» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141762

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 7 ::

:: Krásná Margot ::

Ekyelka	publikováno: 27.11.2006, 14:23

Je to skutečný příběh? Fikce? Naneštěstí - obojí.


	S bolestivým syknutím se svezla na okraj vany a dovolila jediné velké slze, aby se jí skutálela po tváři až na hranu čelisti. Hrozilo, že bude následovat rovnou celý slaný příval, proto se natáhla nad umyvadlo a pustila studenou vodu. Ta ji vždycky rychle vzpamatovala; zchladila rány, uklidnila pocuchané nervy tichým zurčením... Bez zájmu se rozhlédla po bílé koupelně. Stopy pasty v umyvadle, mokré ručníky na podlaze, černý pruh špíny na vaně – tuhle spoušť udělal každé ráno, když se vrátil z posilovny. Už to skoro ani nevnímala stejně jako stopy rtěnky na košilích, zapomenuté vizitky v kapsách u saka a další stopy nekonečné řady jeho známostí. „Miláčku, dnes na mně nečekej, přijdu pozdě,“ ozvalo se ze světa za stěnami obloženými imitací bílého mramoru. Natáhla se a pustila sprchu. Dnes stejně jako jindy to zabralo: nechtěl překřikovat šumící vodu. Zase odešel bez polibku na rozloučenou. Ještě chvíli počkala, jestli se nevrátí, pak si přeci jen dovolila trochu se uvolnit. Ne moc, protože žebra ji po tom pádu ze schodů ještě stále bolela až příliš, ale aspoň už mohla zastavit vodu. Téměř otevřela dveře koupelny, když z přízemí zaslechla zarachocení klíče v zámku. Roztočila kohoutek nadoraz, ale ve spěchu si to popletla. Ke stropu se vyvalila oblaka horké páry, krátký ostrý výkřik ji samotnou překvapil. „Julie!“ Dveře se doširoka rozlétly, přestože se jich nikdo nedotkl. Na prahu se objevila dobře známá štíhlá postava v krvavě rudém kalhotovém kostýmku, dlouhé husté kadeře kaštanových vlasů volně rozhozené po ramenou a zádech. Krásná Margot! Vždy upravená, perfektně nalíčená, připravená porvat se s celým světem, jestli nebude po jejím. „Jak ses dostala dovnitř?“ podaří se jí nějak zvládnout překvapení. „Nezamkl,“ přimhouřila Margot oči. „Kde máš klíče?“ „V kabelce. Proč?“ „Jedeme k doktorovi. Musí tě prohlédnout,“ vznášel se Margotin hlas ještě mezi oblaky páry u stropu koupelny, ačkoliv se přítelkyně už pohybovala po ložnici. Margot dokázala být skutečně rychlá, když bylo potřeba. Sbalila jí tašku s nutným minimem, přivolala taxi… Byla příliš unavená, než aby se dokázala temperamentní přítelkyni vzepřít; vzpamatovala se teprve po dvou hodinách různých vyšetření a lékařova trpělivého vyptávání. „Musím domů.“ „Máš otřes mozku a tři zlomená žebra, o modřinách po celém těle nemluvě. Doktoři tě nepustí,“ ušklíbla se Margot. Stála v nohou nemocniční postele a zase ji pozorovala přimhouřenýma očima. „Proč se nerozvedeš? Trvá to už skoro tři roky.“ „Nedovolí to. Nikdy. Sám to řekl.“ Margotin úsměv se podobal spíš vlčímu úšklebku. Někdy zapomněla udržovat masku dokonalé úspěšné ženy a ukázala tu druhou tvář. Divokou, vášnivou. Tvář rudovlasé Valkýry. Jako teď. „Nikdy…“ povytáhne jedno obočí, pak se zase usměje a Krásná Margot je zpět. „Hoď to za hlavu. Prospi se, ráno bude líp.“ Ráno ano, i po celý den, ale nejpozději pozítří ji propustí. Bude se muset vrátit domů. Rozhodla se zařídit podle Margotiny rady a prozatím na to nemyslet. V nemocnici nakonec zůstala dva týdny. Margot jí volala každý den na mobil, který doručil poslíček, pak si pro ni přijela. Místo domů ji ale odvezla k sobě do bytu: „Je mi to líto, ale hořelo u vás. Dům je úplně zničený a policajti tam stejně nikoho nepustí,“ pokrčila rameny. „Kdy?“ „Asi před týdnem. Podle sousedů se vrátil hodně opilý. Vyřvával na celou ulici a dlouho do noci si nahlas pouštěl muziku. Ráno je probudil výbuch, když se oheň dostal k plynovému potrubí. Asi usnul v posteli se zapálenou cigaretou.“ „Nikdy doma nekouřil.“ Zase ten vlčí úsměv. „Margot… tos neudělala!“ Dokonalé ztělesnění nevinnosti, pak mávla rukou. „To je jedno. Zůstaneš zatím u mě, než se vyřídí všechny formality kolem pohřbu a najdeme ti nový dům.“ „Ale já nemám peníze! Nic mi nezůstalo!“ „Pojištění domu a zařízení proti požáru, dost vysoká životní pojistka, dědictví po jeho rodičích. Právník se staví zítra hned po pohřbu.“ Další týden uběhl jako v podivném snu. Soustrastné pohledy a kondolence známých na pohřbu, právníci s mírnými hlasy a pečlivě volenými slovy, aby ji ještě více nerozrušili, stručná policejní zpráva, vylučující cizí zavinění. A Margot, stále krásná a vždy připravená ji utěšit, když se občas probudila s křikem ze zlého snu. „Miláčku?“ „Hm?“ „Tehdy po pohřbu… sousedka odnaproti mi donesla knížku, kterou si ode mne vypůjčila.“ „Vidíš, aspoň něco ti z tvé milované knihovny zůstalo. Co to bylo?“ „Shakespearovy Sonety. Ale já jí nic nepůjčovala.“ „Možná jsi na to v tom šoku zapomněla.“ Chvíle ticha. „Už na to nemysli. Mračíš se, když usilovně přemýšlíš, a dělají se ti vrásky.“ Margot za chvíli usnula. Tiše pozorovala její štíhlé tělo, v paprscích dorůstajícího měsíce podobné ušlechtilému karalskému mramoru. Podobné jejímu vlastnímu tělu, stejně nahému a krásnému, když konečně zmizely všechny modřiny. Nikdy předtím by ji nenapadlo, že by někdy mohla milovat jinou ženu. Že by byla zase svobodná. Měsíc se na chvíli ukryl do mraků, tehdy jako by se Margotina tvář na okamžik proměnila v její vlastní. Polekaně se odtáhla na samý okraj společného lůžka, pohotový vítr vzápětí odehnal všechny mraky. Uprostřed široké postele opět ležela její Margot, krásná jako spící anděl. Byl to jen klam, hra světla a stínu. Zjistila, že se usmívá. Líbilo se jí to. Líbilo se jí ležet na zádech a cítit ten slastný pocit, když saténové povlečení laská nahou kůži. Neslyšně zívla a přitulila se k Margot. Úsměv jí na rtech zůstal i ve spánku.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.4		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

elefant	23.02.2008, 14:05:08

Povídka má něco do sebe a nevadí mi, že je krátká. Naopak. Líbila, samozřejmě. :)

delaware	18.09.2007, 17:54:31

Mně ta stručnost nijak neruší, moc se mi naopak líbilo to vcelku rychlé a nečekané rozuzlení - závěr. Ode mě máš jedničku. :))

Nethar	20.06.2007, 21:36:56

Uz jsem ji cetl kdysi a vim, ze jsem to moc nepobral. Treba by se to dalo chapat i tak, ze Margot je vlastne ona sama, ze si tu osobu jenom vysnila - menici se tvare, pujcena knizka? Ze je to nejaka rozdvojena osobnost :-) Tys to tenkrat uvedla na pravou miru, takze ok. Urcite ale za 1, libilo :-)

leafe	11.02.2007, 15:38:23

Tuto povídku jsem jednou četl, je dobrá ale podle mě ne až ttak tvuj styl, podle mě moc krátké a takové všelijaké. Ale špatné to není:)


ze dne 11.02.2007, 15:52:10
Ekyelka: Viz mé vysvětlení níže :) A děkuji za komentář i přečtení.

Anquetil	27.11.2006, 18:36:05

Naprosto dokonalé. Já tu žádnou chybu nevidím. :o) 1

Kaunaz Isa	27.11.2006, 16:13:08

Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka* ze dne 27.11.2006, 15:34:11* Právě tam je ta chyba, milá Ekyelko....příliš krátké (o= Vím, že dokážeš příběh rozvést daleko líp. Takhle tam chybí něco šokujícího (ten vztah obou žen mi moc šokující nepřijde)....so, příště delší. Byť si na to musím najít extra čas a po přečtení se znovu přihlásit, protože mne systém odhlásí pro neaktivitu, ale...(o= Kdyby tohle napsal kdokoliv jiný, dostane jedničku. S ohledem na tvůj talent a tvé předchozí povídky-za dva.


ze dne 27.11.2006, 16:17:09
Ekyelka: Tak já nevím... Když píšu, jak jsem zvyklá, vznikne dlouhý text, který se málokomu chce číst. Naopak když dodržím určité mantinely, také se to nelíbí... Asi se fakt budu muset naučit psát tu poezii - tam mi rozhodně nebude krátkost vytýkána ;) Ale děkuji za přečtení :)

Ekyelka	27.11.2006, 15:34:11

Díky vám oběma za přečtení. Abych uvedla některé drobnosti na pravou míru: tento text vznikl původně coby soutěžní příspěvek na téma "nikdy neříkej nikdy" s omazením na 5 NS. Takže byť jsem měla chuť ho rozvádět, nemohla jsem. Do soutěže jsem ho sice nakonec neposlala, ale dopsala jsem ho i s daným omezením. Nechtěla jsem žádné z témat rozvádět doslovně - ať si čtenář interpretuje sám. :) A skutečně jsem Karen Rose nečetla, čestné ekyelkovské ;) Jenom jsem čerpala z reality a svých osobních zkušeností...

Repulsion	27.11.2006, 15:28:09

Zápletka je docela dobře vymyšlená (i když mi to hodně připomíná knížku, kterou jsem letos překládal, a která právě vyšla v BBArtu - Karen Rose: Nic neříkej! Tam ale nebyl žádný lesbický vztah.) Ale něco tomu chybí. Je to celkem zručně odvyprávěné, ale čtenáře (teda alespoň mě) to dostatečně „nevcucne“. Možná je to tím, že všechny aspekty, které by mohly být nosné a zajímavé, jsou tady jenom tak „nahozené“ - domácí násilí, vražda i vztah obou žen. Příběh tak postrádá jakési pevné „jádro“.

Luciena	27.11.2006, 14:23:35

Je to zvláštní příběh. Přečetla jsem si jej dvakrát a pokaždé jsem z něj měla takový divný pocit. Předpokládám, že to byl záměr :-) Rozhodně je to poutavé čtení...