obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Mezi Hraničáři ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 24.02.2013, 21:45  
10. kapitola
 

Bylo po boji. Rozzuření Hraničáři neušetřili nikoho z černooděnců. Smrti vlastně unikli jen ti, kteří zahodili zbraně a utekli do skal. Ti se také vrátili do Bartheku a podali Argaaně zprávu o neslavném konci výpravy i o zničení Linhiru. Bylo po boji a Robert přiběhl k chlapcovu nehybnému tělu jako první. Ellad ležel tváří k zemi a nejevil známky života.
„To ne,“ vydechl s nezastíranou bolestí prošedivělý muž. Přiklekl k chlapci a opatrně jej otočil na záda. Hoch tiše zasténal a s chroptěním lapal po dechu. Z tržné rány nad pravým obočím mu vytékal slabý pramínek krve.
„Je živý,“ s úlevou vzdychl Viggo a poklekl vedle Roberta. Stejně tak Collin.
„To nic. Nic mi není,“ ujišťoval rychle všechny tři Ellad. Zvedl se do sedu, setřel si krev z obličeje, a pak si rukou pomalu přejel po hrudi.
„Opravdu nic?“ stále nevěřil Robert.
„To kopí by propíchlo kance,“ přidal se Collin.
Na to hoch neřekl nic. Jen si ještě jednou přejel rukou přes roztržený oděv na prsou, potom sňal z krku pořádnou dírou ozdobený plátěný pytlík a Linhir se mu přitom vysypal do klína. Všichni údivem oněměli. Robert, Viggo, Collin i Hraničáři, stojící v půlkruhu kolem. Všichni tiše hleděli na stříbřitě zářivý drahokam.
„Tak to se ti teda povedlo,“ pronesl obdivně Collin a prolomil tím ohromené mlčení.
„Jo, to tedy jo,“ souhlasil s mladíkem Robert.
„Mohu?“ zeptal se potom Ellada, a když hoch přikývl, natáhl se po Linhiru. Pomalu, téměř s bázní uchopil ten bájemi opředený kámen a zvedl jej z chlapcova klína. Kochal se jeho krásou a prsty lehce přejížděl různě velké vybroušené plošky na jeho povrchu. Náhle se však zarazil. Plošší stranu drahokamu hyzdila mělká jamka a z ní vycházející škrábanec.
To kopí. Pochopil po chvilce a pohlédl zpátky na Ellada. Hoch kajícně sklonil hlavu, sklopil oči a... Ošklivě mu zakručelo v břiše.
„Takže si promluvíme později,“ řekl s pobaveným úsměvem černě oděný muž, schoval Linhir do koženého obdélníkového pouzdérka, které měl dvěma řemínky připevněné k opasku a připravené právě pro tuto příležitost, a pomohl Elladovi na nohy.
„V pořádku?“ ujistil se potom.
„V pořádku,“ potvrdil chlapec, přistoupil k Raulovi, jednou rukou se přidržel sedlové hrušky a druhou pohladil vraníkovu hustou černou hřívu. Valach k němu otočil hlavu a otřel si čelo o jeho hrudník. Hoch se na něj usmál.
Mezitím už vstal i Collin s Viggem a starší z obou začal vydávat rozkazy k odjezdu. Hraničáři se rozešli splnit své povinnosti a za deset minut byli všichni připraveni opustit bojiště. Pod Viggovým vedením se vrátili dolů k bystřině, zabočili doleva a pokračovali dál ve směru jejího toku až ke konci údolí. V zástupu za sebou projeli krátkou a úzkou roklí a ta je zavedla do protáhlého zatravněného dolíku obklíčeného ze všech stran příkrými skalními stěnami. Místo jako stvořené k jídlu a odpočinku.
Jídlo. Ano. Ellad už hlady téměř šilhal. V břiše mu hlasitě kručelo a prázdný žaludek trápily bolestivé křeče. Musel však ještě pár minut vydržet. Raul měl přednost. Takže jako všichni kolem se i on po sesednutí postaral nejprve o koně, a až potom sám o sebe. No, vlastně to bylo tak, že mu jídlo přinesl Collin. Hoch dostal svůj příděl ze společných zásob – pořádný kus studené dančí pečínky a tři krajíčky křupavého Ronelu. Stejný díl jako ostatní Hraničáři. Poděkoval lehkým pokývnutím, usedl vedle blonďatého mladíka do trávy a s pocitem dokonalé blaženosti se pustil do té dobroty. Ukusoval si, žvýkal, polykal a přitom se rozhlížel kolem sebe. Divoká krása hor, průzračně čistý vzduch, azurově modré nebe, příjemně teplé sluneční paprsky a on v kruhu Hraničářů. Přesně tak, jak o tom vždycky snil. Nádhera.
Ale, co to...? Zamračil se a vzápětí zesmutněl. Kus stranou ležela tři nehybná těla. Tři Hraničáři zaplatili bitku s černooděnci životem. Hoch odvrátil zrak. Kouzlo předchozí chvíle bylo pryč, stejně jako opojný pocit radosti a štěstí. Polkl poslední sousto, otřel si mastné ruce o kalhoty, zkřížil je na pokrčených kolenou, opřel o ně bradu a zahleděl se kamsi před sebe.
„S tím se nedá nic dělat, Chodče. I tohle patří k Hraničářskému řemeslu,“ promluvil na chlapce Viggo a sedl si blíž k němu. Sledoval prve jeho pohled, a tak věděl, na co jeho žák právě myslí. Neposlušný žák. Vždyť...
„Tak povídej, uličníku. Jak jsi přišel k tomu pokladu a co tady vlastně děláš? Neměls být náhodou teď doma na statku?!“ vybídl Ellada k vyprávění Robert a vyrušil tak jeho i Vigga z neveselých úvah o životě, smrti a o tom co by, kdyby. Muž se svými slovy sice snažil o přísnost a jakousi výčitku, ale hlas ho zradil. Nebylo v něm ani stopy po hněvu. Nesl v sobě jen velkou úlevu a
také - zvědavost.
Hoch už při Viggových slovech zvedl hlavu ze skrčených rukou, stočil svůj pronikavý modrý zrak z Hraničářského vůdce na Roberta a spustil. I kolem sedící Hraničáři ztichli a poslouchali. Nikdo ho nepřerušil, jen Robertovi uklouzla tři krátká slůvka hned na začátku jeho vyprávění.
„Tak oni taky,“ hlesl bývalý Orrinorský rytíř, když chlapec přiznal Robinovu a Danovu spoluúčast, a pak promluvil jako první, když hoch skončil. „Ani nemám sílu se na vás zlobit,“ povzdechl s klidnou odevzdaností. „Provedli jste to skvěle.“
„Jo, a měli jste přitom víc štěstí než rozumu,“ nezůstal se svým komentářem pozadu Viggo. „Kluci vyvázli úplně bez úhony a ty sis odnesl jen mělký šrám a bouli na čele, ale uvědomuješ si, co všechno se vám mohlo stát?! Zasloužili byste...“
„Jedině pochvalu. A pořádnou,“ skočil svému vůdci neslušně do řeči Collin a pár Hraničářů podpořilo jeho slova souhlasným mručením.
Viggo poraženecky zavrtěl hlavou, zatímco Elladovi zčervenala tvář pořádným ruměncem. Rozpačitě sklonil hlavu, zadíval se na své ruce a nevěděl, co říct.
„A co se vlastně stalo na Aldoru?“ zeptal se až po chvilce, hlavu zase zvedl a pohlédl nejprve na Roberta, a potom na Vigga.
„To přesně nevíme,“ ujal se slova Robert, ač otázka nebyla určena přímo jemu. „Přijeli jsme pozdě. Ostrov jsme našli opuštěný, stejně jako blízkou osadu ležící na břehu jezera. Domy byly vypálené, ale mrtvých jen málo.“
„Ano, a byli to většinou muži, ženy jen asi čtyři,“ doplnil Roberta Viggo. „Je to divné.“
„Na tom nic divnýho neni,“ neudržel svůj prostořeký jazyk v klidu Collin. „Když na tom vostrově bydlely samý ženský, tak v tý vesnici museli bejt zase chlapi, ne?! Jak jinak by ty čarodějky mohly mít děti, to dá přece rozum. Vo hodně divnější je, proč se někam neschovali. Všichni i s tim šutrem. Když čarodějky uměj vidět budoucnost, museli vo tom nájezdu přece vědět. Stejně jako tvoje žena, pane Roberte.“
„Na tom něco je,“ připustil oslovený muž. „Taky mě to už napadlo. Celé to prostě nedává smysl,“ zavrtěl nechápavě hlavou a rukou se dotkl koženého pouzdra na svém opasku. „No, hlavně, že to dobře dopadlo. Linhir je v bezpečí.“
„Roberte, ukaž mi ho, prosím. Ještě jsem neměl čas pořádně si jej prohlédnout,“ ozval se Ellad a i ostatní projevili zájem blíže se podívat na bájný kámen.
Robert se usmál, rozepnul pouzdro, vyndal z něho drahokam a předal ho chlapci. Ellad uchopil ten drahocenný poklad oběma rukama a pozorně, ze všech stran si ho prohlédl. Linhir byl ovál velký jako otevřená ženská dlaň s jednou stranou mírně vypouklou a tvořenou množstvím umně vybroušených plošek ve tvaru nepravidelných pětiúhelníků. Druhou stranu měl drahokam naopak z větší části dokonale hladkou a plochou. Jen asi prst široký, lehce zkosený okraj zdobil výbrus. Tedy, původně byla tato strana hladká, teď ji ale hyzdil důlek se škrábancem. Hocha tohle hrubé narušení výjimečnosti a krásy kamene mrzelo, i když věděl, že právě proto nepřišel o život. Ano, Linhir byl nádherný a Ellad od něj nemohl odtrhnout zrak. Tiše obdivoval nejen jeho tvar, ale i barvu. Zvláštní a úchvatnou. Nic podobného dosud nespatřil. Kámen byl vlastně průhledný, přesto... Od vybroušených pětiúhelníků na jeho povrchu se odrážely sluneční paprsky, takže vypadal zlatý i duhový. Zároveň zevnitř jaksi stříbřitě zářil, svítil, leskl se. Hoch marně hledal správný výraz, který by ten jev přesně vystihoval.
Ještě chvíli okouzleně hleděl na bájný poklad ve svých rukách, a pak ho se zklamaným vzdychnutím předal Viggovi. Mladý muž Linhir prozkoumal stejně pozorně jako Ellad a po chvilce ho předal dál. Takhle kámen prošel postupně rukama všech Hraničářů a každý se mohl pár minut nerušeně kochat jeho krásou. Také se každý zarazil a zamračil při pohledu na důlek se škrábancem.
„Kdo to, sakra, udělal?!“ vybuchl hněvivě Collin, který si prohlížel Linhir jako poslední. Mladík měl se sebeovládáním vždycky potíže a ani teď neudělal výjimku. Tichý nesouhlas mu byl zkrátka zcela cizí. „Takhle ho zhyzdit...! Useknout tomu darebákovi ruku!“ nadával a vrátil drahokam Robertovi.
Ještě než pln vzteku dokráčel a znovu usedl na své místo v trávě, ozval se klidný, lehce pobavený mužův hlas. „Už je po smrti, mladíku. Ten darebák, jak říkáš. Kaz v drahokamu má na svědomí Urin, vůdce těch černooděnců.
Přesněji – jeho kopí.“
Blonďák v ohromení doširoka otevřel oči a nebyl sám. Překvapení se zračilo ve tvářích většiny Hraničářů.
„Takže... To potom,“ soukal ze sebe koktavě a nechtěl radši ani domyslet, co potom.
„Ano. Nebýt Linhiru, Ellad by tu s námi teď neseděl,“ uzavřel vážným hlasem Robert a pohlédl na chlapce.
Hoch seděl po jeho pravici, provinile sledoval stébla trávy před sebou a mlčel. V tu chvíli si nějak nebyl jistý, jestli má být na sebe pyšný nebo cítit hanbu. Ano, on Linhir zachránil, ale hned vzápětí zachránil Linhir jeho. Bylo to tak zmatené. Unaveně zívl a Robert se usmál.
„Klidně si zdřímni. Měls rušnou noc,“ pronesl s porozuměním, půjčil chlapci svůj plášť a pomohl mu ho roztáhnout.
Ellad na něj hned složil své divokou honičkou vyčerpané tělo, schoulil se na boku do klubíčka, další plášť, který přes něj přehodil nezvykle starostlivý Collin, téměř nevnímal, a mladíkovo „vyspi se, kluku,“ už opravdu neslyšel. Usnul jako špalek. Neslyšel proto ani blonďákova další slova.
„Viggo,“ oslovil svého vůdce trochu nesměle Collin. „Já to prve myslel vážně. Ten kluk si skutečně zaslouží pochvalu.“
„Za to, že neposlouchá?“ zvedl Viggo v úžasu obočí a otočil se k mladíkovi.
„Jo, pochvalu. A pořádnou,“ přidali se k blonďákovi dva nejblíže stojící Hraničáři a ostatní zpozorněli. I Robert hleděl se zvědavostí střídavě na Vigga a na Collina a čekal, jak rozmluva těch dvou dopadne. V žádném případě však do ní nechtěl zasahovat. Ať si to Hraničáři spolu pěkně vyříkají sami, on osobně by stejně nevěděl na čí stranu se dát. Pochvala nebo spíš pokárání? Ellad by podle něj zasloužil obojí. A Dan s Robinem také.
„Pochvalu nebo nějaké zvláštní vyznamenání,“ nevšímal si Collin Viggova zcela zřejmého nesouhlasu a pár kolem stojících mužů jej opět podpořilo. To blonďatému mladíkovi dalo odvahu k dalším slovům. „Co takhle vzít ho k nám?“
„To jako k Hraničářům?“ ujišťoval se Viggo a pomalu přistoupil ke Collinovi. Oba muži si teď hleděli přímo do očí a napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.
„Ano, k Hraničářům. Podle pravidel,“ přisvědčil mladík a uhnul pohledem. Sklopil svůj modrý zrak a tlumeně ještě dodal. „A neříkej, že bys to taky nechtěl.“
„Ne, nechtěl, Colline i vy všichni. Teď ještě ne,“ překvapil svou odpovědí Viggo. „Tak za prvé, to co vykonal, bylo jistě velmi odvážné a obdivuhodné, ale také krajně nezodpovědné. Ten hoch jednal přes přímý zákaz. On... Musí se naučit nejen šermovat a stopovat, ale i poslouchat.“
„Kdyby tě poslechl, jak by to dopadlo?“ vykřikl svůj názor jeden z mužů a druhý se k němu hned přidal. „Kde by byl Linhir teď?“
„Jo. Dobře to udělal,“ ozvaly se hlasy dalších Hraničářů.
„A za druhé,“ nedal se vyvést z klidu Viggo. „Chodec je příliš mladý.“
„Je mladej. Ale co všechno už dokázal?!“ ujal se zase slova Collin a znovu pohlédl svému vůdci do tváře.
„Ano, Viggo,“ zahučela ozvěna většiny mužských hlasů. „Zaslouží si to.“
„No, dobrá tedy,“ ustoupil nejvyšší Hraničář neochotně. „Popřemýšlím o tom.“
Pak vydal ještě několik pokynů, které se týkaly jejich dalšího pobytu v údolí. Bylo potřeba zajistit něco k večeři, takže do okolních skal vyrazila skupinka lovců, jiná odešla obstarat nějaké dřevo na oheň a zbylé Hraničáře čekal ten nejsmutnější ze všech úkolů. Pohřbít padlé druhy. Kopání hrobů tady v horách nepřicházelo v úvahu, ale všude kolem se povalovalo velké množství kamenů, a tak nad mrtvými zakrátko vyrostla nevysoká mohyla.


***


Ellada vzbudila pronikavá a nanejvýš příjemná vůně pečeného masa. Hoch ještě jednou začichal, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá a že je skutečně vzhůru, a otevřel oči. Údolí už ovládl večerní soumrak, ale jemu se přesto otevřel nádherný výhled. Pár kroků od něj hořel oheň a nad ním se na jednoduchém rožni připravoval zdroj té libé vůně. Jeden z Hraničářů pomalu otáčel pečínkou a Collin ji čímsi vydatně potíral. Hoch nedokázal ležet déle, zvedl se do sedu, vymotal se z pláště, který mu sloužil jako přikrývka, vstal a vydal se za blonďákem.
„A helemese, kdo se nám to vyhajal?“ zazubil se na chlapce dobrosrdečně mladík, skončil s potíráním a pokynul svému pomocníkovi, aby přestal točit rožněm.
„Co to je?“ zeptal se Ellad a ukázal na nádobku s tajemným mazadlem.
„Tohle?“ oddaloval odpověď Collin a spokojeně se šklebil. „To je můj vlastní vynález. Rozpuštěný tuk s trochou vody, s bylinkama a kořením. Velká dobrota, uvidíš. Teď pojď, pomůžeš mi. Budeš točit.“
Chlapec přikývl a následoval mladíka ke druhému ohni. I nad ním byl umístěn rožeň a i tady se peklo maso.
„Tak, teď pomalu otáčej,“ vybídl ho Collin, a když hoch poslechl, blonďák pečínku opět pečlivě potřel. Lépe řečeno opatrně polil, protože k tomu úkonu používal lžíci.
„Co to vlastně bylo za zvíře?“ zajímal se o původ masa při točení Ellad.
„Ňáká rohatá horská koza,“ poučil ho ochotně Collin, dal pokyn k přesunu k dalšímu ohni a cestou ještě doplnil. „Co bys tady taky chtěl jinýho ulovit.“
U třetího ohně s potíráním – poléváním končili. Blonďák na poslední pečínku spotřeboval zbytek kořeněného mazadla a spokojeně přitom pokyvoval hlavou. „Už to bude. Ještě tak patnáct, dvacet minut a můžeme začít okrajovat.“
Ellada jeho slova potěšila. Jak tak točil, vdechoval libou vůni a sledoval prskání kapajícího tuku i lákavě vypadající pečeni, dostával na ni stále větší a větší chuť.
Už, aby to bylo, pomyslel si a následoval Collina zpátky k prvnímu ohni. Tam se od něj odpojil, a zatímco mladík neustále pobíhal mezi pečínkami, on se vrátil na své odpolední nocoviště, sbalil oba pláště a s takto utvořeným balíkem přešel zase k ohni. Jeden z plášťů rozprostřel do trávy kousek od Vigga a usedl na něj. Vůdce Hraničářů jej přivítal lehkým pokývnutím a pokračoval v rozhovoru s Robertem a několika svými druhy. Hoch chvíli poslouchal, o čem si povídají, ale neznělo to moc zajímavě. Muži hovořili převážně o hospodářství v Aranhoru. Probírali ceny obilí, hovězího dobytka a koní a mluvili také o příšerném stavu některých kupeckých cest a silnic, takže skutečně nic zajímavého pro patnáctiletého kluka. Podíval se proto po Collinovi. Třeba už bude večeře.
A byla. Blonďák dal právě v tom okamžiku souhlas s postupným okrajováním všech tří pečení. Hraničáři zajásali – někteří v duchu, jiní klidně nahlas, a podnikli hromadný útok na nebohé kozy. U ohňů tak vznikly tlačenice, ale nikomu to nevadilo. Muži se obratně oháněli svými noži či dýkami, foukali si ukořistěné kousky horkého masa a vesele spolu vtipkovali. Také Viggo s Robertem a ostatními přerušili rozhovor a splynuli s nejbližší tlačenicí. Stejně tak Ellad. Vstal z rozloženého pláště, vytasil nůž, s mladickým nadšením se vrhl mezi hodující Hraničáře, a pak už i on koukal, aby nikoho nezranil nožem, krájel, foukal, polykal a... Collin měl pravdu, bylo to vynikající.
Po večeři Hraničáři rozebrali rožně, zbylé maso i s kostmi odložili stranou, aby vychladlo, a pak se rozesadili po skupinkách kolem ohňů a tlumeně si povídali. Jen Viggo ne. Mladý vůdce ani na chvíli nezapomněl na opatrnost a rozhodl se ještě zkontrolovat okolí tábora. Jen tak, pro jistotu. Nečekaný útok byl totiž málo pravděpodobný. Kdo by je také v tomhle liduprázdném kraji toužil přepadnout?
Přesně tuhle otázku položil Viggovi před obchůzkou Collin. Zkušenější Hraničář si však stál za svým. Bezpečnost nade vše. A tak si vysloužil společnost. Collin s Elladem šli s ním. Nepozorovaně se vytratili z tábora a tiše jako stíny ho obešli dokola. Viggo zprava, Collin s chlapcem zleva.
Nic podezřelého neobjevil ani jeden z nich, takže se spokojení vrátili zpátky k ohňům a připojili se ke všeobecné zábavě. Ellad usedl na již připravený plášť mezi Roberta a Vigga a do rozhovorů moc nezasahoval. Spíš poslouchal, snažil se všechno si vtisknout do paměti a také vzpomínal. Na Dana s
Robinem – zda-li pak se vymotali z neznámých hor, a kde teď asi jsou? A na matku – zase bude mít strach, protože on se nestihne včas vrátit. Vždyť nejpozději pozítří večer má být doma. Taková je dohoda.
No, moc dobře ji neplním, trápily chlapce výčitky svědomí. Smutně vzdychl a vstal. Chtěl být sám. Odešel od ohně a aniž by o tom nějak hlouběji přemýšlel, nohy jej zanesly ke koním. Několik zvířat ho pozdravilo tichým zaržáním a hoch mezi nimi neomylně poznal „hlas“ svého Raula. Usmál se a s pozvednutou náladou zamířil k vraníkovi. Pohladil ho, podrbal a tiše k němu promluvil, zatímco valach si třel čelo o jeho hrudník a zvědavě mu očichával kapsy.
„Stalo se něco?“ ozval se náhle za chlapcovými zády Viggův hlas.
„Ne, nic. Proč?“ hoch jemně odstrčil neodbytnou koňskou hlavu kousek stranou a otočil se k nečekanému návštěvníkovi čelem.
„Já jen... Vstal jsi a šels pryč,“ vysvětlil své obavy Hraničář.
Ellad sklonil hlavu a po chvilce váhání se Viggovi svěřil.
„O kluky strach mít nemusíš. Přes den bylo úplně jasno a oni podle slunce určitě našli správný směr. A tvá matka. Tam je to trochu složitější, ale...“ zauvažoval Hraničář. „Když mi slíbíš, že už na ni takhle nikdy nezapomeneš, pojedu s tebou domů a přimluvím se za tebe.“
„To bys vážně udělal?“ zvedl Ellad hlavu.
„Udělal,“ přikývl Viggo.
„Hm, ale ona... Stejně bude mít strach,“ znovu posmutněl Ellad a zase se zadíval na špičky svých bot.
„To jistě bude, s tím se naneštěstí nedá nic dělat. Ty si to však takhle lépe zapamatuješ a už to nebudeš opakovat. Takže, ujednáno?“
„Ujednáno,“ potvrdil Ellad a stiskl Viggovu nabízenou pravici.


***


Cesta zpátky do Aranhoru proběhla bez zvláštních příhod. Jeli poměrně rychle a odpočatí koně se tomu ani nebránili. Ochotně klusali vpřed a nesli své jezdce blíž a blíž k Eriadoru. Konečně, i oni věděli, že míří domů.
Ellad vedl svého Raula v přední části skupiny, jen kousek za Viggem, Robertem a Collinem a převážně mlčel. Stále jej trápily výčitky svědomí. Nezbavil se jich ani po Viggově opětovném ranním ujištění a náladu mu nezlepšil ani příslib Robertova doprovodu. Věděl, že se k ustarané matce nezachoval nejlépe a mrzelo ho to. Upřímně. Také ho trápilo, že nenarazili na Dana s Robinem. Prostě je nepotkali. Ani na pláni v podhůří Tarmenelu, ani v Kirských horách, ani na silnici v Aranhoru ne.
Proč na něj přátelé nepočkali? Vždyť jim přece řekl, že je dohoní? Klusali rovinatou krajinou Zelené planiny a on si znovu položil obě otázky, znovu se na ně pokusil odpovědět a znovu se mu to nepodařilo. A nepodařilo se to ani Viggovi, ani Collinovi, ba ani Robertovi ne. Žádného z nich nenapadl jediný rozumný důvod, proč se kluci alespoň nepokusili na zpozdilého kamaráda počkat a proč uháněli domů téměř stejně rychle jako teď oni. No, na druhou stranu, nemusel si s tím zase až tak moc lámat hlavu. Vždyť se stejně všechno dozví. Časem. V Eriadoru. Teď však ještě ne. Teď neodbočil s Hraničáři na lesní cestu k vesnici, ale pokračoval dál po silnici k domovu. S Robertem a Viggem po boku.
Pustil proto Dana i Robina z hlavy a soustředil se na to, co přijde. Co to bude, nevěděl, tušil to však. V duchu před sebou viděl matčinu smutnou, utrápenou tvář a od pláče zarudlé a opuchlé oči. Rozhodně třepl hlavou, aby tu ošklivou, ale zcela jistě pravdivou vidinu zahnal, a sledoval raději krajinu, kterou projížděli. Jaro už se plně ujalo své vlády. Vonělo ve vzduchu, v trávě kolem silnice zářilo sytou zelení, znělo radostným křikem ptáků a bzučel o něm hmyz. Jaro – příslib nového života. Ano, nového života. Jen, aby to nebyl život bez Eriadoru. Bez Vigga a Hraničářů. Bez Dana s Collinem. Hoch vzdychl a s obavou pohlédl před sebe. Statek už měli na dohled.
Na dvůr vjeli otevřenými vraty o patnáct minut později. Nikde nikdo.
„Matka je asi v domě a Waldor s Doganem nejspíš odešli na pastvinu k ovcím,“ poznamenal Ellad, zadržel Raula a sesedl. Jeho dospělí společníci jej následovali a stejně jako on se v lehkých rozpacích rozhlíželi po opuštěném dvoře.
A pak se náhle vyplnila chlapcova vidina. Z domu vyšla Lea a vypadala přesně tak, jak si ji hoch představoval.
„Oh, Ellade!“ přivítala ho přidušeným, úlevným výkřikem, vrhla se k němu a on k ní. Objali se a Robert s Viggem jen spokojeně přihlíželi. Věděli, že i na ně přijde řada. Za chvíli.
Lea pustila syna ze své náruče dříve než obvykle. Odvrátila se od něho, přivítala oba muže a s úsměvem je pozvala do domu. Hoch však poznal, že se za její srdečností skrývá hněv. Zlobila se – hodně a na něj. S tíživým pocitem viny se ujal koní. Odsedlal je, napojil, zkontroloval jim kopyta a nakonec je po jednom odvedl do výběhu k Varrovi, aby se napásli a po libosti vyváleli. Pracoval rychle a úsporně. Přesto pečlivě, ale moc nad tím nepřemýšlel. V duchu se zabýval spíš tím, co bude dál. Čeká ho jen hubování nebo i trest? A jaký trest? Zakáže mu matka Eriador? Změní jejich dohodu?
Všechny tyhle otázky se mu honily hlavou stále dokola a on věděl, že odpovědi se zakrátko dozví. Bude se však potom cítit lépe?
Záleží na tom, vzdychl. Zavřel ohradu za posledním koněm a vydal se zpátky. V bráně statku potkal Waldora, který se právě vracel od ovcí, a strýc jej přivítal s úsměvem. Pravačkou ho objal kolem ramen a v tomhle přátelském držení pak společně vešli do dvora a dál až k domu. Šedý vlčák Dogan je celou cestu nadšeně obíhal, vrtěl ocasem a kňučivě poštěkával. Prostě – samá radost, žádný hněv. Chlapce v tu chvíli napadlo, jak by bylo krásné, kdyby to jeho matka cítila také tak, ale tušil, že to není možné. Ona si prožila víc než dvacet čtyři hodin strachu. Zbytečného strachu o jeho život, protože on nedodržel, co slíbil dodržovat. Provinil se, a proto – staň se, co se stát má.
S tím vešel do kuchyně a Waldor za ním. Starší muž zamířil ke stolu, kde už seděli Viggo s Robertem a pochutnávali si na plátcích studeného, lehce prorostlého uzeného, k nimž přikusovali krajíčky ráno upečeného, voňavého chleba. Waldor se s nimi pozdravil, zabral jednu ze dvou zbylých prázdných židlí a i on si nabídl svůj díl z pokrmu na stole. Ellad polkl sliny, které se mu nahromadily v ústech při pohledu na hodující muže, odkráčel si do pokoje pro židli a teprve potom usedl ke stolu. Ukrojil si tenký plátek uzeného, z ošatky sebral poslední krajíc chleba, s chutí se zakousl do té dobroty a se zkroušeným výrazem ve tváři čekal kázání.
Přišlo hned po jídle. Lea dosmažila poslední čtyři medové placičky, přesunula je z horké pánve na velkou mísu k ostatním a otočila se čelem do místnosti. Upřela své hnědé, dlouhým pláčem poznamenané oči na syna a bez ohledu na hosty jej ostře pokárala.
„Tak, co mi k tomu řekneš?!“ žádala nakonec o vysvětlení.
Ellad k ní zvedl výčitkami ztrápenou tvář a tichým hlasem se jí omluvil. Uznal svou chybu, požádal o prominutí a slíbil, že už se to nikdy nestane. Leu jeho pokora a kajícnost dojaly. Hněv ji přešel a oči se jí znovu zalily slzami. Aby je skryla, otočila se zpátky ke kamnům, chopila se mísy s placičkami a přenesla ji na stůl. Pak s unaveným povzdechem usedla na poslední volnou židli a už normálním, klidným hlasem se obrátila k Robertovi. „A to jsme si mysleli, že bude ve větším bezpečí. Mysleli jsme si, že se díky Eriadoru a Hraničářům přestane toulat. Že prostě skončí všechny ty jeho osamělé průzkumné cesty do neznáma.“
Znovu smutně vzdychla a v kuchyni zavládlo úplné ticho. Waldor se jako vždy držel stranou a do výchovy syna sestře nemluvil. Viggo si vůbec netroufal do rozmluvy zasáhnout – jako cizinci mu to ani nepříslušelo, jen v jeho hlavě dozrálo důležité rozhodnutí. Rozhodnutí, které měla na svědomí právě poslední slova mladé ženy. A Robert? Robert prolomil po pár úderech srdce to nepříjemné mlčení. Seznámil Leu a Waldora s událostmi posledních dní, označil chlapce za hrdinu a na dotvrzení svých slov ukázal oběma zachráněný Linhir. Waldor i Lea si drahokam prohlédli s podobnými pocity jako Hraničáři před nimi. S obdivem, úctou a lehkým zamračením. Na původ jediného kazu v bájném kameni se však nezeptali a Roberta ani nenapadlo, aby s tím sám začínal. Nechtěl už tak dost vystrašené matce vyprávět o jistém kopí, které málem ukončilo život jejího syna.
Viggo s Elladem se o tom také ani slovem nezmínili, a tak to byla jediná věc z chlapcova velkého dobrodružství, která Lee zůstala skryta. Mladá žena vrátila drahokam zpátky Robertovi a vybídla své čtyři spolustolovníky, aby ochutnali placičky a najedli se do sytosti. K synově výpravě na Aldor se už nevyjadřovala, místo toho vstala, zapálila svíčky, protože místnost již ovládlo večerní šero, a nalila každému hrnek kozího mléka, zatímco Waldor s Elladem odešli ven zahnat na noc ovce a zavřít koně.


***


Uběhl týden a Ellad byl už zase na cestě. Pravda, chtěl sice původně zůstat doma déle, matce pro radost, ale nevydržel to. A tak teď uháněl známou stezkou na západ do Eriadoru a neskutečně se tam těšil. Běžel po svých, protože Raula s sebou odvedli při odjezdu Viggo s Robertem, a k vesnici dorazil krátce před polednem. Nahoře na svahu se zastavil, chvilku se vydýchával, a potom se rozhlédl po pastvinách. Hledal koně a s nimi Dana.
Našel je téměř okamžitě a volným krokem se vydal přímo k nim.
„Chodče!“ přivítal ho pár minut nato s neskrývaným nadšením Dan. Vyskočil na nohy a sevřel lehce zmateného přítele v bratrském objetí. „Tak rád tě vidím.“
Ellad přátelské přijetí čekal, ale tohle?! Nejdřív jede tak rychle, že jej nelze dohonit, a teď mě vítá, jako kdybych... Nechápal. Jemně se vymanil z Danova srdečného a nezvykle dlouhého sevření, odpověděl mu na pozdrav a kývnutím pozdravil i Giona, o pár let mladšího hnědovlasého klučinu s oválným obličejem a tmavýma očima, který za nimi občas zašel a byl tu i nyní. Seděl v trávě, ruce měl položené na pokrčených nohou a se zájmem je sledoval. Ellad od Dana trochu odstoupil, spustil své štíhlé tělo vedle Giona a s lehkou výčitkou požádal kamaráda o vysvětlení.
Dan vzdychl – výčitka mu neunikla. Také se posadil a začal. Vypověděl všechno, co se událo od chvíle, kdy se v Tarmenelu rozloučili, a Ellad se tak dozvěděl, že zachráněné dívky skutečně patřily k Aldorským čarodějkám. Jmenovaly se Tanja a Tena a byly to sestry – dvojčata. To ony dostaly za úkol střežit a opatrovat bájný Linhir poté, co nadanější Tena spatřila ve snu útok černooděnců. Ostatní čarodějky z ostrova odešly. Tedy ne všechny, pár jich zůstalo, aby černooděnci nepojali podezření. Černooděnci a Argaana. Tena s Tanjou totiž také zůstaly, protože věděly. Věděly, že utéct s drahokamem nestačí. Argaana by je nemilosrdně štvala po celém poloostrově a dříve či později by dosáhla svého. Ne, pro bezpečí Lihniru i samotných čarodějek musela ta žena uvěřit, že je kámen ztracen. Navždy. Prostě zničen a to se podařilo.
Obě sestry věděly o příjezdu chlapců do hor i o svém vysvobození. A věděly také o něm, o Elladovi. Díky Teniným jasnozřivým snům znaly budoucnost. Ne však úplně přesnou. Dívka viděla pouze útržky. Viděla, jak Ellad bere Linhir Urinovi, divokou honičku v horách, vhození prázdné taštičky do propasti a také... Ano, vržené kopí narážející do Elladovy ničím nechráněné hrudi. Hoch konečně pochopil. Proto Dan s Robinem nečekali a spěchali zpátky. Proto ho Dan tak vřele vítal. Oba uvěřili, že je po smrti. A věřili tomu i všichni v Eriadoru. Až do návratu Hraničářů.
A kde byly krásné čarodějky teď? Odjeli. S Robertem, s Robinem i s Linhirem. Kam? To Dan nevěděl. Tušil však, že je to tak správně. Už jen proto, že Robin a Tanja v sobě nejspíš našli zalíbení.
V tom mu dal Ellad za pravdu.
„Takže Robin se zakoukal do čarodějky? Asi je to dědičné,“ poznamenal se smíchem. Pak oba ztichli a té chvilky okamžitě využil až dosud mlčící Gion.
„A hádej, co je tady nového?“ obrátil se na Ellada a oči mu přitom zářily pýchou a radostí.
Ellad na něho upřel svůj pronikavý modrý pohled, pokrčil rameny, zavrtěl hlavou na znamení, že ho nic nenapadá, a se zvědavostí sobě vlastní čekal na odpověď. Nedočkal se jí však kupodivu od Giona.
„Vzali ho ke koním. Bude teď pást s vámi,“ vyřkl tu novinu lehce znuděný dívčí hlásek a ke klukům se došourala drobná, hubená, nakrátko ostříhaná holčička, která jako by Gionovi z oka vypadla.
„Teda, Illo. Taky všechno zkazíš,“ zlobil se nejmladší ze sedícího hloučku. „Já jsem mu to měl říct. Já.“
„Tak to je skvělé. Konečně se ti tvé velké přání splnilo,“ usmál se na uraženého klučinu s nepředstíranou radostí Ellad, protože věděl, jak se mu koně líbí, a zakaboněnému chlapci se po jeho slovech tvář zase rozjasnila.
Mezitím se holčička Illa, mimochodem Gionova o rok a půl mladší sestra, pohodlně usadila vedle Dana a rozpustile se na bratra zašklebila. Jen tak, aby ho ještě trochu pozlobila, a potom s klidnou důstojností vyřídila všem třem zprávu, se kterou byla na pastvinu vyslána. „Collin vám vzkazuje, že máte dneska zahnat koně dřív. Ještě před západem slunce.“
„A proč, to ti náhodou neříkal?“ zajímal se hned Ellad a i Dan s Gionem hořeli zvědavostí.
„Ne, neříkal,“ pronesla holčička důležitě. Opřela si bradu o ruce zkřížené na pokrčených kolenou a zadívala se ke stádu. Vážný výraz jí spadl z tváře jak špatně upevněná maska a její rty zvlnil pobavený úsměv.
Chlapcům změna v dívčině obličeji neunikla, a tak i oni pohlédli na koně a ani oni se pak neubránili úsměvu. Kolem svých poklidně se pasoucích matek skotačila dvě nedávno narozená hříbata a předváděla dětem přímo neskutečné divadlo. Rychlý cval na ještě značně vratkých, dlouhých nožkách střídala náhlá zastavení a občas i nějaké to vyskočení všemi čtyřmi do vzduchu a prudké vykopnutí zadníma nohama. Roztomilé to bylo a děti od dovádějících koníků nedokázaly odtrhnout oči. Mlčely a sledovaly hrátky obou hříbátek, dokud se mláďata neunavila a s pošviháváním krátkých ocásků se nevrátila ke svým matkám.
„A to tady jako zůstaneš?“ zamračil se Gion na sestru a porušil tak kouzlo předchozích okamžiků. „Ty se nemusíš vrátit?“
„Musím,“ pohodila Illa vzpurně hlavou. „Ale je mi to jedno. Radši tu budu s vámi.“


***


Chlapci s Illou zahnali koně přesně podle vyřízeného vzkazu. Asi půl hodiny před tím, než slunce zmizelo za lesem na západě. U stájí už na ně čekal Collin. Tedy, hlavně na...
„Připrav si Raula, Chodče. Odjíždíme,“ oslovil chlapce nezvykle vážným hlasem.
„Teď večer? Kam?“ chtěl okamžitě vědět Ellad a i ostatní byli zvědaví na mladíkovu odpověď.
Collin však jen zavrtěl hlavou a nahlas neřekl jediné slovo. Místo toho se rozhlédl po svém Wickovi, a když ho ve stádě našel, vyrazil rozhodným krokem přímo k němu. Chytil ho, vlídně na něj promluvil, nasadil mu ohlávku a odvedl valacha kousek stranou, aby jej mohl v klidu nauzdit a nasedlat, zatímco naprosto zmatený Ellad těkal pohledem z Dana na Giona, z Giona na Illu a z Illy zase zpátky na Dana. Hledal u nich nějaké vysvětlení nebo alespoň náznak vysvětlení, protože blonďák se takhle tajnůstkářsky obvykle nechoval. Mlčení a vážná tvář mu byly zcela cizí. Dana, Giona a Illu však svým jednáním mladík překvapil také, a tak ti tři jen vrtěli nechápavě hlavami a krčili neurčitě rameny.
„Budeš tam jen tak stát a koukat, kluku, nebo uděláš, co jsem ti řekl?“ houkl na Ellada s úšklebkem Collin a to chlapce rozhýbalo. Chytil Raula, uplatil ho kouskem tvrdého chleba, který vytáhl z kapsy, chvilku počkal, než ostatní tři děti zaženou zbylé koně do stáje, a pak zavedl vraníka ke Collinovi s Wickem. Rychle ho vyčistil a připravil k odjezdu. Na mladíkův tichý pokyn si přehodil přes ramena silný, tmavý plášť s kápí, ještě naposledy dotáhl sedlový řemen, vyhoupl se do sedla a následoval Collina k jižní bráně Eriadoru.
Žhavý sluneční kotouč právě mizel za střapatým okrajem lesa a stále ještě poněkud z míry vyvedený Ellad si ani nevšiml Laury s Juditou stojící uprostřed cesty k druhé bráně vesnice a vyprovázející ho pohledem. Čeho si však chlapec všiml, byly dvě pochodně připevněné k Wickovu sedlu. Takže pojedeme i potmě. Kam asi? Co má tohle všechno znamenat? Jedná se snad o nějaký další bojový úkol, který je součástí Hraničářského výcviku? To by s nimi potom ale jel i Dan nebo by o tom alespoň něco věděl. A také, Collin jejich cvičení nikdy nebral takhle zatraceně vážně. Vždycky vtipkoval, pobaveně se šklebil a
hlavně – všechno jim vysvětlil. Žádné mlčení jako teď.
Je to záhada. Copak jsem něco provedl? Ach, jo. Otázky, otázky, otázky a odpověď žádná. Vzdychl si, popohnal Raula, aby za starším druhem moc nezaostával a chvíli se snažil určit jejich cíl podle směru, kterým se ubírali. Jeli lesem, smrkovým – jak v Aranhoru také jinak, a stále se drželi cesty v podobě od vozů vyjetých kolejí. Slunce zapadlo někde za jejich zády, jeli tedy k východu nebo jihovýchodu. Ellad si nebyl jistý. Mezi stromy se stmívalo rychleji než v otevřené krajině a houstnoucí šero chlapce mátlo.
Takže zase nic. Budu se muset prostě nechat překvapit, usoudil nakonec a své snažení vzdal. S tichou odevzdaností se nechal vést stále větší temnotou do neznáma.
Náhle Collin před ním nečekaně zastavil Wicka a hoch měl co dělat, aby Raul do hnědého valacha nevrazil. Uhnul s vraníkem kousek stranou a také zůstal stát. Blonďatý mladík se o jeho jezdecké trampoty ani trochu nezajímal. Soustředil se na něco zcela jiného. Od sedla odvázal jednu z pochodní, pak okolní čerň prozářila malá jiskřička a hned vzápětí pochodeň vzplála. To ostré světlo na okamžik oba oslepilo, ale jen nakrátko. Po pár vteřinách si jejich oči zvykly a oni mohli pokračovat dál. Pořád dál po cestě vyjeté koly mnoha vozů a protínající bezejmenný smrkový les jak obrovská sečná rána. Čadivé světlo pochodně vytvářelo na kmenech stromů i mezi nimi mihotající se strašidelné stíny a oni vedli své koně pomalým krokem a mlčky stále vpřed. Čas jakoby se zastavil a les se zdál nekonečný.
Ellad velmi brzy ztratil pojem o tom, jak dlouho jedou i kam vlastně jedou. Tedy, kterým směrem. Všechno, co právě prožíval, se mu jevilo jako značně zvláštní a jaksi neskutečné. Byl zvědavý, napjatý k prasknutí a naprosto bdělý. Smysly měl podivně zostřené a ani stopa po únavě. Spát se mu prostě vůbec nechtělo.
Stále jeli krokem, stále mlčeli a první pochodeň už dohořívala. Collin zadržel Wicka, předal ji Elladovi, uvolnil si tak ruce a sáhl po druhé. Zručně pochodeň zapálil o zbytek té první a oba zase pokračovali v cestě. Opět bez jediného slova, ale... Ellad si všiml, že se krajina kolem nich začíná měnit. Mezi stromy se stále častěji objevovala skaliska a chlapci připadalo, že jsou čím dál větší. Jak postupovali dál a dál tmavou nocí, tak se z balvanů postupně stávaly skalky, skály a hory.
Bílé hory. Ano, jsme v Bílých horách nebo někde blízko, pomyslel si Ellad, když Collin náhle znatelně změnil směr. Zabočil s Wickem doprava, opustil cestu vyjetou od vozů a hoch ho následoval. Navedl Raula za ním na užší, spíš stezku než cestu a společně pak pokračovali pořád dál a dál do nitra Bílých hor.
Když dohořela i druhá pochodeň, Collin opět zastavil. Sesedl, povolil Wickovi sedlový řemen a uvázal ho u nejbližšího smrku. Ellad udělal to samé a s napětím a zvědavostí vystupňovanou do krajnosti čekal, co se na malém zatravněném plácku bude dít.
„Tady si chvilku odpočineme. Máme čas,“ sdělil chlapci konečně alespoň něco mladík a posadil se.
Ellad složil tělo vedle něj a zoufale toužil po vysvětlení. Z těch dvou vět pochopil, že tady se ještě nic dít nebude. Tak kde tedy? A co? Na co mají čas?
Se špatně skrývanou rozmrzelostí se rozhlédl kolem a neopomněl se podívat také na oblohu. Stále byla tma, ale už ne tak černočerná. Noc pomalu ustupovala rodícímu se dni. Hoch vzdychl. Nejraději by vyslovil všechny své otázky nahlas, ale vytušil, že by mu to k ničemu nebylo. Collin byl normálně velmi upovídaný, a když teď mlčel, měl k tomu jistě nějaký důvod. Odpovědí by se tedy pravděpodobně nedočkal. Ale proč? Proč to mlčení?
„Jsi zvědavý?“ porušil nečekaně ticho mladík a dovolil si úsměv, který však Ellad díky temnotě neviděl. Spíš ho vytušil.
„Hrozně!“ vyhrkl a otočil se k blonďákovi s nadějí, že se teď snad konečně dozví víc, ale Collin jen pokýval hlavou, což hoch opět neviděl, pohodlně se natáhl a zase se zahalil mlčením.
Ellad v duchu zaklel, ale najevo nedal nic. Lehl si a pohled upřel přímo před sebe, to jest na nebe. Noc se loučila, den přicházel a oči se začaly zavírat...
„Tak vstávej, Chodče. Jedeme dál,“ zavelel zase naprosto nečekaně Collin a vytrhl tak Ellada z blaženého polospánku.
Hoch sebou trhl a na nohy se stavěl s mohutným zíváním. Collin ne. Vyskočil s chutí, přistoupil těsně k chlapci a položil mu ruku kolem ramen.
„Teď mě poslouchej, Chodče. Nasaď si kápi a nesundávej ji, dokud na tebe nekývnu. Nemluv, dokud nebudeš vyzván, a tohle si dej za opasek. Použiješ ho, až přijde čas,“ s těmi slovy předal chlapci jeho nůž a zároveň jej velmi krátce, ale důrazně upozornil na drobnou jizvu na dlani své levé ruky.
Ellad zase nechápal. Schoval zbraň tak, jak mu Collin řekl, strnule následoval blonďáka ke koním, dotáhl Raulovi popruh, vyhoupl se do sedla a skryl si hlavu kápí. Znovu se nechal vést do neznáma a v jeho nitru vládl nepopsatelný zmatek. Collinovy pokyny mu nejspíš měly pomoci, měly jej uklidnit, napovědět mu, ale jejich účinek byl zcela opačný. K předchozím otázkám se přidaly další a odpověď opět žádná. Jen mlčení. To byla také jediná věc, kterou z mladíkova proslovu pochopil. Mlčení. Ale proč?! Chtělo se mu křičet.
Proč ty zatracený tajnosti? Proč musim bejt zahalenej v plášti? Na co budu potřebovat nůž a co ta jizva? Budu snad muset někoho pořezat? Někoho nebo snad sám sebe? Sakra! Sakra! Sakra! Klel v duchu, ale Collina poslechl. Nevydal ani hlásku a mlčky mladíka následoval stále dál do nitra hor. Tma zmizela a krajinu kolem nich ovládlo bezbarvé jitřní šero. Stromy, skály, křoviska i oni sami se teď oděli do různých odstínů šedi a také se ochladilo. Takže Ellad byl za dlouhý, teplý plášť na jednu stranu vděčný, přesto však...
Myšlenku nedokončil. Strmé skalní stěny, které je už pár desítek kroků svíraly v úzké soutěsce, náhle ustoupily kamsi do pozadí a před nimi se otevřelo údolí. To však nebylo důvodem k přerušení toku jeho myšlenek. Údolí samo o sobě ne, ale velké množství ozbrojenců střežících jeho ústí. Ellad i Collin stáli náhle tváří v tvář přesile podmračeně se tvářících, šedohnědozeleně oděných mladých mužů se zbraněmi připravenými k boji. Někteří měli v rukou luky se založenými šípy připravené k výstřelu, jiní svírali krátké meče nebo tesáky a další...
Ale to jsou přece - Hraničáři. Docházelo Elladovi, jak se pár kroků za Collinem pomalu blížil k těm podivným neznámým, až čtyři koňské délky před nimi zůstali oba stát.
Ano, jsou to zcela jistě Hraničáři. Tak proč...? Myšlenku opět nedokončil, protože...
„Proč jsi přivedl toho mu... mladíka?“ Ozval se zpoza té lidské, zbraněmi se ježící hradby vážný a důvěrně známý Viggův hlas.
„Přivedl jsem ho, aby se stal jedním z nás,“ pronesl obřadně Collin a zmatený Ellad konečně všechno pochopil.
Přijímání k Hraničářům, blesklo mu hlavou, zatímco blonďatý mladík po jeho boku pokračoval. „Bezmezně mu důvěřuji a zaručuji se za něj.“
Po těch slovech si Collin sňal z hlavy kápi pláště, lehce kývl na Ellada a hoch jej okamžitě napodobil.
„Dobře,“ znovu se ozval Viggo. „Nechte je projít.“
Muži na rozkaz svého vůdce sklonili zbraně, trochu se rozestoupili a před oběma jezdci se tak vytvořila úzká ulička, na jejímž konci stál Viggo. Ulička, kterou bylo vidět až na velký, bílý, kamenný blok uzavírající druhou stranu údolí. Collin sesedl a Ellad učinil totéž. Koní se ihned chopili dva z nejblíže stojících Hraničářů a oba mladíci se pěšky vydali uličkou k Viggovi. Ellad kráčel za Collinem a připadal si jako ve snu. Stále nemohl uvěřit, že je to pravda. Už za pár okamžiků z něj bude Hraničář. Skutečný Hraničář. Při té představě jej polilo horko a srdce mu bušilo až v krku. Aby se trochu uklidnil a neudělal snad nějakou hloupost, zvědavě se rozhlédl kolem. Uličku Hraničáři úmyslně vedli středem oválného údolí obklíčeného ze všech stran příkrými skalními stěnami, na nichž byly pravidelně rozmístěné kovové držáky s hořícími pochodněmi. Ty malé ohníčky lemovaly v úhledné řadě údolí po chlapcově levé i pravé ruce a propůjčovaly mu zvláštní, slavnostní vzhled ještě umocněný vážnými a nehybnými tvářemi všude kolem stojících mužů a korunovaný nejen čekajícím, plně ozbrojeným Viggem, ale i nízkým železným košem za jeho zády, ve kterém také hořel oheň.
Rozechvělý Ellad se krok za krokem blížil k vůdci Hraničářů, až konečně stanul přímo před ním. Společně s Collinem zastavili jen krok od mladého muže a hocha už nezajímalo nic jiného než on. Collin ustoupil poněkud stranou a chlapcovy modré oči se střetly s šedozeleným zrakem Viggovým. Hraničář se na Ellada díval, jako by jej viděl poprvé v životě, a hoch měl dojem, že se mu ten pohled postupně propaluje až na dno duše. Vydržel však a očima neuhnul ani je nesklopil. Uběhla nekonečně dlouhá minuta, než Viggo chlapce propustil ze zajetí svého hodnotícího pohledu a prostým kývnutím jej vybídl, aby ho následoval. Dovedl hocha k železnému koši a rukou mu naznačil, že má nádobu obejít zprava, zatímco on sám uhnul doleva. Po čtyřech krocích se zastavil, udělal vpravo v bok a znovu upřel svůj vážný šedozelený zrak na chlapce.
Ellad jej celou dobu velmi pozorně sledoval. Tak nějak pochopil, co se od něj čeká, a napodobil ho. Takže teď stál přímo proti Hraničářskému vůdci, opět mu hleděl do očí a mezi nimi tančily plameny ohně hořícího v železném koši.
„Tvé jméno,“ zazněl nad ztichlým údolím Viggův jasný hlas.
„Jsem Ellad, ale přátelé mi říkají Chodec,“ představil se stejným způsobem hoch. Hovořil dostatečně nahlas a srozumitelně. Nebrblal si něco tiše pod vousy, které mimochodem ještě neměl, ani zbytečně nekřičel.
„A ty se, Chodče, chceš stát Hraničářem? Je to tvá svobodná vůle?“ pokračoval Viggo ve vyptávání.
„Ano,“ slavnostně pronesl Ellad a v duchu si přitom říkal, že ty otázky musí být jistě předem dané, jinak by se ho Viggo na tak samozřejmou věc nikdy neptal.
„Pak tedy poklekni na levé koleno a opakuj po mě,“ ozval se zase Hraničář a on bez váhání poslechl, jen si dával pozor, aby v tom napětí a očekávání nepopletl nohy a ohnul to správné koleno.
„Slyšte všichni moje slova. Já, Chodec, budu vždy udatný a čestný,“ začal předříkávat Viggo a Ellad po něm vše přesně zopakoval.
„Budu milovat pravdu. Budu ji vždy říkat i ctít. I kdyby mě to mělo stát život.“
„Budu vždy chránit slabé a bezbranné a nebudu páchat zlo.“
„Má věrnost bude patřit pouze a jedině Hraničářům. Nedám se koupit ani uplatit od jiného člověka. I kdyby to byl sám král.“
„To přísahám.“
„Teď vstaň a potvrď svůj slib,“ vybídl chlapce Viggo a hoch už se chystal zeptat jak, když se mu v paměti vybavila Collinova slova o noži a mladíkova jizva. Otázku proto spolkl – naštěstí, pomalu, důstojně se zvedl na nohy, popošel blíž k ohni a vytáhl nůž. Jediným hbitým pohybem se řízl do dlaně levé ruky a nechal stéci pár kapek krve do ohně.
„To přísahám,“ zopakoval znovu. Pak schoval nůž a odstoupil od ohně zpět na místo, kde prve klečel.
„Hleďte. Přísaha stvrzená krví a ohněm!“ zvolal Viggo a jeho mocný hlas se odrazil od okolních skal v mnohonásobné ozvěně. „Je jedním z nás!“
„Je jedním z nás!“ opakovali po něm přihlížející muži.
„Chodče,“ pokračoval Viggo, když údolí zase utichlo. „Se západem slunce jsi vyjel z Eriadoru jako obyčejný mu... mladík, a s východem slunce ses tady v Bílých horách zrodil znovu jako Hraničář. Buď vítán.“
Po těch slovech zalovil mladý muž v malé kapsičce u opasku a vytáhl odtamtud slabý řetízek s přívěskem, který předal již připravenému Collinovi. Blonďák drobný šperk přenesl k chlapci a za nadšeného jásotu všech přítomných Hraničářů jej připnul Elladovi na krk. Přitom mu šeptl do ucha. „Vedl sis skvěle.“
Hoch zčervenal rozpaky a údolí v té chvíli celé zezlátlo. To první sluneční paprsky přelezly horský štít, který ho až dosud stínil.


***


„Tos vymyslel ty?“ zeptal se Ellad Vigga, když spolu o dvě hodiny později seděli na nízkém, šedém skalisku osaměle trčícím ze země kousek od jediného vstupu do údolí. Hoch už měl za sebou všechna ta přátelská poplácávání po zádech, bratrská objetí i srdečná potřásání rukou od ostatních Hraničářů, kteří teď oslavovali jeho přijetí popíjením vodou ředěného, červeného vína z Fallaru a okrajováním postupně se dopékajícího masa na několika mohutných rožních, jejichž obsluhu řídil s velkým nadšením a pocitem vlastní důležitosti Collin. Chlapec od svých nových druhů na chvíli odešel. Po té náročné noci pocítil náhle nepřekonatelnou chuť na pár minut klidu, a tak mu společnost nyní dělal pouze Viggo. Viggo čekající na zvídavé otázky a připravený na ně odpovídat. Hoch se teď mohl o Hraničářích dozvědět úplně všechno.
„Já ne. Vlastně to byl Collinův nápad,“ přiznal ochotně mladý muž. „Proto ti taky dělal Gyra.“
„Gyra?“ zopakoval nechápavě Ellad.
„Gyra nebo chceš-li průvodce. To on má na starosti Čekatele.“
„Takže já jsem byl Čekatel a Collin průvodce. Hm, pěkný průvodce. Nic mi neřekl. Ani nenaznačil. Jen mlčel a tvářil se zatraceně vážně,“ postěžoval si novopečený Hraničář a čekal od Vigga alespoň trochu pochopení, ale dočkal se pouze mužova tlumeného smíchu.
„Co je na tom vtipného?“ ohradil se trochu dotčeně chlapec a udiveně hleděl na svého staršího společníka.
„Ale. Tak nějak jsem pochyboval, že to Collin vydrží. Mlčení a vážná tvář k němu moc nejdou.“
„No, to teda ne,“ souhlasil Ellad. „On mlčet musel?“
„Ano,“ potvrdil Viggo a dal se do vysvětlování. „Chování Gyra i Čekatele, vůdce i ostatních – to vše je podřízeno dávným pravidlům, které se dědí už stovky let. Také slova jsou daná a stále se opakují. Tedy, já dneska jedno pozměnil, ale...“
„Pozměnil?“ skočil Ellad staršímu Hraničáři do řeči.
„Prostě jsem tě nedokázal nazývat mužem.“
„Takže proto... A dál?“
„Říká se tomu Rituál přijímání. A buď Čekatel projde nebo ne,“ pokračoval ve výkladu Viggo, ale hoch jej opět přerušil.
„To lze i neprojít?“ zeptal se ohromeně.
„Ano a stalo se to nejednou. Na budoucího Hraničáře čekají během Rituálu tři zkoušky. Stačí, aby nezvládl jedinou z nich, a medailon nikdy nedostane.“
„Nikdy?“ žasl Ellad.
„Ne, nikdy. Nemůžeš být vícekrát Čekatelem. Každý má jen jeden pokus.“
„A ty zkoušky?“
„Tys je ještě neuhodl?“ odpověděl Viggo otázkou.
„Myslím, že vím, ale...“
„První zkouškou je cesta. Čekatel musí prokázat trpělivost a poslušnost. Nesmí se zlobit, moc se ptát, zbytečně zdržovat. Druhá zkouška je výměna pohledů Čekatele s vůdcem Hraničářů po průchodu uličkou. Pakliže nováček uhne pohledem nebo sklopí-li oči, je z Rituálu vyloučen.“
„Proč?“
„Podle našich předků to značí, že dotyčný muž nemá čisté svědomí, něco skrývá. A třetí zkouška je na konci.“
„To říznutí,“ vyhrkl Ellad.
„O samotné říznutí ani tak nejde. Je to zkouška důvtipu. Gyro ti napoví při předávání nože a na zbytek musíš přijít sám. Když se zeptáš, končíš a medailon nezískáš.“
„Medailon,“ zopakoval lehce zasněně Ellad. Sevřel šperk v dlani a pohlédl dolů, ale na přívěsek neviděl. Řetízek byl příliš krátký. „Můžu si ho prohlédnout?“
„Samozřejmě. Je tvůj,“ zasmál se Viggo.
Hoch chvilku zápolil vzadu se zapínáním, než se mu podařilo řetízek z krku sundat.
„To je měď?“ zeptal se potom při pohledu na načervenalou barvu celého šperku.
„Ne, i když je tam asi taky. Medailon je vyroben ze slitiny sedmi různých kovů, jejichž přesné poměry zná na Erském poloostrově jediný člověk. Kovář Ivar. Naučil se to od svého otce, ten zase od svého otce a ten zase od svého.“
„A ten ornament?“
„Je to hodně kudrnaté písmeno H,“ usmál se Viggo.
Hoch ten drobný a pro něj nesmírně cenný předmět pár minut pozorně zkoumal. Pravým ukazováčkem jemně přejížděl po do kovu vytlačeném písmenku i po všech jeho kudrlinkách a objel jej i kolem dokola. Doslova se s ním mazlil. Nakonec ho ještě otočil, pohladil hladkou zadní stranu palcem a pověsil si to lesklé kolečko s malými potížemi při zapínání zase na krk.
„A Rituál se dělá vždycky tady?“ zeptal se potom.
„Ano,“ potvrdil Viggo. „To údolí je pro něj jako stvořené, i když... Říká se, že tu v dávných dobách probíhaly i horší. Krvavé.“
„A ty tomu věříš?“
„Asi ano,“ pokrčil Hraničář rameny. „Na té bílé skalní desce vzadu jsou zvláštní tmavé skvrny. Klidně by to mohla být krev a také tam jsou otvory. Malé a svým způsobem pravidelné. Uvnitř je zrezivělý kov.“
„Okovy,“ doplnil Ellad.
„Třeba. To už dneska asi nikdo přesně nezjistí,“ pronesl Viggo a pokýval zamyšleně hlavou.
„A Hraničáři? Kde se vzali?“ vyslovil chlapec další otázku.
„První Hraničáři se v Aranhoru objevili krátce po jeho osamostatnění. Orrinorští panovníci se s tím totiž smiřovali jen velmi špatně a neustále vymýšleli nové a nové způsoby, jak ten odbojný kus země opět získat pod svou nadvládu. Zkrátka, první Aranhorský král Gerald pověřil jednoho ze svých nižších velitelů Arleta...“
„Arleta?“ udiveně ho přerušil Ellad. „Tak se přece jmenuje...“
„Ano, Eriadorský zvon se jmenuje podle prvního vůdce Hraničářů,“ přisvědčil Viggo a pokračoval. „Král pověřil toho muže, aby si mezi prostými vojáky vybral stovku těch nejvhodnějších, vedl je, cvičil a hlídal s nimi hranice. Měli ne zastavit, ale vypátrat a ohlásit každý případný Orrinorský útok. A vedli si dobře. Hlavně díky nim Aranhor nikdy nebyl k Orrinoru znovu připojen. Až se o to Orrinorští králové přestali pokoušet, uzavřeli s těmi Aranhorskými mír a Hraničáři byli rozpuštěni.“
„Rozpuštěni? Ale vždyť...“
„Byli a nebyli,“ ihned vysvětloval Viggo. „Ti muži byli propuštěni z královských služeb, to znamená, že už neměli žádný nárok na pravidelný plat, ale jak vidíš...“
„Zůstali,“ doplnil s jasně patrnou spokojeností svého učitele Ellad.
„Ano, Chodče, zůstali a dál pracují. Jen trošku jinak než dřív.“
„A tvůj meč?“ vylovil z mysli Ellad další ze svých zvídavých otázek.
„Jmenuje se Zarkor a patřil prý samotnému Arletovi. Od té doby se dědí vždy z vůdce na vůdce. Je to pro Hraničáře zvláštní meč. Jedenapůlruční nebo jinak také bastard a má údajně potvrzovat to, že Arlet byl válečník, než se z něj stal Hraničář,“ poučil chlapce opět Viggo, nacvičeným pohybem vytáhl dlouhý meč z pochvy a půjčil jej Elladovi k prohlédnutí.
Hoch vydechl obdivem. Byla to nádherná zbraň. Skvěle vyvážená a vyrobená z kvalitní oceli. Dokonale ostrá a krásně lesklá čepel nesoucí z ozdobných písmen složený název meče odrážela sluneční paprsky v zářivých šípech, které nepříjemně bodaly do očí. Hoch tedy obrátil svou pozornost k jílci. Od hlavice, kulaté a zdobené ornamenty, přes širokým koženým řemínkem omotanou rukojeť se pohledem dostal k obloukovité záštitě, která byla prohnutá směrem k čepeli, také se na ní kroutily a vlnily ornamenty a v jejím středu zářil krvavě rudý drahokam ve tvaru slzy. Na něm se Elladovy oči zastavily, i když hoch nepochyboval o tom, že právě on, ten jemně broušený kámen, je tím nejvýraznějším prvkem na zbrani. Prvkem, jímž prohlídka obvykle začíná, ne končí. Lehce přes něj přejel dvěma prsty, pak meč zase vrátil právoplatnému majiteli a přitom ho napadla další otázka. „Viggo, jak se vlastně obyčejný Hraničář stane vůdcem?“
„Sám ne. Hraničáři si vůdce volí po odstoupení nebo smrti vůdce starého. Je to složité a člověk své případné zvolení může ovlivnit jen z části.“
„A jak se stane Gyrem?“
Viggo se zasmál. „Teď myslíš na Dana?“
Hoch přikývl a rozesmáli se oba.
„Dan má na Rituál zatím času dost. Vždyť je to ještě kluk. Což ty ostatně taky,“ zvážněl.
„Tak proč?“ téměř vyštěkl Ellad otázku, o kterou si Viggo svou poslední větou přímo řekl a která, popravdě, trápila i jeho. Na Hraničáře byl opravdu mladý. Až příliš mladý.
„Vždyť by mě ukousali,“ přiznal Viggo a napětí mezi nimi povolilo. Hoch se znovu zasmál a mladý muž pokračoval. Už zase vážně. „Jsi nejmladší Hraničář, jakého kdo pamatuje. Myslím, že dokonce nejmladší vůbec.“
„Co, vy dva samotáři, tady?!“ překvapil oba svým nečekaným příchodem Collin a doslova jim vpadl do rozhovoru. „Pojďte se taky najíst nebo na vás nic nezbyde.“
„Má pravdu. Z toho mluvení mi docela vyhládlo,“ souhlasil s blonďákem Viggo. Slezl ze skaliska a protáhl si dlouhým sezením ztuhlé nohy.
Ellad také. I on dostal náhle chuť na kousek pečeného masa, a tak Collina i Vigga ochotně následoval zpátky mezi rozjařené Hraničáře.
Konečně, říkal si cestou. Na další otázky bude dost času i později.


***


Do Eriadoru se Ellad vrátil s Viggem, Collinem a několika dalšími Hraničáři ještě téhož dne pozdě odpoledne. V prázdné stáji se jako všichni ostatní postaral o koně, a pak se v doprovodu Vigga odebral do Lauřina domku. Cítil se strašně unavený a jediné po čem toužil, byla postel. Chtěl se co nejdříve svalit do měkkých, levandulí provoněných peřin a spát. Laura s Juditou mu tu radost ale nedopřály. Tedy, ne hned. Hoch musel nejprve projít jejich láskyplnou náručí. Laura jej sevřela v objetí téměř mateřském, viděla v něm totiž svého syna, Judita ho objala jako znovunalezeného bratra a obě mu srdečně blahopřály k získání medailonu a ke vstupu do řad Hraničářů. Propustily chlapce až po dlouhých, i když krásných, deseti minutách. Ellad za sebou s výčitkami, ale také s úlevou a vděčností zavřel dveře své malé ložničky, spěšně ze sebe shodil svršky, svalil se na lůžko a... Nic. Ležel na boku, oči dokořán a spánek nikde. Tolik se toho přihodilo. Pravou rukou nahmátl medailon, sevřel ho v dlani a přinutil se zavřít oči. Už je to za mnou. Jsem Hraničář. S tím usnul.
Probudila jej až Lauřina písnička. Mladá žena si beze slov broukala jakousi veselou melodii, stála vedle jeho postele a roztahovala závěsy na okně. Venku svítalo. Prospal tedy celou noc.
„Dobré ráno, Chodče,“ pozdravila, když si všimla jeho otevřených očí. „Je čas vstávat.“
„Dobré,“ zívl chlapec a zvolna se posadil, zatímco ona se na něj usmála, a pak ho opustila. Hoch s ještě jedním zívnutím vstal, oblékl se, pootevřel okno a odešel do kuchyně. Tam se pozdravil s Juditou, posnídal a vyrazil do stáje, protože, jak mu zdůraznil při cestě z údolí Viggo, práce u koní pro něj neskončila. I když byl teď Hraničář. A hoch si vybavil i jiná slova mladého muže. „Pamatuj si, Chodče, že zbraní Hraničáře není jen luk a tesák, ale i mlčenlivost a jistá míra jakéhosi tajemna, které nás obklopuje.“
Ano, tajemno a mlčenlivost. Právě na ně budu muset myslet, až mě Dan zasype otázkami, říkal si v duchu, když dlouhými kroky rázoval ke stájím.
Naštěstí to nebylo tak zlé. A proč? Protože na zvídavé otázky a následné odpovědi neměl ani jeden z chlapců dost času. Ve stáji se museli věnovat spíš koním než sobě navzájem a venku na pastvině se jim o zábavu postaral Viggo. Dostali za úkol cvičit lukostřelbu a také dostali nového učitele. Černovlasého a urostlého mladíka Meriena. Měl je naučit šermu dvěma zbraněmi. Podle Vigga v tom byl totiž nejlepší. Mladík to sice s nepředstíranou skromností popíral, ale už po pár lekcích kluci poznali, že Viggo nepřeháněl. Merien byl skutečně mistr. A proháněl je pořádně. Než skončil Elladův povolený týden ve vesnici, přibylo oběma pěkných pár modřin a bolel je snad každý sval v těle. Přesto se nevzdávali. Prali se s novými úkoly s mladickým zápalem a velikým nadšením, protože Merien je sice v boji nešetřil, ale jinak byl velmi přátelský a zábavný.
I přes tohle všechno cvičení na rozhovor nakonec došlo. Samozřejmě. Ellad Danovi řekl o svém přijetí mezi Hraničáře, nezabíhal však do podrobností. Na počáteční otázky odpovídal vyhýbavě a Dan rychle pochopil. Tajemství přijímání musí zůstat tajemstvím. Přestal se tedy vyptávat, příteli blahopřál a Ellad si oddechl. Jen ho mrzelo, že mu nemůže ukázat svůj medailon. Tak rád by se s ním pochlubil, ale…
No, řekli si nakonec v duchu oba. Za pár let. A tím to uzavřeli.
S Leou a Waldorem to bylo jiné. Když jim chlapec s neskrývanou hrdostí a nadšením sdělil, že jej Hraničáři vzali mezi sebe, ztratili oba na okamžik údivem řeč. Vždyť je mu teprve patnáct. Rychle se však vzpamatovali. A potom? No, nekonaly se žádné otázky týkající se přijímacího obřadu. Ne, jen… Waldor mu se širokým úsměvem potřásl pravicí a uznale jej poplácal po rameni, zatímco Lea mlčela. Dlouho mlčela. Bez jediného slova si syna prohlížela, až její tvář náhle rozzářil úsměv. Úsměv plný ne snad přímo radosti, ale mateřské lásky, pýchy a hlavně smíření. Mladá žena si v těch několika málo minutách uvědomila, že trápení a smutek nic nevyřeší, že Ellad prostě jiný nebude, že je šťastný a splnil se mu sen a také… No prostě, jak řekl kdysi dávno Robert, chlapec má v žilách krev válečníka a sedlák z něj proto nikdy nebude. Ne, nebude, a jí nezbývalo, než to pokorně přijmout. Vlastně nejen přijmout, ale najít v sobě ještě tolik síly, aby syna v jeho konání podpořila a co nejvíce mu vše usnadnila. Vždyť právě tohle je úděl milující matky. A tak Lea změnila dohodu. Ellad si smí v případě potřeby prodloužit pobyt v Eriadoru. Může tedy vyjet s Viggem a ostatními i na delší výpravu. Někam do neznáma. Za dobrodružstvím.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.02.2013, 21:44:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Naši mladí hrdinové vykonali skutky vskutku bohatýrské (že i Hraničářům nad nimi zůstával rozum stát). Nakonec se Elladovi splnil jeho velký sen a on se stal tím, kým se toužil stát (určitě to s sebou ponese spoustu nových povinností, ale ne nadarmo se říká: "Kdo chce kam, pomozme mu tam!"). Na šotky jsem nekoukal, s rozsahem textu jsem spíše čekal, kde Ti systém usekne konec této části, naštěstí jsi tento díl (co do rozsahu) ukočírovala! Hezký večer a psaní zdar.

P.S. Co nového našeho hrdinu čeká? Necháme se překvapit! ;-)
 ze dne 25.02.2013, 8:31:51  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Máš pravdu, Ellada čeká ještě spousta dobrodružství, ale nebudu Ti nic prozrazovat předem. Jak píšeš, nech se pěkně překvapit.
Hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Děti
ŽenaŽet
Krůpěj
Sitta
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr