obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Slepá ulička ::

 autor Doll publikováno: 09.02.2013, 9:28  
Horor z nočních uliček města.
 

Slepá ulička

Město…
Vysoké domy a šedé uličky, hustá mlha.
Zakuklená postava, nůž v temnotě.
Srdceryvný výkřik, který roztrhl ticho.
Mladá žena, která našla příšernou smrt.
Krev, krev všude…
Michael Peinkofer




Řítila se kluzkou chodbou hluboko pod zemí, běžela jako o život a splašené klapání jejích podpatků se ostře odráželo od holých zdí podzemního tunelu. Pnul se nepoznaným podsvětím velkoměsta, podobně jako vyprahlé cévy v nějakém dávno vychladlém, mrtvém těle. Sotva lapala po dechu, přestože už věděla, že vše je marné. Neměla šanci!
Viděla, jak se dveře zavírají a všechno se dává do pohybu. Teplé světlo za nimi nenávratně zmizelo. Ji zanechalo nadobro ztracenou v klaustrofobické síti betonových koridorů, co pokračovala hluboko v nepřeberných nánosech černé hlíny…
Jako v hrobě.
Tam jednou skončí každý. Podobně jako ona sama, když se začala užírat sama sebou. Vyrazila ze sebe sprostou nadávku. Právě jí přímo před nosem ujelo poslední metro. Evidentně byla jediná, kdo vyrazil do ulic v tak pokročilou noční hodinu. Za žádnou cenu nesměla přijít pozdě. Rozhlédla se kolem sebe.
Sterilně bílé stěny, odřená sedadla a olezlé plakáty plné křiklavých reklam – to vše působilo krajně skličujícím dojmem. Zvedla hlavu a zadívala se na betonový strop, kde svítily slabé elektrické zářivky. Nic nedokázalo rozptýlit hutnou temnotu, pouze ji poněkud odsunout do pozadí. Tam, kam už žádné světlo nedosáhlo…
Podzemka zela prázdnotou.
Zklamaně zavrtěla hlavou. Opozdila je jen o pár minut. Omšelé prostory metra v ní náhle vyvolávaly velmi nepříjemný pocit. Přes den byly plné lidí, ale teď jí připadaly spíš jako krysí nory. Třásly se jí ruce. Musí se na místo dostat včas, jinak –
Lepší ani nedomýšlet.
Rozhodla se jít pěšky. Nebylo to zas tak daleko. Jen hlasité klapání nízkých podpatků po špínou zašedlých dlaždicích se rozléhalo prázdnou chodbou. Stoupala po schodišti. V kalném světle vysokých pouličních lamp se zaleskla zvětralá omítku nic netušícího činžovního domu. Záviděla všem lidem, kteří měli kam jít. Jí zbyl pouze nepohodlný nocleh na šedivém chodníku pokrytém pošlapanými odpadky…
Nikde nikdo.
Vůbec nechápala, proč nezahlédla ani jednoho jediného opožděného chodce, proč nenarazila na žádného žebráka, proč nezahlédla živou duši. Přes den tak neuvěřitelně rušná ulice byla potmě jako vymetená. Začalo slabě pršet…
Zastrčila si zimomřivé ruce do kapes kabátu a trochu zrychlila krok. Doufala, že to stihne včas. Musela to stihnout včas. Omšelé masky ztichlých budov po stranách dlouhé ulice halila hustá mlha. Už zase cítila ten neklid, který nedokázala zahnat ničím jiným než tím, co nyní tak zoufale postrádala. Ta prázdnota…
Všude kolem.
Zapnula si kabát až ke krku. Zplihlé vlasy, přebarvené na nepřirozený odstín platinové blond, se posedle třepotaly v poryvech mrazivé vichřice. Zašla do jednoho opuštěného průchodu, jak se dřív domluvili. Tam jí alespoň nepršelo přímo na hlavu. Netrpělivě vyhlížela svého spasitele…
Přicházel z neznáma.
Městskými ulicemi se v tuhle nekřesťanskou hodinu dávno nikdo nepotuloval, občas kolem jen projelo opozdilé auto. Dost možná to mohl být někdo, koho znala. Pouliční lampy žhnuly v lezavé temnotě, kam už nevedly ani ty nejstarší nepoužívané kanály. Ledová mlha se vznášela těsně nad zemí. Překrývala i tmavé nebe nad zamlženým obrysem barokní katedrály. Vtom zahlédla jediného živého tvora, který se pohnul směrem k ní…
Konečně!
Shrbená postava v kožené bundě se pohybovala, no, vlastně spíš plazila, jako živoucí mrtvola. Napadlo ji, že je zase opilý. Alespoň to tak vypadalo. Nedokázal se pořádně udržet na nohou a málem zakopl o potrhanou igelitovou tašku plnou smetí, kterou si tu snad schoval nějaký místní bezdomovec. Přesto ho poznala zcela bezpečně. Tohohle člověka by poznala třeba i v pekle. Byl to dealer, kterého tak zoufale vyhlížela.
Samou nedočkavostí se celá roztřásla. Nemohly za to pouze abstinenční příznaky. Potřebovala za každou cenu další dávku drogy, bez které už nedokázala dál žít. Plná bezmocného hněvu se křečovitě přitiskla se ke zvětralé zdi…
Vypadalo to, že si jí zatím nevšiml. Stěží mohl vidět na kus před sebe. Vnitřek úzkého průchodu skýtal úkryt před nepříjemným deštěm. Černo v uličce mezi dvěma domy však nedokázalo rozptýlit zhola nic, jako by sporé světlo lucerny samo odmítalo proniknout dovnitř. Studená temnota se táhla všemi směry. Nepřehledný labyrint chodníků, zpustlých zahrad a podivných míst, odkud už není úniku…
…naproti tomu vláčná mlha se stále mazlivě ovíjela kolem lhostejných sloupů, unyle útočila na každý dům, když v pomalém tempu plynula dál vylidněnými ulicemi. Ovíjela se mu kolem kotníků, jako by se dealerovi snažila zabránit dorazit na rande do slepé uličky…
Záblesk ocele.
Nevšiml si malé postavy, která se přikradla zpoza něj ani stínu ruky s nožem, co klouzal po zdi těsně nad jeho hrdlem. Zasáhla ho zezadu, těsně nad ušmudlaný límec kožené bundy. Rudý pramen životní síly vytryskl s šokující silou a potřísnil němou temnotu. Zhroutil se v koutě slepé uličky. Dívala se, jak se pokouší odplazit před další ranou. Snažil skrčit za jednu popelnici, ale ona mu to nedovolila. Bylo neuvěřitelné vidět ten strach. Hruď se jí prudce zvedala adrenalinem, vůbec nemohla popadnout dech. Po tom nekonečném čekání na životodárnou drogu – ztracená existence, bez peněž, ber rodiny a bez naděje – to byl překrásný pocit…
Pomsta.
Bylo jí úplně jedno, jestli ji chytí, hlavně aby se dostala alespoň na pár chvil znovu do heroinového ráje. Ubodala ho zubatým kuchyňským nožem, který sebrala z místa, kde dřív bydlela. Teplá krev stříkala všude kolem. Když se plná vzrušení sklonila nad chladnoucím tělem, uviděla tmavou kaluž, ve které ležela jeho hlava s dlouhými mastnými vlasy jako na roztaženém vějíři. Měl široce rozevřené oči. Z pootevřených úst se táhla červená nitka vyplivnuté krve…
Vykrvácel k smrti.
Od čeho měl ty rudé skvrny na bledých tvářích? Alkohol? Najednou připomínal bezvládnou loutku, kterou lidé zahodí, když si s ní užijí a pak už je přestane bavit. Náhle pocítila touhu ukrojit si z něj něco na památku, třeba pramen vlasů nebo kus kůže. Konečně pocítila odpovídají uspokojení. Cítila se skoro naživu, tak, jako nikdy předtím…
Beze svědků.
Brzy po soumraku se městské ulice rychle vylidnily, nikdo nechtěl zůstávat venku. Uvědomila si, jak propastný rozdíl je mezi tím, jak se žije ve dne, a jak v noci. I ta nejznámější místa se po setmění každému totálně odcizila. Jako by to snad ani nebyla ta samá čtvrť. Všude pozavíraná okna, zamčené dveře, zavřené obchody. Začala mu prohledávat kapsy, kde se musel skrývat malý balíček plný bílého prášku –
Pozdě!
Někdo do ní vrazil a málem ji povalil na zem. V uličce byli lidé! Ucukla a nechtěně narazila do zdi pokryté sloupanou omítkou. Do průchodu lezli nějací somráci, nejspíš to byla jejich osvědčená skrýš, kde přespávali každou noc na vysloužilé matraci plné zaschlých skvrn. Proč přišli právě teď!?
Bezdomovec uviděl dealerovo tělo. Zařval a rozmáchl se proti ní rukama. Vyburcoval i toho druhého, co se dosud krčil kus za ním s promoklou kapucí naraženou na hlavě. Ohnala se po něm zkrvaveným nožem. Vysmekl se jí z ruky a zubatá čepel neškodně sklouzla po obnošené šusťákové bundě, kterou určitě vyhrabal někde v kontejneru na textil. Pokusili se ji povalit na zem. Se zděšeným výkřikem se kolem nich prosmýkla a vyrazila pryč -
Do džungle.
Bylo jí na omdlení. Měla pocit, že na ni všechny domy shlíží potměšilými tvářemi, slepé oči zatažených oken plné bezejmenné zloby. Rozevřená vrata připomínala obrovské tlamy, ve kterých dávno vyhnily rozeklané jazyky. Černé chřtány, ze kterých mohl každým okamžikem vyrazit pronikavý křik, tak nenávistný, že by ji zasáhl až do hlouby duše…
Vrah!
Teprve teď si uvědomila, že je celá od krve. Krev a zase krev, měla ji na rukou, na tváři, všude, prostě všude. Tekla jí i pod nohama, když ji pronásledovali a rudé světlo všemožných neonů se odráželo v mělkých kalužích. Věděla, že jdou po ní. To se nesmí stát! Už skoro cítila zkažený dech a špinavé ruce svých pronásledovatelů. Když běžela po cementových dlaždicích, téměř cítila praskot lámaných kostí a tep splašené krve. Nějaká krev jí jistě stekla i do úst…
Spolkla ji.
Holé, betonové stěny vysokopodlažních budov odrážely zpět její rozmazaný odraz. Opožděný šok si na ní vybral krutou daň. Běžela jako o život a přitom přerývaně dýchala. Ty zvuky byly velmi rychlé, doprovázené zlověstným chrčením. Pokusy o nádech a výdech byly čím dál tím těžší a těžší…
K smrti zmožené plíce už nezvládaly oživovat její zubožené tělo. Fungovalo už jen díky čirému adrenalinu, ale i ten jí pomalu docházel. Cítila, že už brzo taky dodělá. Zoufalé vzlyky se mísily se sténám prošlapaných podpatků na kluzkém chodníku. Po oprýskaných zdech obytných budov se prosmýklo světlo silných reflektorů. Noční ulicí projíždělo policejní auto -
Skočila na silnici a div neskončila pod koly vozu. Zevnitř na ni skrz srolované okénko zkoumavě zahlížel jakýsi policista Dřív, než se vůbec zmohl na slovo, na něj hystericky rozkřikla:
„Napadli mě!“
„Kdo?“ opáčil policista se zarážejícím nezájmem.
„Nevím! Utekla jsem,“ vyrazila ze sebe.
„Jste celá od krve.“
„Zranila jsem se.“
„Žijete. Asi jste měla štěstí,“ odtušil lhostejný muž zákona.
„Pomozte mi, prosím! Někdo mě sleduje!“
„Nastupte si,“ pokynul jí policista.
„Co?“
„Odvezu vás na stanici,“ odvětil strážce zákona nevzrušeně, jako by se jednalo o rutinní záležitost.
Zcela konsternovaná se usadila na zadním sedadle. Jestli skončí v kriminálu, pořád je to lepší než chcípnout někde na ulici. Vnitřek vozu byl nasáklý chemickým osvěžovačem, ze kterého se jí chtělo zvracet. Po skle stékaly studené kapky. Policista jí nekladl žádné otázky, alespoň to ji poněkud uklidnilo. Ohlédla se na roh ulice, který už po pár metrech opět pohltila hladová tma…
Jsou tam!?
Skrz hustou clonu nočního deště neměla příliš velkou šanci rozeznat, zda ji cosi stále pronásleduje, či nikoli. Bála se. Možná to byla jen její vlastní představivost, vyburcovaná tichým nepřátelstvím nehostinných ulic. Ty hrozné věci tam ve tmě - to, čeho se vždycky nejvíc bála – se kolem ní začaly lživě zhmotňovat a každou chvíli hrozily vyrazit z černé nicoty vytlučených oken či prázdných průchodů mezi okolními domy…
Ty tváře!
Pokroucené masky budov z šedého kamene a hustá mlha vířící kolem. Mlžný opar se kolem lamp pohyboval jakoby ve vlnách, soustředěně se ovíjela kolem sloupů, plynula dál a dál liduprázdnými ulicemi…
Do nekonečna.
Zlověstně rozšklebené temné jícny průjezdů se černaly po obou stranách uličky. Někdy přišla pozdě v noci jako stín bez hlesu plující tmavými dlážděnými uličkami. Byla to smrt. Na mrazivě studeném nebi posetém mrkajícími hvězdami plul srpek měsíce. Lstivý lovec v pekelném bludišti. Sleduje rudé kapky krve, které labužnicky slízává rovnou ze zdí…
Olízla si rty.
Policejní auto vjelo do špinavé slepé uličky, zastrčené za několika komplexy strohých kancelářských budov. Silné reflektory blikly a vzápětí zhasly, když služební vůz zastavil. V tom sotva vteřinovém intervalu stihla zaregistrovat kus z obrovského grafity, které kdosi nastříkal přes sterilní betonovou stěnu. Ta tlustě vyvedená písmena krvavě rudé barvy ji zamrazila až do morku kostí…

NO ESCAPE

„Tady tuším vystupujete,“ řekl policista s vražedným úsměvem, aniž by na ni přestal mířit služebním revolverem.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 09.02.2013, 9:27:05 Odpovědět 
   Tentokrát jsem četl příběh realistický, sice osvícený a ztemnělý do strašidelna, hrůzy ze samoty a opuštěnosti. To zabití se mohlo stát. A takové zchátralé opuštěné město může existovat, byť místy vypadá až příliš kulisovitě.
Popis se trochu opakuje, možná, že by šlo trochu něco vyškrtat. To nakupení "negativ" vytváří snový svět hrůzy. Ale přece jenom by neškodilo, tu a tam přisvětlit, třeba náznaky něčeho živého nebo právě opuštěného (toulavá kočka, rozlámané křeslo se sedačkou ještě teplou, stín za záclonou, měsíc uvidí něco pěkného, aby okamžitě sklouzl do temné scenérie. Tedy můj stálý názor: větší kontrasty. Konec si domýšlíme: ale onen temný policista, který se jí chystá (snad?) zastřelit nebo ta budova je podivná- tady si myslím, že by několik dokreslujícíh vět neškodilo. Nelíbí se mi výraz dodělala, vůbec štipíček obyčejné lidskosti (obyčejnosti) postav či jejich imidže by taky prospěl. Aby bylo vidět vzpírání se (třeba nevědomé) se tomu temnému osudu. Aby byl třeba náznak možnosti úniku, už se to lepší, světýlko záchrany, a ono náhle nic a zpět do hrůzy. To by dodalo napínavosti. Takhle se vžijeme do atmosféry a v podstatě předjímáme, že nebude úniku.
Překlep: sténam
Dvakrát se opakuje "oprýskané", šlo by podruhé jinak, důmyslněji, třeba i dějově (kde oprýskávání skryté pod celistvou hrbolatou plochou se již připravovalo).
Líbilo se mi, i když tragedie byla až příliš signalizována.
Děláš pokroky, hustý štětec už je méně hustý, a tatáž rada: ještě trochu víc kontrastovat.
 ze dne 09.02.2013, 9:56:54  
   Doll: Ahoj,
moc díky za komntář, jsem ráda, že se ti to tentokrát líbilo víc. Snad se mi i příště podaří dát sem něco, co bude více kontrastní. Ale to víš, já píšu prostě nestravitelně pro normálního člověka. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Obraz
sumus
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
*Bez názvu*
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr