obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915454 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39673 příspěvků, 5755 autorů a 391166 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti IV: K. II - Zkáza mysli ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti IV - Osudová volba
 autor Lukaskon publikováno: 12.02.2013, 22:38  
Adrian pátrá po muži, který ho napadl a snaží se zjistit více o svém otci.
 

Druhého dne ráno byl Adrian rozhodnut začít s pátráním u Murraye v hotelu. Ještě předtím se ale chtěl sejít s Collierem, jestli nemá nějaké zprávy ohledně toho muže. Oblékl se, něco málo pojedl a vypravil se k vesnici. U brány potkal Edwarda s nějakým vesničanem.
„Pane, tohle je Mark, požádal jsem ho, aby vyměnil hlavní bránu a vyrobil nový zámek.“
„Dobrej, pane Gordone,“ ozval se Mark. Byl to čtyřicátník s pronikavým pohledem. Oblečen ve špinavých odrbaných šatech a s čapkou na hlavě. Adriana jeho vzezření překvapilo.
„Edwarde, pojďte na chvilku stranou,“ pobídl ho Adrian. „Co to má zatraceně znamenat? Měl jste sehnat nějakého zámečníka a ne takového odrbance. K čemu mi bude dobrý?“
„Nesmíte tolik koukat na vzhled, pane. Omlouvám se, pokud chcete na opravu branky někoho z města, tak ho samozřejmě seženu, ale Mark své práci rozumí. Dělá ve vesnici různé věci pro kde koho a neúčtuje si žádné velké částky. Má ve vesnici dílnu, pane, a tvrdí, že výměna brány včetně zasazení nového a mnohem bytelnějšího zámku vyjde na necelých 170 liber. To není špatná cena, viďte pane?!“
„Hmm, dobrá, tak ať se do toho pustí, ale dohlédněte na něj. Nezdá se mi zrovna, ehm… seriozní!“
„Jistě, pane, spolehněte se.“
„Dobře, jdu do vesnice a vrátím se v poledne.“
„Ano, pane.“
Adrian Markem tak trochu pohrdal, ale pokud svou práci odvede dobře, možná ho najme na něco dalšího. V zámku je toho spousta. Vydal se k vesnici a za půl hodiny už stál na náměstí.

‚Snad Spooner už odjel,‘ pomyslel si Adrian. Další setkání s ním nechtěl zažít a rozhodně nebude vadit, když ho už v životě neuvidí. Vstoupil na policejní stanici, kde se toho zase tak moc nezměnilo. Muž asi kolem šedesátky, s knírkem a dlouhým béžovým pláštěm, studoval jakýsi spis. Když uviděl Adriana, tázavým pohledem vyřknul jasnou otázku: Přejete si? Adrian stál tváří v tvář novému inspektoru Collierovi. Představoval si ho tedy jinak.
„Dobrý den, inspektore, jsem Adrian Gordon, majitel zdejšího panství.“
„Ano, Gordone, vím kdo jste. Mé jméno je Colliere a jsem zde, jak jistě už víte, novým inspektorem policie. Předpokládám, že jste přišel kvůli tomu včerejšímu útoku, že?“
„Nejen kvůli němu, inspektore. Ale když už jsme u toho, víte už, kdo to byl?“
„Ano i ne Gordone, podle vašeho popisu a našich záznamů by se mohlo jednat o hrobníka, ale v podstatě nic o něm nevíme.“
„Cože?! To snad nemyslíte vážně. Já jsem zdejšího hrobníka viděl, Colliere. Nechcete mi snad tvrdit, že jich tu máme víc, že ne?“
„Kdepak, Gordone. Tenhle hrobník zde pracoval před dvanácti lety. Popis na něj sedí, ale nikdo o něm nic neví. Jediný, s kým se stýkal, byl hospodský Harry ale ten je už dobrých deset let pryč.“
„Chcete říct, že tu nežije nikdo, kdo ho znal? To přece není možné.“
„Ale jistě, Gordone, zdejší farář ho znal velmi dobře, jenže ten nám už nic neřekne. Zítra má pohřeb.“
„Ano, vím o tom. Co tedy chcete dělat? Čekat až sem přijde a udá se sám?!“
„To jistě ne Gordone. Zak vyslýchá vesničany, jestli ho tady neviděli, ale zatím bez úspěchu.“
„Skvělé, prostě skvělé! A co doba před dvanácti lety? Kde se tady vzal a co se s ním dělo dál?“
„Těžko říci, jednoho dne prostě zmizel. Od těch vražd ho tady nikdo nikdy neviděl. Zvláštní je, že neměl ani žádnou rodinu, příbuzné, prostě nic… Dokonce prý ani neměl jméno, říkalo se mu prostě hrobník.“
„Tak to je úžasné, jde mi po krku bezejmenný přízrak. Prostě super. Nevíte něco z doby před dvanácti lety, nenapadá vás, proč by mohl nenávidět mou rodinu?“
„Vaši rodinu tady po těch vraždách nenáviděl kde kdo. Vlastně neznám nikoho, koho to nechalo chladným, ale jestli váš otec hrobníkovi nějak zvlášť ublížil, tak to opravdu nevím.“
„Dobře, Colliere, mám ještě jednu otázku.“
„Jen do toho, Gordone.“
„Vyšetřoval jste tady ty otcovy vraždy že? Všiml jste si na obětech něčeho zvláštního?“
„Zvláštního? To je hodně slabé slovo! Nikdy jsem něco takového neviděl. Víte, asi bych o tom neměl mluvit, ale týká se vás to, takže poslouchejte. Zahradníka Henryho Stantona našli ve fontánce naprosto bez krve. Potvrdil to i patolog z Londýna. Nikdo nenašel žádné vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít. Vražda malého Vicka Valleyho byla také neuvěřitelná. Byly mu doslova utrhány některé končetiny, nechápu, jak se to mohlo stát. A co se týče doktora Hermanna, tak ten skončil na vlastním pitevním stole bez hlavy!“
„A co další dvě těla? Také byla tak… eh… znetvořená?“
„Co se týče starého pána zámku Williama, tak na jeho těle byly nalezeny pouze popáleniny v oblasti hrudi. Tělo jeho syna Roberta Gordona dopadlo hůř. Bylo na některých místech oholeno až na kost, jako by mu někdo urval kusy masa! Co se těchto vražd týče, tak zde se sice nepovedlo najít přímý důkaz o Samuelově vině, ale vše ostatní nasvědčuje tomu, že šlo o něj. Navíc, po jeho smrti vraždění ustalo, takže je jasné, že vrahem byl on. Na veřejnost se ty hrůzné podrobnosti vražd nedostaly a ani se dostat nesmějí. Chápete?“ Adrian věděl, že vraždy byly ohavné, ale tohle nečekal. Urvané kusy masa? Utrhané končetiny? Vysátá krev? Proboha, co se tehdy stalo?! „Gordone, posloucháte mě vůbec, nesmíte o tom nikde mluvit!“
„Ehm, jistě. Ostatně, kdyby se to dostalo na povrch, skončil bych nejspíše na hranici, že inspektore? Ještě jedna věc, všiml jste si na tělech, nebo někde v okolí nějakých znaků nebo symbolů?“
„Hmm, je to už dávno, Gordone, ale takovýto případ by navěky uvízl v paměti každého vyšetřovatele. Všiml jsem si u těla Hermanna zvláštního znaku a podobný jsem viděl i na místě Vickovy vraždy. To mě přivedlo k myšlence, že by spolu mohly souviset, ale jejich význam mi není znám.“
„Máte ty symboly někde poznamenané, inspektore?“
„Ne, bohužel, krátce po poslední vraždě všechny symboly zmizely. Sám nechápu, jak se to stalo, ale nezbylo po nich nic!“
„Co se dá dělat, děkuji inspektore, už budu muset jít. Kdybyste se něco dozvěděl o tom hrobníkovi, řekněte mi to.“
Adrian ze stanice odcházel dost rozrušený. Jak mohl otec provádět taková zvěrstva, aniž by si toho někdo všiml. Mordred ho ovládl naprosto dokonale, ale jak s tím vším souvisí ty symboly? Jediná možnost je ten deník. Nedá se nic dělat, bude muset za Murrayem. Ještě předtím zašel k domu doktorky a zazvonil. Nic.
"To přece není možné," říkal si. "Včera nebyla doma. Ani dnes ne. Kde jen vězí? No nic, teď na to není čas - musím do hotelu."

Adrian dorazil k hotelu krátce po desáté dopoledne. Zvenku vypadal hotel pustě a v téhle roční době v něm asi těžko někdo z turistů zůstal. Vstoupil a u recepce si všimnul Murraye. Byl stejný jako vždycky, kšilt na hlavě, samolibý výraz v obličeji a neskutečná upjatost. Adrianovi se zdálo, že se mu vyloženě směje do tváře.
„Ááh pan Gordon! Takové překvapení! Myslel jsem, že se tu už neukážete. Copak, chyběl jsem vám?“
Jeho úlisné chování se Adrianovi hnusilo, ale teď nebylo na místě jednat agresivně. „Kdepak, Murrayi, po vaší přítomnosti nijak zvlášť netoužím, ostatně kdo ano, že? Nechci tu být ani o minutu déle než bude nutné, takže půjdu k věci. Vím, že tenhle plastový šmejd, co máte na pultu, je vyroben podle nákresů z deníku Williama Gordona. Chci ho, rozumíte?“
„Ale no tak, pane Gordone, kde já bych přišel k deníku starého pana Williama, musel jste si mě s někým splést!“
„Jak že to vím? Sám jste mi řekl, že jste tohle vyrobil podle deníku, zatraceně! Přestaňte už konečně ze mě dělat blbce a navalte mi ho!“
„Už s vámi není taková legrace jako dřív, pane Gordone. Tak dobře, mám ho. Sice není vcelku, ale věřte mi, já za to nemůžu! Prodám vám ho řekněme za 120 liber.“
„Cože?!“ Adrian nevycházel z úžasu - měl co dělat, aby se ovládl, ale nakonec se mu to povedlo. „Ten deník jste sprostě ukradl, dáte mi ho hned nebo skončíte na policii, je to jasné?“
„Ale, ale, pane Gordone, to nemyslíte vážně, že? Ten deník se ke mně dostal zcela legálně. Koupil jsem ho za slušný peníz. Takže jak říkám sto dvacet liber a je váš.“
„Proč by Victorie měla deník prodávat, za co mě sakra máte?!“
„Tak dobře, pane Gordone. Nebyla to Victorie. Deník jsem koupil od inspektora Seymoora. To byl člověk, který sem přijel z Bristonu, aby pomohl Collierovi s těmi vraždami před 12ti lety. Nějak mu to přerůstalo přes hlavu. Deník se stal předmětem šetření, když se našel u těla Samuela. Stál mě jmění, ale vyplatilo se to. Tolik autentických informací…“
„Taková věc se přece nemohla ututlat, Murrayi.“
„Ale ano, pane Gordone, to víte, že mohla. Za peníze je možné všechno, ale to byste měl vědět, ne? Stačilo jen využít situace. Inspektor byl v jisté, ehm, finanční tísni a to víte, já lidem rád pomůžu…“
„Vem to čert, Murrayi, tady máte těch sto dvacet a deník mi okamžitě dejte, jasné?“
„Jistě, pane Gordone, vše co se z něj dalo využít už jsem využil, na co by mi teď byl, že?“ Murray odešel do své kanceláře a po chvilce byl zpět se starou ošuntělou knihou, už na první pohled bylo vidět, že mnoho stránek z ní chybí. „Tady máte pane Gordone, nepřikoupíte si k tomu ještě něco, dám vám slevu!“
„Jděte do hajzlu, Murrayi.“ Najednou to Adrianovi došlo. Vzpomněl si, kde také viděl ty symboly. Pohlednice. Ano. Teď mu už ale k ničemu nebude. „Mimochodem, Murrayi, máte po legraci, všechno skončilo a se mnou tu už žádné terno neuděláte.“
„Možná máte pravdu pane, Gordone. Ale zdá se, že už tu máte svého nástupce. Šílený bezejmenný vrah s jediným cílem - zničit rod Gordonů.“
„Co? Jak tohle víte?“
„To víte, pane Gordone, informace dneska něco stojí, ale ten, kdo si je může dovolit…“
„Držte hubu!“ Adrian nasupeně odešel a namířil si to rovnou k vesnici. Neměl v plánu se už teď vracet na zámek, chtěl ještě zajít na faru. Bylo to dost daleko.

Lesy kolem Warmhill byly obzvlášť husté. Silný vítr burácel ve větvích a bylo chladno. Fara byla teď opuštěná. Pobýval tu pouze hrobník Mark a nový duchovní měl přijet až zítra k ránu. Hřbitov byl pustý, pouze v pravé části bylo slyšet, jak lopata dopadá na zmrzlou zem. Hrobník právě kopal hrob. V těch mrazech to musela být dost těžká práce. Adrian k němu přistoupil a významně si odkašlal. Mark se otočil, byla na něm vidět námaha a také zármutek.
„Ááh, zdravím, hošku. Máš něco na srdci, nebo se jdeš jen podívat, co jsi způsobil?“
„Nebyla to moje vina.“
„Já vím, hošku, ta převorka se mi to snažila vysvětlit a trvala na tom, že se nesmí nikdo dovědět, co se faráři stalo.“
„Přišel jsem z jiného důvodu. Jde mi o vašeho předchůdce, co o něm víte?“
„Nic, a to myslím vážně. Dělám tady už nějaký dvanáctý rok a nevím o něm nic, dokonce ani jeho jméno. Povím ti, hošku, že farář býval krátce po mém nástupu hodně rozrušený. Od vesničanů jsem se dozvěděl, že ten hrobník byl něco jako jeho syn, ale co se s ním stalo, nikdo neví. Jen farář a ten už je v pánu.“
„Dobře, tak dobře. Ještě mám něco. Kde přesně se na pozemcích nacházejí doly?“
„Warmhill byla původně hornická víska a důl byl několik kilometrů jižně v lesích. Stromy v okolí byly tehdy samozřejmě vykáceny, ale dnes bys to ani nepoznal, hošku. Pod tamním kopcem prý byla nějaká naleziště nebo co, ale důl už je dávno uzavřený. Jediná šachta, která je dodnes otevřená, je tady kousek odtud. Je tam bunkr z druhé světové války, ale nic víc.“
Adrian se zamyslel: ‚Zvláštní, jak se tedy Samuel dostal k tomu deníku? Záznamy z něj jsou jasné. Zůstal uzavřený se svým majitelem, pokud se ten ovšem nedostal i s deníkem na povrch. Ale i tak, jak by se mohl dostat otci do rukou?‘
„Dají se někde dohledat záznamy o hornících, kteří zde pracovali?“ zeptal se Adrian.
„Myslím, že ne, hošku. Farář sepisoval kroniku Warmhill, ale všechna jména horníků by tam asi jen těžko mohla být. Snad jedině, kdyby se to týkalo nějaké významné události… Nějaký velký objev, nebo tragédie... Víš, co myslím, hošku?“
„Ano tragédie, tak to by mohlo být. Díky, Marku.“ Adrianovi svitla naděje. Dnes se do kostela nedostane, ale zítra se mu to povést musí. Událost s duchem a následná nehoda? To je přeci dost významná věc… Snad se v kronikách něco najde. Teď je však nejvyšší čas vrátit se na zámek.

U brány nikdo nestál a samotná branka byla pryč. Adrian zamířil dovnitř a v kuchyni našel Edwarda. Právě vařil oběd.
„Zaneste mi jídlo do pokoje, Edwarde.“
„Ano, pane. A promiňte pane, co se branky týče, tak ta bude ještě do večera na místě, mnohem bytelnější a s lepším zámkem. Klíč od ní vám pak donesu.“
„Ano, ano, řekněte Markovi, ať se zítra staví na zámku asi tak po třetí odpoledne.“ Adrian se následně vydal po schodech do patra. Byl celý netrpělivý. Co se asi dozví z deníku? Vyšel nahoru a zamířil rovnou do pokoje. Otevřel knihu a hned na první straně si všimnul přilepeného lístečku. Stálo na něm:

Pro moji zapomnětlivou hlavu:
Cesta ke klíči začíná v knihovně
na mém pracovním stole, ukryta
pod modrou clonou nenapsaných
slov.


'Zdá se, že to je ten způsob, jakým chtěl otec dosáhnout toho, aby schránku našla Victorie,( říkal si Adrian. 'Tohle ale není jeho rukopis, zvláštní…' Adrian prolistoval pár dalších stránek a bylo mu jasné, že písmo je psáno rukou Williama. Musel tu schránku původně používat on. Možná se z knihy dozví, co v ní ukrýval.
Na dveře pokoje zaťukal Edward se slovy: „Váš oběd, pane.“
Adrian otevřel a jídlo si vzal dovnitř. Teď na něj ale neměl ani pomyšlení. Vrátil se k deníku a začal pečlivě pročítat stránku po stránce. Mnoho z nich bylo vytrháno a zůstalo zde pouze pár záznamů ze života Williama. Jeho smutek po odchodu Samuela, pátrání po tom, kde žije, dopisy, které mu posílal, výpisky z knih, záznamy předků, životní data některých z Gordonů a mnohé další věci. Závěr deníku se věnoval kletbě a hledání klíčů moci. William evidentně po klíčích pátral, věděl, že většina z nich je stále tady na panství a jeden měl dokonce u sebe. Pátral po nich na panství ve Walesu a také pod Warmhillským kostelem. Ano, Frederick přece říkal, že pod kostelem je hrobka Marcuse Gordona, dnes už je zasypaná, nikdo se dovnitř nedostane, ale Adrian stejně neviděl důvod se tam snažit dostat. V deníku byly i některé náčrtky, rozeznal klíč moci a pak zde byl jakýsi oltář a sloupec s nápisem RAKEV. Poslední dvě stránky deníku ukrývaly to nejdůležitější - symboly. Pět symbolů nalezených poblíž těl. Adrian neměl sebemenší ponětí o tom, co znamenají. Kde ale zjistit víc? Netušil co, dělat.

Pozdní večer, mlha, husté sněžení, silný vítr, mrazivá zima. Vyhublý muž běží lesem. Těžce oddychuje. Oblečen do potrhaných slabých šatů připomínajících starý hadrový pytel. V rukou křečovitě něco svírá. Běží dál a v dálce se ozývá táhlé vytí. Psi, či dokonce vlci? Všude kolem tma, vítr bije do tváře. Muž nehledí kolem sebe, zatvrzele běží dál, nevnímaje okolí. Svět se zdá tak prostý, jen se musí dostat tam, kam chce. Není jiná možnost. Zůstal venku dlouho, příliš dlouho. Ale nemohl jinak - je to horší, čím dál tím horší. Co jíst, kam ulehnout a kde sehnat teplo? Bílý sníh je tak krásný, tak zářivý. A zároveň tak nepřejícný. Co si počít, co dělat? Musí domů, je to jediná možnost. Zkusí to zase zítra, snad mu někdo pomůže. Má hlad, je tak zesláblý. Běží, běží dál, jakoby měl v patách celou smečku divokých vlků. A co když, co když ji tam skutečně má?! Ten strach, temný les, ta zima a ten vichr. Už aby byl doma, musí domů, musí se vrátit zpátky. Konečně, konečně se blíží. Ano, je to tak, poznal to, stromy ustupují za chvíli tam bude - ale co to?
"Náš dům, náš krásný domeček, co se to stalo?! Někdo tam je, vidím světlo, někdo tam musí mít oheň! Tady přece nikdo nemůže bydlet, to je náš domeček! Kdo to stojí za oknem? Kdo to je? Néé, co se to stalo? Kdo nám to vzal domeček? Duch, ano duch. Je tady, je zpátky. Vrátil se. Panebože néé, pane Bubby, proč nám vzali domeček?!"

Bylo už pozdě, téměř půlnoc, ale Adrian nemohl usnout. Pořád přemýšlel o otci. Chtěl by se o jeho posledních dnech života dozvědět víc. Ale jak? Collier ho určitě nenechá nahlédnout do spisů a sám vlastně nevěděl, jestli by to chtěl vidět. Stačilo to, co mu inspektor řekl. Neměl žaludek na podrobnější popisování vražd. Otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Potřeboval se trochu uvolnit. Zvláštní, venku bylo bezvětří, sníh už nepadal, byl vcelku klid. Až na neobvyklý táhlý zvuk, znělo to jako píšťalka, ale bylo to dost strašné. Takhle hrozně by snad nikdo hrát nemohl až na… ano to musel být Ralph. Co tu ale dělá? Odsud ani nebylo pořádně vidět k bráně. Adrian se proto vypravil dolů. Potichu, aby nevzbudil Edwarda. Asi by ho zajímalo, co se děje a Adrian neměl chuť mu vysvětlovat, kdo to je Ralph. Venku nebyla taková tma, jak se zdálo. Svítil měsíc a osvětloval tak sněhovou pokrývku. Adrian si nechtěl s sebou brát baterku, přeci jen by mohla Ralpha vyděsit a jeho zajímalo, co se děje. Ralph seděl u brány ve sněhu, stále si pískal a vůbec nevnímal blížícího se Adriana. Ten aniž by otevřel branku, tichým hlasem Ralpha oslovil.
„Ralphe, Ralphe slyšíš mě? To jsem já Ad.. eh Darren.“
Ralph se v rychlosti otočil a zahleděl se k bráně. Chvilku mu trvalo, než ve tmě našel obrys Adriana a pak ustrašeným hlasem zašeptal. „Je mi z-z-z-zima, Darrene, a-ale t-t-to brzy přejde, ř-říká pan Bubby.“
„To jistě, proč tu vůbec takhle sedíš Ralphe, proč nejsi doma?“
„N-ne-ne-nemůžeme se vrátit, b-bo-bojím se ducha i pan B-Bu-Bubby má strach, k-koukni, jak se t-t-třese!“ Ještě před měsícem by mu Adrian tvrdil, že duchové nejsou, ale teď už věřil všemu. Co by ale Bílá paní dělala v té chatrči?! Je možné, že stále hledá syna, i když už ví, že je mrtvý? Adrian byl rozhodnut přijít tomu na kloub.
„Ralphe, já se tam na toho tvého ducha půjdu podívat. Počkej radši tady a já se pro tebe pak vrátím.
„Dobře, počkám tady, ale d-d-dej si p-pozor, říká pan B-Bubby.“

Adrian vyrazil k chatě. Měsíční svit osvětloval cestu dostatečně a on navíc nechtěl být jakkoliv nápadný. Cestu k chatě znal moc dobře, ale bylo to dost daleko. Noční les skutečně nepůsobil zrovna uklidňujícím dojmem, ale teď se snad už nemusí obávat žádných ďábelských psů.
Asi po hodině dorazil k chatě. Skutečně se v ní svítilo. Na ducha to ale nevypadalo, spíše se zdálo, že se tu ukrývá hrobník. Možná by bylo na místě zavolat policii ale Adrian se chtěl dozvědět, co má ten muž společného s otcem. Rozhodně to ale nebude snadné. Adrian chvíli čekal, jestli za okny někoho uvidí, ale neviděl nic. Hrobník, pokud je tam skutečně on, už asi spí. Adrian se přiblížil potichu ke dveřím, ale bylo mu jasné, že i kdyby nebyly zajištěné, určitě by příšerně vrzaly, jakmile by se do nich opřel. Naštěstí měl stále dobře v paměti svůj útěk před Mordredovými psy. Zůstal zavřený v chatě a nebýt motorové pily, nedostal by se jen tak ven. Odhrnul trochu toho navátého sněhu a protáhl se pod podlahou chatrče. Bylo štěstí, že chatrč stojí na kůlech, kdyby tomu tak nebylo, těžko by si tehdy mohl prořezat díru v podlaze a dostat se ven. Uvnitř neslyšel vůbec nic, pouze tlumené chrápání. Nahmatal uvolněné prkno. Odsunul ho pryč a potichu jako myška se protáhl dovnitř. Uvnitř bylo dost světla díky rozvěšeným lampám. Na posteli skutečně někdo ležel a ano, byl to ten holohlavý muž - hrobník. Adrian přemýšlel, co dělat. Potřeboval ho vyslechnout, ale bez nějakého pádného důvodu se mu nepovede hrobníka přimět ke spolupráci. Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic, čím by ho mohl svázat. V koutě si však všiml motorové pily. Byla to ta stará dobrá pila, se kterou se dostal odsud ven. Stále měla v nádrži dost paliva. Popadl ji, nastartoval a namířil směrem k hrobníkovi. Ten byl v mžiku probuzen ale asi by ho v životě nenapadlo něco takového.
„Tak jo, vstávej a okamžitě ke zdi, jasný? Hlavou ke stěně, ruce na hlavu a hoď sebou!“ Hrobník poslechl, ale neustále si něco mumlal, byl hrozně nervózní. Ostatně, kdo by v jeho situaci nebyl, ale Adrian v tom viděl víc.
Hrobník se třásl jako sulc, zvuk motorové pily ho rozrušoval stále víc a víc. „Vypni to, panebože! Vypni to, prosím, prosím, néé.“ Hrobník se sesunul k zemi. Stále se klepal a už hlasitě opakoval: „Ty symboly, ty symboly, běžte pryč, běžte z mé hlavy pryč, nééé nééé!“
Adrian motor pily přece jen vypnul, zdálo se, že se hrobník uklidňuje a Adrian měl obavy, aby se o něco nepokusil. „Nehýbej se a odpovídej na mé otázky, jasný?! Jestli se jenom pohneš, tak to zase zapnu, uvidíme, jak dlouho to vydržíš!“ Adrian, upřímně řečeno, ani nevěřil, že by se mu povedlo pilu zavčasu nastartovat, ale snad je hrobník dost vystrašený aby nic nezkoušel.
„Dobře, dobře,“ odpověděl hrobník.
„Fajn, takže o čem to mluvíš? Jaké symboly?“
„Ty červené symboly, kruh a v něm znak, ne pořád se mi vracejí do hlavy ale já je nechci. To tvůj otec. Jo, tvůj otec. Ten za všechno může. Já ho zabiju, zabiju, slyšíš?“
„V klidu, jasný, v klidu, nezapomeň, co mám v ruce. Nic dělat nebudeš a ani se nehneš. Co ti udělal můj otec, co se přesně stalo, mluv a rychle!“
„Bylo to, bylo to tehdy v noci. On... zavřel mě na hřbitově. V staré Gordonovic hrobce! Nechal mě tam. Přes noc. Přes celou noc!. Ne, nééé, já tam nechci, už néé, prosím…“
„Řekni mi, co se tam stalo, slyšíš?!“
„Ten duch. Byl tam taky. Přes noc. Přes celou noc. Ten jeho pláč, smích, pláč a smích. Pořád dokola. Nedalo se to vydržet! Slyším ho, pořad ho slyším. Ty symboly. Nééé. Pořád je mám před sebou! Pořád. Musím... Byl tam se mnou. Slyším ho, je tady, néé, nééé je tady, tady! Běž pryč, běž pryč, prosím, nééé. Nééé!“ Adrian nechápavě sledoval, jak se hrobník svíjí v křečích, stále opakuje to samé. Po krátké chvíli znehybněl. Byl mrtev. Adrianovi chvíli trvalo, než se zcela zklidnil a začal přemýšlet. 'Proč by Marie, tomu člověku ubližovala? Proboha to přece není možné. Co se to tu děje?' Začínal stále nabývat dojmu, že nejde jen o jednoho ducha. Co se tehdy v té hrobce stalo? Musí to zjistit, ale ne teď. Vraždu mu Collier nepřišije, to asi těžko, i když po tom „jeho“ požáru měl pochybnosti, ale to teď není důležité. On nic neprovedl, je nevinný. Nemohl za to, ale bude lepší, když se policie dozví vše, tedy skoro vše…


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.02.2013, 22:37:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Další díl je tady... Opět napínavá část, ve které se (třeba nejen pro mne) objevují známé postavy. I zde můžeme najít tajemno, děs a hrůzu, a také moře nezodpovězených otázek. Tak trochu mám pocit, že je tento díl krapet "uspěchaný" (jako by byl co do kvality poněkud jinde než předchozí série, ale nejspíš jsem jen zmlsaný). Občas se najde nějaká ta šotkovina (co do rozsahu se nejde divit, že se tu a tam něco v textu objeví - nedostatek, překlep, prostě takový malý kaz či vada na kráse - nebudu vypisovat). Myslím, že už jsi i trochu "vypsaný autor", který ví co a jak a není třeba jej "vést za ruku"! Těším se na pokračování. Pravda, zapomněl jsem, že je tato série jen takovou "epizodou" (ale i tak může toto vyprávění stát za to). Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Že jsem dohromady nic neřekl, přestože jsem toho namluvil jako politik? Text je opět čtivý, se zcela svou osobitou atmosférou, těch několik maličkostí, na které může čtenář narazit však nemohou pokazit jeho celkové vyznění. - Mé druhé já začíná brblat, že mohl být příběh více rozepsaný (i do detailů), jenže ví stejně dobře (jako já), že už jsme se na panství spolu pohybovali v předchozí sérii a že se tam neztratíme. Ať se daří.
 ze dne 13.02.2013, 12:02:20  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a hodnocení. Tenhle příběh jsem napsal ještě před Poslem smrti V (čili před již publikovanou sérií) a vzhledem k tomu, že to je vůbec první příběh, jaký jsem kdy napsal, tak je to, co se kvality týče, poněkud horší.
Narozdíl od předchozího (nebo spíše následujícího) dílu je tento určen především pro hráče a z toho důvodu se nijak zvlášť nezabývám popisy prostředí nebo vysvětlováním souvislostí - zkrátká hráči mají představu o tom, jak to na panství chodí, jak to tam vypadá a jací lidé tam žijí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Splynutí
Pithon
PŘÍBĚH O VZNIKU...
Domčuška@liasPoppy
Kapitola VI. - ...
Ondřej Žižka
obr
obr obr obr
obr

Povídka
florinka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr