obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Za Nikem - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 26.01.2013, 14:11  
8. kapitola
 

Druhý podzimní měsíc okten byl u konce a Ellad se po týdenním pobytu doma opět vrátil do Eriadoru. Vesnici obešel a zamířil přímo na pastvinu. Za přáteli. Našel tam ale jen Dana. Smutného a samotného.
„Kde je Nik?“ zeptal se okamžitě.
„Dostali ho,“ sdělil mu tichým hlasem kamarád a schoval tvář do dlaní.
„Kdo?“ vyhrkl Ellad a jemně s přítelem zatřásl. „Tak už, prosím tě, mluv!“
Dan zvedl hlavu a pohlédl svýma černýma, lehce zarudlýma očima přímo na Ellada. „Ti jezdci. Včera ho odvlekli,“ odpověděl.
„A hledá ho někdo?“
„Collin. Vyrazil za těmi darebáky hned, jakmile nás odvázali od těch stromů.“
„Cože?... A Viggo?“
„Ten se ještě nevrátil. Ani jeho muži. Ale hledají je. Kovář Ivar, Arald a Sick... A odjet chtěl i Manuel. S Collinem. Ta jeho nevyléčená noha mu to však nedovolila,“ poučil Ellada sklesle Dan a vzdychl.
„Co se tu vlastně stalo?“ vybídl jej Ellad k vyprávění a přisedl si k němu do trávy.
„Pásli jsme koně. Přímo tady a zkoušeli si šerm,“ začal Dan. „Krátce po poledni za námi přišel Collin a přinesl od Laury závin z těch padančat, co jsme sesbírali ještě s tebou. Pochutnali jsme si na té dobrotě, bavili se, smáli. A pak...“ hoch znovu smutně vzdychl. „Pak jsme odešli do lesa...“
„Do lesa?“ přerušil ho udiveně Ellad.
„Jo,“ přikývl Daniel a pokračoval. „Šli jsme po cestě. Pryč od vesnice. A pořád jsme se nemohli dohodnout, co procvičovat. Plížení, stopování nebo snad skrývání?! No, prostě... Vběhli jsme jim přímo do náruče.“


***


Hlasitě se dohadující skupinka stála náhle tváří v tvář deseti černě oděným jezdcům. Překvapení bylo ochromující. Dan s Nikem úplně ztuhli. Bez hnutí a v naprostém tichu zírali leknutím vytřeštěnýma očima na tu nezvanou návštěvu. Jen Collin neztratil hlavu a snažil se nějak zachránit situaci.
„Utíkejte!“ zavelel a podvědomě sáhl k opasku.
Ale nic. Mladý Hraničář nechal všechny své zbraně v Eriadoru. Hlasitě zaklel a zrudl vzteky i hanbou. Odpověděl mu zlomyslný smích a sedm jezdců se dalo opět do pohybu.
Ze strnulosti se probrali i oba chlapci. Otočili se zpátky k vesnici s cílem vzít nohy na ramena, ale podařilo se jim jen pár kroků. Černooděnci pobídli své vraníky, bez potíží je předjeli a zastoupili únikovou cestu. Dan, Nik a Collin byli obklíčeni jen pár set kroků od vesnice. Daniel se už už nadechoval k výkřiku o pomoc, když mu za zády zaznělo rozhodné varování doprovázené nezaměnitelným zvukem taseného meče. „Ani ty nezkoušej to. Dřív zemřeli byste, než sem by doběhli ti balíci z venkova.“
Dan v duchu uznal, že černě oděný cizinec má pravdu, a svůj výkřik raději spolkl. Jen se otočil po hlase, aby stál k nepřátelskému mluvčímu čelem a společně s Nikem se vrátil ke Collinovi, protože jezdci sesedli z koní, tasili meče a zatlačili je těch pár kroků zpátky. Všichni tři přátelé se tak ocitli v obklíčení nepříjemně těsném a mlčky čekali, co bude dál. Collin se mračil, protože hněv v něm vítězil nad strachem, i Dan se ovládl a nebojácně hleděl na černě oděné muže kolem, jenom Nik nedokázal své obavy úplně skrýt. Hlavu měl skloněnou, oči upřené do trávy před sebou a třásly se mu ruce.
„Tak my zase setkáváme se, Niku. Tentokrát však už ty neutečeš mně,“ promluvil znovu cizinec a přátelé v něm vytušili Urina.
A vytušili správně. Černý vůdce svá zranění přežil a na rozkaz Argaany se vydal zpět splnit úkol. Najít a přivézt chlapce co nejdříve do Bartheku. Teď se tvářil jako někdo, kdo se dobře baví. Zatím se mu dařilo. Kluka našel. S dobrou náladou sesedl z koně a postavil se přímo před Nika. Hoch na sobě cítil jeho vítězoslavný pohled, přemohl svůj strach a zvedl hlavu.
Černý vůdce čekal pohled, který nikdy nezapomněl. Nezlomený pohled pronikavých modrých očí... Místo toho na něj však hleděly oči oříškově hnědé.
„Nik ty nejsi. Kdo ty jsi?“ zeptal se překvapeně a o kousek ustoupil.
„Jsem Nik. Jmenuji se tak,“ bránil se chlapec a smířený s osudem hrdě vypjal hruď.
„Lžeš, ty pse!“ zařval vztekle Urin a levačkou hmátl po Danovi, který stál nejblíž. „Kde on je?!“ štěkl potom.
Collin zaťal pěsti a chtěl chlapce bránit, ale černooděnci proti němu namířili hroty svých mečů. Téměř se ho dotýkali. Neudělal tedy nic. Stál na místě a tvář měl zkřivenou bezmocným vztekem.
Černý vůdce zatím Dana otočil, zezadu ho chytil za vlasy a ostří meče mu opřel o hrdlo.
„Tak, kde on je?“ zopakoval svou otázku, ale o poznání klidněji. „Ty mluv nebo já kamarádíčka tvýho jak ovci podříznu.“
Kde je kdo? Ptali se v duchu všichni tři zajatci... A pak to Collinovi náhle došlo.
„Tohle je opravdu Nik,“ odpověděl rychle. „Ten modrooký se jmenoval Chodec.“
„Kde já najdu jeho?“ zajímal se Urin.
„Už nežije. Je mrtvý,“ lhal mladík a ani se nezačervenal.
„Mrtvý?“ nedůvěřivě protáhl černý vůdce a Collin přikývl. Cizinec se zamyslel. Po chvilce však zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Nevykládej ty mně pohádky tady nebo...!“ Vyštěkl a větu úmyslně nedokončil. Místo toho lehce přitlačil na zbraň. Dan sykl bolestí a za košili mu pomalu stékal pramínek krve.
„Mluvím pravdu, pane. Nechci, abys ho zabil. Došlo k tomu asi před měsícem. Vyrazili jsme do hor na lov a náhodou jsme vyrušili medvědici. Měla mladý. Napadla nás. My se zachránili, ale Chodec... Chodec to zaplatil životem,“ pospíšil si s vysvětlením mladý Hraničář.
„Kde bydlí on?“ vedl si dál svou Urin, jakoby Collina vůbec neslyšel.
„Bydlel tady, ve vesnici. S otcem, matkou a sestrou Juditou.“ Lhal mladík dál a schválně zdůraznil první slovo.
„Kdyby tu byl Viggo, jeho otec, tak...“ přidal se pohotově Nik, ale nedokončil. Umlčela ho tvrdá rána. To jeden z černooděnců sklonil svou zbraň a levou pěstí prudce zaútočil na Collinův obličej. Zasaženému mladíkovi se před očima rázem roztančily červené a černé kruhy a z rozbitého nosu mu vytryskla krev.
„S otcem a sestrou,“ opakoval Urin zamyšleně, pustil Dana a chvíli se jen tak díval před sebe, zatímco Collin zkoušel rukávem zastavit krvácení v obličeji. Nad skupinkou se rozhostilo ticho. Všichni mlčeli. Černooděnci i jejich tři zajatci. Všichni s napětím čekali, co vůdce vymyslí.
Urin se nakonec rozhodl. Rozkaz královny byl jasný. Přivézt Nika. O Chodci nemusí nic vědět. Vždyť stejně asi nežije.
„Svažte vy jeho a naložte tělo jeho na koně! My odjet musíme!“ křikl na své muže a kývl směrem k Nikovi.
„Neee!“ zařval Collin, vrhl se před Nika a vůbec si přitom nevšímal nepřátelských mečů, které stále mířily na jeho hruď.
Černooděnci zaváhali, ale jen na dobu jednoho úderu srdce. Pak blonďatého obra srazila další rána do hlavy, vedená tentokrát jílcem meče, a mladý Hraničář se rázem odebral do říše snů. A Dan? Vykřikl společně s Collinem, ale v pohybu vpřed mu zabránily ostré hroty černých zbraní.
Nik tak byl vydán Urinovi na milost a nemilost. Dva černě odění muži vzpouzejícího se chlapce rychle přemohli, pevně mu svázali ruce za zády, odvlekli ho k trpělivě čekajícím vraníkům a na jednoho z nich jej naložili. Prostě ho přehodili přes přední rozsochu sedla jako pytel a také nasedli.
„A s nimi co uděláme, můj pane?“ zeptal se cizinec, který omráčil Collina a nyní držel za vlasy zcela bezmocného Dana. „Máme zabít my je?“
„Ne,“ zadržel jej po chvilce přemýšlení Urin a rty mu zkřivil zlomyslný úsměv. „Já lepší nápad mám.“


***


„Pak nás popadli a odvlekli do lesa. Marně jsme se bránili. Tedy hlavně já. Collin se probíral z bezvědomí... Dotáhli nás do porostu a pevně přivázali ke stromům. Každého zvlášť. Collina jsem vůbec neviděl. Do pusy nám strčili kus hadru, abychom nemohli křičet, a odjeli. Odjeli a Nika vzali s sebou.“ ukončil Dan a složil hlavu na zkřížené ruce, které měl celou tu dobu volně položené na pokrčených nohou. Po chvíli mlčení opět vzhlédl, ale viděl už jen Elladova vzdalující se záda.
„Kam jdeš?!“ křikl.
„Pojedu za Nikem,“ odpověděl hoch přes rameno a rozhodným krokem zamířil k Raulovi.
„Počkej! Jedu s tebou!“ zahalekal Daniel a vstal.
Ellad se zastavil a otočil se zpátky k mladšímu příteli.
„Ne,“ zadržel ho jemně, ale důrazně. „Bude to nebezpečné.“
Po tomhle krátkém vysvětlení se na Dana ještě povzbudivě usmál, lehce mu kývl na pozdrav, došel ke koni, vyhoupl se mu na neosedlaný hřbet a spěšně opustil pastvinu. Ostrým klusem dojel až ke studni. Tam Raula zastavil, sklouzl zpátky na zem a téměř vběhl do prázdné stáje. Z příslušné police sebral kartáč, z držáku sundal sedlo, z věšáku uzdečku a takto ověšen se vrátil zpět k vraníkovi. Valach vycítil chlapcovu netrpělivost, a tak čištění a následné sedlání prokládal bujným pohazováním hlavou a hrabáním kopyty.
Sotva bylo sedlo i uzdečka na svém místě, doběhl si Ellad ještě pro brašny. V rychlosti do nich zabalil vše, co považoval za nutné, a pak zašel ještě za Laurou. Všechno jí řekl, ale zadržet se od mladé ženy nenechal. Vsedl na Raula a odjel.
Cestu i směr znal. Věděl, kam ti cizinci nebohého Nika vlečou. Hnal tedy svého vraníka k severovýchodu a v hlavě mu zněla stále jedna a táž otázka. Je Nik opravdu ten, koho Argaana hledá? Je to princ Bergon?


***


Ellad chtěl jet co nejrychleji, aby dohonil Collina, ale jedno zdržení si ještě dovolil. Vzpomněl si na matku a zastavil se doma. Ostatně, statek ležel přibližně ve směru jeho cesty, a tak si ani moc nezajel.
„Ellade, prosím tě, nejezdi tam,“ snažila se zadržet syna Lea, sotva se dozvěděla, kam se chystá a proč. „Nikovi už stejně nepomůžeš, mají příliš velký náskok. Chytí tě a zemřeš, vím to. Prosím tě, nejezdi tam.“
„Nechytí. Tentokrát ne, dám si pozor. A taky... Dojedu Collina a dál pojedu s ním,“ utěšoval ji, ale Lea neměla daleko k pláči. Přistoupil tedy až k ní a ještě dodal. „Vátím se, slibuji.“
Po této prosté větě mladá žena už neudržela slzy, které se jí draly ze smutných hnědých očí.
„To říkal tvůj otec taky, a pak ho zabili,“ vzlykala.
„No tak, neboj se o mně,“ objal ji Ellad. „Já se opravdu vrátím.“
A s tímhle slibem odjel.


***


O půl hodiny později už cválal travnatou rovinou Suchých stepí. Byl bohatší o nějaké to jídlo a navíc si kromě nože vezl v pochvě u opasku svůj meč, který normálně do Eriadoru nenosil. Slunce už dávno zapadlo, ale hoch dál vedl svého vraníka k severovýchodu. Chvíli se vezl, chvíli běžel vedle koně, a tak postupovali stále se zvětšující tmou vpřed. Vpřed tmou rušenou jen mihotavým světlem čím dál většího počtu hvězd. Nebylo to mnoho, ale na cestování v otevřené krajině to stačilo.
Ellad zastavil Raula až o půlnoci. Postaral se o něj, něco málo pojedl, tři hodiny odpočíval, a pak znovu. Vytrvalý klus k severovýchodu, po třech hodinách krátký odpočinek a zase. Hnal koně stále dál veden jedinou
myšlenkou – dohonit Collina. Víc zatím neplánoval. Spěchal. Nekochal se barevnou nádherou podzimní krajiny a moc nevnímal ani překrásné počasí. Nebe nad ním bylo průzračně modré a bez mráčku, vítr nefoukal a unavené slunce ve dne pořád ještě příjemně hřálo. Noci už ovšem tak teplé nebyly. Proti jejich chladu však chránil Ellada silný vlněný plášť.
Tak uplynul první den pronásledování. Hoch odhadoval, že stáhl náskok černých jezdců tak o tři čtyři hodiny. Jistý si ale nebyl, protože díky zajížďce na statek sledoval pouze směr jejich jízdy, nikoli stopu. Už opustil Suché stepi a vnořil se opět do lesa. Hustý porost ho zpomalil. Mnohem častěji teď musel jet krokem a navíc – nemohl cestovat za tmy.
Na noc se tedy utábořil a dopřál odpočinek sobě i vraníkovi. Útěchou mu v té chvíli bylo jen vědomí, že ani černí jezdci nemohou postupovat rychleji. A také... Splnil se mu teď jeho velký dětský sen – spal sám v lese, dokonale volný a svobodný. Vzhledem k okolnostem z toho však neměl pražádnou radost.
Sotva se ráno trochu rozednilo, seděl už zase v sedle a pokračoval v cestě k hranicím. Stromy zde nerostly tak blízko u sebe, a tak vyrazil znovu klusem. Po pár minutách ale vraníka zadržel. Zdálo se, že konečně narazil na vytouženou stopu. Sesedl, nechal Raula stát na místě a začal zkoumat otisky kopyt v měkké lesní půdě.
Tohle malé rozptýlení přivítal. Ověří si své znalosti a také alespoň na chvíli pustí z hlavy chudáka Nika.
Když pak odpoutal pohled od pošlapané země, vrátil se k vraníkovi, pohladil ho po hlavě a tlumeně mu sdělil výsledek svého pozorování. „Tak to vidíš, hošku. Jistý si nejsem, ale myslím, že tudy ti darebáci jeli. Zhruba před osmi hodinami tu klusem proběhlo asi deset okovaných koní a o tři hodiny později ještě jeden. Collin... No, uvidíme dál.“
Hoch valacha naposledy pohladil, vyšvihl se do sedla a vyrazil po stopě. Jelo se mu teď mnohem lépe, protože si nemusel, často poměrně pracně, vyhledávat nejschůdnější cestičku hustým lesním porostem. O hodinu později stromy náhle prořídly a Ellad se ocitl na hodně zdupaném, travnatém plácku s ohništěm uprostřed. Znovu zastavil Raula, sesedl a zběžně místo prozkoumal.
„Měl jsem pravdu, hošku,“ sdělil pak zase vraníkovi. „Jsou to oni. Vidíš, tohle jsem našel.“
A strčil koni pod nos chomáč černých žíní. Raul k němu zvědavě čichl a pohodil pohoršeně hlavou. Vždyť to není nic dobrého?!
Nálezem rozjařený Ellad si ale vraníkovy nespokojenosti nevšímal a vzrušeně pokračoval. „To jsou žíně, víš. Jsou jako ty tvoje – jemné a lehce zvlněné. Takže jsou to určitě oni. Černí jezdci. A doháníme je.“
Ještě jednou hoch roztržitě podrbal vraníka na čele, zahodil chomáč a chystal se vylézt zpátky do sedla, když valach náhle nastražil uši, zvedl hlavu a hlasitě zaržál.
„Co se ti to...?“ Ani nedopověděl překvapený Ellad a z okolního lesa se také, jakoby v odpověď, ozvalo jiné koňské zaržání. Hoch se zarazil. Co to jen může být? Kůň? V lese?
Zvědavost ho přemohla. Nechal Raula na místě a s rukou na jílci meče vnikl do porostu. Opatrně a co nejtišeji postupoval za zvukem. Po čtyřiceti krocích náhle strnul. Jeho očím se otevřel děsivý pohled.
Kus před ním stál u štíhlé břízy uvázaný a do otěží zamotaný hnědý kůň se sedlem na hřbetě a vpravo od něj byl u silného smrkového kmene připoutaný Collin. Nešťastník poloseděl, pololežel a hlava mu volně padala na prsa. Vypadalo to, že spí nebo o něčem hluboce přemýšlí. Byl bez košile a bez bot a z jeho levého boku se na Ellada šklebila ošklivá, sytě rudá rýha, ze které pomalu vytékala krev. Mladíkovi už její slabý, ale nezasychající pramínek promáčel a obarvil část kalhot a odtud pak po kapkách padal na zem, kde se vsakoval do již ne právě zeleného mechu.
„To ne,“ vydechl Ellad a v hrůze zíral na přítele.
Ze strnulosti jej naštěstí hned vzápětí probralo další koňské zaržání. Hoch sebou trhl a rychle přeběhl tu krátkou vzdálenost. Poklekl u nehybného těla a ulehčeně vydechl. Collin ještě žil, ale... Ellad věděl, co je třeba dělat. Musí co nejdříve zastavit to krvácení.


***


„Tak si myslím, hošku, že jsi svým zařehtáním zachránil tuhle Collinovi život,“ říkal o hodnou chvíli později Ellad Raulovi. Stál vedle odstrojeného vraníka, vděčně ho drbal na čele a přitom unaveně hleděl ke smrku na ošetřeného přítele. Zraněný mladík měl bok ovázaný zbytkem chlapcovy náhradní košile, byl zabalený do jeho teplého vlněného pláště a spal. Kousek od něj hořel malý ohýnek, nad ním se vařila polévka a u štíhlé břízky pořád stál Collinův hnědák Wick. Teď byl ale odsedlaný a vyčištěný.
Ellad ještě jednou pohladil vraníka, s povzdechem přešel k ohni a s dalším zamíchal polévku. Znovu stočil svůj pronikavý modrý zrak k příteli.
Musíš dál! Hned teď! Křičelo celé jeho já, ale hoch nedokázal Collina opustit a odjet.
„Co mám dělat?“ promluvil s povzdechem a bezradně se zadíval do plamenů, jakoby v nich hledal na svou otázku odpověď. „Nik nebo Collin?“
„No samozřejmě, že Nik,“ ozvalo se nečekaně zpod smrku.
Ellad otočil hlavu po zvuku a překvapeně pohlédl na probuzeného přítele. Collin stále ještě ležel, ale oči měl otevřené a upíral je přímo na chlapce.
„Nemůžu tě tady přece jen tak nechat?!“ zaprotestoval Ellad. „Ztratils hodně krve.“
„S tím si nelam hlavu, kluku,“ odbyl jeho námitky mladík. „Dej sem trochu tý polívky a nech mě vyspat. Za svítání odjíždíme. Jo, a díky za pomoc.“
„To nemáš za co, ale...“ nedostávalo se Elladovi slov.
„Věř mi, Chodče, budu v pořádku. Teď tu polivku.“
K tomu nebylo co dodat. Ellad Collinovi pomohl do sedu, obsloužil ho polévkou a už nic nenamítal. O přítelových slovech ovšem značně pochyboval.
Prý za svítání odjedeme. No, nevím, nevím, říkal si v duchu a usedl ke své porci polévky.
„Umim lepší, ale jíst se to dalo,“ ozval se po chvíli znovu Collin a hlasitě říhl.
Ellad se na něj usmál. Jeho slova nebral jako urážku, spíš jako pochvalu. Collin totiž uměl vařit výjimečně dobře a bavilo ho to. A tak vstal, sebral mladíkovi z rukou prázdnou misku, odložil ji stranou a chystal se pomoci mu zpátky do lehu, ale Collin ho zadržel.
„Ještě košili. V levý brašně,“ poučil chlapce a chvíli pak čekal, než hoch požadovaný kus oděvu najde. Nedokázal si ho však sám obléci. Ellad tedy znovu pomohl a znovu přitom zapochyboval o přítelových slovech.
Zítra neodjedeme. Je příliš zesláblý, pomyslel si. Nahlas ale neřekl nic. Jen uložil Collina do lehu, pár minut počkal, než mladík usne, a opustil místo táboření. Doufal, že v okolí najde nějakou vodu, protože všechny své zásoby spotřeboval na přítelovo zranění a na polévku.
Povedlo se a nemusel ani moc daleko. Kus cesty porostem směrem na východ, tedy přes noční tábořiště černých jezdců, tekla říčka, jejíž veselé zurčení chlapci v hledání hodně pomohlo. Tok říčky byl rychlý a její příjemně studená voda přeskakovala kameny, naplavené dřevo a jiné překážky s šuměním a šploucháním, které se vskutku dalo označit za veselé. Elladovi však do radosti chybělo mnoho. S potlačovanou rozmrzelostí naplnil svou i Collinovu lahvici, opláchl misky a odvedl k vodě postupně i oba koně. Nejprve však hnědáka Wicka. Potom si dřepl k vychládajícímu ohništi, nasupeně hleděl na tu žhavou hromádku popela a zdálo se mu, že se čas zastavil.
Kéž by, říkal si v duchu. Tím by se zastavili i černí jezdci s Nikem. Ale to ne. Naopak. Oni ujíždějí dál a dál a jejich náskok roste.
S tím vstal, rozzlobeně kopl do nejbližšího klacku a vydal se hledat něco k jídlu. Collinovy zásoby samozřejmě zabavili černooděnci a ty jeho pro dva stačit nebudou. A také alespoň nějak rozumně zabije čas.
Toulal se po okolí až do setmění, ale nic moc nenašel. Jen Collinovy boty, každou v jiném křoví, pár jedlých bobulí a podařilo se mu kamenem trefit jednoho neopatrného zajíce... No, muselo to stačit. Vrátil se ke stále ještě spícímu příteli, znovu rozdělal oheň, ušáka stáhl, vyvrhl, nabodl na jednoduchý rožeň a dal se do pečení.
Není na něm skoro žádný maso, uvažoval s pohledem upřeným na hubenou pečínku a jeho nálada se nezlepšila.
Po půl hodině začala spoře osvalená kostřička vonět a ta vůně vzbudila Collina. Tedy, Elladovi to alespoň tak připadalo. Mladík totiž náhle a zcela nečekaně otevřel oči, zhluboka nasál provoněný vzduch a naprosto vážně řekl. „Pečínku teď nechci, dej mi zase polivku. Nejdřív bych ale ocenil něco k pití.“
S tím se posadil a čekal.
Elladovi pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval z toho dvojího
překvapení – mladíkových slov a také, a to hlavně, z jeho zcela samostatného posazení. To opravdu nečekal.
Že bychom ráno skutečně odjeli?! Připustil si stále ještě značně pochybovačně a s lehkým zpožděním Collina obsloužil. Podal mu lahvici. Pak na chvíli odstranil rožeň, nad oheň přesunul zbylou polévku, kterou tak ohřál, dal pečínku zpátky a nabral sobě i mladíkovi. Večeřeli mlčky. Oba věděli, že na rozhovor bude času dost. Collin snědl svou porci, spláchl ji vodou z lahvice a po hlasitém odříhnutí si sám lehl a zase usnul. Ellad nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.
To snad není možné, vždyť ztratil tolik krve... Teď už však i on uvěřil, že ráno skutečně odjedou.


***


Probudili se oba téměř současně. Na východě svítalo, bylo chladno, ale na nebi ani mráček. Čekal je další slunečný den. Collin se posadil, hlasitě zívl a Ellad k němu stočil své pronikavé modré oči.
„Půjde to,“ odpověděl mladík na tu nevyřčenou otázku a opatrně se protáhl.
Potom už šlo všechno rychle. Ellad Collinovi zkontroloval a převázal ránu, doplnil vodu, napojil oba koně a připravil je na cestu. Zatímco mladík převzal zodpovědnost za jejich zásoby a stravování. To nebylo tak namáhavé. No, vlastně téměř vůbec. Mladík sbalil chlapcovu večerní pečínku, vyškrábal zbyteček polévky, snědl ho a nakonec sebe i Ellada ještě odměnil krajíčkem cestovního chleba Ronelu, který chlapec dostal od Laury. Potom vsedli na koně. Collin s bolestivým heknutím. Na Elladův ustaraný pohled však odpověděl úsměvem a pobídl Wicka.
Dali se opět do pronásledování. Teď už ve dvou. Vpředu jel Collin a za ním Ellad. Po pár hodinách našli další tábořiště černých jezdců a hoch věděl, že se blíží k hranicím. Věděl, že tu černooděnci čekali na tmu a že je brzy čeká úzký, dřevěný most přes Žlutou řeku.
Dojeli k němu o hodinu později.
„Přejdem ho radši pěšky,“ pronesl chraplavě Collin a v obličeji měl vepsánu únavu a vyčerpání. V pořádku přece jenom stále nebyl.
„Jo, přejdem,“ přikývl Ellad a rychle ještě doplnil. „A potom si všichni chvíli odpočineme.“
Mladík byl tak unavený, že ani neprotestoval. S bolestným syknutím sesedl, uchopil Wickovu otěž a pomalu, opatrně převedl valacha na druhý břeh. Ellad jej následoval. Raula vedl za sebou, a když vraníkova kopyta klapala po silných prknech nad divokým tokem řeky, chlapec se neubránil vzpomínkám. Znovu viděl Iffovu zlomyslně se šklebící tvář a v ústech cítil odpornou pachuť roubíku. Mimoděk se zachvěl. Nebylo to však zimou, ač od zpěněné hladiny pod ním táhl nepříjemný chlad. Myslel na Nika. Jakpak chudák snáší své zajetí?
Sám si dovedl jeho pocity velmi dobře představit. Jeho strach a beznaděj. Zvlášť teď po překročení Aranhorských hranic a nezdařeném pokusu o vysvobození. Protože Collin se zcela jistě pokusil nešťastného Nika osvobodit. A jak dopadl? Ellad jakoby to všechno viděl před sebou. Urinův škodolibý pohled, když Collina chytil a poznal. Jeho krutý smích, když mladíkovi líčil jeho další osud. I jeho zvrácenou radost, když vytasil dýku a vnořil její ostří do ani košilí nechráněného boku svázaného Hraničáře... A hoch nepochyboval o tom, že ten hrůzný čin má na svědomí Urin osobně. Trochu toho muže znal. A ta rána? Ta rána byla v podstatě mistrovské dílo. Byla hluboká i dlouhá přesně tak, aby krvácení neustalo, ale zároveň krev nevytékala příliš rychle. Oběť pak umírala neskutečně pomalu a v bolestech.
Konečně vkročili opět na pevnou zem. Hoch třepnutím hlavy zahnal černé myšlenky a vsedl na Raula. I Collin se vrátil do sedla a krokem pak poodjeli kousek od mostu. Zastavili u malé studánky a Collin vysílením z koně spíš spadl, než sesedl. Ellad se tak musel postarat o všechno sám. O přítele, o koně, o jídlo i o provizorní tábořiště.
Tomu se říká škola života, utěšoval se v duchu. Udělal ale, co bylo třeba, a nijak si nestěžoval.


***


U studánky se zdrželi téměř tři hodiny. Po té době a hlavně po vydatném, posilujícím spánku se Collin zase obdivuhodně zotavil a oni mohli pokračovat dál. Stále k severovýchodu.
Jeli rychle a mlčky. Zastávky dělali jen v nejnutnějším případě, to znamená, ve chvíli, kdy už se mladý Hraničář vyčerpáním téměř neudržel v sedle. Jinak se hnali po stopě jako dobře vycvičení lovečtí psi. Doháněli ty darebáky i přes Collinovo zranění. Černí jezdci totiž naštěstí po přechodu Žluté řeky znatelně zvolnili. Asi se po zneškodnění Collina, v jejich očích jediného zachránce, a navíc ještě v jiném království cítili zcela bezpečně.
V Elladově i Collinově mysli tak sílila naděje. Oba už pevně věřili, že únosce dostihnou dřív, než se i s Nikem dostanou za mohutné hradby Bartheku. A věřili tomu ještě na Orrinorské hranici. Černí jezdci byli před nimi pouhých pět až šest hodin jízdy... Dojeli k ní krátce před soumrakem a rozhodli se, že se před vstupem do Dagerladu ještě najedí a krátce prospí. Zkrátka, trochu si odpočinou oni i unavení koně.
Sesedli, odsedlali a pustili se do přípravy skromné večeře. Ellad už totiž nebyl na všechno sám. Mladík se cítil čím dál lépe, a tak mohl ty méně náročné tábornické práce zastat sám.
Konečně měli hotovo. Koně byli obstaraní a vyčištění, rozdělaný ohýnek příjemně hřál a nad ním bublala polévka. No, vlastně to byl jen vývar z kostí toho pečeného zajíce. Osolený a ochucený hrstkou bylinek a divoce rostoucí zeleniny, takže polévku připomínal jen hodně vzdáleně. Jíst se to však dalo a oba přátelé byli vděční za tu trochu něčeho teplého do žaludku. S chutí se proto pustili do vývaru. Jen si ho lehce zahustili Hraničářským cestovním chlebem.
Jedli mlčky. Vše podstatné si sdělili předchozího večera a Ellad se tak dověděl, že Collinův pokus o vysvobození Nika proběhl přesně tak, jak si ho představoval na mostě nad Žlutou řekou. Oba se pak shodli na tom, že nejdůležitější je teď rychlost. Musí jezdce prostě dostihnout dříve, než i s Nikem projedou bránou Bartheku. Zatím se jim to dařilo.
Ellad pomalu dojídal svou porci polévky, unaveně hleděl do ohně a jako každý večer, a nejen večer, vzpomínal na zajatého přítele.
Ach Niku, Niku, vzdychl, polkl poslední sousto, zvedl oči od plamenů a stočil je ke koním.
Ale co to? Vždyť oni se nepasou, zarazil se. Oba stojí. Hlavy zvednuté, uši vztyčené.
„Colline, pryč!“ křikl okamžitě. Upustil svou misku, ve skoku popadl meč a bleskurychle se odkulil kus od ohně. Do stínu okolních křovin. Mladík jej s lehkým zpožděním následoval, i když vůbec nechápal, co se děje. Ellad to však věděl. Chování valachů svědčilo o jediném. Někdo se blíží. Jezdec? Přítel? Nepřítel?
„Co si myslíte, že děláte?“ ozval se ze tmy známý hlas.
„Teda, Viggo?!“ vyčetl mu dotčeně Collin a ne moc ladně se hrabal z křoví. V duchu ale cítil velkou úlevu, stejně jako Ellad, protože hlas ze tmy skutečně patřil vůdci Hraničářů. Viggo se také hned vzápětí objevil v záři ohně. Seděl na koni a druhého vedl za sebou. Na obou zvířatech byla znát únava. I Hraničář měl v obličeji vepsány strasti rychlé a dlouhé jízdy a Elladovi neuniklo, že ještě něco dalšího.
Hněv?... Divil se v duchu, ale nahlas to nekomentoval. Jen následoval Vigga k uvázaným koním a bez vyzvání si vzal na starost příchozího ryzáka, zatímco Hraničář stejně posloužil Hnědákovi, který ho přinesl.


***


„Polivku už nemáme,“ sděloval s omluvným úsměvem Collin, když se o půl hodiny později Viggo s Elladem posadili k ohni, a nabídl staršímu příteli dva krajíčky křupavého Ronelu. Hraničář si od něj pokrm vzal, ale bylo znát, že jídlo je to poslední, co jej zajímá.
„Takže ještě jednou. Co si myslíte, že děláte?“ zopakoval důrazně místo poděkování a s kamennou tváří hleděl na Collina.
„No, jedeme za Nikem. Osvobodíme ho,“ odpověděl rozpačitě mladík a dost dobře nechápal, proč se Viggo ptá na tak samozřejmou věc. A ani Ellad netušil, co vede jeho učitele právě k této otázce. V jednom však jasno měl. Viggo se zlobí a hodně.
„Tak za Nikem,“ odfrkl posměšně Hraničář, a potom úplně popustil uzdu svému hněvu. „Myslíte si, že jste na výletě?! Nemáte náhradní oblečení, pokrývky, koně. Jak chcete dostat Nika domů? Co když bude zraněný?... A jídlo? Nemáte dost ani pro sebe, natož pro tři. Na lov nebudete mít čas. A teď to nejdůležitější. Vy víte, kde je pevnost Barthek?... Jak ji chcete bez mapy najít?“
„Pojedeme po stopě,“ hlesl Collin, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Co když ji ztratíte?... A navíc, jak si představujete to osvobozování? Colline, nepovedlo se ti to, ani když jsi byl v pořádku a v plné síle. Myslíš, že teď to dokážeš? Zraněný a unavený?“ Viggo zavrtěl odmítavě hlavou. „Vůbec nepřemýšlíte. Jak dva malí, nezodpovědní kluci.“
„Ale, Viggo,“ chtěl hájit sebe i přítele Ellad, rozzlobený Hraničář na něj však upřel svůj šedozelený zrak a s ještě větším zápalem pokračoval. „Ty, ty se vůbec neozývej. Ty si představuješ, že se budeš jen tak projíždět Dagerladem na jednom z koní, které používají výhradně černí rytíři jejich královny, a nikdo si ničeho nevšimne?! To zaprvé. A zadruhé – chceš jim znovu padnout do rukou? Už jsi zapomněl, jaké to je?“
Poslední vyřčená věta se chlapce dotkla. Vždyť právě proto, že věděl, jaké to je, vyrazil za Nikem. Chtěl Viggovi vše říct, vysvětlit, ale Hraničář se přerušit nenechal. „Jak jsi mohl po tom všem odjet? Co tvoje matka? Víš, jak jí teď je? Jak se asi cítí?“
Viggo zmlkl. Prudce oddechoval, oči mu plály, ale bylo jasné, že s kázáním skončil. Nad skupinkou se rozhostilo ticho. Zahanbený Ellad seděl se skloněnou hlavou vedle stejně zahanbeného Collina a ani jednomu z nich už nebylo do řeči. Oba dobře věděli, že Viggovy výtky v sobě nesly a nesou stále velký kus
pravdy – Ellada ťala do živého hlavně zmínka o matce, ale... Co měli dělat? Jen tak sedět a čekat? A na co vlastně? Až Nika možná zachrání někdo jiný?
„Dobře,“ nevydržel dál mlčet. Zvedl hlavu a pohlédl na svého učitele. „Všechno cos tady řekl, je pravda, ale co jsme měli dělat? Nechat je, aby ho odvlekli?... Co s ním bude v Bartheku? Zabijí ho?“
Viggo unaveně vzdychl.
„Já vím, že je těžké, jen tak sedět a čekat,“ řekl o mnoho klidnějším hlasem. „Ale uvažujte, oba. Co by se stalo, kdybych vás teď nedojel a osvobozování se vám nepovedlo? Nebyl by jeden mrtvý, ale tři.“
„Když to stavíš takhle,“ neochotně připustil Collin a i on zvedl až dosud skloněnou hlavu.
„Ráno se seberete a vrátíte se zpátky,“ uzavřel Viggo. Tedy, alespoň si myslel, že už vše dostatečně probrali a že je tedy tenhle nepříjemný rozhovor u konce, ale...
„A ty pojedeš do Dagerladu sám?“ zjišťoval jen tak jakoby mimochodem Collin, a když Viggo přikývl, pokračoval. „No, myslím, že to není... Ne, nečil se zase,“ dodal rychle, když viděl, že se Hraničář chystá opět vybuchnout a přednést další kázání. „Vzal jsem na vědomí, cos tu říkal, a máš pravdu. Jen... Prostě se mi nelíbí, že bys měl jet sám. I tys uznal, že je to nebezpečný.“
Hněv z Viggova obličeje zmizel a nahradil ho unavený, přátelský úsměv. „Nebezpečné to vskutku je a tvoje starostlivost mě těší, Colline, ale musí to tak být. Ty...“
„Já ne. Vím, zdržoval bych tě. Vezmi kluka,“ a mladík kývl směrem k Elladovi.
Hoch nad tím návrhem jen nechápavě vykulil oči, zatímco Viggo zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, je moc malej a navíc – na Raulovi jet opravdu nemůže.“
„No, moc malej už teda rozhodně není. Je skoro stejně vysokej jako ty a kdo mluvil o Raulovi. Může si vzít mýho Wicka. Zdržovat tě nebude, bojovat umí dobře i stopovat. Bude ti užitečnej.“ Odmlouval a oponoval tvrdohlavě Collin. „A já tady na vás počkám. Ohlídám klukovi vraníka, něco nalovim a nadělám ňáký zásoby. Dobrý jídlo se vždycky hodí, ne?“
Viggo chvíli o jeho slovech uvažoval. Ale jen chvíli.
„Ne,“ zamítl nakonec důrazně. „Nejedeš ani ty, ani on.“
„Dobře. Jak chceš,“ nehádal se dál blonďák a pokrčil rameny. „Tak tu počkáme oba. Chodec mi s tím jídlem pomůže. Aspoň se naučí vařit.“ uchechtl se a spiklenecky mrkl na Ellada.
Hoch mu úsměv vrátil a napětí u ohně povolilo.
Viggo se podíval z jednoho na druhého a jen zavrtěl hlavou. Nahlas však neřekl nic, a tak Collin ani Ellad netušili, jestli to bylo další zamítnutí nebo jenom takové gesto. Místo toho sáhl Hraničář do jedné z četných brašen, které přivezl, vyndal z ní dobře vyuzenou, jemně kořeněnou klobásu a jablko, pohlédl na dva křupavé krajíčky ve své ruce, pak na oba pokárané nezbedníky a pronesl nevinně. „Takhle je ten chleba lepší, ne?!“
V duchu se bavil, protože pohled na klobásu sledující přátele byl vskutku k popukání. S chutí se do toho voňavého pokrmu zakousl.
„No, to máš pravdu,“ vysoukal ze sebe po chvilce Collin a polkl.
To už Viggo nevydržel. Usmál se, zalovil v brašně a podělil Collina s Elladem o stejnou dobrotu, jakou měl sám.
Večeře proběhla v zarytém mlčení. Všechno probrali před ní a po ní už zbývalo jediné. Jít spát a pořádně si odpočinout. To se ovšem lépe plánuje, než pak vykonává. Zvlášť po tak závažném a místy značně vypjatém rozhovoru.
Ellad zalehl jako první. Zabalil se do pláště, hlavu složil na Raulovo sedlo, zavřel oči a úlevně vydechl. Konečně klid. Usnul brzy, ale spal neklidně. V hlavě mu vířila spousta myšlenek a ty daly vzniknout zmateným, nesmyslným snům. Vzpomínky na černé jezdce a vlastní zajetí se mu v nich nekontrolovatelně mísily se vzpomínkami na Nika a na strachující se, uplakanou matku, a tak cítil chvíli strach, chvíli chuť odjet s Viggem, třeba i proti jeho vůli, a chvíli zase naopak obrovskou chuť vrátit se domů a vykouzlit na matčině ustarané tváři znovu šťastný úsměv.
Viggo pro změnu nemohl usnout vůbec. Pocítil naplno tíhu svého úkolu. Může jej splnit sám? Dokáže úplně sám vyrvat Nika z rukou těch černých zabijáků, bez úhony jim ujet a vrátit se i s chlapcem domů? A co potom? Uhlídají pak Nika před novým únosem? Protože Argaana se nevzdá, to už teď věděl. Bude posílat další a další rytíře. Jak jen chlapce uchránit?... Nebo odvlečou zase Chodce?! Jó, Chodec. Má poslechnout Collina a vzít ho s sebou? Ten hoch by mu jistě pomohl a rozhodně by nebyl na obtíž. Má však riskovat jeho bezpečí, svobodu, život?... Nemohl se rozhodnout. Oba své mladší přátele sice ostře pokáral, ale oni si nevedli až tak nejhůř. Co měli dělat? Skutečně čekat? Dokázal by to on?
Ne, odpověděl si okamžitě. Přesto... Collina vzít nemohl určitě. To jeho nedoléčené zranění by je zdržovalo a rychlost teď byla nejdůležitější. Do Bartheku už není daleko. Zbývá Chodec. Ano či ne?... S tím usnul. Únava z dlouhé cesty konečně zvítězila.
A tak jediný, kdo si tu noc skutečně odpočinul, byl Collin. Vzpomínky jej žádné netrápily a rozhodovat nemusel.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník81 21.09.2015, 21:40:09 Odpovědět 
   Určitě tě čtu moc rád, tvůj příběh je pěkné relaxační čtení. Kapitolu od kapitoly se děj stává akčnější a napínavější, začínám ti odpouštět ten trochu rozvleklejší začátek - i když on vůbec nebyl špatný... určitě ten začátek nechej, jak je, i celý první díl, a pokračuj ve psaní dalších dílů, je lepší psát příběh dál než stále předělávat jednu jeho část. Pokud se rozhodneš třeba vzít k srdci některé moje připomínky, co ti uvádím, tak je aplikuj na text, který zrovna píšeš.
Zde se mi líbí nové napínavé dobrodružství našich hrdinů, ale opět by se dalo vytknout, že celé to cestování je podáno až příliš detailně. Jako bys popisovala film scénu za scénou, myslím se takto píší filmové scénáře - ale v knize si můžeš dovolit přeskakovat, vynechávat méně podstatné věci a psát jen to důležité, čtenáři si umí mnohé domyslet, stačí některé věci jen naťuknout. Když čtenáře stále zahrnuješ detaily, unaví je to. Chtělo by to trochu provětrat, provzdušnit, zrychlit.

Doporučil bych omezit používání patetických a sentimentálně zabarvených slůvek - hošku, nezbedníci, dobrota.

Tato věta, zejména ke konci, je dost překombinovaná:
"Mladíkovi už její slabý, ale nezasychající pramínek promáčel a obarvil část kalhot a odtud pak po kapkách padal na zem, kde se vsakoval do již ne právě zeleného mechu."

Tato je taky trošku neohrabaná, jako by klobása sledovala přátele :)
"V duchu se bavil, protože pohled na klobásu sledující přátele byl vskutku k popukání."

Jinak moc fajn, těším se, co se odehraje dál a jak si s tím poradíš.
 ze dne 24.09.2015, 17:26:14  
   Ellien: Ahoj Zahradníku,
opět děkuji za Tvůj podrobný a zcela originální komentík. Je vidět, že Tě mé dílko skutečně zaujalo a s následným komentářem si pak dáš opravdu práci. Moc ráda ho čtu a vždycky mě velmi pobaví. Ještě jednou díky.
A co se Tvých připomínek týká:
Začátek už přepisovat nemíním. A možná Tě to udiví, ale já Tuláčka píši jako podle filmu. Ten film mi totiž jakoby běží před očima a já ho jenom popisuji. I mé děti si ze mne občas dělají legraci, jak by bylo pěkné, kdyby to někdo doopravdy zfilmoval. A nakonec uznávám, že Tebou popisované věty jsou skutečně poněkud zběsilé.
Měj se krásně a zase se ozvi. Už teď se těším.
 Ina 27.01.2013, 21:02:24 Odpovědět 
   Těším se na pokračování.
 ze dne 28.01.2013, 9:21:17  
   Ellien: Díky. Tvůj zájem mě těší.
 Šíma 26.01.2013, 14:11:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Znovu jsem se začetl, avšak oproti předchozímu pročítání, kdy Ti systém usekl text kde chtěl, jsi jej sama uťala na zajímavém místě! Těším se na pokračování. Popisy i dialogy jsou k věci, líbí se mi kontrast mladých mužů a vycvičených bojovníků (mladí se mají ještě co učit). Našel jsem i několik "kosmetických vad na kráse", dovolil jsem si je vypsat níže! Hezký den a přání zdar.

P.S. Co mi padlo do oka:

-- Téměř se ho dotýkali. -- dotýkaly (TY meče, nebo TI bojovníci těmi meči???)

-- Ty mluv nebo já kamarádíčka tvýho jak ovci podříznu. -- (vrazil bych čárku před nebo - dvě slovesa vedle sebe - "mluv" a "podříznu" - viz dvě věty v jednom souvětí)

-- „Bydlel tady, ve vesnici. S otcem, matkou a sestrou Juditou.“ Lhal mladík dál a schválně zdůraznil první slovo. -- (věta za přímou řečí se skorem tváří jako uvozovací, ale i já jsem na pochybách, zdali ji začít malým, či velkým písmenem - viz "lhal" či "Lhal")

-- ... Odjeli a Nika vzali s sebou.“ ukončil Dan a složil hlavu na zkřížené ruce ... -- ... Odjeli a Nika vzali s sebou," ukončil Dan a složil hlavu na zkřížené ruce ... (zde bych dal na konec přímé řeči čárku, jen mi tam nesedí ono "ukončil" - co?)

-- Umim lepší, ale jíst se to dalo, -- Umím

-- Oni ujíždějí dál a dál a jejich náskok roste. -- Oni ujíždějí dál a dál, a jejich náskok roste.

-- Hněv?... -- (obrátil bych pořadí interpunkce) -- Hněv...?

Tož tak...
 ze dne 27.01.2013, 18:35:50  
   Ellien: Ahoj,
díky za komentář i upozornění. Chyby beru na vědomí a opravím je.
Ještě jednou díky a měj se.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 3...
Anne Leyyd
Vánek
Lišák
Znovu černí jez...
Ellien
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr