obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915784 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392933 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti IV: K. III - Krok do hlubin ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti IV - Osudová volba
 autor Lukaskon publikováno: 17.02.2013, 22:21  
Adrian i nadále pokračuje v pátrání a snaží se odhalit spojitost mezi svým otcem, duchem a podivnými symboly. V cestě za odpověďmi však narazí na něco, co mělo zůstat přede všemi skryto.
 

Brzy ráno byl Adrian na stanici vyslýchán. Ani nevěřil tomu, jak to nakonec dopadlo. Inspektor Collier nechal z města zavolat soudního lékaře a ten potvrdil, že došlo k zástavě srdce. Žádná fyzická poranění na těle neobjevil. Adrian vysvětlil okolnosti a rozhodl se nevynechat nic. Pouze se nezmínil o tom, co mu hrobník řekl. Ostatně, nebylo by moudré začít s vyprávěním o duchovi. Collierovi připadala situace jasná a neměl v úmyslu případ více prošetřovat, nebo ho dokonce klasifikovat jako úmyslné zabití. Adrian sice trochu cítil vinu, ale na druhou stranu nemohl tušit, že hrobníkovy vzpomínky vyvolají takovou reakci. Muselo to pro něj být tenkrát strašné! Adrianovi se nezdálo, že by na incidentu s duchem nesl přímou vinu otec. Jedno však bylo jisté – Bílá paní není jediné stvoření strašící v okolí. Z vesnice zamířil rychlým krokem ke kostelu. Měl naspěch, protože chtěl stihnout Frederickův pohřeb. Na to, aby se vrátil domů pro oblek, nebyl čas.

U kostela stálo už dost lidí, snad celá vesnice. Farář byl evidentně váženým člověkem a téměř všichni se s ním chtěli rozloučit. Adriana napadlo, co by asi dav udělal, kdyby zjistil, že na smrti faráře nese vinu. Frederickův hrob byl již vykopaný, v pravé části hřbitova poblíž kostela. Po chvilce se otevřela vrata do kostela a dav lidí pomalým krokem vstoupil dovnitř. Adrian usedl do lavice na kraj poblíž vstupu. Napadlo ho, že by po něm nový farář mohl chtít, aby pronesl nějakou řeč, ale znal Fredericka jen pár dní. Opravdu netušil, co by měl říkat. Po pár minutách přišel k oltáři nový farář. Vypadalo to, jakoby Frederickovi z oka vypadl. Starý muž, kolem 75ti let, téměř plešatý, se zasněným výrazem v očích. Hluk v kostele brzy zcela utichl a všichni se smutným výrazem v očích upínali zraky k novému duchovnímu.
„Jsem otec Furas a je mi ctí zde vzdát hold mému nedávno zesnulému předchůdci otci Frederickovi. Tento muž byl ve všech směrech čestným, laskavým a spravedlivým sluhou Božím. Naslouchal druhým a pomáhal jim v těžkých životních zkouškách. Otec Frederick vnesl mezi okolní lid, často zkoušený nepřízní osudu, jiskru naděje, světlo nového života a plamen tepla. Zdejší farnost a tento kostel se stal oázou klidu a pomoci a to jen díky člověku, který nabízel pomocnou ruku všem, jež jí potřebovali. Stal se oporou pro mnohé z nás a ukázal nám smysl života i tehdy, když jsme o něm pochybovali. Bůh je milosrdný. Je vždy s námi a vždy shlíží na životy nás všech. Život otce Fredericka nyní zhasl, ale jeho duch bude vždy s námi, navěky…“ Následoval průvod, na jehož konci nový farář posvětil hrob. Po návratu do kostela započala mše svatá.

Po skončení pohřbu začali lidé vycházet z kostela ven. Mnoho z nich klopilo zraky k zemi a zdálo se, že ani nevnímají okolí. Většině žen po tvářích stékaly slzy. Adrian počkal v kostele, dokud všichni neodešli a poté vyhledal faráře, jež stál u oltáře.
„Promiňte, otče. Jsem Adrian Gordon a potřebuji si s vámi nutně promluvit. Vyslechnete mě?“
„Ale ano, Adriane. Vím, kdo jste. Nevadilo by vám zajít se mnou na faru? Potřebuji přijít na jiné myšlenky, ale tady v kostele mám pořád před očima bratra.“
„Bratra?“
„Jistě, Frederick byl můj bratr - dvojče. Nevšiml jste si té podoby? No, pojďte už.“ Farář pobídl Adriana a oba vyrazili ven z kostela bočním vchodem. Pokračovali skrze branku na dvůr k faře a vstoupili dovnitř. Byl to stroze vybavený dům. Jen pár místností, ale vypadaly udržovaně. Farář dovedl Adriana do větší místnosti s pohovkou, křeslem a malým stolkem. Na zdi viselo mnoho obrazů s náboženskými tématy a všudypřítomné police byly přecpány knihami a starými papíry. Adriana zaujal velký gobelín, zakrývající téměř celou stěnu. Byl na něm vyobrazen Warmhillský kostel.
„Posaďte se, Adriane. Dáte si kávu?“
„Ne, děkuji. Otče Furasi, víte, já nesu určitou vinu za smrt vašeho bratra, ale chci, abyste věděl, že jsem nemohl….“
„Ano, ano já to všechno vím, Adriane. Neviňte sebe, nemůžete za to, co se stalo. Proč myslíte, že jsem tady právě já?“
„No, byl to přece váš bratr.“
„To ano, ale snad si nemyslíte, že bych opustil Chichesterskou katedrálu a přešel sem na Black Mirror jen proto, že zde můj bratr zemřel.“
„Katedrálu?! Uznávám, že to je docela pokles v kariéře, ale myslel jsem, že duchovní se na to dívají jinak…“
„Chcete tím něco naznačit, Adriane? Měl jsem vás za slušného člověka alespoň podle toho, co říkala převorka Antoliniová. Vím, že je to neobvyklé, ale situace si můj přesun vyžaduje.“
„Nechtěl jsem vás urazit, otče. Jste tady tedy kvůli Valentině?“
„Ano. Vysvětlila mi, co se stalo, a chtěla po mně, abych to tu převzal. Trval na tom i arcibiskup, patrně byl se situací rovněž seznámen. Převorka Antoliniová se bála, že by se mohlo prozradit, co se doopravdy stalo. Myslela, že mám právo vědět pravdu. Příčí se mi skrývat skutečnost ale ta událost…, kdyby se dostala mezi lid, mohlo by to být opravdu nebezpečné.“
„Především pro mě, otče. Vás by se to nejspíše nijak nedotklo.“
„To si myslíte? Už vidím titulky novin: Místo, kde se zjevil démon. Místo, kde ani Bůh nedokázal zasáhnout. Neúspěšné vymítání. Moc ďábla sílí. Jakmile by se o tom dozvěděli lidé, došlo by ke katastrofě. Lidé by se mohli od Boha odvrátit, zavládl by chaos, nenávist a strach.“
„Ale no tak, to přeháníte. Nejsme ve středověku.“
„Bohužel.“
„Cože?!“
„To nic, zapomeňte na to.“
„Otče, nepřišel jsem za vámi jen kvůli tomuhle. Něco od vás potřebuji.“
„Mluvte.“
„Potřebuji se dostat do naší rodinné hrobky. Můžete mi dát klíč?“
„Klíče nemám u sebe, stará se o ně ten hrobník, jak že se to jmenuje?“
„Mark.“
„Ano, víte, bude chvíli trvat, než si zvyknu.“
„Jistě otče, to je pochopitelné. Zajdu za hrobníkem ale potřebuji ještě jednu věc. Jsou zde nějaké záznamy o dění v nedalekých dolech?“
„Máme tu někde kroniku. Jestli tam najdete, co potřebujete, netuším, ale přinesu vám ji.“
„Děkuji, otče“
Furas vstal a odešel do vedlejšího pokoje, po několika minutách se konečně vrátil s tlustou knihou s notně omšelými deskami.
„Tady máte, Adriane. Pochopte, mám tu kroniku na starosti a nemůžu vám ji půjčit. Můžete ale klidně zůstat tady, než najdete, co potřebujete“
„Dobrá, děkuji otče.“
„Já se teď vzdálím, až budete odcházet, nechte knihu někde tady.“ Farář odešel z místnosti a Adrian otevřel knihu. Trvalo téměř dvacet minut, než nalezl, co potřeboval. Zápis o dění v dolech tu sice našel, ale šlo jen o několik ústřižků z místních plátků. Snad pomohou odhalit víc...

4.4. 1917
Na západě panství je nově otevřen důl. Majitel dolu pan Fuller slibuje, že zdejšímu kraji napomůže ke slávě.

10. 4. 1917
Podle vyjádření Jeremy Gordona, pána z Black Mirror, bude důl již brzy slavit úspěchy. Horníkům z panství a jeho okolí zajistí důl práci a peníze, dokonce i v takto těžkých časech.

15. 8. 1918
Ve spodních částech dolu dochází k výbuchu metanu. 26 horníků, kteří byli v tu dobu dole, je nezvěstných. Probíhají záchranné práce.

16. 8. 1918
Důlní inženýři tvrdí, že důvodem neštěstí jsou špatná bezpečnostní opatření. Vedoucí dolu nařčení odmítá. Dobrovolníci z okolí pomáhají ostatním horníkům v odklízení trosek a snaží se prohrabat k uvězněným skrze vedlejší šachty.

17. 8. 1918
K nezvěstným se podařilo prokopat skrze šachtu 3. Jako zázrakem je všech 26 lidí naživu. Mnozí z nich jsou zranění. Všichni byli okamžitě převezeni do nemocnice. Stav některých z nich je vážný, ale podle vedoucího dolu je vše v naprostém pořádku. Na naši otázku ohledně současné situace a budoucnosti dolu odpověděl pan Fuller takto:„Dnes se ukázalo, že Bůh je na naší straně. Jsem přesvědčen, že díky nedalekému kostelu jsou naše práce posvěceny přímo od něj. Nemusíme se tedy ničeho obávat. Proběhne šetření, které jistě prokáže, že na vině nebyla špatná bezpečnost, ale chyba někoho z horníků. Důlní práce budou následně pokračovat ve vyšších vrstvách. K žádnému neštěstí už nedojde, tím si můžeme být jisti.“

23.6. 1920
V Západním dole opět došlo k neštěstí. 5 horníků bylo za nevyjasněných okolností odvezeno k lékaři. Nedávno otevřená šachta byla podle nařízení vrchního inženýra Walshe z neznámého důvodu uzavřena.

25.6. 1920
Západní důl postihla katastrofa. Podle svědků se z hlubin začaly šířit podivné zvuky. Majitel dolu pan Fuller odmítl další záchranné práce. Konečně i sami záchranáři se bojí do dolu vstoupit. Nezvěstných a tedy nejspíše mrtvých osob je 14. Důl prý bude uzavřen a veškeré práce ustanou v průběhu měsíce. Mezi lidmi se vypráví o démonu z hlubin a dokonce ani pan Fuller nedokáže situaci rozumně vysvětlit.


Adrian z toho nebyl o moc moudřejší než předtím. Ten člověk, Fuler, patrně vše zametl do kouta a nechal dole umřít minimálně Walshe. Jestliže chce zjistit, co se v dole doopravdy stalo, bude se tam muset vypravit. Pokud tam doopravdy je nějaký duch, bude třeba s tím něco dělat. Dát vědět policii je ale zbytečné, jen by se mu vysmáli.
‚Jakou má souvislost otec, duch a ty symboly? Co to má všechno znamenat?‘ přemýšlel Adrian. Zvedl se a vyšel ven před dům. Na hřbitově spatřil Marka, jak právě zahrabává Frederickův hrob.
„Dobrý den, Marku. Mohl byste mi dát klíče od naší hrobky?“
„Copak, hošku, chceš se podívat, kde skončíš?“ Mark Adrianovi předal svazek několika klíčů. „Je to ten velký zdobený.“
„Díky.“ Adrian vyrazil ke hrobce. Bylo těžké odemknout, protože klíčová dírka byla plná zamrzajícího sněhu. Po chvilce snažení se to přece jen povedlo. Vstoupil. Světlo zvenčí osvětlovalo nevelkou místnost se schodištěm vedoucím kamsi dolů. Adrian sestoupil a ocitl se v sále. Po obvodu místnosti byly velké výklenky na rakve. Hledal na stěnách známky čehokoli neobvyklého, ale nic nenašel. Vyšel zase nahoru a na plechových dveřích si z vnitřní strany všiml několika úzkých rýh. Pravděpodobně je měl na svědomí hrobník. Víc v hrobce nebylo. Zašel za Markem.
„Tady je zpátky Váš klíč, Marku“
„Áá, tak co, hošku, bude se ti tam líbit?“
„Nikam nespěchám. A upřímně řečeno - myslím, že mi to stejně bude jedno.“
„Cha chá. To nám všem, hošku. Proč se vlastně staví takové velké drahé hrobky, volné půdy je tu všude dost?“
„Marku, mohl byste mě zavést k tomu starému dolu v lesích?“
„To ano, hošku. Můžu tě tam zavést, ale neudělám to.“
„Dobrá, tak kolik?“
„Ale néé, hošku. Kdybys mi zaplatil, stejně bych si to nestihl užít. V lesích je strašná spousta všelijakých pastí. Závěje sněhu nejsou moc silné a pasti stále čekají na svou oběť. Nemám zájem nechat tam nohu.“
„Tak dobře, ale ty pasti tam přece musel někdo dát. Myslel jsem, že to je vaše práce“
„Moje?! Ale kdepak, hošku, mě stačí občas chytit nějaké to prasátko a na to ani nepotřebuju chodit do lesa. Ty pasti tam nakladl zdejší hajný. Bydlí tady na Warmhill v dřevěným srubu u lesa.“
„Fajn, tak díky Marku.“

Adrian odešel ze hřbitova a vydal se k osadě. Většina domů byla téměř rozpadlá, ale stále tu pár lidí žilo. Adrian rychle nalezl dům, o kterém se zmínil hrobník. Vypadal jako hájovna. Před domem byla velká hromada naštípaného dřeva. Hajný seděl venku na dřevěné lavici a čistil si zbraň. Měl na sobě tmavé ošuntěné oblečení. Vlasy měl až po ramena, stejně tak prošedivělý plnovous. Vypadalo to, že si Adriana ani nevšiml.
„Ehh, promiňte, Vy jste místní hajný?“
„Seš všímavej, mladíku, já sem Earl a ty?“
„Adrian Gordon z Black Mirror.“
„Ahá tak to seš ty ten novej šlechtic! A to nemáš lepší práci, než tady kecat s takovým dědkem?“
„Potřebuji se dostat do místního dolu, ale lesy jsou plné pastí. Prý je to vaše práce. Proč vlastně kladete do lesů pasti na medvědy? Vždyť tu snad žádní nežijí nebo ano?“
„Earlův výraz ztratil původní veselost a zvážněl.
„Pojď se mnou.“ Earl vedl Adriana kolem domu. Stál tu nízký kamenný plot obklopující obdélníkovou zahradu. Tak to Adrianovi na první pohled připadalo, ale zblízka bylo jasné, že oplocená část je jakýmsi hřbitovem. Ze země tu trčelo pět dřevěných křížů. Všechny byly stejně velké a neměly na sobě žádné značení.
„Tady leží moji tři lovečtí psi. Ty první dva zabil medvěd. Jo medvěd, skutečně tady kdysi žili a to v hojném počtu. Možná tu ještě nějací zbyli. Ten třetí spadl ze skály, když pronásledoval lišku. Už jsem mu nemohl pomoct. Pouze ulevit od trápení.“
„Hmm to je mi líto, asi pro vás hodně znamenali, ale okolí rozhodně není bezpečné. Chci říct, že lovecký pes tady v těch lesích nemá zaručené klidné staří.“
„No jasně, myslíš, že s tím mám počítat. Že se takový věci stávaj, co? Asi máš pravdu, ale já zdejší lesy vyčistím, zlikviduju ty bestie jednu po druhé. Můžeš se vsadit, že za pár let tu bude čisto. Nikdo se už nebude bát do lesů chodit.“
„Chápu, jen aby to ale nestálo něčí život. Asi mi po tom nic není, ale můžete mi říci, kdo leží v těch posledních dvou hrobech? Kočky? Koně? Krávy?“
„Manželka s dcerou. A už o tom nemluv.“ Adrian nedokázal pochopit, co to má znamenat. To si z něj dělá srandu? Nevypadá na to, ale to přece není možné! Vždyť pár set metrů odtud je hřbitov a on je pochová TADY?! Nechtěl Earla nijak víc rozrušovat. Potřebuje ho.
„Tak jdeme, ne? Chceš přece k tomu starému dolu v lesích, předpokládám, že nemyslíš ten bunkr, co je poblíž, co? Tam bys snad trefil sám. Jo a otázku ceny vyřešíme později. Vždycky záleží na riziku, to si zapamatuj.“
„Chcete jít už teď? Bez nějakého zdroje světla tam nepůjdu. Potřebuju se podívat přímo dovnitř, chápete?“
„No jasně, přece nebudeš okounět venku, že jo? Důl, ve kterým straší, to si mladej floutek jako ty přece nenechá ujít.“
„V klidu, ano? Vaše názory na mládež mě nezajímají. Spíše mi řekněte, co o tom dolu víte? Viděl jste tam ducha?“
„Ducha? Nevěř všemu, co se povídá. Duchové nejsou, ale kdoví, třeba zrovna my na něj narazíme. Tak pojď už, támhle v kůlně mám starou petrolejku, svítit bude, to se neboj.“ Earl zašel dovnitř a během pár vteřin byl zase zpátky se starou petrolejovou lampou a zapalovačem v ruce. „Tak fajn, pojďme už. Potřebuju ještě dneska zkontrolovat pasti.“
Adrian čekal, že se vrátí k Willow Creek, aby se dostali přes řeku, ale zdálo se, že Earl má jiný plán. Po chvíli dorazili k řece. Glance tu měla mnohem užší tok než ve vesnici. Šli asi dvacet minut podél břehu, až se dostali k dřevěnému můstku. Zdál se být hodně vratký, několik prkenných podpěr bylo už ulomeno a trčely zapíchnuté v řece mezi kameny. Vršek mostu byl také v mizerném stavu. Několik příček bylo nahnilých a nalomených. Vypadalo to, že už moc nevydrží. Adrian by na něco takového nevstoupil ani omylem, ale Earl vypadal, že tudy nejde poprvé. Sebejistě vkročil na most a přešel bez jakéhokoli zaváhání na druhou stranu. Adrian ho následoval a snažil se kráčet přesně v jeho stopách. Díky vrstvě sněhu to nebyl problém.
„Tak jo, mladíku. Teď už to začne být nebezpečné. V srdci White Woodu se těch bestií pohybuje nejvíc a právě tam teď jdeme. Jdi těsně za mnou, ale nech mi prostor na pušku. Pasti nejsou jediným problémem, a jestli potkáme vlka, bude třeba jednat rychle. V tuhle dobu jsou ty svině děsně hladový. Na celou smečku snad nenarazíme, ale kdyby jo, vem nohy na ramena, protože zastrašit je půjde jen těžko. Jasný?“
„Bez obav.“
„To jsem rád, vždycky je lepší, když se s lidma dá v pohodě domluvit.“ Les velice rychle zhoustnul a přesto, že byl jinak slunečný den, v lesích bylo šero. Adrian šel stále těsně za Earlem. Díval se kolem sebe, ale nevšiml si jediné pasti. Doufal, že Earl má v zásobě jen ty sklápěcí. Narazit na sítě nebo na zakryté jámy by také nebylo vůbec příjemné, navíc by bylo těžší si jich zavčasu všimnout. Dokud se bude držet v blízkosti Earla, tak mu snad nic nehrozí. Trvalo dobrou hodinu pomalé chůze, než dorazili k onomu dolu.

„Tak, a jsme tady. Tenhle kopec to je White Woodský pahorek. Podle toho co vím, jsou šachty dost hluboko pod zemí. Některé z nich vedou prý až pod Warmhill.“
„Pod Warmhill? Víte které přesně?“
„Tak to bohužel ne, ale počítám, že se tam stejně nedostaneš.“
„Vy dovnitř nepůjdete?“
„Máš mě za blázna? Říkám ti, že dolů se nedostaneš. Už jsem uvnitř byl. Otevřená je jen jedna šachta, ale nikam to nevede. Dříve tam nejspíš byl výtah, ale je pryč. Klidně si to běž prohlídnout. Já zatím počkám venku.“
„Dobře, jak myslíte“. Adrian se zapálenou lampou vstoupil dovnitř. Několik chodeb bylo zasypaných. Všude kolem bylo spousta sudů, některé uzavřené, jiné ne. Byla v nich nějaká tekutina, podle zápachu olej. Po zemi se povalovalo několik velkých kamenů a v koutě nalezl i pár řetězů. Adriana ale zajímala především hluboká díra v zemi. V průměru mohla mít něco přes 5 metrů. Výtahová šachta. Výtah však chyběl. U stropu bylo vidět několik mohutných kladek, které byly stále omotány masivními řetězy. Byly už zrezlé. Některé z nich visely volně, další se ztrácely kdesi ve tmě. Nahnul se nad propast. Viděl jen pár metrů před sebe. Lampa byla k ničemu. Začal propátrávat okolí, jestli nenajde nějakou látku, kterou by mohl zapálit a zjistit jak je propast hluboká. Důl byl přeplněn harampádím, ale žádný použitelný kus látky nenašel. Okraje sudů byly už rezavé a ostré. Adrian díky nim během chvilky uřezal část ze svého oděvu. Namočil ho v oleji a obvázal kolem jednoho slabšího řetězu. Látku zapálil a začal ji pomalu spouštět dolů do šachty. Po stranách šachty nebylo nic vidět. Adrian spouštěl stále dál a dál. Řetěz byl dlouhý dobrých 8 metrů, ale nestačilo to.
„Earle! Hej, pojďte rychle sem“
„Co je? Máš tam něco?“
„Potřebuju další řetěz. Je támhle za tím vozíkem vidíte? Podejte mi ho.“ Earlovi chvíli trvalo, než se v dole zorientoval. Petrolejka a svit zvenčí, osvětlovaly vnitřek dolu dostatečně, takže netrvalo dlouho a Earl přispěchal k Adrianovi s dalším řetězem. „Přivažte ho ke konci tohohle řetězu a pomožte mi ho pomalu spouštět dolů. Sám už bych ho neudržel.“
„Jen doufám, že víš, co děláš.“ Společně spouštěli řetěz níž a níž. Látka stále dobře osvětlovala okolní stěny.
Konečně si Adrian všiml něčeho podezřelého. „Dole je nějaká konstrukce, řekl bych, že to je výtah. Musel se někde zaseknout. A vidím tam ještě něco. Ano, to je… Výborně. Earle, přivažte ten řetěz k něčemu.“
„Nechceš slízt dolů, že ne?“
„Přivažte ten řetěz, Earle!“ Trámy podpírající strop však nevypadaly moc stabilně. Earl nakonec musel využít mříží u vchodu. Byly pevně zasazeny, ale udrží člověka?
„Tak jo, je to tam. Můžeš mi krucinál vysvětlit, proč děláš takovou pitomost?“
„To není vaše věc, Earle, a pokud se nepletu, při podobných záležitostech si necháváte platit podle rizika, takže buďte bez obav, dost si přilepšíte.“
„Jo ale to by musel zákazník přežít. Kdo mi do prdele zaplatí, když tam dole chcípneš?“
„Tak fajn, tady máte padesát liber, předem, ale ne abyste se na mě vykašlal, jasné? Budete hlídat, kdybych něco potřeboval.“
„Sakra, ty seš vážně v balíku, co? Buď v pohodě, kdyby něco jsem tady, ozvi se a já ti pomůžu nahoru. Jo a vem si moje rukavice, jinak si úplně sedřeš ruce.“
„Díky. Tak jdeme na to“ Adrian si natáhl držadlo lampy na ruku a začal pomalu šplhat. Nebylo to vůbec snadné, ale on byl přesvědčen, že tady dole musí něco být. Otec tady přece byl také. Musel k tomu mít dobrý důvod. Jak jen tyhle prostory souvisejí s kletbou? Co se tu kdysi stalo? Dolů k zaseknutému výtahu to bylo téměř 20 metrů. Naštěstí byla šachta plná nerovností a on tak snadno nacházel oporu pro nohy. Konečně se dostal k výtahu. Odsud dobře viděl průchod do dolů, ale v místech, kde se právě nacházel, byla cesta zahrazena utrženým pletivem. Nebylo za co se chytit, a tak nezbývalo než sestoupit níž. Těsně nad výtahem byl úzký průchod vedoucí do dolu. Bál se, že jeho váha by mohla s výtahem pohnout a ten by se propadl nejspíše až na dno. Nebyla ale jiná možnost. Velice opatrně sestoupil až na výtah, protáhl se otvorem a ocitl se konečně na pevné půdě.

Vedly odtud dvě cesty, nahoru a dolů. Obě spojoval jeden žebřík. Adrian sestoupil po žebříku na nižší patro. Místnost tady vypadala jako strojovna. Přístroje se zdály být nefunkční a všelijaké ukazatele a páčky byly ve špatném stavu. Byl tu také stůl a nějaké skříně. Pod Adrianem náhle něco zakřupalo.
„Do hajzlu, co to je? To je… ale ne, sakra, sakra…“ Byla to něčí kostra. Kosti byly za ta léta už tak slabé, že se lámaly jako párátka. Po podrobné prohlídce místnosti Adrian nenašel nic užitečného. Vrátil se k žebříku a vyšplhal až na vrchol. Tady bylo prokopáno několik chodeb. Světlo z lampy osvětlovalo jen pár metrů, ale i tak Adrian viděl všechnu tu spoušť. Byly tu nakupené hromady hlíny, promíchané s nářadím a také s kostmi. Vydal se jednou z otevřených chodeb dál. Po nějaké době minul starý důlní vozík, na jehož konci byly patrné zbytky provazu. Poblíž ležel kovový poklop, docela těžký. Trvalo několik dlouhých minut, než dorazil k další velké místnosti. Všude kolem se povalovaly zpráchnivělé kosti. Část dolu byla zaplavena vodou. Nebylo jí moc. Při pomyšlení, že všechno tady kolem tu takhle leží už desítky let, Adriana napadalo mnoho věcí. Žádná z nich ale nebyla příjemná.
‚Co se tu jen mohlo stát? Všichni ti mrtví a to ticho. Co tu mohl otec hledat? Obyčejný důl, nemohlo tu přece nic být, nebo ano? Možná otec hledal portál. Ano, to by mohlo být, vždyť nějaký je určitě pod Warmhill. Mohli se k němu horníci dostat? A pak, co se stalo pak? Uniklo z něj něco? Něco, co způsobilo všechno to kolem?‘ Z toho místa měl husí kůži, ale věděl, že jestliže chce něco zjistit, musí pokračovat v průzkumu. Byl tu zavalený tunel. Relativně snadno se protáhl velkou mezerou mezi kameny a stropem. Chodba vedoucí dál byla dost úzká a stále se snižovala. Pozvolna, ale přece. Světlo z lampy bez problémů osvětlovalo obě stěny. Měl tak alespoň jistotu, že nic nepřehlédne. Po chvíli dorazil k úzkému otvoru vedoucímu kamsi nahoru. Otvorem se rozhodně nedalo pokračovat, byl příliš strmý a úzký. Šel chodbou dál. Zdála se být neskutečně dlouhá. Konečně se dostal k něčemu zajímavému. Na zemi před ním leželo několik kusů kamenných desek. Vypadalo to, že se uvolnily ze stropu. Chodba tu končila, zasypána dalšími kameny. Posvítil si nahoru ke stropu. Štěrbina, která tam vznikla po uvolněných blocích, vypadala dostatečně široce, aby se skrze ni protáhl. Trochu se obával zřícení další části, ale nakonec to risknul. Ocitl se ve velkém sále. Světlo z lampy o jeho skutečné velikosti nic nenapovědělo. Všiml si, že sál zasahuje mnohem dál nad tunel, než si původně myslel. Tloušťka stropu tunelu ale nebyla o nic větší, než v místě zřícení. Nechtěl riskovat a zbytečně zatěžovat kameny nad tunelem. Po zběžném prohlédnutí místnosti nenašel jediný východ ven. Pouze u stropu byl vidět jeden obrovský kruhový kámen. Byl zaklíněn mezi ostatními a Adrianovi připomínal zátku. V rozích sálu stály čtyři velké sloupy podpírající strop. Nic víc v sále nebylo. Jak je to možné? Opatrně prohledával stěny místnosti i samotné sloupy, ale nemohl objevit nic důležitého.
‚To není možné, to přece nejde. Copak tu nic není, vůbec nic? Kdyby tu alespoň bylo pořádné světlo, zatraceně.‘ Adrian si byl jist, že tudy procházel i jeho otec. Musel, nebo snad ne? Co tu ale hledal? Co? Chvíli trvalo, než se z rozčílení uklidnil a pak začal přemýšlet nahlas.
„Tak jo, na stěnách nic není, na stropě taky nic, takže jestliže tu něco stále je, musí to být na zemi. Ano!“ Začal podrobně zkoumat podlahu sálu. Byla zakryta vrstvou hlíny a Adrian strávil dost času jejím odhrnováním. Věřil, že pokud v místnosti něco je, musí to být někde v zemi. Téměř uprostřed sálu nalezl na zemi zvláštní nazelenalou desku. Vyčnívala jen pár centimetrů nad podlahou, ale nemohl ji nadzvednout. Měla v sobě několik úzkých prasklinek, táhnoucích se od malé díry v jednom z rohů desky. Světlo ze zapalovače nestačilo. Neviděl tam vůbec nic. Párkrát zkusil desku zatížit svoji vahou, ale bylo to k ničemu. Uvolněné kameny z podlahy byly příliš těžké a tak Adrianovi nezbývalo než se vrátit do dolu a zkusit najít něco, čím by desku prorazil. Teď, když už zdejší prostory znal, mohl postupovat mnohem rychleji. Jakmile byl zpátky na křižovatce, rozhodl se pokračovat chodbou dál. Snad najde něco, co by šlo použít. Prošel kolem velké kaluže vody a dostal se do malé místnosti. Dveře z pletiva, které sem vedly, byly otevřené. V místnosti bylo několik polic a také jakési ovládání s pákami. Ve stropu si všiml díry. Vyškrábat se nahoru ale nebylo možné. V koutě místnosti ležel sice rezavý ale stále ještě použitelný krumpáč. Násada byla prohnilá, ale doufal, že ještě něco vydrží. S krumpáčem se vydal rychlým krokem do sálu. Jakmile byl uvnitř, začal bez váhání kopat krumpáčem do desky. Kdyby byl pozornější, možná by si všiml očí, jež ho bedlivě sledovaly z pozadí jednoho ze sloupů.

Po několika silných zásazích se konečně začala deska rozlamovat. Netrvalo dlouho a část z ní odpadla a vytvořila tak dostatečně velkou mezeru, aby jí bylo možné protáhnout ruku. Zapalovačem si posvítil dovnitř a konečně zjistil, co to vlastně našel. Hrob. Byly v něm dvě kostry. Jedna velká a robustní, se zbytky látky a mečem v pravé ruce. Druhá kostra musela patřit dítěti. Byla podivně pokroucená a otočena hlavou dolů. Kolem krku ji na řetízku visel zelený amulet ve tvaru kapky. Kostry byly dost těsně u sebe. Adrian nabýval dojmu, že hrob byl původně určen jen pro jednu z nich. Pod kostmi si všiml ještě něčeho. Bylo nemožné na to dosáhnout, aniž by kosti neodhrnul stranou. Chvíli váhal, ale při pomyšlení na kostru Mordreda, kterou musel hluboko pod Black Mirror z hrobu přímo vyndat a opětovně složit u Černého zrcadla, se k tomu odhodlal. Kosti nebyly tak slabé, jak předpokládal. O některé z nich se trochu pořezal, ale nevnímal to. Nakonec vytáhl ven jakousi knihu. Byla už téměř v rozkladu, divil se, že se už nerozpadla v prach. Nic víc tam dole nebylo a číst si knihu tady téměř potmě neměl v plánu. Tohle místo ho čím dál víc děsilo. Otočil se připraven odejít - natrvalo.
Než stačil udělat jediný krok, ozvalo se z temnoty v koutě: „Krev. Má krev. Znám tě, ty jsi náš! Jsi Gordon!“ Ze tmy se vynořilo poloprůhledné tělo malého chlapce. Měl zvláštní prázdné skelné oči, krátce střižené vlasy a vyzáblé tělo. Oblečen byl do podivných kusů potrhané látky, kterou Adrian nedokázal blíže rozpoznat.
„Gordon, Gordon, ha ha. Je tady, Gordon, slyšíš otče, slyšíš?! Konečně je tu!“
Adrian pomalým a tichým hlasem promluvil: „Ano, já jsem Gordon. Adrian Gordon. A ty?“
„Teď? Damien, syn Mordredův.“
Adrian počítal s tím, že jiný Gordon by to být nemohl. „Já už budu muset jít, dobře?“
„Co? To ne. Ještě ne. Copak nechceš nic vědět?“
„Vědět? Co vědět?“
„Máš přece tu knihu. Ta ti ale stačit nebude. Prokletého jen tak nevrátíš.“
„Cože? Prokletý? Já… ehm, nevím, o čem to mluvíš.“
„Ty nevíš? Jsi přece Gordon! Kletba Gordonů… Znáš kletbu?“
„Kletbu Gordonů? Ano, ale už je zrušená.“
„Ale… to přece… to přece není možné. Otec Marcuse proklel. Vím to. Nenáviděl mě. Nenáviděl vlastního syna! Chtěl Armundera, krále Armundera. Měl do mě vstoupit, ale nepodařilo se to. Zabil mě! Můj vlastní otec mě zabil!“ Damien byl stále víc a víc nervóznější. Křičel na celý sál. Adrian se začínal obávat, že jeho sympatie k členovi vlastního rodu brzy ustoupí hněvu.
„Klid, je to v pořádku, Damiene. Mordred je už pryč. Je mrtvý a už se nevrátí, neboj se. Jen klid.“
Zdálo se, že to pomáhá, uklidňoval se. „Zabil mě a chtěl, aby do mě vnikl Armunderův Stín.“
„Ale vždyť to nevyšlo.“
„Vyšlo! Ano, povedlo se mu to, ale už mě neoživil! Pohřbil mě tady v hrobce Armundera. S jeho ostatky, jako bych pro něj nic neznamenal. Zůstal jsem tady a nejsem sám. Armunderův Stín je se mnou a...“
„Jakže? Armunder je tu? Kde?“
„Mlč a poslouchej. Nechci ti ublížit. Patříš k nám, ale Armunderovi to je jedno. Převládne nade mnou a já nebudu moci mu v tom zabránit. Je zlý. Portál je kousek nad námi. Ale je zavřený, nedostaneš se tam. Musíš najít jiný. Budeš postupovat podle knihy. Potřebuješ kosti všech šesti spojených a umístit je na správná místa. Nezapomeň na ty symboly, nesmíš to splést. Tyhle věci jsou v té knize, ale nestačí to. Musíš také vyslovit samotnou kletbu. V místě, kde byla seslána. Jen tak můžeš navrátit prokletého.“
„Já, já nerozumím. O čem to mluvíš? Jaká kletba? Jaký prokletý? Vysvětli mi to, prosím.“
„Copak nic nechápeš? Otec to věděl, všechno to věděl. Využil dávných znalostí Armunderových mudrců a připravil si cestu zpátky. Proklel Marcuse a jeho potomek otevřel brány Pekel. Prokletý spojil svou duši s dušemi svých obětí, pěti symboly smrti. Tak otevřel otci cestu. Otec byl připraven, ale bál se ovládnout duši prokletého, protože obtěžkán dušemi by nikdy nemohl překročit práh a odejít na věčnost. Nakonec by se jistě odhodlal, ale nebylo to třeba. Prokletý bránu zavřel, jenže otce neporazil.“
„Počkat. Prokletý nebyl ovládnut?“ „
Ne, ale teď už je mrtvý. Tedy skoro. Není tady a ani tam.“
„Ale… jak to všechno víš?.“
„Armunder má kontakt se světem Stínu a našel tam mého otce. Ví o něm všechno. A Armunder jsem já. Armunder i Da-Da…“ Adrian viděl jak se tvář Damiena mění. Jakoby stárla. Výraz ve tváři se naplňoval zlostí a oči přímo žhnuly neskutečnou nenávistí. Když proměna skončila, nebyl to Damien, kdo skrze jeho ústa mluvil.
„Symboly smrti. Podívej se do tváře vlastní zkázy, člověče! Ukaž mi symboly smrti! Ukaž, jak prosíš o milost, červe, a možná ti dovolím opustit tento svět!“ Jeho hlas byl neskutečně pronikavý. Adrian se okamžitě rozběhl pryč. Běžel, jak jen mohl a v rukou křečovitě svíral držadlo lampy, která ovšem pomalu zhasínala. Do hlavní části dolu se dostal už skoro potmě. Armunderův hlas slyšel stále za sebou. Urychleně zažehnul zapalovač, aby alespoň částečně viděl a rozběhl se k šachtě. Na vozíku, který potkal po cestě, seděl Damien nebo spíše Armunder.
„Budeš prosit na kolenou, ty špíno! Plaz se a ukaž mi symboly smrti.“ V jakémsi jazyce, který Adrian nerozeznal, cosi vyslovil. Adrianovi skrze celé tělo proběhla palčivá bolest. Náhle se sesunul k zemi. Nemohl vstát. Jeho nohy byly v šílené křeči. Snažil se to nevnímat. Nevzdával to. Tvář měl zkřivenou bolestí, ale snažil se alespoň plazit. Nechtěl tady skončit, ne takhle! Dělal, co mohl, aby nevnímal výkřiky Armundera. Jeho hlas přecházel v pronikavý jekot. Nevnímal ho. Neslyšel. Jen věděl, že musí dál. Ještě kousek. Už je to blízko. A ano, podařilo se - je u otvoru k výtahu. Vsunul se dovnitř, snažíc zachytit příček žebříku. Konečně byl z dosahu Armundera. Cítil, jak ho nohy zase poslouchají. Konečně. Může se zase hýbat, může stát a může šplhat. Pospíchal, jak jen mohl. V rychlosti dosáhl řetězu a bleskově začal lézt nahoru.
„Earle! Earle! Hééj! Pomoc!“ Nikdo se neozýval. Adrian šplhal. Šplhal tak rychle, jak jen byl schopen. Dovolil si jeden rychlý pohled dolů za sebe.
Na výtahu stál Armunder. „Nemůžeš mi uniknout, nemůžeš. Jdu si pro svoji knihu, ty ubožáku!“
„Naser si, parchante!“ Adrianovy zoufalé nadávky neměly žádný význam. Armunder lezl nahoru také. Ovšem ne po řetězu, ale po stěně šachty. Jakoby se plazil. Nedělalo mu to žádný problém, vůbec žádný a navíc byl rychlejší. Adrian zrychlil, jak jen dokázal. Nevysiloval se žádným křičením. Na to nebyl čas. Už jen kousek, jen pár metrů a bude nahoře. Adrian těžce oddychoval, ale nepolevoval. Věděl, že kdyby ho nohy nebo něco jiného teď zradilo, byl by to konec. Armunder byl stále blíž a blíž. Adrian konečně dosáhl vrcholu. Okamžitě se vyškrábal nahoru a nevnímal nic kolem sebe. Utíkal, co mu síly stačily ven z dolu. Vyběhl ven a utíkal dál, co nejdál od něj, od té stvůry. Kovový skřípot a pak rána. Adrian spadl přímo do sněhu. Nemohl vstát, strašlivá bolest najednou prostupovala celým jeho tělem. Nevydržel to a ztratil vědomí.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.02.2013, 22:21:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se mi to, nebo je v tomto díle více detailů? Jako bych se vrátil do předešlé série? ;-) Pěkné a napínavé. Jsem zvědav na pokračování. Dovolil jsem si vypsat několik šotků:

-- Zdejší farnost a tento kostel se stal oázou klidu a pomoci a to jen díky člověku, který nabízel pomocnou ruku všem, jež jí potřebovali. -- (nechybí čárka před: ... a to jen ... ??? + ji - TU ruku)

-- „Ne, děkuji. Otče Furasi, víte, já nesu určitou vinu za smrt vašeho bratra, ale chci, abyste věděl, že jsem nemohl….“ -- (jen tři tečky)

-- „Earle! Hej, pojďte rychle sem“ -- (schází interpunkce na konci přímé řeči)


Ne, ale teď už je mrtvý. Tedy skoro. Není tady a ani tam.“ -- (krapet zlobí formátování, aneb opuštěné uvozovky na začátku přímé řeči)

-- „Ale… jak to všechno víš?.“ -- (tečka navíc na konci přímé řeči)

Tož tak... Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Exorcista
Charles
VŠICHNI JSOU TU...
Radovan
O duši
Hromdopolice
obr
obr obr obr
obr

Má píseň jako jepice
jiřička
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr