obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915542 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5772 autorů a 391756 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cena odvahy - 20. kapitola (2. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 24.12.2012, 16:02  
Vědomě v nebezpečí
 

Jeremy s úlevou projel hradní bránou. Klusem vjel do stáje, kde seskočil z koně. Odsedlal ho, vytřel a vyšel ven.
Před vchodem do stáje se zastavil a rozhlédl po nádvoří. Přecházely po něm dvě ženy s vědry v rukou, muži na hláskách sledovali okolí a všechno vypadalo jako dřív.
Jeremyho napadlo, kolik takových ‚všedních‘ dní zde zažil a ještě zažije. Během pár chvil mu hlavou proběhlo několik vzpomínek na to, jak si tady s Mirou hráli na honěnou, nebo s Marcusem a Danielem zkoušeli bojovat s dřevěnými meči.
Nakonec si povzdechl, přejel rukou po vousech a zamířil přes nádvoří do hradu. Už byl málem ve vstupní síni, když se na patě otočil a zamířil doleva – k zahradě. Rozhodl se, že se ještě zajde vykoupat, aby se sebe smyl prach.
Cestou tam si rozvázal plášť a mhouřil oči proti pozdně odpolednímu slunci, které mezi větvemi stromů prosvítalo.
Byl neskutečně rád, že je zpátky doma. A to nejen proto, že cíl svých cest mohl pokládat za splněný. Známé prostředí a vůně zahrady v něm vyvolávaly jistotu a umožňovaly mu pocítit únavu a vyčerpání, které musel několik dní překonávat.
Rovněž byl rád, že teď bude na Caru dohlížet sám a bude vědět, že je v bezpečí. Peterovi sice bezmezně věřil, ale v tomto případě jej uspokojoval jen vlastní dohled a zodpovědnost.
Když spatřil třpytící se hladinu jezera, umínil si, že pokud se nic vážného nestane, tak sem s Carou zítra zajde, aby se mohla vykoupat taky. Sám už se nemohl dočkat, až se do chladivé vody ponoří a to se naposledy koupal předevčírem, natož pak ona.
Přešel k jednomu z keřů, na němž bylo pár posledních květů. Odhodil plášť do trávy a k němu vzápětí přidal boty, vestu a košili.
Když si rozvazoval tkanice na kalhotách, očima zběžně přejel po protějším břehu. Ihned ho upoutaly dvě mužské postavy. Přimhouřil oči a rozeznal v nich Gila a Marcuse. Právě se spolu o něčem bavili.
Jeremyho si všimnul první Gil, který na něj vzápětí upozornil Marcuse. Ten se na okamžik otočil. Sotva se však jeho pohled střetl s Jeremyho, obrátil se a společně s Gilem pak odplaval o kus dál.
Jeremy byl rád, že se rozhodli jej ignorovat a chtěl, aby to tak zůstalo. Proto se pomalu sehnul pro oděv a přešel za keři o několik kroků doprava, kde nemohl být vidět.
Hodil věci na zem, vydechl a chtěl pokračovat v rozvazování kalhot. Jeho pohled však znovu něco upoutalo – nečekaný pohyb na hladině, zhruba třicet stop od něj. Zdvihl hlavu a zaměřil se na to.
V další vteřině se mu pootevřela ústa a oči se vytřeštily.
Ten pohyb třicet stop od něj měla na svědomí Cara, stojící ve vodě a právě zvedající ruce a myjící si čelo a vlasy. Z místa, kde předtím Jeremy stál, ji nemohl vidět, neboť ji z té strany kryly větve stromu, dosahujícího až na hladinu. Odtud mu však v pohledu na ni nic nebránilo.
Během několika vteřin se v něm vystřídalo tolik pocitů, že nevěděl, kterým se nechat naplnit. Zda zlostí, že ho neposlechla a takhle riskuje, či strachu, že je právě jen pár metrů od dvou mužů, kteří by ji s radostí sobě vlastní zabili, anebo tomu, že jej pohled na ni přimrazil na místě.
Na moment se vyklonil a střelil pohledem na místo, kde byl Gil s Marcusem. Zahlédl tam paži jednoho z nich. V mžiku se pak vrátil zrakem k dívce a rychle uvažoval, co dělat.
Cara se nic netušíc obrátila k Jeremymu zády a dál si drhla rukama vlasy, což muže nakonec přivedlo k nápadu.
Rychle si kalhoty zavázal a pomalu, převedším ovšem potichu, sestoupil až dolů, kde opatrně vklouznul do vody.
Ta ho příjemně ochladila, což se mu právě velmi hodilo, jelikož měl pocit, že mu hlava vzplála. Nechal hlavu po nos nad hladinou, odrazil se nohama od bahnitého dna a zlehka začal plavat k dívce.
Očima upřeně sledoval její záda. Jak ji tam tak viděl - bezstarostně se mýt, začínal ho popadat pořádný vztek. Mezi obočím se mu vytvořila zlostná vráska a hodně by se mu ulevilo, kdyby na ni mohl zařvat a vyčíst jí, jak si se svým životem zahrává.
Jenže s každým dalším tempem, s nímž se k ní přibližoval, ho jeho vztek proti vlastní vůli opouštěl. Začal si ji totiž prohlížet a to zaměstnalo jeho pozornost víc, než chuť ji popadnout kolem ramen a zatřást s ní.
Všiml si, že není nahá, ale má na sobě mokré béžové šaty bez rukávů, které v něm ten dojem na první pohled vyvolaly. S tímto vědomím pocítil zvláštní směs úlevy i zklamání.
Když od ní byl jen pár stop, uviděl už zeleno-béžové modřiny na jejích pažích a také zacelující se rány od biče.
Jeremy nechtěl, aby si ho Cara ještě všimla a tudíž byl neskutečně rád, že mu náhoda vyšla vstříc. Nebýt totiž toho, že si dívka právě drhla vlasy kolem uší, jistě by byla slyšela, jak se za ní ‚něco‘ noří ven z vody.
Muž měl v plánu na ni tiše promluvit, jenže sotva se nadechnul, aby tak učinil, všiml si, že se zhruba deset stop od nich – za větvemi, které je skrývaly pohledům z přední strany jezera – něco pohnulo a nepochyboval o tom, že ví, co (nebo spíš kdo) to je.
Takže se rozhodl udělat něco jiného. Rychlým krokem se dostal těsně za Caru, dlaní pravé ruky jí pevně přikryl ústa, levou paži obtočil kolem jejích ramen a silně si ji přitiskl k hrudi.
Sotva jí dlaň kolem úst dal, ucítil, jak se zděšeně nadechla a jen co ji přirazil k sobě, vnímal, jak se zuřivě snaží vyprostit – pocítil údery jejích loktů mezi svými žebry.
Dívčino srdce se během sekundy zrychlilo tak, jakoby chtělo vyskočit z její hrudi a zachránit se samo. Cara se rychle nadechovala a chtěla se ze sevření, které s každým jejím dalším pohybem jen sílilo, dostat. Snažila se neznámému vrazit ránu aspoň lokty, měla ovšem dojem, že to necítí.
Když už se neznámého chystala aspoň škrábnout do boků vší silou, uslyšela u pravého ucha naléhavé: „Ššš! Buď tiše!“
Překvapeně vytřeštila oči a zkusila lehce pootočit hlavou do strany. Uviděla jen špičku nosu, kousek úst a část brady neznámého, ale i tak jí bylo ihned jasné, kdo je za ní. Vydechla proto a přestala se dál vzpírat, avšak napětí jejího těla zcela nezmizelo.
Jeremy spustil ruku kolem jejích ramen, ale dlaň na ústech jí držel dál. Volnou ruku potom zvednul a ukázal prstem před sebe, skrz větve, kde dívka mohla zahlédnout část Gilovy hlavy – stále mluvil s Marcusem.
Muž poté zatlačil svým tělem proti Cařinu, která pochopila, co tím myslí a oba se tak po dně posunuli o pár kroků doprava, aby byli více kryti větvemi stromu.
Sotva si byl jistý, že je zde ani jeden z mužů nemůže vidět, stáhl svou ruku z dívčina obličeje.
Cara se bleskově otočila a šeptem na něj křikla: „Přišel jsi o rozum? Ty mě chceš asi opravdu zabít! Jak tě vůbec mohlo napadnout se ke mně takhle připlížit?! Vyděsil jsi mě k smrti!“
Její rozhořčení připadalo Jeremymu nejprve naprosto směšné, ovšem vzápětí si uvědomil, že na rozhořčení a vztek má právo spíše on.
Když už chtěl také zlostně vybuchnout, zadíval se na dívku pozorněji. Během toho týdne, kdy ji viděl sotva jednou, se její tvář výrazně zhojila. Rána na pravé části čela byla podstatně užší, i když bylo jasné, že tam zůstane jizva. Otoky kolem očí zmizely úplně a na natrženém rtu se táhla již jenom slaboučká ranka. Modřin na tváři také ubylo. Na čele a bradě však hrály ještě do zeleno-hněda, stejně jako kolem očí. Zbytek menších ran a odřenin se pomalu ztrácel. Krátké, právě mokré, vlasy měla rozdělené do malých pramínků, střapatě rámujících část jejího čela a skrání.
Cara se na něj dívala a měla dojem, že na ni pohlíží tak, jakoby ji viděl poprvé v životě.
Jeremy se vzápětí vzpamatoval. Trhnul hlavou a promluvil. Jeho hlas však nezněl tolik rozčileně, jak zamýšlel.
„Pokud mluvíme o vyděšení, tak si my dva nemáme vůbec co vyčítat. Co – tady – děláš?“ zeptal se a přivřel oči.
„Koupu se,“ odsekla Cara podrážděně. „Nemínila jsem čekat měsíc, než se vrátíš, když ani Peter nevěděl kdy.“
Jeremy chtěl stejně rozlíceně odseknout, nicméně mu právě něco došlo.
„Jak to, že tě Peter nezastavil? Říkal jsem mu, že nesmíš z pokoje.“
Cařinými ústy cukl mírný úsměv a lehce se jí zajiskřilo v očích při odpovědi: „Uchodila jsem ho.“
„Co že jsi ho?“ Jeremy se nechápavě zamračil, vzápětí však ztuhnul, jen co si všiml Marucse a Gila, kteří právě vystupovali na břeh.
Oba s Carou pak zašli ještě dál, aby je větve skryly i před případnými pohledy ze břehu. Jeremy si všiml, že od něj dívka odstoupila a rukama se objala kolem hrudi, jelikož jim teď voda dosahovala zhruba po pás.
Muž se na ni podíval se zdviženým obočím a Cara si povzdechla.
„Uchodila jsem ho,“ pokrčila rameny. „Celé dny se na tom křesle ani na zemi nemohl pořádně vyspat a díky mě teď nespal skoro celou noc až na hodinu… dvě ráno. Prostě jsem chodila po pokoji.“
„A dál?“ zeptal se Jeremy se soustředěně staženým obočím, jakmile dívka umlkla.
„Chvíli jsem chodila a chvíli seděla. A brzy ráno jsem začala znovu, takže toho chudák opravdu moc nenaspal. Řekla jsem mu, že mě to uklidňuje a že se po těch dnech ležení potřebuji rozhýbat. A že může být rád, že se nepokouším utéct a jenom chodím. No, a když jsem dál chodila – dopoledne i odpoledne, tak se na chvíli natáhnul do postele a… a na té měkké matraci nakonec usnul. Chodila jsem dál, a jelikož byl už zvyklý na neustálé kroky a pak ticho po pokoji, tak už ho to nepřekvapilo a prostě spal dál… Myslím, že spí i teď,“ dodala s potutelným výrazem.
Jeremy nevěřícně vydechl a zavrtěl hlavou.
„A jak ses dostala až sem? Neříkej mi, že si tě cestou nikdo nevšiml,“ nepřestal muž vyzvídat.
„Stačilo si vzít tohle,“ kývla hlavou ke břehu, na němž ležely, skryté mezi vysokou trávou, čisté šaty a čepec.
Vítězoslavně se na muže podívala a řekla: „Tohle byla jedna z možností, které mě napadly, takže… si nemysli, že bych neměla v záloze něco jiného. Kdybych neměla, rozhodně bych se ti se svým jediným plánem tak snadno nesvěřila.“
„Samozřejmě,“ dodal muž s náznakem lehké ironie a pobavení v hlase.
Dívka se mírně zamračila a sledovala, jak se na ni stále dívá. Začínala z toho být nesvá, jelikož neměla tušení, nač myslí a proč na ni pořád tak pozorně hledí.
Začínala si připadat zranitelná. Věděla, že ještě nemá sílu na to, aby se mohla pořádně bránit a přesto si byla jistá, že jí Jeremy neublíží. Došlo jí, že si připadá zranitelná jinak než tělesně.
Postavila se od Jeremyho dál, a přesto cítila, že něco v ní si přeje mu být blíž. Dívala se do jeho tváře a stěží dokázala vnímat něco jiného, než jeho oči. Chtěla je vidět a chtěla se do nich dívat, jenže nyní – když se do nich dívala, měla pocit, že ji něco v nich neustále nutí pohled klopit a připadat si v jeho blízkosti tak, jak si připadala – nejistě, rozechvěle a přece v určitém smyslu silně a příjemně.
Jakmile si už tedy byla jistá, že dál jeho pohledu čelit nezvládne, trhla očima jinam, nadechla se a řekla: „A co teď?“
„Hmm,“ probral se Jeremy ze zamyšlení. „Popravdě… nevím. Pořád to zvažuju.“
Dívka vykulila oči: „Vážně?“
Ztěžka přemáhala chuť se rozesmát.
„Ano,“ přikývl klidně a dál se na ni díval. „Neposlechla jsi mě.“
Cara v ten moment hrdě zdvihla hlavu: „A co tedy zvažuješ?... Chceš mě vytáhnout z vody a naplácat mi jako děcku? A potom mě odvléct zpátky do hradu?“
Jeremy lehce naklonil hlavu na stranu a naprosto vážným hlasem řekl: „To vůbec nezní špatně.“
Cara zdvihla obočí, jenže sotva postřehla, že se muž pohnul směrem k ní, udělala krok zpátky. Přivřela oči a pozorně se na něj dívala: „To bys udělal?“
„Proč ne? Byl to tvůj nápad,“ podotknul Jeremy a udělal k ní další krok.
Dívka opět ustoupila.
„Pak dovol, abych tě upozornila, že se budu zase bránit,“ dodala rázně.
„Jo, já vím,“ přikývl muž a dál se k ní přibližoval.
Cara si však tentokrát všimla, že se na jeho tváři na okamžik objevil pobavený výraz.
Jak pořád ustupovala dozadu, nepostřehla, že už má za zády jen břeh, takže jakmile udělala další krok od muže, narazila lopatkami na hlínu a trsy trávy.
Jeden koutek Jeremyho úst se zdvihl do vítězného úsměvu a udělal k dívce další krok.
Cara nevěděla, zda to je nějaká hra anebo opravdu myslí vážně to, co říkal. Jeho výraz jí během té vteřiny připadal vskutku pobavený a jeho oči vůbec nevypadaly rozzlobeně. Stále si však nebyla jistá a tak, když viděla, jak k ní Jeremy udělal další krok, zdvihla paži před sebe a řekla: „Ne, stůj,“ přičemž se dotkla jeho hrudi, neboť k ní udělal ještě jeden krok.
Muž se zastavil a jeho výraz se opět změnil. Už nebyl pobavený, ale téměř překvapený a zamyšlený. Cara svou ruku chtěla z jeho těla ihned stáhnout, špičkami prstů však zavadila o podlouhlou jizvu, kterou měl na hrudi.
Střelila k ní očima a chvilku ji pohledem zkoumala. Táhla se rovně kousek pod pravou klíční kostí k levé, byla tenká, již zahojená a bledší než kůže okolo.
Moc dobře si pamatovala na den a na chvíli, kdy mu ji způsobila. Vybavovala si, že tehdy a i několik dní poté cítila díky svému činu jisté uspokojení, ovšem dnes cítila něco naprosto jiného.
Konečky svých prstů po části jizvy zlehka přejela, skoro jakoby se chtěla ujistit, že je skutečná a poté zdvihla oči k Jeremymu. Ten se na ni stále díval a dívka měla pocit, že jeho pohled nyní odráží daleko daleko víc, než jen vřelost. Byla by dokázala stát na tomhle místě hodiny, a ani se nepohnout, aby mu mohla hledět do tváře a vidět různé výrazy jeho obličeje a očí, aby tak mohla pochopit a rozumět tomu, co se v něm odehrává. Věděla však, že tolik času mít sotva bude, a proto znovu pohlédla na jizvu a pak zpátky k němu.
„Omlouvám se za tohle,“ řekla a na vteřinu zesílila dotek prstů na jizvě.
Jeremy se na ni překvapeně podíval a odvětil: „To nemusíš… Zasloužil jsem si to.“
„Já vím,“ přikývla Cara.
Jeremy se usmál: „Víš to a… přece se omlouváš? Proč?“
Dívku tahle otázka poněkud zaskočila. Zůstala několik chvil bez pohnutí, nakonec ovšem promluvila: „Protože… je to správná věc. Ublížila jsem ti, a i když sis to… tehdy zasloužil, tak mi teď přijde… správné se za to omluvit,“ dodala potichu.
Vzápětí však pokračovala silnějším hlasem: „Ovšem… pokud se ještě někdy dostaneme do podobné situace… budu se chovat stejně.“
„Byl bych zklamaný, kdyby ne,“ řekl Jeremy se šibalským úsměvem.
Cara se také mírně pousmála, a i přestože se dívala do jeho tváře, viděla také kapky vody, spadající mu z hnědých vlasů na ramena. Nevěděla proč, ale rozptylovalo ji to, přišlo jí pak daleko těžší nesledovat cesty, kterými se kapky ubíraly. Nechtěla, aby ji pohled na Jeremyho bez košile nějak rozrušoval, jenže právě tak tomu bylo.
Vší silou dál nutila oči hledět do jeho tváře, jenže – jak si po chvíli uvědomila – ani to nebylo to nejsnadnější. Stále víc jí připadalo, že se na ni dívá… jinak. Nejasně si uvědomovala, že se nedívá na jizvy ani na modřiny, dokonce jakoby se ani nedíval do jejích očí. Jakoby se díval dál.
Ona jeho modřiny a zatahující se škrábance ve tváři a po těle viděla, nedokázala se na ně ovšem soustředit.
Začínala si připadat jeho pohledem jako hypnotizovaná, takže když Jeremy udělal malý krok k ní, ani sebou netrhla. Jen si uvědomila, že svou ruku má dál na jeho hrudi.
Měla pocit, že se její mysl odloučila od těla, že sebe i Jeremyho pozoruje pouze jako divák. Neměla strach a nechtěla se hýbat. Netušila, kde se v ní ta otupělost vzala.
Překvapeně jí došlo, že to, co nazvala otupělostí, otupělost vlastně není. Nebylo jí jedno, co bude dál. Udivila samu sebe, když zjistila, že část jí si přeje – dokonce touží po tom, aby muž udělal další krok k ní, aby se na ni dál díval, sklonil se k ní a... Tentokrát si byla jistá, že by hlavou neuhnula. Druhá - menší část jí však neustále připomínala, co jí chtěl ještě před nedávnem udělat. Mihla se před ní vzpomínka na domov, na křičící lidi z města, na strach, který vnímala… Znovu se v ní rozzuřil boj, i když méně urputný, jelikož první část měla poněkud navrch.
Odloučení mysli od těla, které ještě před okamžikem pociťovala, však rázně ukončil dotek mužovy ruky. Cara sebou mírně cukla, sotva ucítila Jeremyho prsty na pravém boku, kde se jí lehce dotknul a vzápětí přejel k jejímu pasu.
Dívčina ruka sjela z jeho hrudi k předloktí, jakoby to byl reflex – ve snaze jeho dlaň stáhnout. V poslední chvíli si to však rozmyslela a nechala ruku na jeho. Srdce se jí mohutně rozbušilo a musela trochu zaklonit hlavu, aby muži mohla vidět do tváře, jelikož k ní přistoupil ještě o něco blíž. Vzápětí nato ucítila i jeho druhou ruku na svém pase. V ten moment si připadala jako socha – nehybná a také křehká.
Dál se dívala do Jeremyho tváře, ale nedokázala z ní nic určitého vyčíst. Jednou měla pocit, že v ní zahlédla odlesk bolesti a zvláštní smutek, poté vše zmizelo a jeho obličej se změnil v kamennou nicneříkající masku. Ta se zakrátko proměnila v živý výraz s vřelým pohledem a následně ji opět vystřídalo zdání netečnosti.
Pořád byla ztuhlá a dobře věděla, že zbýval jen malý kousek, aby se jejich těla přitiskla k sobě. Ta představa ji naplňovala podivným rozechvěním, které jí připadalo současně příjemné i nepříjemné.
Neměla ani ponětí, jak dlouho tak u sebe stáli, avšak náhle Jeremyho stisk kolem jejího pasu zesílil a než byla schopná cokoliv udělat, cítila, jak stoupá vzhůru.
Jeremy ji zdvihnul do vzduchu, jakoby nevážila téměř nic, a hned nato si ji přehodil přes rameno jako pytel s obilím.
Cara zděšeně zalapala po vzduchu do Jeremyho zad: „Co… co… to děláš?“
Rukama se snažila něčeho zachytit, jakoby se bála, že spadne. Muž jí však pravou paži pevně ovinul kolem pasu.
„Vytahuju tě z vody, přesně jak jsi navrhovala,“ odvětil a udělal ve vodě krok ke břehu.
Tam se chytil jedné z větví stromu, aby se lépe dostal nahoru. Cara se ihned pokoušela dostat dolů, jenže paže kolem jejího pasu byla jako přikovaná.
Ztuhla, jakmile si všimla, že se muž dostal na břeh a opatrně pohlédla dolů. S úlevou vydechla, sotva spatřila, že má Jeremy kalhoty. Vzápětí ho kopla kolenem do hrudi.
„Pusť mě na zem!“ štěkla.
„Ale, no tak!“ zavrtěl hlavou. „Původně jsem ti sice naplácat nechtěl,“ dodal, jakmile byl krok od břehu, „ale pokud si nedáš říct,“ řekl důrazně a levou rukou Caru plácnul přes bok.
Dívka zavrčela a kopla ho znovu.
Tomu se muž jen zasmál a trochu si ji na rameni nadhodil.
Cara jej nejprve chtěla znovu kopnout, škrábnout nebo uhodit, jenže jakmile zdvihla ruku, aby to udělala, dostala jiný nápad. Muž byl na její odpor zjevně připravený, a proto sebou přestala házet.
Jeremy šel klidně dál podél jezera a potutelně se při tom usmíval.
Cara se mírně vyklonila na bok a svými prsty hbitě zajela pod mužova žebra. Neměla ani zdání, zda je lechtivý, avšak náhlé cuknutí, které následovalo a povolení stisku kolem jejího pasu jí napovědělo, že zjevně je. Nezaváhala a kopla ho zase, současně s tím popadla jeho paži, kterou se jí podařilo na vteřinu mírně nadzdvihnout, aby proklouzla.
Tvrdě dopadla na nohy na zem, kde málem ztratila rovnováhu.
Co ovšem nepředpokládala, byla Jeremyho snaha zabránit jí v úniku. Popadnul Caru za předloktí, aby ji zastavil. Jenže mokrá noha mu podjela na hladké trávě. A než se oba nadáli, padali zpátky do jezera.
Hladina se mocně rozčeřila a následně zavřela. Ovšem jen na okamžik, jelikož vzápětí se Cara vyhoupla nad hladinu. A hned nato také Jeremy. Oba se lapavě nadechli vzduchu a snažili se vytřít vodu z očí.
Hned jak se jejich zrak zaostřil, okamžitě se navzájem probodávali zuřivým pohledem. Nicméně jim to dlouho nevydrželo. Cara totiž po chvíli zírání na Jeremyho vyprskla smíchy.
Jeremy se zamračil, jelikož neměl ponětí, čemu se směje. Jenže její smích byl pro něj nakažlivý a tak se jeho stažená tvář uvolnila, koutky úst se zdvihly nahoru a s lehce nechápavým výrazem se na dívku díval.
Cara se stále smála a opatrně udělala po dně pár kroků dopředu, až se k Jeremymu přiblížila. Natáhla ruku nad něj a stáhla mu z vlasů část nažloutlé popínavé rostliny, která rostla kousek pod břehem.
Jeremy povytáhl obočí: „No, hádám, že jsem s tím musel vypadat jako…“
„Trochu,“ přisvědčila Cara a začala se smát znovu.
Jeremy se při pohledu na ni rozesmál taky. Nedokázal si vzpomenout, kdy se smál naposledy, odhadoval však, že to už je hodně dávno. Přišlo mu to osvobozující a najednou si připadal, jakoby z něj spadlo nějaké břemeno.
Daleko víc než vlastní pocity si ovšem užíval pohled na smějící se dívku. Tvář se jí rozjasnila a i přes zranění vypadala hezky. Oči jí zářily živostí a bílé zuby mizely a objevovaly se, jak se dívka snažila potlačit smích, ale vůbec se jí to nedařilo.
Cara si nemohla pomoci, když se smát jednou začala. Ani ona nevěděla, kdy se doopravdy smála naposledy. Cítila, že to napětí, které už tolik dní její tělo svíralo, zmizelo.
Muž zničehonic utichl a podíval se na dívčino rameno.
„Něco po tobě leze,“ trhnul k rameni hlavou.
Cara se dosmála a otočila hlavou tam, kam ukazoval.
„Lháři,“ vydechla a uhodila rukou do vody, která se rozstříkla Jeremymu do obličeje, takže jen stačil zavřít oči.
Cara se ihned otočila. Chtěla zmizet pod hladinou a odplavat o kus dál. Jeremy se po ní ovšem bleskově natáhnul a chytil ji za paži. Dívka se mu však vykroutila a už málem sjela pod hladinu, když muž udělal krok vpřed. Chytil ji druhou paží pevně kolem pasu a přitiskl si ji k hrudi, kde si ji vzápětí přidržel i druhou paží.
„Pěkný pokus,“ přiznal a uznale kývnul hlavou.
Dívka rychle vydechla a zakláněla hlavu, aby na něj viděla. Nechtěla na něj být tak nelepená, jenže podle jeho stisku poznala, že ji hned pustit nemíní. Vytáhla z jeho sevření tedy aspoň ruce a zapřela se jimi o jeho hruď.
„Můžeš mi říct,“ začala a snažila se zklidnit dech, „proč se mě pořád snažíš chytit?“
„Nejspíš proto, že se mi pořád snažíš utéct,“ odpověděl Jeremy s mírným úsměvem.
Dívku ta odpověď překvapila i pobavila zároveň, a proto se také pousmála: „Pak ale základní otázka zní, proč mě vůbec chceš chytat?“
Lehce zdvihla obočí a čekala na odpověď.
Po jejím dotazu však muž zvážněl a na chvíli zavládlo naprosté ticho. Následně spustil jednu ruku z Cařina pasu a zdvihl ji k její tváři. Špičkami prstů jí jemně přejel po líci a pak ruku spustil.
„Možná proto…“ řekl potichu, „že nevím, jak dlouho to budu ještě moci dělat.“
Cařino obočí se stáhlo a nechápavě se na něj zadívala.
Na Jeremyho čele se objevilo pár vrásek. Právě se tvářil tak smutně, jakoby mu někdo umřel. Dívka nevěděla, co za tou změnou stojí. Už se skoro chtěla zeptat, když v tom mírné zurčení vody a zpěv ptáků proťala souhra vícero zvuků vycházejících od nádvoří.
Oba se otočili. Slyšeli mnoho utíkajících nohou a pár hlasů, které na sebe něco rychle pokřikovaly.
„Myslím, že bychom měli raději jít,“ řekl Jeremy bez špetky humoru v hlase.
Cara pohlédla na jeho čelo najednou stažené starostmi místo smutkem a přikývla.
„Pro tvoje šaty dojdu, ty už jdi na druhou stranu,“ ukázal ke keřům na protějším břehu.
Nečekal na její odpověď, přešel ke břehu a vylezl z vody. Cara se za ním dlouho nedívala a udělala, co jí řekl. Vylezla na břeh také a vyždímala si ze sukně vodu.
Pak spěšně přešla ke keřům, u nichž měl Jeremy své věci, a nejistě pohlédla směrem k nádvoří i přesto, že na něj odtud dohlédnout nemohla. Sotva však začala uvažovat, co je příčinou onoho nenadálého ruchu, uslyšela za sebou rychlé kroky.
Otočila se a spatřila Jeremyho, který k ní běžel. Rychle se rukama objala kolem hrudi.
„Vezmi si na sebe můj plášť, na převlékání do suchého teď není čas,“ řekl spěšně, když dobíhal.
Cara se nejistě sehnula pro plášť a přehodila jej přes sebe.
„Co se děje?“ zeptala se a utáhla si tkanici kolem ramen.
„Nevím,“ odvětil a posbíral zbytek svých věcí. „Vezmi je,“ dodal a podal jí jejich oblečení a Cařiny boty. Poté se spěšně obuli.
Jeremy pak dal ruku kolem dívčiných zad a pečlivě prohlédl okolí.
„Rychle, pojďme,“ řekl a vyšli směrem ke schodům na nádvoří.
Cara se na něj koutkem oka dívala a cítila, jak ji jeho paže tiskne k němu. Výraz jeho tváře však nevypovídal o ničem jiném kromě ostražitosti. Jakmile se dostali ke schodům, Jeremy paži stáhnul a šel dopředu. Levou paži držel nataženou za sebou před Carou a v pravé svíral meč.
Pohled na nádvoří jim však vysvětlení rozruchu neposkytl. Stálo tam jen pár mužů, kteří se rozhlíželi kolem, stejně jako muži na stráži a na hláskách. Ze stáje teď vyjelo pět mužů na koních. Projeli otevřenou branou, která se za nimi ihned zavřela.
Jeremy na poslední chvíli zahlédl, že jeden z mužů právě odvádí nějakého koně do stáje a pokud se dobře pamatoval, tenhle kůň nebyl jejich. Viděl z něj už sice jen grošovaný zadek a černý ocas, ale byl si jistý, že nepatří žádnému z mužů na hradě.
Muži, kteří si jejich příchodu všimli, je nebrali moc na vědomí a dál se věnovali pozorování okolí.
Jeremy vydechnul a povolil sevření meče. Potom se vrátil vedle dívky a dotekem ruky jí naznačil, aby s ním šla dál. Klidně prošli nádvořím a ke vstupní bráně. Jen co zabočovali ke kuchyni, uviděl Jeremy, jak po schodech sbíhá Peter a se značnou úlevou žene k nim.
Než k nim stihl dojít, otočil se Jeremy k dívce: „Běž se tam převléct.“
Cara zmateně přikývla a zmizela v kuchyni.
„Jak…“ začal Peter, ale muž ho utnul.
„Vysvětlím ti to potom. Nic se nestalo… Co se děje tady? Co ten poplach?“ vyptával se Jeremy ihned.
Peter s úlevou vydechl: „No, podle toho, co jsem zaslechl, když jsem tu holku hledal všude po hradě, tak sem právě přijel nováček. Takže běžná opatření.“
Jeremy přivřel oči: „A kdo s ním je a kde?“
„Jako obvykle,“ mávnul rukou Peter. „Je s Gilem ve zbrojnici.“
„Jak mu je?“
„Komu? Gilovi nebo tomu chlapovi?“
Jeremy povytáhl obočí.
„No, vždyť víš – je to Gil. Má pár jizev navíc, ale myslím, že to je tak všechno. Zahlédl jsem ho jen na chvíli. Ten se nezmění, ani kdybys ho mlátil dvakrát denně.“
Jeremy se zasmál a otočil se ke kuchyni.
„Zdravím, bratře,“ ozvalo se před ním.
Jeremy se obrátil a uviděl Marcuse s nepěkným úsměvem, jak jde do vedlejšího sálu.
Na jeho pozdrav jen krátce kývnul hlavou a dál mu nevěnoval pozornost.
„Vzal jsi divoženku vyvenčit?“ zeptal se se smíchem, než vstoupil do dveří.
Jeremy ho probodl zuřivým pohledem a silně stisknul čelist - dál se ho snažil ignorovat.
„Díky, Petere,“ promluvil k zpátky k příteli. „Teď už si ji pohlídám sám. Ten… zbytek ti vysvětlím třeba zítra.“
„Dobře, a… co tvoje cesta?“ zeptal se Peter a ztišil hlas.
„Myslím, že to dopadlo dobře. Souhlasili,“ zašeptal Jeremy.
„Vážně? No, tak to máme z poloviny vyhráno, ne?“
„Možná… ale i kdyby – tak jen z poloviny,“ řekl s povzdechem.
Peter pokrčil rameny a Jeremy jen přikývl: „Já vím… s tímhle vším si nemůžu být jistý nikdy.“
„Přesně… No, tak já půjdu. A nezapomeň, že mi dlužíš vysvětlení. Usnul jsem jen na chvíli,“ dodal nevěřícně.
Jeremy se jen zasmál a sledoval, jak se Peter vrací nahoru.
Potom se otočil ke kuchyni a vešel dovnitř.
Cara tam už seděla na židli. Vzala si na sebe hnědé šaty ke kolenům s krátkými rukávy a černou šněrovačkou. Vlasy měla ještě stále mokré ale už rozčesané. Jeremy musel uznat, že voda na ni měla téměř zázračné účinky. Bledé tváře dostaly nádech růžové, rty zčervenaly, oči se projasnily a její pleť čistotou přímo zářila. Celkový dojem kazily jen šrámy a modřiny.
Musel se držet, aby u ní ztuhle neztroskotal pohledem jako poslední dobou téměř pokaždé.
„Ehm… já se… půjdu převléct vedle. Pak se… vrátíme do pokoje, tak nikam… nechoď,“ promluvil pomalu a zamířil k prádelně.
„Dobře,“ přikývla Cara a snažila se neprohlížet si ho, jak kolem ní procházel.
Jeremy vešel do prádelny a pro jistotu za sebou nezavřel dveře. Rychle přešel k policím s prádlem a vytáhl si čisté hnědé kalhoty a béžovou košili.
Už chtěl věci položit na stůl, když se zastavil a naslouchal. Měl dojem, že ve vstupní síni někdo něco křičí. Zaslechl však jen útržky slov, které mu nepřipadaly důležité, a proto hodil oblečení na desku stolu a rozvázal si kalhoty a sundal boty. Napadlo ho, že se někteří z mužů dostali do sporu a dál tomu už nevěnoval pozornost.
Hodil kalhoty do jednoho z proutěných košů na špinavé prádlo a obléknul si suché. Rychle pak vklouznul do bot.
Jakmile si přes hlavu přetahoval košili, poznal, že řev zesílil. Zavrtěl hlavou, ovšem sotva zaslechl slovo ‚holka‘ znovu zbystřil.
„A jenom díky ní ji podřízli! Hloupá husa! Ale co čekat od děcka děvky a hlupáka! Žádná odvaha jenom strach! Nebýt jejího přítelíčka…“
Víc Jeremy nevnímal, protože uslyšel v kuchyni spadnout židli. Už poznal, že hlas, který řval na celý hrad, patřil Marcusovi. Rychle přešel ke dveřím a prudce je otevřel.
Židle, která spadla, byla ta, na níž ještě před chvílí seděla Cara. Jeremy se zděšeně podíval ke dveřím a viděl pouze kousek dívčiny sukně, která se mihla ve dveřích.
„Caro!“ vykřikl a s vytřeštěnýma očima se rozběhl za ní.
Když se ale dostal ke dveřím kuchyně, viděl, jak se dívka prosmekla mezi několika muži a vrhla se na Marcuse, který k ní stál zády.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.12.2012, 16:01:51 Odpovědět 
   Zdarec.

Ono skotačení u jezera bylo opravdu jen krátkou dobou radosti ve starostech všedních dnů. Něco se dělo. Co zase Marcus provedl, že se za ním Cara rozběhla, když byl k ní otočen zády? Hezký konec, čtenář si bude muset počkat na rozhřešení a třeba i další Jobovy zvěsti. Ale co naplat. Jsme v hradě loupeživých rytířů, kde není pro lásku, souznění, milost a soucit místo. Uvidíme v dalším díle. Na šotky jsem nekoukal. Hezký štědrý večer přeji a múzám zdar (nejen pod stromečkem). ;-)
 ze dne 24.12.2012, 23:01:53  
   Anne Leyyd: Díky za přečtení a publikaci.

Jo, no scéna u jezera - to bylo takové odlehčení před bouří. Jedna z konfrontací se chystá, to tušíš správně ;)

Děkuji za přání a také přeji krásný zbytek Štědrého dne a pěkné Vánoce ;)
 ze dne 24.12.2012, 22:22:07  
   Šíma: P.S. Vypadá to na konfrontaci a začínam se o oba hrdiny bát! O.O
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Post Funus II.
Peter Madness
V přítmí Rasput...
Intuista
obr
obr obr obr
obr

Ztracená 9.část
Kondrakar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr