obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915818 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39759 příspěvků, 5830 autorů a 393154 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti V: K. XXIII - Přes překážky ke... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 28.01.2013, 17:34  
Přes překážky ke hvězdám, tak zní celý název kapitoly. Samuel a Kasumi jsou uzavřeni na Bráně Pekel a Rachel se vrací do zámku. Zdá se, že to po čem celou dobu toužila jí konečně spadlo do klína.
 

Rachel s Desmondem stála před pohasnutým portálem v katakombách. Povšimnula si, že zde na zemi leží Samuelův revolver a vzala si ho. Přeci jen jí může být ještě užitečný, obzvlášť když se teď o sebe a o dítě musí starat sama. Vracela se katakombami zpět do zámku. Ohlédla se jen jednou a to, aby se ujistila, že za sebou nemá Samuela s Kasumi. Pořád se obávala, že se odtamtud nějak dostanou a to by zhatilo všechny její plány. Téměř jásala radostí, když procházela skrze stoky, protože si konečně naplno uvědomila, co všechno jí nyní spadlo do klína. Již brzy bude celé Black Mirror její a k tomu získá ohromné bohatství a moc, o jaké se většině lidem může maximálně zdát. I ona mezi ně kdysi patřila, jenže teď je to jiné. Už se nebude dělit s nikým jiným, ani s Adrianem, ani se Samuelem a ani s Kasumi. Všechno patří jen a jen jí. Byl to úžasný pocit.
Vyšplhat po žebříku nahoru do sklepení byl problém, obzvláště když musela neustále držet Desmonda, ale dokázala to.

V hale netrpělivě přešlapoval Edward. Když ji zahlédl, na tváři se mu objevil úsměv, ale ten náhle zmizel, když mu došlo, že nikdo další se již nevrací.
„Co… co se stalo?“ zeptal se, jakoby snad ani nechtěl znát odpověď.
„Edwarde… je mi to velice líto,“ lhala Rachel, „ale… oni… oni se nemohli dostat zpět. Cesta se uzavřela, portál zhasl a zůstali tam.“
„To… to přeci nemůže být pravda. Musíme je dostat ven. Probouráme zdi a…“
„To nepomůže, Edwarde. Nevede tam žádná cesta, prostě žádná. Jsou nadobro ztraceni.“ Edward se s tím stále nemohl smířit. Stál uprostřed haly jako opařený, zatímco Rachel zašla k sobě do pokoje, kde uložila Desmonda do postýlky. Po chvilce přišel do zámku Mark, který byl až doteď venku a hlídal, kdyby sem přilétl drak.
„Co se stalo, Edwarde? Jste bledý jako stěna.“
„Už se vrátili, jenže… bez pana Samuela a paní Kasumi.“
„Viděl jsem v dálce nad vesnicí létat to stvoření, ale najednou jakoby se rozplynulo. To znamená, že se vše povedlo, nebo ne?“
„Posloucháte mě vůbec? Samuel a Kasumi jsou… pryč.“
„Chcete říct, že zemřeli?“
„To ne, tedy asi ještě ne. Sám tomu moc nerozumím, pan Samuel mi řekl jen pár věcí o tom, co má v plánu. Chtěli přemoci nějakého démona a říkali mi, že tady na panství je šest jakýchsi portálu, které vedou do toho místa, kam šli.“
„Ano, to jsme probírali i ve Walesu, ale já s Terrym jsme neměli možnost vidět do všeho, co plánovali.“
„To teď není podstatné. Důležité je, jak se k nim dostat.“ Edward odešel k Rachel do pokoje. Neobtěžoval se se zaklepáním, přestože by to za normálních okolností udělal. Byl teď ale natolik rozrušený, že se nechtěl zabývat maličkostmi.
„Paní Rachel, říkala jste, že jsou uzavřeni, ale co když se k nim dostaneme jinudy? Co když projdeme skrze jiný portál? Myslíte, že by to šlo?“
Rachel zvážněla, neboť hrozilo nebezpečí, že se vše zhatí. „Já o tom nic nevím, Edwarde, a vůbec… jak si dovolujete mě takto vyrušovat, když právě uspávám malého?! Běžte raději za tím klukem, za tím Ephramem a vyřiďte mu, že může jít domů.“
„Dobře paní. Doprovodím ho do vesnice.“
„Ne, to ani náhodou! Potřebuji, abyste tu byl, když vás bude třeba. Do vesnice snad trefí sám, ne?“
Edward mlčky odešel z pokoje.
„Tak co?“ ptal se netrpělivě Mark.
„Potřebuji Akiru.“
„Cože? Proč?“
„Já tam svého pána nenechám a ona jediná mi může poradit, co dělat.“
Edward nejprve zašel nahoru do pokoje, kde předtím nechal Ephrama. Byl to bývalý dětský pokoj a dnes znovu plnil svoji funkci, neboť Edward se na příkaz Rachel postaral o to, aby zde byly opět spousty hraček. Bylo tu několik skříní a polic s autíčky, plyšovými zvířátky, dětskými knihami s pohádkami a mnohými dalšími věcmi. Zdi byly polepené pěknou tapetou s motivem krajiny a na stropě bylo přilepeno několik plastových hvězd, které po nabití ve tmě svítily. Ephram byl na podobné věci už dost velký a navíc se strachoval o otce, takže jen seděl na dřevěné stoličce a zíral z okna.
„Tak co, tak co?“ ptal se, když zahlédl Edwarda.
„Zdá se, že pan Samuel s paní Kasumi zničili toho draka, jenže sami zůstali uvěznění a potřebují naši pomoc.“
„Kasumi je… to snad ne. Zachráníme ji, že ano?“
„Snad. Poslouchej mě pozorně Ephrame, protože je to moc důležité. Poběžíš teď do vesnice a najdeš tam tu zraněnou slečnu, co jsem přinesl. Zeptáš se jí, a teď pozorně poslouchej, kde přesně jsou na panství portály.“
„Portály? Cože?“
„Prostě se jí na to zeptáš, rozumíš mi? Řekni, co se stalo a že je moc důležité, aby ti pověděla, kde leží všech šest portálů, co jsou tady na panství. Já mezitím poběžím k Akademii, protože právě tam bych možná jeden portál našel, ale nevím, jestli se mi podaří se dostat až k němu, takže musíme znát pozice i těch ostatních. Až je zjistíš, musíš co nejrychleji za mnou, ano?“
„Až k Akademii? To je pořádná dálka a navíc do kopce.“
„Chceš přece zachránit Kasumi, ne? Tak už utíkej.“ Ephram vyběhl z pokoje a spěchal ze zámku k vesnici. Představa, že pomůže Kasumi ho povzbuzovala. Zachránění hrdiny je přeci hrdinský čin nebo ne?
Edward se chystal rovněž opustit Black Mirror, ale v hlavní hale narazil na Rachel.
„Kampak jdete, Edwarde?“
„Musím do vesnice pomoci ostatním s požárem.“
„Nelžete mi! Vím dobře, co máte v plánu, ale to vám nedovolím! Zůstáváte tady.“
„Jak je možné, že vůbec nestojíte o jejich záchranu? To vám jsou opravdu tak ukradení?“
„Edwarde!“ vykřikla vztekle Rachel, „co si to dovolujete?! Jestli odejdete ze zámku, tak jste skončil, rozumíte mi? Vyrazím vás a to okamžitě!“
„Tak si poslužte. Vám já sloužit stejně nebudu!“ Edward prásknul dveřmi a pospíchal k Akademii. Bylo to únavné, navíc v takovýchto mrazech, ale tady skutečně šlo o čas. Když doběhl až na útes Sharp Edge, byl už celý upocený a těžko oddechoval. Bylo mu jasné, že může klidně skončit se zápalem plic, ale to nebylo důležité. Nemůže nechat svého pána na holičkách. Vyškrábal se až na kopec, kde stály ruiny Akademie.

Když Ephram přiběhl do Willow Creek, povšiml si, že požár se přestal šířit, čemuž napomáhala i hustá chumelenice. Kromě toho sem už dorazily další hasičské vozy z okolí a oheň se začínal dostávat pod kontrolu. Nesnažil se najít svého otce, neboť se obával, že ho nepustí k Akademii. Místo toho zaběhl do Terryho domu, kde měl svoji ordinaci. Bylo tu několik zraněných s popáleninami na těle, kteří leželi na teplých dekách, a Terry se jim snažil všemožně pomáhat. Na stolku měl připraveno spoustu lahviček s tekutinami, dále obvazy, prášky proti bolesti a pár injekcí. Když je Ephram zahlédl, polekalo ho to, protože injekce nenáviděl a bál se jich.
„Co tu děláš, Ephrame?“ zeptal se Terry, „radši zmizni, jo? Mám tu i tak starostí až nad hlavu.“
„Viděl jste mýho tátu?“
„Jo, je někde venku a organizuje záchranný práce. Co nevidět sem dorazí další hasičské vozy a snad konečně i ambulance. Jen doufám, že nebude už pozdě.“
„Kde je paní Akira?“
„Akira? Támhle v rohu. Není na tom tak špatně, ale teď už mně fakt neotravuj. Nevím kam dřív skočit.“ Ephram opatrně prošel kolem několika zraněných a snažil se na ně moc nedívat. Neměl rád pohled na krev a ty popáleniny… vypadalo to obzvlášť nechutně. Přišel k Akiře. Měla na zlomené ruce jednoduchou dlahu z kousku rovného dřeva a na čele sešitou ránu. Všiml si její ohněm poznamenané tváře a přišlo mu jí líto, stejně jako ostatních.
„Dobrý den, paní Akiro.“
„Co mi chceš, chlapče?“
„Posílá mě pan Edward a prý mi musíte pomoci. Je to otázka života a smrti.“
„Já? No… tak povídej…“
„Jde o paní Kasumi a taky o pana Samuela. Zůstali prý někde uvěznění a Edward musí nutně vědět, kde jsou tady kolem nějaké portály. Víte o nich?“
„Počkej, ne tak nahlas. Vím, kde portály jsou, to ano. Kde je Edward?
„Na Akademii.“
„Výborně, odtamtud by to mělo jít. Dovedeš mě tam?“
„A-ano, ale neměla byste odpočívat?“
„O mě se neboj.“ Akira vstala a rychlým krokem odcházela z domu. Terry si jí všimnul. „Počkat, kam to jdete? Měla byste být v klidu.“
„V klidu budu, až když tohle vyřeším. Zatím sbohem a děkuji za ošetření.“ Akira s Ephramem pospíchali k Akademii.

Edward mezitím zjistil, že hromada kamenů, která zasypala podzemí v Akademii, je sice stále na svém místě, ale o kousek výš na kopci se sesunul kus zeminy. Byla tu díra kamsi do hlubin. Strop z kamene se patrně uvolnil a tak se sál s pastmi opět otevřel světu. Edward se obával, že by se mohly uvolnit další kameny a on by se i s hromadami zmrzlé hlíny zřítil do hlubin. Raději se držel zpátky a přemýšlel, co dělat dál. Bylo mu jasné, že tady jde o čas a také o život jeho pána. Přestože viděl několik masivních řetězů, jak vedou ze stropu kamsi do tmy, nebyl schopen se jich zachytit a slézt dolů, protože se bál. Nikdy nebyl žádný akrobat a tak jen zoufale hleděl do dálky a doufal v zázrak. Neměl totiž ponětí, co si počít. Když zahlédl v dáli dvě postavy stoupající k Akademii, trochu se mu ulevilo. Akira s Ephramem došli až nahoru.
„Ani nevíte, jak rád vás vidím, slečno. Já… nevím, co si počít.“ Akira si mlčky prohlédla díru a to, co v ní bylo. „Tudyhle se tam nedostaneme,“ řekl Edward, „kde jsou další portály?“
„Samuel plánoval vstoupit na Bránu skrze portál pod zámkem.“
„Ano, ale ten prý nefunguje.“
„Dobře, ale… podívejte, já panství vůbec neznám. Samuel se s Kasumi bavili o tom, že jeden portál je kdesi v řece, další v dolech pod kostelem, pak je jeden v někde lesích a další snad v bažině, ale já vůbec netuším, kde to přesně je. Pochopte, že jsem tady poprvé v životě.“
„Říkáte v bažině? Tam by se snad dal portál najít. V tuhle dobu je bažina vcelku bezpečná.“
„Slyšela jsem, že prý nemáme moc času. Podívejte, slezla bych dolů, kdyby to bylo možné, ale s tou rukou… Edwarde je to jen na vás.“ Edward se nedokázal rozhodnout. Bylo mu jasné, že jde o čas, ale nechtěl při tom přijít o život. Párkrát se zhluboka nadechnul a poté se přeci jen odhodlal slézt tudy dolů.

Edward obešel díru a nalezl místo, odkud by byla největší šance dosáhnout až k řetězu. Byl natažený přes jednu kladku, a zatímco jeden konec se táhnul podél zdi, druhý spadal svisle až dolů k zemi. Edward se shýbnul a chytil se řetězu. Přitáhl se k němu a vzhledem k tomu, že jednotlivá oka byla opravdu veliká a robustní, měl dostatečnou oporu i pro nohy. Velice pomalu slézal dolů a vzpomínal si, když před půl rokem slézal v podzemí Black Mirror. Tehdy to bylo podobné a to mu dodalo naději, že to přeci jen zvládne. Trvalo dlouho, než konečně stanul na pevné zemi, přesněji na velkém kvádru, jež spadl na jednu z desek, které spouštěly pasti. Všimnul si tu hromady suti a neuniklo mu, že podstatná část podlahy se propadla kamsi do hlubin. Neměl moc času na prohlížení celého sálu a věnoval se především velkému kruhovému portálu. Opatrně se přiblížil k němu a přemýšlel, co dál. Na zlatém podstavci vedle stála černá koule. Vzal ji do dlaně a pocítil nepříjemný chlad. Doufal, že se něco stane, ale k ničemu nedošlo. Popošel do středu sálu, zvednul hlavu a zahleděl se na jasnou oblohu vysoko nad sebou.
„Akiro!“ zvolal, „co mám dělat?!“
Akira si nebyla tak docela jistá. Přeci jen Samuel jí vysvětlil jen to nejdůležitější. „K aktivování portálu je potřeba černá koule! Máte ji?!“
„Ano! Jenže co s ní?!“
„Nevím, já… musíte na to přijít sám!“ Edward se vrátil k portálu a přemýšlel, co dělat. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Když si uvědomil, že Samuel a Kasumi mohou klidně umírat a jen on je může zachránit… bylo to hrozné. Zkusil s kouli v dlani projít skrze portál, ale byla tu jen stěna a nic víc. Položil kouli na zem a doufal, že snad portál aktivuje, ale bylo to zbytečné. Poté se začal věnovat podstavci. Konečně ho napadlo, že možná není nutné nic vymýšlet a že je to zcela prosté. Koule byla na podstavci, když sem přišel a zdá se, že je to místo jako dělané pro ni. Jednoduše ji tam vrátil a pocítil ohromnou úlevu, když se portál probudil k životu. Začala v něm proudit masa energie a on se odhodlal projít.

Ocitnul se v podivné kruhové místnosti, ve které bylo tolik zajímavých věcí, že z toho málem oněměl úžasem. Vedle trůnu z kostí zahlédl Samuela, jak má na klíně bezvládné tělo Kasumi. Zíral stále do jejích očí, ve kterých pomalu zhasínal plamínek života. Zvednul hlavu, aby se podíval, odkud se vzal zvuk, který do toho nekonečného ticha nepatřil. Když spatřil Edwarda, chvíli na něj jen nechápavě zíral a poté promluvil: „Jdete pozdě. Ona… slábne a umírá.“
„Ale… ještě není po všem, pospěšte, pane, musíme odsud.“
Samuel se naklonil nad Kasumi a tiše jí zašeptal: „Vydrž, lásko, bojuj, prosím tě, bojuj! Neumírej mi!“ Poté se zvedl a zamířil k portálu. Než jím prošel, došla mu hrozná věc. „Odkud jste sem přišel? Snad ne z Akademie.“
„Ano, pane. Paní Kasumi nahoru nedostaneme.“
„Toho jsem se bál.“ Samuel se otočil k podstavcům. Bylo jich tu šest – šest východů z Brány pekel, ale kam který vede? Věděl, kam se musí koule umístit, aby se dalo projít do jeskyně pod Stonering, ale k čemu by to bylo? Proklínal sám sebe za to, že tehdy odstranil lávku přes propast. „Edwarde, musíte odejít. Urychleně se dostaňte ke kamennému kruhu v lesích, víte kde to je?“
„Stonering? Ano, ale proč?“
„Sežeňte něco jako most a pospíchejte tam. Je tam jeskyně a v ní propast asi čtyři metry široká. Musíte ji nějak přehradit, abych mohl přejít, rozumíte mi?“
„A-ano.“
„Běžte už!“ Edward poslechl a odešel portálem do Akademie. Samuel poté umístil kouli do správného podstavce a prošel portálem také.

Ocitl se v jeskyni v lesích. Propast před ním byla příliš široká, aby ji dokázal přeskočit. Sesunul se k zemi a opřel se o stěnu. Kasumi stále držel v náručí. Viděl, jak těžko se jí dýchá, a jak viditelně slábne. Měla bledou tvář a nepřítomný výraz v očích. Už dlouhou dobu ani nepromluvila, ale věděl, že stále vnímá.
„Vydrž, miláčku. Možná se z toho dostaneme, možná, že to zvládneme. Neumírej mi tu, prosím!. Na umírání je ještě dost času, vždyť jsme ještě mladí. Máme život před sebou a to opravdový život, ne jako doteď. Můžeme žít spolu a to napořád. Uvidíš, že tímhle to skončí, už žádné situace ohrožení života, žádné nebezpečí, nic takového. Tvůj život je příliš vzácný, aby bylo správné ho ohrožovat. Budeme žít v klidu a míru. Víš, přemýšlel jsem, že bychom se možná vzali, co ty na to? Já vím, že to pro tebe asi nic moc neznamená, ale myslím, že by se ti to mohlo líbit. Svatba, to je… to je spíše něco symbolického a také čarokrásného. Je to okamžik, na který pak oba manželé vzpomínají celý život. Ta představa, že vcházíme do kostela jako jeden a druhý a vycházíme z něj jako manželé, je úžasná. Vezmi si, že budeme jako dvě poloviny jednoho celku a nikdo nás už nerozbije.“ Samuel viděl, jak Kasumi tečou po tváři slzy. Jemně jí položil dlaň na čelo a s nechutí zjistil, že je jak v jednom ohni. Měla silnou horečku a její sípavý dech postupně slábnul. „Neumírej mi. Ne, když jsme tak blízko. Za chvíli přiběhne Edward a pomůže nám odsud. Budeme v bezpečí a ty se zase uzdravíš. Budeš jako dřív.“
Trvalo však celé hodiny, než se na protější straně propasti objevil udýchaný Edward a za ním Terry. Snášeli dolů velké široké prkno. Mnoho podobných mívali vesničané ve stodolách jako stavební materiál, takže nebylo těžké ho sehnat. Přehradili s ním propast a Samuel vynesl Kasumi ven na vzduch. Tady už byla připravena nosítka, na která opatrně Kasumi uložil.
„Musí do nemocnice a to hned!“
„Nebojte se, to bude dobré,“ uklidňoval Samuela Terry, „přemluvil jsem pár záchranářů, aby počkali u vsi, než k nim Kasumi naložíme. Snad tam…“
„Mlčte a pospěšte si, Terry. Vysvětlování počká.“ Samuel se okamžitě chopil nosítek a společně s Terrym a Edwardem pospíchali z lesa k Willow Creek.

Konečně dorazili na lesní cestu, kde netrpělivě stál muž v oranžové vestě, opíral se o sanitní vůz a nervózně se rozhlížel. Když zahlédl Samuela a ostatní, v rychlosti otevřel zadní dveře od sanitky a zavolal na záchranáře, který zde ošetřoval další raněné. Ten rychle vyšel ven a pomohl ostatním naložit Kasumi do vozu.
„Jak jí je? Co jí je?“ ptal se netrpělivý Samuel, když záchranáři Kasumi ošetřovali. Jeden z nich zavřel zadní dveře a spěchal za volant. Samuel ho chytil za vestu. „Tak řeknete mi co jí je?“
„Ta ženská není jediná, koho tu máme a kdo potřebuje do nemocnice. Kdyby bylo po mém, tak už jsme dávno na cestě, tak buďte rád, že nás támhleten přemluvil, abychom tu počkali a abyste nemuseli čekat na další vůz. Každá vteřina je drahá tak uhněte a modlete se, ať nikdo nepřijde kvůli vám o život.“ Samuel sledoval, jak sanitka mizí v dálce a připadal si naprosto bezmocně.
„Bude v pořádku, pane. Paní Kasumi jen tak něco neporazí.“
„Vám se to mluví, Edwarde, ale… odpusťte, že jsem vám ještě ani nepoděkoval. Zachránil jste mi život a jí snad také. Jsem vám zavázán a to oběma. Rachel samozřejmě děkuji také a…“
„Ale… paní Rachel v tom nehrála žádnou roli. Vlastně mi zakázala vám pomoci. Kdyby mi rovnou řekla co a jak, možná bychom se k vám dostali rychleji.“ Samuelovy oči zajiskřily zlobou. Otočil se a vši silou se rozběhl k zámku. „Pane Samueli, pane!“ křičel za ním Edward, „neudělejte prosím nic, čeho pak budete litovat!“ Samuel ho ale neposlouchal. Představa, že kvůli Rachel Kasumi možná zemře, ho hnala dál a zlost, kterou měl stále rostla s každým dalším krokem.

Samuel vtrhnul do zámku jak uragán. Byl tak rozlícený jako snad ještě nikdy. Okamžitě zamířil do Rachelinina pokoje, kde jí našel, jak se sklání nad postýlkou s Desmondem. Když ho zahlédla, spadla jí čelist a vytřeštila oči. Nevěřícně kroutila hlavou a couvala před Samuelem. Ten ji chytil a zatřásl s ní, jakoby to byla nějaká loutka. Přirazil ji ke stěně a pohlédnul jí do očí.
„Ty bestie! Já bych se snažil ti pomoci, ale ty…“
„Nevěděla jsem jak, vždyť… to snad chápeš ne! Samozřejmě, že bych ti pomohla ale…“
Samuel jí dal ránu pěstí. „Ty prolhaná svině!“
Ozvala se rána. Samuel nejprve nechápal, co se to stalo, ale poté poodstoupil o pár kroků dál a chytil se za hruď, ze které vytékala krev. Spočinul zrakem na revolveru, který svírala Rachel. Otočil se ve snaze odejít, ale neudělal ani tři kroky a zhroutil se k zemi.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.01.2013, 17:33:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že bude závěr příběhu napínavější, než se zdá. Teď už jsou "na hranici smrti" oba - Samuel i Kasumi. Jak je vidět, Ráchel se revolver víc než hodil. Chvíli jsem nechápal tu ránu a pak mi to docvaklo! ;-) Opět jde o napínavý a čtivý textík. Víceméně se držíš své laťky, ba co více, překvapil jsi mne - i tím, že příběh stále pokračuje a nejspíš nás čtenáře ještě nějaký zvrat čeká! Na šotky jsem příliš nekoukal, nic mne vyloženě netrklo - či nebouchlo do nosu. Hezký den a psaní zdar.

P.S. Na happyend to nevypadá!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
3. Kapitola
Lamprey
Šero
Zkopretina
BRAŠI V KAŠI (č...
Pelion
obr
obr obr obr
obr

Dobrý Den
Phaare Euzic
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr