obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915692 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Za Nikem - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 04.02.2013, 21:57  
8. kapitola
 

Ráno probudila všechny tři spáče zima a vlhko. Všude kolem nich se leskly veliké kapky rosy, na východě se rodil nový den a už teď bylo jasné, že slunečný rozhodně nebude. Až dosud modré nebe zakryly přes noc nízko visící mraky v různých odstínech šedé barvy a také se zvedl vítr. Nijak silný, ale studený a tudíž nepříjemný.
Prochladlý a nevyspalý Ellad se vymotal ze svého pláště, vstal a následoval Vigga ke koním. Pozdravil a pohladil Raula, ale věnovat se začal o kousek dál stojícímu ryzákovi. Bylo potřeba připravit jej na cestu, protože Viggo musel odjet co nejdřív. A tak zatímco Hraničář čistil, uzdil a sedlal svého Hnědáka, chlapec se stejně staral o rezavého valacha. A Collin? Uvařil pro všechny silnou, voňavou kávu z Viggových zásob a přidal k ní ještě něco na zakousnutí. Pak už přišlo na řadu loučení. Tedy, mělo přijít, ale...
„Jestli chceš jet se mnou, Chodče, tak si pospěš,“ vyzval zcela nečekaně Viggo chlapce a ten se nenechal dvakrát pobízet. Bleskurychle přichystal Wicka k odjezdu, a pak už opravdu přišlo loučení.
Vyrazili. Dva jezdci a tři koně se vydali vstříc naprosto neznámému území a nebezpečnému úkolu. Mířili stále k severovýchodu a stále jeli lesem. První Viggo, který na otěži za sebou vedl ryzáka. Ellad jej následoval. Pořád ještě se úplně nevzpamatoval z překvapení. Co vedlo Vigga k tak nečekané změně názoru?
Hoch netušil. A netušil to ani sám Viggo. Kdyby se ho na to chlapec zeptal, nevěděl by, co odpovědět. Byl to jen takový náhlý myšlenkový zkrat, chvilkový úlet. A jen čas ukáže, zda správný či ne.
Ellad se však samozřejmě nezeptal. Jeli mlčky. Rozhovor by je jen zbytečně zdržoval.


***


Konečně, po necelé hodině jízdy, les skončil. Náhle. Bez varování. A s ním končilo i Orrinorské území.
Zpomalili. Krokem minuli velký kvádr z měkkého pískovce, do něhož byl z jedné strany vyrytý vzpínající se jednorožec Orrinoru a z druhé strany Dagerladský drak.
Prastarý hraniční kámen. Jsme v Dagerladu, pomyslel si Ellad a se směsicí obav, zvědavosti, naděje a napjatého očekávání vedl Wicka do té cizí, nepřátelské země. Jel po Viggově boku a usilovně vzpomínal, co o Dagerladu všechno ví. Z Hraničářských map si nepamatoval téměř nic. Jen to, že jde o rozlohově poměrně malou zemi. Tvořila ji vlastně jenom jediná planina ohraničená na severozápadě Černými horami, na severu a severovýchodě vysokými a téměř neprůchodnými Erskými horami a Barthek ležel někde uprostřed té planiny.
Z matčina učení mu toho naštěstí uvízlo v hlavě víc. Věděl, že půda v Dagerladu není příliš úrodná a že tu tedy nic moc nepěstují. Ze zemědělců tady mohl člověk narazit nanejvýš na pár pastevců. Veškeré plodiny tak museli dovážet. A přesto byl právě Dagerlad druhým nejbohatším a zároveň nejlidnatějším královstvím na poloostrově. A to díky zlatu, které těžili v mnoha dolech rozmístěných na celém území Černých hor. Hoch také věděl, že v těch dolech pracují vesměs otroci a že okolí Černých hor je doslova poseto vězeňskými tábory, kde ti nebožáci spí, a různě velkými městy, městečky a vesnicemi, kde je možné zakoupit, co člověku libo. Prostě ráj otrokářů, obchodníků, řemeslníků, dobrodruhů všeho druhu, a potom také zlodějů, podvodníků, kapsářů a jiných podvratných živlů.
Zatímco se Ellad přehraboval ve svých vědomostech, Viggo pobídl Hnědáka do cvalu a přinutil tím chlapce, aby také zrychlil a soustředil se zase na cestu. Ničím neporušená stopa vedla oba jezdce stále k severovýchodu. A k nejbližší osadě.


***


Ellad ani Viggo si nevšimli, jak se osada jmenuje, ale hned, jak vjeli mezi první domy, začaly potíže. Museli zpomalit a samozřejmě ztratili stopu. Bez nálady a krokem se proplétali tím lidským mraveništěm a snažili se osadou co nejdříve projet.
Podařilo se jim to až za půl hodiny a oba přitom mysleli na tu stejnou věc. V duchu viděli sledovanou skupinu černooděnců, jak s křikem projíždí mezi domy. Plným tryskem. Chudák Nik se sotva drží v sedle a místní obyvatelé jim tak tak uskakují z cesty. Ti lumpové projeli osadou za pár minut a oni?... Takhle je nikdy nedohoní. Ellad smutně vzdychl, podíval se na Vigga, a potom před sebe. Ne, nedohoní.
Z osady vyjeli po štěrkem vysypané silnici a těšili se, jak za posledními domy zase zrychlí, ale mohli zrychlit pouze do klusu. I za osadou bylo totiž na silnici příliš mnoho lidí. Obchodníci se svými vozy, zlatokopové s nákladními koňmi a skupinky dobrodruhů. Takže další potíž. A aby toho nebylo málo, Vigga náhle upoutal nezvyklý ruch kus před nimi. Jezdci. Ano, rychle se pohybující jezdci. Kdo to jenom...?
„Chodče, za mnou,“ zavelel tlumeně a oba se pak přidružili k jedné skupině divoce vypadajících mužů na koních. Vypadali, jakoby k nim patřili, když je rychle jedoucí jezdci míjeli. Bylo jich třináct a měli zbraně. Deset z nich neslo na prsou černozeleného draka Dagerladu a tři muži v čele jeli na ušlechtilých vranících oděni do černozlaté s jednookým sluncem královny Argaany na hrudi.
Elladovi se strachy stáhlo hrdlo. Proč tu jsou?
To nevěděl ani on, ani Viggo. Oběma se však ulevilo, když ozbrojenci procválali kolem. A Ellad navíc děkoval prozřetelnosti za to, že nesedí na Raulovi. V sedle černého valacha by jejich pozornosti sotva unikl.
Odpoutali se od dobrodruhů a klusem pokračovali dál. Stále po štěrkové silnici, stále k severovýchodu a do další osady.
Situace se opakovala, jen bez těch ozbrojenců. Zpomalení do kroku a další zdržení.
Viggo zaklel. „Takhle je nikdy nedohoníme. Nedalo by se jet jinudy?“
„No, můžeme to zkusit, ale určitě upoutáme pozornost a navíc, opuštěnou, volnou krajinu tady asi nenajdeme,“ odpověděl Ellad a Viggo udiveně zdvihl obočí. Odpověď totiž nečekal.
„Těchhle osad je tu spousta. Dagerlad je nejlidnatější království na poloostrově,“ nepřestal Hraničáře poučovat chlapec. „A když přece jen náhodou narazíš na kus volného prostoru, připletou se ti do cesty pastevci se svými stády koz, ovcí nebo chlupatého, dlouhorohého skotu.“
„Teď jsi promluvil jako nějaká hodně učená kniha,“ zasmál se Viggo, ale moc vesele to neznělo. „Odkud tohle všechno víš?“
„Matka mě v zimě nutí, abych se učil,“ vysvětlil Ellad.
Hraničáře to překvapilo. Nejen chlapcovy znalosti, ale i samotné učení. Lea je zvláštní žena. Vždyť kolik vesničanek se stará o vzdělání svých synů? A kolik jich toho tolik ví?...
„Viggo podívej!“ vyrušil muže z úvah chlapec.
Hraničář pohlédl naznačeným směrem a zpomalil. Téměř zastavil koně. Tak tak se ovládl. Blížili se k další osadě, když z ní vyjeli hned dvě skupiny ozbrojenců a každá zamířila jiným směrem. Naštěstí ani jedna tím jejich. Oddychli si, ale oběma už bylo jasné, že takhle černé únosce před branami Bartheku opravdu nedohoní. Jeli prostě příliš pomalu.


***


Proč krajinou jezdí ti ozbrojenci, se dozvěděli až večer v už kdovíkolikáté osadě. Zastavili se tam na noc a u večeře jen náhodou vyslechli rozhovor tří místních mužů. Komentovali to všechno s jasně patrným nesouhlasem a Viggo s Elladem z jejich řeči pochopili toto: V okolí Bartheku došlo nedávno k povstání proti Argaaně. Vzbouřence vedl muž jménem Dareth, údajně Telcharův nemanželský syn, ale po několika krvavých bitkách byl poražen, jeho lidé rozprášeni nebo pobiti a on sám na útěku. Právě jeho hledali ti ozbrojenci.
Ellad si oddechl a i Viggovi se ulevilo. Přesto rozhodl, že se jim budou i nadále snažit vyhýbat. Neměl z těch mužů dobrý pocit.
Přespali ve stáji u koní a za svítání se opět vydali na cestu. Posnídat chtěli v sedle a doufali, že takhle brzy ráno nebude silnice tak zalidněná. Měli pravdu, ale neradovali se z toho dlouho. Pouhou hodinu a půl.
Za tu dobu projeli dvěma malými městečky a po další půl hodině je silnice dovedla na rozcestí. Dál mohli jet buď k severu nebo na východ. Zastavili a Viggo vyndal mapu. Severní větev pokračovala podhůřím Černých hor, východní směřovala k Bartheku. Volba byla jasná. Odbočili a ostrým klusem vyrazili k cíli své cesty.
Tu rychlost si mohli dovolit, protože tímhle směrem moc obchodníků nejelo. A i to málo se postupně vytrácelo. Končili svou pouť v některé z dalších čtyř vesnic, kterými silnice k pevnosti procházela. Za poslední, to jest čtvrtou vesnicí, se ale náhle prudce obracela k severu. Viggo i Ellad zaváhali. Podle mapy měli teď postupovat stále k východu. Po chvilce přemýšlení Viggo kývl na chlapce a ze silnice sjeli. Pokračovali tedy dál stejným směrem a po pěti minutách rychlé jízdy se ocitli sami v liduprázdné krajině. Planina tu byla porostlá nízkou, tuhou trávou a připomínala hodně rozvlněnou mořskou hladinu, jen místo zpěněných vrcholků vln ji zdobily skalnaté výběžky. Cvalem vyjeli na jednu takovou vlnu a v ohromení zadrželi koně. Planina, i když stále zvlněná, se mírně svažovala a jejich zrakům se tak otevřel pohled na řeku Sálavu, jejíž široké koryto protínalo pustou pláň jako rozšklebená sečná rána a jejíž břehy spojoval starý most se třemi nosnými oblouky. Za ním se pak k tmavě šedému nebi vypínala pevnost Barthek.
Ano, skutečně pevnost. Vypadala, jako by vyrostla z přírodního kamenného podstavce a majestátně se tyčila nad okolní krajinu. Její vysoké a silné zdi s mnoha kulatými strážními věžemi dokonale chránily sídlo královny Argaany. Viggo s Elladem se dívali na tu mohutnou stavbu se smíšenými pocity a oba trýznilo jediné – strach o Nika. Nejedou nakonec pozdě?
„Viggo, jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se nesmyslně tiše chlapec a s úzkostí v očích pohlédl na svého staršího a zkušenějšího společníka.
„Ještě nevím,“ zamyšleně odpověděl Hraničář a nespouštěl svůj šedozelený zrak z pevnosti. „Mě trápí teď úplně jiné otázky. Jak se dostanem nenápadně přes planinu? Co když zase narazíme na ty ozbrojence a jak vysvětlíme svou přítomnost? Jsme tu sami a není kam se před nimi skrýt.“
„Můžeme počkat na tmu,“ navrhl nesměle chlapec.
„To bych raději nepokoušel,“ zavrtěl hlavou Viggo. „Je zataženo. Noc bude temná, možná i deštivá, a jsou tu skaliska. Nechci, aby si na nich koně zlámali nohy. A taky... Brána bude v noci zavřená. Nedostali bysme se tam.“
Ellad pokýval hlavou na souhlas a po chvilce přemýšlení předložil další návrh. „No, a co se vůbec neskrývat. Prostě se budeme tvářit, jako že hledáme v Bartheku práci.“
Viggo nad tím nápadem pár vteřin uvažoval, a pak přikývl.
„Dobře jsi to vymyslel. Dobře, jen co je pravda. Jednoduché a účelné. Teď po povstání budou jistě verbovat nové vojáky.“ Pochválil chlapce a pobídl koně zase vpřed.
Ellad jej se smutným úsměvem následoval. Bál se o Nika. Strašně se o něj bál. Nejraději by ještě více popohnal Wicka a tryskem uháněl k pevnosti. Věděl však, že tak rychle jet ve skutečnosti nemohou. Ta skaliska byla opravdu zrádná. Se zklamaným povzdechem tedy odvrátil pohled od ponuré a nehostinné krajiny kolem a zadíval se na stejně nevlídné nebe.
Možná bude opravdu v noci pršet, blesklo mu hlavou.


***


Oba jezdci si to namířili přímo přes planinu. Nejkratší cestou k mostu. Vedli koně krokem a mlčeli. Každý se zabýval vlastními myšlenkami. Ellad vzpomínal na Nika a doufal, že je ještě naživu, a Viggo v duchu dolaďoval odpovědi na případné otázky. To pro jistotu... Zatím sice nikdo cizí v dohledu nebyl, ale člověk nikdy neví. Je lepší být připravený.
A tak mlčeli a okolní ticho rušily jen pravidelné údery kopyt a slabé ševelení studeného větru, který foukal od severu a cuchal vlasy jezdců i hřívy koní. Ochladilo se a muž i chlapec se snažili co nejvíc zabalit do svých teplých plášťů. Jeli už téměř hodinu, ale k pevnosti ani k mostu se moc nepřiblížili. Tak jim to alespoň připadalo. Pečlivě sledovali krajinu před sebou a snažili se odhadnout, co je čeká za řekou, neboť tento poslední úsek jejich cesty stále zakrývaly mohutné oblouky mostu. Čas se pomalu vlekl a planina se zdála nekonečná.
Trvalo jim ještě další hodinu, než se dostali blíž. Přechod přes řeku už měli na dosah a poznali také, co přijde za ní. A věru, moc veselé to tedy nebylo. Naopak. Ellad příšernější podívanou dosud neviděl. Zastavil Wicka a oněmělý hrůzou se díval ve směru jejich další jízdy. Viggo byl otrlejší, přece jenom jako Hraničář už viděl leccos. I on však přitáhl Hnědákovi otěže a s odporem hleděl k pevnosti. Cesta se hned za mostem stáčela prudce doleva a v nepravidelných obloucích stoupala do mírného svahu k bráně Bartheku. Ona sama ale nebyla důvodem ošklivosti a znechucení obou poutníků. Ona ne, ale šibenice, které ji lemovaly po levé i pravé straně.
„Kdo asi byli všichni ti lidé?“ zeptal se tiše Ellad, sotva se trochu vzpamatoval, a ukázal na mrtvá těla oběšených mužů lehce se pohupující v poryvech větru.
„Nevím,“ pokrčil rameny Viggo. „Nejspíš ti povstalci.“
Hoch zamyšleně pokýval hlavou a odvrátil zrak. Už se nechtěl dál dívat na tu hrůzu.
„Nic se nedá dělat, musíme dál,“ vzdychl Hraničář a jako první pobídl valacha znovu vpřed.
Ellad jej následoval. Ale s velkou nechutí a přemáháním. Jen vzpomínka na Nika mu dovolila pokračovat v cestě.
Oh, Niku, Niku. Ale, co když...? Chlapec se znovu podíval směrem k šibenicím. Ne, ne, to určitě ne, zahnal rychle tu strašlivou myšlenku a otočil hlavu. Už dost!
Konečně dorazili k mostu. Nejprve vjeli zpátky na silnici, která přicházela od severozápadu, a teprve potom se pustili přes poklidně tekoucí řeku Sálavu. Kopyta koní pravidelně klapala po kamenném dláždění a ten příjemný, důvěrně známý zvuk působil na rozjitřené Elladovy city jako hojivý balzám. Hoch se v sedle narovnal, hrdě zvedl hlavu a zahleděl se přímo před sebe. Byl opět připraven bojovat o Nikovu svobodu... Když přejeli most a stočili koně doleva, zanesl k nim vítr nasládlý pach rozkládajících se mrtvých těl. Valaši se začali plašit a odmítali jít dál. I Elladovi poskočil žaludek a hoch jen tak tak přemohl nutkání zvracet. Viggo takové potíže neměl. Díky své minulosti už tohle všechno znal. Pohladil vzpouzejícího se Hnědáka po hřívě, tiše k němu promluvil a vyděšené zvíře se po chvilce přeci jenom trochu uklidnilo. Mladý Hraničář jej ještě jednou poplácal po krku a důrazně pobídl zase vpřed. Kůň neochotně vykročil. Ryzák za ním, ale oba valaši měli hlavy nahoře, uši vztyčené, nozdry rozšířené strachem a svaly pod kůží nezvykle napjaté.
Ellad uklidnil Wicka podobným způsobem a odhodlaně následoval mladého muže do hrůzostrašné, lidskou rukou postavené aleje. Nedíval se vpravo ani vlevo, hleděl jen na cestu před sebou a snažil se nevnímat ani odporný puch, ani pleskot křídel a hlasité krákání od hostiny vyrušených ptáků mrchožroutů.
Bylo pozdní odpoledne. Vítr se trochu utišil a nebe se zdálo stále zataženější a šedivější. Už nebylo pochyb. Schylovalo se k dešti.
Viggo s Elladem se dostali tak do půlky té šibenicemi lemované cesty, když se náhle otevřela brána a pevnost opustila skupina jezdců.
„Doufal jsem, že k tomu nedojde,“ poznamenal tlumeně mladý Hraničář. „Hlavně klid, Chodče. Ano?“
Hoch přikývl, a pak už oba mlčky vedli koně vstříc neznámému. Ozbrojenci se k nim blížili poměrně rychle. Bylo jich sedm, seděli na vranících, kteří byli velmi podobní Raulovi, a klusali vždy dva a dva vedle sebe. Jen první z nich jel sám. Na hlavě měl černozlatou přilbici s dlouhými, černými koňskými žíněmi, stejnou jako tehdy Urin, a vlál za ním dlouhý černý plášť. Ellad jej pozorně sledoval a uvnitř cítil zvláštní napětí.
Co když to je...? Ne, byl to někdo jiný. Hoch si oddechl. Urin by ho totiž určitě poznal. I tento muž však měl zlatě prošívanou vestu a na prsou vyšitý erb s jednookým sluncem. Jeho společníci byli také v černém, ale bez zlatého zdobení a hrudníky jim místo slunce zdobil Dagerladský drak.
„Kdo vy jste a co vy pohledáváte tady?“ spustil zhurta cizí vůdce. Asi třicetiletý muž s jiskrnýma hnědýma očima a pravidelnými rysy obličeje. Zastavil svého vraného hřebce tři kroky před nimi a zkoumavě si Vigga prohlížel. Na chlapce se vůbec nepodíval.
„Jsem šermíř a hledám práci,“ představil se mladý Hraničář a lehkým tahem za otěže zadržel Hnědáka.
„Ty ale z Dagerladu nejsi?“ ujišťoval se cizinec.
„Ne, pane,“ přiznal Viggo bez nejmenšího zaváhání. „Až u nás v Orrinoru se povídá o tom nedávném povstání. A tak jsem si říkal, že paní Argaana jistě uvítá každého muže, který posílí její oddíly.“
„A proč právě naši královnu ty vybral sis?“ vyzvídal nedůvěřivě černý vůdce.
„Musíš pochopit, pane,“ odříkával Viggo předem vymyšlené odpovědi. „Že na jihu je mír. Chlapi jako já se tam jen těžko uživí.“
„A kluk?“ vyjel zostra černooděnec a poprvé pohlédl na Ellada.
„Je to můj syn, pane. Může pomáhat třeba u koní,“ nedal se vyvést z klidu Hraničář.
„Hm,“ pokýval zamyšleně hlavou cizinec a po chvilce dodal. „No, jestli umí on zacházet alespoň trochu s věcí tou, co za opaskem má, pak možná by...“
Nedopověděl. Jeho oči se však na okamžik zastavily u Elladova meče. Pak se opět upřely na Vigga. Hraničář mlčel. K poslední cizincově větě se vyjadřovat nechtěl. Jen ho napadlo, že Darethovi muži museli i přes svou porážku pozabíjet Argaaně spoustu vojáků, když by byl zájem i o chlapce.
A vtom začalo pršet. Z nízko visících, šedých mraků se spustil drobný déšť.
„My dál jedeme,“ zavelel černooděnec a pobídl koně vpřed. Jeho muži jej beze slova následovali. Když poslední z nich minul Vigga s Elladem, černý vůdce se ještě otočil a přes rameno křikl. „Ty v pevnosti zeptej se, šermíři! Ale zítra až!“ a zlomyslně se na oba poutníky zašklebil.
Viggo s Elladem na hrůzostrašné cestě osaměli. Smáčel je déšť a naděje, že už tuto noc budou moci pátrat po Nikovi, se rozplynula. Mladý muž zklamaně vzdychl a hoch hleděl sklíčeně k zemi. A ani koně se moc neprojevovali. Jakoby vycítili smutek svých jezdců. Stáli se skloněnými hlavami a jen občas některý z nich přenesl váhu z nohy na nohu, přešlápl či jen tak hrábl kopytem.
„Tak, co teď?“ zeptal se sklesle Ellad a tázavě pohlédl na Hraničáře.
Viggo pokrčil nerozhodně rameny a očima bloudil po okolní krajině. Snad hledal nějaké místo, kde by se mohli schovat před deštěm a strávit tam i noc. Snad tak činil nevědomky, v zamyšlení. Kdo ví?... Náhle se však přestal zajímat o liduprázdnou planinu a jel svým šedozeleným zrakem od jedné šibenice k druhé. Tak se dostal až na konec strašidelné aleje a strnul. Ty dřevěné, smrtonosné stavby spolu tvořily jakési pomyslné dvojice. Byly zkrátka stavěny vždy naproti sobě přes cestu. Jen jedna ne. Byla lichá a stála trochu stranou od ostatních. A právě na ní se zastavil Hraničářův pohled.
„Tak, co tedy dál, Viggo?“ zopakoval netrpělivě chlapec, když se mu stále ještě nedostalo odpovědi. „Musíme se přece někde schovat?! A hned ráno vyrazit do pevnosti?!“
„Myslím, že to už nebude nutné,“ pronesl tiše a pomalu mladý muž. Na chlapce se však neotočil. Stále upíral oči na tu poslední, lichou šibenici.
„Co?“ vyhrkl Ellad, ale hned zmlkl. Až teď si všiml, jak je Viggo v obličeji bledý. S neblahou předtuchou a tlukoucím srdcem tedy sledoval jeho pohled a vzápětí se musel kousnout do rtu, aby nevykřikl hrůzou. Tvář mu zkřivila nevýslovná bolest a z poraněného rtu vytryskla krev. Z úst mu však místo výkřiku vyšlo jen tiché zasténání.
„Niku...“


***


„Chodče, ne!“ zadržel chlapce v poslední chvíli Viggo.
Hoch se totiž už už chystal vyrazit za přítelem. Hraničářův tlumený výkřik jej však zastavil a přivedl zpět do skutečnosti. Teď nemohli dělat nic. Na to bylo ještě příliš mnoho světla. A Nik? Tomu by stejně nepomohli. Už nežil.
Jen by vzbudili zbytečnou pozornost. Ne, museli počkat na tmu a doufat. Doufat, že noc bude dostatečně temná a deštivá a stráže na hradbách někde pod střechou. Schovaní před tím vlhkým a nevlídným počasím.
„Pojeď,“ vybídl chlapce zastřeným hlasem Viggo a krokem se rozjel k pevnosti.
Hoch ho odevzdaně následoval. V hlavě měl prázdno a srdce mu svíralo ledovou rukou zoufalství a marnost. Ochotně se tedy nechal vést a mlčky svého učitele následoval. Společně tak minuli zbylé šibenice a pokračovali ještě kus dál. Od poslední, té Nikovy, zbývalo k bráně Bartheku ještě tak sto, sto padesát kroků. Oni ujeli asi polovinu té vzdálenosti, sjeli z cesty a po dalších třiceti krocích zůstali stát. Sesedli a povolili koním sedlové řemeny. Z brašny pak Viggo vyndal dva kousky cestovního chleba Ronelu a rozdělil se s chlapcem. Oba si sedli do mokré trávy, co nejvíce se zabalili do plášťů, které je alespoň trochu chránili před deštěm, a tiše žvýkali tu skromnou večeři.
„Trochu si odpočiň, Chodče,“ radil mladý muž, když dojedli. „Noc bude dlouhá.“
Hoch poslechl. Byl jako loutka. Beze slova se stočil do klubíčka a zavřel oči. Když se mu však před nimi objevilo pohupující se Nikovo tělo oděné jen v krátkých spodkách a poseté mnoha různě velkými krvavými šrámy, hodně rychle je zase otevřel. Zůstal ležet, ale s pohledem upřeným na zelená stébla trávy před sebou. A ta stébla postupně tmavla a tmavla...
Ellad se s trhnutím probudil a prudce otevřel oči. Kolem něj byla černočerná tma. I déšť zesílil. Hoch se rychle posadil a zapátral zrakem po Viggovi.
„Jsem tady,“ ozval se kousek od něj Hraničářův tichý hlas a chlapec ucítil na svém pravém rameni uklidňující dotek jeho ruky. „Půjdeme. Je čas. Ale opatrně.“
Ellad přikývl a vůbec jej nenapadlo, že díky temnotě ten pohyb Viggo asi neviděl. Jednal úplně podvědomě. Vstal, pomalu doklopýtal ke koním a po hmatu dotáhl Wickovi sedlový řemen.
„Připraven?“ znovu zašeptal Viggo.
„Jo,“ kývl chlapec a tentokrát použil i hlas.
Hraničář uchopil do každé ruky jedny otěže a vykročil zpátky k cestě. Hnědáka i ryzáka vedl za sebou. Ellad s Wickem ho následovali. Chlapcovy oči už přivykly temnotě natolik, že dokázal najít správný směr. Přesto před sebou spíš tušil, než viděl, ještě černější obrys mladého muže a obou koní.
Tiše a pomalu pak postupovali deštivou nocí. Šli opatrně, protože museli dávat pozor na četné skalnaté výstupky, teď mokré a zrádně kluzké. Elladovi se na té smutné cestě jasně vybavila Viggova slova, která pronesl při vjezdu na planinu.
„Jízdu nocí bych raději nezkoušel,“ řekl tehdy. Hoch vzdychl. Tehdy. Bylo to před pár hodinami, ale chlapci připadalo, že od té chvíle uběhla celá věčnost. To ještě měli naději... Oh, Niku! Proč jen jsme nepřijeli dřív?! Třeba bys ještě žil.
Konečně se dostali na cestu a trochu zrychlili. Věděli, že je sice kamenitá, ale bez skalisek. Za pár minut byli na místě. Po jejich pravé ruce se k zataženému nebi zvedala šibenice a na ní... Ellad nebyl schopen vůbec myslet. Jen poslouchal Viggovy krátké, tiché příkazy a vykonával je naprosto bez vůle a vlastních nápadů. Jako stroj. Později, když na to náhodou vzpomínal, si nebyl schopen jasně vybavit žádné podrobnosti. Vůbec nevěděl, jak odřízli již vychladlé Nikovo tělo z oprátky, jak ho zabalili do připravené přikrývky, ani jak takto zhotovený balík přivázali k ryzákovu sedlu, a pak se i s ním dostali zpátky k hranicím. Připadal si jako ve zlém snu, který přece musí každou chvíli skončit. Milosrdné probuzení však nepřicházelo a on začínal v duchu chápat, že nepřijde nikdy. Nikdy se neprobudí, protože nespí. Celá ta hrůza nebyla snem, ale skutečností. Hořkou a nezměnitelnou. Při tom poznání zkřivila jeho tvář bolest větší než všechny předešlé. Ztráta přítele a výčitky svědomí jej bolely dokonce víc než mečem rozseknutý bok, a tak kapičky, které se mu cestou koulely po tvářích, nebyly jen od deště.


***


Konečně byli v Orrinoru. Znovu se setkali s Collinem, naložili jím připravené zásoby do svých skoro prázdných sedlových brašen, Ellad si vzal zpátky dokonale odpočatého Raula, Collin se vyhoupl na hřbet Wickovi a všichni tři pak vyrazili k domovu. Vraceli se téměř ve vlastních stopách a moc nemluvili. Nějak jim nebylo do řeči. Smutný náklad přivázaný k ryzákovu sedlu bral veškerou chuť k hovoru.
A netrápila je jen bolest z Nikova odchodu, ale i počasí. Nelepšilo se. Oblohu halila těžká, šedivá mračna, ze kterých každou chvíli hustě pršelo, a foukal slabý, ale nepříjemně chladný vítr. Země byla nasáklá vodou a rozblácená a nad krajinou častou ležela studená bílá mlha. Ellad během cesty hodně přemýšlel. V hlavě se mu honila spousta otázek a on se na ně snažil odpovědět. Podařilo by se jim Nika zachránit, kdyby přijeli dřív? Proč ho zabili tak rychle a proč ho vůbec mučili? O tom se mohl pouze dohadovat. Co se totiž doopravdy v Bartheku stalo, se zřejmě nikdo z nich nikdy nedozví.
Také vůbec nebylo jisté, zda Nik byl či nebyl Orrinorský princ Bergon. Co když jím nebyl a zemřel úplně zbytečně. Nebo, co když jím byl, a Argaana tak zabila posledního z dávných Orrinorských králů... No, nejspíš tomu věřila a plně jí to uspokojovalo. Nikdo je totiž nepronásledoval. Nikdo se nestaral o to, kam zmizelo chlapcovo tělo.


***


Celou cestu jeli pustinou a vesnicím se vyhýbali. Výjimku udělali jen jednou. Krátce se zastavili na Waldorově statku, protože chtěli co nejdříve uklidnit strachem utrápenou Leu a samozřejmě stejně ustaraného Waldora. Jeho bránou projeli před polednem a dostalo se jim vřelého přijetí. Lea vůbec neskrývala svou radost ze synova návratu. Láskyplně chlapce objala, a až když se Ellad jemně vymanil z její náruče, obrátila se k jeho dvěma společníkům.
„Vítejte. Vítejte u nás. Díky, že jste přivedli Ellada v pořádku domů,“ řekla prostě, ale upřímně a s jasně patrnou úlevou.
Pak sklopila oči k zemi a ztichla. Nějak jí náhle došla slova. Viggo ji přiváděl do rozpaků. Pouhý pohled na něj v ní vyvolával zvláštní, rozporuplné a dávno zapomenuté pocity. Pocity zdaleka ne nepříjemné, jen... Ten muž se jí líbil, přitahoval ji, ale byl tu ještě Elladův otec, i když mrtvý, a toho milovala. Tahle rozpolcenost mladou ženu mátla a trochu i děsila. Snažila se tedy rodící se náklonnost k Viggovi nějak zaplašit, zatlačit ji do pozadí, zakázat si ji, ale... Když ho neviděla, neměla s tím potíže, když mu však stála takhle tváří v tvář, bylo to těžké, moc těžké.
Lea netušila, že hrdý a tajemný vůdce Hraničářů má v srdci podobný zmatek. Veliká láska k zákeřně zabité manželce Juditě v něm sváděla boj s něžným citem k této půvabné, téměř neustále smutné ženě. Naneštěstí už vdané. Nebo naštěstí?... Proč je vlastně pořád tak smutná? Je nešťastná? S Waldorem? A tak ani Viggo nevěděl, co říct.
Situaci zachránil právě Waldor.
„Tak pojďte, pojďte přece dovnitř. Něco pojíte a trochu se i ohřejete,“ pronesl s úsměvem a napětí mezi Leou a Viggem si vůbec nevšiml. „A jak to vlastně dopadlo s tím chlapcem? S tím Nikem?“
Opět nastalo ticho. Tíživé a bolestné. Ellad sklopil oči, aby skryl slzy, které se mu v nich objevily, a mlčel, protože by ho zcela jistě zradil hlas. Místo odpovědi by se prostě rozvzlykal. Už tak zadržoval pláč jen stěží. Hromotluk Collin na tom byl úplně stejně, a tak zůstalo na Viggovi, aby vyřkl ta strašlivá slova.
„Přijeli jsme pozdě. Nik už nežije,“ pronesl pouze. Ani on neměl sílu zabíhat do podrobností.
Ostatně, ani Lea, ani Waldor o ně nestáli. Že výprava nedopadla dobře, poznali ještě dřív, než se jim dostalo odpovědi. A to, jak přesně ten nešťastný chlapec zemřel, znát nechtěli. Oba si vzpomněli na jaro a věděli, že stejně by skončil i Ellad. Nebýt Roberta a jeho ženy Darii.


***


Statek opustili téměř ihned po tom smutném přiznání. Se zdvořilým pozdravem otočili koně a zamířili nejkratší cestou do Eriadoru. Stále všichni tři. Ellad totiž odmítl zůstat doma. Chtěl doprovázet Nika až do konce a ani matka, ani Viggo mu to nedokázali odepřít.
Už nepršelo. Obloha však byla pořád ošklivě zatažená a sychravý podzimní vzduch nasáklý vlhkostí.
Skupinka nejela rychle. Viggo vedl své dva společníky převážně krokem a mlčel. Věděl, že právě v Eriadoru je čeká to nejhorší. Předat Nikovo tělo zpátky rodičům... Vlastně to věděli všichni a tíha té povinnosti na nich ležela jako obrovský kámen. Jak jenom vysvětlí své selhání?... Slov však naštěstí nebylo třeba. Hraničáři, hlídkující na dřevěné věži u brány, je spatřili hned, jak vyjeli z lesa. Dobře si všimli plouživého kroku všech čtyř koní, neforemného balíku na ryzákově hřbetě a později i jejich smutných obličejů. Uhodli pravdu.
Ellada, Vigga i Collina tedy už v bráně vítal smutný hlas zvonu, jehož hlasité bim-bim, bim-bim se rozléhalo podvečerním tichem mělkého údolí, a o pár okamžiků později i pláč Nikovy matky a několika dalších žen z vesnice. A také nářek Manuela, který vlastnoručně sňal z ryzáka v pokrývce zavinuté tělo svého nevlastního syna a pomalu, třesoucími se prsty odkryl jeho bledý, od ptáků mrchožroutů již lehce znetvořený obličej.
Ellad ztratil sílu dívat se na to žalostné divadlo dál. Tváře mu smáčely slzy a hrdlo měl stažené bolestí.
Proč si jen nepospíšili? Proč nepřijeli dřív?! Vyčítal si v duchu snad už po sté a odvedl Raula i ryzáka do stáje. Zcela bezmyšlenkovitě je tam odstrojil, vytřel do sucha, nakrmil a napojil. Byl tak zabrán do práce a svých výčitek, že si ani nevšiml Vigga a Collina. Oba šli za ním a o pár stání dál se stejně starali o své koně.
„Nesmíš se obviňovat z toho, co se stalo, Chodče,“ oslovil pak Viggo chlapce před stájí a položil mu chlácholivě ruku kolem ramen. Ellad na něj pohlédl vlhkýma modrýma očima a Hraničář konejšivě pokračoval. „Není to tvoje vina. Tys udělal, co se dalo. Ale někdy, Chodče, někdy prostě nejde změnit osud. Některým událostem se nedá zabránit, i když jsou smutné a nelíbí se nám. Stejně se stanou. Ať se snažíme sebevíc. A nám pak nezbývá, než žít dál a smířit se s tím.“


***


Nebohého Nika pochovali hned druhý den při východu bledého podzimního slunce. Na poslední cestě ho vyprovázela celá vesnice a údolím opět znělo žalostné zvonění Arleta. Chlapcovo zmučené tělo pak uložili pod mladou břízku nedaleko místa, kde jej zajali, a jeho hrob označili kamenným náhrobkem.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.02.2013, 21:56:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Výprava za Nikem skončila bolestným poznáním... Ano, mohlo by se zdát, že skutečně přišli pozdě, ale jak už řekl Viggo, proti osudu se nedá nic dělat... I tato část je čtivá, plná detailů a "živých" dialogů. Čekal jsem při návratu trochu "akce" či "honičku", ale mé druhé já mne hezky šťouchlo, že by to sice bylo zajímavé, ale že by byl příběh někde jinde (a o ničem jiném), protože by byli naši hrdinové při prozrazení také mučeni a zabiti. Začal jsem také trochu myslet na to, co když nebyl Nik tím, kým měl být? Zní to divně, že ano, ale co když není Chodec jen obyčejným klukem? (možná si to však jako čtenáři máme myslet) ;-) Držím palce v dalším psaní či pilování příběhu. Na šotky jsem nekoukal, text se zdá být víceméně opečován. Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 05.02.2013, 11:55:33  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Tvé malé postřehy vykouzlily na mé tváři lehce pobavený úsměv. Nech se překvapit.
Hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Devotus - 1. Dí...
Miro Sparkus
obr
obr obr obr
obr

Proč je dobré číst knihy
Zuzka Brouk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr