obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mráz ::

 autor pilniczek publikováno: 30.01.2013, 12:53  
 

Polních doktorů jsou u nás dva druhy. První vystudoval medicínu, složil hypokratovu přísahu, bůh ví proč se vzdal pohodlného života za stolem a dal se k armádě. Pokud prošel přijímačem.

Přestože se tak rozhodne docela málo doktorů, těch druhých je ještě míň.

To se člověk nejdřív dá k armádě, projde přijímačem, a pak si ten správnej člověk musí všimnout, že nemáte v hlavě uplně nasráno a doporučí vás na příslušnej výcvik a studium. No a seržant vás DOKOPE k tomu, aby vás od učení pálili oči a abyste zkoušky udělali.

Samozřejmě ti původně študovaný jsou kvalifikovanější, ale jak jsem řikal, jejich málo.

V naší četě jsou normálně dva doktoři, já „půldoktor“ (tak nám řikaj študáci) a devět zdravotníků. Na jedinou četu docela dost zdravotnickýho personálu, ale když musíte rejdit zamořenym městem, hledat nenakažené a rychle je evakuovat, tak zdravotnickýho personálu je vždycky málo.

To mě přivedlo na myšlenku, kdy konečně dostanem náhradu za doktora Grigorije, pod kterým se předminulý týden propadla dvě podlaží a už jsme ho nevyhrabali... Jó, na Grigorije, na toho jsme si vzpomněli při každý inspekci - byl hlavním organizátorem „propůjčovacích“ akcí, aby se seržanstvo nedozvědělo, co jsme ve volnu stihli poztrácet nebo zničit.

Z rozjímaní mě probralo docela drsný nadskočení naší Harpyje.

Rozhlíd jsem se po našich dvou družstvech. Harpyje není žádnej mrňousek, ale i tak se nás sem všech čtyřiadvacet i s výbavou jen tak-tak vešlo. Naproti mě si doktor z druhýho družstva povídal s bažantem. Doktor je starej páprda, ale ještě s náma drží krok, umí nás v tělocvičně prohnat a téměř všem by nám mohl bejt tátou. Nováčka trápil nedostatek informací o záchranný akci. Starej Calvin na to: „Řiď se starým dobrým úslovím, že neznalost běd příštích je užitečnější, než jejich znalost.“ Na to bažant jen zakoulel očima, ale nervózního poklepávání nohou v těžký okovaný kanadě nenechal.

„Nebo se na to koukni jináč,“ vmísil se do hovoru vedle sedící Jack. „Do pekla vede vodevšaď stejně dlouhá cesta, takže je stejně jedno, jestli tě dneska sejme nějakej podělanej zombík, nebo tě zejtra zastřelí vymatlanej hipík,“ proslov završil pořádnym plivancem na kovovej rošt podlahy.

„Tak pánové, za dvě budeme vystupovat,“ zahlásil reproduktor v helmě.

Všichni jsme se postavili, naše družstvo udělalo vlevo v bok, družstvo naproti vpravo v bok a společně jsme se dívali na klesající rampu našeho výsadkového letounu. Dovnitř se verval ledovej vichr plnej malejch vloček. Naštěstí Harpyje nemá klasický křídla, ale uprostřed obou křídel má obrovskou vrtuli, takže se dokáže vznášet na místě. Tudíž nám pěkně nalítla nad střechu pětadvaceti patrovýho baráku a nechala nás vyskákat. Harpyje #2 a #3 udělaly to samé nad okolními dvěma domy.

Úkol jednoduchej: vyčistit a zajistit věžáky, přilehlý park, školku a pár okolních zbořenejch činžáků, u kterých nás za dvě hodiny měla Harpyje zase nabrat. Přičemž se ideálně nepřibližovat ke stadionu.

Dneska tu nejsme kvůli nějakýmu pitomýmu nápadu zmagořenýho agenta, ale kvůli zcela konkrétnímu udání.

Už dva roky je polovina našeho města uzavřena a obehnána vysokou šedivou zdí s žiletkovým drátem a strážníma věžema. V naší nemocnici, která je zhruba uprostřed toho opevnění, se prováděli výzkumy nových léků.

Na začátku jednadvacátého století, kdy byla zákonem ustanovena povinnost uchovávat placentu a pupeční šňůru každýho novýho mimina, v naší nemocnici vznikla jedna z největších bank kmenových budněk ve státě. No a když něčeho máte hodně a nevíte co s tim, tak se v tom začnete rejpat... No a před půlrokem tu najednou byl lék na degenerativní choroby mozku. Takže nám sem navozili hauntingtoňáky pomalu z celý země a začali jim roubovat to a pak zas ono. Bylo pěkný vidět, jak jsou rodiče šťastný, že se jim dětátka můžou normálně hejbat a tak.

Ale to bylo první letní tejden. Nikdo neví, co přesně se stalo, ale objevilo se něco (bůhví, co to je, zatím se nepodařilo dostat to pod mikroskop), co začalo roznášet hauntingtona mezi doposud zdravé lidi bez vrozených dispozic pro tuto nemoc. Jenže to nebyla jediná mutace. Po čase se hauntingtoňáci začali navíc chovat schizofrenně. Netušili, co se kolem nich děje, ztráceli schopnost komunikace. A navíc problémem začala být epidemie.

Pak se chvíli hádali politici, chvíli zase doktoři, pak začala puškama mávat armáda. Pak se chvíli mávalo různými zákony a mezinárodními smlouvami a výsledkem je izolovanej kus města, plnej nemocnej, kterejm nikdo nepomáhá (zatím se neví jak je vyléčit) a čeká se, až vymřou (nebo na nalezení léku). Protože zabít je by bylo nehumánní.

Z nakaženejch se stalo to, čemu Jack říká „zombíci“ - lidé bloumající městem, vždy v místech, která jsou jim něčím blízká. Nikdo je nikdy neviděl jíst nebo pít. Díky kmenovým buňkám a nějaké mutaci maj značnou schopnost regenerace. Naštěstí jen bloumaj městem a nejsou agresivní, ale jakmile se na vás nějakej přilepí, je problém. No a když se vás dotkne, jste v hajzlu.

To se mi honilo hlavou vždy, když jsem někam musel vejít jako první – jestli tam nějakej je a dotkne se mě, jsem v hajzlu.

Daleko více problémů nám činí ti, kterým Jack říká hipíci. Ti pevně a odhodlaně stojej za tim, že je třeba „zombíkům“ pomoci a snaží se dostat do izolace s nějakými věcmi nebo tam pašují příbuzné nemocných. Když už se náhodou někomu podaří se dostat dovnitř, my se máme postarat, aby se dostal přes naši karanténu zase rychle ven – pokud není nakaženej... pokud je, tak ho musíme nechat bloudit v izolaci. I kdyby nás těsně před ztrátou sebekontroly prosil o kulku do hlavy. (A to je euthanasie povolená!)

Samozřejmě, že by bylo nejméně problematické zřídit alespoň jeden průchozí bod s dlouhodobější karanténou. Ona choroba přenášející se dotekem není zas takovej problém, jako kdyby se přenášela vzduchem. Ale stát vás prostě bude chránit za každou cenu – i před vašima vlastníma „špatnejma“ rozhodnutíma (viz zákaz prodeje tabákových výrobků před pár měsíci, to ale stejně dlouho nevydrží - doufám). Takže do izolace se prostě NESMÍ a tečka.

No a nám volal nepříčetnej pán, že si manželka najala nějakýho hipíka, aby ji dostal přes zeď, protože tam maj malou dceru a prostě ji CHCE zpátky. Hysterka pitomá. Bydleli v baráku, kterej procházíme, takže bysme je tu měli vyhmátnout.

Naneštěstí to taky znamená, že tu bude minimálně jeden „zombík“. Kvůli tý pitomí regeneraci je zastaví jen rána do hlavy nebo krční páteře. A i to zabere jen na chvíli – lepší je nasekat je polní lopatkou, když se poblíž budete zdržovat trochu dýl.

Deset pater za náma bylo jako nic. Lezem do každýho bytu ve dvou, barák má čtyři vchody, tři byty v patře, takže nám to akorát vychází. Běžíme o patro níž, já a Marťas „Béčko“ v čele, když v tom zahlídnem nějakýho chlapa, všimne si nás a začíná zdrhat. Béčko se pouští za ním, já jdu do prvního bytu, ostatní do zbylých – přesně podle plánu. Až na to, že muj backup letí někam do háje. Byt je 3+1, do koupelny je vidět z chodby, beru místnost vpravo. Obývák s oloupanejma tapetama, do kterýho fičí ten vichr zvenku skrz rozbitý okno. Při bližším prozkoumání je na tapetě vidět úzké čtveřice zakrvácených rýh. Že by nehty?

Buch!

Trhnu sebou při zjištění, že jsem měl nejdřív vzít místnost vlevo. Otáčím se a během vteřiny mi před puškou stojí ta ženská. Tlustá, uslzená, špinavá a očividně naprosto zoufalá. Takovejch sem už viděl dost, ale z týhle to vyloženě kape. Kouká někam za mě.

„Holčičko moje!“

A já si s hrůzou uvědomuju, že ty poslední zasraný dveře do tý poslední zasraný místnosti jsou kurva kousek za mnou. Jsem v hajzlu!

Odskakuju k nejbližší steně a opírám se o ní zádama. Mam pocit, jako by mi po nich běhal mráz, jako by mi do nich někdo pouštěl elektrickej proud, jako by mi je někdo polejval studenou vodou. A neni to tim vichrem. Sunu se od holčičky dál.

„Ženská, tady nemáte co dělat, vypadněte!“

Ale ženská stojí jak solnej sloup a nevěří svejm očím. Zato holčička v noční košilce, když se jí konečně do tý její ušmudlaný, blonďatý hlavičky dostala informace, že to před ní je maminka, se rozbíhá přímo k ní.

Jednám reflexivně.

Otáčím pušku a tisknu spoušť.

„Zombíka“ zlikvidujete jen ranou do hlavy či páteře.

Půlka tý malý blonďatý hlavičky holčičce stříkne až do místnosti, ze který vyběhla.

Šokovaně se dívám, jak dělá ještě pár kroků a padá k zemi.

Začínají se mi klepat ruce. Nedokážu udržet pušku a ta zarachotí na podlaze. Kolena mam jako z vaty.

V tu chvíli rozmrzá mamina a chce vzít holčičku do náručí. Pláče.

Ale jestli se jí dotkne, nebudeme ji moct odvést...

Ale dotkla se holčička mých zad? Tak dotkla?!

Nevím, vrhám se ženě do cesty a zachytávám jí kousek od dcerušky. Začíná ječet, buší mi do hrudi řve, pláče. Začíná mě přetlačovat, rychle mi dochází síly z toho šoku. Jeslti se jí dotkne, je v podstatě taky mrtvá.
Ne. Ne „taky“. Holčička byla mrtvá dávno před tím, než se mamina rozhodla pro tenhle akt naprostýho zoufalství.

Říká se, že doktor není nic jiného, než utěšitel duše. Tady jsem očividně zklamal.

Ale já vím, že holčička za pár minut zase vstane, musim tu mámu dostat pryč.

Naštěstí přichází Béčko. Natahuje po ženský ruku, ale když si všimne holčičky s hlavou přes jeden metr čtvereční, otáčí se a začíná zvracet. Naštěstí se rychle vzchopí a pomáhá mi maminu dotlačit do chodby.

Je to jasný... Mamina nás zpomalí. Nemůžeme si dovolit nechat za sebou „zombíka“, potřebujeme čistý záda. Protokol hovoří jasně – naporcovat.

Ne, to nedokážu.

Chvíli bezmocně koukám, jak už tak štíhlá holčička ještě víc hubne, jak jí pomalinku dorůstá hlavička. Nemůžeme ji mít za zády.

Napadá mě spásná myšlenka. Rozkládám lopatu, holčičku na ni nabírám a jdu na balkon. Zemská gravitace má na kompletní ničení malejch holčiček mnohem silnější žaludek, než já.

Velmi nerad bych říkal očividně.

Když za další skoro tři čtvrtě hodiny vycházíme z baráku a míříme směrem ke školce jako poslední, nikdo z nás se neodváží podívat směrem k aleji.

To je chyba.

Ten hipík, co utekl a Béčko ho nechytil, totiž viděl, co jsem udělal a přišel s kamarádama hipíkama. Ne vždy se zeď do karantény přeleze nebo podhrabe, někdy se prostě rozstřílí nějakej strážní bod a ten pak hipíci jednoduše přelezou. Takže mají zbraně nemalých kalibrů.

Seržant řve do vysílačky a my běžíme co nám nohy stačí, ale směrem k činžákům. Z dálky se začínají ozývat Harpyje.

Kluci naskakujou do té naší. Já s maminou a Béčkem musím karanténní přepravou. Nikdo nám nepomáhá, nikdo neriskuje dotek, nikdo v Harpyji „karanténce“ není.

Vyčerpaně padám na ocelový rošt. Ještě než se začne zavírat rampa, vidím, jak to starej Calvin dostal mezi lopatky a padá. Je mnohem blíž k naší „karanténce“ než ke klukům. Ale já NESMÍM nic dělat!

Tak aspoň brečím.

Brečím jako želva.

Tak jako ještě nikdy.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.01.2013, 12:52:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Vcelku čtivé scifko (které se tváří jako takové lehounké "post-apo"), vedené v hovorové řeči (náš hrdina není konec konců žádný vysokoškolák, nýbrž vojcl se zdravotnickým kurzem). Lidstvo decimuje podivná nákaza a ostatní se snaží jen přežít. Téma to není nové, možná i trochu "převařené", ale povídka se nečte špatně. Informace jsou zde podávány pomalu a postupně. Chvíli jsem se pozastavil nad obsáhlejším úvodem (o doktorech), než mi došlo, že hlavní hrdina "je jedním z nich". Dialogy i popisy odpovídají celkovému pojetí povídky, která je vlastně jen takovým "střípkem" (obrazem) z dění ve Tvém světě. Možná "před" ani "za" tímto povídáním už nic není a celek je vlastně takovým štěkem (co by, kdyby). Všiml jsem si několika chybek a nedostatků - ať už jde o chybějící čárky, chybky ve shodě podmětu s přísudkem - nesprávná koncovka u slovesa vzhledem k podnětu, a nějaký ten překlep. Vypisovat nic nebudu, žere to čas a autoři povětšinou neřeknou ani "bů", nebo na to hází bobek a šotci jim v textech řád "vesele dál"! Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Zvláštní dívka ...
Petra Karasová
Bestie
Alicio Fernandez
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr