obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915923 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XIX - Tygr a Drak 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 09.01.2013, 20:41  
Akira pokračuje v cesta za pomstou. Opět se podíváme na několik důležitých momentů z jejího života.
 

4. 3. 1994 – Marshallovy ostrovy – Neobydlený ostrov

Téměř opuštěný ostrůvek uprostřed čistého průzračného moře, jehož šumění vln se rozléhá po krásně zlatavých plážích. Zelená džungle je jistě domovem mnoha roztodivných druhů zvířat. Na jedné z pláží leží muž a užívá si absolutního klidu a pohody. Sem právě přichází i Akira. Přítomnost muže ji překvapuje. Na tuto pláž chodí odpočívat často a nikdy zde nepotkala jiného člověka. Kvůli němu se ale přece nerozhodne jít jinam, nebo dokonce odplout z ostrova. Přistoupila k muži a ten si ji se zájmem prohlédl.
„Vidět vás tady před půl stoletím, tak řeknu, že Japonské císařství utrpělo v tichomoří další porážku od amíků, i když Japonci asi v armádě neměli ženy, co?“
„Válečná zranění to nejsou, ačkoli… bitva to byla velká.“
„Ale to, že tu stále stojíte znamená, že jste z toho všeho vyšla jako vítěz, nemám pravdu?“
„Bohužel nemáte. Spíš je štěstí, že jsem z toho vůbec vyvázla živá, ale vidím, že jste si taky prošel svoje, nebo jste se snad narodil jen se sedmi prsty na nohou? Mimochodem já jsem Akira a vy mi ležíte na mé oblíbené pláži.“
„Podělím se o ni s vámi, co říkáte. Zdá se, že máme mnoho společného. Jinak já jsem Ivan.“ Akira si s úsměvem sundala batoh s věcmi, roztáhla deku kousek od Ivana a lehla si na ni. Její tělo kryly jen zelené bikiny, ale obdivovatelů nebylo nikdy mnoho. Obrovská jizva táhnoucí se od levého ňadra dolů přes téměř celé břicho byla pro mnoho lidí odpuzující. Nejhorší však byla spálená levá tvář. Svrasklá nevzhledná kůže byla pozůstatek po popáleninách, které utrpěla v klášteře. Na levé oko téměř vůbec nic neviděla. „Tedy dostat do rukou toho, kdo vám to udělal, tak za sebe vážně neručím.“
„Nevyplácí se podceňovat své protivníky. Já jsem toho živým důkazem.“
„Nepovíte mi, kdo je za to odpovědný?“
„Chcete snad za mě vykonat pomstu?“
„A měl bych?“
„Nejspíše ne. Už jen kvůli vašemu zdraví.“
„Vy mě děsíte. Nepotkala jste náhodou hodně naštvaného draka, že ne?“
„Docela příznačné pojmenování…“
„A co vy tu vlastně děláte? Připravujete se na pomstu?“
„Musela bych zjistit, kde svého protivníka hledat a to se mi bohužel moc nedaří. Mám sice jistou stopu, ale o tom se nebudu bavit.“
„Rozumím. Já tu jsem na obyčejné dovolené. Přiletěl jsem asi před týdnem a musím říct, že je to nádhera.“
„Myslíte to moře?“
„To taky, ale hlavně ten klid. Projel jsem pár atolů, co tu jsou, ale tady na pusté pláži, obklopen pískem a… s krásnou ženou…“
„A jinak se zabýváte čím?“
„Záleží na tom, co se kde objeví. Obvykle ochraňuji ty, co jim teče do bot a obávají se o svůj život. Nevěřila byste, kolik jich u nás v Rusku je. Nedávno se mě snažil jeden takový najmout, překvapivě ne na ochranu sebe samotného, ale na ochranu nějakých potrhlých cestovatelů.“
„Proč jste nepřijal?“
„Protože se jejich výprava kryla s mojí vysněnou dovolenou a smradlavé močály v Zambii ani s tou hromadou peněz, co mi byla nabídnuta, nemohly převýšit tenhle pozemský ráj.“
Akira mu musela dát za pravdu, ostatně tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, jaké kdy navštívila. Byla ráda, že tu je. Původně měla za to, že ji otec nechá zabít, protože nesplnila svůj úkol a ten byl pro Tokutara naprostou prioritou. Nakonec se nechal obměkčit, když viděl svoji dceru v hrozném a zuboženém stavu a ona mu přísahala, že Kasumi opět najde a tentokrát ji zabije. Na Marshallových ostrovech není jen kvůli relaxaci, ale především kvůli práci. Podnikla už určité kroky k tomu, aby věc vyřešila, ale přítomnost Ivana její plány kazila. Opuštěný ostrůvek byl naprosto ideální pro schůzku s Brianem – mužem, jež je hlavou zdejšího nepříliš rozšířeného podsvětí. Potíž byla v tom, že Brian byl možná až příliš opatrný a svědek, který by mohl promluvit na citlivých místech, byl nežádoucí. Akira čekala na pláži přes dvě hodiny a doufala, že Ivan se konečně vrátí k molu, co je zhruba kilometr odsud a odpluje z ostrova, jenže nestalo se. Nakonec tedy nezbylo než plán pozměnit.
„Ta má zranění… obvykle to v lidech způsobuje odpor. Opravdu vám nevadí, že tu ležím hned vedle vás?“
„Hmm, čím blíže u mě budete ležet, tím to bude lepší.“
„Víte, nejste k ženám moc slušný, ale docela mě to na vás přitahuje. Dokážete být nad věcí a to je dnes obrovská vzácnost.“
„Uvádíte mě do rozpaků…“
„Věřte, že to mi šlo vždycky dobře, ale… co byste řekl na obchod?“
„Obchod? Jakého druhu?“
„Já vás pozvu na večeři do jedné opravdu kvalitní restaurace a vy zatím vymyslíte nějaký druh zábavy na potom. Za dvě hodiny se sejdeme na druhém břehu u přístavu, souhlasíte?“
„Tohle se snad ani nedá odmítnout, ale… jak jsem již řekl, jsem tu jen týden a netuším, co se tu všechno dá nalézt.“
„Tak to byste možná měl začít hledat.“
„Pravda, takže za dvě hodiny.“ Ivan se chystal odejít, když tu na pláž přišel muž, na kterého Akira čekala. „Vidím, že tu začíná být rušno,“ řekl Ivan. Akira k tomu nic nedodala a místo toho popošla pár kroků k muži.

„Měli jsme se sejít až za půl hodiny a především sami!“ řekla s důrazem Akira.
„Zdá se, že nejsem jediný, kdo porušil dohodu.“
„Ten muž se mnou ale nemá nic společného.“
„Jistota je jistota,“ Brian vytáhl pistoli a namířil ji na Ivana, „jak jsem již řekl – žádní svědci.“
„Ne, počkat. Tohle přece není nutné. Vždyť on ani není místní, nezná vás. Je to jen obyčejný turista.“
„Vážně? No… že jste to vy, Akiro a že jsme s vaším otcem přátelé nebo spíše spolupracovníci tak… dobrá. Do večera budete v letadle mířícím daleko odsud a nikde se nezmíníte, že jste mě tu viděl ve společnosti slečny Akiry. Pokud se dozvím, že jste mě neuposlechl, tak toho budete ještě litovat.“ Ivan nebyl nikterak nadšený, že jeho dovolená už skončila, ale na druhou stranu byl rád, že je naživu. Ten muž rozhodně nežertoval a tak uznal, že bude nejlepší nedělat problémy. Odešel z pláže a ještě dlouho poté přemýšlel nad tím, proč musí mít takovou smůlu. Nejen dovolená, ale i rande s Akirou je fuč a přitom to mohlo být velice zajímavé, ovšem pokud by byla vůbec dorazila.

„Takže jdeme k věci, Akiro. Váš cíl je tady na ostrovech, “ řekl Brian.
„No, samozřejmě. Proto tu také jsem. Já ale chci místo jejího současného pobytu a to se mi nedaří najít.“
„Není se čemu divit, protože je jím Americká vojenská základna na Kwajaleinu.“
Akira zvážněla. „Chcete říct, že… z ní je…?! To je přeci pitomost!“
„To byste se divila.“
„Ale… tam se nedostanu.“
„Pojďte se mnou k jachtě. Něco vám ukážu.“ Akira dost dobře nevěděla co čekat a ani moc nepřemýšlela nad tím, co má její kontakt tak důležitého. Místo toho dumala, jak se na atolu Kwajalein dostane do tamní raketové základny. Situace byla o to delikátnější, že ani sám Tokutaro nevěděl, co jeho dcera vlastně podniká. Akira momentálně pracovala na vlastní pěst a zvučné Tokutarovo jméno jen využívala ve svůj prospěch. Brian ji dovedl až k malé jachtě, jež kotvila daleko od mola. Na pláži byl motorový člun, kterým se snadno přepravili k lodi. Akira si nezapomněla povšimnout, že na palubě je pouze jeden další muž.
„Není vás tu málo?“ zeptala se.
„Čím méně lidí bude o tom všem vědět, tím lépe. Jen počkejte, až to uvidíte a pak pochopíte, proč je nutná obezřetnost.“
Brian zavedl Akiru do podpalubí. Dovedl ji k jedněm dveřím s proskleným okénkem a pobídl Akiru, aby se podívala, co za ním je.
„Myslím, že z tohohle dárku bude mít pan Tokutaro obrovskou radost a vy zřejmě také.“
„Počkat. Vy jste Tokutara již informoval?“
„Zatím ještě ne. Myslím, že o to budete stát sama. Dozvědět se, co tu děláte, ale musí. Dohoda mezi námi dvěmi je jasná. Tokutaro musí vědět o všem, co souvisí s jeho věcí a za odměnu mám jeho podporu a to nejen finanční. Možná můj vliv sahá jen po hranice zdejšího souostroví, ale vidíte, že i to se může mnohdy vyplatit. Dostat tu ženu sem byl obrovský risk, doufám, že si toho ceníte.“
„Cením, to pochopitelně. Teď mě s ní ale nechte o samotě, ano?“
Brian odemkl dveře a vpustil Akiru dovnitř. „Klíče vám tu nechám a dejte si pozor, je pořádně vzteklá.“ Brian odešel na palubu a Akira se začala zajímat o mladou asi dvacetiletou ženu, která seděla v koutě se svázanýma rukama za zády. Měla velice krátký sestřih vlasů a na sobě vojenskou uniformu. Když si ji Akira prohlédla, skoro nevěřila vlastním očím. Dalo jí hroznou práci zjistit, kde ta žena je a teď byla přímo před ní. Klekla si a pohlédla jí do tváře.
„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Akira.
„Kurva s hnusným ksichtem!“ Akira na to nereagovala a vytáhla z batohu starou pomačkanou fotografii, na které byla zachycená černovlasá žena.
„Znáš ji?“
„Ne. Kdo je to?“
„Tvoje sestra.“
„Nemám sestru!“
„Ale ano, Sakuro! Tohle je tvoje sestra Kasumi a já ji hledám!“
„Jestli myslíš, že ti řeknu, kde je, tak to ses posrala. Tu ženu jsem v životě neviděla.“
„Opravdu ne? To je škoda, protože vážně hrozně moc stojím o setkání s ní a také netuším, kde pátrat.“
„Co o ní vlastně víš?“
„Nemám čas a ani důvod ti všechno vysvětlovat.“ Zklamaná Akira přemýšlela. Sakuřino překvapení, když jí ukázala Kasuminu fotku a řekla, že je to její sestra, rozhodně nebylo hrané a tak neviděla důvod přistoupit k tvrdšímu vyslýchání, které by jinak následovalo. Mohla se jí začít vyptávat na rodinu, ale k čemu by to bylo? Kasumi není tak pitomá, aby se vrátila do Japonska nebo aby své rodině, která ji v podstatě prodala, řekla, co má v plánu a kde se skrývá. Kromě toho rodina Sato byla bezpochyby ta první stopa, která Tokutara napadla a Akira nepochybovala o tom, že jestli je opravdu nalezl, tak je buď zabil anebo je hlídá, kdyby se Kasumi přeci jen vrátila domů. Jediná stopa, která zůstala, byl ten muž jménem Cy, kterého zahlédla v klášteře po Kasumině boku, ale jeho měli už na starosti Tokutarovi lidé. Nyní ale hrozilo nebezpečí, že se od Briana dozvědí také o Sakuře a to by rozhodně vyústilo v její smrt. Ta by ničemu neprospěla a navíc, pokud by Akira Tokutarovi zamlčela, že se jednalo o Kasuminu sestru, tak by skončila mrtvá také. Nahoře na palubě byl jen jeden člověk a samozřejmě Brian, který byl ozbrojený. Víc jich na celé jachtě nebylo, což bylo potěšující.

„Podívej. Pomůžu ti odsud utéct, ale nejprve mi povíš, kde se tu bereš. Mám na mysli, jak je možné, že někdo jako ty skončí v armádě, navíc na raketové základně.“
„Z Japonska jsem vypadla už ve třinácti, protože z těch sraček, ve kterých jsme žili, mi bylo na blití. Pár let jsem žila tady a stálo to za hovno. Chtěla jsem něčeho dosáhnout a být užitečná, ale fakt je, že dostat se k ostraze vojenského letiště na Kwajaleinu byl problém. Naštěstí stačí nastavit řiť těm správným ptákům, přiložit nůž ke krku těm správným sviním a pak jen sledovat, jak jdou všechna nařízení a pravidla ojebat. Přemýšlím, že to dotáhnu ještě dál.“
„Ehh, myslím, že to mi stačí. Přejdeme k tomu podstatnému. V žádném případě nikdo nesmí zjistit, co se to tu stalo. Potíž je v tom, že nahoře jsou dva muži a pokud chceš mít šanci na útěk, tak nesmíš nikoho z nich nechat naživu, rozumíš?“
„Dokonale.“
„Já se do toho zaplétat nemůžu, takže je to všechno na tobě. Mezi námi žádný spor není Sakuro, a proto ti dávám naději na útěk. Mí lidé by ale tak hodní nebyli. Na Marshallových ostrovech zůstat nemůžeš. Musíš zmizet nejlépe do nějakých chudých zemí světa. Navrhuji zkusit Afriku nebo Jižní Ameriku. Pamatuj si ale, že jsme se nikdy neviděli, a za žádných okolností se nesnaž po mě ani po své sestře pátrat, protože to není bezpečné.“
„Já nemám sestru!“
„No… dobře. Musíš mě ublížit, aby bylo zřejmé, že jsi mi utekla a poté se nějak zkus vypořádat s lidmi nahoře.“Akira pomocí nože, který měla v batohu, povolila Sakuře pouta. Sakura se postavila a chvíli jen tak zírala na Akiru, která očekávala ránu. Poté ji obešla a v okamžiku jí lokty silně udeřila do temene hlavy.

Když se Akira probrala, zvedla se ze země a uvědomila si, že se věci mají jinak, než si představovala. Měla za to, že od Sakury dostane jen pěstí, ale místo toho skončila omráčená a kdoví kolik času zatím uběhlo. Věděla, že pokud Sakura muže zabila, je vše v pořádku a pokud ne, tak může Tokutarovi předvést její mrtvé tělo a tím si získá jeho přízeň. Byla tu ale i třetí možnost a to ta, že Sakura jen utekla a v tom případě bude muset její práci dokončit sama, což klidně může vyvolat nechtěné komplikace. Akira se rozhlédla po svém batohu s věcmi, ale ten tu nikde nebyl. Uvědomila si, že udělala obrovskou chybu. Opatrně se z podpalubí vydala nahoru. Jen malý kousek od schodiště spatřila na podlaze ležícího Briana. Měl několik bodných ran a podříznuté hrdlo. Na přídi ležel i druhý muž s několika střelnými ranami na těle. Nikdo jiný v okolí nebyl. Akira zjistila, že motorový člun je pryč, což se dalo očekávat a tak skočila do vody a plavala co nejrychleji k ostrovu. Na Marshallových ostrovech už ji nic nedrží a až se Tokutaro dozví, že je Brian mrtvý, bude lepší být jinde, aby ho ani ve snu nenapadlo spojovat jeho smrt se svoji dcerou. Vrátit se teď hned do Japonska by ale mohlo vyvolat podezření a tak se rozhodla trochu prodloužit svůj výlet a navštívit Nauru.



16. 5. 1994 – Japonsko – Tokio – Byt Akiry Watanabe

Akira bydlela sama v poměrně jednoduše zařízeném bytě v Tokiu. Neměla toho tu moc. Bytu vévodila velká místnost, rozdělená na obývací pokoj a kuchyni. Dále tu byla koupelna, ložnice, posilovna a pracovna. Ve všech místnostech bylo jen to nejnutnější vybavení. Akira totiž často cestovala a tak se zde nechtěla nijak moc zabydlovat. Z tohoto důvodu se zdálo zvláštní, že se o byt dělí také se sedmiletým hnědosrstým psem plemene Tosa inu. Sice se o něj povětšinou starala Akiřina služebná, ale nechtěla se ho ani náhodou zbavit, protože ho ještě jako štěně dostala od Ichira k narozeninám. Na dveře bytu právě někdo zaklepal. Akira neočekávala návštěvu a tak přemýšlela, kdo jí chce vidět. Otevřela dveře a před sebou měla Tokutara Watanaba. Asi padesátiletý muž s černými vlasy s šedinami a především drsným a povýšeným výrazem ve tváři, který se snad nikdy neměnil. Už na první pohled bylo Akiře jasné, že se stalo něco opravdu výjimečného, neboť se ani jedenkráte nestalo, že by ji otec navštívil v jejím bytě. Za zády mu stáli ještě tři další muži, kteří tvořili jeho věrnou osobní stráž, bez které snad ani nebylo možné Tokutara zastihnout. Tokutaro a jeho muži napochodovali do bytu, aniž by cokoliv řekli. Akiře se tak naskytl pohled nejen na svého otce, který se zdál být naštvanější než obvykle, ale také na jeho ochranku. Hari Takugawa byl mistr v boji se dvěma meči. Takashi Ishida zase skvělý odborník přes nejrůznější střelné zbraně a o Daiki Shintarovi se říkalo, že je nejsilnějším mužem v Tokiu. Akiře neuniklo, že Daiki s sebou nese její batoh, o který přišla na Marshallových ostrovech. Akira si až teď uvědomila, jak je situace vážná. V batohu totiž měla mnohem víc, než jen Kasuminu fotku. Dávala si do něj i mnohé spisy a poznámky, které se týkaly nejen Kasumi, ale také jejího soukromého života. Tokutaro si batoh vzal a usadil se na pohovku, zatímco ostatní se rozestavěli kolem něj. Na jeho pokyn Akira přistoupila blíž. Byla tak nervózní jako ještě nikdy v životě.
„Dnes ráno mi přišel balík s tímhle batohem,“ řekl Tokutaro svým zvučným hlasem, „jediné, co v něm bylo, je tento dopis.“ Tokutaro předal Akiře popsaný list papíru. Ta si ho roztřesenou rukou vzala. „Přečti ho nahlas!“

Doufám, že se Ti tohle dostane do rukou, Ty špinavé zatuchlé prase. Není to tak dlouho, co mě nechala unést jakási čubka a poté mě zase osvobodila. Ze záznamů, které mi ve své neskutečné pitomosti v podstatě dala, už vím, že to je Tvoje dcera. Kromě toho vím také mnoho o své sestře Kasumi a o zvěrstvech, které jsi jí udělal. Nebude to trvat dlouho, Ty zkurvený bastarde a zaživa Tě vykuchám.
S přáním brzkého shledání
Sakura Sato


Když Akira dočetla, Tokutaro si dopis vzal a vztekle ho roztrhal. „Pošpinila jsi čest naší rodiny a opět to souvisí s Kasumi Sato. Nejen, že je pořád naživu, ale nyní se kvůli tobě proti nám staví i její sestra!“
„Obě dvě zadupeme do země, otče. Postarám se o to,“ řekla Akira a hlas se jí chvěl. Na Tokutarův pokyn vytáhl Hari wakizaši, což byl krátký meč podobný kataně. Předal ho Tokutarovi společně s úzkým provazem. Tokutaro obě věci dal Akiře a té bylo naprosto jasné, co to znamená.
„Už nejsi moje dcera,“ řekl Tokutaro. Akira malinkou chvíli přemýšlela nad tím, že zkusí bojovat a utéct, ale uvědomila si, že je to zbytečné. Nemá sebemenší naději. Přešla ke koberci, jež byl uprostřed místnosti. Posadila se a provazem si svázala kotníky k sobě. Poté zahájila meditaci, která byla vzhledem k vypjatosti situace obtížná. Jen stěží se dokázala soustředit a uvolnit svoji mysl pro ni bylo takřka nemožné. Nedokázala si přestat vyčítat chybu, kterou udělala a která ji dovedla až do této situace. Věděla, že rituální sebevražda Seppuku má být důstojným odchodem z tohoto světa a snažila se o to, jak jen mohla. Tak nějak doufala v to, že jí Tokutaro dá alespoň Japonskou dýku tantó, se kterou by si podřízla hrdlo, ale místo toho dostala wakizaši a s tím musel následovat rituál, který bude zakončen proříznutím dutiny břišní nejprve podélně a pak ještě příčně. Akira moc dobře věděla, že samotné umírání může trvat dlouhé hodiny a to v nesnesitelné agónii. Snaha o zklidnění při meditaci nepřicházela a tak aby měla vše co nerychleji za sebou, přešla k další části rituálu a tou bylo složení haiku.

Bolest veliká,
když člověk odchází sám
beze cti svojí.


Poté uchopila wakizaši a pevně ho stiskla. Otočila ostři proti sobě. Pohlédla prosebně na svého otce, který zachovával kamennou tvář, a poté shlédla dolů na svoje břicho, které nyní měla rozříznout. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Po tváři jí tekly slzy.
„Dost Akiro,“ řekl Tokutaro, načež překvapená Akira zvedla oči a s nechápavým výrazem ve tváři upřeně sledovala otce. Copak by Tokutaro přerušil jen tak rituál? Na to už je přeci pozdě nebo ne? Zdá se, že ne každý věří, že musí dodržovat pravidla stanovená před stovkami let. Mocný Tokutaro má zřejmě pocit, že to je on, kdo pravidla vytváří. Akiru to sice potěšilo, ale rozhodně si nedávala žádné klamné naděje. Tokutaro byl znám svými vrtochy a tak by nebylo divu, kdyby jí po chvíli přikázal pokračovat. Zatím však stále mlčel a zdálo se, že přemýšlí. Patrně volil mezi smrtí a životem své dcery a stále se nemohl rozhodnout.
Nakonec řekl: „Máš jeden měsíc na to, abys mi přinesla důkaz, že je Kasumi Sato mrtvá.“ Akira dost dobře nechápala, co to má znamenat a doufala, že k tomu Tokutaro něco dodá. Mezitím přeťala provaz na nohou a postavila se. Wakizaši s poklonou vrátila Harimu.

Tokutaro se stále k ničemu dalšímu neměl a tak se ho Akira opatrně zeptala: „Jak mám Kasumi během jednoho měsíce najít, když jsme její stopu ztratili před dvěma roky?“
„Už je to přes dva měsíce, co můj člověk, Taichi Araki, nalezl Cye McCalla. Již před rokem se mu podařilo dostat se přes Cyovu ženu Alice až k jeho přátelům v Itálii. Jedná se o rod Antoliniů, kteří žijí na okraji Říma a Taichi jejich sídlo sledoval. Cy se tam přeci jen objevil a Taichi se přes něj dostal až ke Kasumi. Nařídil jsem mu ať Kasumi sleduje i nadále a vyčkává, protože úkol ji zabít měl patřit tobě. Potíž je v tom, že jsi zmizela neznámo kam a teprve před nedávnem ses uráčila vrátit. Příště, pokud nějaké příště bude, mi předem oznámíš, kam jedeš a jak dlouho tam budeš. Ale teď zpátky k věci – Kasumi je nyní v Británii, ale patrně ne nadlouho, takže si musíš pospíšit. Podrobnosti se dozvíš až od Taichiho. Zítra s ním máš přesně v osm hodin večer tamního času schůzku v Londýnské restauraci Sung Chi.“ Tokutaro vytáhl z pod kabátu obálku a položil ji na stůl. „Je tam letenka, dostatek peněz a také další instrukce. Máš poslední naději, Akiro, a jestli zklameš i tentokrát…“ Tokutaro to nedořekl, ale nebylo to ani třeba. Akira moc dobře věděla, o co teď půjde a přemýšlela nad tím ještě dlouho poté, co Tokutaro a jeho lidé odešli. Buď zemře ona, nebo Kasumi, jiná možnost, zdá se neexistuje.



17. 5. 1994 – Velká Británie – Londýn – Restaurace Sung Chi

Akiru překvapovalo, že se s ní chce Taichi setkat v restauraci a navíc čínské. Už když sem vstoupila, zarazila ji výzdoba. Ze stropu visely červené lucerničky, které osvětlovaly nepříliš velký sál. Na stěnách byla tapiserie s motivem Velké čínské zdi, která tak jakoby obklopovala všechny návštěvníky a snad jim měla dodávat pocit bezpečí. V koutech sálu byly na stolkách klasické čínské vázy s mnoha nápisy. Akira se chvíli rozhlížela a zkoumala, jestli tu není Taichi. Mnoho lidí tu nebylo, ale na nikoho z nich neseděl Taichiho popis. Akira přesto raději vytáhla Taichiho fotku a schválně ji porovnala s lidmi, co tu seděli. Vypadalo to trochu divně, ale chtěla mít jistotu. Přestože bylo již po osmé večer, Taichi tu nikde nebyl. Předpokládala, že se někde zdržel, což bylo samo o sobě zvláštní, a tak se posadila k jednomu ze stolů, které od sebe byly odděleny zdobenými deskami s obrázky zvířat a otevřené krajiny, ve které byly rozestavěny pagody. Akira čekala čtvrt hodiny a poté si objednala a navečeřela se. Jídlo vůbec nebylo špatné, spíše naopak, ale těžko si ho mohla pořádně vychutnat, když její kontakt stále ne a ne dorazit. Rozhodla se tu zůstat až do pozdních hodin a mezitím popíjela jasmínový čaj a poslouchala vcelku příjemnou hudbu. Pozdě večer do sálu přispěchal mladý muž s dlouhými vlasy svázanými do copu. Chvíli se rozhlížel, a jakmile uviděl Akiru, přisedl si k ní.
„Ještě že jste pořád tu. Už jsem se bál, že…“
„Přejděte k věci, ano? Čekám tu už přes dvě hodiny.“
„Omlouvám se slečno, ale mám jisté nepříjemnosti a schůzku musíme přesunout jinam. Nemám moc času to vysvětlovat, tak pojďte se mnou.“ Akira nechala na stole dostatek peněz na zaplacení útraty a přidala i slušně spropitné. Poté vyšla ven a nastoupila do vozu, který tu měl Taichi připravený.
„Můžete mi vysvětlit, co se to děje?“ ptala se Akira, jakmile vyjeli z parkoviště.
„Kasumi není jediný cíl pana Tokutara, který se nachází v Británii. Proto jsme také měli schůzku v Londýně, protože jsem před tím potřeboval dokončit jinou práci, ale jak už jsem řekl, vyskytl se problém a budu vás muset požádat o pomoc.“
„Uvidíme, ale pochopte, že nejste jediný, kdo má Tokutarův nůž na krku.“

Taichi zastavil u ubytoven na okraji Londýna a vystoupal po schodech do patra, kde měl pronajatý byt. Akiru pozval dovnitř a ta tak mohla prohlížet lacině vybavený pokoj, ve kterém bylo jen to nejnutnější – kuchyňský linka, lednice, stůl s židlemi, skříně na oblečení, pár polic a také postel u které na zemi ležel svázaný muž s roubíkem v ústech. Už na první pohled bylo patrné, že mu chybí pravá ruka.
„Tohle je Donald Lee. V Japonsku vlastnil řetězec barů a heren a dost se u Tokutara zadlužil.“
„Takže má zemřít. To snad ale zvládnete sám, nebo ne?“
„Bohužel je to mnohem obtížnější. Tokutarovi ukradl v přepočtu něco málo přes sto šedesát tisíc liber a on chce vědět, kde jsou. Vím, že investice, které Lee uskutečnil od té doby ani zdaleka nedosahují takové částky, takže ty peníze stále někde má, otázkou je ovšem kde.“
„Počkejte chvilku…. říkal jste sto šedesát tisíc? To je…“
„Skoro dvacet milionů jenů. Jestli máte na mysli tohle.“
„Ano, vzpomínám si na tu krádež. Tokutara to tehdy neskutečně rozčílilo. Poslal po tom chlapovi dva své zabijáky, jenže neuspěli a pak na něj vytáhl těžký kalibr.“
„Kasumi Sato, já vím. Proto tomu chlapovi chybí ruka, jazyk a má jen jedno oko.“
„Evidentně stále žije, takže Kasumi také neuspěla.“
„Utekl jí, a ačkoli se ho snažila vystopovat, nevyšlo to. Byl to první a také poslední Tokutarův úkol, který nezvládla splnit. Také za to byla náležitě potrestána.“
„Proto jí chybí malíček?“
„Ne, to s tím nemá co dělat. Tokutaro byl vzteky bez sebe, když se dozvěděl, že Lee Kasumi uprchl. Byla to ta pověstná poslední kapka, po které jeho pohár trpělivosti přetekl a on nakázal svým mužům zabít…“
„Zabít její dítě. O tomhle vím.“
„Přesně tak. Ale pojďme k našemu problému. Ten chlap ví, že umře a navíc nemůže mluvit, takže… já nevím, jak z něj dostat místo, kde ukryl ty prachy. Budete mi schopná pomoct?“
„Pokusím se. Máte tu něco ostrého?“ Taichi se vrátil před dům, kde z kufru auta vytáhl solidní nůž. Nebyl nejnovější, ale funkční byl dostatečně. Předal ho Akiře, která se hned poté shýbla a v rychlosti podřízla Donaldovi hrdlo. Taichi na to nechápavě zíral.
„C-co jste to udělala?“
„Kde najdu Kasumi?“
„Cože?! Měla jste mi pomoci s…“
Akira chytila muže za cop, zvrátila mu hlavu dozadu a přiložila ke krku nůž. „Kde je Kasumi?“
„A-ale…“
„Mluv, řekni, co o ní víš, nebo tě zabiju!“
„Dobře, tak dobře, ale klid ano? Kasumi byla v České republice, když jsem se o ní dozvěděl. Pověsil jsem se na chlapa jménem Pietro Antolini a později ho podplatil, aby pro mě dělal špeha. Chtěl slíbit, že v žádném případě neohrozím jeho přítele, toho Cye a že je nechám dokončit nějakou práci. Souhlasil jsem, ale samozřejmě jen na oko a okamžitě jsem informoval Tokutara a požadoval další instrukce. Řekl, ať Kasumi hlídám. Od Pietra vím, že jela na Anglické panství Black Mirror a před pár dny odtamtud zmizela. Trochu jsem se ho vyptával a jak se zdá, tak zmizel i pán toho panství jakýsi Samuel Gordon a jeho snacha.“
„Kam odešli?“
„Není to zcela jisté, ale rodina Gordonů vlastní sídlo ve Walesu. Plánoval jsem tam zajet, ověřit si to a případně vyslechnout na Black Mirror sluhu Gordonů, o kterém mi Pietro řekl, ale ještě…“
„Máte přesnou adresu toho místa?“
„Ano mám všechno tady ve složkách ve skříni a…“
„Kdo všechno ví o tom, kde Kasumi je?“
„Ehh, jen já. Tokutara nemohu informovat o každé maličkosti, co se kde objeví.“
„Fajn. Díky.“ Akira čistým sekem podřízla Taishimu hrdlo. Ten zachroptěl a z rány mu začala vytékat krev. Zhroutil se k zemi, ale to už Akira vytahovala ze skříně papírové desky s několika listinami, poznámkami a mapami. Věděla, že odsud musí rychle pryč. Vražednou zbraň vzala s sebou a později hodila do Temže. Z hotelu, kde se ubytovala, vzala své věci a co nejrychleji zamířila na nádraží.



18. 5. 1994 – Velká Británie – Wales – Panství Gordonů

Bylo krátce po třetí hodině odpolední, když Akira konečně dorazila k vile Gordonů. Dlouhé míle musela jít pěšky, a když zahlédla honosnou vilu, obklopenou vysokou zdí s ostrými bodci na vrcholu, byla ráda, že je u cíle své cesty. Nebude trvat dlouho a opět se shledá s Kasumi. Byla na to připravená. Na sobě měla podobné oblečení, jaké měla před lety v klášteře a na zádech už jí viselo pouzdro s katanou. Tentokrát měla jen jednu. Přišla blíže k bráně a všimla si, že u ní stojí jakýsi muž. Nechtěla, aby si jí všimnul a vyptával se, takže nejprve počkala za rohem, dokud muži někdo neotevřel a nevpustil ho dál.
Teprve poté pomalým krokem přišla k bráně a všimla si zde černovlasého muže, který ji zavíral. Akira nevěděla, kdo to je, ale předpokládala, že by mohlo jít o pána panství. Zkoumavě si ji prohlížel a ona se mu ani nedivila.
„Dobrý den. Vy jste pan Gordon?“ zeptala se.
„Ano, jsem Samuel Gordon. My se známe?“
„Ne, to asi ne. Já vlastně ani nejdu za vámi.“
„Tak za kým tedy?“
„Chtěla bych navštívit paní Kasumi Sato. Vím, že tu je. Zavedete mě k ní?“
„Záleží na tom, kdo jste a co jí chcete.“
„Jsem Akira Watanabe a mám s Kasumi jednu nevyřešenou záležitost.“ Akira si všimla, jak Samuel hledí na její katanu. „Nebojte se, já vám nechci ublížit.“ Samuel si tím zase tak jistý nebyl.

Na zahradě se objevila Rachel. Zajímalo ji, co se to u brány děje a tak se přišla podívat blíž.
„Dobrý den, paní…“
„Rachel Gordonová a nebojte se, manželka tohohle křupana nejsem.“
„Ehm, jak už jsem řekla tady panu Samuelovi, ráda bych viděla Kasumi.“
„Vážně?“ Rachel neuniklo, že má Akira zbraň, ale vůbec jí to nevadilo.
„Zajdu se zeptat Kasumi a uvidíme, jestli má zájem se s vámi vůbec setkat,“ řekl Samuel a odešel. Jakmile zmizel ve vile, Rachel bránu otevřela.
„Kasumi je v hale ve vile. Pojďte, já vás k ní zavedu. Doufám, že tu zbraň na zádech máte kvůli ní.“ Akira neodpověděla, nakonec si vlastně ani nebyla jistá zdejšími poměry. Nezdálo se, že ti lidé drží spolu, spíše naopak, ale hlavní bylo, že je tady. Rachel ji přivedla do vily, kde byl Samuel, Kasumi a Mark. Pohledy Akiry a Kasumi se setkaly.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.01.2013, 20:41:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Prozatím do sebe vše zapadá (mám na mysli zejména jednání hrdinů, i co se psychologie postav týče) a o zvraty není nouze ani v této části (čtenář má možnost i nahlédnou "pod pokličku" či "za oponu" příběhu - pozorný čtenář si může určitého "souběhu" příběhových linek všimnout). Těším se na další díl, nejspíš dojde k souboji mezi Kasumi a Akirou. Ale nechci předcházet, protože tu karty rozdáváš Ty (jako autor). Stejně jsem zvědavý, jak ukočíruješ zbytek příběhu - ať už půjde o "zabití Kasumi" či "zabití toho monstra, které hlídá pekelnou bránu". Na chybky jsem víceméně nenarazil, snad jen jednu v psaní ji/jí (sázel bych na krátké ji - šlo nejspíš o tu ženu, hledat onu pasáž se mi však nechce a poznámky jsem si nedělal, tlačí mne čas). Takže se může stát, že jsem třeba i (čistě náhodou) nějakou tu práci šotků přešel. Hezký večer a psaní zdar.

P.S. Vrazím Ti sem docela malou a bezvýznamnou jedňuchu pro povzbuzení a uvidí se!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
DÉMON ALKOHOL
Anna Weberová
Posel smrti VII...
Lukaskon
Cela mocných
Turmangelika
obr
obr obr obr
obr

Hrdinka bez písmene
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr