obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Ostrov Aldor - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 17.02.2013, 21:14  
9. kapitola
 

Chlapci se snažili dohonit Hraničáře, takže jeli rychle a mlčky. Drželi se silnice a ta je vedla stále blíž ke Kirským horám, hustě zalesněným oblým kopcům, které tvořily hranici mezi Aranhorem a královstvím Severního Sair Endrosu. Bez povšimnutí míjeli četné kupecké karavany a nezajímala je ani odbočka na jih do Fallarského města Bregonu. Soustředili se pouze na chod svých koní a cestu před sebou.
První noc strávili na břehu řeky Eory, v místě zvaném Velký Brod. Kousek od silnice si rozdělali malý ohýnek a povečeřeli. Byli unavení a naklepaní z dlouhého pobytu v sedle, ale dokonale spokojení. Vidina dobrodružství a sladká chuť zakázaného ovoce je držela v dobré náladě. A také otázky. Hromada otázek. O Severním Sair Endrosu, o Aldoru, o čarodějkách, o Linhiru. A tak si povídali až dlouho do noci.
Ráno, hned za úsvitu zase vyrazili. Přebrodili řeku a vedli koně po silnici na sever, podél nepříliš vzdálených Kirských hor. Ellad jel opět v čele skupinky. Pozorně sledoval cestu před sebou a přemýšlel nad vším, co se před usnutím dozvěděl. Království, kde měl podle Roberta ležet cíl jejich cesty, moc neznal. Vzpomněl si jen na jméno současného vládce té země. Centhor. A také... Ellinia, jeho sestra – dvojče a královna Jižního Sair Endrosu.
Ach ano, usmál se. Oba sourozenci si to původně velké království po smrti rodičů, to jest asi před třiceti lety, prostě rozdělili napůl. Měli tak pocit, že ani jeden z nich nebyl ošizen o dědictví. Tak mu to alespoň vysvětlila matka, když se mu o té zemi zmiňovala při povinném zimním učení.
Zajímavé řešení, zhodnotil v duchu tehdy i teď a pokračoval v úvahách. Docela jej překvapilo, že Robin neví nic přesnějšího ani o čarodějkách, ani o Aldoru a ani o Linhiru ne. Večer se jim ten zvláštní kluk dokonce svěřil s tím, že až dosud neměl tušení ani o matčiných věšteckých schopnostech. Věděl jen, že Daria se na ostrově Aldor nenarodila. Přímo z ostrova ale pocházela její matka, čarodějka Gabriella, která z něj odešla za svou láskou, kovářem Ilmarem. Všechno ostatní o čarodějkách a bájném Linhiru znal jen z knihy „Legendy Dávnověku“. Stejně jako on, Ellad. Věděl tedy, že Linhir je největší kus magického kamene Rennirinu, který se po smrti zlého kouzelníka Thurma rozbil. Přeživší čarodějky tenkrát Linhir vzaly, zaoblily jeho hrany a ukryly ho.
To bude teď asi kulatý...?
Dál se ve svých představách o Linhiru nedostal, protože dojeli na další křižovatku. Silnice se tu rozbíhala do dvou různých směrů.
Kudy teď? Pokračovat na sever nebo odbočit?
Chlapci zapátrali v paměti, v duchu si vybavili mapu, a pak se shodli, že musí doleva. Přes Kirské hory stále na západ.
Že musí přes hory, to věděli všichni. Ani jeden si to však nedokázal představit. Prudké stoupání k průsmyku, který je měl pohořím provést a na jehož jméno si nějak nemohli vzpomenout, úzkou, kamenitou a neudržovanou silnici sevřenou mezi dvěma strmými svahy, všudypřítomnou tmavou zeleň smrkového lesa bránící vstupu příjemně teplým slunečním paprskům, s tím spojené citelné ochlazení a v neposlední řadě také často i krkolomné obcházení širokých kupeckých vozů, protože silnicí zdaleka nejeli sami.
Přes všechny tyhle překážky však dostali i příležitost k obdivu. Začátek i konec průsmyku totiž střežily dvě dávno opuštěné, prastaré pevnosti. Jedna byla Aranhorská, druhá kdysi chránila Sair Endros. Chlapci pomalu projížděli těmi mohutnými stavbami s branami otevřenými dokořán nebo zničenými neúprosným zubem času, s patřičnou úctou hleděli na vysoké kamenné hradby i kulaté strážní věže a v duchu viděli nezávisle na sobě a přesto v dokonalé shodě stejný obrázek. Viděli v těch zdech opět život. Rytíři v nablýskaných zbrojích a s nabroušenými meči v rukou se zde chystali na další slavnou bitvu.
Byla to náročná a dlouhá cesta a až na sklonku dne si hoši mohli úlevně vydechnout – hory měli konečně za zády. Naprosto vyčerpaní sjeli dolů do úrodné Awerské nížiny pojmenované podle řeky Awery, která celou oblastí protékala a přinášela místním polím blahodárnou vláhu i nezbytné živiny. Unavení chlapci opustili silnici a na prvním vhodném místě se utábořili na noc. Postarali se o stejně unavené koně a rozdělali oheň, aby zahnali chlad a uvařili čaj. Pak už jen mlčky vypili příjemně teplý nápoj, dojedli zbylých šest již notně okoralých placek a poslední dvě klobásy, o něž se spravedlivě rozdělili, a nakonec se s nesmírným potěšením zabalil každý do svého pláště a s hlavou opřenou o sedlo usnul spánkem spravedlivých.


***


Ellad vstal za svítání. S mohutným zívnutím si protáhl po včerejší námaze ztuhlé tělo, vzbudil své druhy a o čtyřicet minut později už byli všichni tři zase v sedlech. Stále se drželi silnice, která je teď vedla k jihu, a stále se museli vyhýbat kupeckým karavanám či jednotlivým obchodníkům. Nemluvili spolu. Pořád se snažili dohonit Hraničáře, a tak spěchali. Přitom však nevěděli, zda se k nim blíží nebo ne, a nevěděli ani, jak velký náskok Viggo se svou družinou má. Elladovi to začínalo pomalu dělat starosti. S tímhle totiž ve svých plánech nepočítal. Myslel, že tady někde už se ke skupině připojí, dál pojedou s ní a s další cestou si tak nebudou muset lámat hlavu, protože Viggo jistě ví, jak se dostat k Zrcadlovému jezeru. Kdežto on, Ellad, o tom neměl ani tušení. Věděl jen, že pohoří Tarmenel, v němž se jezero údajně nachází, z části omývají vlny Dalekého oceánu. Tvoří tedy součást pobřeží a z toho plyne jediné – oni musí na západ.
No jo, ale jedou na jih. Ellad už to nevydržel a zeptal se prvního obchodníka, který je míjel. Muž nejprve povytáhl obočí, dokonale udiven tím zcela nečekaným oslovením, po chvilce se však vzpamatoval a velmi ochotně chlapcům všechno vysvětlil.
Ano, teď jedou na jih, protože musí k mostu přes Awery. Nikde jinde tady poblíž prý řeku překročit nelze. No, a za mostem musí po silnici dál až k městu Lumirinu. Tam se silnice dělí – jedna odbočka vede do Jižního Sair Endrosu, druhá na severozápad do přístavu Awar nebo do hlavního města Nerubiru. Oni, když chtějí na západ, musí v těch místech silnici opustit a pokračovat rovně.
Ellad kupci poděkoval a po rychlé poradě s přáteli postupoval podle popisu. Nelitoval. Silnice opravdu vedla k mostu, za ním se stáčela k západu a u Lumirinu končila křižovatkou. Chlapci se opět řídili kupcovou radou. Sjeli ze silnice a ocitli se na rovné travnaté pláni, ze které daleko před nimi vyrůstalo pohoří.
To už bude jistě ono, zaradovali se a povzbuzeni vidinou blízkého cíle vyrazili zase vpřed.
Cesta plání byla mnohem příjemnější než po silnici. Nemuseli se vyhýbat žádným vozům ani jiným jezdcům a i koním se šlo po měkké půdě lépe. A
také – konečně našli stopy. Ellad na chvilku sesedl z Raula, otisky prozkoumal a měl jasno. Čtyři až pět hodin před nimi tu projelo asi třicet jezdců. Mířili k horám a spěchali.
Ani jeden z chlapců nepochyboval, že se jedná o Hraničáře. Jenže... Ten náskok. Pokud totiž Ellad četl stopy správně, a to jistě četl, nepřiblížili se k nim ani o kousek.
„No, to je hezký,“ zhodnotil situaci za všechny Robin. „Jsem zvědavej, jak v těch horách najdeme Zrcadlový jezero.“
„Budeme se držet stopy,“ nezaváhal s odpovědí Dan a povzbudivě pohlédl nejprve na Robina, a pak i na Ellada. Ten jeho bezstarostná slova raději nekomentoval. Neřekl na ně ani ano, ani ne, jen své druhy vyzval k další cestě. V mysli se mu ale uhnízdily obavy. S Danovou odpovědí se mu totiž vybavila v paměti stejná věta, pronesená však jinde a někým jiným.
Téměř stejná slova vyřkl před časem Collin. To také vyrazili bez dovolení do neznáma. Jeli za Nikem a žádná stopa je do Bartheku nezavedla. Co když to teď bude také tak? Co když stopu ztratí, Hraničáře nenajdou a v horách zabloudí? Nebo, co když Hraničáře dohoní, a Viggo se jich pak zeptá na jednoduchou věc – co tady děláte? Hoch si dobře vzpomínal na jeho kázání i hněv v jeho tváři, když bez řádné přípravy mířili do Bartheku. A to tenkrát jeli pouze bez dovolení, ne přes přímý zákaz. Pravda, Viggo je nejspíš domů nepošle a vezme je s sebou. Ale za jakou cenu? To chlapec předtím jaksi nedomyslel. Co když je odmítne dál učit nebo, a to by bylo ještě horší, je nikdy nevezme k Hraničářům? Vždyť, jaký vůdce by stál o neposlušné muže? Takže se mají vrátit? Ještě by to stihli tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Ellad zpomalil Raulův cval a přešel do klusu. Dan s Robinem ho okamžitě následovali a všichni tři nakonec zvolnili do kroku.
„Chvilku si odpočineme nebo uštveme koně,“ řekl Ellad na tázavé pohledy svých druhů a zastavil Raula.
Unaveně sklouzl z jeho hřbetu, povolil mu sedlový řemen, z hrušky na přední rozsoše sundal plátěný pytlík se sušeným ovocem, pověsil si ho na krk, pravou rukou uchopil vraníkovy otěže a vydal se pěšky směrem k horám. Valacha vedl za sebou, nepřítomně hleděl na pomalu se přibližující skalnaté svahy Tarmenelu, levačkou občas vylovil z pytlíku křížalu nebo hrozinku, vložil si to lahodné sousto do úst a mlčel.
A ani jeho přátelům nějak nebylo do řeči. I oni sesedli, v tichosti kráčeli vedle svých koní a za chůze svačili. Nemluvili, protože i je náhle přepadly pochybnosti. Robina začalo opět hryzat svědomí za nedodržení otcova zákazu a Dana mrzelo, že se před odjezdem pohádal s matkou. Ta dobrá žena mu chtěla totiž zamýšlenou cestu rozmluvit.
Ellad šel pět kroků před nimi a stále ještě se nerozhodl. Vrátit se nebo pokračovat? Po dalších čtyřech minutách sice usilovného, ale k žádnému výsledku nevedoucího přemýšlení usoudil, že tohle rozhodnutí prostě nemůže udělat sám. Zastavil tedy, počkal na své druhy a v krátkosti je seznámil se vším, co se mu honilo hlavou.
Všichni tři se pak na tu důležitou poradu posadili, koně nechali pást a dali se do probírání všech pro a proti.


***


„Pojedeme dál, a když Hraničářům pomůžeme v boji s Dagerladskými černooděnci, Viggo s Robertem se na nás zlobit nebudou a nedodržení zákazu nám jistě odpustí,“ tak tato slova nakonec jejich dohadování rozhodla. Pronesl je zcela bezstarostně Daniel a Ellad s Robinem museli uznat, že se v nich kus pravdy skrývá. Také se ani jednomu nechtělo zpátky. Bez boje. Bez dobrodružství. Ale...
No, teď už to bylo stejně jedno. Teď už zase seděli v sedlech a rychle se blížili k pohoří Tarmenel. Tam, někde mezi skalnatými štíty hor se nacházelo Zrcadlové jezero s ostrovem Aldor – domov krásných čarodějek a také cíl jejich cesty.
Neměli však v osudu ho najít.
Krátce po vjezdu do hor, na jednom hodně kamenitém rozcestí, špatně odbočili a ztratili stopu. Chtěli se tedy vrátit, ale znovu se spletli, a stalo se to, čeho se Ellad obával. Zabloudili. Už hodinu a půl se bezradně motali mezi skalami a den se chýlil ke konci. Všichni tři už byli unavení, vůbec netušili kudy dál, a Ellad si ještě navíc uvědomil, že se nestihne vrátit včas domů.
„Podívejte, támhle jedou!“ zvolal náhle Dan. Levou rukou si stínil oči a pravou ukazoval k západu.
Ellad i Robin sebou trhli, s nadějí pohlédli naznačeným směrem a opravdu. Na protějším svahu se zvolna pohybovala skupina jezdců. Hraničáři nebo černooděnci? Na tu dálku a ještě proti slunci si chlapci nebyli jistí. Přesto pobídli koně a vydali se za skupinou. Chtěli ji dohonit, ale sami zůstat, pokud možno, nespatřeni. Jednalo-li se totiž o černooděnce, byla opatrnost více než na místě, a o setkání s Hraničáři bez předchozích hrdinských činů také zrovna nestáli. Postupovali proto s největší možnou obezřetností. Neznámé jezdce dojeli a v bezpečné vzdálenosti je sledovali až do soumraku. Pak zastavili. Dan s Robinem si vzali na starost koně a Ellad se vydal na průzkum. Bez sebemenšího zvuku zmizel v houstnoucí temnotě, opatrně se kradl vpřed a snažil se najít tušené tábořiště těch mužů. Naštěstí nebylo daleko. Ellad odhadoval takových čtyři sta až pět set kroků. Jezdci se chystali přenocovat v malém, zatravněném údolíčku obklíčeném skalami, kterým protékala jedna z četných jarních říček. Už se úplně setmělo, ale v táboře hořelo několik ohňů, a tak ukrytému Elladovi v rozhledu nic nebránilo. Už věděl, že se nejedná o Hraničáře. U dvou dlouhých, silných provazů stály dvě řady proti sobě uvázaných ušlechtilých vraníků a muži, sedící a hlasitě rozprávějící u ohňů měli na sobě jemu dobře známé černozlaté odění.
Jezdci královny Argaany. A vyvedli další lumpárnu. Zase unesli nějaké ženy, zamračil se Ellad, když si všiml spoutaných zajatkyň, bezmocně ležících asi dvacet kroků vpravo od něj. Okamžitě si prohlédl skaliska nacházející se v tom směru, očima vybral nejvhodnější úkryt a opatrně se do něj přesunul. Teď měl vězněné ženy, vlastně ještě dívky – tak šestnácti, sedmnáctileté a mimochodem velmi krásné, jak si s jistým překvapením uvědomil, přes oheň přímo proti sobě a dělilo ho od nich takových pět kroků. Krčil se vlastně jen kousek za jedním z černooděnců. Ten muž k němu seděl spíš bokem než zády, v ruce držel zvláštní stříbřitě zářivý, asi jako dlaň veliký předmět a pozorně si ho prohlížel.
No, dalo by se dokonce říci, že se do něj vpíjel očima, a Elladovi pomalu docházela hrozná pravda. Nejen, že v muži před sebou poznal Urina – lumpa, který zajal chudáka Nika a vydal ho Argaaně, ale ještě navíc mu bylo čím dál jasnější, že Hraničáři neuspěli. Předmět v Urinově ruce totiž nemohl být nic jiného než Linhir a spoutané dívky jistě patřily k čarodějkám.
Víc vědět nepotřeboval. Naprosto nehlučně vycouval z úkrytu a vrátil se k přátelům. Ti na něj už netrpělivě čekali. Choulili se u koní zabaleni do plášťů, mlčeli a snažili se co nejvíce zahřát, protože oheň, ani malý, se rozdělat neodvážili.
Ellad si přes ramena také hodil plášť, přisedl k nim a seznámil je se vším, co zjistil.
„Chtěls hrdinský skutky a tady je máš,“ poznamenal suše Robin a nevesele se usmál. V té tmě však zcela zbytečně, neboť do tváří si stejně vzájemně neviděli.
„No, zase... Když se nám to povede, odpustí nám Viggo skutečně všechno,“ shrnul Dan do jediné věty myšlenky nejen své, ale i svých starších druhů.
„Bude to však nebezpečné. Hodně nebezpečné,“ neodpustil si varování Ellad, i když i on byl už rozhodnutý. Sebrat Urinovi Linhir a osvobodit ze zajetí obě dívky.
Tím porada skončila. Ellad vstal, ze sedlové brašny si vyndal Ronel a s klidem povečeřel. Věděl, že jde o klid před bouří. Teď měli ještě čas. Museli počkat, až černooděnci usnou, a to před půlnocí jistě nebude. Dochroupal chléb a unaveně vzdychl.
„Trochu si odpočiňte. Dokud můžete,“ doporučil pak svým druhům, přitáhl si plášť těsněji k tělu, zkřížil ruce na pokrčených kolenou, položil na ně hlavu a zavřel oči.


***


To je ale zima, pomalu si uvědomoval Ellad. Otevřel oči, zvedl hlavu z bolavých, ztuhlých paží a...
„A sakra,“ zaklel a toporně se postavil. Zdřevěnělé nohy moc poslouchat nechtěly. „Vstávejte! Vstávejte, zaspali jsme!“
Nešetrně budil své druhy a snažil se přitom odhadnout, jak jsou na tom s časem. Byla ještě tma.
„Tak hodina do svítání,“ poznamenal Robin, jako by mu četl myšlenky. Už byl také na nohou a rozespalýma očima zkoumal okolní temnotu.
Stejně tak Dan. Stál kousek od Robina a s mohutným zíváním si protahoval tělo.
„Co budeme dělat?“ zeptal se bezradně.
„No, hrdinský činy,“ odpověděl mu s hraným humorem Robin a i Ellad se přidal. Ovšem zcela vážně.
„Jo, jdeme na to,“ řekl. „Dane, připrav koně k odjezdu a ty, Robine, potichu za mnou. Pomůžeš mi.“
S tím se neslyšně vydal do tmy.
Robin ho okamžitě následoval a i Dan začal bez reptání a zbytečných řečí plnit svěřený úkol. Ellada to svým způsobem překvapilo. Přátelé ho poslechli bez nejmenšího zaváhání, i když si uvědomovali, stejně jako on, jak moc je to nebezpečné. Šli za ním a na nic se neptali. Důvěřovali mu a jeho ta důvěra těšila i děsila zároveň. Byl hrdý, že je vůdcem, cítil však i zodpovědnost z toho plynoucí.
Nesmí se jim nic stát! Přikázal si, a pak už se soustředil jenom na jedno. Co nejlépe zvládnout, co si předsevzali.
K nepřátelskému táboru se dostali snadno. Cestou se neobjevily žádné nečekané potíže a Ellad dovedl Robina bezpečně do svého prvního úkrytu. Tam zalehli vedle sebe a chvilku všechno jen tiše sledovali. Všude vládl klid. Vzhůru byl jen jeden z černooděnců. Seděl ve stínu pár kroků od zajatkyň a hlídal. Ostatní spali. Leželi kolem dohořívajících ohňů, zabaleni do plášťů, meče na dosah ruky, kopí kousek dál...
Kopí? Oni mají tentokrát i kopí? Že jsem si toho prve nevšiml? Trochu se zarazil Ellad, ale nemohl si dovolit rozptylovat se podobnými maličkostmi moc dlouho. Tlačil je čas.
„Ty se postaráš o dívky. Já vyřídím strážného, seberu Linhir a sejdeme se u koní,“ šeptl Robinovi do ucha. Ten přikývl, připraven vyrazit a Ellada opět překvapilo, že vůbec neprotestoval. Jen poslechl. Bylo to přece tak jednoduché.
No, vypadalo to tak. Hoch vzdychl a kývl na přítele. Teď! Vyrazil z úkrytu, jako stín se proplížil mezi spáči a s napřaženým nožem v ruce se vztyčil za nic netušícím hlídačem. Jenže Robin měl kupodivu pravdu. Zabít neozbrojeného a nebojujícího protivníka nebylo vůbec snadné. Elladovi se zvedl žaludek a ruka s nožem mu klesla. Ne, nedokáže to. Bleskurychle otočil nožem v dlani a vší silou praštil chlapa jílcem zbraně do spánku. Muž zachroptěl a s tupým žuchnutím padl tváří k zemi. Přesně na to čekal Robin. Opustil úkryt, s největší možnou opatrností se přesunul k dívkám a zaváhal. Jak je jenom vzbudit, aby se nelekly a neudělaly poplach?
„My nespíme,“ zašeptala náhle jedna ze zajatkyň a Robin sebou leknutím trhl. Rychle se však zase vzpamatoval, připraveným nožem zbavil dívky pout, pomohl jim na nohy a rozhlédl se po Elladovi.
Jeho modrooký přítel již klečel vedle spícího Urina a čekal, až on, Robin, dokončí svůj úkol. V okamžiku, kdy se setkaly oči obou chlapců, Ellad slabě kývl a Robin pochopil.
Běž! Znamenal ten pohled a Robin ani tentokrát nezaváhal. Uchopil bližší dívku za ruku, ta podobně popadla přítelkyni a všichni tři pak během dvou minut opustili tábořiště. Ellad s černooděnci osaměl. Nervy měl napnuté k prasknutí a srdce mu divoce bušilo. Teď nebo nikdy. Úspěch nebo smrt. Chlapec si naštěstí při svém večerním pozorování dobře všiml, kam ten darebák kámen schovává. Zapamatoval si to místo a teď šel najisto. Urin měl drahokam ukrytý v kožené taštičce na krku a ještě ji přikrýval pláštěm. Ellad se nadechl. Zhluboka, jako před skokem do vody, opatrně odhrnul plášť a sáhl po řemínku taštičky. Vydechl. Ruce se mu třásly a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Znovu použil nůž, tentokrát ovšem jeho ostří, a jediným krátkým šmiknutím řemínek porušil. Taštička s Linhirem byla jeho. Oddychl si. Rychle schoval nůž, ukořistěný poklad strčil za košili, naposledy pohlédl na Urina, aby se ujistil, že nepřítel pořád ještě spí, vstal a dal se na ústup.
Byl nejvyšší čas. Svítalo.
Chlapec ušel ale jen pár kroků, když se Urin náhle pohnul, podvědomě si sáhl na hruď do míst, kde ještě před chvílí ležela kožená taštička, a když nic nenahmátl, okamžitě se probral. Bylo zle. Ellad na víc nečekal a dal se na útěk. Teď už nešlo o opatrnost, ale o rychlost. Obratně přeskakoval ležící spáče a hnal se pryč. Urin jej však přesto zahlédl. Zařval jak raněný býk a zburcoval tábor.
Ellad běžel, co mu síly stačily, a v hlavě mu stejně zběsile vířily myšlenky. Co teď? Nesmí se jim nic stát. Zopakoval si v duchu. Robin s Danem se musí vrátit v pořádku domů. Ale jak to udělat, když jejich koně ponesou dvojitou zátěž? Pronásledování tím nepřichází v úvahu. Hned by je chytili. Leda, že...
Hoch se přihnal k přátelům jako velká voda.
„Jsou mi v patách! Jeďte pryč! Do Eriadoru! Jeďte!“ vyrážel ze sebe mezi jednotlivými nádechy a spěchal k Raulovi.
Robin s Danem už seděli na koních, každý před sebou jednu z dívek, a nehýbali se. Tentokrát se jim příčilo poslechnout. Nechtěli přítele opustit.
„Na co čekáte?! Zmizte, hlupáci!“ štěkl rozzlobeně Ellad a už odvazoval Raula. „Dojedu vás!“
Ten dodatek hochy probral. Kývli Elladovi na pozdrav, otočili koně a brzy zmizeli za nejbližším skaliskem.
Tak, to bychom měli. Teď přijde na řadu to těžší, zhodnotil v duchu Ellad a vyšvihl se do sedla. Hluk za jeho zády sílil a výkřiky pronásledovatelů se blížily. Hoch pobídl Raula.
„Tady je!“ křikl v tu chvíli někdo a tři kroky od chlapce prolétlo kopí.
A sakra, zaklel v duchu Ellad a cválal pryč. Ne však za přáteli, ale na opačnou stranu.


***


Nastal hon. Divoká honička mezi skalami v naprosto neznámém pohoří. Ellad hnal svého černého valacha vpřed největší možnou rychlostí, vlasy mu vlály, ve spáncích mu tepala krev, srdce mu bušilo až v krku a bál se. Strašně se bál. Stačilo totiž jediné chybné rozhodnutí a mohl se i s Raulem zřítit do bezedné hlubiny nějaké propasti nebo padnout do rukou černooděnců. Přesto se dál bezhlavě řítil vpřed a jedinou útěchou mu přitom bylo vědomí, že pronásledují jenom jeho, ne Dana s Robinem. Stále si udržoval náskok několika stovek kroků a každou chvíli zmizel černým jezdcům za zatáčkou nebo skaliskem. A to bylo dobře, protože jinak by ho už dávno dostali svými kopími.
Hoch se ohlédl. Za ním nikdo. Jen ostrá levotočivá zatáčka obtáčející téměř kolmou skalní stěnu. Trochu zpomalil a využil toho krátkého oddechu k pochválení vraníka. Poplácal ho po zpoceném krku, tiše k němu promluvil, a pak se znovu ohlédl. Stále nikde nikdo. Úlevně vydechl, lehce potáhl za otěž, Raul zvolnil do klusu a hoch přejel rychlým pohledem okolní krajinu. Po pravé ruce měl sráz do jednoho z mnoha údolí a jeho očím se tak otevíral překrásný výhled na šedozelené hřebeny Tarmenelu. Vlevo potom asi tři kroky široký, poměrně rovný pruh hodně kamenité země, za ním členitou skalní stěnu a v té skále puklinu. Úzkou a nenápadnou. Tak nenápadnou, že v plném cvalu by ji jistě přehlédl.
Moje záchrana, zaradoval se. Zadržel Raula, sklouzl ze sedla, opatrně valacha převedl přes kameny, pak ho pomocí otěží donutil zacouvat do nepříjemně stísněného prostoru, sám se vmáčkl k němu a měl to tak, tak, tak. Černí jezdci právě projížděli levotočivou zatáčkou.
Ellad je sice neviděl, ale slyšel hlasitý dusot kopyt mnoha koní ještě znásobený ozvěnou. Přitiskl se k Raulovi a v duchu si přál, aby se z nich stal na chvíli kámen. S úzkostí hleděl na stezku a čekal.
Objevili se brzy. Procválali kolem jeho skrýše a zmizeli mu z očí. Hoch úlevně vydechl. Podařilo se. Skryl tvář do valachovy husté hřívy a pár minut jen dýchal. Pomalu a zhluboka. Dýchal a dusot kopyt cizích vraníků slábl, až se ztratil docela. Nastalo ticho. Ellad zvedl hlavu, narovnal se a podrbal Raula na čele.
„Tak to vidíš, hošku. Vyhráli jsme,“ pronesl spokojeně a vyvedl koně z úzké skrýše. Ne moc daleko, jen pár kroků. Pak ho zastavil, ze sedlové hrušky sundal lahvici s vodou, odzátkoval ji a zhluboka se napil.
„Dal bych ti taky, ale z lahve pít neumíš,“ promluvil znovu na Raula, opět ho podrbal na čele, zazátkoval lahvici a vrátil ji zpátky na sedlo. Potom si sáhl za košili, vylovil taštičku s Linhirem a s probuzenou zvědavostí drahokam povytáhl.
„Je tak nádherný,“ vzdychl s obdivem a chystal se kámen vyndat ven celý. Raul ale v tu chvíli zafrkal a znělo to jako varování. Hoch se zarazil.
„Máš pravdu, hošku,“ uznal nakonec a rozhodným pohybem Linhir zase schoval. „Na podrobné zkoumání toho pokladu bude dost času později.“
No jo, ale kam s tím? Zeptal se sám sebe a bezradně přendal taštičku z ruky do ruky. Řemínek svázat nejde, takže na krk ji nepověsím. Když to dám zpátky za košili, můžu to lehce ztratit. Je vlastně zázrak, že se to při té divoké jízdě ještě nestalo. K opasku se mi to nevejde a z brašny to taky snadno vytrousím, přemítal a hleděl chvilku na taštičku, chvilku na Raula, jakoby mu vraník mohl nějak poradit.
„A mám to,“ zajásal náhle, až sebou valach polekaně trhl.
„Jen klid, hošku,“ chlácholil jej okamžitě Ellad a rychle začal měnit tu spásnou myšlenku ve skutečnost. Ze sedlové hrušky sundal plátěný pytlík, který visel vedle lahvice a skrýval poslední čtyři křížaly. S chutí je snědl, přesunul Linhir z taštičky do pytlíku, zavěsil si ho na krk, schoval zpátky pod košili a už už se chystal taštičku zahodit, když jeho citlivé uši zachytily podezřelý hluk. Zatím vzdálený, ale blížil se.
Aby to tak byli oni, blesklo Elladovi hlavou. Musím pryč.
S tím zastrčil prázdnou taštičku za opasek, chopil se otěží a odvedl Raula zpátky na stezku. Hluk už se přiblížil natolik, že hoch rozeznal dusot kopyt i výkřiky mužů. Slovům sice stále nerozuměl, ale to ani nemusel. Měl jasno. Černooděnci se vraceli a prohledávali přitom skály. Zpátky do skrýše tedy nemohl. Nezbývalo, než jim opět ujet. Unaveně se vysoukal do sedla, podvědomě zkontroloval na holém těle a přímo uprostřed hrudníku visící pytlík s Linhirem a ťukl Raula patami.
Vraník poslušně vyrazil zpátky k zatáčce a hoch doufal, že odjede nezpozorován. Marně. Byl spatřen, právě když projížděl zatáčkou. Ani se nemusel ohlížet. Poznal to podle rostoucího křiku za svými zády. Zase ho pronásledovali.

***


Ellad se tryskem řítil ve vlastních stopách zpátky k nejbližší křižovatce, a věřil, že když pojede dál rovně, to jest úzkou kamenitou roklí, zase se jim ztratí. Tam za ním přece nepojedou. Nenapadne je to. Opatrně a pouhým krokem se proplétal po sotva znatelné stezce mezi spadanými balvany a doufal, že je jeho úsudek správný, protože se mu v tom věčném šeru ani trochu nelíbilo. A ani Raulovi ne. Vraník měl uši sklopené dozadu a každou chvíli nespokojeně pohodil hlavou.
Naštěstí rokle nebyla moc dlouhá. Už po tři sta, tři sta padesáti krocích se strmé skalnaté svahy poněkud rozestoupily, stezka se rozšířila a za ostrou pravotočivou zatáčkou ústila do mělkého údolí. Ellad vedl svého vraníka po stezce dál dolů až ke křišťálově čisté bystřině vesele bublající na jeho dně. Tam zastavil a ohlédl se. Jen tak, pro kontrolu.
„A sakra,“ zaklel, protože první z černooděnců právě vyjížděl z rokle. Kam teď? Rychle se rozhlédl. Ano. Přes říčku a rovně.
Pobídl Raula. Kůň poslušně skočil a cvalem zamířil do protějšího svahu. Ten se postupně zužoval, jak jej čím dál víc tísnila další strmá úbočí, a zdálo se, že pokračuje v podobě úzké stezky dál vpravo za jedno z nich. Ellad spěchal právě k této zatáčce, protože věděl, že jej opět skryje nejen před zraky černých pronásledovatelů, ale hlavně před jejich kopími. Jenže když se dostal blíž, zjistil, že je v pasti. Tam, kde tušil stezku, mu v cestě stála skála a před ním se šklebila propast dostatečně hluboká, aby se pádem do ní zabil.
Tak to je konec. Uvědomil si s hořkostí. Nejen že umřu, ale Argaana vyhraje. Získá Linhir a... A nebo taky ne. Už vím, co musím udělat.
Bylo to zoufalé rozhodnutí, ale on byl v zoufalé situaci. Zastavil Raula jen kousek od okraje propasti, otočil ho a pohlédl zpátky. Jezdci jeden po druhém vjížděli z rokle do údolí a lehkým klusem mířili dolů k říčce. Už si všimli, že stojí, a vytušili pravdu. Už nemuseli spěchat. Ellad sledoval, jak se pomalu blíží, a v duchu bojoval s panickým strachem, který doutnal v jeho nitru a hrozil, že jej každou chvíli ovládne.
Ne. Teď ne. Ona nesmí vyhrát. Připomněl si své rozhodnutí, zhluboka se nadechl, vydechl a hrdě zvedl hlavu. Věděl, že musí vypadat sebejistě, ne vystrašeně, a věděl, že jezdce nesmí pustit na vzdálenost hodu kopím. A tak čekal a jezdci se blížili. Už se dostali přes říčku, už postupovali svahem nahoru. Teď! Bleskurychle vytrhl Urinovu taštičku z opasku, zvedl ji vysoko nad hlavu a křikl. „Otočte koně a odjeďte! Nebo ten kámen hodím dolů! Rozbije se a vy ho nikdy nepřivezete!“
Černooděnci zastavili, překvapení jeho drzostí a výhrůžkou. Ano, zastavili. Všichni, až na Urina. Mladý velitel totiž chlapce poznal a údiv v jeho tváři rychle nahradil hněv.
„Ty zmetku malej,“ zasyčel nenávistně. „Ty žiješ?! Takže... No, nevadí to. Už ne dlouho!“
Pak ho zlost přemohla. Zapomněl na Linhir, na Argaanu, na celý svět. Pobídl koně do cvalu, pevněji sevřel kopí, švihl rukou a hodil.
Ellad tušil, že to takhle nějak skončí, ale jeho rozhodnutí se tím nezměnilo. Vší silou mrštil prázdnou taštičkou do propasti, a potom už nebylo nic. Jen tma.


***


Hozená zbraň zasáhla Elladův hrudník a prudký náraz jej srazil z koně. Hoch dopadl na zem a zůstal nehybně ležet. Něco tu však nebylo v pořádku. Kopí nezůstalo v těle oběti, ale spadlo s tupým bouchnutím vedle ní. Urina to překvapilo. Zadržel svého hřebce, ale na dlouhé přemýšlení neměl čas. Údolí naplnil bojový pokřik útočících Hraničářů.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.02.2013, 21:14:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napínavé pokračování. Těším se na další část! Že je můj komentář krátký? Ano, ale s tím se nedá nic dělat. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 18.02.2013, 8:22:25  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i za komentář - nevadí, že je krátký.
Měj se.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Růža pro Bacha
Bajaja
Status Moriendi...
Pump
Byla to dobrá h...
pedvo
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr