není hračka. Naštěstí zvířata běžela spíš pomaleji a nebyla namačkána těsně na sobě.
Ellad se opatrně přesunul mezi koně. Už cestou si vyhlédl statného grošáka. Teď s ním srovnal krok a chvíli jen tak klusal vedle něj. Pak se náhle odrazil, ruce zapletl do dlouhé hřívy a ladným obloukem vylétl na koňský hřbet.
„Toho ne!“ zaslechl ještě Collinův výkřik, ale bylo pozdě.
Sotva hoch dosedl, sklopil grošák uši dozadu a vyskočil všemi čtyřmi do vzduchu. Ellad nic takového nečekal. Ztratil rovnováhu a od potupného pádu ho zachránily jen naprosto podvědomé pohyby získané častým pobytem v sedle. Grošák, nejspíš překvapen, že jezdec na něm pořád ještě sedí, okamžik zaváhal a to chlapci stačilo. Pevně se chytil nohama, lépe uchopil mechově šedou hřívu a neustále pobízel rozzlobeného koně vpřed. Věděl, že to jej alespoň trochu zaměstná, a tak nebude mít tolik času na svůj vzdor. I přesto grošák ještě několikrát nepříjemně poskočil, než se s tím cizím vetřelcem na hřbetě smířil.
Zatímco spolu zápasili, celé stádo opustilo vesnici a hnáno dvěma jezdci, kterých si Ellad ještě nevšiml, odbočilo doleva, seběhlo z vyježděné cesty a volně se rozptýlilo po rozlehlé pastvině, mírně stoupající k všudypřítomnému lesu. Většina koní už sklonila hlavu ke šťavnaté trávě, jen několik bujnějších jedinců ještě obíhalo louku ve velkých, nepravidelných kruzích. Mezi nimi i Elladův grošák. Už nevyhazoval, ale svýma dozadu položenýma ušima dával jasně najevo, že o tohoto jezdce tedy opravdu nestojí.
„Nech už toho kroužení a pojď k nám!“ ozval se nad pastvinou hlasitý výkřik.
Ellad otočil hlavu po zvuku a teprve teď si všiml, že s koňmi není sám. Uprostřed pastviny stáli dva chlapci, za otěže drželi koně, na nichž přijeli, a zuřivě na něj mávali.
Dan s Nikem, usmál se pro sebe Ellad, když je poznal. Pouhým sedem zpomalil grošáka a pomocí holení a přenášení váhy se ho snažil přimět, aby jej donesl k přátelům. Ale kůň jen vztekle pohodil hlavou, svými zuby chňapl po chlapcově levé noze a znovu přešel do klusu. Ellad se ho tedy pokusil zase zpomalit a přivést k poslušnosti, ovšem bez úspěchu. Tvrdohlavý grošák klusal dál a rozzlobeně kýval hlavou nahoru a dolů.
Bez uzdy a otěží ho k rozumu nepřivedu, usoudil nakonec Ellad a své pokusy vzdal. Stejně ladným obloukem jako při nasednutí a s jen malým zaškobrtnutím při dopadu na zem opustil koňský hřbet a zamířil k přátelům. Osvobozený grošák lehce vyhodil zadníma nohama, naposledy pohodil hlavou a cvalem zamířil na opačnou stranu. Po několika skocích ale i on zastavil a začal se pást.
„To bylo fakt dobrý,“ poplácal Dan uznale Ellada po zádech, když k nim chlapec konečně došel.
„Na tom zatraceným koni může bez potíží jezdit jen jeden člověk,“ doplnil Nik. „Derek, Viggův zástupce.“
„Zástupce velitele Hraničářů?“ ujišťoval se Ellad.
„Jo,“ přikývl Nik a uvelebil se v trávě vedle pasoucího se hnědáka, kterého stále držel za otěže.
Dan ho následoval. Usedl kousek od Nika a ani on nedal volnost ryzákovi, jež ho na louku přinesl.
Ellada to překvapilo. Pozorně si prohlédl oba koně, ale nic výjimečného na nich neshledal.
„Proč je nepustíte?“ zeptal se nakonec a také klesl do trávy.
„To bys tomu dal,“ rozesmál se Dan. „Až do večera bysme je pak honili. A po svejch.“
I Nik se pobaveně usmíval.
„Tyhle nemůžeme pustit,“ vysvětlil. „Jsou to vůdci celého stáda. Kam jdou oni, jdou i všichni ostatní.“
„Hm,“ pokýval zamyšleně Ellad a zahleděl se na pasoucí se zvířata. Odhadoval jejich počet na třicet až čtyřicet kusů. Převažovali hnědáci, ryzáků a vraníků byla jen hrstka a grošák jenom jeden. Nebylo divu, že mu prve padl do oka.
„Co tady tak najednou děláš?“ přerušil nastalé ticho po chvilce Nik.
A tak jim Ellad pověděl to, co předešlý den Collinovi. Pravdu.
„Co je to za koně?“ zajímal se, když skončil.
„Ty sou hlavně Hraničářský,“ odpověděl mu Nik. „Můj otec se vo ně stará.“
„Můj taky. Dokonce je i chová. Vlastní jediného hřebce ve vesnici,“ pochlubil se Dan. „Ty kobyly s hříbatama, co vidíš, ty sou naše.“
Ellad se po jeho slovech podíval pozorněji. A opravdu. Ve stádě skutečně bylo i několik hříbátek. Hoch se při pohledu na ně zasnil. Napadlo ho, jak by bylo hezké, kdyby Waldor místo koz a ovcí choval koně.
Z úvah ho vyrušil Nik. I on cítil potřebu sdělit novému kamarádovi něco o sobě a své rodině, a tak se Ellad dozvěděl, že chlapec je jen o rok starší než on a že jeho otec Manuel býval v mládí Hraničářem, ale pak ho v nějaké šarvátce zranili, a od té doby už s nimi nejezdí. Stará se teď o jejich koně a matka pro ně vaří. Společně s Laurou.
„Taky budu Hraničářem,“ uzavřel svou řeč.
„I já,“ nedal se zahanbit Dan a oba chlapci se pak předháněli v plánování své dobrodružné budoucnosti.
Ellad se zájmem, ale většinou mlčky, poslouchal. A jak tak poslouchal, začal si i on v duchu pohrávat se stejnou myšlenkou. No, a druhý den ráno, když sám vyrazil na dlouhou cestu domů, už to věděl jistě. Za pár let z něj bude Hraničář.


***


Při další návštěvě si Ellad Eriador důkladně prohlédl. Společně s Danem a Nikem prochodil celou vesnici. Chlapci ho vodili po vyšlapaných cestičkách mezi domky, které byly téměř stejné. Celé ze smrkového dřeva, protože tenhle strom rostl všude kolem, přízemní, se zastřešeným zápražím a doškovou střechou. Jen stodola a Hraničářské ubytovny byly větší. Mnohem větší a patrové. V té jedné byla dole velká jídelna s kuchyní a jakási poradní místnost, kam směli vstoupit pouze Hraničáři, a nahoře obytné pokoje. V té druhé bydleli dole koně a nahoře lidé. Zbylí koně pak byli ustájeni v přízemí stodoly. Tam se ukládala také větší část sena a slámy na zimu. Stodola s ubytovnami jakoby obkličovala poměrně rozlehlé prostranství, na němž stála společná studna a napajedlo, které se nacházelo hned vedle.
Hovornější Nik Elladovi vysvětlil i účel opodál stojící zvonice. Její středně velký, bronzový zvon, jenž nesl jméno prvního vůdce Hraničářů, se rozhoupal vždy, když hrozilo nebezpečí. To zvonil neustále. Mnohem častěji však v údolí znělo krátké bim-bim, bim-bim. To Arlet svolával Hraničáře na poradu či na nějakou výpravu.
Chlapci Ellada vodili podél upravených zeleninových či bylinkových zahrádek, sadů, v nichž převládaly jabloně a hrušně, nebo nízkou trávou porostlá volná prostranství, na kterých tu a tam cvičili Hraničáři.
Ellad by je rád sledoval, ale hoši ho táhli dál, a postupně mu představovali místní obyvatele. Chlapec se tak dozvěděl, kde má svou dílnu kovář Ivar, Erikův otec švec Deon či Lisan, sedlář i brašnář v jedné osobě. Ukázali mu též hostinec, kde vládl Eluvir, hostinský, řezník i drobný obchodník, a z jehož okna sledoval jeho přijetí v Eriadoru Robert.
„A tady,“ ztišil tajuplně hlas Nik a kývl hlavou směrem k jednomu poněkud osaměle stojícímu domu. „Tady bydlí Stará Gretta.“
„Ale vždyť vůbec není stará,“ namítl Ellad a pozorně si prohlížel menší baculatou ženu s dvěma silnými, hnědými copy sedící před domkem a přehrabující se v nějakých sušených rostlinách. Hádal jí tak třicet pět let.
„To není. Ale říká se jí tak,“ připojil se stejně tiše Dan. „Je to místní bylinkářka a léčitelka…“
„Je fakt dobrá,“ skočil mu do řeči Nik. „Tátovi vyléčila nohu…“
Žena náhle zvedla oči od práce a pohlédla přímo na ně, jako by věděla, že o ní mluví. Ellada překvapilo, kolik smutku v nich viděl.
„Jdem pryč,“ šeptl Dan a obrátil se k odchodu. Ellad s Nikem ho beze slova následovali.
„Proč je tak smutná?“ zeptal se Ellad, když už byli o hezkých pár kroků dál.
„To nikdo přesně neví,“ začal rozvážně Nik, ale Dan ho přerušil.
„Je divná. Říká se, že umí čarovat.“
„Přesně se to neví,“ zastal se Gretty Nik.
„Nemluví, nemá muže ani děti.“
„To nic neznamená. Má prostě ráda samotu.“
„Taky se říká, že je zamilovaná do Vigga.“
„Do Vigga?“ překvapeně vyhrkl Ellad.
„Jo,“ pokračoval Dan. „Ale on ji nechce.“
„Má jinou?“ vyzvídal Ellad.
„No, on vlastně… Nemá žádnou,“ uzavřel Nik a vedl zvědavého kamaráda dál…
Ellad pak poznal ještě Nikova otce Manuela, prošedivělého muže se stále zachmuřenou tváří, který silně napadal na levou nohu, což byla věčná připomínka starého zranění. Potom Horna, Danova otce a pyšného majitele plemenného hřebce a sedmi chovných kobyl. Dále také matky obou chlapců a Lauru, Viggovu sestru a matku Judity.
No, a konečně i Juditu. Ellad velmi brzy zjistil, že tahle drobná, štíhlá holčička s pihovatým obličejíkem a hnědými, dlouhými a silnými copy, která za nimi každou chvíli utekla z Hraničářské kuchyně, kde vypomáhala své matce Lauře, je jen o čtyři roky mladší než on, a že vůbec není tak ubrečená, jak si zpočátku myslel. Plakala jen, když se jí smáli. A to, jak Ellad rychle zjistil, bylo poměrně často. Chlapci kolem blonďatého pořízka Erika se tím náramně bavili. Vždycky holčičku zahnali někam do ústraní a všelijak ji trápili. Tahali ji za copy nebo do ní strkali.
Ellada to neuvěřitelně zlobilo. Jakmile je při této „kratochvíli“ nachytal, strhla se rvačka, která však nikdy neměla jasného vítěze, protože ji pokaždé ukončil někdo z dospělých. Těm se klukovské pranice vůbec nelíbily a ještě méně se jim líbil Ellad. Většina vesničanů, hlavně rolníci a řemeslníci, nebyla přítomností malého tuláka nijak nadšená. Ti prostí lidé cizincům zkrátka nevěřili. O chlapci si navíc mysleli, že rvačky vyvolává, a také jim vadilo, že hoch v Eriadoru nezůstává, ale po třech dnech mizí neznámo kam, aby se po stejně dlouhé době zase objevil.
„Je to podezřelé,“ říkali a jejich nedůvěra rostla.
Až do chvíle, kdy jim celou situací podrážděný Collin sdělil důvod Elladova nezvyklého chování. Hoch takto odcházel a zase se vracel, protože to slíbil matce. Taková byla jejich dohoda – tři dny doma a tři dny v Eriadoru.
Zjištěná pravda vesničany poněkud upokojila a většina z nich se s jeho přítomností v osadě smířila. Jen mu kdosi změnil jméno. Ne Ellad, ale Chodec. Protože stále chodil sem a tam.

***


Ellad, tedy Chodec, trávil s Danem a Nikem celé dny. Za hezkého počasí pásli koně, když bylo ošklivo, pomáhali ve stáji. Hoch se tak seznámil s většinou těchto nepříliš ušlechtilých, zato velmi silných, vytrvalých a nenáročných zvířat. Udivilo jej ale, že stádo tvoří výhradně valaši a kobyly. Vždycky si válečníky a hrdiny představoval na pyšných, hrdých hřebcích.
„To máš tak,“ vysvětlil mu Nikův otec Manuel. „Hřebci sou sice moc pěkný, ale pro pořádný ježdění nevhodný. Pořád se mezi sebou perou o vedoucí postavení a vůbec je nemůžeš pustit do stáda s kobylama. Valaši sou vo moc lepší. I klidnější… A tak jedinej hřebec v Eriadoru je tady Ted,“ ukázal na v malé ohradě u stájí se pasoucího tmavého hnědáka. „To je táta všech hříbat, který tady máme… No, a konečně i některejch Hraničářskejch koní. Třeba Viggova Hnědáka.“
Jó, Viggo. Ellad se zatím s vůdcem Hraničářů přímo nesetkal. Párkrát jej sice zahlédl, ale nikdy ne zblízka. Viggo také ve vesnici moc nepobyl. Téměř všechen čas trávil na cestách, stejně jako většina jeho mužů.
Collin měl pravdu. Hraničáři byli převážně mladíci do třiceti let věku oblečení v šedohnědozeleném. Na ramenou nosili tmavé pláště s kápí, které je chránily před nepřízní počasí, a na nohou vysoké, pohodlné, kožené boty. Ozbrojeni byli nejčastěji dýkou, tesákem a samozřejmě lukem. Jen někteří používali sekeru nebo krátký jednoruční meč.
Tak to alespoň Ellad vypozoroval, když je ve vzácných chvílích volna zvědavě sledoval při cvičení. Neuniklo mu též, že Hraničáři velmi dobře vrhají různými typy nožů. Ve snaze se jim vyrovnat tedy pilně trénoval. Hlavně doma. Před přáteli se svým nožem moc nechlubil. Nevěděl sice přesně proč, ale nějak vycítil, že by to nebylo dobré. A tak ho nechával ukrytý pod polštářem na přidělené posteli v Collinově domku, kde stále přespával. A to i přesto, že se splnila mladíkova předpověď a on byl přijat mezi Hraničáře. Ellad tu slávu neviděl, což ho velmi mrzelo. Věděl o tom jen od chlapců, i když ani oni mu nedokázali říct žádné podrobnosti, protože přijímání nových členů patřilo mezi spoustu tajemství, jež tuhle záhadnou skupinu mužů obklopovala.
Pro Collina to znamenalo velké množství nových povinností a samozřejmě také cestování. V důsledku toho byl Ellad v domku často sám. Tedy hlavně večer a v noci. Přes den nikdy. Ve vesnici panoval čilý ruch a na pastvině mu dělali společnost Dan s Nikem, někdy i Judita nebo pár dalších chlapců přibližně stejného věku.
Nejraději však Ellad stával na okraji nízkou trávou porostlých tréninkových míst Hraničářů. Právě tam docházelo ke cvičným soubojům dýkou, tesákem, mečem, sekerou nebo obyčejnou holí. Právě tam se Viggovi muži zdokonalovali ve střelbě lukem a hodu nožem či kopím na cíl. A právě tam chtěl být Ellad nejčastěji. Vydržel by se na bojující Hraničáře dívat celé hodiny a přitom snít s otevřenýma očima. Snít o tom, že je tam také. Mezi nimi. A v ruce svírá meč…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 07.08.2013, 1:13:06 Odpovědět 
   Pěkné a poutavé, opravdu to baví číst, čtenář se nemusí nutit. Opět oceňuji detaily, které činí atmosféru hmatatelnou a zesilují čtenářský prožitek, dáváš si s tím práci.
Ale abych jen nechválil - dnes bych rád upozornil na jednu věc - některé popisné pasáže by mohly být nahrazeny přímou řečí. Ty jako vypravěč na několika místech popisuješ, že chlapci ve vesnici něco Elladovi vyprávěli a potom obsah jejich sdělení v rychlosti shrneš Ty jako vypravěč. Klidně nechej ty kluky mluvit, ať to všechno povyprávějí oni sami v přímé řeči, tím je čtenáři víc přiblížíš, nechej všechny rozhovořit se trochu víc a déle. Jsi silná v popisech, ale román by měl být plnohodnotnou směsí popisů a přímé řeči, obojí by mělo být v rovnováze a dostávat přibližně stejný prostor. Mám pocit, jako by ses rozhovorů trochu bála a sotva nějaký začneš, už od něj utíkáš, jako bys ho chtěla mít rychle za sebou. Ale tak to v začátcích bývá (taky to tak někdy mám, že nevím, o čem by měly postavy mluvit, tak je raději nechám mlčet a jen popisuji), ale když se autor zastaví a dá si s tím tu práci, aby nechal postavy mluvit a víc zapřemýšlel nad dialogy, textu to zvýší hodnotu, je to potom živější, postavy mnohem víc přirostou čtenáři k srdci, víc mu je tím přiblížíš, dostaneš tam víc emocí - dnes mi zde velmi chyběl rozhovor Ellada a Judity, mohli si toho tolik říct, ona mu jistě poděkovala, mohli se seznámit, proběhnout mezi nimi jiskra - dalo se tam dostat plno různých záchvěvů, emocí - právě prostřednictvím přímé řeči, neboj se jí. Čekal jsem, že spolu naváží bližší vztah, budou spolu víc trávit čas a povídat si o všem možném... Tolik moje očekávání aneb, jak bych ten příběh dál vedl já, kdybych byl jeho autor :) Ale možná tohle vše přijde postupně v dalších kapitolách, nechám se překvapit :)
 ze dne 07.08.2013, 17:55:12  
   Ellien: Ahoj,
Ty ses tedy dneska rozepsal. :-) Díky za ten názor. Popřemýšlím nad ním a kouknu se, co by se případně dalo změnit a vypilovat.
Měj se hezky.
 Šíma 10.12.2012, 20:25:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Na další část jsem byl zvědavý... Vyprávění dokáže své čtenáře vtáhnout do děje. Podrobně a barvitě popisuje vše potřebné, kdo chce, může mít pocit, že je také součástí příběhu. Umíš hezky vyprávět, trpělivě a pomalu vše vysvětluješ, představuješ jednu osobu za druhou, stejně tak místa v osadě, pokud byl každé postavě i prostředí v tomto příběhu dán tak "široký prostor", určitě budou v příběhu hrát ještě svou roli. Když píšeš o tom, že se stala tato vesnice základnou hraničářů a je jí už pět let, napadlo mne, zda nejde o překlep a ona číslovka neměla být větší (padesát? pět set určitě ne, tak stará ona osada jistě není). Nejspíš své "hlavní stany" mění podle potřeby. Hraničáři. Tak trochu jsem myslel na "Pána prstenů" (ale nejspíš půjde jen o určitou shodu, nebo byl příběh o prstenu tomuto vyprávění "malinko" námětem). Přeci jen jde o fantasy příběh, který se stále ještě rozjíždí. Kdo ví, co všechno našeho hrdinu čeká, přeci jen je ještě pořád dítě... Na další pokračování jsem zvědavý, nejspíš život ve Tvém kraji nebude probíhat stále stejným tempem, čekám bouři (jakoby byl tento díl jen určitým tichem před bouří). Uvidíme, třeba se mýlím. Několik svým postřehů (co se týče gramatiky a stylistiky) jsem si dovolil vypsat níže. Přeji hodně zdaru a hezký večer. ;-)

Co mi padlo do oka:
=============

-- Na zastřešeném zápraží tam stál Erik, který se právě vracel od kamaráda domů, a překvapeně na něj zíral. -- (vypustil bych slůvko „tam“)

-- „Sundej si ty mokrý věci nebo mi to tu všechno zmáčíš,“ houkl na něj Collin a zavřel vchodové dveře,
Ellad poslechl. -- (pozor na interpunkci a stavbu souvětí) - „Sundej si ty mokrý věci, nebo mi to tu všechno zmáčíš,“ houkl na něj Collin a zavřel vchodové dveře. Ellad poslechl.

-- „Na, tady máš kalhoty. Budou ti asi velký, ale menší jsem nenašel. A tady… Ponožky. Ty plete Nikova máma. Prý ji to baví. Zásobuje s nima všechny. Vesničany i Hraničáře. Jestli tu budeš častějc, určitě taky ňáký dostaneš.“ Zasmál se blonďák a podal Elladovi zmíněné kusy oděvu. -- (změnil bych interpunkci na konci přímé řeči a velkost písmene na začátku věty, která na ni navazuje) -- … určitě taky ňáký dostaneš,“ zasmál se blonďák … -- (nevypisoval jsem vše)

-- Jen někteří měli své vlastní domy nebo žili u rodičů. -- (vrazil bych čárku před „nebo“, buďto měli své domy, nebo bydleli u rodičů – spíš jde o vztah neslučitelnosti, než slučovací vztah či výčet možností, věc názoru? Jukni: http://www.korekturacestiny.cz/pavel-tahovsky-bloguje/carka-pred-spojkami-nebo-anebo-ci.htm)

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Rezavá kotva
Govrid
Nakažení
Pišta Pištovič
Kim-Lů
Balon
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr