obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Cena odvahy - 20. kapitola (1. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 19.12.2012, 14:32  
Vědomě v nebezpečí
 

Když se Jeremy vrátil do pokoje, Cara už spala. Byla stočená na pravý bok, jednu ruku měla danou na břiše a druhou volně podél těla. Její hruď se zdvihala v klidném nádechu, jinak spočívala bez pohybu.
Muž přešel k nohám postele, kde zhasnul všechny svíce kromě jedné. Ta teď byla jediným zářivým bodem v jinak potemnělém pokoji.
Jeremy se pomalu a zlehka vyhoupl na postel a velmi opatrně své tělo spouštěl na matraci vedle dívky. Z předchozích zkušeností dobře věděl, že její spánek není právě hluboký a probudit ji skutečně nechtěl.
Sotva ulehl, přetočil se na bok, podepřel si hlavu rukou a zahleděl se na ni.
Opět zkoumal každičkou část jejího obličeje, i když to nebylo tak snadné vzhledem k jeho únavě a slabému osvětlení.
Ještě před chvílí, když byl v Peterově pokoji, si připadal plný sil, jakoby mohl okamžitě vstoupit na bojiště. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, všechno viděl a cítil jasně. Byl si vším jistý. Ovšem nyní – nyní si nepřipadal jistý ničím. Nevěděl, zda rozhodnutí, k nimž dospěl, jsou ta nejlepší možná. Neměl ani ponětí, zda se to všechno podaří. Nevěděl, zda se to, v co doufal a co si toužebně přál, splní. A ani si netroufal odhadnout, zda má vůbec právo v něco takového, po všem co udělal, doufat.
Když se však díval na Caru, nemohl si to rozmyslet. Ani kdyby věděl, že to nedopadne podle jeho představ. Neudělat nic kvůli strachu z neúspěchu by bylo mnohem horší.
Kdyby tak věděla… napadlo ho.
Při jeho pokusu o představení si dívčiné reakce, kdyby jí to všechno řekl, se sám sobě musel zasmát. Jeremy si uvědomil, že má zřejmě větší odvahu, než si myslel. Nad touto myšlenkou se znovu zasmál a přejel si prsty přes těžká víčka.
Poté položil hlavu na polštář a pohledem sklouzl ke Cařině dlani, která spočívala kousek od něj. Na kratičkou chvilku ho napadlo, že se jí aspoň na pár sekund dotkne, avšak nakonec to zavrhl. Nechtěl, aby se probudila.
Zhluboka tedy vydechnul a přetočil se na záda. Několik minut sledoval tmavá nebesa nad sebou. Přejížděl přes látku očima a myslí mu přitom znovu běželo to, co se rozhodl podniknout.
Po pár minutách se mu myšlenky začaly postupně zpomalovat a víčka se zavřela. Jeremy tak konečně upadl do tolik potřebného bezvědomí.



Cara se probudila víc jak hodinu poté, co vyšlo slunce. Byla otočená k oknu a první, nač pomyslela, bylo to, že má velkou žízeň.
Obrátila se proto na záda a chtěla si promnout oči. Sotva však koutkem oka postřehla, že někdo stojí u krbu a dívá se na ni, zaměřila svůj pohled na postavu.
Vzápětí zděšeně zalapala po dechu, vytáhla se do sedu a vyskočila z postele.
„Jenom klid,“ řekl Peter mírným hlasem a dal ruce před sebe.
Cara bleskově přeletěla zrakem pokoj a zjistila, že jsou tu jen oni dva.
Otočila hlavu k oknu.
„To opravdu není nutné,“ poznamenal Peter. „A navíc je to docela špatný nápad,“ dodal.
Cara se vrátila pohledem zpátky k němu a přejížděla po něm očima, snažíc se odhadnout, co na ni chystá. Černé vlasy měl právě trochu rozcuchané, jakoby se před chvílí probudil ze spánku. Byl však již oblečený – do tmavě hnědé vesty, bílé košile a hnědých kalhot a vysokých bot stejné barvy.
Peter se ani nepohnul, jen ukazováčkem namířil na dívku a poté na lůžko.
„Co kdyby ses zase vrátila na postel,“ navrhnul se zdviženým obočím.
„Co tady děláš?“
Cara se nejprve chtěla zeptat, kdo je, ale nakonec si uvědomila, že se jmenuje Peter. Vzpomněla si, že ho tak Marcus nazval a že se ji od něj snažil dostat.
„Nejprve se vrať na postel a pak se budeme dál bavit. Kdyby tě napadlo z toho okna skočit, tak by mě Jeremy nejspíš zabil, takže…“ znovu ukázal na postel.
Caře se vůbec nechtělo ho poslouchat, ale jelikož se k ní nepokusil přiblížit ani u něj neviděla žádnou zbraň, pomalu se k posteli vrátila. Zůstala však stát.
Peter došel k závěru, že ničeho víc zřejmě nedosáhne, a proto vydechnul, posadil se do křesla a zkřížil nohy pod sebou.
„Dobře,“ vydechnul podruhé a zamyslel se, aby se rozhodl, čím začít. „Ehm… takže… nějakou dobu tady spolu budeme, tak si… na mě asi budeš muset zvyknout.“
Cara se nechápavě zamračila a znovu přeletěla očima pokoj jakoby doufala, že se odnikud objeví Jeremy a vysvětlí jí, co to má znamenat.
Peter ukázal rukou na druhou stranu vedle lůžka, kde byla malá stolička a na ní tác s jídlem – chlebem a masem. Vedle jídla stál džbán a hrnek s vodou. Kousek od stoličky bylo položené vědro s vodou a kusy čisté látky.
„To je pro tebe. Až budeš mít… hlad nebo… kdyby ses chtěla trochu opláchnout.“
Cara se tvářila čím dál zmateněji a její obočí se vraštilo víc a víc. Pozorně si Petera prohlížela a stále se snažila přijít na to, co se děje. Bylo jí však jasné, že bez jeho vysvětlení na to nepřijde.
Zeptala se tedy: „Kde je… Jeremy?“
Peter se sehnul a zpod jedné kožešiny vytáhl svůj meč. Dívčino trhnutí a obranný postoj se snažil nebrat na vědomí. Do druhé ruky vzal kus čisté měkké látky, která spočívala vedle jeho nohy, pohodlně se opřel do křesla a dal se do čištění zbraně.
To dívku trochu uklidnilo, a proto se opatrně posadila na kraj postele. Stále však muže pozorně sledovala a doufala, že bude poněkud výmluvnější než Jeremy a na její otázku odpoví.
„Musel odjet,“ řekl Peter po několikavteřinovém tichu.
„A kam?“
„Musel něco zařídit,“ odvětil a dál čistil svůj meč.
„Já se neptala proč, ale kam,“ podotkla Cara a vysunula bradu.
Peter zdvihl oči od meče a zasmál se.
„Jo, Jeremy říkal, že to s tebou nebudu mít snadné, ale… abychom si oba ušetřili čas – neřeknu ti, kam ani proč tam jel. Nesnaž se,“ dodal se zdviženým obočím a vrátil se zpátky ke zbrani.
„A proč jsi tady ty?“ zeptala se Cara a zatnula prsty do dlaní.
„Řekl bych, že někdo s tvou inteligencí to jisté ví,“ odvětil muž, aniž zdvihl zrak od práce.
„Abych neutekla?“ zeptala se dívka s mírným náznakem pobavení.
„Taky,“ přikývl Peter a zkoumal rýhu na ostří meče. „Abys někomu neublížila a také… aby někdo neublížil tobě.“
Potom se na dívku zadíval zvláštním pohledem, kterému Cara nerozuměla, dokud nepromluvil.
„Je mi líto, co ti Marcus udělal… Já jsem… myslel a doufal, že když přísahá na smrt bratra, že… slovo dodrží,“ řekl a na jeho tváři se usadil podmračený výraz.
Cara se zarazila a pečlivě zkoumala jeho tvář. Ať se však dívala sebelépe, nepostřehla nic, co by význam jeho slov popřelo, a proto pomalu promluvila.
„Ty za to nemůžeš… snažil ses… mě ochránit,“ dodala a zadívala se mu do očí.
Měl modré oči, ale byla to úplně jiná modř než ta, kterou měl Jeremy. A stejně jako on se na ni nedíval pohrdavě ani s posměchem. Avšak i přesto by Cara nemohla říct, že se na ni oba muži dívali stejně. V Jeremyho výrazu spatřovala něco jiného, velmi odlišného. Něco, co její srdce nutilo zvyšovat počet úderů. Stále ovšem nechtěla pátrat po důvodu.
Peter se slabě pousmál a přejel nehtem po čepeli.
„Možná, že kdybych se snažil víc…“ nedořekl a nechal větu viset ve vzduchu.
Cara se nad tím zamyslela a řekla: „Možná… Anebo bys dopadl stejně jako já.“
Pak přešla k vědru s vodou a umyla si obličej. Koutkem oka sledovala Petera, ale ten si jí skoro vůbec nevšímal. Nakonec si trochu vody nabrala do dlaní a přejela si s ní po vlasech, snažíc se je tak aspoň trochu uhladit k hlavě.
Po chvilce zápolení však došla k závěru, že víc se svými vlasy nesvede a vzdala to. Snažila se nemyslet na to, jak asi musí vypadat a nechtěla chodit k oknu, aby o tom získala představu.
Vzala si kousek masa a chleba z tácu, posadila se na postel a dala se do jídla. Nicméně jí neuniklo, že se na ni nyní Peter soustředěně dívá, jakoby o něčem soustavně přemýšlel.
Nechtěla se ho ptát, a proto dělala, že je zaměstnaná jídlem a kusem látky před sebou.
Když s tím však pokračoval další tři minuty, už to nevydržela, polkla a upřela na něj vyzývavý pohled.
„Co je? Proč na mě tak… zíráš?“ zeptala se podrážděně.
Vzápětí ji napadlo, že to je třeba kvůli tomu, jak vypadá a to jí vehnalo červeň studu do tváře.
Peter se však dál tvářil zamyšleně, a tak si Cara uvědomila, že její vzezření asi nebude tím důvodem, nebo přinejmenším tím hlavním.
„Tys mu to… neřekla, že?“ zeptal se Peter potichu a pozorně ji sledoval.
Cara se nechápavě zamračila.
„Neřekla… komu… co?“
„Jeremymu,“ odvětil Peter. „Neřeklas mu, na co se tě Marcus ptal.“
Dívka silně stiskla čelist. První myšlenka, která jí proběhla hlavou, bylo dělat hloupou, netušící o čem je řeč. Díky druhé jí došlo, že zapírání zjevně nemá cenu, protože o tom věděl.
„Jak o tomhle víš?“ zeptala se nakonec. „Nebyls tam.“
„A ty si myslíš, že tady… se dá dlouho udržet nějaké tajemství?“ opáčil se zdviženým obočím.
„Kdybys mu to řekla… nemuselas… třeba dopadnout až takhle,“ řekl mírně.
Cara se posměšně ušklíbla: „To si opravdu myslíš?... Myslíš, že by mě prostě jen tak, kdybych mu odpověděla, nechal jít? Že by mi věřil? Že by mu to stačilo?“
Peter pokrčil rameny.
Cařino srdce se v dalším momentu naplno rozbušilo.
„Ty… ty jsi to Jeremymu řekl?“
Peter zavrtěl hlavou: „Ne, tohle rozhodně,“ dal na to slovo důraz, „není má věc. Nechci se do toho míchat, ale stejně – jak jsem řekl… tady se nic dlouho neutají. Počítej s tím,“ dodal a důrazně se na Caru podíval.
Ta sotva znatelně přikývla a zabrala se hluboko do svých vlastních myšlenek.
Uvědomila si přitom, že úvahám o době kdy ji měl v rukou Marcus, se nevědomky snažila vyhnout. Nebyla si jistá, zda kvůli němu, či sobě a své reakci, nebo snad kvůli částem, které souvisely přímo anebo nepřímo s Jeremym.
Kdyby jí to nyní Peter nepřipomněl, ani by ji nenapadlo řešit otázku, zda by měla Jeremymu říct, proč Marcus tak zuřil, když mu nevyhověla v tom, co po ní chtěl. Doufala, že se k tomu nebude muset vracet, ovšem teď už jí bylo jasné, že dříve nebo později na to řeč jistě dojde. A pokud se tak stane, neměla nejmenší tušení, co by mu na to řekla – pokud by se zeptal.
Jistě, možná by mohla s klidem říci, že pokud jí on neodpověděl na tolik otázek, nemusí mu ona pro změnu odpovídat na ty jeho. Cara si ale nebyla jistá, zda by byl v přijetí její mlčenlivosti stejně vstřícný jako ona k té jeho. Tedy… víceméně vstřícný.


Uvažováním strávila téměř hodinu. Peter mezitím pokračoval s čištěním zbraně a dívku téměř nebral na vědomí. Cara si ale byla jistá, že když se zvedla z lůžka a přešla k oknu, bedlivě ji pozoroval, aby mohl včas zasáhnout, kdyby se rozhodla vyskočit.
Během dopoledne, kdy střídavě pila a polehávala, jelikož si ještě připadala dost slabá a vyčerpaná, jí začalo vrtat hlavou, zda má zbytek dne strávit stejným nicneděláním.
Zhruba hodinu po poledni jim Evelyn přinesla oběd a další dvě vědra s vodou. Dívka si všimla, že spolu s Peterem prohodili jen pár slov a hned poté hospodyně spěšně odešla.
Caru napadlo, že asi proto, aby nevzbudila podezření u Marcuse. Nejistě tušila, že o tom, že ji Peter v pokoji ‚hlídá‘ a že Jeremy je někde pryč, nemá možná ani ponětí.
Nechtěla se však Petera ptát. Byla si jistá, že by jí beztak neodpověděl.


Během odpoledne Caře Evelyn přinesla čisté bílé šaty a také další masti. Peter odešel z místnosti a nechal ženu, aby dívce ošetřila záda, na která by si sama špatně dosáhla.
Cara se Evelyn ptala na Sarah a Selenu, ale dozvěděla se pouze to, že jsou v pořádku. Když se zeptala, zda by je sem mohla přivést, odpověď zněla: „Ne, v žádném případě.“
S tím dívka tak trochu počítala, říkala si ovšem, že by byla škoda se aspoň nezeptat.
Otázka, kam Jeremy odjel a co tam dělá, dopadla podobně s tím rozdílem, že Cara ženě věřila, že jí to nemůže říct, neboť to opravdu neví.
Jakmile Evelyn s ošetřováním skončila, odešla a nechala dívku, aby si zbytek těla, na který už bez problémů dosáhla, obstarala sama.
Peter se vrátil několik minut poté a přinesl si další meč a dýky, do jejichž údržby se ihned pustil. Cara ho po očku sledovala, zatímco si natírala zápěstí mastí.
Podle všeho to vypadalo, že tady míní zůstat až do večera, ne-li přes noc. Docela ráda by věděla, jak dlouhou dobu myslel, když říkal, že tady spolu ‚nějakou dobu‘ pobudou.
Několikrát se už nadechla, aby se zeptala, nakonec ale vždy ústa zavřela a jen po muži střelila lehce podrážděným a nejistým pohledem.
Následně ji však začaly trápit poněkud praktičtější věci. Došlo jí, že už se několik dní nemohla pořádně umýt a bez ohledu na to, že se Jeremy pokoušel odstranit krev, špínu i pot vodou, stejně jako ona, cítila, že nevoní právě nejlépe. Navíc měla pocit, jakoby byla její kůže lepkavá a ať se snažila, jak chtěla, nemohla se toho pocitu zbavit. A o svých vlasech se raději snažila nepřemýšlet a nepředstavovat si, že jsou špinavé, mastné a trčící všemi směry.
Jakmile spatřila, že se slunce blíží k západu, sebrala odvahu a zeptala se Petera, zda by ji nemohl pustit umýt se do jezera. Dokonce zašla tak daleko, že mu navrhla, že by tam mohl jít s ní. Napadlo ji, že pokud si na sobě nechá lehké šaty, v nichž nyní byla, nemusí se bát jeho pohledů.
Po tomto velkém ústupku, za který to považovala, ji Peterovo rázné odmítnutí dost rozčílilo.
„Nic takového jsme si nedomluvili! Nebudu tady na věky zavřená jako nějaký vězeň!“ vybuchla zuřivě.
„My jsme měli nějakou dohodu?“ otázal se Peter klidně.
Cara se zhluboka nadechla a opět vydechla, pokoušejíc se tak uklidnit.
„Jeremy neříkal…“ začala.
„Neboj se,“ přerušil ji Peter. „Jeremy mi všechno řekl… tedy – to, co můžeš a nemůžeš. A říkal, že tě za žádnou cenu nemám pustit pryč z tohohle pokoje. Jen když si chceš… odskočit, což můžeš vedle v místnosti, jak víš. Takže… už je ti to jasné?“
„Kdy se Jeremy vrátí?“ zeptala se skřípajíc zuby a probodávajíc muže zuřivým pohledem.
„Nevím,“ pokrčil Peter rameny a dál se věnoval dýce. „Možná ještě dnes, možná za pár dní.“
Cara vytřeštila oči.
„Jestli ti to pomůže, můžu donést víc věder vody…“
Cařin zuřivý výdech Petera umlčel a tak se vrátil zpátky k práci a dál mlčel.
Dívka přešla k oknu a prsty se pevně zapřela do kamene. Chtělo se jí křičet a chtěla být sama. Chtěla, aby tady byl Jeremy a aby jej mohla uhodit za to, že ji tady takhle zavřel. Sice věděla, že ji nemínil hned pustit dolů – pro její vlastní dobro – ale doufala, že se jí ho podaří za den nebo dva zpracovat. Jakmile si ale představila, že tady bude zavřená ještě pár dní, popadaly ji mrákoty.
Měla rovněž strach o Sarah a Selenu. Nezapomněla na svůj slib, který holčičce dala – že se odsud dostanou. Byla tu už bezmála dva týdny, a přesto zatím neměla ani nejmenší tušení, jak by se odsud mohly dostat.
Co když se jim to nepodaří?... A co jestli ano? Co když se odsud dostanou? Už nikdy Jeremyho neuvidí… Jenže – to byl přece plán, ne?



Další rána proťala ticho v místnosti.
Jeremy se ušklíbnul a hřbetem ruky si setřel krev, která mu stékala z natrženého rtu. Poté hlavu vrátil do původní polohy a zadíval se znovu do tváře muže, stojícího před ním.
„Užíváš si to, že?“ zeptal se ironicky.
Muž před ním byl o dost starší než on. Měl prošedivělý černý plnovous stejně jako kratší vlasy. Byl mohutnější postavy než Jeremy. Stál hrdě a právě se tvářil velmi sebejistě s náznakem silného uspokojení. Na pravé straně tváře měl několik menších jizev, a ačkoli vypadal, že by už mohl mít vnoučata, jeho oči byly příliš živé a jeho pohyby stále rychlé.
„Vlastně… ano,“ řekl s děsivým úsměvem. „Užívám si to,“ dořekl, napřáhl zatnutou pěst a vrazil Jeremymu další ránu přes čelist.
Tentokrát se Jeremy mírně zapotácel, na poslední chvíli však získal zpět rovnováhu.
Vyčerpaně vydechnul a tentokrát krev vyplivnul na podlahu. Znovu se vrátil na místo, kde předtím stál a zadíval se muži do očí.
„Myslíš si snad,“ zasyčel muž a přiblížil svou tvář k Jeremyho, „že by si to někdo v mé kůži neužíval?“
Poté od něj bleskově odstoupil a vrazil mu další ránu. Vztek jej však vyvedl ze soustředění, takže nezasáhl čelist ale líci kousek pod levým okem.
Jeremy se znovu zapotácel, zatřásl hlavou a znovu vydechnul, zuby přitom zatínal bolestí.
„Ne… nemyslím,“ řekl a zadíval se opět na muže.
Muž pobaveně vydechl.
„A věřil bys tedy… po tom všem – v mém případě - někomu… jako jsi ty?“
Zeptal se, zkřivil rty v nepěkném úšklebku a jednu ruku si položil na jílec meče, který se pohupoval u jeho boku.
Jeremy se zhluboka nadechnul a přeletěl očima místnost před sebou. Snažil se nevnímat všechny nenávistné pohledy ve tvářích ostatních mužů, kteří kolem tvořili něco jako uzavřený kruh. Všichni byli silní, u boku měli připnutý meč a rozkročeným postojem dávali najevo svou hrdost a sebejistotu.
„Ne, nevěřil,“ řekl Jeremy klidně a smutně zároveň, zavrtěl přitom hlavou a zadíval se na muže.
Ten si posměšně odfrknul a zasmál se. Už otevíral ústa, aby pokračoval, když mu do řeči skočil Jeremy.
„Nevěřil, pokud bych… neposlal skupinu mužů na pečlivý průzkum okolí. A nevěřil, pokud by mi neřekli, že v okolí není žádný podezřelý člověk, nebo skupina bojovníků. A opravdu bych nevěřil, pokud by mi to nepotvrdil vlastní syn… A to jsi přece udělal, že? Brende? Hned jak jsem projel údolím, tak jsi poslal skupinu mužů, které velel tvůj syn, na průzkum…“
Jeremy jej pozorně sledoval po celou dobu, co mluvil. Brendovou tváří probleskl další záchvěv hněvu, když si uvědomil, jak dobře ho Jeremy zná.
„Takže abych úplně odpověděl na tvou otázku – pokud bych tohle všechno věděl, pak bych někomu jako já na tvém místě věřil,“ dořekl Jeremy.
Brendova rozzuřená tvář se během chvilky změnila na přívětivou a mile se na Jeremyho usmál. Přešel o kousek blíž k němu a vlídně se ho zeptal: „Opravdu?... Ty bys tedy věřil, ale… já mám určité pochybnosti. Někdo s tvými znalostmi a tvým přehledem by tohoto mohl skvěle využít, ne? Přece jen – velký pán z hradu Cavillů, proslulý svou bystrostí a mazaností… Mistr svého meče a svého slova…“ Jeho hlas se teď změnil a třásl se. „To už ti tvá vlastní pýcha tak zatemnila mozek, že si myslíš, že ti na tohle skočím?“
Poslední větu zařval a pak Jeremyho mocně praštil pěstí do břicha, až poklesl v kolenou.



Cara dlouho do noci nemohla usnout a celou dobu nenápadně sledovala Petera, který se snažil v dřevěném křesle najít tu nejpohodlnější polohu ke spánku. Po hodině jeho marné snahy jí ho začínalo být skoro líto, ale nebylo jí ho líto natolik a nevěřila mu do té míry, aby mu nabídla, že by mohl spát vedle ní.
Zbytek doby, než ji únava a mužova nehybnost navodily začínající stav otupělosti, se snažila uspořádat své zmatené myšlenky. Moc se jí to však nedařilo. Především proto, že se určitým částem chtěla vyhnout nebo si je nechtěla přiznat.
Zbytek noci však klidně prospala. Netrápily ji ani zlé sny a dokonce se ani nebudila.
Peter nakonec našel tu nejlepší možnou polohu v křesle a usnul stejně jako Cara. Na rozdíl od ní se však budil často. Byl tomu ale rád, jelikož se tak vždycky mohl přesvědčit, že dívka nikam nezmizela.



Druhý den probíhal podobně jako předchozí. Evelyn jim přinesla jídlo, ošetřila Caře záda a Peter se dál věnoval čištění zbraní.
Caru napadlo, že díky němu budou vyčištěné a naleštěné snad všechny zbraně, které na hradě jsou.


Pozdě odpoledne si dívka všimla, že Peter začíná v křesle podřimovat a jeho hlava stále častěji zůstává nakloněná k pravému rameni.
Určitou dobu váhala a přemýšlela, nakonec si ale řekla, že se pokusí nenápadně proklouznout. Kdyby se dokázala nepozorovaně dostat do kuchyně a pak do prádelny, mohla by si na sebe obléct delší sukni, aby nikdo neviděl zraněné nohy a vzala by si čepec, aby pod něj skryla ostříhané vlasy. Jak si všimla, čepec na hradě nosilo několik žen.
Potom by se jí jistě podařilo projít kolem stráží až k jezeru. Konečně by se mohla řádně umýt a mohla by se zkusit porozhlédnout, kudy by se dalo utéct. Vzpomněla si, jak chtěla vyzkoušet, zda by to nešlo výklenkem ve zdi, která hrad obklopovala. Onen výklenek se sice nacházel právě ze strany jezera, a byl krytý mříží, jenže nezkusit aspoň něco bylo horší než nedělat nic. V hlavě jí stále zněl její slib.
Opatrně se tedy zvedla z lůžka a potichu přešla ke druhé straně postele - jen necelé dva metry od podřimujícího Petera. Dýchala pootevřenými ústy a zlehka našlapovala.
Sotva její ruka byla jen pár čísel od závory, kterou se chystala neslyšně odsunout, otočila se, aby se přesvědčila, zda muž dál spí. Nepohnul se a klidně oddechoval.
Cara se pro sebe nepatrně pousmála a otočila se, aby začala pracovat na odsunutí závory.
Ovšem sotva se její prsty kolem dřeva obtočily, uslyšela za sebou mírné odkašlání.
Její srdce se na okamžik zastavilo a vzápětí splašeně rozběhlo.
Neochotně se obrátila, aby pohlédla do Peterovy tváře, v níž se mírné podráždění mísilo s vítězoslavným výrazem.
Ruce měl založené na prsou a nevypadal ani v nejmenším jako někdo, kdo se před chvíli probudil. Spíš jako někdo, kdo byl celou dobu ostražitější než kdy dřív.
„Kvůli tobě jsem teď přišel o pět zlaťáků,“ řekl s náznakem rozladění.
„Jen jsem chtěla zkusit… jestli jsou zavřené,“ pronesla Cara nevinně.
„Jistě,“ přikývl Peter ironicky, jakoby ho ani nenapadlo o jejích slovech pochybovat. „A teď když jsi to zkusila, tak se zase vrať zpátky,“ kývnul hlavou k lůžku.
Dívka rozčileně vydechla a zaťala prsty do dlaní. Nakonec jí ale nezbylo nic jiného, než udělat to, co po ní chtěl.
„Jak dlouho bude ještě pryč?“ zeptala se, jdouc k druhé straně postele.
I přesto, že tu byla s Peterem teprve druhý den, rozčilovalo ji, že se mu musela ve všem podřídit. Jistě, že by mu mohla dělat potíže, snažit se utéct třeba v noci, jenže – v hloubi duše věděla, že za to, co pro ni Jeremy udělal, si zaslouží aspoň to, aby jeho záchrana a jeho práce nevyšla vniveč. Bylo jí jasné, že ta jeho ‚vězeňská opatření‘ jsou jen pro její dobro. To, že ho za to mínila ihned, jak ho uvidí, řádně vyplísnit, už byla věc druhá.
„Stýská se ti?“ zeptal se muž potutelně.
„Ne,“ odsekla ledově. „Jen chci vědět, jak dlouho tady ještě budu muset s tebou zůstat,“ dořekla a probodla ho zuřivým pohledem.
„Jak jsem řekl,“ vydechnul Peter a posadil se zpátky do křesla, „nemám zdání.“
Vzal do ruky další dýku a dal se opět do čištění.
„Ale taky bych to rád věděl, protože – jak sis jistě všimla - být tady s tebou mě naplňuje neskutečným blahem,“ dodal kysele a pousmál se jedním koutkem úst.
Cara raději spolkla všechna slova, která jí právě přišla na jazyk a rozhodla se nedat najevo, že jeho rozladění se nedá ani v nejmenším srovnávat s tím jejím.
Nakonec si vzala trochu masti a začala si s ní potírat okolí rány na čele. Všemožně se snažila od sebe odtrhnout myšlenku na jezero a chladivou a čistou vodu v něm.



„… ale nečekal bych, že tě takhle zřídí,“ zašeptal hlas nevěřícně.
„Ne? Já jsem rád, že to nedopadlo ještě hůř,“ zašeptal druhý a zasyčel bolestí, když opatrně sedal do křesla.
Cara lehce pohnula víčky a po chvíli se jí je podařilo otevřít. Ihned je však zavřela, sotva jí došlo, že leží na břiše, tváří otočenou ke dveřím.
Podle toho, co stihla zahlédnout, si uvědomila, že v pokoji jsou dva muži. Byla už noc a světla v pokoji bylo málo, jelikož v krbu už plápolalo jen pár ohnivých jazyků.
„Nechceš něco donést nebo zavolat Evelyn?“ zeptal se jeden z nich, podle jehož hlasu Cara poznala Petera.
„Ne, díky,“ vydechnul druhý těžce.
Dívčino srdce se okamžitě rozbušilo, protože tento hlas mohl patřit jedině Jeremymu.
„Běž se pořádně prospat, Petere. Ráno tě vzbudím… a díky,“ řekl Jeremy.
Cara v jeho hlase zaslechla mírný úsměv propletený bolestí.
„Za málo. Jen mě mrzí těch pět zlaťáků,“ dodal přehnaně lítostivě.
Jeremy se přidušeně zasmál a podotknul: „Já ti to říkal.“
„Jo, to je pravda,“ připustil. „Snaž se dát dohromady.“
Dívka neslyšela žádnou odpověď, a proto si domyslela, že muž pouze přikývl.
Slyšela kroky vedoucí ke dveřím, u nichž se Peter ještě otočil a zeptal se: „Myslíš, že to… tohle všechno stojí za to?“
Chvilkové ticho, jež nastalo, bylo následně přerušeno jistou přímou odpovědí: „Ano, myslím.“
Peter několikrát krátce přikývnul a tiše vyšel z pokoje.
Další, co dívka uslyšela, bylo lehké zapraskání křesla, když se do něj Jeremy více opřel. Začala horečně uvažovat, co by měla dělat. Celou tu dobu, co tady byla, si přece nepřála nic jiného, než ho vidět a rázně mu vyjasnit, že tady už nechce být zavřená, nebo přinejmenším, aby jí ‚milostivě‘ dovolil se jít vykoupat.
Najednou se ale nedovedla pohnout, připadala si podivně ztuhlá a jediné, co dokázala vnímat, bylo divoce bušící srdce.
Váhala co dělat zhruba minutu, když uslyšela, jak se muž pohnul a pomalým krokem se rozešel ke dveřím.
V ten moment jakoby se Cara vzpamatovala. Vzepřela se na pažích a zvedla hlavu.
Viděla, že si Jeremy přejíždí dlaní přes šíji a jeho chůze i pohyby působily značně unaveně. Měl na sobě košili, místy natrženou a zašpiněnou od krve a tmavé kalhoty, také roztržené.
Jeho vzezřením se Cara nedala odradit. Lehce se přetočila a zatnula zuby, aby nesykla bolestí. Přehodila nohy přes postel, až stála na zemi.
Jeremy už vztahoval ruku na závoru, když za sebou uslyšel pohyb a vzápětí nato hlas: „Počkej.“
Trhnul hlavou za zvukem, neotočil se však ke Caře čelem.
„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl potichu.
„Já jsem ráda,“ řekla Cara a upírala oči do jeho týlu. „Chtěla jsem s tebou mluvit.“
Snažila se, aby její hlas zněl klidně a ne rozhněvaně.
„O čem? Jestli o tom, že chceš z tohoto pokoje odejít, tak se nemusíš namáhat. Odpověď zní pořád ‚ne‘,“ pronesl unaveně.
Cara se nejprve zhluboka nadechla, aby měla dostatek vzduchu pro zuřivé odseknutí, avšak těsně předtím, než jí slova sklouzla ze rtů, se zarazila a mírnějším hlasem řekla: „Dobře. Pokud zatím,“ dala na to slovo důraz, „myslíš, že je nutné, abych byla tady, tak dobře. Ale chci se jít vykoupat do jezera. Třeba hned nebo zítra.“
„Ne, vodu máš tady a já nebudu riskovat, že tě někdo uvidí. Teď je voda v jezeře navíc docela studená a ve svém stavu bys to neměla podceňovat a zítra tady nebudu a nechci Peterovi přidělávat další starosti. Už tak jsem rád, že si tohohle pokoje nikdo nevšímá. Zatím… Takže ne,“ dodal a dal ruku na závoru.
„Potřebuju se umýt! Smrdím už jako pes! Tobě to možná nevadí, ale mě rozhodně ano!“ zvýšila hlas, vztáhla dlaň na jeho paži a stáhla ji ze závory.
Vzápětí postřehla, že se Jeremy otáčí. Nechtěla vidět jeho pronikavý pohled, a proto se dívala jen do výše jeho břicha. Naprosto ji ale překvapilo, když si všimla, že se jeho hlava sklání k ní. Naráz ztuhla a nejistě polkla.
Jeremy se svou tváří přiblížil k jejímu krku z pravé strany.
Nadechnul se a oddálil svou hlavu od dívky: „Nesmrdíš jako pes.“
Cara proti své vůli lehce se smíchem vydechla, sotva se však zaměřila na mužovu tvář, vytřeštila na ni oči.
„Kdo ti to udělal?“ zeptala se šokovaně, hledíc na několik krvavých šrámů po jeho lících, čele a taky lehce nateklém levém oku a natrženém rtu.
Jeremy povytáhl obočí a zavrtěl hlavou: „To není důležité.“
Cara se opět nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale znovu se zarazila. Probodla Jeremyho napůl rozzlobeným, napůl smutným výrazem a přešla k posteli. Opatrně se na ni vyhoupla, lehla si, přetočila se na bok k oknu a už nic neříkala.
„Co jsi chtěla říct?“ zeptal se Jeremy po chvíli.
„To není důležité,“ odsekla Cara.
Na pár minut v pokoji zavládlo hrobové ticho, během něhož dívka zuřivě hleděla na parapet, zatímco Jeremy zvažoval co dál.
Nakonec se nadechl a potichu přešel k lůžku. Všiml si, že Cara jeho pohyb určitě zaznamenala, jelikož její tělo ztuhlo. Neotočila se ovšem.
„Udělal mi to někdo, koho… už znám spoustu let. Jeden z těch, kterým jsem ublížil… Zasloužil jsem si to,“ dodal Jeremy naprosto vážným klidným hlasem. „Vlastně bych si zasloužil mnohem víc,“ podotknul potichu spíš sám pro sebe.
Cara na to nic neřekla, jen k němu mírně pootočila hlavu.
Jeremy ani nic jiného nečekal a posléze řekl: „Vím, že se ti tohle ‚vězení‘ nelíbí, ale kdybych nebyl přesvědčený, že to je pro tebe právě to nejlepší, tak bych… tě tady nedržel.“
Na okamžik utichl, aby dívce nechal možnost něco říct, avšak jelikož dál mlčela, pokračoval.
„Teď odejdu a za chvíli se vrátím, takže doufám, že tě během té doby nenapadne někam jít. A… zítra musím zase odjet – neřeknu ti, kam pojedu. Bude lepší, když to vědět nebudeš. Bude tady s tebou opět Peter… Byl bych rád, kdybys mu nedělala problémy. Myslím, že víš, co tím myslím,“ řekl mírně.
Cara vydechla a otočila se zpět k oknu.
Jeremy doufal, že to může považovat za souhlas. Neměl už chuť ani sílu se s dívkou hádat, a proto se vrátil zpátky ke dveřím, otevřel je a vyšel ven.
Sotva za ním zaklapla závora, Cara zabořila hlavu do polštáře a těžce vydechla.
Bylo jí ze sebe samotné velmi divně, téměř až špatně. Přece si tak pečlivě plánovala, co a jak mu řekne, jak dosáhne konečně svého, jak hrdě bude stát, zasype Jeremyho svými důvody, zlostí a rozhořčením a on nakonec jistě uzná (ať už po dobrém anebo po zlém), že má pravdu. A přitom? Řekla jen pár vět a nakonec dělala jako by byla němá. Proč to vlastně udělala?
Pro odpověď nemusela chodit daleko. Nerada – velmi nerada si to přiznávala, ale když nakonec odhodila svůj strach před sebou samotnou, tak věděla, že měl pravdu. Opravdu to bylo nebezpečné. Nechtěl jí to dovolit proto, aby se jí něco nestalo. Aby nedráždila hada bosou nohou. A jak o tom tak přemýšlela, tak had tady nebyl jen jeden.
Zřejmě to bude muset chtě nechtě vydržet. I když její vzdorovité já bylo zcela proti.
Sotva začala přemýšlet o tom, co jí Jeremy vlastně řekl, uslyšela, jak se tiše otevřely dveře. Stejně tiše se poté i zavřely.
Cara rychle stiskla víčka k sobě a začala klidně dýchat, jakoby spala. Její pozornost se však zvýšila, takže slyšela, jak Jeremy přešel k posteli a opatrně se na ni vyhoupl – což i cítila. Přetáhl přes sebe deku a tlumeně ztěžka vydechl.
Dívka se snažila dál klidně dýchat a mezitím uvažovala o tom, co jí muž pověděl – kdo ho takhle zbil. Věděla, že ublížil mnoha lidem, tudíž jí bylo jasné, že zjistit, kdo mu to udělal, se jí nepodaří. Byla ale ráda, že jí řekl přinejmenším tohle. Měla pocit, že to byl z jeho strany projev určité důvěry. Sice malé, aspoň však nějaké.
Když se jí začala zmocňovat únava, ani se proti ní nesnažila nic dělat a usnula.


Probudila se sama, brzy ráno když ještě byla tma, naprosto bdělá. Pohled z okna jí prozradil, že svítání již nebylo daleko.
Vztáhla ruku k ústům a zívla. Poté ruce roztáhla do stran a protáhla se. Avšak vzápětí je se zděšením rychle přitiskla k hrudi, sotva jí došlo, že na posteli není sama.
Zhluboka vydechla a zavrtěla nad sebou hlavou.
Zůstala ležet na zádech, ne však na dlouho. Podle Jeremyho klidného dechu poznala a doufala, že spí, a proto se pomalu přetočila na pravou stranu k němu. Jelikož ještě byla tma, nemohla jeho tvář vidět zcela jasně, ale viděla dost na to, aby si mohla prohlédnout jeho rány. Čelo se jí bolestně svraštilo.
Bylo jí ho líto. I přestože sám řekl, že si to zasloužil, i přesto jí ho bylo líto. Při tom pohledu si vzpomněla, že se o ni staral a zatoužila mu jeho péči nějak oplatit. Došlo jí ovšem, že pokud se odtud třeba za několik dní dostanou, nebude k tomu mít možnost. Překvapil ji silný pocit nesouhlasu a něčeho, co vypadlo smutek, který se jí usadil v hrudi. Zakázala si ale nyní toto řešit a přestala sledovat jeho rány. Pozorně se zaměřila jen na jeho obličej.
Začala přejíždět zrakem přes jeho uvolněné čelo, klidně zavřená víčka, linii rovného nosu, výrazné lícní kosti a k mírně pootevřeným rtům. Vlasy měl rozcuchané ze spánku a tvář měl pokrytou týdenním strništěm.
Cara po chvilce přišla na to, že si ten pohled užívá a nemůže se od něj odtrhnout. Dokonce zjistila, že se mírně usmívá.
Když sledovala horní polovinu jeho tváře, především jeho čelo, na němž i v klidu spatřovala stopy vrásek, připadal jí jako muž, který už hodně zažil a jehož chování a jednání ne vždy rozuměla. Jakmile se však zaměřila na dolní polovinu a sledovala jeho pootevřená ústa, musela se usmát ještě víc, jelikož jí takto připomínal mladého chlapce, který prostě zcela vyčerpaný usnul po dni stráveném na koni. Poté co ale dál sledovala jeho rty, ucítila po pár vteřinách horkost ve tváři a také podivný pocit úzkosti v hrudi, kde se jí navíc mocně rozbušilo srdce.
Naprostý šok jí pak připravil Jeremyho nečekaný nádech a pohyb jeho ruky, která sjela z jeho břicha podél boku – těsně vedle její.
Nedotknul se jí přímo, i tak ale cítila teplo, sálající z jeho dlaně.
Nakonec si řekla, že nebude riskovat, že ji při jejím zkoumání přistihne, a proto svou tvář odvrátila k oknu. Avšak ruku nechala vedle té Jeremyho.
I přesto, že si připadala po probuzení odpočinutá, spánek na ni opět dolehnul a vytrhnul ji tak z nejistých myšlenek.



První den po Jeremyho ochodu se Cara rozhodla, že jej poslechne, že nebude dělat nic, co by ji mohlo ohrozit.
Když Evelyn jí a Peterovi odpoledne přinesla oběd a ošetřila její záda, nechala jí v pokoji několik roztrhaných šatů, jehlu a nitě. Dívka jí za to byla nesmírně vděčná, jelikož si už nedovedla představit strávit další hodiny, a nejspíš dny, mrháním času hleděním do prázdna, z okna a planými úvahami.
S chutí se do šití pustila i přesto, že pro ni ze začátku bylo velmi těžké ve ztuhlých a zraněných prstech udržet tenoučkou jehlu. Nebyla však z těch, které by se vzdávaly předčasně, a tak se jí po pár hodinách povedlo své ruce přimět k větší spolupráci.
Peter si tentokrát do pokoje nepřinesl další zbraň k údržbě ale kus dřeva a ostrý nůž, jímž se pustil do vyřezávání. S dívkou spolu sotva prohodili slovo, takže po většinu času v pokoji panovalo ticho.
Caře to nejprve nijak nevadilo. Díky činnosti dokázala přemýšlet klidně - bez toho, aniž by se děsila i těch myšlenek, které jí nebyly právě nejpříjemnější. Nejtěžší pro ni byla snaha ujasnit si vlastní postoj k Jeremymu. Už se opravdu nebála, že by jí chtěl ublížit. Jí ani Sarah či Seleně. Jediná věc, která jí stále zůstávala nevyjasněná, byl důvod jeho změny. Říkal sice, že už nechce být jako Marcus, takže si nejspíš konečně uvědomil, jak hrozně se choval, jenomže… co bylo příčinou? Co mu konečně otevřelo oči?
Dívka nedokázala věřit tomu, že si to rozmyslel bezdůvodně, zničehonic.


Její odhodlání poslouchat však během dalších dvou dní, které probíhaly naprosto stejně, značně ochablo. Když už spravovala páté šaty, zajížděla jehlou do látky tak rozčileně, až se jí podařilo se už poněkolikáté bodnout do prstu.
Evelyn jí tentokrát kromě šatů přinesla i několik párů kalhot a také čepce.
Peter si tento den prohlížel svitky s mapami a jako obvykle nevydával jiné zvuky kromě občasného znuděného povzdechu.
Cara už se ho bezpočtukrát chtěla zeptat, kdy se Jeremy konečně! - vrátí. Jenže ji pokaždé zarazila vzpomínka na jeho odpověď před několika dny. Byla si téměř naprosto jistá, že by nebyla jiná. Okamžik dokonce uvažovala, že by se Petera pokusila znovu zpracovat, zda by s ní dolů a k jezeru nezašel, neboť s každým svým pohybem cítila špínu a zápach, které – ať se snažila sebevíc – nedokázala řádně namočenou látkou odstranit.
Po další chvíli hlubších úvah musela uznat, že to nemá cenu. Se zatnutými zuby zajela opět do látky a po několika dalších stezích udělala uzel a zuby nit přetrhla – další šaty byly spraveny.
Zlostně je odhodila a popadla natržený čepec. Udělala na niti suk a mocně jehlu zabodla do látky a opět – také do své kůže. Hlasitě sykla bolestí.
Peter zdvihl hlavu a prohlédl si ji.
„Opatrně s tím,“ dodal, vracejíc se zpátky k mapě.
Dívka protočila oči a olízla si kapku krve z prstu.
Jak tak zrakem začala přejíždět po tom kusu oblečení, jenž držela v rukou, pomalu se jí v hlavě znovu začal ozývat nápad, který původně chtěla uskutečnit.
Cara sama se sebou začala svádět boj, jenž nakonec ukončila dohodou – dá Jeremymu ještě jeden den. A pokud se zítra nevrátí, dostane se další den k jezeru za každou cenu.
S tímto rozhodnutím se nakonec dokázala v klidu smířit a pustit se do dalšího šití bez zuřivosti.
Během práce pečlivě promýšlela a dotahovala svůj plán k dokonalosti. A když se večer uložila ke spánku, měla na tváři skoro uličnický úsměv.



„Je to příliš nebezpečné!“ rozhodil muž rukama zoufale.
Přešel k židli, posadil se na ni a dlaněmi si třel spánky. Jeho tvář již byla zbrázděna mnoha vráskami a vlasy dlouhé po ramena měly šedou, místy až bílou barvu. Vousy na tváři měl šedé a upravené. Jeho oděv tvořil delší zelený kabátec, který byl po krajích zdobený výšivkou, bílá košile, černé kalhoty a boty.
„Zdá se ale, že to je naše jediná možnost,“ odvětil vysoký mladší muž, který stál u okna a sledoval dění venku.
Světle hnědé vlasy mu padaly do čela a zakrývaly hlubokou jizvu na levém spánku.
Na rozdíl od staršího muže byl oblečen jako lovec - v kožených hnědých kalhotách, koženém kabátci a černé košili. Na opasku mu visel meč a dýka. Další dýky měl schované v botách a jednu i v kapse z vnitřní strany kabátce.
„Benjamin to zvládne, pane,“ dodal třetí muž, který se opíral o zeď místnosti a pozoroval trámy nad sebou. „Můžete mu věřit jako mě. Známe se léta.“
Byl starší než Benjamin ale ne o moc. Měl černé krátké vlasy, vysoké čelo a modré oči. Tvář mu pokrývalo týdenní strniště a propadlá kůže u lícních kostí a kruhy pod očima napovídaly, že toho poslední dobou mnoho nenaspal ani nepojedl. I on měl na sobě kožené kalhoty, vysoké boty a bílou košili. Jeho zbraně však byly položené na stole. Byl to luk, šípy a meč.
„Kdybych se nebál, že by mě mohli poznat a tím by se vše ohrozilo, jel bych sám… Věřte mi, Benjamin to zvládne.“
„Nejde o důvěru,“ promluvil starší muž. „Věřím každému, komu ty ale… jde také o vaše bezpečí. Co když se něco stane i vám? Další ztrátu už nechci zažít… Nechci ohrozit město ani nikoho jiného… Nešlo by vymyslet něco… méně nebezpečného?“
„Tenhle plán má největší šanci na úspěch. Je to prosté a jednoduché… Něco složitějšího by se mohlo snadno zvrtnout… Další ztrátu nezažijete. Skoncuje se s tím už jednou pro vždy. Všichni vědí, do čeho půjdou a jdou dobrovolně. Dokážeme to,“ řekl muž pevně a zadíval se staršímu do očí.
„Je to moje… vina… moje chyba,“ dodal a stiskl čelist. „Kdybych tehdy neodjel… Nikdy bych nedovolil, aby se něco takového stalo. Chci to napravit,“ řekl a sklopil zrak k zemi.
„Nesmíš se obviňovat, Henry,“ promluvil starší muž rázně. „Udělal jsi to nejlepší, cos myslel, že děláš. Jediným viníkem jsou oni. Nikdo jiný.“
Henry zdvihl hlavu: „Zaplatí za to,“ ucedil mezi zuby.
„Nechci pomstu, chci je… ji… zpátky,“ řekl muž zoufale.
„Přísahám,“ řekl Henry odhodlaně a dřepnul si k muži, „že je přivedu.“
Muž se smutně pousmál. Vztáhl k Henrymu ruku a lehce ho popleskal po tváři.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.12.2012, 14:29:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Na jedné straně je tu Cara a její ještě se hojící rány, pak Jeremy a jeho toulky krajem (kam jde a proč je skryto i před zraky čtenářů). Ony vsuvky (části textu bez bližších popisů místa děje) jsou docela zajímavým zpestřením, na jedné straně jsou vítaným prvkem, na druhé mne i malinko rušily svou neurčitostí (ale když musíš, tak musíš, čtenář nemusí vědět vše, ať si počká). U druhé pasáže mám pocit, že se někdo z města chystá vydat na záchrannou výpravu... Vysvobodit Caru? Jen mne to napadlo, počkám si na další díl této části. Není lehké být hrdinou, Cara to ví, víto i Jeremy i další postavy, uvidíme "v dalším díle"! ;-)

Co mi padlo do oka:

-- Myslíš, že by mě prostě jen tak, kdybych mu odpověděla, nechal jít? Že by mi věřil? -- (volačo sa mi tu nepáči) -- Myslíš, že kdybych mu odpověděla, nechal by mne prostě jen tak jít? Že by mi věřil?

-- Co když se jim to nepodaří?... -- (interpunkce, toto podání se mi nelíbí) -- Co když se jim to nepodaří...?

-- Po hodině jeho marné snahy jí ho začínalo být skoro líto, ale nebylo jí ho líto natolik a nevěřila mu do té míry, aby mu nabídla, že by mohl spát vedle ní. -- (občas používáš pěkně dlouhá souvětí, pozor na čárky) -- Po hodině jeho marné snahy jí ho začínalo být skoro líto, ale nebylo jí ho líto natolik, a nevěřila mu do té míry, aby mu nabídla, že by mohl spát vedle ní.

-- Zbytek doby, než ji únava a mužova nehybnost navodily začínající stav otupělosti, se snažila uspořádat své zmatené myšlenky. -- jí (TÉ dívce navodily - únava a mužova nehybnost ???)

Tož tak...
 ze dne 19.12.2012, 17:23:05  
   Anne Leyyd: Zdravím též,

děkuji za přečtení a publikaci. To, co ti padlo do oka mi fakt uniklo, máš pravdu. Těch dlouhých souvětí se pokusím vyvarovat.
No, to s tou nehybností jsem myslela tak, že když se Peter nehýbal (a ona se tak na něj nemusela dávat pozor ve strachu, že jí něco udělá) + její únava tak to jí jakoby navodilo pak ten otupělý stav před spánkem, ale uznávám, že to zní divně :D Přepíšu to nějak jinak ;)

Ta bližší neurčitost oněch pasáží tam je daná záměrně. A opravdu je třeba si počkat na další kapitoly, aby to vše zapadlo na správné místo.

Jen pro upřesnění, tak ta část, kde se Jeremy nebránil a nechal se zbít se odehrává úplně jinde než kde se poté odehrává rozhovor Benjamina, Henryho a toho staršího muže.

Ale některé tvé spekulace se ubírají skoro správným směrem. Jsi pozorný a vnímavý čtenář, to bezesporu ;)

Ještě jednou díky a měj se pěkně!
 ze dne 19.12.2012, 14:32:14  
   Šíma: Ono, zatím marně dumám, proč se Jeremy nechal zbít, co když se právě on vydal do onoho města (či kam jinam), aby uvedl do chodu sled událostí, který - třeba i - vyřeší více jeho problémů - jak s Marcusem tak s Carou a dalšími ženami. Přeci jen, je na to na hradě sám (Petera nevyjímaje). Ale jde jen čistě o mé spekulace, nepodložené spekulace, budu si muset počkat na pokračování... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek X...
Oskar
Úspěch omylu
pedvo
Rychlíkem z Pra...
Jamilla22
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr