obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Poslední císař ::

 autor CassiusRomarius publikováno: 12.12.2012, 13:54  
V květnu 1453 skončila jedna éra, trvající déle než tisíc let.
 

Konstantin věděl, že je to poslední mše. Věděl také, že většina přítomných bude zítra mrtvá nebo v otroctví. Přesto nebo právě proto se rozhodl, že se osobně zúčastní. Přišel v plné zbroji, helmu před vchodem do Chrámu sňal a nyní ji nesl v podpaží. Od ostatních obránců hradeb se lišil pouze tepaným dvouhlavým orlem, nyní pokrytým špínou a krví, na prsou pancíře. I tak ho lidé poznávali, klaněli se mu a pro štěstí se ho dotýkali.

Šeptal jim slova povzbuzení. Rozhodl se, že nepůjde mezi ostatní šlechtice nahoru do galerie a zůstane obklopen svým lidem. Za několik hodin se stejně všechny rozdíly smažou. Zvedl hlavu a zadíval se na nekonečně vysokou kupoli hlavní lodi. Nádhera a velkolepost tisíc let starého Chrámu boží moudrosti ho vždy dojímala a téměř srážela do kolen.

Patriarcha začal zpěvným hlasem pronášet modlitby. Konstantin je nevnímal, již dávno se s Bohem rozešel. Nechal zemřít Kateřinu a několik let před tím v ukrutných porodních bolestech i Magdalenu, dvě ženy, které hluboce miloval. Teď Bůh opustil i Konstantinopol.

Bůh a Papež.

Konstantin si nebyl jist, koho z nich nenávidí více, každopádně s tím prvním si to za úsvitu vyříká osobně.

Z dálky dolehlo do Chrámu dunění, Turci opět začali s dělostřelbou. Budou v ní zřejmě pokračovat ještě několik hodin a pak přejdou do konečného útoku. Vojáci na hradbách mohli celý den sledovat přípravy. Šikování vojsk před nejvíce poškozenými částmi, rozdávání útočných žebříků a zaplňování příkopu. Obránci se pod neustálou palbou snažili hroutící se starobylé zdi opravovat, mnoho z nich za to zaplatilo životem.

Patriarcha pozvedával jednu svatou relikvii za druhou a prosil Boha o odpuštění. Už ne o pomoc, na tu bylo pozdě. Konstantin se rozhlédl okolo sebe. Muži i ženy s dětmi, pravoslavní, katolíci i židé. Vojáci, civilisté. Mniši i jeptišky. Ti všichni se se slzami v očích navzájem objímali a prosili jeden druhého o odpuštění. Velmi blízko Chrámu dopadla dělová koule a ze stropu se snesl jemný prach omítky. Děti se rozplakaly a několik žen slabě vykřiklo. Většinu davu to však nechalo chladným. V posledních dvou měsících se pro ně stala hrůzostrašná dělostřelba každodenní záležitostí.

Patriarcha vyzval celé procesí ke společné modlitbě. Konstantin se otočil a s několika svými muži Chrám opouštěl. Nechtěl s Bohem mluvit, neměl si s Ním co říci. Vyšel do teplé noci, temnotu ozařovalo několik požárů. Ve vzduchu se vznášel pach rozkladu, spáleniny a střelného prachu.

Nasedl na koně a naposledy se ohlédl na tyčící se Chrám. Byla to nejvelkolepější a nejkrásnější stavba světa, postavil ji jeho předchůdce Justinián před téměř tisícem let. Byzanc byla v té době světovou velmocí. Jak by se teď Konstantinovi hodil alespoň zlomek její tehdejší vojenské moci.

Mlaskl na koně a vydal se vstříc dunění děl.


Vystoupal po schodech až na vrchol otřásající se hradby. Jeho bratranec Teophil podával hlášení. Musel mu křičet přímo do ucha. I tak mu v ohlušujícím rachotu rozuměl každé druhé slovo. Brána svatého Romana byla prakticky v troskách. Hradba se pod neustálým ostřelováním zhroutila na dalších dvou místech. Konstantin se rozhodl, že obejde obránce a dodá jim bojové morálky.

Pak najednou děla utichla a nastalo téměř nepřirozené ticho.

Konstantin zdravil bojovníky, prosil je o odpuštění a žádal, aby bojovali do posledního dechu. Říkal jim, že má zprávy o blížící se Benátské flotile s posilami a se zásobami.

Byla to lež.

Průzkumný člun, který pátral na otevřeném moři po pomoci, se vrátil s nepořízenou. Celý západní svět je opustil, jsou na to sami.

Konstantin se drápal přes suť cihel k nejvíce poškozené části hradeb. Tu měl na srarosti Gustiniani, velitel janovských žoldnéřů, jediné významější pomoci, která přišla. Sedmset dobře vycvičených a vyzbrojených mužů dělalo skvělou práci a pád města výrazně oddálilo. Byla to však kapka v moři proti stopadesáti tisícům Turků obklopujících město.

„Zdravím tě, příteli.“

„Zdravím vás, Excelence,“ Gustiniani se usmál, až mu na obličeji popraskala krusta špíny a krve. „Tak je to tady! Moji muži svoje pozice udrží, hlavně ať se Turci neprolomí někde jinde.“

„To se nestane. Budete tu pod velkým tlakem, potřebujete ode mě něco? Jídlo, vodu?“

„Děkuji pane, máme vše. Přeji hodně štěstí, snad se zítra ve zdraví opět shledáme.“ Napřáhl k císaři ruku.

Ten ho místo toho objal a políbil na tvář. „Hodně štěstí i tobě, příteli, budeme ho potřebovat,“ zašeptal mu do ucha. Pak Konstantin obešel Janovany a osobně jim poděkoval a popřál mnoho zdaru. Měli propadlé špinavé tváře, vyčerpání jim pod očima vykreslilo tmavé kruhy. Dva měsíce každodenních bojů s minimem spánku a nedostatkem jídla se na nich krutě podepsalo.

Vrátil se na svůj úsek hradby. Vzal si měch s vodou, aby spláchl zaprášené hrdlo. Zadíval se do temnoty pod trojitou hradbou. Vodní příkop prakticky přestal existovat, zaplnila ho suť ze zbořených zdí a sami Turci kládami a zeminou. První a druhá hradba byla pobořena a na mnoha místech srovnána se zemí, třetí se stále tyčila nad terénem, avšak i ona byla mnohde zhroucena a dosahovala sotva třetiny své původní výšky.

V temnotě visely na hradbách postavy a cpaly do děr po kulích cihly a balíky slámy. Doufaly, že tak zmírní účinek dopadajících střel. Byla to sisyfovká práce.

Najednou se v temnotě zableskly ohně šlehající z hlavní. O okamžik později následovalo hromové dunění. Lidé zavěšení vně palisády rychle šplhali zpět. Spoustu z nich však roztrhaly šrapnely kulí a úlomky kamene a cihel z těžce zkoušené hradby.

Někdo ho zatahal za ruku. „Pane, rychle se skrčte,“ jeden z důstojníků mu řval do ucha.

Konstantin se unaveně svezl zády k hradbě. Omluvně se na muže usmál, bylo by hloupé nechat se zabít teď. Musí vytrvat, co nejdéle to půjde.

Dělostřelba pokračovala s přestávkami další hodinu. Hradba se pod náporem třásla a sténala. Na jednom místě, přímo pod Konstantinovýma nohama, se otevřela prasklina. Muži trpělivě přečkávali jednu salvu za druhou. Na šupinovou zbroj se snášel prach a od přileb se odrážely úlomky.

Pak se jedna přestávka protáhla.

Konstantin kývl ne své důstojníky, je to tu! Za pár okamžiků již slyšeli blížící se dusot tisíců nohou. Zdálo se, že se ze všech stran na město valí lidská lavina. Jednotka, která měla na starosti řecký oheň, rychle klusala na hradbu s železnou trubkou v podpaží.

Již byly slyšet turecké rozkazy. Vzduchem svištěly šípy lučištníků a noc prořízly první výkřiky raněných.

„Zadržte,“ Konstantin se po kolenou doplazil k mužům s trubkou v ruce. „Kolik toho ještě máme?“

„Již moc ne, pane, pouze pro tuhle jednu pumpu. Ostatní jsou prázdné,“ odpověděl mu jejich velitel.

„Počkáme až na poslední vlnu útočníků, ta bude nejhorší.“

Důstojník přikývl a běžel předat rozkaz dolů pod hradbu, kde vojáci obsluhovali oheň a pumpu se zápalnou látkou. Starobylé tajemství výroby Řeckého ohně zná jen několik jedinců předávajících si ho z generace na generaci. Ani Konstantin ho nezná. Teď jsou drženi pohromadě v Blachernském paláci. Jakmile se Turci probijí do města, nechá je Konstantin zabít. Tajemství nebude prozrazeno, takovou radost Mehmedovi neudělá.

O hradby udeřily železné háky žebříků. Konstantin utáhl kožený popruh štítu a v kroužkové rukavici sevřel meč. Kolem něho se automaticky sevřel kruh jeho gardy. Byli to oddaní muži, odhodlaní za svého císaře zemřít.

Což se jim nepochybně podaří, pomyslel si trpce. Doufal, že se také bude moci zapojit do boje.

Hradbu přelézali první nepřátelé. Nastala vřava. Řekové se oháněli svými meči, sekyrami a palcáty. Turci padali po stovkách. Byl to neuspořádaný dav, muslimové i křesťané, který se připojil k Mehmedovu vojsku jen, aby získali nějakou kořist při rabování. Turecký sultán je poslal na steč jako první a odsoudil je tak k smrti.

Lehce odění a špatně ozbrojení útočníci se rozbíjeli o hradbu železných těl a štítů. Ostří mečů a seker oddělovalo končetiny a půlilo těla. Konstantin, pokud dostal příležitost, máchal mečem a bil do nekrytých lebek nepřátel.


Po dvou hodinách byl útok odvolán.

Konstantin prudce položil těžký štít, meč až na druhý pokus zasunul do pochvy. Hltavě se napil chladné vody. Ramena ho od té námahy příšerně pálila.

Muži z hradby shazovali mrtvé Turky a kusy těl. Padlé Řeky opatrně snášeli po schodech. Další metli košťaty kaluže zasychající krve. Stékala po schodech a stěnách jako rudá fontána.

V dálce zazněly trubky a rozvířily se bubny.

„Moc času k odpočinku nám ti parchanti nedopřáli,“ pronesl lehkým tónem Konstantin. Muži se unaveně zasmáli.

Ve světle pochodní se k hradbě rychle blížily tisíce tmavých postav.

Jsou jako krysy, napadlo ho. Hrozny nepřátel se věšely na žebříky a šplhaly vzhůru.

Další a další seskakovali na hradbu. Měli náprsní kulaté pancíře, špičaté helmy a kulaté štíty. Zahnutými šavlemi se pustili do řeckých štítů.

Konstantin nevěděl jak dlouho boj probíhal. Ani si z něj mnoho nepamatoval, jen nepatrné útržky. To, že je nepřítel zatlačil a skoro přemohl. V úzkém prostoru však nemohl uplatnit přesilu a jen zoufalé odhodlání Řeků jeho postup zastavilo. Pak se karta obrátila a Turci začali ustupovat. Nyní se poslední z nich raději zoufale vrhali z hradby do hlubiny pod sebou, než by padli pod řecká ostří.

Císař se vyčerpaně svezl na zem. Zaraženě se zadíval na zkrvavenou sekeru ve své ruce. Nepamatoval si, kdy a proč ji vyměnil za svůj meč.

„Excelence, Turci se prolomili!“

„Cože? Kde?“ nechápavě zíral na důstojníka před sebou.

„Kousek od Blachern, malou postranní brankou. Snažíme se je zadržet, ale je nás málo,“ mladý důstojník měl slzy v očích.

„Vezmětě všechny muže z přímořských hradeb, teď už je to jedno,“ kývl na jednoho svého generála, aby důstojníka doprovodil a dodal tak rozkazu váhu.

Nebe začalo blednout. Nádherné červánky rozehrávaly boží podívanou a osvětlovaly moře na východě.

Konstantin si přivolal svého bratrance Teophila.

„Běž a postarej se o výrobce ohně. Mehmed je nesmí dostat do rukou.“

Teophil přikývl. „Teď přijdou Janičáři.“

„Já vím.“

„Pojď se mnou. Nemusíme se vracet. Stále ještě vládneš celému Peloponésu. Můžeme zburcovat západ a dobít Konstantinopol zpět.“

„Burcoval jsem západ posledních pět let. Vysrali se na nás.“

Takhle svého císaře ještě mluvit neslyšel.

„Teo, jestli chceš, po splnění úkolu můžeš odejít. Dávám ti požehnání jako svému dědici. Ale já...“ rozhlédl se po vyčerpaných mužích na hradbě, „...své město nemůžu opustit.“

Teophil po chvíli přikývl a zmizel v davu.

Odrazili dva těžké útoky a mají v rukách pět hodin bitvy. A nyní je čekala poslední zkouška.

Janičáři.

Elita sultánova vojska. Vycvičení a fanatičtí.

Konstantin se zvedl a oslovil své muže.

„Teď se rozhodne o osudu města a vašich rodin. Přijdou Janičáři, ale jsou to jen lidé z masa a krve. A my tu krev prolijeme.“ Jeho hlas získával na síle a nesl se i dolů do města. „Bojujte do posledního dechu! Sultán je zoufalý a pokud odrazíme jeho milované Janičáře, vojsko se mu rozpadne. Bojujte za Boha! Za své ženy a děti! Ve vašich žilách koluje krev starých Řeků a Římanů, největších válečníků dějin. Ukažte, že jste jí hodni a rozsekejte ta bezbožná prasata...“

Další slova přehlušily trubky oznamující útok. Muži však začali nadšeně řvát a bušit do štítů. Nadšený řev se ozýval i zpod hradeb a od bran. Zvuk trubek v hlasech řeků zanikl.

To je naše poslení vítězství, pomyslel si hrdě Konstantin a naposledy zvedl stále těžší štít.


Masa útočníků se vrhla proti hradbám.

Konstantin dal povel a muži u kotle začali divoce pumpovat, zároveň obří měchy rozdmýchaly oheň. Nahoře byly povoleny ventily a zapáleny kahany u ústí železné trubky.

Janičáři se šplhali po žebřících se štíty nad hlavami.

Z trubky vyšlehl dvacet stop dlouhý plamen. Ulpíval i na kameni a na železe a Turky pod sebou škvařil zaživa. Jako živé pochodně padali ze žebříků a strhávali s sebou další. Řekové kroužili trubkou a rozsévali oheň podél paty hradeb.

Proud se však brzy stal přerušovaným, až ustal úplně. Vojáci, podle dřívějších rozkazů, začali celý přístroj rozebírat a každou část zvlášť odnášeli k hradbám na východě, kde ji hodí do moře.

Zpomalený útok začal nanovo plnou silou.

Janičáři byli v okamžiku na hradbách a útočili proti prořídlé a unavené císařské gardě.

„Pane, Janované!“ kdosi řval na Konstantina a ukazoval k jejich úseku hradeb. Nejprve nechápal, co se děje, pak však zahlédl, že opouštějí své stanoviště.

Pokud s úsvitem vyšlehl nepatrný plamínek naděje, nyní rychle pohasl.

Rozběhl se tím směrem. Prodíral se zástupem mužů v brnění, dokud nenarazil na Gustinianiho. Jeho muži ho nesli v náručí, byl smrtelně bledý.

„Příteli, co se děje?“ zoufale ho uchopil za ruku.

Pak si však všiml proudu krve vytékajícího ze zad. V brnění měl díru velikosti dětské pěsti. Turecká mušketa si našla svůj cíl.

„Odnesou mě na loď a ošetří,“ řekl tiše Gustiniani.

„Ale s tebou odcházejí všichni!“

Velitel žoldnéřů se poplašeně rozhlížel. „Ale dal jsem rozkazy, že musejí zůstat...“

Janované ho už odnášeli a stovky jejich obrněných krajanů je následovaly. Marně se je císař snažil přemluvit k dalšímu boji. Byli přesvědčeni, že jejich velitel dal rozkaz k ústupu. Jeho skutečné rozkazy se k nim zřejmě nedonesly.

Zástup pokračoval městem dolů k přístavišti. Konstanin je se slzami vzteku sledoval.

„Pane, musíme zmizet.“ Za prázdným cimbuřím zůstal pouze on se dvěma vojáky. Nepřítel si všiml opuštěné hradby a stovky Turků se jí hnaly obsadit.

Zkoprnělý císař se vydal zpět. Tam ho však čekaly další špatné zprávy. Průlom u Blachern se nepodařilo zastavit a nyní do města proudily tisíce Turků. Všiml si, že na mnoha věžích hradby, již vlají půlměsíce.

Několik posledních zakrvácených Řeků zadržovalo stovky Janičářů. Nevydrží dlouho...

A z druhé strany, ze směru uvolněné janovské části hradeb, se na ně řítily další tisíce řvoucích muslimů.

„To je konec,“ pronesl Teophil.

„Vrátil ses,“ usmál se smutně Konstantin.

Pak si odepl pancíř a sundal přilbu s purpurovým chocholem. Odhodil štít. Nyní, pouze ve špinavé tunice, byl k nerozeznání od obyčejných civilistů, bránících nyní město po boku vojáků.

Teophil a někteří důstojníci následovali jeho příkladu. Naposledy se podíval dolů do města.

Bylo to nejkrásnější město světa. Na pozadí se v úsvitu černala masa Chrámu boží moudrosti, hypodrom s vysokými egyptskými obelisky, honosné paláce ze starých, šťastnější časů. A moře, které po století patřilo Byzantyncům, hemžící se nyní tureckými galérami.

Tisíce Turků se valily ulicemi města za svou kořistí. Zastaví je až Mehmed, při svém triumfálním vstupu do Konstantinopole.

Císař se objal se svými nejbližšími. Posledních pár mužů z gardy bylo nyní pobíjeno rozzuřenými Janičáři.

Konstantin se proti nim s mečem v ruce rozběhl. Jeho muži ho následovali. Ještě pár těch psů s sebou vezmou.

Poslední císař Východní římské říše zmizel v záplavě tureckého železa.

Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.


 celkové hodnocení autora: 99.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.12.2012, 13:53:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivá povídka zasazená do historických kulis. Umně popsaný (marný) boj s nepřítelem, který byl v přesile. Císař padl. Město i říše také. Zůstal jen odkaz a zápis v historii. Jeden by řekl, že neměli šanci. Tehdejší svět je opustil a stejně tak i milost boží. Líbilo. Jak moc jsi se držel dobových událostí, to ať posoudí druzí, ale proč by se to třeba nemohlo stát i takto? Mé druhé já namítlo, že mohl být příběh více rozepsán (kupříkladu i do delší povídky). Já však nic nenamítám a těším se na další část Tvého příběhu o muži, který se stal otrokem a gladiátorem za dob velikého Říma. Zdá se, že máš rád historickou prózu a že i víš, o čem píšeš. Na chybky jsem nenarazil (mohl jsem je i přehlédnout). Hezký den a psaní zdar.

P.S. Onen nespisovný projev císaře: "Vysrali se..." byl jako pěst na oko! Pravda... Leč bylo to jen "suché konstatování" a potvrzení smutné pravdy, že na to byli sami.
 ze dne 16.12.2012, 12:39:21  
   CassiusRomarius: půl tisíciletím samozřejmě... :))
 ze dne 16.12.2012, 12:38:13  
   CassiusRomarius: Děkuju.
Co se historických reálií týká, odehrálo se to přesně takhle (aspoň podle dochovaných záznamů). Byl jsem skutečné historii maximálně věrný, jako ostatně vždycky :)
Delší to být původně mělo. Chtěl jsem se pustit do celé knihy. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že by byla až příliš podobná Waltariho ádu Cařihradu...Tak jsem popsal aspoň posledních dvanáct hodin.
V Chrámu boží moudrosti jsem stál už dvakrát a je to hluboký zážitek. Stejně tak procházet pobořené hradby. Když si člověk představí, co se tam před půl stoletím odehrálo, naskakuje husí kůže :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Posled...
Trenz
Sedm životů - D...
Element
Lehce erotická ...
Jesus
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr