obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XVI - Hrozba z temnot 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 12.12.2012, 13:14  
První část šestnácté kapitoly. Naši hrdinové se snaží dostat do podzemí místního kostela ale farář jim to dovolí až když zabijí dalšího netvora. Samuel a Kasumi se tedy musí vypravit na další lov.
 

Když se k ránu Samuel vzbudil, neuniklo mu, že Kasumi ještě stále spí. Nechtěl ji budit, protože mu bylo jasné, že si po tom všem, čím si prošla, potřebuje pořádně odpočinout. Tiše vyklouzl na chodbu a hned první, co udělal, bylo, že se zašel podívat ven, jaké je počasí. Naštěstí už nebyla taková tma jako v předešlých dnech, ale slunce stále zahalovaly temné mraky. Déšť sice nepřestal, ale už to nebyl takový liják.
„Co myslíš, dočkáme se toho, až ta bouře přestane?“ zeptal se Pietro, který se opíral o zeď fary. Samuel si ho zpočátku ani nevšiml.
„Těžko říct. Co vám vlastně brání v odchodu z panství? Nic vás tu přeci nedrží.“
„Mám své důvody a o těch se bavit nehodlám.“
„A proč tu jste takhle na dešti? To je také tajemství?“ zeptal se Samuel.
„Přemýšlím, jak se z toho všeho dostat a na čerstvém vzduchu mi to jde lépe. Na rozdíl od tebe a Kasumi si ale nehraju na spasitele.“
„Myslíte, že nám jde o slávu? Jen se snažíme přežít, jako všichni.“
„Jak je vůbec možné, že se zrovna vy dva dáte dohromady? Copak jsi Kasumi koupil?“
„Kdybyste ji znal tak jako já, tak je vám jasné, že Kasumi se koupit nedá. Možná to je zvláštní, ale jsme si teď docela blízcí.“
„Jsi jen sobec, stejně jako Adrian. Je mi jasné, že o něj ti nikdy nešlo.“
„Pletete se, protože nechápete, co cítím. Nedokážu vám to vysvětlit, ale vězte, že Adriana jsem měl moc a moc rád. Měl jsem na Kasumi obrovský vztek a chtěl ji zabít, ale pak jsem si uvědomil, jak moc se mi podobá a taky, že proti mně nic nemá. Šlo o konflikt mezi ní a Adrianem a já jsem v tom vůbec nehrál roli.“
„Vedle člověka, kterému nezáleží na vlastní rodině tedy nebudu.“
Pietro odešel na faru a Samuel zůstal venku sám. Nebyl tu však dlouho, neboť během chvíle sem přišla Kasumi. Trochu se protáhla a postavila se vedle něj.
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se Samuel.
„Vzhledem k tomu, že se další noci už asi nedožiju, to mohlo být lepší.“
„Přemýšlel jsem a mám plán, jak tu svini zabijeme.“
„Tak to si ráda poslechnu, ale ty se mnou nepůjdeš.“
„Jak to myslíš? Vždyť tady jde především o mě. Samozřejmě, že půjdu.“
„Pověz mi, co máš v plánu, ale zůstaneš tady na faře. Budeš tu v mnohem větším bezpečí a o to jde především. Jsi jediný, kdo ví všechno a dokáže Samaela vypudit, tedy za předpokladu, že zjistíš, jak na to. Já nejsem ta důležitá.“
„Ale ano, jsi. Pro mě už ano.“
Kasumi se na Samuela pousmála. „Není to tak dlouho, co jsi mě nenáviděl.“
„To jsem ještě nevěděl, co jsi za člověka.“
„A teď už to víš?“
„Určitě vím dost na to, abych změnil názor, ale chtěl bych vědět ještě víc a proto půjdu s tebou. Mohu ti pomoct.“
„Nejvíce mi pomůžeš tak, že zůstaneš zde a dohlédneš na Rachel. Ještě než vyrazím, mi prozraď ten plán.“
„V dolech na západě panství by se dost možná daly najít výbušniny, a když se nastraží k té díře v bunkru…“
„Díky, to by snad mohlo vyjít. Kde přesně ty doly najdu?“
„Já tě k nim zavedu.“
„Samueli!“ řekla naštvaně Kasumi, která měla jeho tvrdohlavosti už dost, ale na druhou stranu jí jeho neústupnost připomínala ji samotnou.
„Podívej, jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne a doufám, že nemáš v plánu mě zastavit násilím. Jedeme v tom oba Kasumi, tak to zkus pochopit. Kromě toho můžeme klidně narazit na další vlky, takže potřebujeme někoho, kdo umí střílet. “
„Především potřebujeme zbraň a tu nám Mark asi nedá. Kde vůbec je?“
„To hned zjistím.“

Samuel zašel do domu a vstoupil do kuchyně, jež byla hned naproti dveřím od pracovny. U jídelního stolu zde seděl Furas s Pietrem a pili kávu.
„Promiňte, otče, ale můžete mi prozradit, jestli tady na faře není nějaká střelná zbraň?“
„Jediné, co tu je je Markova puška a tu vám dát nemůžeme,“ odpověděl Furas.
„Hmm, no dobrá. Ještě mě tak napadá, otče, podle čeho jste vlastně poznal, že v okolí řádí nějací netvoři, když se stále ukrýváte tady? To vám opravdu stačilo svědectví Marka?“
„Já jsem muž víry a mimo to, jedno stvoření jsem viděl na vlastní oči. Včera, zhruba v poledne, se tu po okolí proháněl jakýsi nemrtvý jezdec.“
„Jezdec?!“ řekl nevěřícně Samuel.
„Ano, je tomu tak. Doufejme, že ho pasti, vysoké zdi, pevné brány a náš kostel donutí držet se zpátky. Přesto ale myslím, že bude nejlepší držet se většinu dne přímo v kostele a modlit se. Za chvilku tam vyrazíme, půjdete taky?“ Překvapený Samuel neodpověděl a raději se vrátil na verandu. Kasumi na něj pohlédla a bylo jí jasné, že se něco stalo.
„Včera tady byl ten náš jezdec.“
„Včera? Vždyť už je druhý den mrtvý.“
„Zdá se, že není, což mě tedy opravdu děsí.“
„To je zlé. A jak to vypadá se zbraněmi?“
„Bohužel nic. Jediná šance je zkusit to ve Willow Creek ale nevím, jestli nám Colliere něco půjčí.“
„Zajdu tam a zkusím ho přesvědčit.“
„Šel bych s tebou, ale… Colliere mě nemá moc v lásce a ostatní vesničané asi také ne. Do vesnice se dostaneš tak, že půjdeš po cestě směrem k zámku. Kousek před ním je křižovatka a…“
„Samueli, po cestě by šel jedině idiot. Pokud tu ten jezdec stále řádí, tak musím jít lesem. „Dobře, tak v tom případě se stačí držet řeky. Jdi podél proudu a dorazíš k vesnici. Víš, kde teče Glance, že jo?“
„Jo, vždyť jsme šli včera jen kousek od ní. Už se tu začínám orientovat Samueli, nemusíš mě popisovat každou maličkost. Radši mi dej tu Edwardovu pistoli. Máš ji u sebe nebo ne?“
„Mám, ale k čemu zrovna tobě bude dobrá?“
„Nepotřebujeme zbraň, když jednu máme. Stačí náboje a třeba Colliere nějaké má.“ Samuel uznal, že má Kasumi pravdu a předal ji pistoli.

Kasumi vyrazila rovnou k bráně na hřbitov. Prošla přes něj, přičemž si dávala dobrý pozor, kam šlape. Skutečně minula několik kovových sklápěcích pastí, ale nebylo těžké si jich všimnout. Jakmile byla na cestě, přešla ji a pokračovala k lesu. Držela se co nejblíže Glance a podél ní se vydala do Willow Creek. Neměla moc času přemýšlet nad tím, jak je možné, že jezdec opět žije, protože se musela soustředit na to, kudy jde a dávat pozor na okolí. K vesnici dorazila asi po hodině. Už dobrých dvě stě metrů před prvním domem stáli u cesty dva muži s loučemi v rukou.
„Stát,“ řekl jeden z nich, „kdo jste?“
„Jmenuji se Kasumi a chtěla bych do vesnice. Je s tím snad problém?“
„Já jsem Steve a mám to tu hlídat. Omlouvám se, ale na panství se teď ději divné věci a musíme být všichni obezřetní. Vy budete zřejmě turistka, že ano?“
„Ne tak docela, ale to je celkem jedno. Inspektor Colliere mě zná a předpokládám, že vám řekl, co se tu děje.“
„Není to tak dlouho, co jsme viděli jakéhosi kostlivce na koni. Zní to směšně, že ano?“
„Vůbec ne. Viděla jsem ho také. Kromě něj ještě dva další, kteří jsou již mrtví.“
„Mrtví?! Myslíte úplně?“
„Ano. Zabila jsem je s… chci říct sama.“
„Co mi to tu vykládáte?“ podivil se Steve.
„Podívejte mám docela naspěch a nutně potřebuji mluvit s inspektorem, takže může mi někdo z vás říct, kde bych ho našla?“
„Dobrá, odvedu vás k němu,“ řekl druhý muž a společně s Kasumi zamířil k policejní stanici. „Poslyšte, asi jste neviděla mého pána Adriana Gordona a jeho manželku Rachel?“
Kasumi se na chvilku zastavila a prohlédla si muže. „Nejste náhodou Mark?“
„Náhodou ano. Jsem Mark Holmes. Takže víte, kde jsou nebo ne?“
„Společně s Rachel, Samuelem a…“
„Pan Samuel žije?!“ Mark tomu ani nedokázal uvěřit.
„Ano, ale jeho syn už ne.“
„Chcete říct, že pan Adrian je mrtvý?!“
„Je to tak. Zabili ho lidé, kteří vyvolali ty ohavnosti, co se tu prohánějí. Podařilo se nám dvě z nich zabít a teď se ukrýváme na Warmhill. Máme v plánu zlikvidovat dalšího netvora, ale nutně potřebujeme zbraně. Myslíte, že nám Colliere nějaké dá?“
„Dost o tom pochybuji, protože jich tu i tak máme málo, ale snad budete mít štěstí. Tak tady je policejní stanice,“ Mark ukázal na nevzhlednou budovu v koutu náměstí. „Inspektor bude uvnitř a já se zase musím vrátit na stráž. Odpusťte, ale nemůžu jít teď na Warmhill. Tady jsem užitečnější.“
„Nic se neděje, ostatně situace tam je zatím klidná.“
Kasumi vstoupila do budovy, zatímco Mark se vrátil k druhému muži, který hlídal vesnici. Za stolem seděl zamyšlený inspektor Colliere. Když zahlédl Kasumi, podiveně zvedl hlavu, jakoby viděl ducha.
„Vy jste ještě naživu?“ zeptal se s údivem.
„Zabít mě není zase tak snadné. Spíše mě udivuje, že jste to přežil vy. Myslela jsem, že jít do vesnice po cestě bude sebevražda.“
„Měl jsem štěstí, ale to neplatí pro našeho společného známého Murraye.“
„Je mrtvý?“
„Říkáte to, jakoby vám to bylo milejší, ale zklamu vás - je jen těžce raněný.“
„Zase takové zklamání to není.“
„Nalezl jsem ho kousek od vesnice s hlubokou ranou na boku. Myslím, že náš přítel jezdec ho dostihl.“
„Slyšela jsem, že je opět tady, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že jsme ho se Samuelem zabili.“
„Zdá se, že se mýlíte.“
„Vypadá to tak. Každopádně máme i tak jeden úspěch, když jsme porazili netvora na zámku. Mám v plánu zahubit dalšího, který je v dolech, ale na to potřebujeme nějaké světlo, nejlépe baterku a především zbraň, protože se obáváme vlků.“
„Baterku vám klidně půjčím, ostatně dnes už konečně není taková tma. Se zbraněmi to ale bude horší. Už jsem říkal, že máme jen dvě pistole a brokovnici, což je i tak málo.“
„Jednu pistoli mám u sebe. Můžete se na ní podívat?“ Kasumi ukázala inspektorovi původně Adrianovu zbraň.
„Tohle je Spitfire na 9mm. Takové máme i tady, je to běžná policejní zbraň. Kde jste ji našla?“
„Řešme důležitější věci, ano? Mohl byste postrádat nějaké náboje?“
„No… ne že by se mi kdovíjak chtělo.“
„Dva zásobníky za tip, kde seženete další pistoli a brokovnici. Nalezli jsme je před dvěma dny, ale neměli jsme náboje a tak jsme to nechtěli tahat s sebou.“
„Tak to mi dost možná budou k ničemu.“
„Možná, já se ve střelných zbraních nevyznám.“
„Tak fajn. Nakonec dva zásobníky nejsou tak velká oběť.“ Colliere svým klíčem odemknul plechovou skříň, kde byli krabice s náboji. Vzal zásobníky a předal je Kasumi. Poté vytáhl z šuplíku pod pracovním stolem baterku Rozsvítil ji a zase zhasnul, aby se ujistil, že funguje, ale baterie byla už skoro vybitá a tak raději vytáhl ještě zapalovač.
„Takže?“
„Ve starém domě v lesích, je v patře pokoj, kde jsme ty zbraně nechali. Ten dům je kousek od cesty. Je v něm márnice s hromadou nepořádku.“
„Tam jsem před pár dny našel Matta a jeho tlupu. Teď pobývají tady v base, tedy až na Matta. Dům jsme prohledali, ale žádné zbraně tam nebyly.“
„Možná jste hledal špatně, a když už jsme u toho Matta, doporučuji se podívat do kontejneru vedle domu. Měli jsme jisté neshody a…“
„To je neuvěřitelné! Vy přijdete sem na policejní stanici a jen tak mezi řečí se zmíníte o tom, že jste zabila člověka? Víte vůbec, co to je zákon?! Tady si nemůžete zabíjet, jak se vám zachce!“
„Zabila jsem ho v sebeobraně!“
„Tomu bych sice věřil, vzhledem k tomu, jaký Matt je nebo spíše byl, ale měl bych vás i tak okamžitě zavřít.“
„Tvrdil jste, že tu už někdo pobývá. Máte hodně cel?“
„Jen dvě a o ty se teď dělí pět lidí. Nemyslete si ale, že se k nim nevejdete.“
„Jestli chcete počty vězňů snížit, tak mě tam zavřete, ale myslím, že to nebude úplně nejšťastnější řešení.“
„To chcete vážně tvrdit, že je zabijete? Jen tak?“
„Až jim řeknu, jak dopadl Matt, tak to půjde velice rychle, to mi věřte. Navrhuji vám na můj čin raději zapomenout už jen proto, že vám pomáhám zachránit ty lidi venku. Není policie právě od toho? Nemá náhodou ochraňovat lidi před nebezpečím?“
„No… tak dobře. Nakonec Matt si dost možná zasloužil takhle skončit.“
„Rozumná řeč. Ještě se tak zeptám – napadlo už někoho odsud odjet?“
„Krátce poté, co jsem sem před dvěma dny přišel, se jedna rodina rozhodla odjet v Gordonovic kočáru, kterým sem Morris přivezl paní Gordonovou. Přepadl je ten jezdec někde na silnici. Koně se splašili a i s kočárem spadly do koryta řeky. Morris stihl zavčasu vyskočit a tak se asi zachránil. Lidé se teď příliš bojí a nemyslím, že se odsud někdo další rozhodne odejít.“
„Takže se zdá, že nikdo z vnějšku nemá ponětí o tom, co se zde děje. To není moc povzbudivé.“
„Máte snad v plánu odjet a sehnat pomoc? Docela bych to uvítal.“
„Ne, pomůžu si sama, tedy doufám. Jak už jsem řekla, mám v plánu jít do dolů na západě panství, jen nevím, kde přesně leží. Našel by se tu někdo, kdo by mě tam mohl doprovodit? Ideálně někdo, kdo umí i střílet?“
„Nezlobte se, ale většina lidí by tam nešla ani za peníze a už vůbec ne s vámi. Nevypadáte zrovna věrohodně. Zkuste se ale poptat Morrise. Myslím, že by rád z vesnice zmizel, hlavně kvůli tomu jezdci. Měl by být v ordinaci u Terryho. Je to cihlový dům na okraji vesnice, hned vedle Harryho hospody. Vyjdete ven a dáte se doprava za roh a poté až k bráně.“
„Dobře, děkuji.“

Kasumi vyšla před stanici a pokračovala podle Collierovy rady. Situace ve vesnici opravdu nebyla kdovíjak vlídná. Glance vytékala z koryta a ani horečná snaha vesničanů vytvořit hráze z pytlů s pískem nebyla moc platná. Všude se pracovalo, nikdo nezahálel, ale spousta domů měla už teď sklepy plné vody, a jestli bude takhle pršet ještě pár dnů, přijdou o své domovy možná nadobro. Hospoda U Tří soudků vypadala pro Kasumi vcelku lákavě vzhledem k tomu, že dnes ještě nic nejedla a vlastně ani včera toho moc nebylo. Vstoupila proto dovnitř, kde za pultem stál hospodský Harry a připravoval ostatním vesničanům, kteří pracovali na stavbě hráze a čištění domů, něco k snědku. Na pultu měl několik chlebů se salámy. V koutu místnosti seděl Ephram a hrál šachy. Sice neměl protihráče, ale zjevně mu to nevadilo.
„Zdravíčko, slečno. Vás jsem tu ještě neviděl,“ řekl Harry
„Máte dobrou náladu, což je vzhledem k okolnostem poměrně vzácnost.“
„Snažím se najít i v té hrůze, která se děje, něco pozitivního a pravdou je, že to vesničany ohromně semklo. Vlastně si tu teď připadám jako za starých časů. Jen mám strach tady o kluka, aby se mu něco nestalo.“
„Věnoval byste mi něco k snědku?“
„Ale jistě, jen si poslužte. Chcete k tomu pivo?“
„Ne, to určitě ne.“ Kasumi si na chvíli sedla ke stolu, u kterého byl Ephram.
„Ahoj," pozdravil Ephram. "Umíš hrát šachy?“
„Ne. Znám ale jiné hry.“
„Nevypadáš jako Angličanka.“
„To taky nejsem. Pocházím až z Japonska.“
„Japonska? Jaké to tam je?“
„Já… o tom mluvit nebudeme.“ Kasumi teď rozhodně nechtěla vzpomínat. Vstala a chystala se odejít. Do hospody v rychlosti vešel holohlavý černoch v bílém plášti potřísněném krví.
„Čau, Harry, ten chlápek, ten Murray potřebuje nutně krev a já z něj za boha nemůžu dostat krevní skupinu. Takže potřebuju nějakýho nulovýho negáče, nevíš, kdo z místních má krevní skupinu nula negativní?“
„Já… ani nevím, jakou mám já skupinu, ale zkusím se poptat.“
„Super, tak s tím hlavně pospěš, jinak budu muset riskovat a dát mu jinou, jenže to taky může skončit hodně blbě.“
„Ephrame, rychle, pomoz mi oběhnout lidi a zjistit, kdo má krevní skupinu nula negativní.“ Harry i se synem urychleně vyběhli ven.
„Počkejte, vy jste Terry?“ zeptala se Kasumi.
„Terry Black a vy jste?“
„Kasumi Sato, ale to teď není podstatné. Máte v ordinaci jistého Morrise?“
„Jo. Měl pár škrábanců a mírný otřes mozku ale myslím, že už bude v pohodě.“
„Pošlete ho prosím sem a to co nejdříve.“ Terry souhlasně kývnul hlavou a pospíchal hned zpátky k sobě. Kasumi zůstala v hospodě sama. Zamyslela se nad Murrayem a jeho problémem s krví. Věděla, že sama je univerzální dárce, ale v žádném případě by nedarovala krev někomu takovému. Vždyť proč taky? Zvenčí se ozval křik vyděšených lidí.

Kasumi vyšla ven, aby zjistila co se děje a zahlédla na protějším břehu jezdce. Dva lidé po něm stříleli, ovšem bez valného účinku. Jezdec se u nich zastavil a jediným máchnutím uťal oběma hlavu. Ostatní, co to viděli, se ukryli v domech a jezdec zahlédl další případné oběti na druhém břehu.
„Ukryjte se, slečno, tohle není nic pro vás,“ řekl strážník Zak, který už přibíhal s brokovnicí.
„Miřte především na koně, tím tu svini dostanete na zem a poté mu rozstřílejte hlavu!“
„Zajímavé rady, ale teď se stáhněte!“ křikl Zak, když už byl jezdec na mostě. Kasumi přeci jen poslechla a pospíchala k ordinaci doktora Blacka, ze které zrovna vycházel muž s čapkou na hlavě a nepřítomným výrazem ve tváři.
„Vy jste Morris?“ zeptala se ho.
„Ano,“ řekl a poté zahlédl jezdce, načež se vylekal, „rychle dovnitř.“
„Ne, počkejte. Ten netvor má teď jiné starosti, takže pojďte se mnou. K dolům to musí být tudy, že ano?“ řekla Kasumi a ukázala k bráně, za kterou už začínal les.
„K dolům? Ano… ale…“
„Pojďte!“ Kasumi společně s Morrisem utíkali pryč a za sebou slyšeli jen křik lidí a občasné výstřely. Jezdec se dostal do křížové palby. Z jedné strany pálil Zak svoji brokovnicí a z té druhé Colliere, který se kryl za zdmi domů u policejní stanice. Oba věděli, že jsou patrně jedinou překážkou mezi jezdcem a vesničany, takže pokud je chtějí ochránit, nesmějí to vzdát a ani se nechat zabít.

Kasumi a Morris utíkali do lesů a když byli už dostatečně daleko od vesnice, zastavili se a ohlédli. Jezdec ani nikdo další je nepronásledoval, což bylo povzbudivé. Kasumi podala Morrisovi pistoli a dva zásobníky.
„Prý s tím umíte zacházet.“
„Mám doma pušku, kterou obvykle plaším ptáky, ale pistoli jsem v ruce ještě nedržel.“
„Ale snad víte, jak se střílí nebo ne? Prostě tam nacpěte zásobník, natáhněte a mačkejte spoušť, až nás bude chtít někdo zabít.“
„A proč tedy nestřílíte sama?“
„Záleží na tom? Vyrazíme nejkratší cestou k dolům.“
„V tuhle dobu? Ach jo. Proč sem se sem jen vracel?! Je to tu všechno prokleté.“
„Buďte zticha a jděte už, nebo se snad chcete vrátit do vesnice, když tam řádí ten bastard?“ Morris neochotně vyrazil a Kasumi ho stále koutkem oka sledovala. Byla připravená zasáhnout, pokud by se rozhodl otočit zbraň na ni. Cesta byla dlouhá a Kasumi časem neuniklo, že se točí v kruhu. „Vy to tu moc neznáte, co?“
„Taky jsem tu třináct let nebyl. Mám ponětí o tom, kde ty doly leží, takže tam snad dorazíme.“
„Doufám, že to stihneme do večera.“
Pokračovali dál temným lesem. Mlha, která tu byla, dělala vše ještě mnohem obtížnějším. Morris viditelně znejistěl a zpomalil.
„Nevybrala jste si toho pravého.“
„Toho už jsem si všimla.“
„Co tam vůbec chcete dělat?“
„Sehnat výbušniny a zlikvidovat další bestii.“ Morris se raději na nic dalšího neptal.

Zhruba po třech hodinách přeci jen dorazili k dolu. Velký kopec, ve kterém byl vchod do podzemí, nevypadal vůbec přívětivě a bezpečně.
„Půjdu dovnitř a vy tu raději počkejte.“
„Co když se nevrátíte?“
„Dejte mi hodinu a pak si jděte po svých.“ Kasumi se přiblížila ke vchodu do dolu a neuniklo jí, že mříž, jež má bránit ve vstupu, je otevřená. Byl k ní přivázán řetěz, který dále vedl do dolu.
Vstoupila dovnitř a rozsvítila baterku. Světlo bylo mdlé, ale pořád lepší než nic. Všude kolem bylo spousty beden a sudů. Než začne hledat nálože, chtěla Kasumi nejprve prohlédnout okolí. Především ji zaujala propast, do které vedl řetěz. Posvítila si dolů a všimla si, že tam je tunel vedoucí kamsi dál. Přemýšlela, kdo se tam odvážil sestoupit.
„Nechoď tam,“ ozvalo se tiše z koutu místnosti. Kasumi se otočila, posvítila do místa, odkud hlas zaslechla. V rohu, ukrytý za převráceným důlním vozíkem, seděl malý chlapec. Byl celý průhledný. Skoro nevěřila vlastním očím a obávala se dalšího netvora.
„Co jsi zač?“ zeptala se.
„Jsem Damien, syn Mordreda Gordona.“
„Mordreda Gordona? Co o něm víš?“
„Všechno.“
„Tak mi pověz, jak porazit démona Samaela. Mordred to dokázal.“
„Nevím o čem to mluvíš. Ani Armunder to neví.“
„Kdo je Armunder?“
„Armunder jsem já. Je to můj Stín. Když mě můj otec zabil, pohřbil mě zde ale nejsem mrtvý.“
„Říkal jsi Stín? Ze světa za Černým zrcadlem?“
„Ano.“
„Zná ten Armunder Lilith?“
„Královnu noci? Byl jejím otrokem, jako všichni ostatní. Měla bys už raději jít.“
„Ne dříve, než najdu, co hledám. Musím zabít netvora. Viděl jsi ho?“
„Ano, je dole. Nemůže odsud, přestože se snaží. Cesta, která vedla od portálu na povrch, na Warmhillský kopec, je zavalená a on nemůže projít.“
„Stejně ho potřebuji zabít, víš jak na to?“ Kasumi neuniklo, že se Damien začíná nepříjemně měnit. Jeho tvář stárla a objevili se na ní vrásky, což vzhledem k tomu, že to byl malý chlapec, vypadalo obzvláště podivně. Netušila co to má znamenat a tak jen vyčkávala. Když přeměna skončila, duch vystoupil blíže, ale bylo vidět, že na denní světlo, jež částečně svítilo i do dolu, se mu nechce a raději se mu vyhýbá.
„Není to tak dlouho, co tu byl jiný blázen, který se opovážil rušit mě, krále Armundera! Ukradl mi moji knihu a ještě se mu podařilo uniknout! Ty takové štěstí mít nebudeš. Skloň se přede mnou, ty špíno!“ Armunder vyslovil cosi, čemu Kasumi nerozuměla. Náhle pocítila sílící bolest, která jakoby prostupovala celým jejím tělem. Klesla na kolena, protože se nedokázala pořádně hýbat a zavřela oči. „Ha, ha. Jsi tak bezmocná.“ Kasumi sebou cukala bolestí a vší silou zatínala zuby. Ruce měla sevřené v pěst tak křečovitě, že si zarývala nehty do dlaní. K Armunderovu údivu se po chvíli uklidnila a opět se postavila na nohy.
„To je všechno, ty zbabělý šmejde?!“ vykřikla a ohnala se rukou po Armunderovi. Jen rozvířila vzduch.
„Cha, cha, chá, nemůžeš vzdorovat moci symbolů smrti.“ Armunder opět vyřknul jakási slova a Kasumi ovládla podivná touha. Pohlédla na svoji ruku a najednou ucítila prazvláštní chuť na maso, na lidské maso. Jakoby náhle celý život neměl jiný smysl. Měla hlad, šílený hlad. Z úst jí vytékaly sliny. Dlouhou dobu hleděla s ohromným přemáháním na svoji dlaň a snažila se ubránit neuvěřitelnému pokušení se do ní zakousnout. Trvalo několik minut, než touha ochabla.
„Ty zasraná malá svině! To jsi takový zkurvený sráč, že se bojíš se mi postavit tváří v tvář?!“
„Ještě jsem neviděl, aby někdo odolal hned dvěma symbolům smrti. Musíš mít neuvěřitelnou vůli a schopnost soustředit se. Co jsi zač?“
„Záleží na tom?“
„Ano, záleží. Možná bys dokonce odolala samotnému Mordredovi a jeho kletbě.“
„Na to ti seru. Prý jsi byl Lilithiným otrokem. Chceš se jí pomstít?“
„Proti Lilith se nikdo postavit nemůže.“
„Možná ne, ale co její muž Samael. Co když ho uvidí na kolenou? Myslíš, že jí to nebude vadit?“
„Copak ty víš, jak toho docílit?“
„Ano. Pro začátek potřebuji zabít tu bestii, která je pod námi. Tak na mě přestaň zkoušet ty svoje ubohé triky a přilož ruku k dílu, protože se ti to jistě vyplatí.“
„Mohu ti pomoct, ale nebude to snadné. Cítím, že dokáže být nebezpečný i mě a to není dobré.“
„Záleží na tom, co chceš, ale pokud se vážně považuješ za krále, nepřijde ti zbabělé se tady ukrývat?“
„Dobrá. Co mám podle tebe udělat?“ Kasumi se chvíli prohrabovala v bednách, co ležely v koutě, až konečně nalezla, co potřebovala. Byla tu již otevřená krabice s několika tyčkami dynamitu. Nebylo jich tam moc a vzhledem k tomu, že na víku, které bylo o bednu opřené, nebyl téměř žádný prach, zdálo se, že s ním před nedávnem kdosi manipuloval. Téměř všechny nálože na sobě měly nitroglycerin, který se uvolnil a seskupil do podoby malých kapiček. Kasumi bylo jasné, že stačí sebemenší náraz a dojde k výbuchu.
„Nemůžu s tím jít až dolů, takže tam půjdeš ty. Nalákej sem tu svini. Připravím jí překvapení.“ Armunder netušil, co přesně Kasumi zamýšlí, ale poslechl ji. Přiblížil se k šachtě a poté po čtyřech, hlavou dolů začal slézat po stěně. Kasumi nechtěla nic ponechat náhodě a tak její původní plán využít jen jeden dynamit pozměnila. Věděla, že jedna nálož nemusí vůbec stačit, ale dynamit byl nestabilní a nosit ho postupně by bylo velmi nebezpečné. Rozhodla se tedy velice opatrně přesunout celou bednu. Donesla ji k okraji propasti a vyčkávala, až se vrátí Armunder. Během té doby pociťovala sílící napětí a snažila se neztrácet hlavu. Bude to nebezpečné, to ano, ale nesmí to vzdát a hlavně nesmí udělat chybu. Má jen jeden pokus, a pokud mine… bude vše ztraceno. Trvalo téměř deset minut, než ze z hlubin dolu ozvalo vzteklé zavrčení. Ve chvíli, kdy zahlédla Armundera jak leze nahoru a za ním šplhá netvor, pustila bednu do hlubin a to přímo na netvora. Okamžitě skočila k zemi a zakryla si uši. Rána, která se ozvala, byla ohromná. Ucítila, jak se pod ní třese zem. Urychleně vstala a vyběhla z dolu. Výbuch otřásl celou šachtou a narušil její stabilitu. Nejprve se uvolnilo jen několik kamenů, ale poté se začala propadávat i podlaha a podpěrné trámy, co držely strop. Kasumi stála venku před dolem a sledovala, jak se celý kopec hroutí. Z dolu vylétl oblak prachu, načež se silně rozkašlala. Když se rozvířil, byl důl zavalen kameny. Přemýšlela, jak je možné, že jedna jediná bedna dynamitu, navíc zdaleka ne plná, způsobila tohle všechno. Rozhlédla se okolo a zjistila, že Morris tu nikde není a to přesto, že v dole nebyla ani čtyřicet minut. Důkaz o tom, že je netvor mrtvý také není, ale věděla, že to není až tak podstatné. Hlavní je, že je stále naživu, kdežto chapadlovitý netvor už ne. Furasovi snad bude stačit důkaz, že zabila jiného netvora. Pomalým krokem se vypravila zpátky do vesnice. Doufala, že nenarazí na žádné nebezpečí už jen kvůli tomu, že se prakticky nemá jak bránit. Má jen čtyři vrhací hvězdice, což není mnoho. Obloha byla stále zatažená a vítr ani déšť neustal. Napadlo ji, jestli se to vrátí do normálu teprve, když zabijí všechny netvory.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.12.2012, 13:14:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento díl jsem přeletěl jako vítr. Na práci šotků jsem toliko nehleděl, musel bych se k textu vrátit a číst jej znovu. Snad Tě potěší, že mne do očí netrklo nic očividného. Přeji hezký den a psaní zdar.

P.S. Dojde Kasumi ve zdraví do vesnice (či kamkoliv jinam?). Jak to, že je ten jezdec živý? Proč byl ten důl tak nestabilní? A co když ten netvor v něm přežil a dostane se nějak ven? Ve Tvém světě není totiž ani smrt definitivní! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Srdce ženy / 13...
Rebekka
Soutěž
Nikis
KARNEGOVÉ
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr