|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Cesta za bílou lodí - část 2 ::
 Annún |
publikováno: 27.11.2006, 19:05
|
| Pokračování bříběhu o Eleně. |
| |
|
|
Část 2.- Cesta bouří.
S láskou a nadějí čekala na jeho návrat. Všichni, co ji znali, věděli, že se zamilovala do toho cizího kapitána z bílé lodě. Odrazovali ji od čekání na jeho návrat a říkali, že je bláhová a naivní, když si myslí, že se tu ten muž ještě někdy ukáže. Radili Eleně, ať na něj rychle zapomene a raději si vezme za muže některého z místních mladíků. Ona však jejich vyřčené rady a slova neposlouchala. Den co den, jak se blížil datum jeho příjezdu, ho stále vyhlížela, jak v přístavu, tak z útesu od majáku. Na západ slunce ze skály hledívala a na společně strávené lásky plné chvíle s Danielem vzpomínala. Věřila slibu, co jí tehdy, před svým odjezdem dal. Vždyť ji nazval svou snoubenkou a daroval jí prsten svůj jako zástavu lásky, kterou k ní cítil. Dokonce jí za dva měsíce po svém odplutí poslal i krásný dopis z přístavu Sulimar, který leží na jihu.
Tam se totiž potkal s jednou obchodní lodí, co měla namířeno do Rimony, a tak je požádal, aby jí ho předali.
To psaní bylo plné něžných slůvek lásky, co jí hřály u srdce. Psal, že na ni neustále vzpomíná, moc mu chybí a že se těší, až ji opět sevře ve své náruči. Sliboval jí v něm společnou plavbu do Kortiny, kde se hned po připlutí vezmou a budou mít krásnou svatbu. Na konci ke svému podpisu připsal poznámku, že si její vzdušný polibek schoval do svého polštáře a každý večer na něm usíná. To jí rozesmálo. Dopis si čítávala vždy, když jí bylo smutno a cítila se osaměle.
Večer před spaním si prohlížela prstýnek, co jí dal. Od jeho odjezdu ho neustále nosila a nesundala jej z prstu, protože to vypadalo, jako by jí k prstu doslova přirostl a nešel sundat. Dny jí utíkaly pomalu a jindy rychle. Pracovala na své zahradě i ve skleníku. Chodila stále prodávat na trh květiny a povídala si s místními i přespolními trhovci. Léto už bylo dávno pryč, krásný podzim se loudavými kroky překlonil přes svou půli a rok se začínal přibližovat k zimě.
Stalo se to asi tak čtyři měsíce po té, co Daniel odplul. Podzimní den byl poměrně chladný a sychravý. Od moře vál chladný vítr a stromy pod jeho náporem shazovaly své barevné listí. Přesto nepříjemné počasí si Elena vyšla k majáku. Vyhlížela, zda někde v dáli na obzoru nezahlédne modrobílé plachty, ale neviděla nic. Pozorovala mlhavý západ slunce a když zapadlo, vydala se na cestu domů. Nebe nad hlavou mělo šedavou barvu a rychleji se stmívalo. Ve svém domku zapálila oheň v krbu a sedla si do houpacího křesla. Bylo jí teskně. Vzala do rukou Danielův dopis a znovu si jej četla. Oheň v krbu krásně plál a dříví praskalo, jak ho mlsně olizovaly plameny. Po určité době vstala z křesla, přistoupila k oknu a rozhrnula květované záclonky. Stála za oknem ve svém malém domku a vyhlížela z něj ven. Měsíc se schoval za šedou oponu mlhy a mraků. Venku byla bezhvězdná noc, pochmurno a větrno. Odstoupila od okna, obešla pokoj a kromě jedné svíce všechny sfoukla. Vzala svícen a odebrala se do své ložnice v podkroví. Postavila svíci na stolek pod malým oknem. Převlékla se do dlouhé bavlněné noční košile a vlasy si spletla do copu. Zrovna se chystala jít spát, když se venku nečekaně ostře zablesklo a zazněl mohutně dunící hrom. Lekla se, až jí z toho přeběhl mráz po zádech a prsten jí sám z ničeho nic sklouznul z prstu dolů a zakutálel se pod postel.
"Bože můj. Tohle není dobré znamení." řekla v neblahé předtuše.
Vykoukla skrz okno v podkroví. Sice bylo stále zataženo, ale po nějaké bouřce nebylo ani stopy. Bylo to moc divné. Měla takový tíživý a svíravý pocit u srdce.
"Jako by se něco zlého stalo." řekla si sama pro sebe.
Ani nevěděla, jak moc byla její slova pravdivá. Neboť v té chvíli na druhé straně Beriadského moře, nedaleko pobřeží Adoru, dotlouklo Danielovo srdce. O něco později Elenu ten prapodivný pocit náhle přešel. Nevěděla, co si o tom zvláštním zážitku má myslet, tak si lehla a vyndala zlatý prsten z pod svého lůžka. Navlékla si ho na prst a už ho nesundala, zdálo se, jako by znovu přirostl. Unavená, po dnu namáhavé práce, se uložila do měkkých peřin a více se již tou divnou událostí nezabývala.
Šest měsíců uplynulo a velká bílá loď Mořská kráska se na obzoru stále neobjevovala. Od toho dopisu neměla o Danielovi žádné zprávy. Vyptávala se všech kapitánů a lodníků, co dorazili z daleka do přístavu v Rimoně, zda se nepotkali s bílou lodí jménem Mořská kráska anebo zda o ní alespoň něco nezaslechli. Nikdo jí však nic nového o něm či jeho lodi neřekl.
Další měsíce plynuly pomalu dál a půl rok se najednou v dva dlouhé roky změnil. Stále se snažila zjistit něco o Danielovi a Mořské krásce, ale nedařilo se. Něco nebylo v pořádku. Prostě jako by se jeho loď vypařila z tohoto světa. V duši se jí usadila nepříjemná předtucha, kterou si nedokázala vysvětlit. Elena již začala pomalu ztrácet naději, že ho ještě někdy uvidí. Nakonec se rozhodla pro něco, co by od ní nikdo nečekal. Sbalila si věci a s těžkým srdcem prodala svůj malý rodný domek, aby měla na zaplacení cesty. Sama se vydala na dlouhou cestu přes moře, aby tam vyhledala svou lásku, Daniela.
Nastoupila v Rimoně na velkou loď, která měla plout přes Beriadské moře až do přístavu Kortina v Adoru. Hnědá loď byla stejně velká jako Mořská kráska jen ne tak hezká. Též měla tři stožáry a na nich šedé plachty. Na nejvyšším stožáru plápolala vlajka zelené barvy se dvěmi majáky, což byl znak města Rimony. Příď lodě byla vyřezaná do tvaru ptačí hlavy a jmenovala se Falkon. Kromě Eleny na loď nastoupilo ještě několik cestujících. Ve vínových sametových šatech došla k zábradlí na přídi a čekala na odplutí.
Když bylo vše připraveno na cestu, šedovlasý a vousatý kapitán v zeleném obleku a čepici zavelel. Posádka se dala spěšně do práce. Odpoutali loď od vazníků, zvedli můstek a vyzvedli těžké kotvy, pak zabrali za silné provazy a začali vytahovat šedé plachty na vysoké stěžně. Loď se dala pomalu do pohybu, projela útesovou branou a dostala se na volné moře. Elena stála u zábradlí a pozorovala, jak jí pomalu z dohledu mizí známá místa a především rodné město Rimona.
' Možná jej už nikdy nespatřím.' pomyslela si smutně.
Břeh se vzdaloval a kolem byla jen zvlněná širá vodní pláň. Tu zavál silný východní vítr. Opřel se do vykasaných plachet a ty se pod jeho náporem napnuly, Falkon nabral na rychlosti a vyplul jihozápadním směrem ke břehům západní pevniny Adoru a do Kortiny.
Plavba zatím probíhala celkem klidně. Slunce svítilo na modré obloze a vál příznivý vítr. Beriadské moře se vlnilo a mělo temně modrou barvu. Sem tam z paluby spatřila létající ryby nebo delfíny, kteří je místy doprovázeli na jejich cestě. Falkon prořezával hladinu moře tak lehce, jako když nůž proniká máslem. Pouť po vodě byla dlouhá, trvala již přes měsíc.
Když kapitán lodě jednou ráno oznámil, že za necelé dva dny doplují k pevnině Ador a do přístavu Kortina. Elena se těšila na to, až ten přístav uvidí na vlastní oči, protože Daniel o rodném městě i zemi a svých cestách hodně vyprávěl. Však o své rodině se jí zmínil jen párkrát. Mluvíval nejvíc o otci a matce, jinak o nikom. Moc si přála Daniela najít, znovu ho vidět a být v jeho objetí. Měla tolik otázek, na které chtěla znát odpověď.
' Proč se pro ni nevrátil? Proč sliboval něco, co nesplnil? Co se s ním stalo? Kde teď je? Měl ji opravdu tak rád? Nebo byla pro něho jen povyražení při delší nečekané zastávce?'
Chtěla se o něm dovědět pravdu i kdyby ji to mělo bolet. Toužila lásku znovu prožívat a nejen na ni vzpomínat.
Stála na přídi opřená o vyřezávané zábradlí a pozorovala obzor. Začalo se šeřit a na nebi se stahovala tmavá mračna. V dáli probleskovalo slabé světlo z Kortinského majáku.
"Ano, již zítra během dne doplujeme do přístavu a já se ho vydám hledat. Když mi bude štěstí přát, zase se s ním setkám." řekla si sama pro sebe.
Však obloha stále víc a víc temněla, mraky se kupily a zvedl se prudký vítr. První mohutný hrom zahřměl, zářící blesk proťal černou oblohu a oznámil příchod velké bouře. Vítr znenadání zesílil ve větrnou smršť. Proudy deště bičovaly palubu a všechny, co na ní byli. Poklidné moře se rozbouřilo, vysoké vlny se vzdouvaly do výše a pohazovaly si s lodí ze strany na stranu. Plachty na stěžních, se pod nezvykle mohutnými poryvy větru, začaly trhat. Vrzání, skřípání a zvuk trhající se tkaniny se mísily s bouřlivým hřměním. Zářící blesky křižovaly oblohu a na palubě lodi začala být panika. Elena se chytila zábradlí na přídi, protože nestačila odejít do své kajuty.
Bouře je přepadla náhle a nečekaně. Vlny se přelévaly přes loď a smýkaly s ní po rozbouřené vodní hladině. Koráb Falkon začal být neovladatelný. Lanoví praskalo, stožáry i stěžně skřípaly a vydávaly děsivé zvuky. Šedé plachty se rvaly na kusy a jejich cáry divoce a nespoutaně vlály v mocném vichru. Elena se držela tak pevně, jak jen mohla. Křečovitě svírala dřevěný trám zábradlí na přídi.
"Prosím milostivý bože, nenech nás zahynout. Bohyně Meridian ochraňuj nás od všeho zlého." tiše se modlila.
Byla promočená až na kůži. Studený vítr nepříjemně pronikal skrz mokré oblečení. Vlny se přes ní převalily a smetly z paluby Falkonu vše, co jim stálo v cestě.
Pak byl cítit silný náraz a ozvala se ohlušující rána. Následovalo praštění, skřípání, vrzání a jiné další zvuky, co doprovázejí tříštění a lámání dřeva. Loď Falkon byla mocným větrem zahnána a vržena na skryté ostré mořské skalisko. Elena se nárazu velmi lekla a povolila svůj stisk, kterým se držela dřevěného zábradlí. V téže chvíli se přihnala další velká vlna a mohutnou silou smetla Elenu z paluby do rozbouřených vod Beriadu. Snažila se udržet hlavu nad hladinou. Přes silný déšť, jenž bičoval moře zahlédla, jak světla loučí a luceren skomírají. Falkon se nárazem o podmořskou skálu roztříštil, trup lodě se rozlomil ve dví a začal se potápět. Vysoké stožáry se zbytky plachet na stěžních pomalu mizely pod vodou. Slyšela křik, nářek a bědování těch, co ve vraku lodě zůstali uvězněni a společně s korábem tonuli v temných vodách Beriadského moře.
Poté nastalo skoro hrobové ticho. Jen bouře vydávala své děsivé zvuky a rudozlaté blesky osvěcovaly noční zatažené nebe. Znovu se přes ní převalila mohutná vlna plná kusů rozlámaného dřeva. Jeden kus ji uhodil do zad, druhý do ruky či nohy a jiný do hlavy. Voda si s ní pohazovala jako s hadrovou panenkou. Další vlna ji začala stahovat ke dnu. Ocitla se pod hladinou. Voda byla chladná a docházel jí vzduch, rychle se snažila dostat nad vodu. Jakmile se vynořila, musela se nadechnout tolik potřebného vzduchu.
Jen stěží se jí dařilo plavat. Sametové šaty, které měla oděné, byly nasáklé vodou a velmi těžké. Neumožňovaly jí skoro žádný pohyb a začaly Elenu společně s mořským proudem táhnout hlouběji pod vodu. Snažila se jich zbavit, sundat je ze sebe a vyplavat na hladinu. Plivala slanou vodu, co se jí dostávala do úst, když se nadechovala. Nehodlala se vzdát svého života jen tak, bez boje. Zápas o život s rozbouřeným vodním živlem ji hodně vysiloval a lapala po dechu. Mořské proudy Elenu unášely pryč od místa ztroskotání. Bouře stále zuřila v plné síle a ona se ze všech sil snažila jí nepodlehnout.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 82 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
