obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Nečekaná odhalení ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 13.01.2013, 21:52  
8. kapitola
 

Ellad seděl na Raulovi, ruce měl svázané před tělem a místy se musel přidržovat přední rozsochy sedla, aby nespadl. Klusali. Klusali liduprázdnou Orrinorskou krajinou a stále k severovýchodu.
Tedy, hoch si alespoň myslel, že projíždějí Orrinorem. Na přemýšlení měl teď ostatně hromadu času. Útěkem se už rozptylovat nemusel, protože od posledního pokusu ho černooděnci nespustili ani na chvíli z očí a navíc ta pouta. Odporné hrubé provazy, které mu bránily ve volném pohybu a nepříjemně se mu zařezávaly do masa. Svaly měl od toho neustálého svazování celé bolavé, byl unavený, protože díky poutům spal špatně, a vůbec... Necítil se právě nejlépe. Bolest a beznaděj. To byly jeho hlavní společnice na téhle nedobrovolné cestě.
Už nevěřil, že se mu podaří utéct, a s pomocí přátel také nemohl počítat. I kdyby ho snad nakrásně hledali, všechny stopy dokonale spláchl ten veliký liják. Hoch vzdychl. Domů se už asi nikdy nevrátím.
V hlavě mu stále znovu a znovu znělo matčino varování a hlavně odpověď na jeho tehdy ještě bezstarostnou otázku.
„Zabili by tě. A to velmi krutě,“ řekla tehdy Lea a Ellad teď nepochyboval o tom, že to udělají. Zabijí ho, až zjistí, že jde o omyl. Chlapec už věděl, proč ho chytili i kam ho vlečou. A věděl už také, kdo jsou ti jezdci. Znovu si je změřil zachmuřeným pohledem. Jejich honosné černozlaté oblečení. Kulaté přilby se zvláštní ochranou tváří a černými koňskými žíněmi, které pouze Urinovi spadaly na ramena, ostatním trčely k nebi jako kartáč, dlouhé pláště, vysoké boty, přiléhavé kalhoty, drátěné košile s překvapivě krátkými rukávy a přes ně vesty vzadu se šněrováním, zdobené zlatým prošíváním v podobě kosočtverců. A také výšivkou. To, co Ellad původně považoval za květ nějaké zvláštní rostliny, bylo ve skutečnosti slunce. Hnusné a zmrzačené. Černé slunce ve zlatém poli se zlatě vyšitým jediným otevřeným okem uprostřed. Odporný erb. Erb Dagerladské královny Argaany... Ano, té Argaany, o níž s obavami mluvil Robert.
Ne, že by mu to řekli. S ním se vlastně vůbec nebavili. Dali mu jen najíst a napít a to bylo všechno. Ale pochopil to z jejich nepříliš častých tlumených rozhovorů. Mířili do hlavní Dagerladské pevnosti Bartheku a jeho chytili, protože Argaana věřila, že právě on je Orrinorský princ Bergon... No, on vlastně ne. Nik.
A právě to je ten omyl, který ho bude stát život. On není ani Nik, ani princ. Prý Nik. Celé to byl nesmysl. Nik. Obyčejný kluk z malé Aranhorské vesnice. Jeho matka a otec žili v Eriadoru spoustu let, vždyť Manuel býval v mládí Hraničářem, tak jakýpak princ. Navíc dávno mrtvý princ. Ellad věděl od matky, že poslední Orrinorský král padl v bitvě právě s Dagerladem a jeho jediný syn Bergon se pak i s matkou nešťastnou náhodou utopili v bažině. Tak jakýpak princ.
Nesmysl, který zaplatím životem, uzavřel své černé myšlenky Ellad a soustředil se zase na cestu.
Přešli do kroku. Slunce zapadalo a blížil se večer.
„My přenocujeme tady,“ zavelel Urin a zastavil svého hřebce.
Dojeli na malý palouk k úzké, ale prudké říčce, jejíž břehy byly jinak všude kolem porostlé hustým bezovým houštím a nevysokými mladými jasany. Černooděnci sesedli a pomohli z koně i Elladovi. Předali hocha Urinovi a sami se pustili do práce. Nejprve se postarali o koně. Odsedlali je a odvedli k říčce, aby se napili. Potom dva muži odešli pro dřevo a zbylí se věnovali přípravě skromné večeře. Rozdělali malý ohýnek a ohřáli nad ním zbytky masa od oběda, o které se pak spravedlivě rozdělili.
I Ellad dostal svůj podíl. Na večeři mu rozvázali ruce a nechali jej, ať se nají sám. Hoch si chvilku masíroval ztuhlá a odřená zápěstí, než se chopil přiděleného pokrmu. Přitom přelétl rychlým pohledem tábořiště. Co kdyby... Ale ne. Nešlo to. Utéct nebylo možné. Kolem něho stálo pět mužů, a i když budili dojem, že jen tak lelkují, hoch je odhadl dobře. Poznal, že z něho ve skutečnosti nespustí oči a sledují každý jeho pohyb. S unaveným povzdechem se tedy pustil do večeře. Nebylo toho mnoho, a tak dojedl brzy. Až příliš brzy.
Pětice mužů jej sevřela do těsnějšího obklíčení a Urin mu pokynul, aby přešel blíž k ohni. Když tak učinil, dal mu ze své lahvice napít, a pak ukázal dolů na zem. Ellad sklopil oči, zběžně si prohlédl své nocoviště a upřel pronikavý modrý pohled zpátky na Urina. Po chvíli s těžko potlačovaným hněvem sevřel čelisti, poslušně usedl a nechal se znovu spoutat. Pak si lehl a jeden z mužů přes něj přehodil Elwingův plášť. Už se nepral. Věděl, že tím stejně nic nezíská. Snad jen pár boulí a modřin navíc... A tělo jej bolelo i bez nich dost.
Černí muži se rozsadili kolem ohýnku a tlumeně se mezi sebou bavili. Probírali další cestu a Ellad se tak dověděl, že zítra opět přejdou hranice. Přejdou hranice a budou v Dagerladu. Chlapci se sevřel žaludek a opět pocítil strach. Lehce se zachvěl.
Ne. Ještě není konec, přesvědčoval sám sebe, a aby nepropadl panice, snažil se myslet na něco jiného. Bylo to ale těžké. Moc těžké. Nevnímat černé věznitele sedící kolem, hrubé provazy, které mu stále víc rozdíraly zápěstí, a nerovnou zem pod sebou.
Dost nepohodlné lůžko, zhodnotil v duchu a soustředil svou pozornost na rozhovor černě oděných mužů. Stále ještě ho překvapovala skutečnost, že jim bez potíží rozumí. Jim, cizincům z tak vzdálené země.
Aby zaměstnal myšlenky a odvedl je od své beznadějné situace, pokusil se najít nějaké vysvětlení. Jediné, co jej však po chvíli napadlo, byla jednotná Erská říše. Velké a mocné království, o němž v zimě četl ve staré knize. Tam jistě mluvili všichni stejným jazykem.
Jó, legendy a hrdinové. Ne, jako já. Ztracenec, odsouzený k smrti, který už nikdy neuvidí svůj domov, své přátele, svého otce, svou matku... Ach, mami, maminko... A Elladovi se v očích objevily slzy.


***


Bylo už po půlnoci, když se černooděnci uložili ke spánku. Zabalili se do plášťů, meče položili vedle sebe a za půl hodiny už všichni tvrdě spali. Všichni, až na jednoho. Ten seděl u ohně, unaveně hleděl do plamenů a jeho úkol byl prostý. Hlídat tábor i zajatce.
Ani Ellad nespal. I přes značné vyčerpání nemohl usnout. Vzpomínka na matku ho rozesmutnila, pouta škrtila a hrbolatá zem nepříjemně tlačila do levého boku, na kterém ležel. Natočil hlavu a pohlédl k nebi. Tam, vysoko nad ním pomalu táhly mraky a tvořily tak na noční obloze nepravidelné skvrny. Skvrny šedočerné nebo sytě černé, zdobené stříbrnými tečkami hvězd.
Brzy vyjde měsíc, zasnil se Ellad. Kolik takových nocí ještě spatřím? A dní, než...?
Z pochmurných myšlenek vytrhlo chlapce sotva slyšitelné prasknutí a vzápětí se ozval o něco silnější šramot v nedaleké houštině. Už napůl spící strážce sebou trhl a šel křoví prohlédnout. Ellad ležel k tomu místu zády, neviděl tedy krátký nehlučný zápas. Uslyšel jen tlumené zachroptění a znovu se rozhostilo ticho. Opět pohlédl na oblohu.
Ale co to? Strážce se na své místo nevrátil. Místo toho hoch ucítil něčí ruce opatrně přejíždějící jeho pouta, a potom chladný dotek čepele. Provaz povolil a on byl volný. Volný! Samým štěstím se mu zatočila hlava. S námahou se posadil a rozhlédl se. Chtěl poznat svého zachránce. Oheň však už dohoříval, a tak viděl pouze jeho obrys.
„Pssst,“ sykl neznámý. „Pojď.“
Ellad zkusil vstát, ale nešlo to. Údy měl tak ztuhlé, že se nemohl zvednout.
„Nevadí,“ zašeptal hlas vedle něho. „Pomůžu ti.“
A v tu chvíli ho chlapec poznal. S důvěrou se o Roberta opřel a vytáhl se na nohy.
„Teď jdeme. Pomalu a potichu,“ šeptl nečekaný zachránce a rukou objal chlapce pod pažemi.
Ellad, podpírán Robertem, toporně vykročil. Těch pár kroků po trávě ještě šlo, ale v porostu hoch okamžitě zapletl své zdřevěnělé nohy do nějaké větve a nocí se rozlehl praskot lámaného dřeva. Robert zaklel a oba zrychlili ústup. V táboře za nimi vypukl zmatek, ale oni se neohlíželi. Teď už to bylo jedno. Potichu nebo s rámusem, hlavně nejkratší cestou ke koni a pryč.
Konečně k němu dorazili. Robert pomohl Elladovi do sedla a chystal se vyhoupnout za něj, když se objevili první pronásledovatelé.
„Pozor!“ varovně vykřikl chlapec, ale to už k nim Robert stál čelem.
Potom jakoby se čas rozeběhl rychleji. Útočníci byli dva a okamžitě se na Roberta vrhli. Několik dobře mířených ran je však spolehlivě zneškodnilo. Hoch si oddechl a Robert se znovu otočil k Vraníkovi. Nasednout ale zase nestihl. Z houští vyrazili další tři černooděnci a opět se rozpoutala bitka. Ellad v té téměř černočerné tmě rozeznával jen rychle se pohybující stíny. Roberta nikdy předtím bojovat neviděl, a tak se ho zmocňoval stále větší strach.
Vždyť jsou tři a on je sám, říkal si v duchu a jeho strach rostl. A změnil se v paniku, když něčí ruce zachytily Vraníkovy otěže. Ze tmy se vyloupl Iffův obličej a hoch viděl, že se ten muž opět škodolibě šklebí.
Takže je konec.
„Ne, zpátky ne!“ zasípal a naprosto podvědomě trhl za otěže. Vraník sklopil uši dozadu a postavil se na zadní.
To Iff nečekal. Lekl se a otěže pustil. Nečekal to však ani Ellad. I on zahodil otěže. Oběma rukama objal hřebcův mohutný krk a prsty mu zamotal do hřívy.
Nesmím spadnout! Nařizoval si, zatímco rozzlobený Vraník prudce hrabal předníma nohama ve vzdychu.
A pak se opět všechno seběhlo strašně rychle. Ozvalo se několik krátkých, tupých úderů, z nichž jeden byl hlasitější než ostatní, Vraník klesl zpátky na všechny čtyři, za Elladem se téměř ve stejném okamžiku ocitl nějaký muž a pobídnutý černý hřebec se dal do pohybu. Ellad byl tím vším tak překvapený, že mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Strnule seděl v sedle a křečovitě se držel hřívy. Vlastně se vzpamatoval, až když zaslechl tichý hlas muže za sebou.
„To bylo od tebe chytré, chlapče, zapojit taky Vraníka. Myslím, že ten nakopnutej se z toho už nevzpamatuje,“ šeptal mu do ucha s nádechem veselosti Robert a Elladovi opět chvíli trvalo, než si spojil právě prožité okamžiky s Robertovými slovy.
Takže ty údery byly rány pěstí a ten jeden hlasitější... To vzpínající se Vraník zasáhl Iffa kopytem. Dobře mu tak. Pomyslel si s jistým zadostiučiněním a chystal se vše sdělit svému staršímu společníkovi, když... Když vyjeli z porostu. Na nebi konečně vyšel měsíc, vykoukl z mraků a svým stříbrným světlem ozářil jen trávou porostlou planinu před nimi.
„Drž se, chlapče!“ přikázal Robert, pobídl Vraníka a černý hřebec poslušně zrychlil.
Elladovi tak nezbylo nic jiného, než nechat si své vyprávění na jindy. Divokým tryskem se hnali vpřed a věděli, že černooděnce budou mít co nevidět v patách. Věděli, že Urin je nenechá jen tak ujet. On i zbytek jeho mužů osedlá koně a začne hon.


***


„Boji se nevyhneme. Dojedou nás,“ řekl Elladovi Robert a zastavil unaveného koně. Potom pomohl chlapci na zem a otočil Vraníka proti přijíždějícím jezdcům.
„Ty si vem tohle, chlapče. Bude se ti hodit a alespoň ho vyzkoušíš,“ dodal ještě a předal Elladovi krátký, jednoruční meč, který vytáhl z pochvy u sedla. Sám z pochvy u opasku vytasil meč o dost delší a připravil se na střet.
Hoch potěžkal v ruce zapůjčenou zbraň a v bledém světle právě se rodícího dne si ji rychle prohlédl. Spíš obyčejná, bez zvláštních ozdob. Dobře mu však padla do ruky a byla dokonale vyvážená. Několikrát s ní na zkoušku zakroužil, trochu si protáhl zdřevěnělé nohy a i on se připravil na nadcházející bitku. Postavil se do střehu po Robertově levici a s napětím čekal na přijíždějící pronásledovatele. Teď bude mít zcela jistě možnost vyzkoušet, co všechno se od Vigga naučil. Nad tím, kde vzal Robert tolik mečů, se v té chvíli vůbec nepozastavil.
Černí jezdci mezitím dojeli na dohled. Ellad napočítal deset pohybujících se bodů.
Ale, to přece není možné? Nevěřil hoch vlastním očím. Vždyť přece...?
Vše se vysvětlilo o pár vteřin později. Jezdci se ještě víc přiblížili a on už věděl, že skuteční jezdci jsou tam jen čtyři. To ostatní byli jenom samotní koně, volně běžící za svými řízenými druhy. Ellad si oddechl. Čtyři jsou lepší než deset. Přesto ale, i čtyři jsou dost... No, uvidíme.
První je napadl sám Urin. Vrhl se na Roberta s vytaseným mečem. Muž však jeho ráně mistrně uhnul a sekl ho do stehna. Ke srážce ale nedošlo jen mezi jezdci. Robertův Vraník uštědřil projíždějícímu hřebci bolestivý kousanec do krku, a tak měl ošklivě zraněný Urin co dělat, aby koně uklidnil a otočil zpět k nepřátelům, zatímco druhý z jeho mužů byl po stejně nevydařeném útoku sražen z koně. Rychle se však postavil a s napřaženým mečem se vrhl na Ellada. Chlapec výpad vykryl. Zbraně se zkřížily ve výši obličeje a oba soupeři si pohlédli zblízka do očí. Cizí muž se zasmál a obrovskou silou hocha odhodil. Ellad ztratil meč a tvrdě dopadl na zem. Před očima se mu míhaly velké tmavé kruhy a víčka se mu sama zavírala. Prudce třepl hlavou. Tím se alespoň částečně vzpamatoval a v poslední chvíli se vyhnul dalšímu nepřátelskému výpadu.
Útočník mu mířil jílcem meče na hlavu ve snaze zbavit jej vědomí, neboť velitelův rozkaz zněl jasně – chytit hocha živého. Zbraň na svůj cíl nedopadla a muž ztratil na okamžik rovnováhu. Toho Ellad ihned využil. Přetočil se na bok a vší silou jej kopl do ruky, v níž držel svůj černý meč. Překvapený cizinec se zarazil a z bolestí ochromených prstů mu vypadla zbraň. Hoch vstal. Na víc ale čas neměl. Rozzuřený černooděnec znovu zaútočil, tentokrát pěstí. Chlapec obratně uhnul a silnou ranou zasáhl rytířův nos.
Postižený zachrčel a prudce do Ellada strčil. Hoch se tak ocitl opět na zemi. Rychle se překulil a snažil se dostat na nohy. Černý jezdec byl ale rychlejší. Popadl chlapce za oděv na hrudi, postavil ho a uštědřil mu tvrdou ránu do obličeje. Tím jej odhodil kus stranou, sebral svou zbraň a vítězoslavně se zachechtal.
Toho krátkého zaváhání Ellad opět využil. Namáhavě se postavil, přitom uchopil ztracený meč a z posledních sil vyrazil do zuřivého protiútoku. Překvapený cizinec se snažil jeho rychlé výpady krýt, ale při čtvrtém udělal chybu a zaplatil ji životem.
Hoch se však ze svého vítězství neradoval, vyčerpaně klesl na kolena a ztratil vědomí.


***


Poté, co se Urinovi podařilo zklidnit bolestí zdivočelého koně, obrátil ho zpět na bojiště. Ihned si všiml zápasícího chlapce a chystal se mu vpadnout do zad. Jeho čin však překazila Robertova dýka. Prolétla vzduchem, zasáhla černého vůdce do drátěnou košilí nechráněného pravého předloktí a tím jej úplně vyřadila z boje.
Robert totiž odhalil jeho úmysl a nezaváhal. Víc ale udělat nemohl. Musel nechat Ellada osudu, protože dorazil třetí černý rytíř a chtěl mu rozpoltit lebku. Robert ránu vykryl, odbodem srazil nepřátelský meč stranou a bleskurychlým pohybem své zbraně pak usekl protivníkovu ruku těsně nad loktem.
A už tu byl poslední z pronásledovatelů. Před jeho první ranou Robert uhnul a další už jezdec nestihl. Robertovo neuvěřitelně rychlé mávnutí mečem jej připravilo o hlavu. Muž dokončil smrtící oblouk své zbraně, pobídl hřebce do cvalu a vyjel proti Urinovi, který jako jediný z nepřátel ještě seděl v sedle. Velitel černých jezdců na něj ale nečekal. Bodl koně ostruhami a tryskem opustil bojiště.
Robert Urina nepronásledoval. Otočil Vraníka a doklusal zpět k ležícímu chlapci. Svezl se ze sedla, odložil do trávy svůj zkrvavený meč a s obavou poklekl u jeho nehybného těla. Zběžně jej prohlédl a ulehčeně vydechl. Hoch žije.
Poněkud uklidněn znovu vstal, přešel ke koni, z pravé sedlové brašny vyndal lahvici s vodou a kousek čistého plátna a vrátil se zpět k chlapci. Jemně mu odhrnul z ošklivě rozbitého obličeje prameny neposlušných vlasů, navlhčil plátěný hadřík vodou z lahvice a začal Elladovi opatrně smývat z tváře špínu, pot a zasychající krev. Hoch se po chvíli zavrtěl a slabě zasténal. Ten příjemný chladivý dotek jej probudil. Pomalu otevřel oči a jeho pronikavý modrý zrak se setkal s Robertovým.
„Vítej zpátky, hochu,“ usmál se na něj muž. „Obličej máš pěkně zřízený, ale jinak jsi, zdá se, v pořádku.“
„Jo, teď už jo,“ zaskuhral skřehotavě Ellad a z natrženého rtu se mu opět spustila krev. Nevšímal si toho a dodal. „Jsem volný. Díky. Už jsem nevěřil, že...“
„Nemluv zbytečně. Rád jsem ti pomohl,“ přerušil chlapce Robert a podal mu vlhké pláténko, aby si mohl zastavit krvácení a chladit ránu. „Všechno mi řekneš později. Ten ret se mi vůbec nelíbí, a když se tak dívám na tvůj nos, divím se, že není zlomený.“
„Ale jak...?“ neovládl zvědavost a svůj všetečný jazyk Ellad.
„Říkám později,“ zopakoval důrazně Robert. „Teď se napij, a pak odjedeme. Najdeme nějakou vodu a trochu si odpočineš. Určitě jsi toho v posledních dnech moc nenaspal.“
Hoch už se chystal vyslovit další ze svých zvídavých otázek, ale rána v koutku úst ošklivě zabolela, a tak ji zase spolkl.
Robert má pravdu, řekl si v duchu. Na dotazy a odpovědi bude dost času později. Naposledy si jemně přejel po rozbitém rtu vlhkým hadříkem a vrátil jej Robertovi. Výměnou za něj dostal lahvici se zbytkem vody. Přiložil její hrdlo k ústům a hltavě pil. Potom předal i lahvici, už prázdnou, a pokusil se posadit. Vyčerpaně však klesl zpět do zdupané trávy, přikryl si čelo dlaní, stiskl k sobě čelisti a silou vůle se snažil alespoň trochu zahnat nesnesitelnou bolest. Měl pocit, že mu ta hlava snad praskne.
„Jen klid, chlapče,“ promluvil k němu laskavě Robert. „Pěkně pomalu. Půjde to. Uvidíš.“
Hoch tedy zůstal ještě chvíli ležet a ostrá bolest hlavy postupně odezněla. Ne úplně, ale z větší části ano. Pomalu a za vydatné pomoci Roberta se posadil a rozhlédl po bojišti. Tři mrtví, ale Urin mezi nimi nebyl.
„Byl těžce raněný. Nechal jsem ho jet,“ zodpověděl Robert jeho nevyslovenou otázku a vstal. „Ty ještě seď a odpočívej. Připravím koně.“
A odešel k Vraníkovi. Vrátil do sedlové brašny lahvici i špinavý kus plátna a převedl hřebce blíž k chlapci. Potom zvedl svůj meč a pomalu přešel k mrtvému, kterého Ellad zabil. Vedle nehybného těla pořád ležela jeho druhá zbraň a z opasku padlého trčel jílec jemu dobře známého nože. Usmál se.
„Myslím, že tohle je tvoje,“ vytáhl zbraň z pochvy a rukojetí napřed ji předal chlapci. Hoch poděkoval úsměvem a slabým kývnutím hlavy, což vyvolalo nový příval ochromující bolesti.
Zatímco Ellad k sobě pevně tiskl čelisti a přivíral oči ve snaze co nejdříve se zbavit toho nechtěného pocitu, Robert sebral mrtvému černooděnci ještě pochvu a ladným obloukem ji vrátil do klína původnímu majiteli. Vrhl krátký, zvídavý pohled na zvláštní, cizí černou zbraň a lehce se jí dotkl i rukou. Zlehka přejel prsty přes zlatem zdobený jílec až k úplně neporušenému ostří a pochvalně pokýval hlavou.
„Dobrý meč... Ale ta barva?!“ neodpustil si, odvrátil se od něj a začal se věnovat své zbrani. Očistil ji o oděv padlého nepřítele a vrátil zpět do pochvy u opasku. Pak se sehnul, zdvihl ze země pohozený druhý ze svých mečů, také ho pečlivě očistil a zasunul zpátky na místo – do pochvy k Vraníkovu sedlu. Poplácal černého hřebce po krku a zkoumavým pohledem přelétl koně nepřátel, kteří se, zbaveni jezdců, klidně pásli vedle svých padlých pánů. Po chvilce spokojeně kývl a zamířil k vybranému zvířeti. Ellad ho sledoval očima a nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Toho ne!“ křikl nakonec a hned toho litoval. Prudká bolest mu připomněla, že má raději mlčet a hlavou příliš nepohybovat.
Robert se na chlapce překvapeně otočil.
„Proč ne?“ divil se a se zřejmým znepokojením svraštil obočí. Elladovi už zase krvácel zraněný ret.
Hoch si však s rudým pramínkem, který mu stékal na bradu, velké starosti nedělal. Setřel krev rukávem, zhluboka se nadechl, aby ovládl bolest, a řekl jen dvě slova. „Chci Raula.“
Pak ukázal prstem na toho správného valacha a Robert už se dál nevyptával. Jen se na chlapce usmál, přikývl a zamířil ke koni.
„Tak ty jsi Raul,“ oslovil vraníka tiše a pohladil hlavu, která se k němu zvědavě natáhla. Valach si toho neznámého muže s příjemným hlasem očichal, nechal se od něj podrbat na čele a konečně i odvést k chlapci, jehož nesl na hřbetě už několik dní.
„Tak polez, hochu,“ oslovil Ellada Robert a pomohl mu na nohy. „Dobrý?“
„Dobrý,“ přikývl chlapec a opět zalitoval.
Žádné řeči a prudké pohyby, napomenul sám sebe, protože natlučená hlava o sobě dala zase vědět. Zůstal tedy pár vteřin klidně stát, trpělivě počkal, až bolest trochu odezní, a potom se s další Robertovou pomocí vydrápal do sedla.
I Robert se pak vyhoupl na Vraníka a oba krokem zamířili zpět k Aranhorské hranici.


***


Robert s Elladem vedli koně k jihozápadu. Vraceli se téměř tou stejnou cestou, kterou hocha před pár dny vlekli černí jezdci. Planinu, na níž s nimi závodili, vystřídal smíšený les. Ve větvích nad hlavami jezdců tiše ševelil mírný vánek a Ellad si plnými doušky vychutnával ten uklidňující zvuk. Stále ještě se v duchu radoval ze znovuzískané svobody a z pocitu, že se vrací domů. Jel za Robertem a nevědomky se usmíval. Na stromy, na úzkou stezku, na sluneční světlo občas probleskující bujným porostem i na neviditelné ptáky, vesele švitořící všude kolem. Oh, jak je ten život krásný...
S Robertem moc nemluvil. Léčil si svůj zraněný ret a tu spoustu otázek, kterých měl plnou hlavu, odložil na později. Hořel sice zvědavostí a na rozhovor se neskutečně těšil, ale tentokrát mu nezbylo nic jiného než se ovládnout. Místo toho se opájel klidnou a mírumilovnou krásou přírody a z nedostatku jiné činnosti porovnával koně. Oba vraníci a přece každý úplně jiný. Vraník byl větší, mohutnější a obdélníkového tělesného rámce. Naproti tomu Raul byl spíš do čtverce. Ušlechtilé zvíře s hustou vlnitou hřívou a ocasem a zvláštní delší srstí kolem všech čtyř kopyt. Také chody měli zcela odlišné. Vraník byl jistě rychlejší, ale hoch ze zkušenosti z útěku věděl, že nevydrží běžet rychle dlouho, a krok měl spíš plochý, úsporný. Kdežto Raul neměl s vytrvalostí potíže a jeho vznosný chod už chlapec ocenil. Hned při první jízdě na jednom z černooděncových vraníků... Nutno ovšem přiznat, že tenkrát ne příliš lichotivě. To se teď ale změnilo. Elladovi se černý valach neskutečně líbil a doufal, že časem z nich budou dobří kamarádi. Ani na chvíli si nepřipustil myšlenku, že by se snad měl po příjezdu domů koně vzdát.


***


Třetího dne ráno přejeli Aranhorskou hranici a Ellad pocítil nevýslovnou radost. Konečně zase doma.
Ze zajetí se už téměř vzpamatoval. Bolest hlavy odezněla, podařilo se mu dohnat nenaspané hodiny a rozhýbat od pout ztuhlé a unavené svaly. Cítil se prostě úžasně... Jen obličej měl stále ošklivě pobitý. Čelo nad pravým okem mu zdobil nehluboký, ale dlouhý šrám, levé tvořilo součást okraje veliké červenofialové modřiny, která mu obarvila nos a jeho nejbližší okolí, a ani ret ještě nebyl v pořádku. Robert jej sice chlapci několikrát denně potíral jakousi pronikavě vonící, chladivou mastí, ale stále to nebylo ono. Rána při každém otevření úst praskala a krvácela. Ellad na to však nedbal. Už se cítil natolik dobře, že nedokázal dále držet na uzdě svou zvědavost. Hned, jak vjeli do Aranhoru, začal s otázkami.
„Jak jsi mě našel?“ vyslovil nahlas tu, která mu nejvíc vrtala hlavou.
Robert si při pohledu na tenký pramínek krve vytékající z chlapcových úst odevzdaně vzdychl, ale odpověděl. „Byl jsem v Nurasu...“
„Tys byl v Nurasu? V Orrinorském hlavním městě?... Proč?“ Vyrazil ze sebe Ellad a neslušně mu skočil do řeči.
„Kdybys mě tak nechal mluvit,“ vzdychl na oko vyčítavě Robert a zamračil se na rudou stružku na chlapcově bradě.
Hoch nelenil, hbitě si ji otřel rukávem a teď už potichu čekal na mužova další slova.
„Jel jsem k tamnímu mečíři. Nejlepšímu, co znám, a koupil u něj zbraň, kterou jsi před pár dny bojoval...“
„Tak proto máš dvě,“ zašeptal spíš pro sebe Ellad. Nahlas pak dodal, jen tak pro ujištění. „Ta druhá, delší, ta je tvoje?!“
„Ano, moje,“ přiznal trochu váhavě Robert a chystal se pokračovat, ale hoch jej opět přerušil.
„Nikdy jsem tě s mečem neviděl, ani jsem nevěděl, že s ním umíš bojovat. A jak bojovat? Skvěle... Kdo vlastně jsi, Roberte, a co děláš? Čím se živíš?“
Chlapcův obdiv vystřídaly dvě otázky, které jej trápily už několik let. Zastavil Raula a pohlédl přímo na svého jako vždy černě oblečeného společníka. Obličej měl vážný a z koutku úst mu opět vytékala krev. Zase použil svůj rukáv, ale zrak z muže nespustil.
I Robert zastavil koně. Zkoumavě se zadíval do těch známých, pronikavých modrých očí a po chvíli ticha se přece jenom rozhovořil.
„Tenhle meč,“ zlehka ťukl prsty do jílce, „je můj už mnoho let a učil jsem se s ním zacházet od svých deseti... A kým jsem? Chovám koně. Odkud myslíš, že máte Varra?“
„Koně?“ Ellada ta jednoduchá odpověď překvapila. „Ale...“
„Ale?“ zopakoval pobaveně Robert a zvedl obočí.
„Ale, říká se... Říká se, žes byl rytířem. Orrinorským rytířem.“
A bylo to venku.
Robert okamžitě zvážněl a hodnou chvíli mlčel. Ellad už ani nedoufal, že odpoví.
„Ano,“ přiznal nakonec ten tajemný muž. „Byl jsem Orrinorským rytířem, ale to už je dávno. Teď chovám koně. Můžeme pokračovat?“
Ani nečekal na odpověď a pobídl Vraníka opět do kroku.
Takže je to pravda, říkal si v duchu Ellad, když ho následoval.
„Takže jsem byl v Nurasu a koupil jsem meč,“ rozpovídal se zase Robert a doufal, že tím předejde dalším nepříjemným otázkám, ale mýlil se.
„Jak to tam vypadá? V Nurasu?“ přerušil ho už kdoví pokolikáté Ellad.
„V Nurasu?“ ujišťoval se pomalu Robert a byl rád, že se dotaz netýká jeho minulosti. „No, je to krásné město. Velké. Postavené z bílého kamene. Když k němu přijíždíš a je slunečno, máš pocit, že září... Bílý klenot zasazený do syté zeleně Rabarské planiny. Nejhezčí město jaké jsem viděl.“
Robert se zasnil. Hoch odhadoval, že je ve vzpomínkách zpátky v Nurasu, a nerušil ho. I on se ztratil v myšlenkách. Nepřítomně hleděl někam za obzor a z paměti se mu vynořily zářivě bílé zdi. Vzpomněl si na ten zvláštní sen, který se mu zdál, když se zraněný na boku zmítal v horečce.
„A co dál?“ vzpamatoval se po chvíli a odpoutal svůj pronikavý zrak od obzoru. „Proč sis kupoval další meč?“
„Nekoupil jsem ho pro sebe, ale pro syna... Teď je však tvůj.“
Hoch v ohromení vykulil oči.
Meč. Můj vlastní meč. Ne žádná cvičná dřevěná zbraň, ale skutečný meč. A navíc od nejlepšího mečíře v Orrinoru... Ale... Co tomu řekne matka? Vystřízlivěl. Jistě bude proti. Nemá zbraně ráda. To je také nejspíš důvod, proč ještě nikdy neviděl s mečem Roberta. Na statek svou zbraň ten muž asi nevozil.
A začal protestovat.
Robert jej však okamžitě zarazil. „Je tvůj. Zasloužíš si ho... V tom boji sis vedl dobře.“
„Ale, vždyť jsi to neviděl,“ namítl chlapec.
„Ne, neviděl... Přežil jsi však a to hovoří za vše,“ ukončil Robert a Ellad ustoupil. A ustoupil rád. Také jej potěšila ta pochvala. Ze zkušenosti věděl, že tenhle černě oděný, prošedivělý muž chválí málo.
„Ty máš syna?“ začal tedy z jiného soudku.
Robert na něj překvapeně pohlédl. Pak si ale vzpomněl na černovlasého klučinu, který na něho čeká doma, a usmál se. „Ano. Je o rok mladší než ty a jmenuje se Robin... Ještě nějaké otázky?“
„Jo. Pořád jsi mi nevysvětlil, jak jsi mě našel,“ vrátil se ke svému prvnímu dotazu Ellad.
„Na to je odpověď jednoduchá. Má žena Daria mi řekla, abych se vracel oklikou.“
„Daria. Ona umí předpovídat budoucnost?“ vyhrkl Ellad a zase skočil staršímu muži do řeči.
„Ano. Občas ano,“ připustil Robert a při pohledu na rudý pramínek vytékající z chlapcových úst dolů na bradu rychle dodal. „To prozatím stačí. Vyptávání bylo až dost. Teď budeš potichu až do večeře, ať se ten zpropadený ret začne konečně hojit... Trochu popojedem.“
A opět na chlapce nečekal a zrychlil. Tentokrát do cvalu.
Hoch si setřel krev rukávem a s chutí jej následoval. Popohnal Raula, a pak už si jen vychutnával ten neskutečně krásný houpavý pohyb vpřed.


***


Ellad se chtěl začít vyptávat hned po večeři, ale Robert ho předešel. Zajímali ho černí jezdci a hoch se nenechal dvakrát pobízet. S vážnou tváří mu pověděl všechno, co odposlouchal a vypozoroval během zajetí i jak se vlastně do rukou těch černě oděných mužů dostal. Robert jej ani jednou nepřerušil a velmi pozorně poslouchal. Jen jeho tvář byla zachmuřenější a zachmuřenější.
„Takže opravdu Argaana,“ pronesl tlumeně, když chlapec skončil, a mírně pokýval hlavou. „Myslel jsem si to.“
„Kdo vůbec je, ta Argaana? Kde se vzala? Vždyť v Dagerladu vládl král Telchar?“ zajímal se o tajemnou a nejspíš i krajně nebezpečnou ženu Ellad.
„Argaana je vlastně Dagerladská princezna,“ vysvětlil poměrně ochotně Robert. „Jediná dcera krále Morgatha. Ten vládl před Telcharem...“
„A padl v bitvě s Orrinorskou armádou na planině Surrah,“ doplnil pohotově Ellad. Robert kývl, a hoch pak ještě zamyšleně dodal. „Nevěděl jsem, že Morgath měl dceru?“
„Mimo Dagerlad to věděl málokdo a v Dagerladu se to všichni na Telcharův rozkaz snažili zapomenout,“ poučil chlapce muž.
„Proč?“ neudržel zvědavost na uzdě Ellad.
„Byla ještě malá, když Morgath padl. Takže na trůn v Dagerladu usedl její strýc a Morgathův mladší bratr Telchar. Ona se mu však snažila do vlády mluvit. Tak ji zavřel do věže,“ Robert zmlkl a snažil se zahnat nepříjemné vzpomínky na dobu Argaanina rádcovství.
To ale Ellad nevěděl, a tak soucitně vydechl. „Chudinka.“
„Jakápak chudinka,“ vzpamatoval se velmi rychle ze zamyšlení Robert. „Ta chudinka, jak říkáš, nechala nejspíš Telchara zabít a teď bude místo něj vládnout.“
„Ale, vždyť...“ chabě se pokusil namítnout Ellad, ale Robert se tentokrát přerušit nenechal. „Bude vládnout a z toho pro nás nic dobrého nekouká. Nedávno začala a podívej, co tropí. Posílá černé zabijáky do sousedních království a unáší malé kluky.“
„Takže ty myslíš, že bude hůř? Myslíš, že ona ohrozí mír na poloostrově?“ zvědavě a s obavou se zeptal Ellad.
„To ukáže jen čas, hochu,“ povzdechl si muž a zmlkl.
Ani chlapci nebylo náhle do řeči. Rozpoutá tahle Argaana svými nesmyslnými skutky opravdu na Erském poloostrově válku?
Z úvah jej o hodnou chvíli později vyrušil Robert. Poukázal na pozdní noční hodinu a poslal ho spát.
Sotva druhý den ráno vyjeli, přemohla chlapce opět zvědavost. Argaana a její muži zaměstnávali veškeré jeho myšlenky.
„Ti jezdci hledali Bergona. Orrinorského prince. Proč mi tedy matka říkala, že hledají mě?“
Robert si povzdechl. „O tom už jsme přece mluvili. Oni nevědí, jak princ vypadá, znají jenom jeho přibližný věk. Hledají tedy chlapce, který nemá otce, případně ani matku.“
„Ale já mám oba rodiče,“ namítl Ellad.
„To ano, jenže ne v Eriadoru... A konečně, považovali tě přece za Nika, ne?“ připomněl Robert.
„To je pravda,“ uznal zamyšleně Ellad. „Ten má však rodiče taky. Oba. Proč tedy chtěli chytit právě jeho?“
„Jo, tak tohle já nevím,“ znovu si povzdechl prošedivělý muž.
Hoch na chvíli ztichl a oba jezdci jeli kus cesty mlčky, pohrouženi v myšlenkách. Po čtvrt hodině si však Ellad přeci jenom dodal odvahy a vyslovil další otázku. „A ty myslíš, Roberte, že je to pravda? Že princ Bergon žije?“
„Argaana tomu věří,“ uhýbal muž.
„Ale co si myslíš ty? Žije nebo ne?“ nedal se odbýt Ellad a zavrtával do staršího spolujezdce svůj pronikavý modrý pohled.
Robert mu chvilku čelil, pak ale očima uhnul.
„Já vím, co vím,“ téměř odsekl. „A jedno vím jistě. Ti muži se vrátí.“


***


Robert s Elladem výrazně zrychlili. Hodně klusali, a když to dovolovaly přece jenom omezené síly jejich koní a příroda, s chutí nacválali. Stále jeli lesem a mnoho spolu nemluvili. To důležité už řečeno bylo, a tak se teď věnoval každý raději svým myšlenkám. Tedy, Robert se trápil hlavně starostmi s Argaanou a jejími jezdci, zatímco Ellad odsunul tu hrozivou ženštinu prozatím do pozadí své mysli a zabýval se mnohem příjemnější věcí. Návratem domů. Neskutečně se těšil nejen na statek jako takový – obytný dům, stáj, zahrádku, políčko, sad i okolní louky, ale hlavně samozřejmě na jeho obyvatele. Už se těšil na Doganův kňučivý vítací štěkot, na otcův věčný úsměv i matčino láskyplné objetí. Těšil se na radost v jejich tvářích, až vjede na dvůr. Prostě, těšil se na všechno, co dělá domov domovem.
A pak to konečně přišlo. Les ustoupil a před oběma jezdci se otevřela travnatá rovina Suchých stepí. Byli téměř u cíle.
Přesto trvalo ještě většinu dne, než se dostali ke statku. Až po setmění zabušili na zavřenou bránu. Odpověděl jim nejprve Doganův štěkot, pak okolní černočernou tmu ozářilo tlumené světlo vycházející ze dvora a teprve potom se ozval i Waldorův ne právě přátelský hlas.
„Kdo tam je?“ křikl.
„Dva hladoví a unavení pocestní,“ odpověděl vesele Robert a tak tak překřičel teď už přátelské vlčákovo kňučení.
„Pane Roberte, jsi to ty? Cože dneska tak pozdě?“ divil se Waldor a hned otvíral vrata. Psa přidržel za obojek, aby hosty neobtěžoval svým radostným vítáním.
Sotva byla brána dokořán a on se tak ocitl nečekaným hostům tváří v tvář, překvapeně vykulil oči, obličej se mu rozzářil šťastným úsměvem a prsty svírající kožený obojek povolily.
„Ellade! Ellade, ty žiješ! Ty kluku zlatá! My už tě oplakali,“ hlas mu selhal dojetím a po neoholených tvářích stekly dvě slzy.
Šedý vlčák zatím volně pobíhal kolem obou jezdců, radostně poštěkával, přátelsky vrtěl ocasem a pletl se koním pod nohama.
„Dogane, ke mně!“ odvolal psa Waldor, který už se zase plně ovládal, a Ellad s Robertem konečně vjeli na pochodní osvětlený dvůr. Tam sesedli, přivítali se s Doganem, už zase puštěným, a Waldor zavřel vrata na závoru.
„Oh, Ellade!“ zazněl v tu chvíli přidušený ženský výkřik.
Lea stála na prahu, vylákána ven nezvyklým hlukem, a strnule, téměř nevěřícně hleděla od pláče zarudlýma očima na svého syna. Živého a zdravého.
„Mami! Maminko!“ vykřikl Ellad a vrhl se k utrápené mladé ženě.
Lea jej sevřela v náručí, líbala ho do rozcuchaných špinavých vlasů a neustále šeptala jeho jméno. Po tvářích se jí kutálely veliké slzy a vypadalo to, že chlapce z objetí už nikdy nepustí... A ani Elladovy oči nebyly v tu neskutečně krásnou chvíli suché. Hoch si plně vychutnával ty přenádherné okamžiky lásky a bezpečí a celou jeho bytost doslova zahltil divoký proud citů. Radost a štěstí. Lítost a smutek. Tohle všechno v něm vřelo v podivné směsici a valilo se to ven v podobě slz. Drobných, slaných kapiček, které mu smáčely tváře a přinášely úlevu.
Konečně Lea pustila syna z objetí a otočila se k návštěvníkovi.
„Vítej, pane, vítej. Ani nevím, jak...“ hlas se jí zlomil a mladá žena opět propukla v pláč.
Robert nezaváhal. Několika rychlými kroky se dostal až k ní a přivinul ji k sobě.
„Už je dobře, paní,“ utěšoval Leu tichým, laskavým hlasem. „Je zpátky doma a žije.“
Mladá žena si opřela hlavu o jeho širokou hruď a celým jejím tělem otřásaly vzlyky. Trochu se uklidnila až po chvíli a Robert ji pak mohl odvést zpátky do domu. Ellad zůstal venku s Waldorem a pomohl s koňmi. Společně je odstrojili, odvedli do stáje k Varrovi, nasypali jim do žlabu oves, hodili seno a přinesli vodu. Potom Waldor zhasil na dvoře pochodeň, vzal chlapce přátelsky kolem ramen a oba zamířili k domu.
Když vstoupili do svícemi osvětlené a provoněné kuchyně, Lea už neplakala. Do připravených hrnků lila mléko a Robert si u stolu pochutnával na chlebu se sýrem. Ellad s Waldorem si sedli vedle něho, každý z jedné strany, a zatímco hoch se s chutí pustil do prostřeného pokrmu, muž se spokojeným úsměvem sledoval mladou ženu. Lea postupně přenesla naplněné hrnky ke stolu, postavila je na jeho dřevěnou desku, usedla na poslední volnou židli a upřela láskyplný pohled na syna. Ellad vycítil, že se na něj dívá, zvedl oči od talíře a usmál se na ni.
„Co se ti to stalo?“ hlesla s úlekem mladá žena a zbledla. Až teď, na lepším světle si totiž všimla synova rozbitého obličeje.
Ellad svůj zrak zase rychle sklopil. Cítil se provinile.
Tolik strachu vytrpěla a teď ještě tohle, táhlo mu hlavou... A také nevěděl, co říct. Pravdu? Aby se ještě více vylekala a opět mu zakázala přístup do Eriadoru?... A tak mlčel.
Pomohl mu Robert.
„Chlapec se dostal do drobných potíží, ale naštěstí všechno dobře dopadlo,“ odpověděl téměř vesele ustarané matce.
Hoch sebou překvapeně trhl.
Cože? Drobné potíže? Nevěřil svým uším. Zvedl proto znovu oči od talíře a právě včas, aby zachytil nenápadný Robertův posuněk.
Teď se neptej, paní. Promluvíme si později, znamenal ten nepatrný pohyb a Lea jej pochopila. Ale pochopil ho i Ellad.
Budou o tom tedy mluvit někdy potom, přemýšlel chlapec a pomalu dožvýkával poslední sousta. Ale proč? A kdy?... Asi až půjdu spát, usoudil nakonec, naposledy polkl a mohutně zívl.
„Jsi unavený?“ zeptala se starostlivě Lea.
„Docela jo,“ odpověděl jí se širokým úsměvem. „A taky se těším na pořádnou postel. Po tolika dnech.“
Znovu zívl, několika spěšnými doušky vyprázdnil svůj hrnek a vstal.
„Takže dobrou noc,“ rozloučil se a potlačil přitom další zívnutí. Potom po sobě sklidil ušpiněné nádobí a provázen Robertovým zkoumavým pohledem se vydal kuchyní ke dveřím svého pokoje.
Dneska budu muset být hodně trpělivý, táhlo chlapci hlavou, když za sebou zavíral. Mužova nedůvěra mu neunikla. S vědomím, že má dost času, se tedy svlékl a s nevýslovným požitkem ulehl na čistě povlečené, bylinkami provoněné lůžko. Spát se mu sice nechtělo, ale co by toho nevyužil.
Dospělí se stejně hned tak do řeči nedají. Moc dodře znají můj zlozvyk poslouchat za dveřmi, uvažoval Ellad a se slastným pocitem zavřel oči... A náhle sebou prudce trhl. V kuchyni si povídali, ale tlumeně. Slovům nerozuměl.
Aby mi všechno nakonec uteklo, zlobil se na sebe. Rychle, ale tiše vylezl z postele, po špičkách přeběhl ke dveřím a přitiskl na ně ucho.
„Buď pyšná na svého syna, paní. Bojoval stejně udatně jako jeho otec,“ slyšel teď úplně zřetelně Robertův vážný hlas a zarazil se.
Bojovat? Otec?... Ale vždyť Waldor bojovat vůbec neumí. Alespoň mečem tedy rozhodně ne, zavzpomínal Ellad na zimní cvičení. Nebo, že by se přetvařoval?
Na své úvahy měl hoch docela dost času, protože v kuchyni zavládlo ticho.
Ach, jo. Přišel jsem pozdě a víc se nedozvím, začal si už myslet zvědavý chlapec, když se za dveřmi opět rozhovořili. Tentokrát promluvila Lea.
„Má jeho oči,“ řekla podivně zastřeným hlasem a Ellad údivem pootevřel ústa.
Oči? Jaké oči?... To mluví o mně? Nechápal. Splašené myšlenky mu zmateně vířily v hlavě a na to, aby si je mohl alespoň trochu uspořádat, neměl čas. Lea se totiž v kuchyni rozplakala.
„Muže jsem ztratila v bitvě,“ vzlykala. „Musela jsem utéct před jeho matkou a teď mohu přijít i o syna? Proč? Co jsem udělala špatně?“
Po vyslechnutí tohoto žalozpěvu z toho Ellad už vůbec nebyl moudrý. V hlavě mu vířila spousta otázek a on na ně jen s obtížemi nacházel odpovědi. Oči. Waldor má přece oči šedé, ne modré... V mysli se mu opět vybavil ten zvláštní sen. Vzpomněl si na cizince, který v něm Leu doprovázel. Ten byl modrooký. Žil však někdy nebo to byl jen nějaký horečnatý výmysl?... Žil nebo nežil. Stejně to znamená jediné.
„On není můj otec!“ vykřikl tu strašlivou, neuvěřitelnou pravdu, když předtím prudce otevřel dveře. Teď stál na prahu svého pokoje, planoucím modrým pohledem přejížděl přítomné a obviňujícím prstem ukazoval na Waldora.
Dospělí byli tak překvapení jeho náhlým objevením, že nebyli na okamžik schopni slova ani pohybu. Jen seděli na svých židlích a ohromeně na něj zírali.
„Vy jste mi lhali!“ křičel dál Ellad a stále mířil prstem na nešťastného Waldora. „Kdo to tedy je?!“
„Je to můj bratr a tvůj strýc,“ hlesla Lea, která se vzpamatovala jako první.
„Strýc?“ zopakoval nevýrazně Ellad a natažená ruka mu klesla. „Kdo je tedy můj otec?“
„Ellade,“ začala Lea přísně, ale rozhněvaný hoch její kázání ihned přerušil. „Slyšel jsem všechno. Říkalas, že o muže jsi přišla v bitvě. V jaké? Proč? Kdo byl tím mužem?“
Lea, zaskočená synovým zcela nečekaným chováním, sklopila oči a snažila se rychle najít vhodná slova. Nestihla to však, Robert ji předešel.
„Tvůj otec skutečně zahynul v bitvě a po jeho smrti hrozilo, že budete odloučeni. Ty a tvá matka. Proto jste odešli sem na statek,“ vysvětlil měkce.
„A kdo tedy byl můj otec?“ zeptal se znovu Ellad a tázavě hleděl na svou matku. Stejně tak Robert.
Lea neodpověděla hned. Své hnědé oči upírala kamsi před sebe a vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Ale ne dlouho. Po pár vteřinách pohlédla přímo na syna a celá jakoby povyrostla. Vyzařovala z ní síla důležitého a neodvolatelného rozhodnutí.
„Jeho jméno ti teď ještě neřeknu, Ellade,“ promluvila konečně a Robert odevzdaně sklonil hlavu. Chlapci dokonce připadalo, že s ní i nesouhlasně zavrtěl.
„Neřeknu ti ho,“ pokračovala dál Lea svým klidným, tichým hlasem. „Protože je to jenom jméno. A na jméně teď opravdu nezáleží. Důležité je, abys zůstal naživu... Ostatně, časem se stejně všechno dozvíš. Teď ale ještě ne.“
Poslední větu mladá žena zvlášť zdůraznila a chlapci tak došlo, že mu v tuto chvíli nepomohou ani otázky, ani případné námitky. Lea řekla ne. Tak ne. Zklamaně vzdychl a sklopil oči.
„Bude to tak lepší,“ dodala ještě o poznání mírněji.
Ellad na to neřekl nic. Otočil se na patě a vrátil se zpět do svého pokoje. Zavřel za sebou a vyčerpaně klesl na lůžko. Cítil se strašně sám a podvedený. Všechno samozřejmé a důvěrně známé se mu náhle zhroutilo jako domeček z karet.
Waldor není můj otec, opakoval si stále dokola. Pořád tomu nějak nemohl a částečně také nechtěl uvěřit. Waldor. Ten přátelský, usměvavý muž... Je jen strýc... Hoch ležel na zádech s rukama pod hlavou a nepřítomně hleděl do tmy.
Kdo to jen může být? Můj otec. Uvažoval. Padl v bitvě. Byl to tedy žoldák, válečník nebo snad dokonce rytíř?. A proč mi matka nechce říct jeho jméno? Jaký k tomu může mít důvod? Strach?... Asi. Myšlenky mu táhly hlavou a on si náhle uvědomoval věci, kterých si před tímto nečekaným odhalením nevšímal. Byly to maličkosti. O všech důležitých věcech v jeho životě, alespoň co pamatoval, rozhodovala vždy jen Lea. Waldor mlčel... Nespali spolu. Tedy, v jednom pokoji. Chovali se k sobě spíš jako Laura s Viggem než jako manželé... Nechápal to. Proč mu to jenom nedošlo dřív?


***


Robert se zdržel na statku celý týden. Hned ráno po tom neplánovaném odhalení slavnostně předal Elladovi meč a chopil se též úlohy učitele. Každý den po snídani a odpoledne po práci zasvěcoval chlapce do tajů šermířského umění. Cvičili spolu kroky, seky, body, kryty a hoch jej svou šikovností a dovednostmi dočista ohromil. Pravda, něco už uměl od Vigga, a to byl vynikající šermíř, přesto...
Ta zbraň je v dobrých rukou, říkal si spokojeně Robert, když sedmého dne po obědě opouštěl statek i jeho obyvatele.


***


„Ellade,“ oslovila Lea syna hned po Robertově odjezdu. Mluvila tichým, jakoby unaveným hlasem a chlapci se zdálo, že má oči čím dál smutnější. „Můžeš dál chodit do Eriadoru. Stále platí – týden doma, týden ve vesnici. Chci jen, abys byl opatrný a dával na sebe pozor... A, prosím, odveď s sebou i Raula. Ten kůň tu zůstat nemůže.“
Ellad vyslechl tu řeč s překvapivě smíšenými pocity. Samozřejmě. Měl radost. Eriador mu nebyl zakázán, ale... Když viděl matčinu utrápenou tvář, stříbrem prokvetlé vlasy a ústa bez úsměvu, pocítil náhle výčitky svědomí. A to velmi silně.
Ona se o mne bojí, táhlo mu hlavou. A právem. Do Eriadoru chodím poměrně krátce a už mě dvakrát skoro zabili. Ale nejít tam? Už nikdy se tam nevrátit? Dokázal bych to vůbec? Ellad smutně vzdychl a sklopil oči. Boj, který se odehrával v jeho nitru, byl neskutečně těžký.
„Ty nemáš radost?“ chtěla hned vědět Lea.
Ellad neodpověděl. Jen zvedl hlavu a pohlédl přímo na matku.
„Tak co se stalo?“ zajímala se dál mladá žena. Teď však nezněl její hlas vůbec unaveně. Naopak. Teď mluvila jasně a rozhodně, jistá si tím, že něco není v pořádku. Znala Ellada více než dobře. Ostatně jako každá matka svého syna.
„No, já jen...“ soukal ze sebe pomalu chlapec. „Nechci, aby ses trápila.“
„Tak o tohle ti jde,“ usmála se na něj a šlo to od srdce. „S tím si starosti dělat nemusíš. Bála bych se o tebe i kdybys zůstával doma a toulal se jen kolem statku. Možná víc... Takhle se aspoň něco naučíš. Tak jdi a uč se.“


***


Ellad se vypravil do vesnice Hraničářů hned druhý den ráno. Osedlal Raula, rozloučil se s matkou i strýcem a stále ještě ne zcela uklidněn odjel na západ.
Nebylo ještě ani poledne, když severní bránou vjížděl do Eriadoru. Krokem vedl koně vesnicí, sem tam odpověděl na pozdrav a snažil se nevnímat zvědavé pohledy místních obyvatel. Konečně byl na plácku se studnou. Zastavil vraníka u napajedla a sesedl.
Ve dveřích jedné z ubytoven se okamžitě objevila Laura. Mladá žena slyšela dusot koňských kopyt na cestě a vyběhla z kuchyně. Myslela, že se vrátil Viggo. Čekala ho každým okamžikem.
„Ach, to jsi ty, Chodče,“ přivítala chlapce a dokonale skryla své zklamání. I když i z jeho příchodu, tedy vlastně příjezdu, měla samozřejmě radost. Nějak nezvykle dlouho tu nebyl, uvědomila si s překvapením a její pěkně tvarované rty zvlnil milý úsměv. „Vítej opět zde.“
Hoch však přívětivý výraz jejího obličeje neocenil. Stál k ní totiž zády a zápasil se silně utaženým sedlovým řemenem.
„Děkuji za přivítání,“ odpověděl zdvořile jen tak přes rameno a hekl námahou. Popruh konečně povolil. Chlapec spokojeně vzdychl a otočil se k mladé ženě.
„Co se ti to stalo?!“ zděšeně vykřikla a mimoděk couvla. Pak si zakryla rukou ústa, jako by se styděla za nějakou neslušnost, ale nespustila vylekaný pohled z Elladova stále ještě řádně rozbitého obličeje.
„Trochu jsem se pral,“ vysvětlil s omluvným úsměvem.
„A kde jsi vůbec přišel k tomu koni?“ ptala se dál, teď už klidněji.
„Tohle?“ zazubil se vesele Ellad, obrátil se k vraníkovi a poplácal ho po krku. „To je Raul, můj černý přítel. Zasloužená odměna pro vítěze.“
Laura zavrtěla nevěřícně hlavou. Už se ze svého počátečního úleku úplně vzpamatovala.
Konec konců, asi se zas tak moc nestalo, když to chlapec bere takhle s humorem, pomyslela si a pozorně si vraníka prohlédla. Poměrně malý vzrůst, odhadovala tak patnáct, šestnáct pěstí v kohoutku, rovná hlava s krátkýma, živýma ušima, hrdě nesený, obloukovitě klenutý krk zdobený dlouhou zvlněnou hřívou, dobře stavěné tělo, krátké, ale silné nohy nad kopyty porostlé delší hustou srstí, a velmi bohatý a bujný ohon.
Je úplně jiný než naši koně, říkala si v duchu a náhle se zarazila. Už jsem viděla takové vraníky. Bylo jich deset a nesli černě oděné cizince kdoví odkud.
Nahlas však neřekla nic. Jen se na chlapce znovu usmála. Ellad jí úsměv oplatil, ještě jednou pohladil klidně stojícího vraníka, sňal mu ze hřbetu sedlo, které přehodil přes nově zbudovaný krátký plůtek, aby oschlo od potu, a zeptal se Laury na své přátele.
„Kluky najdeš na jižní pastvině,“ odpověděla rychle a odspěchala zpátky do kuchyně. Právě si totiž uvědomila, že se s chlapcem zdržela víc, než původně zamýšlela. A to při vaření nemusí dopadnout právě nejlépe...


***


Ellad vyskočil na Raulův neosedlaný hřbet, ťukl koně patami a ostrým klusem projel vesnicí. Sotva se ocitl za bránou, zrychlil a cvalem zamířil přímo k přátelům. Byli tam všichni tři – Dan, Collin i Nik. Drželi své dřevěné meče a šermovali.
„Chodče!“ vykřikl nadšeně Dan, který si přijíždějícího jezdce všiml jako první. Okamžitě přestal bojovat, sklonil svou zbraň a zbylí dva se k němu po kratičkém zaváhání přidali. Ellad mezitím dojel až k nim, zastavil Raula a sklouzl z jeho hřbetu.
„Kdes tak dlouho vězel? A kdo tě takhle zřídil? Vždyť máš obličej jako jednu velkou modřinu?! A co ten kůň?“ zasypaly jej otázky hned, jak se dotkl nohama země.
„To je mi pěkné přivítání,“ zubil se na přátele Ellad, roztržitě poplácal černého valacha po krku, rychle mu sňal uzdu a pustil ho. Pak už se všichni čtyři rozsadili do trávy a Ellad spustil.
„Počkej, počkej, tomu nerozumím,“ přerušil ho hned na začátku Collin.
„Ty říkáš, že hledali mě?“ přidal se udiveně Nik.
„Jo. A věděli o tobě od Erika, tedy vlastně o mně. Prý na mě ukázal i prstem,“ přisvědčil a upřesnil Ellad.
„To nedává žádný smysl,“ stále nechápal Collin. „Vás dva musel od sebe přece odlišit. I na tu dálku.“
„Nemá mě rád,“ řekl Ellad a netušil, že to je ještě slabý výraz. Erik jej přímo nesnášel. Hraničilo to až s nenávistí. Ten světlovlasý pořízek neunesl jeho stále větší oblíbenost u prostých vesničanů a hlavně vřelé přátelství, které mu projevoval jak Viggo, tak i ostatní Hraničáři. Prostě mu záviděl.
„Ty myslíš, že to udělal schválně?“ vykulil oči Daniel. „Že vás zaměnil schválně?“
„To se mi nechce věřit,“ zabručel Collin.
„Už to tak vypadá,“ nedal se Ellad a dal se do vysvětlování. „Nejdřív, pod pohrůžkou, začal mluvit o tobě, Niku, pak ale uviděl na té louce mě a dostal báječný nápad, jak se mě zbavit.“
Nad pastvinou se rozhostilo tíživé ticho. To bylo závažné obvinění. Ale dávalo smysl.
„Asi se ho na to zeptáme,“ přerušil mlčení po chvilce Collin. Tvář měl při těch slovech zamračenou a doprovodil je i zcela jednoznačným gestem. Pravou pěstí zprudka udeřil do dlaně levé ruky.
„Jen klid, Colline,“ brzdil rozzlobeného blonďáka zamyšleně Ellad. „Mě spíš zajímá něco jiného. Proč Erik začal mluvit právě o Nikovi?“
Opět nastalo ticho. Dan s Collinem rozpačitě těkali pohledem z místa na místo, jen na Ellada se jaksi nechtěli dívat, a Nik dokonce zabodl svůj hnědý pohled do trávy a tvářil se vysloveně provinile.
„Robert mi cestou říkal,že ti muži hledali chlapce bez rodičů. Nik ale rodiče má. Oba, ne?“ nevyznal se v jejich zvláštním chování Ellad.
„No, víš, Chodče, ona to není zas až tak úplně pravda,“ přiznal konečně Nik, kterého se to týkalo především. „Manuel není můj skutečný otec.“
Ellad pozdvihl v údivu obočí, chlapce však nepřerušil.
„Byl jsem ještě nemluvně, když mě i s matkou našel v jedné vypálené vesnici Argor, bývalý vůdce Hraničářů. Jako jediní jsme prý tenkrát zůstali naživu. Matka však byla zraněná a otřesená a já ještě moc malý. Přivezl nás tedy do Eriadoru a ubytoval u Manuela, který se o nás nějaký čas staral. No, a když se pak matka uzdravila, vdala se za něj... A tak se stal mým otcem.“
„Hm. Tak tím se vše vysvětluje,“ pokýval hlavou Ellad. „A kde byla ta vypálená vesnice? Nebyla někde u močálů?“
„Jak to mám vědět. Vždyť říkám, že jsem byl tehdy nemluvně,“ zamračil se Nik.
„Tak se hned nezlob,“ omlouval se rychle Ellad. „Nemyslel jsem to zle. Jen mě napadlo, jestli třeba opravdu nejsi princ Bergon.“
Hoch netušil, co touhle zcela nevinnou poznámkou způsobí.
„Větší pitomost jsem teda eště neslyšel,“ rozohnil se Collin.
„Proč pitomost?“ nechápal Ellad.
„Protože pitomost,“ odsekl blonďák. „Vy nevíte, co říkáte. Prej Bergon. Žádnej Bergon. Ten je mrtvej.“
„Jak si můžeš bejt tak jistej, Colline?“ podpořil Ellada smířlivě Daniel, ale obr rozezleně vybuchl. „Jistej. Prej jistej... No jasně, jak byste to taky mohli vědět, vy to nepamatujete, ale já ano. Bylo mi sedm, když je hledali. Toho kluka a jeho mámu... Desítky jezdců tenkrát jezdili sem a tam. Vyptávali se každýho a ne jednou. Nešlo jim uniknout. A taky... Proč by to ty dva dělali? Hm?... Co jim v Orrinoru chybělo? Královně a jejímu rozmazlenýmu princátku?“
„Lidi říkali, že prý královna zešílela žalem po smrti svého manžela, a proto se utopili v tý bažině,“ hlesl nejistě Dan a přerušil tak Collinův rozvášněný proslov.
„Jó, utopili,“ trochu se zklidnil blonďák. „A když se utopili, tak sou co?... Mrtví. A když jsou mrtví, nemůžou bejt co?... No, živí. Konec! Tečka!“
„Ale Dagerladská královna Argaana věří, že princ Bergon žije,“ namítl opatrně Ellad.
„Tak je padlá na hlavu,“ odbyl ho Collin krátce.
Nad pastvinou opět zavládlo ticho. Ne však nadlouho.
„Tak nám to eště dopověz,“ přerušil mlčení už zcela klidně blonďatý mladík. „Pak si dáme něco k jídlu, a potom zjistim, cos u těch černejch panáčků zapomněl,“ zasmál se a významně pohlédl na dřevěné meče složené na úhledné hromádce v trávě.


***


Slunce už se dotýkalo zubatého okraje lesa nad vesnicí, když hoši ukončili své šermířské hrátky, shromáždili svěřené koně a zahnali je zpátky do stájí. Své místo tam dostal i Raul a Ellad o ně nemusel ani příliš prosit. Manuel uvítal vraníka s neskrývaným obdivem. Ten kůň byl tak jiný než ti ostatní. Jeho ušlechtilý vzhled i zvláštní, vznosný chod byly nepřehlédnutelné.
Chlapci pomohli s krmením a u studny se pak rozloučili. Ellad zamířil k Lauřinu domku a cestou si vesele pohvizdoval. Ve stáji totiž našel čerstvě odsedlaného Hnědáka a to značilo jediné. Viggo se vrátil.
Mladý Hraničář seděl na svém místě u stolu opřený o opěradlo židle. Nohy měl natažené před sebou, pro větší pohodlí zkřížené v kotnících a se spokojeným výrazem ve tváři sledoval sestru, jak nabírá do připravených misek teplou smetanovou omáčku. Když Ellad vstoupil do večeří provoněné kuchyně a pozdravil, Viggo se narovnal, skrčil nohy, částečně je zasunul pod židli a obličej se mu přímo rozzářil.
„Chodče,“ vítal chlapce radostně, ale v hlase měl znát i velkou úlevu. „Jsem rád, že ses vrátil. V pořádku vrátil... Tedy, téměř v pořádku.“ Opravil se při pohledu na Elladovy ještě nezhojené modřiny.
„Pojď, sedni si a povídej,“ vyzvala chlapce s úsměvem Judita.
„Ano, sedni si,“ souhlasila s dcerou Laura. „Ale nejdřív se najez. Povídat můžeš potom. Tu chvíli to ještě všichni vydržíme.“
A tak večeřeli mlčky. Misky však byly díky tolik očekávanému vyprávění prázdné dříve než obvykle. Zvědavost, když chce, umí být totiž pěkně panovačná dáma.
„Tak už povídej,“ vyzval Ellada Viggo, když Laura sklidila špinavé nádobí a postavila před každého hrnek voňavého nápoje – lipový čaj s medem a kávu. „Jak tě matka vlastně našla?“
Ellad na mladého Hraničáře překvapeně pohlédl, a tak Viggo svou otázku ještě doplnil. „No, přijela sem do vesnice a udělala poplach. Byla, chudák, úplně zoufalá. Strašně se bála, že se ti stalo něco hrozného. Hledali jsme tě, ale ten liják...“
„Vlastně mě našel Robert,“ nenechal Vigga dokončit větu Ellad, a pak převyprávěl svůj příběh stejně jako odpoledne na pastvině. A stejně jako tam řekl všechno, až na jedinou věc. Zamlčel, že Waldor není jeho otec, ale strýc. To si nechal raději pro sebe.
Už během jeho řeči se tvář mladého Hraničáře zachmuřila a i Laura s Juditou zvážněly.
„Takže se vrátili,“ povzdechl Viggo, když hoch skončil. „Měl jsi štěstí, Chodče. Věř mi, velké štěstí,“ pak se v hlubokém zamyšlení zahleděl někam do prázdna.
„A ty si myslíš co, Viggo? Má Argaana pravdu a princ Bergon žije?“ přerušil Hraničářovy úvahy s podivným napětím kdesi uvnitř Ellad.
Mladý muž zhluboka vzdychl. „Tohle budu těžko soudit, hochu. Když toho chlapce tehdy hledali, ještě jsem tu nebyl. Jen jsem o tom pak slyšel. A podle toho... No, myslím, že kdyby ten močál přežil, našli by ho. Vždyť ani neměl kam jít. On ani jeho matka.“
„Ale...“ Chystal se namítnout Ellad.
„Já vím, Chodče, ti jezdci,“ pokýval Viggo vážně hlavou. „Pokud Argaana skutečně věří, že Bergon žije a je někde tady, potom se ti muži vrátí.“
„To říkal i Robert,“ vzpomněl si Ellad, ale mladý Hraničář to dál nerozváděl. Jen po chvilce spíš pro sebe dodal. „Chtějí Nika... Dobře. Budeme ho hlídat.“


***


A tak se i stalo. Žádný z Eriadorských chlapců se nesměl příliš vzdálit od vesnice a Ellad jezdil domů na Raulovi se dvěma Hraničáři po boku. Stejně se pak i vracel – ti muži vraníka vždycky odvedli a po týdnu mu jej zase přivedli.
On, Dan i Nik dál pracovali s Manuelem ve stájích a dál pásli koně, ale museli se držet pohromadě a na dohled. Výjimku tvořil pouze výcvik. Pouze s Viggem nebo v doprovodu Collina mohli hoši vyrazit do okolních lesů. Stopovali, plížili se nebo se naopak skrývali, podle toho, co si na ně starší Hraničáři právě vymysleli. Také šermovali. A už nejen mečem. Zkusili si i boj s dýkou, válečnou sekerou, kopím, obyčejnou holí či zápas zcela beze zbraně. A začali také střílet lukem.
Při tolika rozličných činnostech se velmi brzy ukázalo, že každý z chlapců má nadání pro něco jiného. Nik se uměl dobře skrýt a zápasit, snad že byl z trojice nejstarší a tím i nejsilnější. Danovi šla zase nejlépe lukostřelba a z Ellada se stával stále šikovnější stopař a... šermíř. Meč byl jeho nejoblíbenější zbraní a dovedl s ním zacházet už téměř dokonale. Nad jeho obratností často žasl i Viggo. Naproti tomu Collin náhle zjistil, že meč pro něj není to pravé.
„S válečnou sekerou je to o moc lepší,“ zubil se na své druhy a s naprostou lehkostí opsal s nebezpečnou zbraní několik ladných oblouků, které by v bitvě byly jistě smrtonosné.


***


A čas ubíhal. Léto uteklo jako voda a o svou vládu se přihlásil podzim. Ochladilo se, více pršelo a dny se pomalu, ale jistě zkracovaly. Černí jezdci se za celou tu dlouhou dobu neukázali a ani o nich nikdo neslyšel, takže Viggo uvěřil, že už se nevrátí, a zrušil všechna bezpečnostní opatření. Ostražitost Hraničářů polevila, chlapci už nebyli tolik pod dohledem a Ellad zase chodil domů pěšky a sám.
Odcházel teď ale z Eriadoru obzvlášť nerad. Věděl, že celou zimu se do vesnice zase nedostane, a tak si každičký okamžik s přáteli nebo při výcviku opravdu užíval a vychutnával.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 20.06.2015, 19:27:31 Odpovědět 
   no tedy, moc hezká kapitola, asi zatím nejlepší. příběh se stává epičtější, rozrůstá se do šíře. velmi tomu pomáhá, jak máš promyšlenou tu historii a politiku, tajemství ohledně královny a dítěte, jestli zahynuli v močálu nebo ne...
tahle kapitola už mi přišla o dost jistější než předchozí, sloh byl už účelnější a pádil dopředu, bez přílišných "plevelných" detailů. jistě i tady by se dalo místy zrychlit, zkoncentrovat to a provětrat, zbavit některých přívlastků, ale už jen na pár místech, tady už to skoro vůbec neruší a děj konečně dostal potřebný spád a napětí. jako by ses kapitolu od kapitoly zlepšovala. nebo je to možná tím, že se zde nakupily dramatické události. protože příběh, aby bavil číst, potřebuje dramatické události, konflikty, napětí, dobrodružství... popisy harmonického dětství jsou taky hezké, ale přece jenom nejsou tolik zábavné jako souboje, války, nebezpečí a podobné napínavé dění... takže výborně, že zde už došlo k nějakým těm dramatičtějším událostem plus celá ta politika kolem toho to pěkně epicky zamotává, příběh se stává hlubší a spletitější.
velice zdařile popisuješ souboje, je znát, že rozumíš šermu a koním, vyznívá to pak vše uvěřitelněji a barvitěji.
celkově mě tahle kapitola čtenářsky velmi potěšila, nasytila a naplnila, už není téměř co vytknout. vztahy se pěkně prohlubují a zamotávají, líbí se mi, jaký se z Ellada stává zdatný bojovník, kapitola navnadila na další čtení.
 ze dne 21.06.2015, 20:27:58  
   Ellien: Ahoj Zahradníku,
tenhle Tvůj komentář se moc hezky četl. Díky.
 Šíma 13.01.2013, 21:51:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Nebýt Roberta, kdo ví, jak by to s Elladem dopadlo. V této části se docela "dost" věcí vyjasnilo (tedy, alespoň se to tak jeví), jenže čtenář může tušit, že řečeno nebylo vše a kdo ví, co je pravda, co polopravda a co lež! ;-) Konec této části je takřka pěknou idylou a jen čas ukáže, kdy přijde další "bouře" (černí jezdci se určitě objeví, ona doba falešného poklidu byla nejspíše takovou ukolébavkou, protože příběhu musí "letět" vpřed a kdyby se dlouho nic nedělo, čtenáři by mohli polevit ve čtení - strach o hrdiny, náhlé zvraty a scény plné napětí, spolu se spoustou nevyřčených otázek a nejasných odpovědí dělají z povídání ten "správně čtivý text" - aby si ani čtenář nebyl jistý, na čem je - musí to být prostě takový "správný mix"). Na práci šotků jsem dneska příliš nekoukal, takže se může stát, že mi něco uniklo (ono, čím je text delší, tím větší je pravděpodobnost, že tam něco bude).

Hezký večer a psaní zdar.

P.S. Co mi padlo do oka (pár maličkostí, spíše co se stylistiky týče):

-- Útěkem se už rozptylovat nemusel, protože od posledního pokusu ho černooděnci nespustili ani na chvíli z očí a navíc ta pouta. Odporné hrubé provazy, které mu bránily ve volném pohybu a nepříjemně se mu zařezávaly do masa. -- (spojil bych celek do jednoho dlouhého souvětí, přestože může čtení tak dlouhých větných celků unavit, patří tak nějak k sobě - viz pouta a pokračování o nich, možná bych to i více rozvedl)

-- Hoch vzdychl. Domů se už asi nikdy nevrátím. -- (vzdychání hocha a jeho myšlenky - chtělo by to slepit k sobě) -- Hoch si povzdechl: Domů se už asi nikdy nevrátím.

Tož tak...

(nebylo to špatné čtení) ;-)
 ze dne 14.01.2013, 19:00:42  
   Ellien: Ahoj,
děkuji za komentář i chválu. Tvé připomínky si vezmu k srdci.
Měj se a hezký večer.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Stísněný
crook
Já a moje morta...
Veo Ochmanek
This goodbye
kivan
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr