obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390231 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Vražda Alberta Steina ::

Příspěvek je součásti workshopu: Detektivka
 redaktor čuk publikováno: 01.02.2013, 3:56  
Příspěvek do WS Detektivka využívající všechny zadané údaje. Příběh se mohl skutečně stát.
 

1. Vražda.

Ulička jménem Krátká byla vskutku hodna svého názvu, stály v ní pouze tři přízemní domky. Dva vedle sebe na pravé straně uličky, natřené modře a fialově, naproti nim, blíže k městečku svítil bílou barvou třetí. Na horním konci, kde ústila do kolmo probíhající málo frekventované Dlouhé třídy, se kývala lampa elektrického osvětlení. Na dolním konci přecházela ulička v travnatou pěšinu pozvolna se svažující k malé a klidné mořské plážičce.
Tento den v jedenáct hodin večer, po tři čtvrtě hodinovém osvěžujícím deštíku, ozařoval uličku planoucí kotouč roztaveného měsíčního stříbra, který měnil výrazně natřené domky v pohádkové kulisy. Před nimi a mezi nimi barevně ladily pruhy smaragdově fosforeskujících trávníků.

Scenerii však rušila policejní auta, která parkovala s ještě teplými motory před prostředním domkem, a postávající a popocházející policisté. Nenápadný středně vysoký muž v šedém připomíná detektiva z klasických kriminálek. Teď prochází po cestičce z betonových dlaždic a vstupuje otevřenými dveřmi do domku natřeného na modro. V pokoji je rozsvíceno, podél krbu leží nohama ke dveřím tělo staříka, zátylek a konce dlouhých bílých vlasů má v kaluži krve, na které se už začíná tvořit škraloup. Vedle něj je pohozena nenabitá kulovnice.

Detektiv Frank Salo si navleče na boty návleky a na ruce chirurgické rukavice, opatrně přejde k ležícímu tělu, formálně zkusí puls a pokrčí rameny. Starý pán zřejmě nešikovně vstal z křesla, popošel pár kroků, zavrávoral a uhodil se o mramorovou desku krbu. Detektiv se podívá blíž. Ne, tohle zranění si nemohl sám způsobit. Vždyť úder přišel zepředu a z jiného směru.

Pak začne zachmuřený detektiv Salo systematicky prozkoumávat celý prostor, tak trochu podoben Sherlocku Holmesovi. Podlahu pokrytou béžovým linoleem, čistou, jen s několika již se rozpadajícími hrudkami hnědého bláta. Především si všímá horní mramorové desky tvořící parapet nad snad nikdy nepoužívaným krbem. Zvýšenou pozornost věnuje řadě keramických sošek a váziček, určitě velmi starých a cenných starožitností. Nadzvedává je, posunuje a upravuje do vyrovnanosti jako podle pravítka. Vedle krbu je houpací křeslo, po jeho straně vzdálenější od krbu stojí stolek s haldou časopisů s názvem Starobylé umělecké předměty a košíček na šití, hned u stolní lampičky. O kus dál leží zaštupovaná černá ponožka. Před křeslem se dírami šklebí černá potrhaná její družka do páru. U stěny pod oknem se nacházejí tři židle, kolem tří stran starého dubového stolu. Víc toho v pokoji není.

Detektiv projde i malou ložničkou. Tady zjistí že v tabuli skla u okenní kliky je čerstvě vyříznutý kruh. Nikde nenajde žádné stopy, lupič si zřejmě zul boty, aby nenadělal bláto, usměje se Frank Salo pod nenápadný knírek. V kuchyňce s neumytým nádobím neshledává nic zajímavého.

Detektiv si přesune křeslo na druhou stranu stolku, blíž ke stolu, usedne do něho, začne palci jemných rukou točit mlýnek. Vpustí dovnitř bandu techniků i policejního lékaře. Zavalitý černý seržant Phil Own mu podává hlášení:
„Pane, přijeli jsme asi před čtvrt hodinou, na telefonické zavolání pana Hopea, to je soused odvedle z fialového baráku, toho směrem k moři. Dveře domku pana Steina byly otevřené, uvnitř byla tma. Navlékl jsem si rukavice a návleky na nohy, vešel dovnitř, hned za dveřmi jsem nahmatal vypínač. Rozsvítil jsem a uviděl tady toho staříka ležet na zemi, v kaluži krve. Zjistil jsem, že už nedýchá. Hned jsem vám zavolal. Ne, od té doby do domku nikdo nevstoupil. Pan Hope šel za mnou, jen pár kroků, dovolil jsem mu pouze nahlédnout. Řekl mi, že mrtvý se jmenuje Stein. Albert Stein.“
„Klíč, seržante?“
„Nenašel se. Zámek dveří je zcela nepoškozen.“

Pak už detektiv Salo dává rozkazy a hovoří do prostoru.
„Seržante, přiveďte sem sousedy a jestli má uklízečku nebo opatrovnici. Ano hned.“
„Doktore, říkáte, že poranění neodpovídá úderu o hranu? Dobře. Chápu, více až po pitvě. Skončili jste potřebné? Dobře. Tak tělo už odvezte. Pronto.“

Uklízečka byla vpuštěna dovnitř poté, co bylo odneseno mrtvé tělo a technici odešli. Oba sousedi museli ještě počkat venku.
Pokynem ruky ukazuje detektiv Salo přicházející ženě na židli. U dveří se o rám dveří znuděně opírá seržant Phil Own. Snědá postarší uklízečka si sedá k vzdálenější straně stolu. V ruce má kapesník, její nos je mírně zarudlý.

„Paní Jonesová, odpovídejte prosím, věcně a pravdivě, ať nemusím své dotazy zbytečně opakovat.“
Uklízečka mluví s přestávkami, reaguje na položené otázky.
„Jmenuji se Joan Jonesová, bydlím kousek za rohem ve Dlouhé ulici. Sama. Pracuji jako uklízečka. U pana Steina uklízím ob den. Teď jsem tady nebyla přes týden. Dostala jsem horečky, a tak mi pán dal volno, že to nějak vydrží, jen ať se pořádně vyležím. Klíč od domu mám, kdyby si pán někdy dopoledne vyšel na procházku. Tady je na mém svazku. Jestli se zamykal, když byl doma? To tak přesně nevím. Ale když jsem někdy ráno přišla a pan Stein si pospal, zdržel se třeba déle v bridžovém klubu na Dlouhé, bylo zamčeno a musela jsem bouchat na okno ložnice. Poté co se probudil, obvykle věšel klíč od domu na háček vedle vchodových dveří, aby ho měl při ruce až bude odcházet. Do bridžového klubu chodil pravidelně ve středu. Teda občas vynechal. Dnes je středa. Dnes večer si měl dávat partičku s kamarády z města. Kdyby nezůstal doma, tak by žil. Teďka je to všude samý vandrák a lupič.“
A paní Jonesová se rozplakala.

Salo kývne na seržanta a pošeptá mu do ucha jediné slovo: boty. Seržant prohlédne všechny boty pana Steina (přesněji řečeno tři páry) a zavrtí hlavou.

Detektiv pokračuje ve výslechu.
„Chybí tady něco, paní Jonesová?“
„Počkejte, pane inspektor.Tady na římse nad krbem. Napohled dost obyčejná hliněná nebo keramická váza s čínským vzorem. Pán mě vždy upozorňoval, abych na ni dala velký pozor, je prý moc cenná. Měl ji doma ve zvláštní skřínce s masivním podstavcem. Jak bych ji mohla, já stará žena, zvrhnout! Rád se tímhle kouskem ze své sbírky chlubíval. Prý byla i na celostátní výstavě, v opancéřované skleněné vitrínce s alarmem.“
„Děkuji vám, paní Jonesová.“

Když uklízečka odešla, dal detektiv seržantovi následující pokyn:
„Podívejte se pod okno ložničky.“
Za několik minut, které detektiv strávil prohlížením věcí na římse krbu a listováním časopisy, se seržant vrátil a řekl:
„Venku pod oknem ložnice, ani uvnitř, není sebemenší náznak stopy po nějaké botě nebo noze.“

Pak detektiv zavolal pana Hopea, usadil ho ke stolu, vzal z římsy masivní skleněný popelník, ten určitě nepatří mezi starožitnosti, a podal ho svědkovi. Nabídl mu cigaretu značky Moon, vzal si také jednu, zapalovačem obě cigarety zapálil. Jack Hope, rozložitý vysoký muž s nevýrazným obličejem lačně popotahoval z cigarety.
„Hrajete bridž, pane Hope?“
„Ne, proč se ptáte?“
„Jen tak, Já také ne.Tak povídejte, pane Hope, jak to bylo. Co jste viděl.“
„Mé jméno už znáte, jsem soused nebohého pana Steina, z té strany směrem od moře. Obvykle venčím Oskara, to je můj foxteriér, podruhé za den, po desáté večer. Před desátou chodívá manželka spát a já mám konečně trochu klidu. Ale pršelo a tak jsme vyšli ven hned potom, co déšť ustal. To bylo asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Ještě jsem ani nezavřel domovní dveře, ruku na klice, když jsem uviděl, jak z domku pana Steina vyběhl tmavě oblečený muž. V domě bylo zhasnuto, což mi bylo podezřelé a tak jsem vykřikl: ‚Stůjte, co jste tam dělal?‘
Asi jsem leknutím vykřikl příliš silně, v bíle natřeném domku souseda z druhé strany přes ulici, ano támhle, tam bydlí pan Williams, se rozsvítilo, a soused vyhlédl z okna. Otevřel ho a zeptal se, co se děje. Řekl jsem mu, co jsem viděl. Odpověděl mi, abych zavolal policii, on že má svůj mobil vybitý, že zatím bude hlídat vchod do Steinova domku. Vrátil jsem se do svého bytu a několik minut strávil hledáním mobilu. Byl zapadlý za polštářem gauče. Neprodleně jsem zavolal policii. Asi za deset minut přijeli vaši hoši a za čtvrt hodiny pak i vy.“

„Jak vypadal ten neznámý lupič? Nesl něco?“
„Příliš dobře jsem ho neviděl, mohl být tak sto osmdesát centimetrů vysoký, ale běžel shrbeně, takže je to jen hrubý odhad. Možná, že měl přes rameno nějaký tmavý pytel.“
„Doslechlo se nám, že nám v okolí řádí vykradač bytů. Víte, pane Hope, kde míval pan Stein svou kulovnici?“
„Na stěně vpravo od krbu. Občas jsem k sousedovi zašel na kus řeči.“
„Kouřil pan Stein?“
„Asi ne. Popelník měl pro hosty. Několikrát jsem si u něho zapálil své oblíbené kamelky.“
„Děkuji vám, pane Hope. Teď můžete jít domů. Až budeme mít uzavřený protokol, pozveme vás k nám na stanici, abyste svou výpověď podepsal.“

Pak přišel na řadu druhý soused, Glen Williams, vytáhlý světlovlasý muž středního věku, s ostrými rysy v obličeji. Do posledního detailu potvrdil Hopeovu výpověď. Pronesl několik nelichotivých poznámek na adresu sousedova psa Oskara i jeho pána. Obvykle si on, říkejte mi Glene, čte v křesle u okna. Často se mu písmenka začnou před očima rozplývat. To je pokyn, aby zhasl stojací lampu a dal si u okna šlofíček. Konkrétněji? Umyl jsem po večeři nádobí, šel se dívat na televizi, ale program mě nebavil, tak jsem si sedl k oknu. Asi kolem desáté, zrovna se to venku připravovalo na déšť, jsem zavřel oči a za chvíli jsem usnul, probudil mě až Hopeovův výkřik.“
„Proč si sedáváte zrovna u okna?“
„Zvyk. Ale hlavně, že z okna je vidět kousíček moře, především obloha nad ním. Každý západ slunce nad vodní hladinou je jiný. Vlastně i východ, kdy se včas probudím. Teď jsem nezaměstnaný a jako vdovec mám času habaděj.“
„Kouříte, pane Williamsi?“
„Před rokem jsem přestal.“
„A nevadí vám kouř v bridžovém klubu?“
„ Nehraji bridž. Ale pan Stein zřejmě ano, že.“
„Pan Stein kouřil?“
„Myslím, že ne, nikdy jsem u něho neviděl popelník. Teď ho vidím tady na stole.Tak tedy, pan Hope neodolal nikotinu. Doma asi moc nesmí kouřit.“
„Ale jeho kulovnici znáte.“
„Skvělá zbraň. Býval jsem nimrodem a tak mi ji několikrát ukázal. On z ní snad nikdy nevystřelil.“
„To měl lásku ke zbraním a nikdy z žádné nevystřelil?“
„Měl jen kulovnici, prý jen na svou obranu. Vlastnil velmi cennou sbírku keramiky. Podle mne si vymýšlí, a jsou to jen druhořadé střepy. Jednou mi o nich vyprávěl, ale když viděl můj nezájem, tak už se podruhé nezmínil. A je taky dost strašpytel. Říkal, že někdy večer si kulovničku dává ke křeslu.“
„Viděl jste někoho vybíhat ze Steinova domu?“
„Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, a pak jsem se díval na pana Hopea. Ne. nikoho jsem nezahlédl.“

Po Williamsově odchodu si detektiv Sale prohlédl místnosti ještě jednou. Seržant naskládal do krabice pečlivě uložené předměty, které mohly být pro posouzení případu relevantní. Vše, včetně kulovnice, naložil do auta. Pak domek zapečetili a odjeli auty. Na předzahrádce zůstal jen jeden uniformovaný strážník, schovaný za stromem u okna Steinovy ložnice, kdyby se pachatel rozhodl vrátit.

Pak nastalo pět dnů vyšetřování. Logickými očekávanými směry. Bylo vyslechnuta řada svědků, provedeno mnoho laboratorních zkoušek. Pro profesionály práce nezajímavá, vzrušující snad jen očekáváním překvapení a touhou posunut se k vyřešení případu. Při téhle rutinní činnosti však k překvapení nedošlo. Všichni v bridžovém klubu měli alibi, nikde v bytě pana Steina nenašly cizí otisky. A pokud snad ano, nechával si to detektiv Salo pro sebe.

Uzavření případu.

Pátý den byli pan Hope a pan Williams pozváni k podepsání protokolu. Teď sedí v předpokoji detektivovy pracovny a čekají. Nechávají je čekat.
V pracovně se probírá Frank Salo jednotlivými získanými výsledky, rozvalen v křesle, s nohama na stole, Před stolem sedí na nepohodlné židli seržant Phil Own a listuje svým zápisníkem, občas pohlédne na malou obrazovku napojenou na kamery v předpokoji.

Po dlouhé chvíli zabodne detektiv zrak do seržanta a řekne: „Mohli bychom začít, Phile.“
„Ano, pane.“
„Ten mrtvý, Albert Stein.“
„Trochu podivínský stařec, žijící jen pro svou sbírku starožitné keramiky. Bridž hrál dost ležérně. Manželka mu zemřela před deseti léty, od té doby byl sám, pár lidí ho občas navštívilo, ale žádné přátelství natož pak lásky. V minulosti nic zajímavého. Žádný záznam. Byl dost zazobaný, dříve vlastnil firmu, poradenskou službu. Židák se uměl otáčet.“
„Seržante Owne, vám by se líbilo, kdyby vás někdo nazval negrem?“
„Omlouvám se, pane.“

„Uklízečka, Joan Jonesová?“
„Měla hodně šedivý život, přes svou bodrost, asi záměrně hranou, není nijak výrazná žena. Nevyskytuje se v našich záznamech. V inkriminovaný večer ji navštívily dvě kamarádky, aby si rozdaly partičku mariáše. Alibi neotřesitelné.“

„Teď oba svědci, sami se nazývající sousedy zavražděného.“
„Ano, pane. Nic jsme na ně dosud nevyšťárali. Žádný škraloupek, žádné kamaráčofty, byli k sobě spíš pichlaví. Oba bezbarví. Smrt jejich souseda jimi ani moc neotřásla.Je s podivem, jak v tak malebné uličce mohou žít takoví suchaři. Nezdá se, že by je něco spojovalo. Podívejte se na obrazovku, jak spolu v předpokoji téměř nekomunikují.“ Oba jmenovaní muži se v předpokoji dost nudili, klímali, sice občas prohodili pár nic neříkajících slov. Ani náznak jakéhokoliv spiklenectví.

„Ale přece jenom něco máme, pane. Když byl Hope v práci, je vedoucím oddělení pánského textilu v jednom obchodním domě, jsem navštívil paní Hopeovou. Příjemná žena, maluje olejová plátna. Časně ráno se prochází po břehu moře a dlouhou dobu se snaží zachytit jeho krásu. Ten den měla velký úklid, šla spát málo po deváté. Spinkati. Poněkud exaltovaná. Prý si nikdo s ní nic neužije, chodí brzy spát a spí jako dudečka. Ne. Neflirtovala se mnou. Ale při kávě se zmínila o něčem pro ni bezvýznamném, ale pro nás zajímavém. Řekla asi toto: ‚Před čtrnácti dny, manžel měl zrovna volno, nás navštívil pohledný a uhlazený Mexičan, prý hledá pana Steina, ale on zrovna není doma. Návštěvník v mém muži poznal jednoho kamaráda z jakéhosi kursu. Manžel vidí za den tolik lidských tváří, návštěvník mu nebyl ani trochu povědomý, už se o nebohého Jacka pokouší skleróza. Pak si dost dlouho povídali, já jsem musela jít do kuchyně, vařit oběd.‘
Paní Hopeová má skvělou vizuální paměť. Na mou žádost mi zpaměti namalovala portrét toho, toho Mexičana. Představil se jí jako Pedro Ramon. Tady je obrázek. Sluší mu to, že. Ne pane. Žádný uzenáč nebo přičmoudlý. Ano pane.
Ten údajný Pedro má dost dlouhý trestní rejstřík.“

„A tajemný lupič v černém, kterého zahlédl Hope?“
„Zmizel beze stopy, jako by se do země propadl.“

„A teď, seržante, chci slyšet výsledky z laboratoře a pak vaše hypotézy.“
„Lupič musel pana Steina znát, i jeho koníčka. Keramického, různobarevného, haha. Musel být už dřív předtím u něho v bytě. Ten lupič. Nebylo problémem pro nikoho, tedy jen trochu obeznámeného, pořídit si otisk klíče, který visel na háčku za vchodovými dveřmi. Lupič si v tu krvavou středu otevřel svým okopírovaným klíčem, na zámku nebylo sebemenší poškození. Zámečníka, který kopii dělal, jsme nenašli. Lupič mohl po vraždě originální klíč z háčku sebrat, jen tak, pro matení stop. Asi udělal chybu. Zvenčí si nevšiml světla ve štěrbině nepřiléhající žaluzie, myslel si, že je pan Stein na těch kartách. Stařík ale zůstal doma a zapomněl se zamknout. Varianta, že by zamkl a návštěvníka pustil dovnitř je málo pravděpodobná. Ovšem ji nelze vyloučit. Stein uslyšel šátrání, sundal ze zdi kulovnici a zhasl stolní lampičku. Lupič vešel, rozsvítil. Stein ho poznal a uvědomil si, že se k němu chtěl dotyčný vloupat. Došlo k zápasu, chvíli se tahali o pušku, slabý Stein neměl příliš šancí. Kulovnice spadla na zem, pak lupič vzal z římsy těžký popelník a staříka několikrát uhodil. Z lupiče se stal vrah. Protože starý pán lupiče poznal, musel být umlčen. Je možné, že scenérii pokoje vrah poněkud naaranžoval.“
„Poněkud nebo vůbec? Ano, seržante. Stein byl zabit popelníkem. Okamžitě jsem si všiml, že na popelníku není ani sebe slabší vrstvička prachu a že byl umyt, utřen a postaven zpět na římsu. Ne však přesně na totéž místo.“
„Takže na popelníku neměly být žádné otisky.“
„Pouze Hopeovy. Popelník jsem mu podal spolu s cigaretou, aby si zakouřil.“
„Vím proč. Na oharku cigarety bylo stejné DNA jako na vzorku, který jste mi pod anonymním označením dodal.“
„Správně. K problému klíče od domku. Říkáte, že vrah musel předstírat, že klíč neměl, že si ho vzal až při odchodu? Jako suvenýr? Nebo že bylo zamčeno a klíč trčel zevnitř v zámku? To asi ne.Takže spíš nastražil falešnou stopu, jako že se vloupal oknem do ložnice. Nehraje to. Neuvědomil si, jaká to byla blbost.“

Ještě chvíli si oba policisté povídali.
Pak detektiv řekl:
„Přiveď prvního svědka, však víš kterého, ale chvíli přemýšlej a váhej, kdo půjde k výslechu první. A s tím druhým zůstaňte venku.“

„Tak tady to podepište, pane Hope.“
„Už máte vraha, pane inspektore?“
„Téměř. Ale rád bych se vás na něco ještě zeptal. Opravdu jste viděl utíkat lupiče v černém z domu pana Steina?“
„Jak jsem vypověděl, tak je i v protokolu, proč bych to měl měnit?“
„Nebyl ten lupič jen stínem, třeba ve tmě se pohybujících větví? Nepopletl jste si čas?“
„Proč se ptáte?“
„Pan Williams ho neviděl. Lupič zmizel, rozplynul se. Nezanechal ani stopu bot v domě nebo na schodech. Měl by, přece před tím pršelo.“
„To mi také není jasné.“
„Další věc. Podle lékařské zprávy zemřel pan Stein asi hodinu dříve, než jste uviděl vraha vybíhat. Co v domku celou tu dobu vrah dělal? Prohlížel si časopisy a seděl v křesle? Co je zajímavé: musel do domku přijít ještě než začalo pršet, jinak by zanechal šlápoty.“
„Třeba vlezl do ložnice rozbitým oknem ze zahrady.“
„Jak to víte, z uličky na okno není vidět?“
„Co mi to tady říkáte, kam mě chcete dotlačit?“
„Bylo to asi takto, pane Hope. Toho lupiče a vraha jste si vymyslel. Sám jste se vloupal ještě za sucha před deštěm do bytu, pana jste Steina zabil a nato jste se spolu s lupem vrátil domů. Za hodinu potom jste zahrál svou šmíru s venčením psa a výkřikem.“
„To je ale čirá spekulace!“
„Tak úplně ne. Stařík byl zabit popelníkem a na tom byly jenom vaše otisky. Ostatní spolu s krví byly setřeny.“
„Ale sám jste mi podal popelník, tak na něm musejí být mé otisky.“
„Jsem přesvědčen, že jste se popelníku nedotkl. Postavil jsem ho na stůl před vás.“
„Ale tohle není pravda!“
„Svědci na to nejsou, je to tvrzení proti tvrzení. Komu myslíte, že budou věřit?“
„To přece nemůžete!“
„Ale vy jste vraždit mohl! A vraždil. Z oharku vaší cigarety jsme získali vaše DNA.“
„No co z toho. Jenom vajgl.“
„Ale dovede mluvit pravdu. Vy jste při zápase s panem Steinem nepostřehl jednu věc. Strach a současně euforie, málo se vyskytující u tak nudného muže jako vy, způsobila, že jste něco přehlédl.“
„Co? Čistě teoreticky.“
„Pan Stein si zašíval ponožky. Jedna už byla zašitá, ležela na stolku, druhá, kterou právě zašíval v okamžiku, když jste tam vpadl, ležela později na zemi. Vedle velké díry v ponožce byla zapíchnutá jehla. Pan Stein nedokončil steh. Na hrotu jehly jsme našli kapička krve. Pan Stein v obraně před útočníkem zvedl ruce, s ponožkou a jehlou. Útočník se o hrot jehly nepatrně škrábl. Ta krev stačila pro provedení zkoušky DNA. Ta krev z jehly byla vaše. Vaše DNA. “
„To není možné.“
„Ukažte ruce, Hope.“
„Prosím, poslužte si.“
A teď se stalo něco neuvěřitelného, nepostřehnutelného. Jako by se detektiv Salo změnil v kouzelníka. V jeho ruce se objevila jehla a lehce bodla Hopea do zápěstí. Načež jehla zmizela v detektivově ruce. Detektiv vykřikl potěšeně:
„Tady je ten vpich, ještě troch krvácí. Nehojí se vám to nebo máte příliš naředěnou krev.“
„Ale ta jehla…“
V detektivových prstech se objevila jehla se zaschlou kapkou krve na špičce.
„Vidíte, tohle je ta Steinova jehla s trochou krve. Dostala se tam, když jste vraždil. Píchl jste se o panem Steinem v obraně reflexivně a malicherně napřaženou špičku jehly. Je to vaše krev.“
„Vy jste mě teď s ní píchl.“
„Asi se vám něco zdálo.Takhle rychle nemohla kapička krve na jehle zaschnout. Dá se prokázat, že je tři dny stará.“
„To jsou podvržené důkazy. A nemáte motiv. Proč bych tu vzácnou vázu kradl?“
„Pro peníze. Jste v dluzích až po uši, že? Překupník pan Ramon teď má onu vázu v držení. Sledujeme, komu tu čínskou vzácnost předá. Jakému sběrateli. Pak ho zadržíme. Na skřínce s vázou budou vaše otisky. Nenapadlo vás je setřít. Ani pan Ramon to neudělá.“
Detektiv Salo dovedl střídat bič a med, dalo by se říci, že pohledem uměl lámat odpor. Za minutu na to se Jack Hope přiznal a přiznání podepsal.

Když vraha odvedli, seržant se vrátil a Salo mu odvyprávěl poněkud zkrácenou verzi výslechu. Seržant byl bystrý, chytil se za zarudlé tváře.
„Z tak chatrného přediva jste upletl dokonalou pavučinu. Bylo to všechno fér?“
Jeho šéf mu klidně odpověděl:
„A vražda, to je fér? Za čas se objeví důkazy a prokáže se, že jsem měl pravdu. Možná, že ne v detailech, ale v podstatě ano.“
Důkazy se objevily. Vrah Hope se rozpovídal s příslibem nižšího trestu.
Skřínku se vzácnou vázou našli, Hopeovy otisky na ní byly. Ostatní důkazy nikdo podrobněji nezkoumal. Detektiv Salo měl, ostatně jako vždy, pravdu. A spravedlnosti bylo učiněno zadost. Klikaté jsou někdy pěšinky vedoucí k ní.
A seržant nepoznamenal: „Byla to opravdová spravedlnost? Nevyskytovaly se v případu dvě jehly? A stejný původ DNA? Na jedné upravený vzorek z vajglu Hopeovy cigarety?“

Seržant si uvědomil, že jeho nadřízený detektiv Salo na něho ví taky spoustu věcí, které, kdyby vyplynuly na povrch, by seržanta Phila Owna přivedly do velkých nesnází. Nakonec si povzdechl něco v tom smyslu, holt, když je někdo černej, tak musí poslouchat, a že špinavé prádlo by se mělo prát doma.
Po uzavření případu vraždy Alberta Steina uznal, že jako zázrakem byla spravedlnost současně pravdou. Naštěstí.
A Phil se vydal na pivo. Do baru, kde točili černé.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 12 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 22 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 16.03.2013, 19:28:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: salvator ze dne 10.03.2013, 0:38:20

   Mě to přijde jako celek, jako jedna dobrá, vedoucí správným směrem, tak jsem to myslel. Třeba se pletu, to je možné, ale cítím to tak, jinak neumím. Snad se nebudeš zlobit.
Díky. Dalimil.
 ze dne 17.03.2013, 6:57:15  
   čuk: Proč bych se měl zlobit. Navíc jsem tu povídku už zapomněl. Asi ta jedna linie n nešla správným směrem, ty víš, jak měla být. Já bývám přítelem více linií a v divadle více konců, za což jsem kritizován. Ale zdá se mi, že to tak cv životě bývá, třeba relativitou pohledů. A snad v detektivce musí být pro krytí hlavního proudu řada matoucích stop a neukončených postav, zvlášť když má být text krátký.
 salvator 10.03.2013, 0:38:20 Odpovědět 
   Netřeba velkých akcí či gest, aby se mohl čtenář ponořit do dobrého příběhu. Stačí i jediná linie, ale musí se to umět.
Sice se zpožděním, ale rád, pěkný den, Jiří. D.
 ze dne 10.03.2013, 8:10:39  
   čuk: Díky, souhlasim. Trochu váhám, jestli to není rada, protože mám v textu více línií?
 Karel Čížek 06.02.2013, 5:24:45 Odpovědět 
   Tohle se mi skutečně líbilo a pěkně se to četlo. Pořádná a opravdová detektivka a nečekanou pointou a poněkud temným vyzněním.

Jenom jedna věc mi přišla nekonzistentní: na jedné straně české názvy ulic a mariáš a na druhé strany anglická jména všech protagonistů. Ale to je jenom malá vada na kráse, která nic neznamená.
 ze dne 08.02.2013, 8:56:29  
   čuk: Děj se odehrává na jihu Spojených států, snažil jsem se naznačit určitý kolorit. Z originálu ne vše dobře překladatel přeložil .) Vystihls to vyznění. Díky za komentář a přečtení.
 Jarda 05.02.2013, 19:14:23 Odpovědět 
   Detektivní příběh klasicky pojatý. Nic proti ostatním autorům, ale dle mého názoru je to jedno z nejhezčích děl tohoto WS.
 ze dne 08.02.2013, 8:53:36  
   čuk: Nevím jestli nejhezčích, ale snažil jsem se neopomenout nic v detektivce nutné, byť je i trochu ušinutá. Díky.
 Adam Javorka 03.02.2013, 9:17:59 Odpovědět 
   Milý Jirka, no co umíš hezký psát...
 ze dne 08.02.2013, 8:51:05  
   čuk: Od mistra obkružování potěší, že se mu líbí můj přehuštěný text zcela prozaický. Ale detektivky bývají často nelogickým obkružováním,
 Ramones 03.02.2013, 9:00:34 Odpovědět 
   for čuk: bylo jasný, že v próze budou určitě plnohodnotný dílka a čtenář si přijde na svý. smekám klobouk, zouvám boty...fajn neděli
 ze dne 08.02.2013, 8:49:35  
   čuk: Díky za přečtení a komentář potěšil. Jak vidím, četba tě asi uspávala a hup na kutě. Nebo jsi vcházel do síně slávy umělecké (to byly ftipy).
 Šaňo 02.02.2013, 20:00:56 Odpovědět 
   Pripájam sa k predchádzajúcim komentárom. Pri postupnom rozčítávaní detektívnej zápletky si nezabudol na nič, čo má obsahovať klasika detektívného žánru. I s miestom pre záverečné čitateľské zamyslenie.
PS:Ak by som sa niekedy pokúšal v tomto žánri niečo vytvoriť, spomeniem si na vraždu Alberta Steina.
 ze dne 08.02.2013, 8:47:19  
   čuk: Děkuji ti moc za přečtení a chválu. Jak píšeš, tak nějak jsem text zamýšlel, aby vydržel nápor logiků, kteří dovedou texty usvědčovat z opomenutí. Ale že by to mohl být vzor?
 mylencz 02.02.2013, 13:42:58 Odpovědět 
   Líbí se mi a obdivuji, že jsi jako jediný zachoval čistotu žánru - a samozřejmě velmi chytře, s přesahem. Uff...
V podstatě bych mohla jen citovat Apolenku, vidím to stejně. Velmi dobré ;-).
 ze dne 08.02.2013, 8:52:14  
   čuk: Tak tohle mě od mistryně stylistiky a prozaické básnířky velmi těší. Díky.
 Šíma 01.02.2013, 21:44:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Ano, souhlasím s Maruškou a Apolenkou. Kdo ví, zdali pan detektiv postupoval správně a byl-li onen vrah skutečně vrahem a lupičem (myslel jsem na detektiva Columba, ten se také chytí jen té správné stopy a pak případ zdárně vyřeší). ;-) Nic ve zlém, povídka se mi líbila a za svůj "detektivní žánr" se ani v nejmenším nemusí stydět. Přiměla k zamyšlení a k položení otázek, na které (možná ne na všechny) nejspíš jako čtenáři odpovědi nenalezneme. ;-) Je tam vše, co k dobré detektivce patří... (mé zmlsané druhé já toužilo po větším rozepsání) Nemůžeme mít vše! ;-)
 ze dne 08.02.2013, 8:44:03  
   čuk: Nastolil jsi otázku: jak dalece jde pragmatismus, a kde začínají nekalé praktiky v zájmu spravedlnosti. Díky za přečtení, byť jsem zhušťoval přímo nedektivkářsky.
 Maruška 01.02.2013, 17:39:39 Odpovědět 
   Promyšlené, propracované. Nejdřív se mi moc nezdálo, jak zcukáváš některé dialogy v monolog (např. u paní Jonesové), ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo moc zdlouhavé. Důležitější dialogy (např. pan Hope a scéna s jehlou) tam byly.
 ze dne 08.02.2013, 8:41:15  
   čuk: Děkuji za přečtení. Ano, snažil jsem se zhušťovat a nerozpovídávat se, neb dát tam vše pro onen příběh nutné už dost zabíralo plochy.
 Apolenka 01.02.2013, 14:53:20 Odpovědět 
   Chytré detektivky jako je právě tato, v nichž krve je pomálu a prim hraje rozum, mám ráda. Ta tvoje je propracovaná do všech detailů - laťku jsi vyhodil hodně vysoko. Epizodka s ponožkou mě opravdu zaujala. I takto zřejmě vyšetřovatelé postupují... potěš pak pánbů ty, co jsou nevinní.
 ze dne 08.02.2013, 8:39:23  
   čuk: Děkuji za přečtení a pochopení nejen logiky, ale i sarkasmu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Devotus - 1. Dí...
Miro Sparkus
Arn Dresko IV. ...
jindra
Souhrn ohňů
Ukos Písmák
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr