obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: I tři mušketýři byli čtyři ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 27.11.2006, 16:20  
Další z Povídek od domácího krbu...pro ty, kteří mají chuť se v klidu začíst. :o))
 

„Kristepane, co to tady zase dělá?!“
Zvolala jsem při pohledu na přeplněný dvoukolák před našim bytem. Mé zkušené oko nevěřícně obsáhlo rozpadlého plyšového medvídka, kterému jedno knoflíkové očko viselo na nitce, červotočem prožranou poličku, kříž s Ježíšem a prachem nasáklé těžké závěsy z první republiky. S jasným tušením jsem vystoupala nahoru a našla v obýváku mého zoufalého muže, který s vytřeštěnýma očima sledoval mou čiperně skotačící babičku Trudku. Ta právě vyměnila na obývací stěně všechny mé jednoduché modré dekorativní ubrousky za načechrané oranžové hrůzy s dvacet centimetrů širokou krajkou.
„Vladěnko, tuž ty obyčajnske už možeš vyhodič.“ A podala mi náruč zmuchlaných ubrousků. „Přinesla jsem ti take fajne.“ (Bylo mi jasné, že jsou po tetě Majce. Přece je nevyhodí. Sestřenice Pavla ji s nima zjevně poslala někam. Jen já, bezcharakterní slaboch, budu tupě děkovat a po babiččině odchodu je okamžitě seberu, rozložím ty svoje „obyčejné“ a budu trnou, kdy přijde na návštěvu a vzpomene si, že mě přece obdarovala, těmi „fajnovými“.)

„Tak já jdu. Mám něco domluvené.“ Můj psychicky vyčerpaný manžel vyrazil z křesla rychlostí ohaře, když spatří k zemi padající divokou husu a odběhl „na jedno“. (Ani jsem neprotestovala. Babička u nás bivakovala zjevně už alespoň hodinu, takže si to pivo těžce zasloužil.)

Babička byla nejstarší ze čtyř sester. Napadá mě parafráze na film Jára Cimrman ležící a spící.:
„Tři sestry? A není to málo, Antone Pavloviči?“
I jedna je až dost, ale byly čtyři. Čtyři sestry. Čtyři ženské, které prožily dvě světové války, pochovaly manžely, bratra, některé i děti a vnuky. Čtyři ženy, které věděly co je to rakovina, cukrovka, zaprášené havířské plíce, dřina, zelený zákal, nevěra, rozvod, smrt dítěte, porod, potrat, tuberkulóza, hlad, vyvařování mastného papíru od margarínu ve kmínové osolené vodě, psychický kolaps, stáří, samota, soucit, bezcitnost, pomalá smrt, rychlá smrt, smrt.

Čtyři moudré staré citlivé milující ženy, se srdcem chápajícím a otevřeným pro všechny. Čtyři strašlivé megery, které vás během prvních pěti minut vaší dobře míněné návštěvy u chudáka stařenky nad hrobem dokázaly rozložit na chvějící se neurotické atomy. Myslely to s vámi dobře. Až se to nedalo snést. Jmenovaly se Trudka, Neška, Štefka a Betka. Osud každé z nich by vydal na román – válečný, historický, psychologický i milostný. Kéž bych jej uměla napsat. Zasloužily by si to.

„Jé, ahoj babi. Co si to, prosím tě, všechno přivezla?“
„Ale, mám tych žďorbu plnu huru, (prajzský výraz pro zbytečnosti, prajzský výraz pro půdu). Tož, ma to tam ležeť? A vy to potřebujetě, bo mladi manžele nigda nic němaju.“
„No, to jsi hodná, že na nás myslíš.“
To se musí nechat, že myslela. Když jsme provozovali malý obchod, chodila babička nakupovat k nám, i když jí bylo už pětasedmdestát a po cestě měla tři bližší obchody. Za války taky nakupovali u těch, co měli málo peněz a hodně dětí, aby jim dali vydělat na živobytí.

Babička si poradila v každé životní situaci a dokázala přesvědčit kohokoliv o čemkoliv.
Například jednou odněkud vyhrabala jednodílné plavky ze šedesátých let se špičatými košíčky z plastu, velikosti 80 C. Rozhodla se, že nesmí přijít nazmar.
Obrátila se tedy na mou vyvinutou sestřenici Pavlu:
„Víš, Pavlínko, Vladěnka by je tak chtěla, ale ona do teho něma co dať. (Ano, bylo mi čtrnáct a oplývala jsem jedničkami, jak na vysvědčení, tak bohužel i jinde. Oproti tomu Pavla měla trojky. Všude.) Má sestřenka ale prokoukla její úklady a onen kus oděvu zavrhla. Proto jsem byla na řadě já:
„Víš Vladěnko, Pavle se tak libily, ale ona je taka přes… Něma tvoju postavu. Ty si jak Dijana. (Tím myslela bohyni lovu, ne tu princeznu. Ta tehdy snad ještě chodila s kačerem po dvoře.) Tož Dijana si ich vzala…a posléze je, nepoužité, vyhodila.

Babička se narodila v době kdy začala první světová válka. Kromě tří sester měla i bratra Ludvíka. Ten padl ve válce v roce 1944, její milovaný manžel Jenda padl v lednu 1942 někde u Stalingradu, měsíc po narození mého táty. Nikdy ho neviděl. Babička zůstala sama v osmadvaceti letech s třemi malými syny a svazkem dopisů od manžela z války. Ty byly jejim největším pokladem. Jeho smrt odnesla horečkou omladnic a několika týdenním pobytem v nemocnici, kde doktoři bojovali o její život i život mého tehdy měsíčního táty. Přestože se ještě později vdala a měla dceru, při jakékoliv zmínce o dědovi plakala. I po padesáti letech.

Patřili jsme pod Sudety, takže všichni muži museli narukovat za Němce. Poválečný život vdov po nepříteli nebyl růžový. Babička měla syna Jeníka. Ten byl nejstarší. Narodil se z dvojčat, ale bráška bohužel nepřežil. Vzhledem k tomu, že antikoncepce v podstatě neexistovala, bylo brzy zaděláno i na Rudu a Karlíka. Babička se starala o domek, tři děti a chodila dřít do továrny. Můj táta jako pětiletý kluk dostal tuberkulózu a aby bylo na sanatorium, rozprodávala babička, co bylo doma. Po několika letech se znovu vdala, z rozumu. Nemohla to sama zvládat. Po třech klucích se jí narodila dcera Majka. Každá žena je ráda za dceru. Syny miluje, ale s dcerou si pocitově více rozumí. Přece jen je to, tak říkajíc, stejný druh… a na stáří se o ni postará. Bohužel to život, jako vždy, napsal jinak. Teta ve dvaceti osmi vážně onemocněla a ve čtyřiceti zemřela. Babička si všechny martýria kolem operací, ozařování, chemoterapií a opakovaných nadějí a beznadějí prošla s ní.

Vyznačovala se základní povahovou vlastností, naprostým nedostatkem objektivity – její synové byli „všecy dobřy synci“ a snachy byly „roby na hovno a take megery“. Však ji taky přivdaná ženská část rodiny upřímně nesnášela. Při rodinných oslavách pořádala se svými snachami, v čele s mou matkou, mistrovství světa ve vrhání pohrdavých pohledů. Když se náhodou někdo dostal do ohniska, odcházel psychicky rozložen a ještě týden dělal: „Ba – ba – ba…“
Naštěstí jsem patřila do vozového parku „tych jejich dobrych“, takže mě milovala. Ale ten můj kluk…:
„Něvim, Vladěnko, estli ten před tym něbyl lepši.“ Myslím, že žádný by „něbyl lepši“ (nebyl prostě její). Na milost ho vzala až po letech, když viděla, že nejsem „gizdem třiskana“ matka dvou dětí, nakonec hanebně opuštěná sobeckým parchantem, který propíjí prachy, jež jeho utrápená manželka vydělala šitím na celou vesnici ve tři ráno u slaboučké žárovky.

S přibývajícími lety dirigovala celou rozvětvenou rodinu, která čítala asi čtyřicet potomků, vnuků, pravnuků a jejich partnerů a partnerek. Nikdy nezapomněla na jediného rodinného příslušníka s pohlednicí k svátku a na Mikuláše si pečlivě připravovala naprosto stejné balíčky pro všechny vnuky, vnučky, pravnuky a pravnučky.

Babička byla silná cukrovkářka. Pamatuji si, jak jsem jednou během letních prázdnin spala pod její duchnou a nad hlavou mi bimbaly pendlovky. Ráno jsem se probudila a babička ležela v bezvědomí na prahu ložnice. Cukrovkářský záchvat. Několikrát denně si píchala inzulín a na všech rodinných oslavách říkala:
„Ni, ja němožu. Enem ten jeden vjeternik si vezmu a potem už nic. No a ešče tu štamperlu griotky.“

Párkrát za rok jsem jí chodila vygruntovat a umýt okna. Domluvily jsme se vždycky na sobotu. Babička se ale rozhodla, že toho mám „při tych děckach a vubec tak všeckym“ až nad hlavu, takže si pokaždé uklidila sama už v pátek. Já dorazila v sobotu, okna naleštěná a kafe a štamprle na stole.

Na důchod se strejda Ruda a teta z města přestěhovali k babičce do domku. Měla velkou zahradu a už na to sama nestačila. Samozřejmě v něm ale zůstala „na vejminku.“ Tetě pila krev dobře míněnými radami týkajícími se čehokoliv – od sexuálního života, („bo chlap, jak to něma, tak je ganc na hovno“) až po prořezávání třešní. I strejda Ruda dostával pravidelně svou porci kázání, obvykle po návratu z hospody:
„Rudo, kdě sy byl?! Už je devět hodin!“
„Mamo, mi je šedesat!“
Tak to vidíte. Pro mámy prostě budeme děti pořád.

Možná ve své rodině máte taky nějakou nezdolnou a nesmrtelnou ženu. Zdálo se, že babička je tady navěky. A pak jsem jednou přijela ze služební cesty a nebyla. Ani jsem se s ní nestačila rozloučit. Příští rok už to bude deset let.
A tak ji občas v duchu vidím, jak sedí na lavičce před verandou ve svém zeleném teplém svetru, na tváři všeobjímající úsměv a v očích smutek a všechno vědění světa, vedle sebe má opřenou hůlku a vyhřívá si na podzimním sluníčku své staré kosti. U nohou ji leží Bojar, její věrná kolie a oddaně vzhlíží ke své velitelce. Takové klišé jak bagr. Ale co bych za to dala, vidět tenhle pohled alespoň ještě jednou.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 23.08.2007, 16:09:45 Odpovědět 
   PS: mam sbirku basni v Starobelstine, coz je v podstate prajzstina, jsou psane 80 ti-letou starenkou, na moderni tema starym jazykem a s uzasnym humorem, jestli chces pokusim se ti to sehnat, nebo alespon ti poslu nazev titulu, autora a nakladatelstvi...
 sirraell 23.08.2007, 16:05:26 Odpovědět 
   Dalsi z tvych povidek, ktera mne zanechala s usmevem na tvari a slzou v oku. Pripomnelo mi to trosku mou babicku (zvlaste tou reci). Babicka je nastesti stale na zivu a ma se k svetu, ale je to jeden z mala lidi, kteri mi opravdu chybi.
V ramci me prace navstevuji 96-letou starenku, ktera ma sice vsech 5 pohromade, ale nemuze chodit. Manzela a oba jeji synove uz nejsou mezi nami a tak ji chodim delat spolecnost. Je uzasne poslouchat jejim prihodam. Nedavno jsem se dozvedela, ze zalozila charitu MANCAP jenz pomaha lidem s dawn syndromem a jejim rodinam...
 Amiq 29.11.2006, 11:42:48 Odpovědět 
   Patris k nekolika lidem tady (je jich hodne malo), ktery umej dobre psat. Tohle je vyborny. 1*
 ze dne 29.11.2006, 11:49:47  
   Vlaďka: Moc děkuji. Potěšils:o)
 Jan Urban 28.11.2006, 18:14:46 Odpovědět 
   Za jedna. To číslování mě pobavilo. I celé dílo.
 ze dne 29.11.2006, 8:19:02  
   Vlaďka: Děkuji, potěšils :o)
 Yfča 27.11.2006, 17:17:37 Odpovědět 
   Už jsem to četla jinde. Milé čtení. :o)
 ze dne 28.11.2006, 8:16:29  
   Vlaďka: Díky, Yfčo :o)
 Albireo 27.11.2006, 16:52:00 Odpovědět 
   Tohle jsi psala srdcem - a na rozdíl od jiných autorů, pro něž to platí také, kvalitně!
 ze dne 28.11.2006, 8:16:12  
   Vlaďka: Děkuji, Albi :o)
 Ekyelka 27.11.2006, 16:29:55 Odpovědět 
   Snažím se psaní podobných komentářů vyhýbat, ale tentokrát jsi mne dostala, Vlaďko :) Možná i proto, že mi je to po prajzky tak nějak blízké... :)
 ze dne 28.11.2006, 8:15:58  
   Vlaďka: Díky :o) Ty jsi odsud?
 Aildrin 27.11.2006, 16:19:45 Odpovědět 
   Tak při čtení tohohle příběhu i slza ukápla. Vzpomněl jsem si na svoji babičku Genovevu, které už je přes osmdesát. Za druhé světové války se dostala do koncentračního tábora, kde porodila mého otce.. Vždy byla a je hlavou naší velké rodiny. I přes její požehnaný věk, je pořád velice milá a čiperná (dokonce pořád jezdí za příbuznými do Rakouska) a o všechny se stará :) Připomnělo mi to, že bych ji měl co nejdříve navštívit.. takže děkuji ;o)
 ze dne 27.11.2006, 16:22:30  
   Vlaďka: Rádo se stalo, člověk na to nemyslí a pak je najednou pozdě. Já taky děkuji za názor a hodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Untitled 1
Marek Dunovský
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Seance
Schorpitron
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr