obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Viggův příběh ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 25.12.2012, 12:00  
4. kapitola
 

Ellad seděl na Hnědákovi, zády se opíral o Viggovu mužnou hruď a necítil se právě nejlépe. Pravda, po zázračném hořkosladkém nápoji bolest téměř zmizela, ale tím se míra všeho dobrého vyčerpala. Jízda na koni jej tentokrát vůbec netěšila a nelíbila se ani jeho unaveným, namoženým svalům. Stehy na boku se mu při každém valachově došlápnutí nepříjemně napínaly a hoch věděl, že ani obvaz není na svém místě. Posunul se, když ho Collin zvedal do sedla.
Ach jo, vzdychl si v duchu. Už jsem na tom byl i líp.
Jeli mlčky. Viggo na chlapce nemluvil. Nechával ho odpočívat, a tak měl hoch spoustu času na zkoumání svých pocitů. Aby odvedl myšlenky jiným směrem, zavzpomínal na události předešlého dne. Kolem přepadení vesnice i kolem samotných černých jezdců bylo ale příliš mnoho otázek. Tolik, že je teď, zraněný, ani nedokázal všechny vyjmenovat, natož zodpovědět. Unaveně zavřel oči a chvíli se soustředil jen na pravidelné pohupování způsobené pomalým pohybem koně a na dech muže, o jehož hruď se opíral. Pak usnul.
Vzbudil jej až hlasitý psí štěkot. Vyplašeně sebou trhl.
„Jen klid, Chodče. Jsi doma,“ pronesl těsně za jeho zády Viggo.
Hoch otevřel oči. Kolem byla už téměř tma, přesto však rozeznal světlou plochu zdi a důvěrně známá vrata. Také štěkot mu byl povědomý.
Dogan. Ale…?
Vlčák štěkal zvláštně. Chvíli je kňučivě vítal, chvíli nepřátelsky vrčel. Jakoby se prostě nemohl rozhodnout.
Dojeli ke vratům. Viggo k nim natočil Hnědáka bokem, aby dosáhl na masivní bronzové klepadlo, když se ve dvoře objevilo světlo a o chvilku později se ozval zvučný Waldorův hlas. Muž nejprve okřikl psa, aby bylo jeho dalším slovům dobře rozumět, a pak položil obvyklou otázku.
„Kdo je tam?“ vyslovil zřetelně, hlasitě a dost odměřeně.
„Přítel,“ odpověděl stejně hlasitě mladý Hraničář a s pomocí váhy, holení a otěží srovnal valacha tak, aby stál přímo proti vratům.
Waldor však s jejich otevřením váhal. Nezvyklé vlčákovo chování jej dokonale zmátlo. Ten člověk na druhé straně – je to opravdu přítel?
„Otevři nám, otče. Prosím,“ podpořil Vigga Ellad a jeho slabý hlas rozhodl. Waldor jednou rukou chytil Doganův obojek, aby měl psa pod kontrolou, druhou otevřel pravou půlku vrat dokořán a odstoupil stranou.
Viggo pobídl Hnědáka a krokem vjeli do pochodní osvětleného dvora. Hraničář se rychle rozhlédl, a pak nasměroval valacha ke dveřím domu. Tam ho zastavil, sundal rozespalého a zesláblého Ellada z jeho hřbetu a právě v tu chvíli vyběhla ven Lea. Tvářila se překvapeně. Výraz v obličeji se jí však okamžitě změnil, když spatřila cizího muže s jejím bezvládným synem v náručí.
„Ellade!“ vykřikla, smrtelně zbledla a Viggo měl strach, že omdlí.
Nestalo se tak. Když poznala, že hoch žije, obdivuhodně rychle se vzpamatovala a pozvala Hraničáře dovnitř. Viggo i se svým břemenem vykročil ke dveřím, ale pak se nejistě ohlédl po Hnědákovi.
„Já se ti o koně postarám, pane,“ ubezpečil ho Waldor, který mezitím pustil psa a zavřel vrata na závoru.
„Díky,“ kývl na něj Viggo a s Elladem v náručí pokračoval v cestě k domu. Celou tu krátkou dobu kolem něj kroužil stále poštěkávající vlčák, zuřivě ho očichával a pletl se mu pod nohy. Zvědavý čtvernožec se nechal Waldorem odvolat, až když Hraničář překročil práh a vešel do stavení.
Mladá žena jej provedla osvětlenou kuchyní, kde to příjemně vonělo bylinkami a teplou večeří, otevřela dveře a společně vstoupili do malé, ale útulné místnůstky.
Asi Chodcův pokoj, pomyslel si Viggo a opatrně položil chlapce na lůžko.
„Jsem Viggo, paní. Hraničář,“ představil se potom a ještě dodal. „O syna se neboj. Je zraněný na boku, ale rána není smrtelná, jen bolestivá. Naše bylinkářka mu ji sešila a ošetřila. Při každém převazu se prý má mazat touhle mastí a tenhle nápoj je proti bolesti. Pár doušků prý stačí,“ doplnil ještě a předal Lee zmíněné předměty.
„Děkuji, že jsi přivezl Ellada domů, pane. Jmenuji se Lea,“ odvětila a usedla k synovi. Starostlivě mu položila ruku na čelo a s láskou na něj pohlédla. Mladý Hraničář ji pozorně sledoval.
Dříve musela být velmi krásná, říkal si. Nyní však její předčasně zestárlou tvář zdobily vrásky, husté hnědé vlasy měla protkané stříbrem a z něžných tmavých očí hleděl smutek.
Jestlipak je tam stále nebo jen teď, když ji trápí starost o syna? Uvažoval Viggo a nedokázal od ženy odtrhnout oči, i když si uvědomoval, jak je to neslušné.
Ne, pořád je krásná, opravil se a konečně od ní odvrátil zrak.
Lea si byla jeho hodnotícího pohledu dobře vědoma. Sklonila hlavu a tvář jí zrůžověla lehkým ruměncem. Ten cizí muž v ní vzbudil city, o kterých si myslela, že už navždy zemřely. Nějakým zvláštním, nevysvětlitelným způsobem ji přitahoval, ač nebyl vysloveně pohledný.
„Je mi dobře, mami. Opravdu,“ vysvobodil ji z nepříjemně příjemných myšlenek Ellad. Jako každý kluk v jeho věku se cítil značně nesvůj, když mu matka veřejně projevovala své city. A ještě k tomu před Viggem.
„Dobrá tedy,“ usmála se. Už se ze svých nepatřičných úvah úplně vzpamatovala. Vstala a se znovu získaným klidem se obrátila zpět k Hraničáři. „Pojď se mnou, pane. Máš jistě hlad a žízeň.“
Odvedla ho zpátky do kuchyně a ukázala ke stolu.
„Prosím, posaď se, pane,“ vybídla jej.
Sotva Viggo usedl k dřevěnému stolu, vešel do dveří Waldor. Změřil si cizince zkoumavým pohledem a chystal se usednout vedle něj, ale musel to o minutku odložit. Viggo totiž vstal, napřáhl ruku k pozdravu a sdělil mu své jméno. Waldor nabízenou pravici přijal, ale než stihl cokoli říct, promluvila Lea a představila ho jako svého manžela a Elladova otce. Potom muži konečně usedli a mladá žena položila na stůl mísu placek, které dopekla jen chvilku před příjezdem nečekaného hosta, a každému nalila hrnek čerstvého kozího mléka.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se a upřela na Vigga své velké smutné oči.
Hraničář se s chutí napil, poděkoval a už se nadechoval k odpovědi, když ho přerušil Waldor. „Vezmi pár placek i chlapci, ženo. Jistě má taky hlad. Sedneme si k němu.“
Lea se na něj vděčně usmála. Nalila ještě jeden hrnek, sebrala ze stolu mísu s plackami a přenesla ji do vedlejší místnosti. Tam ji položila na bytelnou dřevěnou truhlu, kde měl Ellad pečlivě složené veškeré své oblečení, a která byla, kromě lůžka a židle, jediným nábytkem v pokoji. Muži si zatím přenesli své hrnky i židle a rozsadili se kolem truhly. Viggo pak odpověděl na Leinu otázku a vypověděl vše, co se událo v Eriadoru i v lese kus dál od vesnice.
Lea usedla na lůžko k synovi, poslouchala a přitom podávala Elladovi placky. Chlapec mlčky žvýkal večeři a Hraničářovo vyprávění nijak nekomentoval. Soustředil se hlavně na polykání malých kousků pokrmu a do řeči mu moc nebylo. Za prvé se bál matčina opětovného zákazu Eriadoru a za druhé rána na boku už o sobě dávala zase vědět. Podivně mu v ní cukalo a stálo jej hodně úsilí nedat to na sobě znát. A Waldor? Waldor mlčel a pozorně naslouchal. Jen jeho jinak přátelská a usmívající se tvář byla stále zachmuřenější a zachmuřenější.
„Máte velmi statečného a odvážného syna,“ ukončil své povídání Viggo. Opět se napil mléka a ukousl si kus placky.
„A kdo myslíš, že byli ti jezdci, pane?“ přerušil nastalé ticho Waldor.
„To nevím,“ přiznal mladý Hraničář, když polkl. „Určitě nebyli z Aranhoru ani z Fallaru a myslím, že ani z Orrinoru ne. Ale zjistíme to, protože i nás to zajímá. Téměř upálili všechny vesničany. A zaživa… Nebýt Chodce, tedy Ellada, a jeho druhů…“
Nedopověděl, ale konec věty visel ve vzduchu jako černý mrak.
„Potěšilo by mě a vlastně všechny v Eriadoru, kdyby vás tato smutná událost neovlivnila, a hoch mohl i nadále chodit do vesnice,“ změnil námět hovoru po chvíli Viggo.
Ellad zatajil dech a s napětím čekal na odpověď. Ale nic. Ticho. Waldor jako vždy v podobných chvílích mlčel a ani Lea s odpovědí nespěchala.
„Chápu tvůj strach, paní,“ nevydržel Viggo. „Slibuji ti však, že udělám, co bude v mých silách, aby se žádná podobná nehoda už neopakovala.“
„Vážím si tvého slibu, pane,“ upřela na něj svůj hnědý pohled Lea a s trpkostí v hlase ještě dodala. „Jak na něj dohlédneš? Tak, že mu pomůžeš stát se Hraničářem? Aby byl stále vystaven takovýmhle náhodám?“
Mladá žena zmlkla, sklopila oči k zemi a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Viggo vzdychl, ale neříkal nic. K tomuhle neměl co dodat. Pak však pohlédl do utrápených Elladových očí a něco jej napadlo.
„Ani já nebyl vždycky Hraničářem, paní,“ řekl a začal vyprávět příběh svého života.


***


Narodil se jako syn chudého rolníka ve Feroně, malé vesničce na severu království Tamar, a o pět let později spatřila světlo světa jeho sestra Laura. Oba měli klidné dětství, poznamenané tvrdou prací na farmě, ale prozářené láskyplnou péčí rodičů.
Jednoho dne, Viggovi mohlo být tak sedmnáct, vyjel s koníkem do lesa na dřevo. Ještě se tam ani pořádně nerozhlédl a uslyšel hlasitý křik a volání o pomoc. Nezaváhal tehdy ani okamžik. Nechal koníka stát a vydal se za zvukem. Běžel lesem jen několik minut, než dorazil na to místo. Na malém prostranství mezi vysokými stromy uviděl neznámého muže, jak se ze všech sil brání útočícímu medvědovi. Cizinec měl po těle už několik krvavých šrámů a svým neustálým křikem doháněl již tak dost rozzlobené zvíře k zuřivosti.
„Ticho!“ zavolal na muže Viggo a vrhl se mu na pomoc.
Cizinec poslechl a medvěd, nejspíš překvapen zjevením dalšího nepřítele a náhlým tichem, se zarazil. Spustil se na všechny čtyři, chvíli si oba muže prohlížel svýma malýma hnědýma očkama, pak se otočil a zmizel v porostu. Jakoby si říkal, že už vlastně není proč se zlobit. Ti dva chcípáčci mu za to stejně nestojí.
Náhoda tomu chtěla, že oním cizincem nebyl nikdo menší, než pán blízkého hradu Targon. Jmenoval se Silvio a jeho vděčnost neznala mezí. Stále opakoval, že nebýt Vigga, už by nežil, a nedal si to nikým vymluvit.
Od toho dne se Viggův život změnil od základu. Silvio trval na tom, aby mu byl neustále nablízku. Ubytoval jej na svém hradě, pasoval ho na rytíře a učinil jej velitelem své osobní družiny. Ještě navíc mu věnoval krásný, malý statek nedaleko Targonu, kam směl mladík přestěhovat celou svou rodinu. Zkrátka, stali se z nich nejlepší přátelé. To přátelství se zdálo být nerozlučné. Přesto trvalo pouhých sedm let. Skončilo kvůli ženě. Jmenovala se Judita a patřila k dámám Tamarské královny. Oba ji poznali na dvoře krále Erbana, kam byl Silvio pozván a Viggo jej samozřejmě doprovázel.
Vzápětí toho však mladý pán z Targonu litoval, neboť oba zahořeli láskou k rusovlasé dívce, vyznali se jí ze svých citů a ona zvolila Vigga.
Přátelství se okamžitě změnilo v nenávist. Silvio zuřil. Ve svém hněvu Viggovi zabavil darovaný statek, prohlásil ho za zrádce a odsoudil jej k smrti upálením.
Nečekaným sledem událostí poněkud rozčarovaný Viggo uprchl s rodiči, sestrou a s Juditou, která se ho i přes tohle všechno rozhodla následovat, na jih k Aranhorským hranicím. Bezpečí hledali ve vesničce Sivril, kde je nikdo neznal. Postavili si na jejím okraji malý domek a nastěhovali se. Pár měsíců tam žili celkem spokojeně. Sousedé si na ně brzy zvykli, a když se Viggo s Juditou oženil, stali se z nich doslova starousedlíci.
Čas plynul a Viggo usoudil, že to nehorší už mají za sebou. Netušil, jak moc se mýlí…
Silvio neznal odpuštění a celou dobu po uprchlících usilovně pátral. Když je pak našel, neměl slitování. On i jeho muži vtrhli do domu a došlo ke krátké potyčce. Viggo ale neměl naději vyhrát. Přesila byla příliš velká. Po několika minutách ho Silviovi muži povalili na zem a surově ho ztloukli. Sebrali mu zbraně i všechny ostatní věci, které měli nějakou cenu, a pevně mu svázali ruce za zády. Potom mu před očima zabili rodiče a vyvlekli ho ven. Jeho i obě mladé ženy – Juditu a Lauru. Zapálili dům, ženy násilím vysadili na koně a sami se také vyhoupli do sedel. Viggo musel pěšky. Silvio jej táhl za krk jako divoké zvíře a celá skupina mířila zpátky k Targonu.
Nikdo z nich však nevěděl, že jejich řádění bylo sledováno. Místní kovář všechno viděl a chvíli potom, co odjeli, zburcoval sousedy a zabránili tak požáru celé vesnice. Rozzlobení lidé pak uspořádali velkou poradu a rozhodli takto: Tohle se nedělá a zajatým je třeba pomoci.
Po několika dnech úmorné cesty se Silvio se zajatci i svojí družinou utábořil na břehu divoké říčky s křišťálově čistou, ledovou vodou. To místo bylo nádherné. Šťavnatá, zelená tráva, bílé kmeny mladých břízek, křoví černého bezu v plném květu, tiché šumění říčky, která v třpytících se peřejích přeskakovala větší i menší oblázky, a k tomu všemu ještě všeobjímající vůně bílých bezových kvítků. Prostě nádhera. Zajatci ani jejich věznitelé však krásu okolní přírody nevnímali. Zajatci stále více bojovali s pocitem beznaděje a věznitelé se zabývali vážnějšími věcmi. Utýraného Vigga přivázali ke kmeni jedné z břízek, ženy zahnali několik kroků od něj, zapálili oheň a dali se do pečení čerstvě uloveného srnce.
Když bylo maso hotové, dali se s chutí do jídla. Pečínku vydatně zapíjeli pivem ze soudku, který ráno zakoupili v táboře dřevorubců, a po večeři již nebyl nikdo z nich střízlivý. Judita se snažila využít příležitosti a vybídla Lauru k útěku. Při pokusu o vysvobození Vigga však byly obě ženy odhaleny a zahnány zpět. Útěk se nezdařil.
A nejen to. Nešťastnice na sebe tímto jistě hrdinským činem přitáhly pozornost opilých mužů a došlo k nevyhnutelnému. Silvio si vzal Juditu a jeho muži si stejně užili s Laurou. Dokonale bezmocný Viggo musel hrůznému divadlu přihlížet a nemohl pohnout ani prstem. Pouta držela pevně, a tak jen neškodně zatínal pěsti a vztekle skřípal zuby. Když bylo po všem, Laura byla v bezvědomí, ale Judita vstala, upravila si potrhané šaty, a přestože jí po tvářích tekly slzy ponížení, hrdě pohlédla násilníkovi do očí.
„Dobře. Taks to měl,“ řekla. „Ale nic víc. Miluju Vigga, ne tebe, a zabiješ-li ho i já skončím svůj život.“
Silvio na ni tupě zíral a pomalu mu docházelo, co v opilosti udělal i co mu mladá žena právě sdělila. Neměl však moc času dál to řešit. Nocí se rozlehl bojový pokřik. To se na pomoc zajatcům vyřítili z temnoty rozezlení muži z vesnice. Silvio okamžitě vystřízlivěl. Rozhlédl se kolem a viděl, že je zle. Vesničané už osvobodili Vigga a rozzuřený muž se vrhl přímo na něj. Silvio věděl, že mečem jej neporazí, neboť za dobu jejich přátelství se z rolníkova syna stal nejlepší šermíř Tamarského království. Proto rychle uskočil stranou a hmátl po Juditě. Chytil ji surově za paži a přitáhl k sobě. Než však stačil vytasit dýku, ucítil bolest. Jeden z útočníků se mu dostal do zad a bodl jej nožem hluboko mezi lopatky. Zasažený poznal, že je konec, přesto svou zbraň s neuvěřitelnou námahou vysunul z pochvy a přiložil ji na hrdlo zajatkyně.
„Když ji nemůžu mít já, tak nikdo!“ zachraplal z posledních sil a přejel nešťastné ženě svou dýkou po hrdle. Pak pustil její krvácející tělo a klesl k zemi vedle ní.
Zoufalstvím přemožený Viggo padl na kolena a po čtyřech dolezl ke své lásce. Objal její bezvládné tělo a rozplakal se jako dítě.
Trochu se vzpamatoval až o hodnou chvíli později. Laura se probrala z bezvědomí, ale byla v šoku z toho, co právě prožila. A on, jako její bratr, cítil povinnost postarat se o ni. Vždyť to byl poslední člen jeho rodiny. Vzal ji tedy opatrně do náruče, přenesl blíž k ohni, dal jí napít, přikryl pláštěm, a pak u ní seděl, dokud neusnula.
Boj mezitím skončil. Ze Silviových mužů nepřežil nikdo. Všichni padli rukama rozhněvaných vesničanů. Ti se teď shromáždili kolem Vigga a mladý muž viděl v jejich tvářích soucit, lítost, smutek a… otázku. Co dál?
„Už se nevrátím,“ odpověděl tichým, ale pevným hlasem. „Moc vám všem děkuji za pomoc, ale…“
„Kam půjdeš?“ zeptal se jeden z vesničanů.
„Ještě nevím,“ přiznal Viggo a vstal, aby přiložil na oheň.
Vesničané už na něj dál nemluvili. Nechali jej žalu a vlastním myšlenkám. Rozložili si pokrývky a za chvíli už všichni spali.
Viggo ne. Nešťastný mladý muž probděl celou noc a snažil se nějak vyrovnat se strašlivou ztrátou, kterou utrpěl. Zároveň si uvědomoval hroznou pravdu. Juditě už život nevrátí, ale Laura ho bude potřebovat. Bude potřebovat veškerou jeho sílu a lásku, aby alespoň částečně zapomněla na tu hrůzu.
A tak, když začalo svítat a na východě se rodil další slunečný den, měl jasno. Alespoň ve dvou věcech. Pohřbí Juditu a s Laurou pak odjede někam daleko.


***


Tady Hraničář svou řeč přerušil. Vzpomínky ožily a jeho pohled zesmutněl. V mysli znovu prožíval ty strašné okamžiky. Napil se mléka, vzal si placku a soustředěně ji žvýkal. Přitom nepřítomně hleděl kamsi před sebe. Nikdo z posluchačů nepromluvil, jen Lea vstala a dolila mu mléko.
A Ellad? Ellad byl tak zaujatý příběhem, že úplně zapomněl na své zranění. Uvědomoval si, že teď ví o Hraničářském vůdci to, co znalo nejspíš jen velmi málo lidí. Pokud vůbec někdo z Eriadoru. Také v tuto chvíli pochopil strach, který Viggo nedokázal skrýt a který cítil, když vůdce černooděnců držel Lauru před sebou s dýkou na hrdle. Minulost jakoby se opakovala a on se bál, že ztratí sestru stejně jako manželku.
Viggo dojedl placku a opět se napil. Během jídla se úplně vzpamatoval, a tak se dal zase do vyprávění.


***


Po pohřbu Judity si vzal dva ze Silviových koní a oba sourozenci zamířili pryč z toho prokletého místa. Vydali se k jihu a ten směr drželi mnoho dní.
Jeli pomalu a mladý muž velmi rychle pochopil, že mu nebude dopřáno utápět se v žalu a lítosti. Musel teď myslet, starat se a rozhodovat za oba, protože Laura toho nebyla schopná. Od té strašlivé noci se chovala jako loutka. Loutka bez vlastního cítění, vnímání a vůle. Když jí Viggo řekl stůj, tak stála, když řekl, tady si sedni, tak si sedla. Vůbec s ním nemluvila a pokud naléhal, stočila se do klubíčka a ve tváři měla výraz uštvaného a vyděšeného zvířátka. Přes den při odpočinku nebo večer v tábořišti sedávala schoulená do sebe. Rukama si objímala nohy skrčené v kolenou, lehce se pohupovala dopředu a dozadu a pohled upírala před sebe. Nezajímala se ani o bratra, ani o své okolí, natož aby s něčím pomohla. Viggo si zoufal. Doufal jen, že se její stav časem zlepší. Ale jak dny míjely a nic se neměnilo, začal propadat pocitu marnosti. Naděje na její vyléčení se mu ztrácela kdesi v nedohlednu. Byla to dlouhá cesta.
Přejeli hranice a dostali se tak do Aranhorské říše. Viggo je vedl stále k jihu, až projeli téměř celou zemí. Náhoda tomu chtěla, že se zastavili v Eriadoru. Viggo se chystal ve vesnici nakoupit nějaké zásoby a pár dní si tam odpočinout. Vesničané je přijali stejně nedůvěřivě jako Ellada, ale nechovali se vysloveně nepřátelsky. A právě tehdy se na ně usmálo štěstí. Štěstí v podobě bylinkářky Gretty. Mladá žena si sama, bez vyzvání vzala Lauru do péče. Po několika nezdařených pokusech se jí podařilo vymámit z málomluvného Vigga alespoň zlomek toho, co se vlastně stalo, a od té chvíle se věci hnuly směrem k lepšímu. Nemocná se pod citlivýma a starostlivýma rukama pomalu vracela do přítomnosti, a tak se v Eriadoru oba zdrželi déle, než Viggo původně zamýšlel. Ale to mu nevadilo. Nic mu nemohlo zkazit radost ze sestřina uzdravení. Nic. Ani zpráva, že násilí, kterého se dopustili Silviovi muži, nezůstalo bez následků… Devět měsíců po té hrozné události dala Laura život krásné holčičce. Dostala jméno Judita – na památku Viggovy milované ženy.
Tím bylo vše vyřešeno a oni už v Eriadoru zůstali.
Už tehdy se ve vesnici občas zastavili Hraničáři, aby si doplnili zásoby, a když byl Juditce rok, vzali Vigga mezi sebe. Tenkrát jich bylo jen pár a neměli stálé sídlo. Hodně cestovali a vedeni svým vůdcem se všemožně snažili chránit obyčejné lidi před zloději a podobnými darebáky. Stejně jako dnes.
Viggo jezdil s Hraničáři tři roky, než se stal jejich vůdcem. Zvolili si jej sami po smrti Argora, muže, který je vedl dlouhých deset let.
No, a Viggovým zvolením se i Eriador stal něčím víc než jen místem, kde si lze za dobrou cenu nakoupit zásoby. Pro mnohé se stal i domovem.


***


Viggo skončil a v domku se rozhostilo ticho, které po chvíli přerušil Waldor.
„Je nám ctí, pane, žes tu vyprávěl svůj příběh,“ řekl. „I my jsme slyšeli o Hraničářích mnoho dobrého.“
„Přesto,“ vložila se do hovoru Lea. „Přesto si nejsem jistá, zda chci mít ze syna Hraničáře. Jak jsi sám připustil, je to dost nebezpečné povolání.“
Zase nastalo ticho. Viggo nevěděl, co by na to řekl. A Ellad si po matčiných slovech opět uvědomil bolest v boku.
„Je mi líto, pane, ale teď ti opravdu nemohu nic slíbit,“ promluvila znovu Lea. „Ještě sama nevím, zda Ellad bude smět dále chodit do vaší vesnice… A teď mě omluv. Je pozdě. Převážu chlapci ránu a půjdeme spát. Ty můžeš přespat v kuchyni, chceš-li.“
Tím nepřímo sdělila oběma mužům, aby opustili pokoj, a oni beze slova poslechli. Jen popřáli Elladovi dobrou noc, sebrali židle, na kterých dosud seděli, a odešli. Když se za nimi zavřely dveře, Lea pohlédla na synovu smutnou, bledou tvář.
„Tak se do toho dáme,“ povzdechla si. Rukou mu láskyplně prohrábla zcuchané vlasy a vstala z okraje lůžka. Připravila si lahvici, masti i čistý obvaz, pak pomohla chlapci usednout a dala se do práce. Nejprve mu podala lahvici s nápojem proti bolesti. Když hoch spolkl pár doušků, vzala si ji zpátky a odložila stranou. Potom přišla na řadu košile. Lea ji přetáhla synovi přes hlavu a překvapeně zdvihla obočí. Obvaz ránu zakrýval jen z části.
Asi se posunul cestou, řekla si mladá žena v duchu. Nahlas to nekomentovala. Mlčky obvaz odstranila a s děsem v očích se zahleděla na sešitý šrám. Ošklivá rýha hyzdila chlapcův bok a Lea z ní nějak nemohla spustit zrak. Ještě nikdy takové zranění neviděla. Budilo v ní hrůzu a vhánělo jí slzy do očí. Roztřesenými prsty jemně přejela ránu.
Jó, muži a ty jejich zbraně. Válka a boj. A teď… Můj syn…
Vzdychla a snažila se co nejrychleji vzpamatovat. Uchopila krabičku s mastí a začala ránu mazat, ještě stále napůl ztracena v neveselých myšlenkách a – vzpomínkách. K rychlejšímu návratu z úvah jí však nepomohlo ani mazání, ani znovu obvazování rány, ale Ellad. Hořkosladký nápoj jej zbavil bolesti a to chlapci rozvázalo jazyk. Hoch se pokoušel matku přemluvit, aby svůj zákaz Eriadoru zrušila, leč marně. Lea o Hraničářích ani o jejich vesnici už nechtěla nic slyšet.


***


Ellada vzbudily zvuky z kuchyně – jako tlumený hovor, šoupání židlí a ťukání odkládaného nádobí. Jeho pokoj se topil v šeru právě zrozeného podzimního dne. Hoch zívl a snažil se zachytit něco z rozmluvy v kuchyni, ale nerozuměl ani slovu. Pokusil se usednout. Chtěl vstát a přejít těch pár kroků ke dveřím. Neudělal však nic. Při rychlejším pohybu se mu zatočila hlava, stehy se nepříjemně napjaly a bokem projela bodavá bolest. Zůstal proto ležet. Jen se pomalu přetočil na záda a odevzdaně hleděl do stropu.
Ne dlouho. Jen pár minut. Pak tiše vešla do místnosti Lea. Když viděla, že nespí, pohladila ho úsměvem a popřála mu dobré ráno.
Hoch na pozdrav odpověděl a zeptal se na Vigga.
„Před chvíli odjel,“ sdělila mu matka přívětivě, roztáhla hnědé vlněné závěsy a vpustila do pokoje zlatavé sluneční světlo.
„Jak se cítíš?“ zajímala se hned potom a položila synovi dlaň na čelo.
„Bolí to. Nemůžu se pořádně hýbat,“ přiznal Ellad po chvilce váhání.
„Já vím. Něco s tím uděláme… A hýbat by ses moc neměl. Potřebuješ klid,“ snažila se ho povzbudit Lea. Pohladila jeho bledou tvář a dala se do ošetřování. Pomohla chlapci usednout, podala mu lahvici, ránu namazala a převázala. Potom přinesla na podnose snídani – chléb, máslo, med a vlažný lipový čaj a vše mu opatrně vložila do klína. Sedla si kousek od něho na židli a trpělivě čekala, až hoch dojí.
Ellad však nějak neměl na jídlo chuť. Z chleba si jen párkrát uždíbl. Zato čaj vypil všechen.
Lee jeho nechutenství vyrylo do čela tři starostlivé vrásky. Nahlas ale mladá žena neřekla nic. Jen odstranila podnos, pomohla mu zpět do lehu, zase se podnosu chopila a s rodícími se obavami opustila pokoj. Odešla za svými povinnostmi a Ellad osaměl. Zůstal sám jen se svými myšlenkami, které mu značně neuspořádaně táhly hlavou. Ležel na zádech, skrčenou levou ruku použil místo polštáře, nepřítomně hleděl na stropní trámy a snažil se těm neposlušným myšlenkám dát nějaký řád, ale moc se mu to nedařilo. Neustále přeskakoval z jedné na druhou. Chvíli vzpomínal na Dana s Nikem, tím si vybavil Eriador a matčin opětovný zákaz. Pak zase uvažoval nad tím, co včera vyprávěl Viggo, a uvědomil si, jak ho ten vážný, osamělý muž zajímá a jak rád by se s ním ještě někdy viděl, a co víc, byl jeho žákem. Žákem, který se připravuje na drsný, roztoulaný a dobrodružný život Hraničáře… Ale to mu vlastně nehrozí. V hlavě opět slyšel matku. Zase ten zákaz… No, vždyť to přece vůbec neznělo jako konečné rozhodnutí?! Lea řekla: „ještě sama nevím, zda dovolím.“ Nevím. Řekla nevím. To tedy znamená, že… že si to ještě rozmyslí. Rozmyslí, a potom… S tím Ellad usnul.
Netušil, že ani Viggovi není lhostejný. Mladý muž na něj myslel také. Poté, co pomalým krokem vyjel ze statku, nechal valacha, ať si jde, jak chce, a sám se ztrácel v myšlenkách. Jak Hnědákova kopyta klapala po kamenném dláždění Hlavní silnice, přemýšlel o tom zvláštním chlapci.
Tak znenadání se u nás objevil a tak krátce u nás mohl zůstat, říkal si. Škoda. Byl by z něho dobrý Hraničář.
A přemýšlel i o Lee. Ta tichá žena s něžnýma smutnýma očima měla v sobě něco výjimečného. Něco, co Viggo nedokázal pojmenovat, jen to cítil. A cítil toho ještě mnohem víc. Podivný zmatek v duši. Radost, že ji poznal, touhu dotknout se jí a zabořit prsty do těch hustých, stříbrem protkaných vlasů. Přál si odehnat smutek z jejích očí a vykouzlit úsměv v její tváři. A zároveň cítil lítost. Lítost za Juditu i za to, že Lea je už ženou jiného… I když – jaké to bylo manželství? Manželství s oddělenými ložnicemi. Mladému Hraničáři neušlo, že Lea s Waldorem nespí. Dobře si všiml, že on leze každý večer na pec a ona nocuje v pokoji vedle Elladova. Viggo nad tím jen nechápavě kroutil hlavou. Nevěděl, co si o tom má myslet.


***


Ellad se vzbudil v poledne. Ne však hlady, ale bolestí. V ráně ho podivně pálilo a cítil i zvláštní, nepříjemné bušení ve spáncích. Jako by mu tam tlouklo tisíc malých mužíčků svými kladívky… Seděla u něj Lea a s obavami sledovala jeho zpocený, bledý obličej. Sotva otevřel oči a ona tak poznala, že je vzhůru, položila mu dlaň na čelo.
Zdálo se jí horké.
Aby tak dostal horečku, pomyslela si a vzdychla. Stáhla ruku zpět a podala synovi hrnek vychladlého bylinkového čaje. Ellad vše hltavě vypil. Začínal mít pocit, že hoří, a palčivá bolest v ráně se změnila. Ale ne k lepšímu. Stupňovala se a on cítil, jak se mu kůže kolem napíná. Odložil prázdný hrnek, tiše zasténal a schoulil se do klubíčka ve snaze uniknout. Uniknout pryč. Pryč od mužíčků v hlavě i od vzrůstajícího napětí na boku.
„Bolí to?“ tázala se starostlivě Lea. Ale odpověď znala. Vyčetla ji ze synova chování.
„Tak se na to nejdřív podívám, a potom se najíš,“ navrhla povzbudivě.
Pak podala chlapci lahvici s hořkosladkým nápojem, a když hoch spolkl pár doušků, odložila ji, opatrně sňala obvaz a s rozporuplnými pocity pohlédla na sešitý šrám.
„Ta rána se mi vůbec nelíbí,“ řekla nejistě. „Přijde mi, že vypadá hůř než včera.“
Přesto Elladovi namazala bok Grettinou mastí a znovu ho zavázala. Poté si pečlivě utřela ruce a už už se chystala jej podepřít polštáři, aby mu mohla podat podnos s obědem, ale Ellad jen zavrtěl hlavou.
„Ty nechceš jíst?“ podivila se a její obavy vzrostly.
„Ne. Budu spát,“ zašeptal hoch a zavřel oči. Lea ho pohladila po vlasech a potichu opustila pokoj.
Elladovi se pak skutečně podařilo znovu usnout. Hojivá moc masti a téměř zázračná moc nápoje bolest utišily, ale jen dočasně. O pár hodin později se přihlásila opět. A s o to větší silou. Hoch se na lůžku různě převracel a kroutil, uniknout jí však nemohl.
Nešťastná Lea na něj hleděla svýma smutnýma hnědýma očima a snažila se vymyslet, jak mu pomoci. Dala mu znovu napít – vlažného čaje i nápoje z opletené lahvice, rozvázala obvaz a strnula. Rána za to odpoledne zfialověla, naběhla a stehy byly napnuté k prasknutí.
Co teď? Ptala se sama sebe, ale odpověď neznala. S léčitelstvím neměla velké zkušenosti a s takovýmhle zraněním se dosud nesetkala. Ani Waldor si nevěděl rady… A tak nakonec udělala to, co jí přikázal cit. Jakýsi šestý smysl milující matky. Ránu už nemazala. Sedla si k synovi na lůžko a studenou vodou a kouskem čistého plátna mu ji chladila. Stejně tak i rozpálené čelo a horké dlaně, neboť bylo jasné, že hoch má horečku.
Večer to bylo ještě horší. Ellad se chvíli strašlivě potil a chvíli jím třásla zimnice. Pravý bok mu jakoby hořel a strašlivá bolest zastřela jeho smysly. Nápoj už nepomáhal. Hoch chvíli ležel zcela nehybně, chvíli se na lůžku divoce zmítal a snažil se i křikem zbavit svého utrpení. Waldor jej v té chvíli měl co držet, aby nespadl z postele a ještě více se nezranil.
Až po půlnoci se hoch na lůžku uklidnil. Už sebou neházel ani nekřičel. Jen ležel. Tvář měl strašlivě bledou a oči zavřené. Jeho stav se rozhodně nelepšil. Spíš naopak. Nešťastná Lea mu dál chladila ránu i rozpálené čelo a po tvářích se jí koulely slzy. Waldor, stejně nešťastný jako ustaraná matka, všemu tomu utrpení jen bezmocně přihlížel a v duchu proklínal svou neschopnost.


***


Ellad padal do prázdnoty. Propadal se do stále větší tmy, až se náhle a zcela nečekaně ocitl na prosluněné louce. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a viděl bílým mramorem dlážděné chodníčky, záhony barevných, voňavých květů, upravené trávníky a zářící, jakoby perleťové budovy, které celou tu nádheru obklopovaly.
Takže nejsem na louce, pomyslel si a zvědavě si prohlížel neznámou mladou ženu sedící na pestré dece vedle něho.
Vtom odkudsi zprava zaslechl slabý šramot. Otočil hlavu za zvukem a spatřil, jak se k němu od dřevěné, složitými ornamenty zdobené brány blíží matka v dlouhých vyšívaných šatech z jemné, jistě velmi drahé látky. Lea se šťastně usmívala a Ellad si poprvé v životě uvědomil, jak krásná a vznešená je to žena. Pomalu se k němu blížila a nebyla sama. Doprovázel ji statný cizinec s delšími, rovnými špinavě blonďatými vlasy, přísným obličejem a pronikavýma, modrýma očima.
Ale to jsou přece moje oči, pomyslel si Ellad udiveně a vstal. Při tom jej překvapilo, jak je neohrabaný. Nemotorně se postavil na nesmyslně krátké nohy a už se chystal k oběma rozeběhnout, když za sebou zaslechl hlasy. Známé hlasy. Otočil se po nich a v tom okamžiku všechno zmizelo. Zůstal jen on a úplně zřetelně vnímal tichý Robertův hlas. Soustředil se trošku a rozeznal i jednotlivá slova.
„Nevím přesně, odkud se vzali ani komu slouží, paní. Ale měli ho najít, chytit a přivést.“
O kom to mluví? Uvažoval Ellad a neodvážil se ani otevřít oči, natož se pohnout, aby na sebe neupozornil. Byl zvědavý, co se dozví dál.
„Naštěstí jsou všichni mrtví,“ pronesla Lea a v jejím hlase byla patrná veliká úleva.
„Neraduj se předčasně, má paní,“ ozval se znovu Robert. „Myslím, že ten, kdo jim velí, se tak snadno nevzdá. Pošle jiné muže,“ odmlčel se a po pár vteřinách ticha ještě naléhavě dodal. „Nesmějí ho najít.“
Ale koho? Koho nesmějí najít? Ptal se sám sebe Ellad a horečně se snažil vymyslet nějakou uspokojivou odpověď. Stále se však nehýbal, a tak dospělí pokračovali v hovoru.
„Nesmějí ho najít a přesto po mně chceš, abych ho dál pouštěla do té vesnice? Do Eriadoru? Tam, kde mu způsobili tohle?“ rozhorlila se Lea a dala si záležet, aby nikomu neunikla trpkost v jejích slovech.
Do Eriadoru? Zopakoval po ní v duchu Ellad. To potom… To potom mluví o mně. Ale… Ale proč? Proč by právě mě měli hledat nějací muži?
„Vznešená paní,“ uklidňoval rozzlobenou matku Robert. „O tom už jsme přece mluvili. V Eriadoru se naučí bojovat. Naučí se přežít. A věř mi, paní, bude to potřebovat. Možná dřív, než si oba myslíme a než si přejeme.“
To už Ellad nevydržel.
„A proč to budu potřebovat?“ vyhrkl, prudce otevřel oči a upřel svůj pronikavý modrý pohled na Roberta.
Dospělí, Lea i Robert, se poněkud zarazili. Vůbec netušili, že chlapec je vzhůru, a už vůbec nepočítali s tím, že by je mohl takhle odposlouchávat. Chvíli překvapeně hleděli na Ellada, a pak se zmateně podívali jeden na druhého.
„Tak proč to budu potřebovat? No, to bojování a tak?“ zopakoval hoch, s námahou se zvedl na lokti a nedočkavě těkal očima z matky na Roberta a zpátky. Vůbec si přitom nevšímal nepříjemné bolesti v boku.
„Přece jsi to slyšel,“ vzpamatoval se Robert a usmál se.
„Ne, neslyšel,“ přiznal zklamaně chlapec, vyčerpaně klesl zpátky do lehu a Robertovi se viditelně ulevilo. „Tak proč mě hledali ti muži? Co byli vůbec zač a co by se mnou udělali?“
„Zabili by tě. A to velmi krutě,“ vzpamatovala se i Lea a její hlas zněl nezvykle tvrdě. Až se sama polekala. Pokračovala tedy mírněji. „Musíš na sebe dávat pozor, Ellade. Nesmějí tě najít.“
„Ale… Ale oni nehledali mě,“ vybavilo se náhle noční horečkou stále ještě zesláblému chlapci. To, když mu došlo, o kom se tu celou dobu hovoří. „Černí jezdci hledali Bergona.“
V kuchyni nastalo ticho. Napjaté a téměř hmatatelné.
Po chvilce se ozval Robert. „A můžou v Eriadoru někoho takového najít?“
„Ne,“ hlesl Ellad a napětí opadlo.
„Tak vidíš, chlapče,“ usmál se na něj Robert a vstal ze židle, na které seděl. „Takže na sebe musíš dávat pozor. Co kdyby si mysleli, že Bergon jsi ty.“
Hoch se nad tím zamyslel a zmlkl.
„Už je na tom o moc lépe. A to jen díky tobě. Díky,“ změnila námět hovoru Lea a v zarudlých hnědých očích se jí už zase třpytily slzy. Teď to však nebyly slzy strachu a beznaděje, ale slzy radosti a štěstí.
Robert věnoval mladé ženě také úsměv, lehce se poklonil a spěšně opustil místnost a zakrátko i dům. Ellad ještě zaslechl, jak se venku loučí s Waldorem, a pak už bylo slyšet jen vzdalující se klapot koňských kopyt a kňučivý Doganův štěkot. Hoch vzdychl a tázavě pohlédl na Leu. Při jejích posledních slovech se mu vybavily mlhavé vzpomínky z uplynulé noci. Strašlivá bolest v boku, matčin uslzený obličej, pak Robert, stojící nad ním s vytaseným nožem v ruce, a potom… potom sen. Zvláštní sen.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se tiše.
„Při převozu z Eriadoru se ti neposunul jen obvaz, ale praskl také jeden ze stehů. Rána se zanítila a hrozila ti otrava krve,“ vysvětlila trpělivě Lea. Po probdělé noci a prožitém napětí už značně unavená. „Měls vysokou horečku a já si nevěděla rady. Naštěstí chvíli před svítáním přijel Robert a ošetřil tě. Stehy nožem přeřezal, ránu vyčistil a znovu zavázal. Už ji ale nešil, měl strach z dalšího zánětu. To znamená, že se tvůj bok bude hojit déle a také ti zůstane jizva.“
Při vzpomínce na hrůzu uplynulé noci Lea pohladila syna po vlasech, šťastná, že už je mu lépe. Mnohem lépe. Usmála se na něj a jen s námahou potlačila zívnutí.
„A teď už bys měl zase spát… Ještě se napij a zavři oči,“ řekla. Lehce ho přizvedla, podala mu hrnek s vlažným, medem slazeným čajem a spokojeně sledovala, jak Ellad nápoj polyká. Když byl hrnek prázdný, opatrně uložila syna zpět do lehu, vstala z lůžka, na jehož okraji seděla, lehce ho políbila na čelo a bez dalších slov odešla z místnosti.
Hoch osaměl. Cítil se slabý, ale spát se mu nechtělo. Hleděl tedy do stropu a přemýšlel. Však měl o čem. Kdo byli ti jezdci? Co skutečně hledali v Eriadoru? Opravdu Bergona? Ale proč? Vždyť je dávno mrtvý?! Nebo se jedná o shodu jmen? Mohou si ho s ním ti muži opravdu splést? Dovolí mu matka vrátit se do vesnice Hraničářů? Bude se učit bojovat? Proč Robert říkal, že se to musí naučit? Kde se u nich tak najednou Robert vůbec vzal? Věděl, že je on, Ellad, zraněný a že potřebuje pomoc? A co ten sen? Je někde na světě tak krásné místo? Kdo byl ten cizinec, který doprovázel matku? Žil někdy nebo to byl jen výplod jeho horečkou spalované mysli?...
Tyto a ještě další otázky jej pronásledovaly, dokud neusnul vyčerpáním. Odpovědi ale nenašel. Zdál se mu jen zvláštní sen. Žil s matkou a Waldorem na perleťově bílém hradě, když tu přijeli černí jezdci a obsadili hrad. Oni naštěstí uprchli, a tak se zachránili. Ale museli se skrývat, neboť jezdci po nich neustále pátrali.
Jestli je našli nebo ne, se Ellad už nedověděl. Probudil se. Poněkud zmateně se rozhlédl kolem a pomalu se vracel do skutečnosti. Za okny svítalo.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 29.08.2013, 0:10:37 Odpovědět 
   Líbil se mi ten příběh z minulosti, dobře to doplnilo a rozvinulo hlavní příběh.
Celkově opět pěkně napsané, všechny detaily, průběh chlapcova zranění, zánět, horečka - podáno živě a plasticky, až má čtenář o osud chlapce opravdu strach a prožívá tu bolest a horečku s ním.

Když ale budu zcela upřímný a objektivní, rád bych zmínil jednu věc - mám obavu, jestli dospělí čtenáři vydrží dlouho u příběhu o malém chlapci. Je to napsané opravdu moc pěkně, procítěně a velmi pečlivě, řekl bych až "mateřsky", ale tím se zužuje spektrum potenciálních čtenářů. Opravdu z toho cítím silnou "mateřskost", což je určitě pěkné, že existuje takto pečlivě a s citem psaný příběh, ale zaměřuje se to tím jen na úzkou skupinu čtenářů.
Čtenáři, kteří budou toužit po "dospěláckém" příběhu, dramatickém ději, bojích a bitvách, citech, lásce, vášni... to možná vzdají - pokud nepřijde ten střih do dospělosti během několika příštích kapitol. Dospělé čtenáře moc nebaví číst o dětech. Příběhy o dětech čtou buď děti nebo právě matky, ale o zbytek čtenářstva se ochudíš, pokud to i nadále zůstane v dětské rovině.
Anebo je to tedy opravdu myšleno jako kniha pro děti, pak je to samozřejmě naprosto výborné - a konec konců, mladí čtenáři nejsou zas tak zanedbatelná skupina, vždyť pro děti je potřeba taky psát a takové příběhy mohou zaznamenat velkou čtenářskou odezvu - viz třeba ten Flanagan nebo Rowlingová.
Neber to nijak zle, snažím se být zcela upřímný. Píšeš pěkně, ale čtenář ve mně už začíná být netrpělivý a chtěl by v Tvém podání číst dospělácký příběh o problémech dospělých :)

- ostatní věci, které měli nějakou - měly
- Mladému Hraničáři neušlo, že Lea s Waldorem nespí. Dobře si všiml, že on leze každý večer na pec a ona nocuje v pokoji vedle Elladova. Viggo nad tím jen nechápavě kroutil hlavou. Nevěděl, co si o tom má myslet. - jak mohl vědět, že "každý večer", když u nich strávil jen jednu noc?
 ze dne 29.08.2013, 18:55:19  
   Ellien: Ahoj,
díky za velmi obsáhlý a přjemný komentář. Jsem ráda, když takto uvedeš celý názor - co se Ti líbí i co se Ti nelíbí. Kritiky se skutečně nebojím.
Už jsem o tom zdlouhavém začátku také uvažovala a možná ho časem upravím a možná dokonce zkrátím. Nejsi totiž první, komu to vadí. Ale - žádný střih do dospělosti zatím nebude. Ellad se do ní dostane zcela přirozeně, prostě do ní doroste. Takže doufám, že budeš trpělivý a "dorazíš" k ní s ním.
Měj se hezky.
 Šíma 25.12.2012, 11:54:56 Odpovědět 
   Zdravím.

I přestože mají čtenáři možnost se o hrdinu bát (kdyby zemřel, nebylo by o čem psát, proto je smrt předem vyloučena), může je hřát jistota, že ještě něco ve svém toulavém a dobrodružném životě zažije. Jen s profesí Hraničáře bude mít asi na čas utrum. Tento díl je namíchaný i s vyprávěním jednoho z Hraničářů (malinko se mi však jeví "zjednodušené", stále tápu v místopisech a historii Tvého kraje, na druhé straně, kdybys "přitvrdila", nejspíš by byla tato část jednu tak delší). Mé druhé já říká, že jen názvy a jmena nestačí, chce to více detailů (třeba i něco z historie vkraje - tu a tam pokradmu zakomponovat do textu, ať už jde o místa nebo osoby, aby byl čteář více v obraze a měl pocit, že se stal součástí příběhu, ovšem, je jen na autorovi, jak svůj příběh postaví a jak své povídání promíchá se všemi potřebnými ingrediencemi. Ty je předkládáš pomalu, uvážlivě a zdá se, že na "správných místech". Ale i tak bych (třeba i) přidat onu "omáčku" a probudit více "ducha příběhu", prozatím se dějem jen tak mihá a tiše plíží, ale i tak je toto vyprávění víceméně čtivé a logicky pokračuje vpřed. Musím brát i na zřetel, že místopisné reálie nejsou v současné době důležité, nýbrž místa, kde se děj právě teď odehrává a čtenář narazí na jména království jen tehdy, pokud o nich sami hrdinové mluví (neví však, jakou úlohu ta či ona zem v příběhu hraje a jak je pro děj důležitá). Naopak se mi líbil stav Ellada (mezi bděním a sněním), kdy zřejmě slyšel, o čemže se dospělí baví a tato slova se mu zakomponovala do jeho snu. Tušil jsem to, že oni jezdci vrátí. Někoho zřejmě hledali (nešlo jen o tu ženu). O to bude příběh zajímavější... Na vyložené chybky a překlepy jsem nenatrefil, vlastně jsem text pročítal včera před a po štědrovečerní hostině a tak jsem už zapomněl, zdali Ti v něm šotkové řádili (a v jaké míře). Pozorný čtenář si jistě všimne (mezi řádky) že něco v Tobě i ve Tvém hlavním hrdinovi je (chce to však ještě hodně cviku a trénování). Ne, ne, nedělám si legraci, text je čtivý, děj tu pomaleji tu rychleji odsejpá, nezdá se, že by někde "vyloženě" drhnul, je plný "důležitých" detailů (na podrobnější a dodatečné informace bude zřejmě času dost, pokud přijdou). Postav není málo ani příliš. Každá zde má svou úlohu, ať už na statku či ve vesnici. A kdo ví, třeba se "časem" příběh rozběhne i do širokého kraje, pokud k tomu bude mít možnost (a důvod). Zkusil bych hádat, zdali jsme stále v první polovině příběhu nebo "na začátku" (hrdina se vrátil na svůj rodný statek a vše co prožil, se pro něj stalo minulostí, budoucnost stále čeká). Věřím, že to správné dobrodružství chlapce teprve čeká a že to neutneš po několika dalších částech (že bude mít příběh tu správnou "epickou délku" a čtenáři se budou mít na co těšit). Věk ve svém profilu uveden nemáš (jinak píše autor mladý, jinak starší), proto můžu jen hádat! ;-) Nakonec, není "slušné" se dívek a žen ptát na věk, že ano? ;-) Přeji hezký den (i první svátek vánoční). ;-)

P.S. Co mi padlo do oka:

-- Lea řekla: „ještě sama nevím, zda dovolím.“ -- Ještě -- (vrazil bych velké písmeno na začátku přímé řeči, přeci jde o začátek nové věty)

-- Žil někdy nebo to byl jen výplod jeho horečkou spalované mysli?... -- ?... -- (přehodil bych znaménka) -- ...? (viz nedokončená věta s otazníkem, otázka, která nebyla dokončena)

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
7. Špehovat se ...
kadla
Podivná armáda
Zdeněk První
Naposledy poprv...
afi
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr