obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39399 příspěvků, 5729 autorů a 389848 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: První svítání ::

 autor oveckovna publikováno: 12.12.2012, 13:35  
 

Pokud má večer končit nějakou násilnou bizarností, je snad jen málo lepších míst, kde jej začít než SM strip club. Ovšem přes veškerou mou zálibu v nejrůznějších perverznostech, jsem o existenci takového podniku v našem městě neměl tušení, dokud mě do něj sama nezavedla.
Nacházel se v jedné z těch opuštěných industriálních budov nedaleko centra města, kde hranice mezi částí oficiální a neoficiální připomínala svou ostrostí rozdíl mezi snem a bděním. Při vstupu nebylo nikdy možné určit, kde končí oficiální a začíná neoficiální teritorium. Až druhý nebo třetí den po probuzení bylo možné alespoň přibližně rozlišit, kdy svět přestal dávat smysl. Mohl to být jen jemně znepokojivý pocit při pohledu na graffiti na stěně domu – malbu, na níž bylo něco tehdy nepodstatného špatně; nebo to mohl být zvuk, který tehdy zdánlivě pocházel od bavících se lidí. Ať už to ale bylo puchem spáleného masa, který si tehdy mozek v povznesené náladě spojil s grilováním nebo se jednalo o zprávu o zmrzačení pohlavních orgánů mladé ženy v rámci rituálního znásilnění nebo vám prostě došlo, že to, co se prve jevilo jako obraz skupinky tančících lidí byla veskutečnosti kanibalská hostina na úsvitě, bylo to až po vystřízlivění, kdy jste věděli, kde danou noc byla hranice mezi naším a tím druhým světem.
Na místě už ji netrpělivě očekávala výhradně můžská společnost složená z vychtěných intelektuálů a bohémů ve věku od sedmnácti do nějakých pětačtyřiceti let. Necítil jsem se vůbec příjemně, když jsem se probojovával přes jejich klíny a kolena k volnému místu v rohu jejich boxu. Jakmile jsem se usadil, vytáhnul jsem tabák a chtěl si ubalit cígo, ale jeden velkodušný spolusedící mi v tom zabránil. Pompéznost, s jakou mi nabídl cigaretu ze své vlastní krabičky, nepřipouštěla odmítnutí. A taky měl vytrhané obočí, rukavice po lokty a kolem krku boa.
Vyptávali se, odkud ji znám a já jim ten trapně naivní příběh ochotně vyprávěl. Nenáviděl jsem je za všechny ty chápavé a shovívavé pohledy stranou, když se snažili udržet výsměch z mého dosahu. Považoval bych tehdy za mnohem zdvořilejší, kdyby si od jedné z uměnkyň v kleci nebo u tyče vypůjčili bičík s roubíkem, naložili mi na holou, posipali solí a dali si panáka tequily.
Nechala mě samotného s tou smečkou zdegenerovaných elit a šla si zatančit.
„Ženy jsou ve své podstatě mnohem spirituálnější než muži, častěji tíhnou k duchovnu a obecně jsou mnohem náchylnější k nějaké formě nadpřirozeného nazírání na svět. Často alespoň minimálně věří ve věci mezi nebem a zemí,“ pronesl významně ten s boa, jakoby k celé společnosti, ale myslím, že hlavně ke mně, právě když odcházela, a nabídnul mi další cigaretu. Se souhlasným pokyvováním se někteří napili a jiní potáhly ze svých cigaret. Ale jakkoliv zjevná byla dychtivost, s níž marlene očekával moji reakci na svá slova, nedočkal se z mé strany ničeho víc, než soustředěného pohledu na dýmající špičku cigarety.
„Představme si její poslední báseň jako obraz, abychom se dokázali snáze orientovat v jejích vrstvách a významových strukturách, tvořených interakcemi a synergiemi mezi jednotlivými symboly v jednotlivých plánech,“ a podíval se významně, s téměř neznatelnou špetkou opovržení, na mě. Přestože jsem o této její básni neměl tušení, rozumněl jsem jeho pokynům a dokázal se jimi řídit, když pokračoval: „Máme zde louku a na jejím pozadí les a hvězdnou noční oblohu, kde nevychází měsíc, ale slunce! Je po dešti. Na hranici louky a lesa stojí s vlky nahé ženy. Ovšem tato jejich nahota je pouze tušená, kontury jejich těl splývají s temnotou lesa stejně jako postavy vlků. Jejich přítomnost je ve vší divokosti vyjádřena pouze párem očí šlehajích ze tmy. Ze tmy svítí také oči žen. Pointou celého výjevu je pak cesta k lesu, kterou vytváří třpyt slunečního světla dopadajícího na kapky vody ve zmoklé trávě. Ti méně důvtipní si ještě mohou, pro absolutní doslovnost, do prvního plánu přimyslet na začátek této pěšiny postavu další ženy, jejíž oči ovšem ze tmy ještě nesvítí.“ Když byl se svým líčením u konce, zapálil si cigaretu. Mně však nenabídnul a, s tentokrát už neskrývaným opovržením, mi dovolil bídně si jedno ubalit. Zároveň nám všem dopřál chvíli oddechu, než navázal se svou triumfální analýzou.
„Svítící oči žen pochopitelně vyjadřují jejich sounáležitost s vlky, jejichž nespoutaná divokost se stala také jejich přirozeností. Hvězdná obloha a jí nepatřičně dominující slunce, které vytváří na louce onu pěšinu, představují matku všech žen, která jim odhaluje cestu domů. Les a jeho temnota představují místo, kde může být sama sebou se svými sestrami a objevovat svou divokou spirituální podstatu – být nespoutaná. Mnohost svítících očí pak má znázorňovat množství žen, které se již odhodlali oprostit se od veškerých zábran, jimiž jsou ve společnosti spoutány, a také jejich sounáležitost. Celé to má nebývale silný emocionální náboj v kontextu toho, jak často bylo a je ženám ubližováno a diktováno, co smějí a nesmějí. Vybízí zde ke konfrontaci s těmito restrikcemi. K přetrhání těchto řetězů se potřebuje zbavit studu a smířit se sama se sebou. A tak vyhledává společnost žen, jež dávají svou divokost na odiv a učí se od nich jak běhat s vlky,“ a pokynul směrem k umělkyni, s níž právě smyslně tančila. Stačil jediný pohled na tělo té tanečnice a pravdivost jeho slov byla neotřesitelná. Nejenom že měla nevyholený klín i podpaží, ale její tělo bylo poseté jizvami ve tvaru nejrůznějších ornamentů, přičemž některé z těchto ornamentů byly zdůrazněné barvou, kterou si musela lít do ještě čerstvých ran. Ze způsobu jakým spolu tančili, bylo více než zjevné, že se jedná o kněžku a její učednici. Nechala se jí vést a poslušně opakovala každý pohyb, každý dotyk, ve vší jeho divokosti. Nikdo z nás se na ně nevydržel dívat déle než několik sekund. Intimitu, kterou rozdmýchaly mezi svými těly a duší, chránila právě ona zuřivost, s jakou se oddávaly jedna druhé. Byl to pohled příliš intenzivní, než abychom ho dokázali přežít a nepodlehnout šílenství.

Ještě před svítáním jsme nasedli do taxiků a vyrazili k nedokončené stavbě, která se tyčila ve svahu nad centrem města. Popravdě dodnes netuším, jaký měla mít podle svých stavitelů účel. Snad to mělo být několikapatrové parkoviště pro budoucí obyvatele okolních panelových domů, které tam během několika let vyrostly. Nepátral jsem po tom, stejně jako jsem nepátral po příčině přerušení výstavby. Pravděbodobně ale nedošlo k naplnění tehdejších ekonomicko-urbanistických očekávání. A tak se tento betonový monument stal útočištěm našich bezdomovců.
Překonání plotu s ostantým drátem nebyl vůbec problém, protože na několika místech byl zadupán do země. Vydali jsme pěšinkou, kterou udusaly kroky místních obyvatel při jejich pravidelných výpravách za obživou. Kromě několika takových stezek, byl areál ve stavu absolutního návratu přírodě.
Na to, jak jsme byli všichni zřízení, jsme se kolem bezdomoveckých příbytků proplížili příkladně jako skupinka ninjů trpících tourettovým syndromem. Zdálo se, že jsme nikoho nevzbudili. Neustále jsme zaškobrtávali o suť, která nejvíce komplikovala výstup po něčem, co připomínalo schody. Jen zázrakem se nikdo z nás nezhroutil skrze díry na každém podlaží přímo do suterénu.
Společně s naším příchodem na střechu, dorazil i rozbřesk do našeho města. Zdálo se, že nikdo z přítomných nemá tušení, proč jsme tam vlastně jeli, než se na obzoru vynořila špička slunečního kotouče. V tu chvíli marlene padl na kolena a začal nás zapřísahat, abychom odvrátili zrak od východu, jinak že slunce zapálí atmosféru a sežehne nás na prach. Jako smyslů zbavený breptal: „Matko, jsi to ty, skutečná a pravá? Zíráš na trosky těla mého. Ano! Jen nás ušetři. Sestro, zlákej naše pohledy svého upřímností těla!“ Při těchto slovech hleděl na ni a ona se začala jako v tranzu svlékat, zatímco pokračoval: “ Nech nás uvěřit v jeho skutečnost a dopřej nám milost! Ušetři nás, matko, je příliš brzy! Ano, než ti odevzdám trosky těla svého, plnými hrstmi, plými hrstmi budu jíst prach země, prach našich bratrů! A ještě více! Dopřej nám milost…“
Byl to krásný východ slunce a já měl po té performanci nebo rituálu skutečně pocit, že je na něm něco výhružného. Zdálo se, že za každým oknem orientovaným k východu, vypukl požár stravující sestupně vše od nejvyšších pater těch nejpyšnějších budov až k těm nejskromějším jednopodlažním příbytkům.
A tomu všemu vévodila ona. Svojí nahotou oddaná naší spáse. Jakoby její tělo pohlcovalo všechen žár slunečních paprsků, jež hrozily sežehnutím našich těl, kdybychom se odvážili pohlédnout k východu. Její bohorovná nahota měla poutat náš zrak, dokud by nebezpečí nepominulo.
Tento něčekaně mystickým okamžik byl přerušen hulákáním bezdomovce, kterého už pravděpodobně přestalo bavit předstírat spánek, když mu na střeše pomateně ječela smečka privilegovaných bastardů. A neuctivě vstoupil do našeho transcendentálního vytržení.
„Jak by kurva bylo vám, kdybych k vám nad ránem vlítnul a vysral se vám v obýváku? Hajzlové…“ Větu nedokončil, protože jeden z nich toho chudáka chytil pod krkem a zatlačil ho k okraji střechy, která byla zalitá čerstým světlem.
Pozoroval jsem to s pocitem, jakoby slunce bylo stále blíž. Stoupalo k nám a jedinou mojí myšlenkou bylo: jak poznat moment, kdy je člověk slunci tak blízko, že už padá. Je to chvíle, kdy začne hořet? Nebo shoří dávno před tím, než by si dokázal uvědomit, že je přitahován k samotnému povrchu slunce? Faktem je, že jeho tělo našli po několika dnech ohořelé. Někteří později přísahali, že viděli, jak vzplanul právě ve chvíli, kdy začal padat.
Marlene pouději tvrdil, že to bylo tím, že ten nebožtík pohlédnul do slunce, které bylo příliš mladé, příliš blízko, aby někdo snesl pohled na něj. Člověka, co ho pustil ze střechy, dokonce hájil tím, že jej pustil jenom proto, že mu začal hořet přímo pod rukama.
To ráno jsem se setkal s celým tím šílenstvím kolem slunce obloze vlastnímu poprvé.


 celkové hodnocení autora: 94.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.12.2012, 13:35:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtenář je vhozen do určité situace (děje), aby z něj byl následně vypuzen s koncem povídky. Textík mi připadá jako výseč z většího celku (ale třeba se mýlím). Jde vcelku o zajímavou zpověď ze setkání s "podivnou sektou", která se klaní slunci (jako kdysi Egypťané). Je zde cítit náznak určité živelnosti a naturelismu (návrat k přírodě?). Jako chuťovka je tato povídka dobrá, alespoň mne navnadila k případnému dalšímu čtení, ale třeba před a za už žádné povídání není. Kdo ví? Vyložených chyb jsem si nevšiml, tu a tam jde najít nějakou práci šotků (aby se neřeklo). Možná by bylo dobré si s textem ještě více pohrát (věc názoru?). Povídání je to čtivé se zajímavými obrazy a myšlenkami (jakoby mezi řádky prosvítalo určité fylosofické přemítání o životě), pokud to není o tom, že se na světě pod modrým nebem usadila další sekta bláznů, tvořená znuděnými syny a dcerami zbohatlíků, kteří mají vše, nač si pomyslí a skutečný smysl života se jim vytrácí). Naskýtá se tedy otázka: "Proč vlastně žijeme?" Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 25.12.2012, 14:59:10  
   oveckovna: Ano, jedna se o soucast v budoucnosti vetsiho celku. Bohuzel neni v mych silach produkovat teb text nejak chronologicky. Coz nemusi byt nutbe pro ctenare na skodu, jak ukazal cuk u 0 marlene, kde z ktratkeho monologu presne vycetl o co se jedna i bez kontextu. A i tobe dekuji za nazor a postrehy. Je pro me dulezite vedet, jak ctenar text vnima a co v nem vidi.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Chapter I. REVO...
The Shade
Túžim
Sonya
Někdy se zdálo
Uskar-Arah
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr