obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XIX - Tygr a Drak 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 02.01.2013, 14:19  
Vrátíme se do minulosti a podíváme se na život Kasumi a Akiry. Co se mezi nimi přihodilo a čím vším si prošly?
 

24. 5. 1988 – Japonsko – Tokio - Centrum

Na zemi Vycházejícího slunce se snáší stíny tmy. V centru Tokia se však nezdá, že by měla přijít temná noc. S příchodem večerních hodin se rozsvítí neonové poutače, pouliční lampy, výlohy obchodů a mnohá světla mrakodrapů a jen opravdový neznalec by mohl říci, že Tokio pomalu usíná. V okrajových částech města to tak může být, ale centrum je plné života a bude tomu tak po celou noc. Vysoké prosklené budovy, ve kterých jsou kanceláře, sídla mnoha firem nebo jen obyčejné byty se hrdě tyčí nad okolím a v jedné z nich se nachází také kancelář pana Tokutara. Osobně se setkat s tímto mužem představuje pro většinu lidí něco jako balancovat na hranici života a smrti. Každý, kdo se s ním kdy potkal ví, že stačí jen velmi, velmi málo, aby se tento člověk rozhněval a když se tak stane, je lepší být tam, kam jeho vliv a moc nedosáhne. V celém Tokiu by se ale takové místo hledalo jen těžko.

Z Tokutarovy kanceláře právě vyšli dva lidé a oba jasně vědí, co je dnes ještě čeká. Výtahem sjeli do prostorných podzemních garáží, kde nasedli do luxusního černého porsche a vyrazili vstříc noci. Po několika minutách kličkování ulicemi vjel jejich vůz do jiných podzemních garáží, kde zaparkoval a vystoupila z něj mladá, pohledná, sotva dvacetiletá žena s dlouhými černými vlasy a pronikavým pohledem. Málokdo by tvrdil, že tahle žena dokáže být velice nebezpečná a že se dokáže proměnit ve smrtící zbraň. Vstoupila do hlavní haly a nastoupila do výtahu. Moc dobře věděla, co dělat a tak okamžitě vybrala patro číslo čtyřicet dva. Dveře výtahu se uzavřely, a když se o mnoho poschodí výš znovu otevřely, vystoupila z nich šelma ochotná splnit úkol svého pána. Přestože tu žena nikdy nebyla, věděla kam jít a tak během pár okamžiků zabušila na dveře označené číslem čtyři. Otevřel krátkovlasý obtloustlý muž a pustil ženu dovnitř, protože ji už očekával. Vstoupila do nevelkého bytu, který byl však moderně vybaven. Přímo proti ní byla vkusným dřevěným zábradlím oddělena kuchyně. Po pravé straně byla obrovská prosklená stěna a za ní výhled na město. Nalevo pak byla pohovka s televizí, mnohé poličky a skříňky a také akvárium s rybičkami, vedle kterého byly dveře vedoucí někam dál. Muž vytáhl z kapsy obálku s penězi.
„Dvacet dva tisíc jenů. Klidně si to přepočítejte.“
„Nebude třeba.“ Žena přešla k oknu a zaujatě hleděla dolů na ulice. „Pěkný výhled.“
„Ano, to je.“ Muž popošel k oknu blíže a pyšně se rozhlížel po okolí.
„Víte o tom, že splácíte svůj dluh o den později?“
„Ano a… opravdu mě to mrzí. Doufám, že mi to odpustíte.“
„Já ano, nemám s tím problém.“
„To jsem moc rád, děkuji vám.“
„To nemusíte. Panu Tokutarovi to totiž vadí.“ Žena v rychlosti udeřila muže přímo do obličeje, poté odskočila stranou a rozeběhla se proti němu, načež přešla do výskoku a kopancem ho narazila přímo zády na okno, které takový tlak nevydrželo a prasklo. Muž se s hrozivým výkřikem zřítil dolů na ulici. Žena se otočila a ve dveřích do vedlejšího pokoje spatřila malého asi osmiletého chlapce. Stál tam s vytřeštěnýma očima a v rukou křečovitě svíral plyšového rudého dráčka. Chvíli na něj hleděla a poté v rychlosti odešla ven na chodbu. Peníze i s obálkou nechala v pokoji. Tady totiž nikdy nešlo o peníze, navíc o tak směšný obnos. Tady šlo o čest a o věrnost, kterou ten muž porušil. Dole v garážích nasedla do auta, ve kterém stále čekal její společník – holohlavý muž v drahém obleku.
„Takže, jak to šlo?“ zeptal se.
„Dobře, pan Hashimoto je mrtvý, možná ho budeme cestou míjet.“
„Výborně, otec bude spokojený. Předpokládám, že svědci nejsou.“
„Byl tam jeden…“
„A postarala ses o něj, že ano?“
„Byl to malý kluk, Ichiro!“
„Ale na tom přeci nesejde. Víš, co řekl Tokutaro.“
„Copak ho mám zabít? Vždyť to je… ohavné.“
„Nejvyšší čas si zvyknout. Takovéhle práce budeš zřejmě vykonávat častěji.“
„To se mi ale vůbec nelíbí, protože na některé věci zkrátka nemám žaludek. Co se ale týče toho chlapce… tak jeho vyřídím. Ne kvůli Tokutarovi, ale kvůli sobě. Vím, že bych toho později litovala a jeho by stejně zabili.“

Žena se vrátila do pokoje a nějakou dobu sledovala, jak chlapec sedí u rozbitého okna a smutně zírá ven. Tisknul se k plyšové hračce a plakal. Věděla, že do příchodu policie nezbývá mnoho času, takže neváhala už ani vteřinu. Zhluboka se nadechla, popadla chlapce, který se pokoušel vytrhnout ze sevření, a vyhodila ho z okna ven. Věděla, že tohle pro ni opravdu není, ale co mohla dělat? Má nechat Tokutara, ať ji zabije? Co nejrychleji se vrátila dolů do auta a během chvíle už oba vyjížděli do ulic.
„Jsem rád, že jsi to zvládla. Tokutaro bude spokojený.“ Na tváři ženy se objevil jen smutný úšklebek. Věděla, že to co právě provedla se jí vrátí, že pohled na malého chlapce už nikdy nevymaže z paměti.
„Musím si ještě něco zařídit, takže tě vyklopím doma, ano?“
„Nemůžu jet s tebou?“
„Ale tak… proč ne.“

Vůz zamířil do přístavní části města, kde byl daleko větší klid než v centru. Ulicemi procházelo sotva pár lidí, ale Ichiro projel několika úzkými uličkami a zastavil před nevzhledným domem v chudé čtvrti.
„Co tady chceš dělat?“
„Když jsi byla nahoře, dořešit toho chlapce, tak volal Tokutaro. Mám se tady jen ujistit, že náš člověk objeví to, co má objevit a informovat ho o situaci.“
„Jaký náš člověk? Jaká situace? Můžeš mi to vysvětlit?“
„To se tě netýká. Víš, bude to dost osobní a nechtěl bych, abys…“
„Chápu. Porozhlédnu se kolem a vrátím se za půl hodiny, stačí to?“
„Rozhodně ano.“ Zatímco žena vystoupila a zmizela v jedné z uliček, Ichiro bedlivě sledoval dům po své levici. Snažil se být co nejméně nápadný a tak během pár minut zahlédl osamělou postavu, jak kráčí přímo k onomu domu, aniž by tušila, že je někým sledována. Zmizela uvnitř domu a Ichiro zkontroloval hodinky, aby věděl, jak dlouho bude jeho cíl uvnitř. Trvalo necelých deset minut, než z domu vyšla už na první pohled značně nervózní a rozrušená postava. Ichiro vystoupil z auta a zamával, aby si ho všimla.

Začalo pršet a tak se mladá žena urychleně vracela k Ichirovi. Už z dálky zaslechla rány, které zněly, jako když někdo ustavičně buší do kapoty auta. Rozeběhla se polekaně vpřed. Dunivé zvuky utichly, což pro ni ale neznamenalo úlevu. Dobře věděla, že se něco vážného stalo, a když na zemi před autem nalezla bezvládné Ichirovo tělo, pochopila co. Ležel obličejem k zemi a už na první pohled bylo vidět, že téměř celou hlavu má od krve. Klekla si k němu a otočila ho, aby mu viděla do tváře. Neubránila se slzám, když viděla jeho zkrvavený obličej. Byl to hrozný pohled. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem ve snaze najít toho, kdo zabil jejího bratra. Spatřila ženu, jak ji sleduje. Na rukou měla krev, kterou pomalu smýval déšť. V očích měla neskutečnou nenávist, která však byla cílená na Ichira. Jejich pohledy se setkaly a ona, přestože tu ženu viděla poprvé v životě, pochopila, o koho se jedná, protože o ní občas zaslechla nějaké ty zprávy. Ona byla Tokutarův člověk na tu nejkrvavější a nejšpinavější práci. Byla to Kasumi Sato, Tokutarův zabiják, který nezná slitování. Na svědomí měla desítky životů, ale všichni si byli jisti, že tahle žena svědomí ani nemá. Chvíli na sebe hleděli a poté Kasumi prolomila to nesnesitelné ticho.
„Vrať se ke svému otci, Akiro, a vyřiď mu, že ho dostanu. Dříve nebo později ho zabiju a s ním každého, kdo se mi postaví do cesty.“
Akira vykročila ke Kasumi. „Zabila jsi mi bratra!“
„Ano a zabiju i tvého otce. Ty nemáš ponětí, co všechno se stalo. Nehodlám s tebou marnit čas, takže si dobře rozmysli, co teď uděláš.“
„Nemůžeš se postavit nám všem!“
„Zatím ještě ne, ale ten čas přijde. Jednou se sem vrátím a to ještě silnější a nebezpečnější, než jaká jsem nyní. Budu kolem sebe rozsévat smrt a nikdo z vás mě nezastaví. Žila jsem dlouhá léta v bludu, v bublině, která jednoho dne praskla a teprve v tu chvíli jsem poznala svět. Poznala jsem lásku a oni mi ji vzali, poznala jsem radost a také mi ji vzali, poznala jsem cit a i o ten mě připravili. Sebrali mi všechno, ale nastane čas, kdy budu brát já. Jsem Kasumi Sato a jsem to já a jenom já, kdo bude rozhodovat o mém životě.“ Akira neměla odvahu se ji pokusit zastavit, ačkoli si už v téhle chvíli přísahala, že pomstí Ichira a navrátí své rodině čest, o kterou ji ta žena právě teď připravila. Jednou se pomstí a dnes, právě dnes, začíná její cesta za pomstou. Věřila, že nastane den, kdy bude stát nad chladnoucím Kasuminým tělem.



5. 2. 1992 – Thajsko – Bangkok – „Aréna“

Dva muži se bijí do krve v ringu ohraničeném pevnými napnutými lany. Jejich bolestivé steny a občasné nadávky zanikají ve hluku způsobeném zhruba šesti desítkami diváků, kteří vzrušeně povzbuzují své favority, protože na ně vsadili nemalý peněžní obnos. Mezi davem rozvášněných lidí se proplétá Akira Watanabe, která zavítala sem do Arény, aby konečně vyřídila ženu, po jejíchž stopách jde už několik let.
Akira se na chvíli zastavila a sledovala bojovníky, jak si navzájem dávají tvrdé rány. Jeden z nich právě dostal kopanec do hlavy, načež se zhroutil k zemi. Ten druhý ho ani nenechal se vzpamatovat. Místo toho ho chytil za ruku, zkroutil ji do nepřirozené polohy a tvrdým kopancem ji vykloubil.
„Vidíte a to bych si vsadil na to, že vyhraje. Mimochodem já jsem Kulap,“ řekl muž s krátkými černými vlasy, brýlemi a velkou jizvou na pravé tváři.
„Jsem Akira a jak vám zřejmě neuniklo, jsem tu prvně.“
„Nestává se často, že sem zavítá cizinka. Asi to pro vás musí být trochu šok, taková brutalita.“
„Viděla jsem i horší věci. Vy to tady pořádáte?“
„Kdepak, majitelé rádi zůstávají v anonymitě. Prospívá to ziskům. V aréně jsem dříve také bojoval a odnesl jsem si kromě slávy a peněz pár nepěkných zranění. Teď tady pracuji.“
„Vypadáte mladě, možná tak třicet let. Co vás přimělo bojů nechat?“
„Chuť zůstat naživu. Tyhle zápasy, to je jako poker, který se mimochodem hraje o patro výš. Vždycky musíte vědět, kdy to složit, dokud není pozdě.“
„Chcete říct, že se v ringu nikdo moc dlouho neohřeje?“
„V podstatě máte pravdu. Ale najdou se i výjimky, třeba dnešní zlatý hřeb večera.“
„A to?“
„Pojďte za mnou, rovnou vám ji ukážu.“
Kulap odvedl Akiru do chodby zakryté rudým závěsem. „Tudyhle se jde do herny,“ ukázal Kulap na schodiště pokryté kobercem. „Mají tam především poker, ale občas se hraje i blackjack.“ Na konci chodby byly plechové dveře a za nimi prostorná místnost se spoustou posilovacích náčiní, několika stoly s jídlem a dalšími věcmi. V koutu místnosti bylo zrcadlo a před ním seděla mladá žena, které právě starší muž dokončoval na zádech tetování - rudý stočený drak. „Tak tohle je naše současná šampionka, která však bohužel nemá zájem karty složit a tenhle byznys opustit. Diváci ji milují, ale kurs na ni je tak vysoký, že majitelé mají čím dál tím hlouběji do kapsy. Patnáct vyhraných soubojů v řadě, které jsou navíc velice krvavé, jak to ostatně mají diváci rádi, ale jejich vděk a zájem kasu nenaplní. Kasumi je v aréně jak rozzuřený drak, ale dnes to skončí.“
„Vážně?“
„Je to mrzuté, protože i já si ji oblíbil a už několikrát jsem jí naznačoval, ať toho nechá a stáhne se, ale je neuvěřitelně tvrdohlavá.“ Akira se raději vrátila do chodby, protože rozhodně nechtěla, aby ji tu Kasumi zahlédla. „Určitě tu na ten souboj zůstaňte, protože to bude opravdu velkolepé.“
„To se nebojte, budu tady. Je jisté, že nepřežije?“
„Ano, to je. Dalo to prý práci dostat sem ženu, která ji porazí, ale stalo se.“
Akira se na chvíli zarazila a přemýšlela. „Existuje tady nějaká možnost, že by se proti Kasumi mohl postavit někdo… řekněme z publika?“
„Snad nenavrhujete sebe?“
„Ráda bych si zažila tu atmosféru.“
„Podívejte, to co tu navrhujete je bláznovství, vždyť Kasumi je takřka neporazitelná. Třikrát to už zkusila i proti mužům, navíc velmi zkušeným, a úspěšně. Kromě toho je vše už připraveno. Za dvě hodiny se začíná a nejde to změnit, ostatně lidé už na to čekají.“
„Co se dá dělat.“ Akira byla trochu skleslá z toho, že Kasumi nezemře její rukou. Teď, když její smrt byla tak blízko, začalo jí to opravdu vadit.

Vrátila se do haly a u baru, který zde byl, si objednala trochu whisky. Přestože bylo už po zápase, rozvášnění lidé ho probírali do posledních detailů a s nadšením očekávali ten následující souboj. Na barovou stoličku hned vedle Akiry se posadil muž, který souboj vyhrál. Byl sice od krve, ale ani jemu a ani nikomu jinému to nevadilo.
„Viděla jsem ten váš souboj, sice ne celý, ale bylo to zajímavé. Jste dobrý bojovník.“
„Díky. Většina diváků se ale těší především na následující boj. Je to vždycky k vzteku bít se před někým jako je Kasumi, protože většina lidí moje umění bude považovat za mizerné, když uvidí ten rozdíl.“
„Co tu jsem, neslyším na Kasumi nic než jen chválu. Copak je doopravdy tak dobrá?“
„Povím vám to takhle: kdybych měl v ringu stanout proti ní, tak radši před všemi řeknu, že na to nemám a že se vzdávám, protože mám svůj život rád.“
„Znáte ji trochu? Jaká vůbec je?“
„Jestli myslíte, že je po tom všem namyšlená a pyšná, tak to se pletete. K ostatním se chová většinou s úctou a rozhodně není agresivní a násilná. To, co předvádí v aréně, je ale schopná v klidu předvést kdekoli jinde. Dvakrát za sebou tady prohrála a její přemožitelky si ji pak dost dobíraly. Na urážky moc nereagovala, ale když ji jednou jakoby omylem srazily ze schodiště, začalo tady fakt peklo. Nebyl jsem u toho a tak nevím, jak to dokázala, ale prý vyřídila obě dvě nějakými podivnými chvaty. Od té doby je používá i v ringu, přestože v předešlých zápasech využívala jen thajský box. Koneckonců tu nejsou žádná pravidla, tak proč by neměla použít vše čeho je schopná.“
„A je si tu s někým blízká?“
„Ne, to vůbec ne. Dokonce ani nikdo neví, co ji sem přivedlo a čím byla v minulosti. Podle toho co umí, bych ale řekl, že to je nefalšovaná mistryně bojových umění. Škoda, že nevím, v jaké škole ji tyhle věci naučili.“
„Zaslechla jsem něco o tom, že dnes se utká se soupeřkou, která je nad její síly.“
„Taky se to ke mně doneslo, ale celé je to nějaké podezřelé.“
„Jak to?“
„Zápas zanedlouho začne a Kasumina soupeřka tu ještě ani není. Vůbec nemám ponětí o tom, kdo to je a Kasumi zřejmě také ne, přestože by teď měly být obě spolu a připravovat se. Také jsem před pár hodinami mluvil s Kulapem, který tu zařizuje sázky a ten mi prozradil, že nebývale hodně lidí vsadilo proti Kasumi, což je zvláštní vzhledem k tomu, že nikdo nemá ani páru o tom, kdo se jí dnes postaví.“
„S Kulapem už jsem také mluvila a byl si jistý tím, že dnes to bude velkolepý souboj, ve kterém Kasumi prohraje a taky zemře.“
„Přál bych si, aby to tak nebylo.“ Akira začínala mít podobný názor. „Půjdu se na Kasumi podívat. Vaše přítomnost je sice kouzelná, ale chtěl bych jí ještě popřát hodně štěstí. Snad to k něčemu bude.“

Muž vešel na chodbu krytou závěsem a pokračoval ke dveřím naproti. Jakmile vstoupil dovnitř, zaujal ho postarší muž s šedivými vlasy, jak si povídá s Kasumi.
„Dobrá, pane Cyi, souhlasím s vaším návrhem, koneckonců to zní zajímavě, ale musíte počkat, za necelou hodinu začínám a rozhodně to nemíním zrušit.“
„V pořádku, jen mi poté nikam neutečte.“
„Nebojte, najdete mě po zápase právě tady. Jestli chcete, můžete si na mě zatím vsadit nebo alespoň sledovat souboj.“
„Neurazte se, ale tyhle sázky jsou pro mě příliš nízké. Na zápas se ale podívám rád, ostatně díky tomu, co jsem posledně viděl, jsem se také rozhodl učinit tuto nabídku právě vám. Hlavně na sebe dejte pozor.“ Cy odešel a Kasumi neuniklo, že tu je někdo další.
„Klahane, děje se něco?“
„Co to bylo za chlapa? Nevypadal jako místní.“
„Je až z Ameriky. Nabídl mi jednu prácičku a prý by to mohlo být i na pěkně dlouhou dobu, takže odsud vypadnu.“
„Počkej, jak to myslíš?“
„Prostě končím. Dnes je poslední zápas a pak vyrazím dál. Asi se vidíme naposledy.“
„Jo… já, ehh, já si musím ještě něco zařídit.“
„No… jak chceš, ale můžeš mi sem zavolat Nirana? Sice ty přípravy nesnáším, ale divákům se to líbí, a když si to přejí i pořadatelé, tak se nedá nic dělat, jinak se můžu rozloučit s platem.“ Klahan pokýval hlavou a co nejrychleji se vydal hledat Kulapa.
Na chodbě ve spěchu omylem srazil plešatého muže, jež nesl tác s oleji a parfémy. „Ehh, promiňte. Jo a Kasumi se po vás už shání.“ V sále byl dav lidí a tak byl problém nalézt Kulapa. Nakonec ho našel u baru, jak si povídá s Akirou.
„Promiňte, slečno, ale potřebuji si něco rychle vyřídit tady s Kulapem. Kasumi dnes končí!“
„Tiše, zatraceně! Už takhle to ví dost lidí.“
„Ne, já nemyslím ten zápas, ale právě o ten mi jde a…“
„Klahane uklidni se, posaď se, objednej si pití a pomalu mi vysvětli, proč mě rušíš.“ Klahan však klidný nebyl a to ani trochu. Na Kasumi mu záleželo a když viděl tu ironii osudu, tak mu bylo jasné, že zkrátka musí něco udělat.
„Poslouchej, Kasumi má dnes mít poslední zápas a potom má v plánu definitivně odejít a už se sem nevrátit, takže to přece můžeme zařídit jinak. Vím, že se znáš s šéfy, tak je zkus prosím přesvědčit, ať ten souboj změní, ať pošlou proti Kasumi jinou ženu. “
„Ale no tak, Klahane. Já chápu, že ke Kasumi něco cítíš, ale řekni mi jediný dobrý důvod, proč se o to vůbec snažit.“
„Diváci ji přece milují a bude je mrzet, když dnes nedej bože umře.“
„Ti co na tom vydělají, určitě smutní nebudou.“
„Dobře, ale těch je jen hrstka. Kasumi tady prošla devatenácti zápasy a vyhrála sedmnáctkrát, copak tohle už někdo někdy dokázal? Copak si nezaslouží odsud odejít se vztyčenou hlavou?“
„Podívej, já tě chápu, ostatně sám bych byl radši, aby Kasumi dnes nebojovala, ale na to je už pozdě. Měla si to rozmyslet dřív, stačilo říct, že končí a bylo by hotovo. Teď už to nejde změnit, je mi líto.“ Klahan byl zdrcený a Akira si v hlavě probírala všechna pro a proti. Kdyby Kasumi dnes přežila, mohla by ji vyzvat, vzít jí život vlastní rukou a to by bylo čestné a navíc by jí tak připomněla, jakou chybu udělala. Takhle má sice jistotu, že skutečně zemře, ale to není nejdůležitější.
„Možná by to stálo za zvážení,“ řekla Akira, „vždyť Kasumi je dost možná i vzorem pro ostatní bojovníky a když uvidí, že i ona podlehne a zemře, tak by je to třeba mohlo rozhodit, nemyslíte?“
„Neviňte z toho mě. Já s tím už nic nenadělám. Když s tímhle zajdu nahoru, víte co mi řeknou? Řeknou, že Kasumi je pro ostatní bojovníky spíše katem než vzorem. Úmrtí k tomuhle zkrátka patří, ale Kasumi obvykle neukončuje souboj jiným způsobem. Jak jsem ale už řekl, vše je připraveno a neexistuje způsob, jak to změnit.“
„Co když její protivnice nedorazí?“ ptala se Akira.
„Před chvíli jsem dostal echo, že už je na cestě. Během pár minut je tu.“ Klahan okamžitě vyběhl na chodbu a vyběhl po schodech do mezipatra. Schodiště pokračovalo až do herny, ale tam neměl v plánu jít. Místo toho vyběhl dveřmi na parkoviště, jež bylo za budovou.

Celá aréna se ukrývala v bývalé tovární hale na okraji města, která však byla přestavěna tak, jak bylo třeba. Klahan chvíli vyčkával na parkovišti, kde stálo už mnoho aut, na příjezd Kasuminy protivnice. Po deseti minutách sem přijel velký černý džíp a z něj vystoupil Zhung – jeden ze zaměstnanců Arény a také žena s krátce zastřiženými černými vlasy. Už na první pohled z ní vyzařovala jakási podivná moc.
„To je v pořádku Zhungu, já už slečnu odvedu dovnitř a vysvětlím jí, co a jak.“ Zhung jen kývnul hlavou na znamení souhlasu a poté se opřel o vůz a zapálil si cigaretu.
„Jmenuji se Klahan a provedu vás tady.“
„Mé jméno je Yoon Han Kwan.“
„Odpusťte, ale to nezní moc Thajsky.“
„Pocházím z Koreje a tady v Thajsku vedu školu našeho národního bojového umění Hwarangdo.“ Klahan dovedl Yoon dovnitř a zastavil se na chodbě.
„Podívejte, nutně si s vámi potřebuji promluvit o tom, co tu máte dnes vykonat.“
„Mám zabít Kasumi Sato a to také udělám.“
„Nevím, co všechno už víte, ale začnu popořadě a doufám, že až domluvím, tak změníte názor. Kasumi sem přišla asi před deseti měsíci a za tu dobu zde předvedla něco neuvěřitelného. Zvítězila již sedmnáctkrát v soubojích, které často končí smrtí někoho z protivníků. Ti, co tyhle zápasy pořádají, se však rozhodli Kasumi vyřadit a proto sem pozvali vás. Jde o to, že Kasumi už nechce dál bojovat a dnes se má do arény postavit naposledy. Já… ji mám rád a nechci, aby zemřela obzvláště, když to ničemu neprospěje, protože stejně odejde. Víte, už jsem tu dost vyhrál a chtěl bych vám nabídnout…“
„Nepřipadá v úvahu. Já tu nejsem kvůli penězům, ale kvůli Kasumi. Tohle je osobní záležitost.“
„No ale… přeci se nějak můžeme dohodnout. Říkala jste, že tu vedete školu, tak to jste nějaká mistryně a…“
„Velmistryně.“
„Dokonce…“
„Kde je Kasumi?“
„Ona… je dole. Dveře vpravo na konci chodby, ale…“

Yoon se už Klahanovi déle nevěnovala a sestoupila o patro níž, kde vyčkávala Akira a nervózně se rozhlížela.
„Co tu děláš?“ ptala se Yoon, když Akiru zahlédla.
„Čekám na tebe. Rozmyslela jsem si to, nechci aby Kasumi zemřela tvojí rukou.“
„O čem to mluvíš? Vždyť jsi to chtěla.“
„Není to čestné a ani správné. Je to moje osobní pomsta a já k tomu nemůžu využívat někoho cizího. Omlouvám se ti, ale nepřeji si, abys s Kasumi bojovala.“
„Na to už je dost pozdě.“
„Zapomínáš na to, kdo jsem? Jen díky Tokutarovi máš svoji vysněnou školu.“
„Ano, ale to jsem již splatila tvým výcvikem. S Kasumi je to už osobní záležitost a to od té doby, co se mi svěřila o svém krvavém plánu. Proto jsem ji také po půl roce vyhodila, protože učení Hwarangda není jen o zabíjení a proto jsem také informovala tebe o její přítomnosti zde a souhlasila s tvým návrhem ji zabít, protože pošpinila moji školu a význam mého učení.“
„Když jsi učila mě, také jsi věděla, co mám v plánu. Zvláštní, že ti to tehdy nijak nevadilo. Asi byla touha po vlastní škole větší než význam tvého učení.“
„Takhle se mnou nemluv!“
„A to není všechno. Mohla jsi Kasumi zabít už dávno a místo toho čekáš, až tě o to požádám já a slíbím ti další rozšíření školy. Takže se mi nesnaž namlouvat, že bojuješ z přesvědčení, když to je vše jen kvůli penězům!“
„Přeháníš to, Akiro a tohle je poslední varování.“
„Nevyhodila jsi Kasumi ze své školy jen tak, ale očekávala jsi, že tě na její zabití najmu, nemám pravdu? Proto sis ji tam držela půl roku, chtěla jsi ji poznat, jako svého soupeře. Skrýváš se za ideály a čest, ale přitom jsi bezpáteřná a zbabělá.“
„Už nejsme přítelkyně, Akiro. Od chvíle, kdy tě zabiju už tě dělí jen malý kousek, tak dobře važ slova.“
„To také udělám. Tokutaro souhlasil s tím, že mu přinesu důkaz toho, že je Kasumi mrtvá. Spoléhá na mě a představ si, co by se stalo, kdyby mu někdo poslal důkaz toho, že jsem mrtvá já a přidal k tomu tvé jméno. Tvá škola může skončit tak rychle, jak vznikla.“
„Postavím ji znovu. Tokutaro mě nemůže srazit na kolena.“
„A co když ti srazí z ramen hlavu? Také ti naroste nová? Odejdi odsud, chceš-li zůstat naživu.“
„Ještě jsme spolu neskončili Akiro,“ řekla nasupená Yoon, načež se vrátila nahoru a odešla z budovy. Akira nebyla nijak nadšená z toho, že si Yoon rozhněvala, ale nedalo se nic dělat. Pochopila, že když Kasumi nezemře její rukou, žádný pocit zadostiučinění se nedostaví a ztracenou čest nezíská. Z mezipatra přišel dolů Klahan. Všiml si Akiry.

„Ehh, můžete mi vysvětlit, co se to stalo? Ta Yoon nebo jak se jmenuje, odsud vypálila jako blesk a upřímně, jestli se sem Zhung vrátí zcela zdravý, tak mě to dost překvapí.“
„Spíše byste měl být rád, že Kasumi dostává šanci na přežití. Zase tak moc se ale neradujte a rovnou mě ohlaste Kulapovi jako Kasuminu novou soupeřku.“
„Vy… chcete s Kasumi bojovat?! Promiňte, ale to nechápu.“
„Neřešte to a běžte to dohodnout s Kulapem, ano?“ Klahan byl sice moc rád, že Yoon odešla, ale stále pociťoval neklid kvůli Akiře. Copak je to nějaká sebevražedkyně nebo šílenkyně, anebo má proti Kasumi opravdu šanci na úspěch? Akira nechtěla, aby ji Kasumi spatřila dříve, než v ringu a tak se vrátila do sálu, kde dav lidí netrpělivě očekával zahájení souboje. Po necelých patnácti minutách ji tu vyhledal Kulap.
„No to je dost, že vás tu mám. Pojďte kousek stranou, ať nás nikdo neslyší. Víte, situace se povážlivě změnila a Kasumina soupeřka utekla, takže ten váš návrh začíná být jedinou šancí, jak si nenaštvat diváky. Jste opravdu rozhodnutá to zkusit?“
„Jistě, že jsem, ale bude to férový souboj bez nějakých zbraní a podobně.“
„Ano, to bude. Beze zbraní a také bez pravidel. Souboj končí buď smrtí jednoho z bojovníků, nebo tak, že jeden je neschopný bojovat a ten druhý ho nechá být. V případě Kasumi bude vzácnost, když nastane ta druhá možnost, takže počítejte s tím, že buď zemřete vy, nebo ona. Mám jasně dané instrukce, jak to provedeme. Jde o delikátní záležitost, takže poslouchejte. Lidé už vás tu viděli jako obyčejného diváka a kromě toho nás tlačí čas a nemůžeme vás připravit.“
„Připravit?!“
„Diváci milují, když jsou naši bojovníci představováni jako něco víc, než jen obyčejní lidé z davu, ale o to teď nejde, neboť vy právě jedna z davu budete. Oznámím zcela narovinu, že náš bojovník se nezúčastnil a místo toho učiníme výjimku a zvolíme někoho z publika. Vy se okamžitě přihlásíte a já vás vyberu.“
„Co když nebudu nejrychlejší?“
„To je jedno. Prostě vyberu vás. Držte se přímo tady, co nejblíže ringu, ať si vás hned všimnu.“ Akira s tím souhlasila, ostatně jiný nápad neměla.
Zhruba za deset minut vylezl Kulap do středu ringu a mírně pozvednul ruce, načež se hluk v sále utišil.
„Pánové a dámy, s politováním musím oznámit, že dnešní Kasumina soupeřka do naší Arény nedorazila.“ Sálem se ozvalo mručení a tu a tam někdo vykřikl pár sprostých urážek na adresu Kasuminy soupeřky. „Můžeme se jen domnívat, zda je důvodem její nepřítomnosti nečekaná komplikace, zranění anebo strach z naší šampionky, kterou tímto zvu sem k nám.“ Za mohutného potlesku přišla do ringu, ze zadní strany, kam neměli diváci přístup, Kasumi. Postavila se zhruba doprostřed a všichni si ji mohli prohlížet skoro ze všech stran. Na sobě měla dlouhé červené přiléhavé kalhoty a podprsenku stejné barvy. Tetování na zádech nyní vynikalo a skoro se zdálo, jakoby v něm byla zachycena její duše. Vlasy měla tak jako vždy sčesané dozadu a upevněné v copu, aby jí nijak nepřekážely. Měla nalíčené oči, které kvůli výrazné černé barvě přímo zářily a rty byly díky rtěnce nabarvené do ruda, takže ladily s jejím oblečením. Zbytek jejího těla byl natřen oleji, díky kterému se lesklo, a vynikaly na něm její křivky. Neměla to ráda, ale našla se na tom i výhoda, protože soupeřovi se mohli smekat ruce, když používal chvaty. „Jak už jsem řekl, Kasumi dnes nemá soupeřku a tudíž se všechny vaše sázky ruší. Přesto vám ale dáme možnost naplnit svoji peněženku a to výjimečným způsobem - utkat se s naší šampionkou přímo zde.“ Kasumi po Kulapových slovech zpozorněla. „Najde se mezi vámi někdo, kdo si myslí, že ji dokáže přemoci?!“ Kulap se nervózně rozhlížel po Akiře, kterou měl ještě před chvílí na očích, ale teď se mu ztratila. Kasumi nechápala, co to má znamenat a bedlivě sledovala reakce diváků. Nikdo se nehlásil a místo toho se sálem rozléhala vzrušená debata. Někteří z přítomných měli dokonce obavy, že budou vybráni a budou muset bojovat, což se pro naprostou většinu rovnalo sebevraždě. „No tak,“ řekl rozhozený Kulap, který nevěděl, jak z toho ven, „copak mezi vámi není nikdo, kdo by měl duši neohroženého bojovníka? Odhoďte stud a obavy a postavte se tváří v tvář vaší oblíbené bojovnici.“
Kasumi už toho měla dost a tak přistoupila ke Kulapovi. „Co to má znamenat? Máme jasnou dohodu a tohle není její součástí.“
„Já… vím, ale… nebojte se.“
„Já jdu na to!“ zařval jakýsi muž z davu a odstrčil ostatní diváky, aby se dostal blíže k ringu. Byl to hromotluk vážící zcela určitě přes sto dvacet kilogramů. Dalo mu dost práce se jen protáhnout mezi lany a vylézt nahoru do ringu. Naštvaná Kasumi chytila Kulapa za oblek.
„Tohle jste přehnal. S muži bojuji jedině, pokud s tím sama souhlasím. A s něčím takovým bych nesouhlasila nikdy.“
„Promiňte, ale takhle to být nemělo.“
„Na to ti seru!“ zařvala Kasumi a odstrčila Kulapa stranou. Cy, který byl taktéž mezi přihlížejícími, se zatím držel zpátky a vše sledoval z povzdálí, ale poznal, že se děje něco neplánovaného a tak se přiblížil k ringu, aby zjistil, o co přesně jde. Když viděl, jak rozvášněný hromotluk řve na celý sál s rukama nad hlavou a Kasumi neví, co dělat, rozhodl se vylézt nahoru a urovnat situaci.
„Promiňte, ale to snad stačí. Copak nevidíte, že bojovat s ženou je vzhledem k vašemu nepoměrně těžšímu a silnějšímu tělu zbabělé?!“ Cy ukázal na Kulapa, který by teď nejraději byl co nejdále odtud, a řekl: „tady ten člověk zcela jistě nechtěl, aby se proti Kasumi postavil kde kdo, nemám pravdu? Měl jste na mysli jen ženy, aby byl souboj vyrovnaný.“
„Nó ano, asi ano,“ řekl Kulap, kterému stejně jako všem ostatním bylo jasné, že ženy, které jsou mezi přihlížejícími, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
„Podívejte, pane,“ řekl Cy, „jestli jde o peníze, tak vám rád zaplatím tolik, co byste dostal za vítězství, ano?“
„Co se do toho cpeš dědku? Já jsem Mongkut, silák Mongkut a bude se o mě tady vyprávět ještě dlouho, až neporazitelné Kasumi zpřelámu všechny kosti v těle.“ Mongkut do Cye strčil a ten spadl až dolů mezi diváky, kteří ho zachytili a pomohli mu na nohy. Také nebyli vůbec nadšení z toho, k čemu se schyluje. Kasumi se nemohla rozhodnout, jestli bojovat nebo odejít. Kdyby si měla vybrat, nikdy by se s někým jako je Mongkut neutkala, ale když teď uteče, bude to pro ni porážka. Akira mezitím stála vzadu u baru a stále si přemítala své rozhodnutí. Když zahlédla Kasumi, jak se tyčí nad ostatními jako nějaká socha, její sebevědomí povážlivě kleslo. Uměla se sice velice dobře prát, ale proti podstatně silnějšímu, pevnějšímu a odolnějšímu Kasumině tělu si vůbec nevěřila. Musela se rozhodovat rychle, aby ji Kasumi nezahlédla a teď se nemohla zbavit dojmu, že se unáhlila a že neměla zbaběle utéci.

Mongkut se po Kasumi ohnal pěstí dříve, než vůbec stihl Kulap ohlásit začátek souboje. Kasumi snadno uhnula, ale Kulap, který stál za ní, tak rychlý nebyl a dostal ránu, načež se skácel k zemi. Kasumi se zatím vcelku bez problémů uhýbala pomalým Mongkutovým ranám a sama nic nepodnikala, protož nejprve chtěla svého protivníka unavit a zjistit, čeho je schopný. Teprve pak plánovala přejít do útoku, ačkoli zatím stále hledala způsob, jak takového obra vyřídit. Mongkut už ztěžka oddychoval a vypadal unaveně. Poměrně často se chytal za hruď, jakoby ho něco bolelo. K ringu se blížil Klahan, kterému přišel celý souboj neskutečně nespravedlivý a rozhodl se Kasumi pomoci. Vylezl nahoru a zasypal Mongkuta několika údery pěstí i kopanci. Kasumi nebyla nijak nadšená z toho, že jí Klahan pomáhá, ale bylo to jeho rozhodnutí a tak si to nebrala k srdci. Klahan ovšem zdaleka nebyl tak mrštný jako Kasumi a tak brzy dostal silnou ránu do tváře a poté ho Mongkut přehodil přes ochranná lana přímo mezi přihlížející. Kasumi viděla, jak Klahan skončil na zemi a vůbec se nehýbal. Nevěděla, jestli je vůbec ještě naživu a mezi diváky se strhla rvačka a tak nikdo neměl chuť Klahanovi pomáhat. Přemýšlela, jestli by mu neměla zkusit pomoci, přeci jen se k ní z těch všech lidí, co tu potkávala, choval nejvlídněji. Než se ale stihla nějak rozhodnout, dostala kvůli nepozornosti tvrdou ránu pěstí, načež spadla k zemi. Držela se za bolavou čelist a byla ráda, že není vykloubená nebo dokonce zlomená. Z úst jí tekla krev ale rychle se zvedla a viděla, jak se její protivník směje a něco pořvává na diváky, kteří se stejně starali spíše o to, aby nedostali ránu, než aby sledovali průběh boje. Kasumi byla na nohou a čekala, kdy se její protivník konečně otočí. Jakmile se tak stalo, dala mu pěstí přímo zepředu do nosu a poté ho třikrát velice rychle a velice tvrdě zasáhla do hrudi do místa, kde měl srdce. Muž se poté za to místo chytil a na tváři mu bylo vidět kromě spousty potu také překvapení a údiv. Kasumi využila jeho stavu a udeřila ho dlaněmi přes uši, čímž se jí povedlo muži protrhnout ušní bubínky. Poté ho udeřila ještě pěstí do horní čelisti a při výskoku loktem do čela. Mongkut se zhroutil k zemi a Kasumi si mohla oddechnout. Akira závěr boje už raději nesledovala, neboť skličující pocit slabosti a strach ji přinutil odejít. Nevěděla tedy, že Kasumi zvítězila, ani že Klahan zemřel a ani neznala místo, kam Cy a Kasumi z Arény odešli.



12. 3. 1992 – Tibet – Klášter Narchung

Poklidný, takřka zapomenutý klášter ve vysokých horách na západě Tibetu. Napadaný sníh všude okolo jen dotváří líbezný pohled na nevelkou budovu postavenou v tradičním stylu. Všude okolo je jen pustá planina a v dálce vysoké hory. Do nejbližší vesnice to je více než deset kilometrů směrem do údolí, ale taková dálka není pro zdejší mnichy nikterak hrozná, ostatně jedině ve vesnici mohou získat zásoby jídla, které nutně potřebují k přežití. Uvnitř kláštera se nabízí pohled jako do jiného světa. Vstupní hala je za normálních okolností takřka prázdná a dokonale čistá, ale dnes je to jiné. Šestice mnichů, jež klášter obývají, nedokáží překousnout, že se jim dva lidé snaží vzít spisy, jež skrývají mnohá tajemství. Ke klášteru se blíží také Akira Watanabe.

V Thajsku Akira ztratila Kasuminu stopu, ale ne nadlouho, neboť se jí podařilo zjistit, kam má v plánu Kasumi a její společník jít dál. Sledovala je dlouhou dobu z Thajska až sem do zapadlých končin Tibetu aniž by věděla, co mají vlastně v plánu. Ani jí to vlastně nezajímalo, nakonec tady jde jen o pomstu. Akira se také dozvěděla, jak tvrdý výcvik Kasumi během posledních let podstoupila a pravdou je, že tomu jen stěží uvěřila. Akiřinu touhu po pomstě však neuhasilo ani vědomí, že její protivnice podstoupila něco, co by měli problém vydržet i ti nejlepší zabijáci Yakuzy.
Akira vstoupila do kláštera. Ve čtvercové vstupní hale bylo několik podstavců, na jejíchž vrcholcích byly podlouhlé mísy s ohněm. Vonné látky, které v ohni hořely, však nedokázaly vypudit podivný mrtvolný zápach. Vůbec první, co Akira zahlédla, byla podlaha pokrytá krví a kusy těl. Šestice mnichů svůj poklad bránilo za cenu vlastního života a neuspěli. Kasumi právě přicházela ze svatyně společně s Cyem, jenž vynášel vzácnou knihu.
„Nic si z toho nedělejte, Kasumi, ti lidé si vybrali sami. Chtěli s vámi bojovat a takhle to dopadlo,“ řekl Cy.
„Ještě mě moc neznáte, Cyi, mě smrt těch lidí nevadí. Nemůžu se ale dočkat, co zjistíme z té…“ Kasumi pohlédla před sebe a zarazila se. „Držte se zpátky, Cyi!“ řekla a vytáhla katanu. Akira odhodila svůj teplý kožich a rozepnula si černý plášť, co měla pod ním. Na zádech měla dvě katany, které se jí v rychlosti objevily v rukou. Stála rozkročená a katany spustila dolů.
„Od doby, co jsme se viděli naposledy uběhlo spoustu času, Kasumi.“
„Myslíš, že jsem tě v Bangkogu nepoznala? Utekla jsi odtamtud jak malá holka. Jak vidím, potřebuješ držet v rukou zbraň, jinak si moc nevěříš, co?“
„Někdo to holt se dvěma meči umí. Možná bys to zvládla taky, ale… ten malíček. To bude smutné zjistit, že zemřeš třeba jen kvůli tomu, že ti chybí a že nedokážeš vládnout katanou tak dobře.“
„Ovládám i jiné věci.“
„Ano. Zjištění, že ses během pár let stala mistryní thajského boxu mě opravdu překvapilo. U ženy je to… velmi neobvyklé.“
„Tak vidíš… když je snaha, je možné dosáhnout výsledku opravdu rychle. Zřejmě ti chybí moje praxe z mládí. Výcvik v Thajsku se od toho zase tak moc neodlišoval, ale ten byl čistě z mojí vůle.“
„Jaká škoda, že ti ty roky nesnesitelného tréninku k ničemu nebudou.“
„Myslíš? Mám pocit, že jsem nad tvé síly, Akiro, a je vcelku jedno, čím se budeme bít, ať už to budou katany, nože, pěsti, nehty nebo zuby.“

Během okamžiku Akira provedla výpad, který Kasumi zablokovala a poté již obě pokračovaly v sériích perfektně nacvičených technik a pohybů. Halou se rozléhalo řinčení mečů a také Akiřiny výkřiky a těžké oddychování. Kasumi nebyla v zase tak velké nevýhodě, přestože měla jen jednu katanu. Akira sice mohla útočit oběma najednou, ale mnohdy se stalo, že jí spíše překážely. Navíc neměla takovou sílu a Kasuminy seky a výpady byly mnohem razantnější a tak měla Akira problém je všechny vykrýt. Raději se snažila Kasumině kataně vyhýbat, než s ní jakkoli přijít do kontaktu. Hodně ji to vyčerpávalo a Kasumi se podařilo v jednou okamžiku zachytit při Akiřině výpadu její levou ruku a ještě jí zkroutit, blokovat její sek vedený druhou katanou a kopnout ji do hrudi, čímž ji odrazila dozadu. Akiřina katana se zařinčením spadla na zem a Akira samotná narazila zády do jednoho ze svícnů, který se převrhl přímo na jednoho z mrtvých mnichů. Oheň pohltil mnichův rudý oblek a poté se začal šířit i po dřevěné podlaze. Sloupy podpírající střechu byly během chvilky v plamenech též. Kasumi bylo jasné, že souboj musí co nejdříve ukončit. Vedla sek na Akiřin pravý bok a počítala s tím, že ho snadno zablokuje, což se také stalo, načež Kasumi provedla otočku a sekla Akiru skoro přes celý hrudník. Od levého prsu až po pravý bok se jí objevila krvavá šmouha. Akira zasténala bolestí, z ochablých rukou jí vypadla katana a ona klesla na kolena. Poté se zřítila na zem, ale to už Kasumi společně s Cyem vybíhala z kláštera.
„To bylo… to bylo…“ Cy nenacházel vhodná slova.
„Později, Cyi, nezapomněl jste tam nic?“
„Ehh, něco ano, ale to důležité mám u sebe a nedám to z rukou. Z tohohle spisu určitě zjistíme, kde by mohli být další portály a kdoví, třeba se dozvíme i něco víc.“

Akira ležela v hořícím klášteře na podlaze a marně se pokoušela zvednout. Snažila se zastavit krvácení, ale rána byla tak velká, že to bylo zbytečné. S vypětím všech sil se jí pouze podařilo otočit na záda, ale když se snažila odlepit od země a vstát, nešlo to. Kouř všude kolem byl takřka nesnesitelný. Rozkašlala se, načež se bolest ještě zvýšila. Bylo to k nevydržení a klášter stále hořel. Zaslzenýma očima, které ji štípaly, sledovala rozpadající se dřevěnou konstrukci držící střechu. V jednom okamžiku se ze stropu ulomil kousek dřeva a dopadl jí přímo na obličej, přesněji na jeho levou polovinu. Zařvala bolestí, když rozpálené dřevo začalo škvařit její kůži. V rychlosti ho odsunula, ale nebyla schopná se udržet při vědomí. Proti sílící bolesti, ztrátě krve a nepříjemnému kouři nedokázala déle vzdorovat.

Akira se probrala až po necelých čtyřech dnech. Byla omámená a malátná. Stále měla silné bolesti, ale dokázala vnímat svět okolo. Zjistila, že leží na lůžku v jakési špinavé místnosti bez oken. Nebylo tu téměř nic, snad jen stolek, na kterém byly obvazy, některé od krve, lahvičky s podivně páchnoucí tekutinou, plechový hrneček s vodou a také nadrcené bylinky. Akira se poté začala prohlížet a zjistila, že rána na těle je zakrytá chladivými obvazy. Na levé oko neviděla, což ji nejprve dost podivilo a teprve poté si vzpomněla na to, k čemu došlo v klášteře. Podstatnou část hlavy měla ovázanou a tak si nemohla nahmatat popáleniny na tváři.
Přibližně za hodinu přišel k Akiře holohlavý mnich.
„Vidím, že už vám je lépe,“ řekl a Akiru podivilo, že mluví anglicky.
„Co se…ech,“ Akira zachraptěla a napila se vody, „co se mi to stalo?“
„Vracel jsem se společně s dalšími dvěma bratry do kláštera, když jsme uviděli kouř. Pospíchali jsme tam a… našli vás polomrtvou mezi těly našich bratrů. Máte štěstí, že jsme přišli včas a zachránili vás před hladovými plameny. Nemohl jsem si ale nevšimnout spousty těl a dvou zbraní, které tam byly. Mám za to, a rád bych, abyste mi to mohla potvrdit, že jste v klášteře nebyla sama a že to, co se tam stalo, nebyla vaše vina.“
„Nemám s tím nic společného, přísahám.“
„Věřím vám, neboť vaše zbraně nebyly od krve, ale povězte, k čemu tam došlo?“
„Pronásledovala jsem jednu ženu a… chtěla jsem ji zabít, ale… nestačila jsem na ni a ona uprchla. Byl s ní ještě jeden muž, ehh neviděl jste je?“
„Nikoho jsme nezahlédli.“
„Povíte mi… víte, kde to jsem a co… co se mnou bude?“
„Odnesli jsme vás dolů do vesnice a já vám mohu slíbit, že s vámi budu, dokud se nezotavíte. Vaše rány jsou však vážné a jen těžko hojitelné, takže léčba bude vyžadovat čas a klid. Nechám vás teď odpočívat a přijdu se na vás podívat večer. Nevysilujte se, odpočívejte a myslete pozitivně. Věřím, že se jednou uzdravíte.“
Mnich odcházel, když ho Akira zarazila. „Promiňte, pane.“
„Ano?“
„Mockrát vám i všem ostatním děkuji.“
Mnich se usmál a řekl: „Poděkujte mi, až se zase uzdravíte. Do té doby neztrácejte naději a víru, protože to jsou věci, které nám pomáhají překonávat překážky, ať už jsou jakkoli velké.“ Mnich odešel a Akira zůstala sama se svými myšlenkami, které nebyly nikterak příjemné. Je zmrzačená a kdoví, jestli se vůbec někdy uzdraví.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.01.2013, 14:19:38 Odpovědět 
   Zdravím.

Už z konce minulého dílu bylo jasné, že nově příchozí asiatka bude nejspíš sokem jedné z našich hlavních postav. Po dočtení této části mne napadlo, zdali bude Akira opravdu tak silná, aby Kasumi porazila, nebo ji přivedlo do Walesu i něco jiného? Uvidíme v dalším díle.

V tomto pokračování jsem měl možnost "dostat" se hned do několika míst na Zemi (samá exotika, ne že by mne to nezajímalo). Měl jsem však pocit, že je tato část místy "nevyvážená" (třeba by si textík ještě zasloužíl více dopilovat). V čem? Jakoby sis s jednotlivými pasážemi více nepohrál. Může jít však o můj dojem, ovšem... přeci jen jsem měl možnost dočíst Tvůj příběh až sem a tak už něco málo o Tvém stylu vím (občas jako bys bruslil na tenkém ledě, nebo se Ti nepovedlo na plno vystihnout atmosféru, stále mi tu něco chybělo). Ono, dialogy i popisy nejsu špatné. Až přijdu na to, co mám na myslí (i mé druhé já váhá) tak Ti dám vědět (jako bych jedl svůj oblíbený pokrm, ale kuchaři se něco nepovedlo, málo koření, kdo ví?).

Možná nejsi z mého komentáře moudrý, také nejsem, ale něco z Tebe mi v této části chybělo, nebo toho nebylo tolik, abych si při čtení spokojeně "zachrochtal"... (omlouvám se za ten výraz, já si to čtení víceméně užívám).

Dovolil jsem si vypsat i několik maličkostí (spíše k posouzení):

-- Po několika minutách kličkování ulicemi vjel jejich vůz do jiných podzemních garáží, kde zaparkoval ... -- (může vůz sám o sobě zaparkovat jako neživá bytost?)

-- Moc dobře věděla, co dělat a tak okamžitě vybrala patro číslo čtyřicet dva. -- (patro s číslem čtyřice dva ???)

-- Dobře věděla, že se něco vážného stalo, a když na zemi před autem nalezla bezvládné Ichirovo tělo, pochopila co. -- ... že se stalo něco vážného ... (věc názoru)

-- Tak tohle je naše současná šampionka, která však bohužel nemá zájem karty složit a tenhle byznys opustit. -- (toto souvětí jsem si musel přečíst hned několikrát, malinko jsem se zamyslel nad slovosledem - ale já mohu jen radit a naznačovat ;-))

Tož tak. Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 02.01.2013, 17:57:03  
   Šíma: Zdravím podruhé.

Ty jsi mi vlastně odpověděl svou reakcí na můj komentář! Stručně a jasně! Hlubší atmosféra schází, i s tou "rozmělněností" bych souhlasil. Ovšem, zdá se, že někdy není zbytí a autor musí občas "uhnout" jinam, aby byl čtenář v obraze. Těším se na pokračování. Mezi námi, u této části jsem se dozvěděl něco více o minulosti a to nejen Kasumi. Děkuji a mrkán na autora (i hrdiny příběhu). Hezký večer.
 ze dne 02.01.2013, 14:42:29  
   Lukaskon: Opět děkuji za komentář a připomínky. Pravdou je, že tato část je jiná než ostatní a zřejmě vinou "skoků" na různá místa se ztrácí ucelenost a atmosféra je taky ta tam. V další části to nebude jiné. Říkám si, jestli jsem raději neměl jednotlivé úseky přepracovat a rozšířit na délku běžné kapitoly. No nic, závěr se nám pomalu blíží ale doufám, že se tam ještě pár povedených kapitol najde :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Taxík, čo má no...
aegitalos
Tam pod lesom
Tomáš Belobrad
Má matka je smr...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr