obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Černí jezdci ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 17.12.2012, 23:14  
3. kapitola
 

První podzimní měsíc zaen už začal. Na stromech dozrávalo ovoce, ptáci se chystali k odletu na jih a Ellad znovu přišel, či lépe řečeno přiběhl do Eriadoru. Dana s Nikem našel na louce za říčkou Stříberkou. Právě se proháněli na hřbetech vůdčích koní a působili tak v jinak klidně se pasoucím stádu zmatek.
„Vem si taky jednoho,“ vybídl Ellada po pozdravu Dan a na chvíli zastavil svého ryzáka.
Hoch se rozhlédl a za okamžik už seděl na statném vraníku. Společně pak kroužili po pastvině a s rozpustilostí, která je vlastní všem klukům v jejich věku, plašili ostatní koně. Nechali toho až po půl hodině. Sesedli a rozložili se v trávě. Povídali si nebo jen tak pozorovali dovádějící hříbata a Ellad znovu zalitoval, že Waldor nechová koně.
Večer chlapci zahnali svěřené stádo do vesnice a pomohli s krmením. Když se pak u studny loučili, vyběhla z kuchyně Judita a zamířila přímo k nim.
„Pojďte se mnou zítra na houby. Prý rostou,“ zvala je místo pozdravu.
Hoši se na sebe krátce podívali, a potom rázně přikývli.
„Jen to řekneme Hornovi,“ dodal k tomu Ellad a přátelsky se na holčičku zazubil. Viděl v ní svou mladší sestru a cítil, že ona ho zase bere jako staršího bratra.
Tím bylo vše domluveno a děti se rozešly. Ellad se loudal ke Collinovu domku a přemýšlel, zda se jeho blonďatý přítel už vrátil z cest.
„Vítej, kluku!“ přerušil jeho úvahy známý hlas. Collin stál ve dveřích a vesele se na chlapce šklebil.
Ellad se zaradoval. Mladíkova přítomnost znamenala nejen společnost a novinky z okolí, ale také výbornou večeři, protože Collin byl vynikající kuchař a vaření ho bavilo. Pozdravil a s dobrou náladou vstoupil do stavení. Blonďák nezklamal. Hocha přivítala libá vůně a hned vzápětí plný talíř. Po lahodné večeři si pak u kávy a čaje povídali až dlouho do noci.
Sotva se rozednilo, Ellad už byl na nohou. Potichu vyklouzl z malé ložničky, kterou sdílel s hlasitě chrápajícím Collinem, a upaloval ke studni. Tam se k němu připojili ostatní a s košíky v rukou se propletli mezi domky. V družném hovoru přešli pastvinu a vnořili se mezi stromy.
V lese vládlo přítmí způsobené jednak brzkou ranní hodinou a v druhé řadě také šedivou, zataženou oblohou. Panovalo zde nepřirozené, hluboké ticho jen málokdy přerušené křikem nějakého nespokojeného ptáka. Děti se však tímto zdánlivým nepřátelstvím nenechaly odradit. S vyhlídkou na chutnou smaženici či voňavou omáčku se poněkud rozestoupily a daly se do plnění svého úkolu. Houby opravdu rostly. Košíky se uspokojivě plnily a děti si hledání ještě prokládaly pojídáním malin a ostružin, což bylo velmi příjemné zpestření, vezmeme-li v úvahu, že odešly z domovů bez snídaně. Jen cestou přes pastvinu sežvýkal každý krajíc suchého chleba, který přinesla Judita.
Náhle tíživé ticho přerušilo vzdálené bim-bim, bim-bim…
Hraničáři se svolávají, blesklo Elladovi hlavou, ale zvonění neustalo. Vyděšené děti se jako na povel rozběhly zpět k vesnici.
„Radši se nejdřív podíváme, co se děje,“ zadržel skupinku mezi posledními stromy opatrný Ellad.
Po kratičkém zaváhání ho poslechli. Odložili košíky a kryti křovinami a hustým větvovím pohlédli dolů přes pastvinu. To, co uviděli, překonalo jejich nejhorší představy. K tmavě šedé obloze stoupal hustý, černý dým z několika obytných domů a volná prostranství mezi staveními byla liduprázdná.
Ellad ohromeně zíral na tu spoušť a až teď si ke své hrůze uvědomil, že je opět ticho. Arlet už nezvonil.
Musel zmlknout, když jsme utíkali lesem, uvažoval a stále upřeně a nevěřícně hleděl na vesnici. Ne tak ostatní. Ti tam měli své nejbližší a nehodlali jen přihlížet. Opustili úkryty a už se chystali seběhnout dolů z mírného svahu, když je zadržel Elladův tlumený výkřik.
„Ne?! A na co čekat?!“ utrhl se na něj ne právě přátelsky Nik.
„Ještě tam jsou,“ odpověděl klidně Ellad a ukázal na plácek u studny. „Podívejte.“
A opravdu. Ze stínu stodoly se vynořila skupina černě oděných postav na koních stejné barvy a pomalým klusem zamířila pryč. Brzy přebrodila Stříberku a za další okamžik už zmizela dětem z očí. Neznámí černí jezdci vjeli po vyježděné cestě do lesa.
Ellad ještě chvíli sledoval nyní již úplně opuštěnou vesnici a zoufale hledal odpověď na dvě otázky. Kde všichni jsou? A vrátí se ještě ti jezdci?
Dan s Nikem jen tiše stáli vedle něho a s hrůzou v očích hleděli přímo před sebe. Teď už ale čekali na jeho pokyn. A Judita? Judita se vytřeštěnýma očima dívala na hořící domy a po tvářích se jí koulely slzy.
„Myslím, že už se nevrátí,“ prolomil po pár minutách ticho Ellad a rozběhl se k vesnici. Ostatní hnali za ním. Na košíky s nasbíranými houbami úplně zapomněli.
Hoch upaloval, jak to šlo nejrychleji, a cestou si uvědomil, že to všechno sledovali z toho samého místa, odkud si Eriador na jaře prohlížel sám. Jeho trénované nohy ho brzy donesly k cíli. Získal před přáteli malý náskok, a tak vběhl mezi domy první. Zpomalil a opatrně kráčel směrem k cestě. Rozhlížel se přitom kolem sebe, ale nikde ani živáčka. Jako by všichni obyvatelé Eriadoru vymřeli. Konečně se ocitl na cestě. Zabočil doprava, směrem ke studni a v hrůze zůstal stát. Na prostranství kolem zvonice ležela nehybně těla tří mužů, stodola hořela a plnila vzduch dusivým dýmem, ale nejhorší byl křik, který se z ní ozýval. Zoufalý křik bezmocných lidí ve smrtelném nebezpečí a trámy zapřená vrata věznící ty ubožáky v ohnivém pekle.
„To ne,“ vydechl Ellad zděšeně, a potom křikl na své právě přibíhající druhy. „Rychle!!“
S těmi slovy se vrhl k trámovým vzpěrám, začal je bourat a odhazovat stranou. Ostatní se k němu připojili a ve chvilce byla vrata volná. Děti je otevřely a ven se vyvalil hustý černý dým. Pak teprve se objevili první lidé. Muži i ženy s vyděšenými a plačícími dětmi. Všichni špinaví, slzící a kašlající od kouře. Procházeli kolem a hlasitě děkovali za záchranu.
Dan s Nikem se objímali s rodiči, zatímco Ellad, který neměl mezi vesničany žádné příbuzné, rychle přešel ke třem nehybným tělům. Dva byli rolníci, na jejichž jména si v tu chvíli nemohl vzpomenout. Věděl však, že v mládí patřili k Hraničářům. Teď leželi u jeho nohou v kalužích vlastní krve, která se jen pomalu vsakovala do prachu cesty, a chlapci bylo hned jasné, že jsou mrtví. A tím třetím byl… Elladovi se téměř zastavilo srdce. Tím třetím byl Collin.
Hoch několika skoky přeběhl tu krátkou vzdálenost, jež ho od přítele dělila a s hrozným tušením k němu poklekl. Blonďatý obr ležel z větší části na břiše, tváří dolů, ale kolem něho nebyla žádná krev. To chlapci dalo naději. Opatrně Collinovi otočil hlavu a jemně mu odhrnul neposedné, špinavé vlasy z obličeje. Mladík zasténal a Elladovi se ulevilo. Collin žije.
Blonďák znovu zasténal a pomalu se probíral z bezvědomí. Nejprve otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Kolem pobíhali rozčílení lidé, kteří se snažili uhasit hořící stodolu a hlavně zachránit alespoň něco ze zásob sena na zimu. Moc se jim to ale nedařilo. Navíc hrozilo, že se požár rozšíří. Collin nic z toho nechápal, a tak upřel svůj ještě rozostřený pohled na Ellada, přičemž se snažil přetočit do pohodlnější polohy. Když se mu to konečně podařilo a i jeho zrak už mu sloužil normálně, pokusil se posadit, ale s přidušeným výkřikem padl zpět do prachu. Držel se přitom za hlavu a Ellad si až teď všiml, že na ní má ošklivě vypadající sečnou ránu, která stále ještě slabě krvácela. V ošetřování raněných se moc nevyznal, přesto však duchapřítomně utrhl pruh z přítelovy košile, beztak již na několika místech roztržené, a šrám mu ovázal.
„Colline, kdo byli ti muži? A co chtěli?“ zajímal se, sotva obvaz dokončil.
„Nevim, co sou zač, Chodče,“ odpověděl rozvážně mladík, který se mezitím úplně vzpamatoval. „Nějak se nám zapomněli představit.“
Pak se krátce zasmál vlastnímu vtipu a pomalu se posadil.
„No tak?!“ naléhal Ellad.
„Vážně je neznám. Nevim, kdo to je,“ zvážněl mladý Hraničář. „Asi cizinci. Mluvili srozumitelně, ale s cizím přízvukem. Hledali ňákýho Bergona.“
„Cože?“ přerušil ho nevěřícně Ellad. „Ale ten je přece…“
„Chodče! Chodče, ona tu není!“ vynořila se náhle z hasícího davu Judita a s pláčem se mu vrhla do náručí. Hned za ní se objevili Nik s Danem.
„Kdo?“ nechápal Ellad. Podvědomě však dívenku objal a roztržitě ji hladil po rozcuchaných hnědých vlasech.
„Paní Laura. Ti cizinci ji asi odvlekli pryč,“ odpověděl mu Dan.
„Jo. To asi jo,“ přisvědčil Collin. „Zajímali se vo ni.“
„Co se tady vlastně stalo? A kde jsou vůbec všichni Hraničáři?“ zeptal se poněkud podrážděně Ellad. Tušil už, že to, co uslyší, se mu nebude líbit, a že ho čeká pronásledování těch ničemů, bude-li chtít matku holčičky zachránit.
„Hraničáři odjeli na lov. Už včera před svítáním,“ začal Collin.
„Táta říkal, že ty chlapi vjeli do vesnice a ptali se po ňákym Bergonovi. Lidi je moc nechápali, a tak jen krčili rameny. To je rozhněvalo. Začali prohledávat domy a všechny nahnali sem ke studni. Když se jim někdo postavil, zapálili mu střechu nad hlavou,“ vystřídal ho ve vysvětlování Dan.
„Jo, tak to bylo,“ potvrdil Collin. „Nahnali nás sem, a pak si důkladně prohlídli všechny kluky… No, a přitom objevili paní Lauru. Oddělili ji vod vostatních a co bylo dál nevím, protože se mi podařilo z toho davu nepozorovaně vyklouznout. Vrhl jsem se ke zvonici a zvonil na poplach. Doufal jsem, že třeba Viggo nebo někdo z Hraničářů je blízko.“
„Slyšeli jsme to,“ zašeptal zamyšleně Ellad a lehkým pohupováním ze strany na stranu a hlazením se snažil utišit Juditu, která se při zmínce o matce znovu rozplakala a úplně mu promáčela košili na levém rameni.
To už teď bylo ale stejně jedno, neboť déšť, k němuž se schylovalo od rána, se konečně spustil a brzy zesílil v prudký liják. Příroda tím sice dokonale vyřešila boj lidí s ohněm ve prospěch lidí, ale všichni byli mžiku na kost promočení. Chlapci pomohli Collinovi na nohy a společně se stáhli pod střechu jedné z ubytoven. Ostatní obyvatelé Eriadoru také vyhledali nějaké přístřeší, a tak bylo prostranství se zvonicí a studnou během několika minut úplně prázdné. I oba mrtví zmizeli.
Nejspíš je odnesl někdo z jejich příbuzných, zamyslel se na okamžik Ellad a skrz mokrou záclonu deště hleděl na černé, doutnající spáleniště. Stodola je v háji a s ní i krmení pro koně na zimu. Co s tím?...
„Zvonil jsem a doufal,“ navázal Collin a vytrhl tak Ellada z jeho úvah.
Nejdříve se musím pokusit zachránit paní Lauru, řekl si chlapec a věnoval Collinovým dalším slovům plnou pozornost.
„Dva z těch chlapů se na mě vrhli. Nechal jsem zvon zvonem, ale dlouho jsem se bránit nedokázal. S mečem to vopravdu uměli. No, zkrátka jsem dostal přes hlavu a víc nevim,“ ukončil Collin a podvědomě si sáhl na obvaz.
„Ještě štěstí, že máš tak tvrdou lebku,“ poznamenal Nik. Poplácal blonďáka přátelsky po zádech a nutil se do smíchu. I ostatní se snažili zasmát, ale moc se jim to nedařilo. Situace byla příliš vážná. Všichni ztichli.
Po chvilce Ellad vzdychl a obrátil se na stále ještě vzlykající holčičku.
„Najdu ji. Najdu a pokud to jen trochu půjde, přivedu ji zpátky. To ti slibuju,“ řekl slavnostně a otočil se k odchodu.
„Snad si nemyslíš, že půjdeš sám?“ utrhl se na něj Nik.
A Dan se přidal. „Jdeme s tebou, Chodče.“
Ellad se k nim obrátil čelem a v jeho tváři se zračila úleva a vděčnost, že v tom není sám.
„Dobře, kluci,“ souhlasil překvapivě rychle Collin. „Vy běžte za těmi lotry a hlídejte je. Ale do ničeho se nepouštějte. Já se pokusím sehnat alespoň nějaké Hraničáře.“
S tím je opustil.
I Ellad vyběhl do deště.
„Počkejte na mě u Stříberky!“ křikl ještě přes rameno a utíkal si do Collinova domku pro svůj lovecký nůž.


***


Chlapci vyběhli do svahu za říčkou Stříberkou a pokračovali po stále ještě zřetelné stopě, kterou silný déšť zatím nestihl zničit.
Ellad se pohyboval vytrvalým klusem a brzy získal před přáteli značný náskok. Jeho tělo bylo díky neustálému pohybu mezi statkem a Eriadorem mnohem lépe připraveno na takovou námahu. Dokázal takhle běžet i několik hodin. Hlavou se mu honily zmatené myšlenky, ale on se nedokázal na žádnou dostatečně soustředit.
V půli odpoledne přestalo pršet a chlapci byli stále na cestě. O stopování toho mnoho nevěděli, a tak neměli nejmenší tušení, zda černé jezdce dohánějí nebo ne.
Náhle se Ellad, který si stále udržoval od svých společníků odstup asi dvou desítek kroků, zastavil, opřel si dlaně o kolena a prudce oddychoval. Když k němu doběhli Dan s Nikem, narovnal se a ukázal před sebe. „Podívejte.“
Chlapci za hlasitého funění pohlédli naznačeným směrem a viděli to, co Ellad. Malou planinu, na jednom místě hodně rozrytou. Až na holou hlínu rozdupaná zem tvořila dva zvláštní, pravidelné pruhy, jakoby vyjeté od obřího vozu s hodně širokými koly. Vypadalo to, jakoby se snesl z nebe, ujel po zemi asi deset dvanáct kroků, a pak opět vzlétl. Kousek stranou se nacházelo ohniště.
„Ti jezdci tu asi tábořili,“ uvažoval nahlas Ellad, když se svými druhy vstoupil na planinu.
Všichni tři se obezřetně rozhlíželi kolem v očekávání útoku, ale cizinci už byli pryč. Po chvíli se hoši rozdělili a začali zkoumat opuštěné tábořiště. Žádní zkušení stopaři sice nebyli, něco však přece jen zjistili. Černí jezdci zde asi přečkali ten nejhorší déšť skryti pod nějakou plachtou, pod níž mohli rozdělat i oheň, protože tráva kolem ohniště byla úplně suchá a hodně ušlapaná. Zvláštní pruhy rozryté na holou hlínu nejspíš vytvořili uvázaní koně a ještě teplý popel hochům prozradil, že jezdci odjeli poměrně nedávno.
Toto zjištění chlapcům vlilo do žil nové síly. Spravedlivě se rozdělili o patku chleba a pár kousků sušeného ovoce, které Ellad vzal z Collinova domku spolu s nožem, a znovu se vydali po stopě jezdců. Přesto to neměli jednoduché. Mokré košile se jim lepily na zpocená těla a nepříjemně studily. A cesta rozblácenou krajinou také nebyla moc veselá. Nikdo z nich nemluvil. Všichni tři se plně soustředili na svůj úkol a pohyb vpřed. Jediné zvuky, které tato malá skupinka vydávala, bylo občasné prasknutí větvičky, rychlé kroky tišené trávou a jehličím či tlumené oddechování.
Blížil se večer a chlapce začala zmáhat únava. Už sotva pletli nohama. A tak se zastavili, aby nabrali dech. Právě přeběhli louku, která se táhla do mírného svahu, byla porostlá svěže zelenou nízkou trávou a končila v lese. Jak jinak než smrkovém.
Chlapci teď stáli mezi prvními stromy a Ellad přemýšlel, co dál. Díky stále zatažené obloze se stmívalo rychle a bylo nad slunce jasnější, že v noci se stopovat nedá. Jeho úvahy přerušil Dan.
„Cítíte to?“ zeptal se tlumeně.
Oba zbylí hoši zpozorněli a zavětřili jako staří honící psi.
„Kouř,“ shrnul Ellad.
„Jo, taky ho cítím,“ přidal se Nik.
„Musí tedy být blízko. Máme štěstí,“ zajásal tichým hlasem Dan.
„Nemusí to být oni,“ zapochyboval Ellad, ale v duchu doufal, že se mýlí. Pokynul přátelům, aby ho následovali, a začal pomalu postupovat vpřed. Snažil se pohybovat co nejtišeji a docela se mu to dařilo. Měl zkušenosti ještě z doby, kdy se toulával kolem rodného statku a snažil se sledovat plachou lesní zvěř.
Nik s Danem nebyli tak šikovní. Občas neopatrně zavadili o nízko rostoucí větev a ta se s šustěním rozhoupala nebo se jim povedlo špatně šlápnout a ozvalo se hlasité prasknutí lámaného dřeva.
Štěstí jim však skutečně přálo. Kouř, který prve cítili, pocházel opravdu z ohniště černých jezdců a hluk způsobený při plížení se ztratil v halasu hlasů z tábořiště.
Ellad si oddechl. Honička skončila, alespoň pro tento den.
Všichni tři chlapci potom chvíli jen tak leželi v křoví, odpočívali a zklidňovali dech. Už po pěti minutách je však roztřásla zima, a tak začali řešit otázku co dál.
„Zkusíme se dostat blíž a zjistit, co sou zač,“ navrhl Ellad.
Dan s Nikem jen mlčky přikývli a Ellad přejel očima nejbližší okolí tábora ve snaze najít co nejlepší úkryt pro plánované pozorování.
Zatímco se plížili lesem a odpočívali, úplně se setmělo, ale blížící se noc prozařovalo světlo ohně. Ellad konečně objevil přímo naproti místu, kde se teď skrývali, husté, habrové houští, které se zdálo být dostatečně blízko skupině černě oděných mužů rozsazených kolem ohně. Ukázal na křovisko, a pak vedl své druhy k vyhlédnuté skrýši.
Hoši museli obejít celé tábořiště a Elladovi se téměř zastavilo srdce pokaždé, když cestou způsobili nějaký hluk. Jeho obavy však byly zbytečné. Cizinci se mezi sebou hlasitě bavili a střídavě si zakrojovali z lákavě vypadající pečeně, která byla napíchnutá na jednoduchém rožni nad ohněm a jejíž vůni chlapci již delší dobu cítili.
Elladovi se přitom v ústech hromadily sliny a v prázdném žaludku mu nepříjemně kručelo. Stejně tak i ostatním, protože od rána snědli jen pár kousků suchého chleba a trochu ovoce.
Konečně byli u cíle. Uložili se v řadě vedle sebe do habroví a bez dalších zbytečných slov zaměřili svou pozornost na muže v černém. Bylo jich deset. Samí mladí muži. Oblečení měli stejné. Černé jezdecké boty s ostruhami, které se v mihotavém světle plamenů občas zaleskly, černé přiléhavé kalhoty, delší vesty stejné barvy prošívané zlatou nití, zdobené na hrudi nějakou výšivkou, Elladovi připomínala květinu, a v pase stažené opaskem. Taktéž černozlatým.
Když se náhodou některý z cizinců zvedl, aby si ukrojil maso nebo z nějakého jiného důvodu, viděli chlapci ještě nebezpečně vypadající dlouhou dýku v černozlaté pochvě. Proti nočnímu chladu pak neznámé chránil dlouhý černý plášť s kápí a na jednom z nich seděla Laura. Ruce měla vpředu svázané, vlasy rozcuchané a oči zarudlé od pláče. Přesto však nevypadala vystrašeně. Naopak. Hrdě hleděla do tmy před sebou a mlčky snášela neslušné poznámky a narážky svých věznitelů.
Ellad ji obdivoval. Svýma pronikavýma modrýma očima si blíže prohlédl muže, u jehož nohou seděla. Asi třicet pět let, světlé, zvlněné vlasy na ramena, statná, ale štíhlá postava. Už od pohledu válečník.
Nejspíš vůdce těch jezdců, usoudil Ellad a vzdychl.
„K paní Lauře se nedostaneme,“ šeptl Nik, jakoby mu četl myšlenky. „Je jich moc a jsou ozbrojení.“
„Na rozdíl od nás,“ poznamenal stejně tiše Dan.
Ellad znovu zklamaně vzdychl. Přátelé měli pravdu. I on si všiml dlouhých, jedenapůlručních mečů, které měli cizinci na dosah ruky, a vůbec nepochyboval o tom, že s nimi umí skvěle zacházet.
Mužům s takovýmhle vybavením se nemohou postavit tři neozbrojení kluci. Silou to určitě nepůjde. Musíme vymyslet něco jiného, říkal si v duchu Ellad, když ho z úvah vyrušil Danův tichý hlas.
„Co uděláme, Chodče?“ šeptal.
„Máš nějaký plán?“ ozval se i Nik.
Ellada příliš nepotěšilo, že jej zvolili za vůdce skupinky. Moc dobře si uvědomoval, že tím přebírá veškerou zodpovědnost. Zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své přátele, kteří mu tak důvěřovali.
„Zatím počkáme,“ odpověděl a s očima upřenýma na tábořiště cizinců se snažil něco vymyslet. Během několika minut však jeho pohled opustil plně osvětlené černooděnce a hoch nepřítomně zíral do tmy za nimi. Dan s Nikem mlčky a trpělivě čekali a čas pomalu plynul.
Cizinci zatím dovečeřeli, rozebrali rožeň a dali se do pití piva, které společně s Laurou odvezli z Eriadoru. Jejich rozhovor tím získal na hlasitosti. Vtipy byly čím dál obhroublejší a nebohá mladá žena musela čelit stále častějším oplzlým a nestydatým poznámkám.
V přihlížejícím Elladovi to vřelo vzteky nad vlastní bezmocí. Nejraději by… Pravá ruka mu bezděčně sjela ke kožené pochvě a prsty sevřely důvěrně známý jílec.
Ale co to? Byl to jen stín nebo jsem naproti v temnotě zahlédl pohyb? Ptal se sám sebe Ellad a upřel svůj pronikavý zrak na to místo, ale nic.
Asi se mi to jen zdálo, uzavřel zklamaně a vzdychl.
Nik se na něj tázavě podíval. Než však stačil něco říct, ozval se z tábora vůdcův zvučný hlas, již silně poznamenaný vypitým pivem.
„Ale, no tak, chlapi. Chce špetku slušnosti to. Vždyť vy s dámou jednáte,“ zahalekal a hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu. Někteří z jeho mužů se k tomu krutému, uštěpačnému smíchu připojili. Pak náhle a neuvěřitelně rychle vytasil dýku, přeřízl sedící Lauře pouta a stále stejně posměšným hlasem pokračoval. „Dáma vstát by mohla a na nás trochu milá být. Třeba dolít pivo mně.“
Osvobozená mladá žena zbledla a roztržitě si prohmatávala ztuhlá a rozbolavělá zápěstí. Přitom si úplnou náhodou setřela i krev vytékající z drobné ranky, kterou způsobil neopatrný cizinec, když ji zbavoval provazů.
„No tak. Na co čekáš ty? Vstávej!“ ozval se znovu vůdcův hlas. Přiopilý muž se naklonil k nešťastné ženě blíž a poslední slovo jí štěkl přímo do tváře.
Lauru ovanul jeho páchnoucí dech. Zvedl se jí žaludek a jen s obtížemi a velkým sebezapřením překonávala nával nevolnosti.
„Přilož ty, Kai, ksakru, ať je líp vidět na dámu,“ rozkázal potom světlovlasý muž a zase se narovnal.
Oslovený vstal, uchopil nejbližší větev a hodil ji do ohně. Plameny vysoko vyšlehly, k nebi vylétlo množství jisker a… A nečekané světlo odhalilo okolními křovisky pomalu postupující muže v šedohnědozeleném, kteří se snažili tábor obklíčit.
Hraničáři, blesklo Elladovi hlavou. Tak se mi to prve nezdálo… Právě včas.
Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Prozrazení Hraničáři, neboť to vskutku byli oni, opustili své úkryty a okamžitě zaútočili. Vedl je sám Viggo a vedle něho se hnal na nepřítele s obnaženým mečem Collin.
Překvapení černooděnci strnuli. Ale jen na dobu jednoho úderu srdce. Pak všichni vyskočili ze svých míst a vytasili meče.
Než se však obě skupiny srazily a skutečně došlo na řeč zbraní, upustil černý vůdce svůj jedenapůlručák, stejně rychle jako prve vytasil dýku a hmátl po Lauře, která také vstala. Surově ji uchopil za paži, přitáhl k sobě a hrot zbraně opřel o její hrdlo.
„Stát! Už krok ani!“ vykřikl s pohledem upřeným přímo na Vigga. Jakýmsi zvláštním šestým smyslem válečníka v něm zcela neomylně poznal vůdce útočníků.
„Stáhni muže svoje zpátky!“ křikl opět, když útočící Hraničáři zůstali stát.
Viggo hned neposlechl, a tak černooděnec svá slova zopakoval.
„Tak stáhni je!“ přikázal a přitlačil na zbraň. Laura vykřikla bolestí a z malé ranky začala téct krev.
„Zpátky!“ zavelel okamžitě Viggo podivně ochraptělým hlasem.
Hraničáři poslechli a shromáždili se kolem svého nezvykle se chovajícího vůdce. Zdálo se jim, že se mu třesou ruce a v obličeji je bledý strachy.
„Neubližuj jí, pane,“ ozval se znovu Viggo a všichni kolem si uvědomili hroznou pravdu. On se opravdu bojí.
„Já nechci ublížit jí,“ posmíval se černý vůdce. „Jen se trochu pobavíme s chlapama tady.“
To už bylo na Ellada příliš. Rozhněvaný hoch neunesl jasně patrný strach Hraničářského vůdce, kterého ve své stále ještě dětské mysli pasoval na hrdinu z dávných legend, ani následný cizincův výsměch. Bez přemýšlení a s taseným nožem vyběhl ze svého úkrytu, zastavil se, nadechl, vydechl a nacvičeným pohybem vypustil zbraň z ruky. Nůž prolétl vzduchem a naprosto neomylně našel svůj cíl. Celý se zabodl mezi cizincovy lopatky.
Zasažený muž hekl, dýka mu vypadla z ochablých prstů, paže povolily sevření kolem mladé ženy a jeho tělo se neuvěřitelně pomalu sunulo k zemi. Nad tábořištěm jakoby se zastavil čas. Všichni přítomní strnuli na místě, na okamžik neschopní pohybu. V hloučku stojící Hraničáři ohromeně zírali na stejně překvapenou skupinku černooděnců, za jejichž zády teď stál malý kluk, který se také nehýbal. Byl naprosto vyděšený zjištěním, že právě zabil člověka. V habroví za ním pak stejně nehybně leželi Dan s Nikem.
Tělo černého vůdce konečně dopadlo na zem a čas se znovu rozeběhl. A rozeběhl se rychle. Jakoby se snažil dohnat předešlé okamžiky. Cizinci se bleskurychle otočili, ale při pohledu na jediného, ještě ke všemu nedospělého nepřítele na chvilku zaváhali. A ten čas stačil Danovi s Nikem právě tak k tomu, aby se vyhrabali z křoví a stanuli Elladovi po boku. Muži v černém se pak vrhli na chlapce s tasenými meči a s touhou pomstít vůdcovu potupnou smrt. Hoši byli beze zbraní a zle by se jim bylo vedlo, kdyby se do boje nevložili také Hraničáři.
Rozpoutala se zuřivá bitka. Meče černooděnců zvonily o tesáky a dýky Hraničářů. Nad tábořištěm zněly výkřiky bojujících a sténání prvních raněných. Nik s Danem využili bojové vřavy, obratně se vyhnuli jedinému cizinci, který se na ně po útoku Hraničářů vrhl, a zmizeli zase v porostu. Ellad ale takové štěstí neměl. Jeho napadli hned dva černooděnci a vůbec nevypadali na to, že by jej chtěli nechat utéct. Jeden z mužů po chlapci sekl, ale on mrštně uhnul. Nevšiml si však zbraně druhého útočníka, která se k němu blížila zprava. Meč jej zasáhl a Ellad cítil, jak mu nepřátelská čepel sjela po žebrech. Jeho tělem projela příšerná, palčivá bolest. Vykřikl a stočený do klubíčka padl k zemi.
„Ne!“ ozvali se Dan s Nikem a znovu vyběhli z křoví.
Ale to už tu byl Viggo. Jeho na Hraničáře překvapivě dlouhý meč zasvištěl vzduchem v několika smrtících obloucích a oba černooděnci skončili bez života na zemi vedle sténajícího Ellada.
Byli poslední. Jejich druhové padli rukama rozzuřených Hraničářů. Boj skončil.
Viggo otřel svou zkrvavenou zbraň, schoval ji zpět do pochvy a sklonil se nad zraněným chlapcem. Collin a Dan s Nikem mu stáli za zády a s hrůzou v očích hleděli na rozšklebenou ránu na Elladově pravém boku, která silně krvácela.
„Přežije to?“ vysoukal ze sebe Dan otázku, jež trápila i Collina s Nikem.
„Ano,“ odpověděl Viggo po zběžné prohlídce zranění. „Ta rána vypadá ošklivě, ale smrtelná není. Stačí zastavit to krvácení a pár stehů.“
V tu chvíli přiklekla k nešťastnému chlapci i Laura. Jemně odstrčila bratra a zbytky Elladovy košile začala zastavovat vytékající krev, zatímco Viggo vstal a dohlédl na ošetření ostatních raněných.
„Ty cizí koně pusťte, mrtvé nechte být a uhaste ten oheň,“ zavelel ještě, když byla veškerá krev zastavena a všechny rány ovázány. „Jedeme domů.“
Dva z nezraněných Hraničářů splnili Viggův rozkaz, a pak už všichni nasedli na koně a vydali se zpět do Eriadoru. Viggo vzal k sobě na Hnědáka Lauru, Collin se ujal Ellada a další dva muži před sebe posadili Dana s Nikem.
Do vesnice vjeli až za svítání. Na Viggův pokyn dovezl Collin zraněného chlapce před Lauřin dům, zatímco Dana s Nikem předali Hraničáři starostlivým rukám rodičů.


***


Collin odnesl Ellada v náručí do Lauřina domku a opatrně ho položil na lůžko, které mu mladá žena ukázala. Hoch byl při vědomí. Své okolí však moc nevnímal. Tvář měl smrtelně bledou a všechny smysly ochromené bolestí. Bolestí, z níž se mu až točila hlava a zvedal žaludek. Ještě nikdy nic podobného nezažil.
„Pusťte mě k němu,“ zazněl ode dveří tichý, ale rozhodný hlas a za okamžik se nad trpícím chlapcem sklonila bylinkářka Gretta. Položila mu na čelo svou chladivou dlaň a prohlédla si ho od hlavy k patě.
„Horečku nemá a to je dobré,“ řekla po chvilce a odložila košík, který si přinesla.
Viggo zatím zul Elladovi boty a Laura se v rohu místnosti vítala s dcerou.
„Tak se na to podíváme,“ pokračovala Gretta a začala rozvazovat obvaz zhotovený z kusu Lauřiny sukně. Přestože se snažila pracovat opatrně, látka, přilepená k ráně zaschlou krví a nyní odstraňovaná, strhla vzniklý strup. Elladovi znovu tekla krev, ale Gretta neztratila hlavu. Klidným hlasem požádala Lauru o čisté plátno a během několika minut krvácení zastavila. Poté zkušenými prsty ohmatala okolí rány, aby se ujistila, že hoch nemá zlámaná žebra.
„Kosti jsou v pořádku,“ sdělila všem v místnosti výsledek svého zkoumání. „Teď budu potřebovat teplou vodu. Tu ránu je třeba sešít.“
Viggo s Laurou odspěchali pro vodu a za nimi odešla i Judita. Gretta se sklonila ke svému košíku, vyndala proutím opletenou lahvici a odzátkovala ji.
„Zase bude dobře,“ povzbuzovala přitom Ellada tichým uklidňujícím hlasem. „Po tomhle bolest ustoupí, uvidíš, Chodče. Napij se.“
Vybídla chlapce, jednou rukou mu trochu zvedla hlavu a druhou mu přiložila hrdlo lahvice ke rtům. Hoch přemohl všeochromující bolest a s nesmírnou námahou spolkl pár doušků hořkosladkého nápoje. Pár vteřin se nedělo nic, pak užaslý hoch ucítil, jak se mu v celém těle rozlévá zvláštní teplo a bolest pomalu ustupuje.
Tak to je trochu jako zázrak, pomyslel si a s napjatým očekáváním pohlédl na Grettu. Bylinkářka byla opět skloněná nad svým košíkem a připravovala si věci na šití. Když našla vše potřebné a Viggo s Laurou se vrátili s vodou a čistým bílým ručníkem, přisunula si k chlapcovu lůžku židli, důkladně si omyla ruce, osušila je, usedla a dala se do práce. Ránu pečlivě vyčistila silně čpící, průzračnou tekutinou, navlékla nit do jehly a začala k sobě okraje rány sešívat úhlednými, drobnými stehy.
Viggo si sedl na lůžko k chlapcově hlavě a hladil ho po zpoceném čele. Pozorně sledoval jeho obličej i práci bylinkářky a obdivoval jak Grettino umění, tak i Elladovo sebeovládání. Vůdce Hraničářů věděl, že se žena jistě postarala o co největší zmírnění chlapcovy bolesti, ale věděl také, že ji nemohla zahnat úplně. Hoch zcela jistě něco cítil. Snažil se však nedat to na sobě znát. Koutky úst mu ale škubly pokaždé, když jehla projela kůží.
Zákrok naštěstí netrval dlouho. Bylinkářka dokončila poslední steh, připravenými malými nůžtičkami ustřihla nit, potřela ránu hojivou, příjemně vonící mastí a zavázala ji. Pak si opět umyla ruce a uložila své věci zpět do košíku. Všechny, kromě malé krabičky s hojivou mastí a opletené lahvice.
„Tohle si nechte. Nápoj Chodci dávejte podle potřeby, ale vždy jen pár doušků. A mast použijte při každém převazu – to jest jedenkrát denně,“ řekla a obojí podala Viggovi. Přitom se lehce začervenala a sklonila zrak. Po chvilce se však zase ovládla, pohlédla mladému muži přímo do očí a ještě dodala. „Za pár dní bude chlapec v pořádku. Bolest ustoupí a rána se začne hojit… Jediným nebezpečím, které by mu snad v tuto chvíli mohlo hrozit, je pouze zanícení a sněť.“
Gretta sjela očima z Vigga na Ellada. Jednou rukou mu přátelsky prohrábla rozcuchané, potem zmáčené vlasy a druhou zvedla svůj košík.
„Díky tobě a tvým přátelům jsem ošetřila jen pár popálenin. Díky… Teď zkus spát,“ poradila mu ještě a odešla.
Unavený a bolestí oslabený hoch poslušně zavřel oči. Hojivá mast začala působit, a tak brzy usnul.


***


Když se Ellad o pár hodin později probudil, cítil strašlivou žízeň a žaludek se mu kroutil hlady. Otevřel oči a pohnul se. Rána na boku zabolela a připomněla chlapci události uplynulé noci.
„Klidně lež, Chodče,“ ozval se někde blízko příjemný mužský hlas a hoch otočil hlavu za zvukem.
K jeho lůžku kráčel Viggo a Ellad tak měl poprvé možnost zblízka si jej prohlédnout. Asi pětatřicetiletý, nepříliš vysoký, štíhlý muž s tváří ošlehanou větrem a snědou od slunce. Z obličeje orámovaného neučesanými delšími, tmavě hnědými vlasy se na něho vlídně dívaly šedozelené oči a v neoholeném strništi zářil přátelský úsměv.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mladý muž a usedl k chlapci na lůžko.
„Už líp,“ odpověděl tiše Ellad. „Jen…“
„Jen?“ zvedl Viggo tázavě obočí.
„Má hlad a žízeň,“ odpověděla za hocha Laura.
„Áaa, taky mě to mohlo napadnout,“ ťukl se Viggo dlaní do čela. „Promiň.“
„To mohlo,“ neodpustila si lehké rýpnutí mladá žena. Stála v otevřených dveřích s plně naloženým podnosem v rukou a i ona se na Ellada vlídně usmívala. Za ní se do místnosti vhrnul Judita.
„Už tě to nebolí? Můžeš se hýbat? Budeš moct jíst?“ zasypala chlapce otázkami a hleděla na něho starostlivýma, vážnýma očima.
„Judito,“ napomenula ji matka.
Holčička zmlkla a usedla v nohách postele. Laura, nápadně hezká, štíhlá žena drobnější postavy s blankytně modrýma očima a dlouhými, hnědými vlasy, zatím odložila podnos na stůl a spolu s bratrem pomohla chlapci usednout. Viggo jej podepřel a ona mu pod záda narovnala několik již připravených polštářů, aby se mu pohodlně sedělo. Myslela zkrátka na všechno.
Takto posazený Ellad přelétl rychlým pohledem místnost. Dřevěná truhlice, police s knihami, psací stůl, na němž kromě podnosu leželo neuspořádaně několik map, židle a jediné lůžko. To, na kterém právě ležel. Vlastně seděl.
Asi Viggův pokoj, blesklo mu hlavou. Oči mu sjely k nohám. Měl je přikryté dekou, ale stále vězely v těch vlhkých, špinavých kalhotách.
Jistě jsem to tu celé zamazal, pomyslel si Ellad a hluboce se zastyděl.
„Nelámej si s tím hlavu,“ uklidňovala ho rychle Laura, když si všimla jeho pohledu i rozpaků. „Po snídani se převlékneš.“
Znovu se chopila podnosu a položila mu ho do klína. Hoch jen zamumlal slova díků, zhluboka se napil vlažného, slazeného čaje a hladově se pustil do ovesné kaše s medem. Byla už studená, ale Elladovi připadalo, že nic lepšího v životě nejedl.
Viggo s Laurou, ani Judita chlapce nerušili. Mlčeli a trpělivě čekali, až se nají. Když polkl poslední sousto a vyprázdnil do dna hrnek, zvedla Laura svůj podnos a pohlédla mu přímo do očí.
„Chci ti poděkovat, Chodče,“ řekla tichým, pohnutým hlasem. „Za sebe, za bratra i za všechny v Eriadoru. Zachoval ses jako hrdina… Díky.“
Ellad zčervenal rozpaky a nevěděl, co odpovědět. Mladá žena však žádnou odpověď nečekala. Usmála se a i s podnosem opustila místnost.
Hrdina, uvažoval Ellad o jejích slovech a vzdychl. Jako hrdina se rozhodně necítil. V jeho představách hrdinové odcházeli z bitev vítězně, s hlavou hrdě vztyčenou a ne zranění a zkroucení bolestí.
„Myslím, že tohle je tvoje,“ přerušil jeho přemýšlení o hrdinech Viggo a v ruce svíral jeho lovecký nůž. Už očištěný od krve a znovu nabroušený.
„Díky,“ usmál se vděčně Ellad a zároveň se cítil trošku provinile, protože na zbraň úplně zapomněl.
„Dal mi ho Collin,“ pokračoval Viggo. Sklonil pohled k noži ve svých rukách a na chvilku se odmlčel. Pak ale pohlédl přímo na Ellada. „I já ti chci poděkovat. Za to, cos udělal. Já… Pokud je něco, co bych ti mohl splnit, Chodče, stačí jen říct.“
„Ale…“ vysoukal ze sebe překvapeně Ellad. Viggova nabídka jej poněkud zaskočila.
„Ale co? Dlužím ti to… Tak, co by sis přál?“
„No… Totiž,“ zakoktal se Ellad. „Já nevím… Nevím, jestli to není příliš smělé.“
„Mluv,“ povzbudil jej mladý muž.
„No. Já bych chtěl… Chtěl bych… Aby… Aby si nás učil. Na Hraničáře.“ a bylo to venku.
Viggo se od srdce rozesmál.
„Jen tohle? To vůbec není smělé nebo nesplnitelné přání. Bude mi potěšením,“ slíbil zcela vážně a lehce se uklonil. „Začneme hned, jak se uzdravíš… Říkal si ale nás. Koho ještě budu učit?“ ptal se, i když odpověď znal.
„Dana s Nikem,“ potvrdil mu Ellad. „Kde vůbec jsou?“
V hlase měl chlapec výčitku. Přesto se musel mladý muž opět usmát, když odpovídal.
„Prý vydatně posnídali, zeptali se na tebe a teď nejspíš spí.“
I hoch se usmál, ale hned zase zvážněl. Tváří mu přelétl stín a rukou se dotkl bílého obvazu. V ráně mu začalo nepříjemně škubat.
„Stalo se něco?“ staral se Viggo, kterému změna jeho výrazu neušla.
„Bojím se jen, že mě sem matka už vícekrát nepustí, a tak žádné učení nebude,“ vyslovil nahlas své obavy Ellad a snažil se nemyslet na zvětšující se bolest v boku.
„No, s tím se dá něco dělat,“ zamyslel se Viggo. „Odvezu tě domů a tvým rodičům vše vysvětlím… Ale teď zkus ještě spát.“ zakončil, vstal a chtěl odejít.
„Viggo, prosím, odvez mě hned,“ pronesl namáhavě chlapec. Bolest se stávala nesnesitelnou.
„Teď? A co tvé zranění? Vždyť tě to bolí?!“ podivila se Laura, která právě otevřela dveře a z celé rozmluvy slyšela jen poslední větu. V rukou držela čisté kalhoty a lahvici s hořkosladkým nápojem.
„Prosím,“ ozval se znovu Ellad. „Smím být v Eriadoru pouze tři dny. Potom musím domů.“
Viggo s Laurou si vyměnili pohled. Mladý muž slabě kývl, žena se na okamžik zamyslela, pak ale také přikývla, a Hraničář rozhovor ukončil.
„Dobrá. Když je to tak, vezmu tě domů,“ řekl a vyšel z místnosti.
Laura potom připravila chlapce na cestu. Za vydatné pomoci Judity, která od matčina napomenutí nepromluvila jediné slovo a dělala, že v místnosti vůbec není. Společnými silami převlékly Ellada do čistých kalhot, Laura mu dala loknout z lahvice, podarovala ho novou bílou košilí a podepřela jej, aby mohl vyjít z domu.
Venku už čekal Viggo s osedlaným Hnědákem a… Collin.
Blonďatý obr přátelsky rozcuchal Elladovi hnědé, už tak dost rozcuchané vlasy a bez zjevné námahy jej vysadil na Hnědákův hřbet.
„Měj se, kluku,“ rozloučil se a odstoupil od koně.
Viggo se vyhoupl za Ellada a vydali se pomalým krokem na Waldorův statek.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 26.08.2013, 15:00:45 Odpovědět 
   Tak Tolkien... nevadí :) Záleží, kam to posuneš Ty sama za sebe. Od Tolkiena jsem kdysi dávno četl jen Hobita a vůbec mě to nezaujalo, přišlo mi to jen jako taková suchopárná studená mytologie bez lidských citů a pocitů. Z filmů jsem viděl vždy jen nějaké útržky a rovněž mi ty postavy přišly jaksi chladné, bez emocí, žádná mi nebyla natolik blízká, aby mě zaujala, nebo bych jí fandil. Osobně mám rád "hrdinštější" a "romantičtější" knihy s důrazem na silný příběh a nějakou silnou osudovou lásku (např. tzv. hrdinské eposy), než pitoreskní humornou přehlídku všech možných mytologických bytostí :)
Pokud se Tolkienovým světem inspiruješ, ale dáš do toho víc ženského přístupu - on starý pan profesor asi moc intenzivních citů do díla nevtělí ;) (nevím, soudím jen podle filmů) - tedy dáš tam víc lidských emocí, psychologie, romantiky, uděláš postavy lidštější, když Tví lidé budou mít srdce a těla z "lidského masa", bude to určitě moc fajn dílo, které může čtenářům přirůst k srdci. Čím víc budou postavy lidštější, tím víc ke čtenářům přirostou.
Ano, vzpomínám si, že v těch filmech vystupuje nějaký princ, který místo vládnutí se inkognito potlouká krajinou jako hraničář...
 ze dne 26.08.2013, 18:31:01  
   Ellien: Ahoj,
druhé přiznání - právě tenhle princ byl mou prvotní inspirací.
Já jsem Pána prstenů četla i viděla ve filmu, ale oslovil mě spíše film než kniha (i inspiroval).
Měj se hezky.
 zahradník 20.08.2013, 1:07:10 Odpovědět 
   Tak jsem si udělal čas na další příjemnou kapitolku Tvého příběhu. Asi ani nemám moc co zásadního vytknout, opět zdařile napsáno, líbil se mi popis bojové scény.
Možná v této kapitole už bylo místy detailů až příliš, je třeba s těmi popisy najít zlatou střední cestu, nějaké jsou potřeba kvůli atmosféře, ale pokud jich je zase příliš, dost to zpomaluje čtení i děj a čtenářovu pozornost to umoří. Je třeba si vždy říct, jestli je opravdu nezbytné uvádět tohle či tamto, jestli to má pro příběh skutečně cenu. Každý ten popis by měl nějak sloužit příběhu, neměly by to být jen "popisy pro popisy". Není třeba zase vše popisovat do detailu - např. že ustřihla nit předem připravenými nůžtičkami (to si čtenáři domyslí, že tu nit nějak ustřihla nebo utrhla, to není podstatné pro děj), nebo jestli mu podali čaj slazený nebo hořký, to také není pro příběh tolik důležité.
Dál nerozumím tomu, že nechali černé jezdce pronásledovat třemi malými kluky, vždyť to bylo nebezpečné, to jim rodiče dovolili? Copak nebylo ve vesnici dost mužů (mimo nepřítomné hraničáře), kteří se mohli také účastnit pronásledování? Také mi ti kluci přišli dost neohrožení, jak se plížili k neznámým bojovníkům, ani náznak strachu, myslím, že tak malí kluci by před tlupou nájezdníků strach měli a asi by neměli chuť se k nim přibližovat. Tolik věcné připomínky.

Smím se zeptat, jestli celý příběh bude jen o dětech, nebo přijde střih a děj se přesune do jejich dospělosti? Je to kniha žánrově určená dětem? Třeba jako Flanaganův Hraničářův učeň? Nečetl jsem nic od Flanagana, tak nevím, jak moc podobné rysy to má, Ty ses jeho knihami nějak inspirovala, nebo čerpáš hraničářskou tematiku z jiného zdroje? Mám na mysli Tvé prvotní inspirace a motivy pro tenhle příběh...
 ze dne 25.08.2013, 12:17:17  
   Ellien: Ahoj Zahradníku,
díky za velmi podrobný a trochu i poučný komentář. Na tu pasáž o pronásledování se ještě jednou podívám, i když mám dojem, že jsem se o jejich pocitech zmínila (strach, nebezpečí). A rodiče? Po pravdě - kluci se jich tak nějak neptali. Ve vesnici byl v tu dobu zmatek - požár, déšť... Ale prohlédnu to a případně doplním či upřesním.

A Tvé další otázky:
No, o dětech celé mé dílko není. Jen začátek. Postupně se s Elladem dostaneš až do dospělosti a další dva díly (zatím plánované) budou už pouze ze světa dospělých.
Hraničářův učeň mě neinspiroval, ale četla jsem ho. Inspiroval mě Pán prstenů. (Doufám, že jsem Tě tímto přiznáním neodradila od dalšího čtení.)

Měj se hezky.
 Šíma 17.12.2012, 23:10:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění "graduje" první větší akční zápletkou (a přestože boj Hraničářů s Černými jezdci příliš nepopisuješ do podrobností, čtenář může fandit kladným hrdinům, zejména pak Chodci Elladovi, který se opravdu zachoval jako "hrdina" - ne nadarmo se říká, že hrdinové umírají mladí, naštěstí vše přežil jen s menší újmou na zdraví). Napadá mne, kým byli oni útočníci? Podle stylu jejich řeči šlo nejspíše o cizince, třeba další díly napoví, možná se s nimi čtenáři ještě setkají (viz případná pomsta těchto útočníků v černém). Nejspíše se cítili bezpečně, pokud si dovolili nechat oheň hořet celou noc a ještě se hlasitě bavit (a také opít pivem). Podle užitého žánru a stylu vyprávění mne napadá vyprávění pro děti a mládež (popisy bojů šetří nervy čtenářů - nejsou přednášeny žádným drastickým způsobem, který by je mohl odrazovat od dalšího pročítání, ale třeba se mýlím). Na závažné nedostatky jsem nenarazil, nic co by mne praštilo do nosu (přestože jsem místy váhal nad užitím čárek v souvětí - viz nějaká ta nadbytečná čárka)... Těším se na další díl. Nevím, jestli jde jen o můj pocit, ale jakoby mne každý další díl více (a více) vtahoval do děje. Vyprávění je dostatečně podrobné, aby výstižně popsalo dané situace, ale ne příliš, aby se čtenáři začali nudit. Prostě příběh "svižně" a logicky pokračuje. Věřím, že na všechny vyřčené (a také i nevyřčené) otázky dostanu časem odpověď. Rád se nechávám překvapit. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 17.12.2012, 23:14:26  
   Šíma: P.S. Těch nepřátelských jezdců může být více a Hraničáři nemuseli na jejich další skupiny narazit (je-li Tvůj kraj dostatečně rozlehlý a divoký). A kdo ví, co se uděje příště (i zde má představivost nejen čtenáře - ale i autora - široké pole působnosti). Ať se daří.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
První zima
Janir Killman
AUTA
Tilda
Tolerance
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr