obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cena odvahy - 25. kapitola (1. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 25.02.2013, 12:10  
Roztříštění
 

Jeremy zavřel dveře a s Carou po boku vyšel chodbou ke schodišti. Ušli však sotva dva kroky, když se dívka náhle zarazila a obrátila se zpátky.
„Moment,“ vydechla a spěšně vtrhla do pokoje.
Muž se nechápavě otočil a vrátil se. Nakoukl dovnitř a spatřil, jak se Cara sehnula k vědru vody, které stálo kousek od krbu, nabrala si vodu do rukou a rychle si začala namáčet vlasy.
„Co to děláš?“ zeptal se Jeremy zmateně.
„Peter má přece černé vlasy,“ odvětila, „ne tmavě hnědé.“
Jen co měla vlasy vlhké, rychle si je vytřela do pláště, aby z nich nekapala voda a poté vyšla ven.
„Tohle mě nenapadlo,“ přiznal Jeremy a pokýval hlavou, dívaje se přitom na dívčiny mokré vlasy, které díky vodě získaly zdání černých.
Cara se mírně pousmála, prsty si pročísla vlasy a přejela i přes obočí, aby je měla rozcuchanější. Zabouchla dveře a společně s Jeremym se vydali chodbou ke schodišti.
Muž neustále sledoval okolí a modlil se, aby nikoho nepotkali. Počítat s tím sice museli, ale byl by mnohem raději, kdyby se tak nestalo.
Schodiště sešli, aniž by potkali živou duši. Když však procházeli dolní síní vedoucí kolem jídelny a kuchyně k bráně na nádvoří, muž si všiml, že dveře jídelny jsou otevřené a line se z nich zvuk mnoha hlasů. Jeremy totiž doufal, že většina mužů už bude po večeři, budou ve svých pokojích nebo na stráži. Zjevně tomu tak nebylo.
Nejistě se podíval na dívku, která mu pohled oplatila. Bez jediného slova pak oba přidali do kroku, aby byli co nejdříve pryč.
Avšak tentokrát jim štěstí tolik nepřálo.
Dostali se několik kroků před vchod do jídelny, když se z ní vyhrnuli čtyři muži. Bavili se spolu a něčemu se smáli. Sotva si všimli Jeremyho a ‚Petera‘, pomalu utichli a zadívali se na ně.
Jeremy měl šílené nutkání přidat do kroku ještě víc nebo jim okamžitě udělit nějaký rozkaz, jenže v tom okamžiku ho žádný nenapadl.
Dívce bilo srdce až v krku a ruce jí zvlhly potem. Uvědomila si, že muže zná pouze od pohledu a naštěstí s nimi nikdy nepřišla do bližší známosti. I přesto si najednou nebyla jistá, zda její přestrojení bude stačit, když měla projít necelé tři stopy od nich. Koutkem oka náhle postřehla, že z kuchyně po levé straně vyšla jedna z žen, nesoucí tác s několika džbány piva.
Cařiny oči se rozšířily vidinou záchrany a rychle couvla za Jeremyho, snažíc se přitom působit klidně a pohybovat se těžkopádněji než s lehkými pohyby, na něž byla zvyklá.
Jeremy za chůze obrátil hlavu za dívkou a vytřeštěnýma očima spatřil, jak se dostala k ženě a z tácu jí vzala jeden džbán. Popadla jej do rukou a hned si jej přitiskla ke rtům. Začala pivo spěšně polykat a současně s tím se rozešla k němu a dál směrem k bráně.
Jeremy ztěžka polknul a srovnal s ní krok.
Když procházeli kolem mužů, kteří ještě pořád stáli u dveří a sledovali je, jeden z nich se ke Caře přiblížil a přátelsky ji plácnul po rameni.
„Moc to nepřeháněj, Petere, ať z té služby něco máš, když jsi o ni tolik stál,“ řekl zvesela a se svým druhem se rozesmál.
Caře z plácnutí málem zaskočilo, ale na poslední chvíli popadla dech a nemusela džbán od tváře oddálit. Jen na muže zpod okraje nádoby krátce pohlédla, ztěžka při polykání vydechla a mírně trhla obočím na znamení souhlasu.
„Já na něj dohlédnu,“ pousmál se Jeremy mírně a snažil se působit uvolněně, ačkoliv měl prsty pravé ruky obtočené kolem rukojeti meče.
Muži se znovu zasmáli, avšak více pozornosti jim nevěnovali. Oba zamířili opačným směrem nahoru ke schodišti. Další dva muži, kteří u dveří stáli, na Caru ani na Jeremyho rovněž více nehleděli a pružným krokem se vydali stejným směrem až je předešli. Mířili ke strážní věži, aby začali svou noční službu na hradbách.
Dřív, než Jeremy s dívkou prošli hlavní branou vedoucí na nádvoří, tak se jim už oba vzdálili na druhé straně.
Kolem stráží u brány prošli naprosto klidně. Jakmile byli za nimi, stáhla dívka ruku se džbánem od úst a s mírně vytřeštěnýma očima se na Jeremyho podívala.
Ten jí pohled opětoval, ale v jeho výrazu se zračil spíše obdiv s úlevou.
Byli teď již venku a tak si mohli trochu oddechnout. Na rozdíl od osvětlené síně jim o něco temnější nádvoří bylo vítaným společníkem. Déšť, který ráno začal, se nyní změnil na mrholení a na mokrých dlaždicích, kde místy vytvořil kaluže, se odrážela světla od pochodní. Všude kolem byl klid rušený jen vzdálenými kroky mužů na hradbách a pod nimi.
Jeremy s dívkou právě procházeli kolem rohu zdi, podél něhož chtěli zamířit do stáje. Cara si chtěla nasadit na hlavu kápi, aby se chránila před mírným deštěm a také aby se jí nerozmazaly saze na tváři.
Na okamžik si zastínila oči zdvihnutou rukou, takže si nevšimla, že zpoza rohu někdo vykročil proti nim. Vrazila do postavy a málem spadla na zem. Stačila však ještě získat rovnováhu a s trhnutím se narovnala.
„Dávej pozor!“ štěkla hlubokým hlasem.
Jakmile se muž, s nímž se srazila, narovnal, dívka v něm poznala Benjamina. On jí naštěstí nevěnoval moc pozornosti, neboť se zrakem ihned zaměřil na Jeremyho. Ten se za Carou tyčil se zuřivým výrazem. Měl sto chutí se na Benjamina vrhnout, ještě se však dokázal ovládnout.
Dívka ztěžka polkla, nicméně se ihned vzpamatovala a rozešla se ke stáji. Byla ráda, že se džbán, který svírala v levé ruce, nerozbil. Nasadila si konečně kápi na hlavu a přinutila se neohlížet se.
Jeremy zůstal stát a probodával Benjamina rozzuřeným pohledem.
„Ty? Už zase?“ vyjel na něj a postoupil k němu o krok blíž.
„Pane?“ zeptal se Benjamin nejistě.
Vlasy měl jen lehce navlhlé, takže nemohl být venku dlouho. Na jeho tváři bylo znát skutečné zmatení a Jeremymu došlo, že nemohl mít ani tušení, že jej před chvílí viděl v patře, kde má pokoj.
„Doufám, že jsi nezapomněl, co jsem ti naposledy říkal,“ pronesl Jeremy klidně, ale v hlase mu jasně zazníval podtón vzteku. „Pokud zjistím, že jsi byl v mém pokoji… nepřej si mě,“ syknul mu do obličeje a probodl jej zuřivým pohledem.
Poté se spěšně vydal za Carou, která už byla jen kousek od stáje.
Benjamin se za Jeremym otočil a přivřenýma očima sledoval, jak oba muži zmizeli ve stáji. Stisknul čelist a musel se ovládat, aby se nerozběhl za nimi. Něco se mu na Jeremym nelíbilo. Připadal mu neklidný a ještě víc podrážděný, než když ho viděl v pokoji. Dobře ale věděl, jak se na něj díval. Uvědomil si, že nesympatie zjevně panují na obou stranách.
Benjamin si nakonec řekl, že nebude pokoušet své štěstí víc, než je nutné. Byl si vědom toho, že obzvláště dnes v noci a ráno jej bude potřebovat.
Upravil si černý kabátec, aby mu nepršelo za krk a obrátil se zpátky do hradu. Hlavou se mu přitom začaly honit myšlenky na to, zda byl Jeremy skutečně tak opatrný, aby svůj pokoj nechal hlídat anebo mu hrozil jen tak.
Začínal pomalu plánovat, jak bude nejlepší se do něj dostat, ať už jej někdo bude střežit nebo ne. Zmocňovalo se ho napětí. Přesně takové, jaké zažil už tolikrát v bitvách, jichž se zúčastnil. Současně s tím ale vzrušení při představě, že všechna ta námaha a riskování se dnes konečně zúročí. Dnes konečně dosáhne toho, kvůli čemu přišel.
Ano, dostat se do pokoje žen bude hračka, řekl si v duchu, když vcházel do jídelní síně, kde ještě sedělo několik mužů u nedopitých pohárů a džbánů. Mírně kývnul hlavou na pozdrav několika z nich, s nimiž se už stačil seznámit. Vzal si ze stolku vedle dveří pohár s vínem a přisednul si ke stolu.
Zatímco pomalu pil víno, očima bloudil po bezstarostných tvářích klidně se bavících mužů. Ústa se mu za pohárem zdvihla do pokřiveného úsměvu. Nemohl se dočkat jejich výrazů, které budou mít na tváři už za několik málo hodin.
Problém bude ta holka.
Pokud ji Jeremy někam schoval a on ji nestihne najít včas… Koneckonců na hledání má celou noc a při nejhorším… podle toho, co o Caře slyšel, tak se o sebe umí postarat…
Uvidíme, řekl si a dopil víno.


Cara spěšně prošla pootevřenou branou do stáje a vzápětí sebou trhla, sotva spatřila Evelyn a Selenu, které již seděly na pěkných hnědácích a s kápěmi na hlavách čekaly, až budou moci vyrazit. Neušlo jí, že sebou Selena škubla, jakmile ji spatřila.
Dívka proto sklonila hlavu o něco níž, rychle je obešla a zamířila ke vzdálenějším stáním pro koně.
Oči jí ihned střelily k Cyphyrovi, který stál po pravé straně. Kůň zbystřil, když zaslechl její kroky a sotva se k němu dívka přiblížila o pár kroků víc, zafrkal a pohodil hlavou. Cara se usmála, ale přešla na opačnou stranu, aby kůň svou radostí zbytečně nepřitáhl nechtěnou pozornost.
Jen co ho však dívka minula, s bolestným zatrnutím si uvědomila, že na něm nebude moci jet. Nechápala, že ji to nenapadlo už dřív, ani nad tím neuvažovala. Ovšem sotva jí ta pravda vytanula na mysl, smutně se po koni ohlédla a snažila se zaplašit slzy, které se jí už zase draly do očí. Věděla, že s tím nebude moci nic udělat, avšak i přesto ji ta ztráta bolela.
Došlo jí, že v ruce stále drží džbán od piva, a proto jej rychle schovala do tmavého rohu jednoho z prázdných stání. Přeletěla očima ostatní koně, z nichž někteří klidně přežvykovali oves nebo jen prostě stáli, a oči jí padly zpátky na Cyphyra.
Vzápětí uslyšela příchozí kroky a otočila se k bráně stáje. Spatřila Jeremyho, který vešel dovnitř se zuřivým výrazem. Když ale promluvil, jeho hlas zněl klidně.
„Počkejte na nás už venku, ať můžeme hned vyrazit,“ řekl směrem k Evelyn, jak kolem ní procházel.
Žena přikývla a na její mírné pobídnutí se kůň rozešel ven. Selena ji napodobila a tak se stájí rozlehl zvuk osmi klapajících podkov na kamenné dlažbě. Po chvilce vše zase utichlo – to poté, co Evelyn se Selenou zastavily několik desítek stop od stáje.
Cara viděla, jak k ní Jeremy rychle zamířil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se šeptem, sotva si všiml jejího rozrušeného výrazu. Jeho rozzuření kvůli Benjaminovi zmizelo beze stopy. „Byla jsi skvělá… To nejhorší snad už máme za sebou,“ dodal a lehce se prsty dotknul její paže, snažíc se ji povzbudit.
Cara zatřepala hlavou, jakoby si ji chtěla pročistit a stáhla si kápi.
„Jsem v pořádku, nic mi není. Opravdu,“ dodala a naprosto vážně mu pohlédla do ustarané tváře. „Jen jsem… nepomyslela na Cypyhra,“ přiznala.
„A co je s ním?“ zeptal se Jeremy nejistě a ohlédl se po koni.
„No, že ho… tady musím nechat,“ povzdechla si a přes mužovo rameno se na bělouše zadívala. Měla pocit, že co vešla dovnitř, tak z ní kůň nespustil oči.
„Proč bys ho tady musela nechávat?“ zeptal se muž udiveně a pohlédl na ni. „Pojedeš na něm,“ řekl, jakoby to bylo jasné.
„Cože?“ nechápala dívka. „Ale… vždyť na něm…“
Jeremy jakoby jí četl myšlenky: „Peter na něm jezdil. Od té doby, co jsi ho ‚zkrotila‘. Ne pořád, ale čas od času si na něm vyjel. Nikdo jiný. Takže nebude divné, pokud na něm pojede i teď,“ dokončil vysvětlování a přešel k jednomu z kůlů a stáhnul z něj sedlo.
„Musíme si už pospíšit,“ řekl muž a vložil sedlo překvapené dívce do rukou.
Cara nemohla uvěřit svým uším. Spěšně si ale sedlo vzala a s daleko radostnějším výrazem přelezla hrazení, za nímž stál její kůň.
Jeremymu se na tváři mihnul úsměv, jak zpozoroval její nelíčené překvapení a úlevu.
Sotva Cara chtěla Cyphyra připravit, začal do ní vesele strkat čumákem, pohazovat hlavou a radostně frkat.
Dívka se jej okamžitě snažila uklidnit.
„No tak, chlapče, tiše. Jsem to já,“ zašeptala mu do ucha a poplácala ho po mohutném krku.
„Tiše, potichu,“ opakovala mu pořád, když mu dávala sedlo a utahovala jeho popruh.
Jakmile s tím byla hotová, natáhla mu ohlávku a podlezla hrazení ven. Přešla k Jeremymu, který stál ve stání u Sorita, jemuž právě dotahoval popruhy na sedle.
Kůň klidně stál na místě, dívka si ale všimla, že svým příchodem upoutala jeho pozornost. Začal se k ní natahovat čumákem a uši také směroval na ni.
Cara mu pomalu nastavila otevřenou dlaň a nechala ho, aby ji očichal. Sorit se dlouho nerozmýšlel a lehce do dívky svým čumákem strčil. Nozdry se mu rozšířily a hlavu k ní natahoval ještě víc, jakoby hledal něco k snědku. Dívka se nad tím pousmála a pomalu svou dlaň zdvihla a pohladila jej po hlavě.
Kůň k ní postoupil o krok blíž a Cara díky tomu v rohu stání spatřila v koutě se krčící Sarah. Jen co se střetla s jejím pohledem, holčička se na ni široce usmála. Dál však zůstávala bez hlesu vmáčknutá v koutě. Byla oblečená v černé košili i kabátci a černých chlapeckých kalhotách. Na rukou měla rukavice, rovněž černé.
„Tak, hotovo,“ řekl Jeremy sotva skončil s postrojem.
Odtáhnul dva dělící kůly, aby mohl hned vyjet ven. Přešel ke koni zboku a ladným pohybem se na něj vyhoupl.
Cara se postavila k němu a stejně tak i Sarah. Jeremy si rukou plášť přesunul na pravou stranu a vztáhnul ruce po holčičce. Dívka uchopila Sarah pod pažemi a zdvihla ji kousek nad zem, až ji muž vytáhnul a posadil za sebe.
Cara se rychle rozhlédla po celé délce stáje, hledajíc někoho, kdo by tam být neměl. Naštěstí nikoho neobjevila a obrátila hlavu zpátky.
„Takže ještě jednou,“ řekl Jeremy a obrátil se v pase k Sáře. „Teď se chytneš toho popruhu, který jsem k sedlu přidělal,“ začal vysvětlovat.
Ukázal na silnější pruh kůže, který byl spletený z několika menších. Svými dvěma konci byl v zadní části sedla přišitý po jeho stranách tak, aby se ho holčička mohla chytit.
„Budeš se toho držet po celou dobu a nepustíš se. Až budeme za hradní branou, chytneš se mě pevně kolem pasu, ale ne dřív, ano?“ upřel na ni soustředěný pohled a sledoval, zda jeho vysvětlování chápe.
Sarah přikývla.
„Kdyby se něco stalo a museli jsme koně hnát, tak se mě taky chytneš kolem pasu, rozumíš?“
„Rozumím,“ přikývla Sára znovu a pevně se kůže oběma rukama chytila.
„Nemůžu tě držet, takže se… hlavně se teď… pevně drž, ano?“ dodal poněkud mírněji poté, co se holčiččiny rozšířené oči nepřestávaly upírat do jeho.
Sára znovu přikývla a spočinula pohledem na Caře. Dívka se na ni usmála a stiskla jí na chvilku nohu.
„Hodně štěstí,“ řekla dívka.
„Tobě taky,“ pousmála se Sarah.
Cara pak vzala Jeremyho plášť a přes holčičku ho přehodila. Pečlivě ho roztáhla tak, aby zakrýval boky, zadek i část ocasu Sorita.
„Jak to vypadá?“ zeptal se muž, aniž se otočil.
Dívka se pečlivě zaměřila na jeho záda proti hřbetu koně a snažila se na něj dívat tak, jakoby nevěděla, co skrývá.
Jeremyho plášť totiž upravili, aby tolik neobtahoval Sářinu postavu. Pod jeho rameny ze spodní strany Cara včera volně našila černou látku, na níž byl ještě přišitý velký kus celistvé kůže, který překryl a vyrovnal vybouleniny, které tam Sářiným tělem vznikly. Když se navíc ještě látka vrchního pláště napnula kolem těla koně, na první pohled by nikdo nemohl poznat, že pod ním muž ‚něco‘ schovává. Oběma však dělali starosti zkoumavé pohledy od někoho, kdo by se je rozhodl sledovat pečlivěji.
„No,“ stáhla Cara obočí, „pokud někdo přijde dost blízko, tak mu asi něco divné bude,“ přiznala popravdě.
„Neměl by to být problém,“ zavrtěl Jeremy hlavou. „Na nádvoří není tolik světla a navíc stráže budou na hradbách, takže by si ničeho divného všimnout neměli. Na to jsou dost vysoko… A navíc mám ještě kápi,“ řekl a roztáhl ji do stran, jak nejvíc to šlo, aby skryla vyboulení v místě, kde měla holčička hlavu.
„To už je o dost lepší,“ přikývla Cara.
Jeremy kývnul hlavou a pomalu vyjel ze stání ven. Dívka spěšně přeběhla k Cyphyrovi, odtáhla dělící kůly a nasedla.
Tělem se jí rozlil známý pocit, když na koni seděla. Přitiskla se k jeho krku, sotva Cyphyr zaržal a postavil se na zadní, jak to měl ve zvyku.
Jeremy se pootočil a musel se nad tím usmát. Vzápětí se ale jakékoliv veselí z jeho tváře vytratilo. Cítil, jak se k němu Sarah tiskne a doufal, že skrz bránu a dál projedou bez potíží.
Po půl míli si snad budeme moct oddechnout, řekl si a přál, aby už tam byli.
Jakmile Cyphyr dopadl zpátky na všechny čtyři, upravila si dívka plášť, natáhla si kápi na hlavu a pobídla koně kupředu.
„Připravená?“ zeptal se Jeremy, jen co zastavila vedle něj před pootevřenou bránou.
„Doufám,“ přikývla Cara mírně hlavou a zadívala se na něj.
Muž jí pohled pár sekund oplácel a měl pocit, že slyší svoje i dívčino srdce, které se ve stejný okamžik začalo zrychlovat.
„Tak jedeme,“ vydechnul nakonec, protože věděl, že čekání je nejhorší.
Pobídl Sorita a klusem vyjel ze stáje. Těsně za ním vyrazila Cara.
Jeremy koně navedl k Evelyn a Seleně, které čekaly po pravé straně, kousek od vchodu do stáje.
„Vyrážíme,“ zavelel nahlas směrem k nim a také k mužům na stráži, aby otevřeli bránu.
Evelyn pobídla koně a vyjela kupředu.
Selena však zůstala stát a zvláštním pohledem se na Jeremyho zadívala. Muž se k ní nejistě otočil, když viděl, že se ani nepohnula a zahleděl se na ni. Ať se však snažil sebevíc, nedovedl rozlišit, co její výraz má znamenat. Měl pocit, že se v něm odráží zmatení, nechápavost a strach. Pevně doufal, že neudělá nic, čím by jejich plán ohrozila.
„Seleno!“ křikla na ni Evelyn.
Dívka sebou polekaně trhla, pohlédla na ženu a poté konečně pobídla svého koně za ní.
Čtyři muži v tmavých pláštích u brány již odsunuli dvě těžké závory, jež byly dány napříč v jejím středu. Poté se postavili po dvou každý k jednomu křídlu a začali je rozevírat. Ozvalo se přitom mocné zaskřípění.
Dívka se zatnutou čelistí pozorovala, jak se těžká vrata pobytá železem otvírají víc a víc, až mohla pohlédnout za bránu – do ztemnělého prostoru za ní. Díky mrholení neviděla víc než na několik desítek stop dopředu ale i tak se jí srdce rozbušilo silněji, sotva si vzpomněla, jak ji sem tu první noc přivezli.
Jeremy počkal, dokud nebyla obě křídla naplno otevřená a Evelyn se Selenou těsně u nich. Potom se obrátil ke Caře, jakoby jí něco ještě říkal. Potřeboval se totiž ujistit, že ženy v klidu projedou, aby pak mohl s dívkou klusem vyrazit za nimi a nemusel se přitom bát, že je někdo zastaví. Nenápadně se rozhlížel kolem, ale kromě mužů u brány, čekajících, až ji budou zase moci zavřít, na nádvoří nikdo nebyl.
Sotva tedy koutkem oka zpozoroval, že obě ženy jsou již kus za bránou, pobídl Sorita znovu. Kůň poslušně překlusal nádvoří, kde ho muž pobídl silněji. Sorit přešel do cvalu a během pár temp byl za branou. Cara jej následovala jen o chvilku později.
Když kolem bytelné brány projížděla, vybavila si, že pro ni ještě před nedávnem představovala nepřekonatelnou překážku, která jí znemožňovala vrátit se k lidem, které nadevše milovala. Stěží dokázala uvěřit, jak moc se všechno změnilo.
Jen co dozněl klapot kopyt na kamenité cestě před branou a změnil se na tlumenější, jakmile vjel na trávu, obrátil se Jeremy v sedle opatrně za sebe.
Dívka spatřila, že se na ni na okamžik zadíval, jakoby se chtěl ujistit, že projela v pořádku a poté se obrátil zase dopředu.
Cara se raději neohlížela, ještě víc si stáhla kápi do čela a hleděla před sebe. Srdce jí splašeně bušilo a rty jí cukaly, jakoby se chtěly začít usmívat, že to nebylo tak hrozné. Dívka se však radosti nechtěla poddávat. Víc než dobře si uvědomovala, že se ještě může stát bezpočet věcí a radovat se může, snad jen až budou vidět hradby města.
Po víc jak tři sta stopách, kdy měli za zády ještě pořád hrad, Evelyn, jedoucí v čele skupiny, odbočila doleva k cestě, která mizela dál v lese.
Jeremy přešel do klusu a Cara ho ihned napodobila. Než na cestu odbočila, obrátila se k hradu a na několik vteřin k němu upřela zrak. Ve tmě a mírném mrholení působil smutně a skoro strašidelně. Více osvětlené byly jen jeho přední části, které mohla vidět díky světlům rozdělaným na nádvoří. Brána již byla zavřená a takhle z dálky působila nedobytně, stejně jako zevnitř.
Následně jí ale pohled na hrad zakryly větve stromů a tak Cara otočila hlavu dopředu. Zhluboka se nadechla a rozhodla, že k tomu, co nechává za sebou, by se měla přestat upínat. Musí se snažit jít dál a neohlížet se.
Matně si začala vybavovat, že místo, jímž právě projížděli, je jí povědomé. Opět si vzpomněla na první noc, kdy sem přijížděla na voze. Pamatovala si na pach rozkládajícího se listí, hlíny a dřeva, na vůni stromů a keřů. Díky předchozímu dešti se vůně všeho ještě umocnila a na rozblácené cestě se kopyta koní odrážela hlasitěji.
Cara si všimla, že Jeremy, který jel před ní, zpomalil. Počkal, dokud se dívka nedostala po jeho bok a potom koně opět pobídnul do klusu.
Několik minut vedle sebe jeli mlčky, až se k němu Cara otočila a zadívala se na něj. Nemohla mu moc vidět do tváře, protože kolem nich panovala tma, ale přesto si všimla, že má obličej stažený zvláštním výrazem. Starostlivým a napjatým.
„Všechno jde zatím dobře,“ řekla potichu, jakoby se ho pokoušela uklidnit. Nechápala, proč se netváří trochu více uvolněně.
Jeremy k ní na okamžik střelil očima, jenže poté se rozhlédl kolem sebe, jakoby na něco čekal, nebo někoho hledal.
„Až moc,“ vydechnul a dál pročesával zrakem les. „Nezdá se mi to,“ zavrtěl hlavou a otočil se za sebe.
Cara znejistěla a začala se rozhlížet také. Nedovedla si ale představit, co by se nyní mělo stát. Byli z hradu pryč. Nikdo za nimi nejel, a že by na ně někdo číhal o kus dál - to se jí nezdálo pravděpodobné. Vzápětí si ovšem vzpomněla na to, že Jeremy říkal, že se bojí něčeho, s čím nepočítal, co ho třeba ani nenapadlo.
Malá jiskřička úlevy, která se v ní rozhořela, nyní zhasla stejně rychle, jako se objevila.
Oba se teď rozhlíželi kolem sebe, hledajíc sebemenší pohyb nebo zvuk za nimi, mezi kmeny stromů nebo u kraje cesty za nízkými keři.
Cara občas pro jistotu pohlédla na Selenu, která jela před ní necelých deset stop, a pečlivě hodnotila její posed. Zatím jí stále připadal vcelku klidný, dívka se dokonce ani neotáčela. Hleděla vpřed na Evelyn, která rovněž upírala oči před sebe a na první pohled nebyla ani z poloviny tak nesvá, jak si připadala Cara a Jeremy.
Uběhlo několik klidných minut, kdy se kromě čvachtavého zvuku odrážejících se kopyt od zablácené cesty, neozývalo nic. Dívka si všimla matného obrysu Sářiných rukou v černých rukavicích kolem Jeremyho pasu. Byla by na ni ráda promluvila, jenže nechtěla, aby si toho Selena (nebo pokud je někdo sledoval) všimla. Sice o tom silně pochybovala, riskovat to však nechtěla.
Cara se chvíli dívala před sebe, kde o několik desítek stop dál spatřila, že je cestu už o něco lépe vidět. Bylo to především kvůli méně hustým stromům. Všimla si také, že se tam cesta dělí.
Obrátila se k Jeremymu a chtěla se jej zeptat, kudy pojedou dál. Jenže v okamžiku, kdy jí zrak padl na jeho tvář, spatřila, jak trhnul hlavou, jakoby něco zaslechl a mírně se otočil v sedle za sebe.
Chtěla se také obrátit, jenže náhle ztuhla a oči se jí vytřeštily, jakoby viděla ducha, sotva za sebou uslyšela silné zařvání.
„Jeremy! Héééj! Jeremy! Počkej!“
Jeremy Soritovi přitáhl uzdu, otočil se v sedle zpátky dopředu a několikrát prudce zaklel.
„Sáro, schovej ruce,“ syknul vzápětí potichu na děvče, které jej ihned poslechlo.
Cara také zastavila a otočila se za sebe. S vytřeštěnýma očima a pevně stisknutou čelistí potom sledovala, jak je dohánějí tři muži na koních. Nemusela ani moc dlouho dumat, kdo je ten, kdo jede v čele a prve zařval. Byl to Gil.
„Je plášť v pořádku?“ zeptal se pak Jeremy zhurta Cary, která ztuhle hleděla za sebe.
Jakmile však uslyšela Jeremyho hlas, trhla hlavou zpátky a pohlédla na jeho plášť. Byl ještě pořád pěkně rozložený kolem jeho nohou i boků a zadku koně.
„Je… je,“ přikývla hlavou.
„Dobře,“ vydechnul a rychle se otočil k mužům. „Jeď dopředu k Evelyn, jakoby se nic nestalo a hlavně nemluv. Gil by na to neskočil. Jeď k ní a…“
Náhle však zmlknul uprostřed věty, protože se před nimi ozvalo Evelynino rozčilené zvolání.
„Seleno! Co to děláš?! Vrať se!“ křikla žena.
Cara s Jeremym pohlédli před sebe a oba zděšeně sledovali, jak Selena na koni mizí mezi stromy. Na Evelynino další volání nereagovala a ani se neohlížela.
Cara zalapala po dechu.
„Já ji zabiju!“ zaryčel Jeremy přes zatnuté zuby.
Bleskově natočil koně bokem tak, aby mohl vidět na přijíždějící muže.
Cara cítila, jak jí ztuhly ruce a srdce v její hrudi jakoby těžklo s každým dalším úderem. Měla dojem, že slyšela, jak se celý jejich plán s mohutným třeskem rozbil na malé kousky. I přesto přese všechno se však jedna její část bránila tomu uvěřit.
Jeremy střídavě hleděl za Selenou a na muže. V mysli se mu jako záblesky střídaly myšlenky jedna za druhou.
Cara obrátila Cyphyra směrem k němu a staženým hlasem řekla: „Pojedu… pojedu za ní… Dovedu ji zpátky…“
Slyšela kroky Evelynina koně po pravé straně ale nedokázala se na ženu podívat.
Jeremy střelil pohledem ke Caře a na okamžik se do jejích očí zabodl svýma.
„Ne,“ řekl pevně a zděšení v jeho tváři se změnilo na soustředění. „Ne, já za ní pojedu. Kdyby tě Selena poznala, můžeme to odpískat.“
Rychle pohlédl na blížící se postavu Gila na koni.
„Ty zůstaň tady s Evelyn. Ať se děje cokoliv, tak hlavně nemluv! Gil by tě poznal,“ řekl dívce a přeskočil očima k ženě.
„Postarej se o to, aby nemusela mluvit a s Gilem mluv ty, rozumíš? A na tom místě za křižovatkou udělej to, co jsem ti řekl, ano?“
„Dobře,“ přikývla Evelyn spěšně.
Na její tváři bylo vidět napětí a úzkost. I přesto všechno se však žena snažila ovládnout.
„Ať ti moc nevidí do tváře a tvař se rozzlobeně, kvůli tomu, co udělal Seleně, rozumíš?“ syknul na Caru a z hlasu mu čišela zlost.
Dívka však chápala, že to není kvůli ní. Několikrát trhavě přikývla a než se stačila zeptat, co bude se Sarah, dívala se na Jeremyho záda, protože zhurta pobídnul Sorita a vyrazil za Selenou.
Jakmile vjel mezi stromy, musel si dávat pozor, aby hlavou nenarazil do některé z větví, které rostly níž. Pár vteřin projížděl pod nimi a hledal sebemenší náznak pohybu před sebou. Po chvilce ho skutečně zahlédl – černý obrys koně a na něm postavu.
Pobídnul Sorita doprava a vyrazil za mizící Selenou. Na poslední chvíli se pak vyhnul větvi, která unikla jeho pozornosti. Ucítil, jak mu rozčísla vlasy, a začal si dávat větší pozor.
„Sáro, slyšíš mě?“ řekl dost nahlas, aby přehlušil dusot kopyt.
„Ano,“ uslyšel tlumený hlas holčičky a pocítil její bradu pod lopatkou.
„Musím chytit Selenu, takže se mě pevně drž a hlídej, aby byl plášť kolem Sorita a nebyl vidět ani kousek tvé nohy nebo tak, rozumíš?“
„Dobře,“ odvětila Sarah a Jeremy cítil, jak kýve hlavou.
Znovu se vyhnul jedné z větví, a jakmile se narovnal, viděl, že Selenu dohání. Naštěstí na koni neuměla jezdit tak dobře a už vůbec ne mezi stromy.
„Ještě mě poslouchej,“ promluvil k děvčeti znovu a naklonil hlavu k pravému rameni. „Až se budeme vracet, drž se té kůže a ne mě. Nemluv. Ani nepípneš, dobře? A pak…“
Jeremy syknul bolestí, jak ho do spánku udeřila jedna větev, které si nevšimnul. Zatřepal hlavou a pokračoval: „Jestli tě pak… chytnu za ruku, budeš připravená udělat přesně to, co ti teď řeknu. Rozumíš mi? Bude to znamení. Když tě chytnu za ruku, uděláš to, co ti řeknu.“
„Jasně,“ přikývla Sarah a sevřela Jeremyho kolem pasu pevněji.


„Ale, ale,“ zavrtěl Gil hlavou, sotva dojel k Evelyn a Caře.
Dívka se mezitím přesunula za ženu, aby od mužů byla co nejdál. Kápi měla do čela staženou tak, aby jí nebylo vidět víc než rty a brada. Ústa pak zkřivila do křečovité grimasy a doufala, že tak bude působit rozezleně. Ruce nechala zkřížené v předloktích před sebou opírajíc se o sedlo, dávajíc tak najevo, že ji tohle zdržení unavuje. Prsty držela zatnuté do dlaní, jednak aby se jí tolik netřásly a také nepřitáhly pozornost mužů, protože byly o dost štíhlejší než Peterovy prsty – vlastně než ruce každého muže.
Gil se zastavil u nich, zatímco druhý muž, kterého Cara nepoznala, je předjel a vjel mezi stromy tam, kam Jeremy. Třetí se držel vedle Gila, dívajíc se střídavě na ni a na Evelyn. Všichni byli v dlouhých tmavých pláštích a kromě Gila měli na hlavách kápě. U pasu jim vysely meče a jeden měl přes záda daný i toulec se šípy a luk.
„Já si myslel, že to nebude jen tak,“ zasmál se Gil a pohlížel na ‚Petera‘.
„Co tady děláš, Gile?“ zeptala se ho Evelyn klidně.
„Co bys řekla? Chci zabránit tomu tupci, aby pustil tu couru,“ kývnul hlavou směrem mezi stromy a narovnal se.
„Cože?“ zeptala se nechápavě Evelyn.
„Vždyť mu teď ‚utekla‘ nebo ne?“
Evelyn vydechla a nevěřícně se zasmála.
„Ano, utekla. A víš proč? Protože tady řveš na celý les a ona má ještě v živé paměti to, jak jsi řval na ni, když jsi ji chtěl zneuctít. Ten tupec jsi tak možná ty,“ vyjela na něj rozčileně.
Gil se trochu zarazil, ovšem vítězoslavný úsměv se mu z tváře nesmazal. Vzápětí trhnul hlavou ke druhému muži, který koně zastavil několik desítek stop od nich mezi stromy.
„Tak co, Jonasi?“ křiknul na něj.
„Vrací se,“ křiknul Jonas, otočil koně a jel zpět k cestě.
„Co jsem ti říkala?“ štěkla Evelyn. „Kdyby ses nechoval jako barbar, nemusela se vůbec tak vyděsit.“
„Jo, anebo Jeremymu došlo, že bychom ho chytili, kdyby se teď rozhodl s ní někam ujet,“ ušklíbnul se Gil.
Evelyn zavrtěla hlavou, odevzdaně vydechla a nic neříkala.
Gil mezitím pohlédl na ‚Petera‘ a změřil si ho zkoumavým pohledem.
„Copak, Petere?“ promluvil na něj. „Nikdy tak tichý nebýváš,“ zasmál se a dál na dívku upíral zrak.
Cara zarývala nehty do dlaní, až ji bolely a mírně poposedla, aby dala najevo, že muže slyšela, ale nemá v plánu něco říkat. Nebyla si jistá, zda to pomůže. Mohl k ní přejet blíž a mohl se na ni řádně podívat. Mohl jí ze zlosti vrazit. Mohl jí říct něco, na co by musela odpovědět.
V mysli se jí objevily všechny možné způsoby, které mohly jejich plán nadobro zničit.
„Snad ještě nejsi naštvaný kvůli té holce?“ vydechl nevěřícně. „Věř mi, že kdybych věděl, že o ni máš zájem, ani bych se jí… nedotknul,“ řekl přehnaně bojácně a vyzývavě se pousmál.
Cara trhla hlavou do strany a hlasitě se nadechla přes nos.
„Oh, tak to se omlouvám,“ řekl Gil a pokrčil rameny. „Musím ale říct, že si umíš vybrat. Pěkná je, jen trochu uřvaná,“ zasmál se.
Cara neměla nejmenší tušení, co by udělal na jejím místě Peter, ale bylo jí jasné, že by ‚nějak‘ reagovat měla. Předklonila se proto přes bok Cyphyra a plivla na zem Gilovým směrem. Pak otočila koně víc šikmo k cestě, aby nebyla přímo naproti muži a zůstala tak stát.
Postřehla, jak na ni Jonas pohlédl, trhnul koutky úst dolů v náznaku nejistoty a přejel vedle Gila.
Cařino srdce bilo jak o závod a její oči pátraly mezi stromy. Hrozně si přála, aby tu už byl Jeremy. Neměla sice tušení, jestli se všechno přece jen doopravdy nezhroutilo, ale chtěla, aby tady byl. Jeho přítomnost ji určitým způsobem uklidňovala i přesto, že chápala, v jakém nebezpečí je on sám.
„Ale no tak, Petere! Skoro nikdy jsme se tak dlouho nehádali. Nechceš si podat ruce na usmířenou? Slibuju ti, že už na ni nesáhnu, vážně,“ ozval se Gil.
Caře se málem zatmělo před očima, jenže sotva postřehla pohyb jen několik málo stop před sebou mezi stromy, mohla vidět zase jasně.
Jeremy klidně projížděl mezi kmeny a za uzdu za sebou vedl Selenina koně. Dívka na něm seděla sklesle a její oči se leskly slzami. Kápi měla stáhnutou z hlavy a vlasy rozčepířené.
Muž projel kolem Cary, aniž se na ni podíval. Zrak měl zabodnutý do Gila, který se tvářil napůl posměšně a napůl zuřivě. Jakmile se dostal k Evelyn, podal jí uzdu Selenina koně. Potom pobídnul Sorita vpřed a zastavil se pět stop před Gilem a Jonasem, kteří vedle sebe seděli na koních a v tmavých pláštích a v tichu působili zlověstně. Třetí byl Brened.
Nejvíc děsivě však působil Gil a to kvůli tváři, již zdobilo mnoho mizejících šrámů a podlitin po souboji s Jeremym. Měl rozcuchané mokré vlasy a neupravené vousy.
„Co tady děláte?“ zeptal se Jeremy hlasem, v němž se ozýval potlačovaný vztek.
„No, jak už jsem říkal tady Evelyn, tak jsme se přišli podívat, jestli nemáš v plánu tuhle holčičku nechat zdrhnout nebo jí k tomu dokonce dopomoct,“ ušklíbnul se Gil.
„Jak vidíš, tak tohle v plánu nemám,“ odseknul Jeremy. „Kdyby ses nechoval jako barbar a nevyděsil ji svým řevem, nemusel jsem ji nikde nahánět.“
„Oh, jistě,“ přikývl Gil ironicky hlavou. „Ale víš, co? Dobře,“ pokrčil nakonec rameny a kousek k Jeremymu popojel.
Ten si mezitím jednu ruku dal mírně v bok, aby zakryl možnou neobvyklou vybouleninu v místě, kde Sarah měla nohu.
„V tom případě ti jistě nebude vadit, pokud vás doprovodíme až k hlásce. Pomůžeme ti s tou uječenou, aby znovu neutekla, a ráno se zase všichni šťastně vrátíme na hrad, hm? Co říkáš, Jeremy?“
Cara stiskla čelist a snažila se nedat na sobě nic znát. Pravdou ale bylo, že neměla daleko ke zhroucení. Chtěla popadnout uzdu Selenina koně, nahodit si za sebe Sarah a vyrazit tryskem pryč.
„Nevidím jediný důvod, proč bych tě měl snášet celou cestu a až do rána,“ řekl Jeremy jasným klidným hlasem. „Noční službu a ohlídat si jednu holku ještě zvládnu sám,“ dodal a zaskřípal zuby.
„A to je právě to,“ podotknul Gil a ukázal na Jeremyho ukazováčkem pravé ruky. „Hrozně mě zaujalo, že jste právě o tuhle službu ty a Peter tolik stáli. Co vím, tak na úklidech není nic zajímavého. Tedy pokud si ho něčím nezpříjemníš. A taky od jisté doby… vlastně počkej…“ řekl Gil a hraně se zamyslel, „co si pamatuju – nikdy jsi neměl službu na hlídce. Jen pokud už nebyl nikdo jiný střízlivý.“
Jeremy stisknul čelist a pohrával si s myšlenkou hodit po Gilovi dýkou, kterou cítil u holeně.
„Víš, měl jsem teď díky tobě spoustu času na přemýšlení,“ pokračoval Gil a vydechnul. „Když jsi mě tak zřídil kvůli té své… Caře,“ při vyslovení jejího jména se ušklíbnul. „Musel jsem si chtě nechtě připustit jednu věc – ty jsi možná lepší bojovník, umíš vymyslet skvělou strategii, dokážeš se dostat kamkoliv… Vím, co v tobě Marcus vidí… Ale i přesto všechno… přes všechny tvoje přednosti, já nejsem idiot. A nenamluvíš mi, že sis tenhle večer a tuhle službu vybral jen tak pro nic za nic. Mluvil jsem s Marcusem a jen co jsem mu tohle všechno řekl, taky se mu to nezdálo.“
Jeremy na něj zíral s maskou netečnosti, ale uvnitř jeho hlavy se jako bouře proháněly myšlenky a úvahy. Jedna přes druhou mu splývaly, prolínaly se a doplňovaly, jak se snažil z této (na první pohled bezvýchodné) situace dostat.
„A ještě jedna věc,“ pokračoval Gil dál. „Jen tak ze zvědavosti – kam se poděla ta Cara?“
Jeremy zatnul ruce do pěstí a syknul: „Jak to myslíš?“
„No, není u tebe v pokoji,“ pousmál se křivě. „Prohledal jsem celý hrad a nikde jsem ji nenašel a věř mi – dal jsem si záležet.“
Jeremyho čelo se náhle uvolnilo, když se smíchem vydechnul.
„To si opravdu myslíš, že ti to řeknu, abys vyrazil zpátky a vrhnul se na ni?“
Gil si odfrknul: „Ale prosím tě! Kdo by teď stál o takovou oškubanou husu. A asi těžko bych se na ni mohl vrhnout, když není nikde na hradě,“ zdůraznil znovu.
Jeremy potlačil další představu dýky v jeho hrudi a snažil se ovládnout.
„Neříkal jsi před chvílí, že nejsi idiot?“ zeptal se ho se zatnutýma zubama. „Ten hrad znám nejlépe ze všech. Nenapadlo tě, že znám místa, o kterých ty nemáš ani potuchy? Nenapadlo tě, že ti, kdo se o nějaké místo nebo obydlí starají, ho znají daleko lépe než ti, kdo v něm žijí?“
Gil nad tím chvíli uvažoval a nakonec pokrčil rameny.
„No, možná,“ vydechnul. „Proč ale takový zájem o tu službu?“
„Třeba jsem chtěl mít službu na hlásce anebo jsem chtěl vypadnout z hradu,“ odseknul.
„Anebo už tě nudila?“ povytáhl Gil obočí pobaveně.
„I kdyby – tak to je moje věc,“ štěknul Jeremy. „A teď bych už rád pokračoval v cestě, takže se zase můžete vrátit zpátky. Díky za vaši starost,“ vydechnul a už chtěl obrátit Sorita.
„Na to zapomeň,“ zasmál se Gil. „Jak jsem řekl, tak s vámi pro jistotu zůstaneme až do rána.“
„Tak na to zapomeň ty nebo…“
„Klid, Jeremy,“ přerušil ho Gil a rozpažil ruce v náznaku míru. „Vždyť přece o nic nejde, ne? Pokud se pletu a tohle všechno,“ kývnul hlavou k Evelyn, Seleně a ‚Peterovi‘, „je opravdu jen shoda náhod, tak přece nemusíš tak zuřit. Nemusíš se bát, budeme tak potichu, jako bychom tu ani nebyli. Ani si nás nevšimneš… Ale pokud…“ pousmál se křivě a popojel k Jeremymu ještě o kousek, „budeš dál protestovat, tak ti slibuju, že to opravdu otočím. Vrátím se na hrad a za chvíli nás budeš mít v patách třicet. Takže… jak to bude?“ otázal se Gil se zdviženým obočím.
Jeremy na sobě cítil oči všech, kteří kolem něj byli. A ačkoliv jeho výraz napovídal, že uvnitř zuří, byl ve své podstatě o hodně klidnější než před několika minutami. Bylo mu totiž celkem jasné, co nastane poté, jakmile za sebou uslyšel Gilův řev, a kvůli tomu taky řekl Sarah, co po ní bude chtít a co bude muset udělat. Věděl, že na holčičku naložil velké břemeno, ale byl si jistý, že to zvládne. Její tělo cítil přitisknuté ke svým zádům. Nehýbala se a byla klidná.
„Jak chceš,“ syknul Jeremy a pokrčil rameny. „Když ti to udělá dobře, tak klidně. Vy se ošidíte o spánek, ne já.“
„Neboj se, my to zase doženeme,“ pousmál se Gil.
Jeremy si všiml, že muže jeho rozhodnutí očividně rozzuřilo, protože se mu křečovitě napjala čelist.
„Jedeme,“ řekl Jeremy dopředu k ženám a ‚Peterovi‘. Sám pak pobídnul koně ke Gilovi.
Měl v úmyslu zařadit se na konec jejich malé skupinky, ale Gil ho zarazil.
„Moment, moment. Jeď pěkně na začátek, rád bych vás měl všechny na očích,“ řekl a kývnul bradou dopředu.
„Nemyslíš, že už to přeháníš, Gile?“ zavrčel na něj Jeremy, tentokrát s nefalšovanou zuřivostí.
„Ani ne,“ usmál se muž ledově a neúprosně čekal, dokud Jeremy nevydechnul a netrhnul uzdou doleva.
Obrátil Sorita a odcválal až dopředu před Caru, které věnoval krátký bezvýrazný pohled, než se dostal před ni a jel dál.
Všichni ostatní poté pobídli koně do cvalu a pokračovali v cestě, jakoby se nic nestalo.
Jeremy na rozcestí zahnul doleva. Zuřivě sledoval ubíhající stromy kolem sebe a snažil se vymyslet, jak se vypořádat s tím, že je nyní v čele a všem třem mužům krásně na očích. S tímhle opravdu nepočítal.
Dlaní si přejel po obličeji a setřel z něj dešťové kapky. Vzápětí ucítil, jak se Sarah za ním zavrtěla a jemu došlo, že ji nesmí zklamat. Nesmí dopustit, aby se jejich plán zhroutil. Začal proto uvažovat ještě usilovněji doufajíc, že řešení stihne vymyslet včas.
Cara jedoucí za Jeremym svírala Cyphyrovu uzdu a snažila se nepředstavovat si, že muži za nimi pozorují každý její pohyb. Čelist držela zatnutou, aby se jí netřásla a oči upírala na Jeremyho záda. Pevně doufala, že matný obrys Sářiny postavy, který tak jasně viděla, byl tak zřetelný jen proto, že věděla, kam a na co se zaměřit. V tom si šokovaně uvědomila, že vidí kolem sebe i Jeremyho před sebou o dost lépe než před chvílí. Nenápadně se zadívala vzhůru a pocítila, že mrholení zvolna přestávalo. Ba co víc, obloha nad hustými větvemi se zdála být světlejší.
Po několika minutách vnímala, jak jí promoklým oblečením prosvištěl závan studeného větru. Dívka se zachvěla a začínalo jí být špatně. Točila se jí hlava a bylo jí na zvracení. Netušila, jestli má Jeremy nějaký plán anebo působil tak klidně proto, že se rozhodl, že dnes útěk nepřichází v úvahu. Že prostě jen pojedou uklidit na hlásku, ona se bude držet někde mimo Gilův dohled a ráno, pokud všechno dopadne dobře, prostě nasednou na koně a dojedou zpět na hrad? Jenže co až Jeremy seskočí z koně? Co bude se Sarah? A co bude s ní? Teď byli ve výhodě – byla noc a tma. Nepůsobilo tolik divně, že si na hlavě nechávala kápi, jenže co ráno? A co jestli se Gil rozhodne, že se s ‚Peterem‘ bude chtít usmířit? Co když za ní přijde a bude se na něco ptát? Nyní už by prostě nemohla hrát uraženou nebo rozzlobenou. Co potom?
Cara škubla hlavou, aby se z těch myšlenek vymanila, jelikož na ni dopadaly jako balvany, usazující se jí v srdci i v žaludku.
Nevěděla, jak dlouho klusali pod stromy, ani jak dlouho to bylo, co odbočili doprava po úzké cestičce, kterou mohla vidět jen proto, že vítr rozčísnul mračna a cestu jim chvílemi osvítil srpek měsíce. Museli teď jet v řadě za sebou, protože dva koně se na cestu nevlezli.
Dívka si všimla, že Jeremy nyní každou chvíli nenápadně kontroluje svůj plášť, jestli dobře zakrýval holčičku, neboť jeho cípy občas nadzdvihnul vítr. Hrozně si přála vyměnit si s ním aspoň pohled nebo slovo, jenže on jel dál vpředu, neohlížel se a působil, jako že se nic neděje.
Po pár dalších předlouhých minutách si Cara uvědomila, že nedaleko od nich musí téct řeka. Slyšela šplouchání a narážení vody do kamenů. Rozhlédla se na strany a postřehla, že se po levé straně několik desítek stop od nich skutečně zatřpytila voda.
Právě v momentu, kdy začala uvažovat, jak daleko může hláska být, prudce trhla uzdou a zastavila Cyphyra, neboť si všimla, jak Jeremy před ní zdvihnul zaťatou pěst a také zastavil.
„Stůjte!“ křiknul šeptem a trochu koně natočil bokem.
„Co je?“ zeptal se Gil, který skupinu uzavíral.
„Slyšíte to?“ zeptal se Jeremy šeptem a poslouchal.
„Co jako?“ zeptal se Gil a zběžně se rozhlédl.
Jeremy na něj syknul a dal si prst před ústa. Začal se kolem dokola rozhlížet a pečlivě zkoumal každý kousek půdy a stromů před sebou. Pomalu přeskakoval pohledem z jednoho keře na druhý a ostatní ho poněkud zmateně začali napodobovat. Všichni natahovali uši, aby zaslechli sebemenší zvuk.
Selena začala potichu plakat a tak na ni Jeremy štěknul, ať zmlkne.
„Zůstaňte tady a ty, Gile, se jeď podívat na pravou stranu, já pojedu vlevo,“ řekl Jeremy a obrátil Sorita doleva.
„Proč? Co jsi slyšel?“ zeptal se Gil šeptem nevrle.
„Prostě to udělej!“ křiknul na něj Jeremy potichu a rozjel se mezi stromy.
Gil něco zabručel, ale nakonec ho poslechl a vyjel z cesty na pravou stranu. Rozhlížel se pod stromy a hledal pohyb nebo něco, kvůli čemu Jeremy zbystřil. Pečlivě hodnotil každý zvuk, který zaslechl. Žádný mu však nepřipadal podezřelý. Slyšel jen hučení vody, praskot větví nebo zašustění listů, když se někde dál pohnulo nějaké skryté zvíře.
Pár minut projížděl podél cesty pod větvemi stromů, sledoval všechno kolem sebe a prozkoumával bedlivým zrakem i vzdálenější okolí, avšak nic nepostřehl. Takže se nakonec s nevraživým výrazem vydal zpátky na cestu.
Jonas a Brened drželi dlaně na rukojetích mečů a pozorně se rozhlíželi. Cara s Evelyn si chvílemi vyměnily nejistý pohled, jinak pozorovaly okolí také. Jediný, kdo se snahy nalézt to, co se Jeremymu nezdálo, neúčastnil, byla Selena. Seděla na koni jak tělo bez duše, utírajíc si uslzenou tvář do rukávu.
Jeremy se vzápětí také vrátil a v jeho obličeji se mísila ostražitost se zklamáním.
„Našel jsi něco?“ zeptal se Gil podrážděně.
„Ne,“ odseknul Jeremy ledově. „To ale neznamená, že tady nikdo není. Dávejte pozor,“ řekl všem a krátce pohlédnul na Caru.
Poté se rozjel do čela skupiny a všichni se vydali dál. Nyní však nejeli klusem. Nechali koně jít krokem a rozhlíželi se kolem sebe.
Caru skutečně zajímalo, jestli tím Jeremy něco sleduje anebo opravdu něco zaslechl, protože ačkoliv sama napínala uši sebevíc, nezaslechla nic. Nic kromě občasného zapraskání větviček, zašustění listů v korunách stromů nebo vzdálené zahoukání sovy.
Začínalo jí být chladno. A to nejen proto, že byla promoklá a oblečení jí občas profoukl studený vítr. Cítila podivný chlad ve své hrudi, který se šířil do celého jejího těla. Měla strach, chtělo se jí vykřiknout zoufalstvím, jelikož ji pomalu opouštěla naděje, že se dostanou pryč. Kdyby tady byla jen ona sama a nebála se o Selenu a Sáru, nebylo by jí to tolik vadilo. Spíš by byla ráda, kdyby mohla ještě nějakou dobu zůstat poblíž Jeremyho. Jenže takhle? Strach a pochyby na ni útočily jako přízraky.
Dostali se právě na křižovatku, která se tam rozbíhala do všech světových směrů, ale Jeremy bez váhání zabočil doleva. Cesta se táhla dál do hloubi lesa a po několika desítkách stop byl vidět most, jenž přehrazoval řeku. Mrholení přestalo úplně a obloha nad nimi se začínala rozjasňovat, jak dešťové mraky ustupovaly.
Všichni klidně pokračovali dál v cestě, když se ozvala Evelyn: „Počkejte, stůjte,“ promluvila nahlas.
Cara ihned zastavila a stejně tak Jeremy. Otočil koně čelem k ženě a pohlédl na ni.
„Co je zase?“ zeptal se Gil zezadu nakvašeně.
„Potřebuji si odskočit,“ pronesla Evelyn narovinu a pomalu přehodila nohu přes sedlo a opatrně sesedla.
Gil otráveně vydechl a spolu s Jonasem a Brenedem zastavil.
„Až ti bude tolik co mě, chlapče, tak si vzpomeň,“ usadila ho žena nevrle. Vzala uzdu Selenina koně a podala ji do ruky Caře, která ji ihned pevně uchopila.
Dívka na Selenu krátce pohlédla, avšak ta měla zrak sklopený k zemi a z očí jí stále stékaly slzy. Při pohledu na ni, si Cara najednou uvědomila, že by se měla vzchopit. Nemůže přece začít plakat a zoufat si, musí se strachu postavit a musí doufat. Doufat v nemožné. A ačkoliv nevěděla, jak a zda z toho vůbec vyváznou, naplnila ji jiskra naděje.
Koutkem oka postřehla, že Evelyn zmizela za stromy a Gil s Brenedem se o něčem začali tiše bavit. Nepřišlo jí to ale nijak nebezpečné, protože se chvílemi zasmáli, což v dívce posílilo naději, že snad nemají žádné podezření, že ‚Peter‘ ve skutečnosti není Peter.
Všude panovalo ticho, Caře však začínalo připadat zvláštní. Na chvíli se zadívala na Jeremyho, který klidně seděl na koni čelem ke zbytku skupiny a zamyšleně pozoroval zem pod kopyty koní. Aniž věděla proč, připadalo jí, že ačkoliv je na první pohled myšlenkami jinde, na něco se velmi soustředí.
Právě v okamžiku, kdy dívku napadlo, že by k němu mohla kousek přejet a pohlédnout do jeho obličeje, aby z jeho výrazu získala aspoň matnou představu, co bude dál, zaslechla, jak se k nim mezi stromy a z cesty něco žene. Téměř ihned co zvuk uslyšela, jí došlo, že to jsou kopyta koní. Více koní.
Málem se jí opět zatmělo před očima, neboť první věc, která ji napadla, byla, že za nimi přece jen vyrazili muži z hradu, jak o tom předtím mluvil Gil.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 26.02.2013, 9:41:40 Odpovědět 
   Ahoj,
souhlasím se Šímou, pěkně jsi to zamotala. Už se těším na pokračování.
Měj se hezky a hodně času na psaní.
 ze dne 26.02.2013, 9:57:48  
   Anne Leyyd: ELLIEN - oprava - kvůli škole není toho času moc. ne kvůli času že nemám čas :D
 ze dne 26.02.2013, 9:56:38  
   Anne Leyyd: Ahoj,

děkuji moc, jsem ráda, že se ti to zamotání líbilo :) Pokračování snad přidám hned, jak to bude možné ;) Kvůli času kolikrát toho času není moc, ale snažím se psát jak to jde.

Díky moc ještě jednou, doufám, že tě pokračování nezklame :)

Měj se!
 Šíma 25.02.2013, 12:09:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně jsi to zamotala, ano, proč by to mělo jít (jednoduše), když můžeš útěk pěkně zašmodrchat. Tak mě napadá, že Benjamin (napsal jsem to jméno správně), má v plánu nějakou lumpárnu a ti muži, kteří se řítí na koních nepatří k "osádce", ale jsou zde cizí (čili další problém, ještěže umí Cara zacházet s mečem)! Těším se na pokračování. Na šotky jsem dneska tolik nekoukal. Občas něco uteče skoro každému a mezi námi, jsi vypsaným autorem (autorkou) a žádným začátečníkem (tu a tam si připadám jako "kontrola pravopisu"), ale pšt. Není to Tvůj případ. Zkráceně řečeno: čtivý a napínavý text, který si hraje se čtenáři a nepustí jej, dokud nedočte až do konce. Hezký den a psaní zdar.

P.S. Kdyby někdo říkal, že jsem málo kritický, pak věz, že mé druhé "kritičtější" já tiše spinká, zatímco jsem se osobně dost začetl... ;-)))
 ze dne 26.02.2013, 21:13:27  
   Anne Leyyd: Nazdar! Musím souhlasit, čtení je asi návykové jako každá jiná droga, ale tahle "závislost" je rozhodně jedna z těch zdravějších :)

Když si múza vezme dovolenou, tak to je k vzteku, ale je důležité, že se ta pochňura vždycky zase vrátí ;)

Díky ještě jednou :) Ne, to ani omylem nejsi. Navíc já si objektivní kritiky velmi vážím i když se to někdy neposlouchá snadno, nakonec je ale hlavní, že to k něčemu je, že se nad tím člověk zamyslí a pokud to jde tak s tím něco udělá ;)

Nemáš zač děkovat, byla to pravda. Prostě mi přijde, že máš hodně vytrénované oko, spíš asi obě ;) A jak jsem si kolikrát přečetla Tvé další komentáře k jiným autorům, tak je vždycky bereš ze všech stran, obšírně, takže si myslím (aspoň podle sama sebe, jak to beru já), že to těm autorům určitě něco dá ;) Je prostě vidět, že máš přehled - což neber jako poklonu, ale prostě pravdu - tak, jak to vidím ;)
 ze dne 26.02.2013, 10:53:36  
   Šíma: Zdarec.

Stal jsem se "knihomolem" od okamžiku, kdy jsem se naučil číst (od knih pro děti a mládež až po literaturu pro dospělé). Uff, ale baví mě to. Sice už čtu jen na SASPI a e-booky, ale stále to stojí za to! ;-)))

Profesionál? Budu se nad tím muset zamyslet... Nakonec, všichni se máme pořád čemu učit, jak už jako autoři, tak jako kritici (také jsem autorem, byť mé múzy mají zase dovolenou).

A co se Tvého příběhu týče, zaujal mne (od začátku) a začetl jsem se - nečtu Tě přeci "poprvé"! Máš svůj styl a snažíš se, neusínáš na vavřínech... ;-)

Nechcu Tě však přechválit, chraň bůh, nakonec sami dobře víme, jak na tom jsme. A co na to říká mé druhé já? Kucká se smíchy... Proč? Protože u mne vítězí čtenář nad kritikem (pokud je - podle situace - vůbec co kritizovat, i když takoví hnidopichové, ti najdou vždy něco, já však jím - snad - nejsem).

Děkuji za poklonu, ale k profíkovi mám krapet ještě daleko! Ale potěší to... Snažím se! (mrk) Hlavně ať se daří... ;-)
 ze dne 26.02.2013, 0:12:22  
   Anne Leyyd: Taky zdravím!

Díky moc za přečtení, publikaci a komentář :) Jo, taky jsem si říkala, na co to dělat jednoduše, když to jde složitě ;)

Děkuju moc za pochvalu, vážím si toho, opravdu ;) ale myslím, že mám určitě v lecčems ještě mezery a mám se v čem zlepšovat a pořád se mám co učit... Myslím, že psaní je celoživotní proces, kde člověk pokaždé objeví něco nového a to pak zahrne do psaní, aby to mohlo být lepší. Myslím třeba nějaké životní situace, které se nepochopí dokonale dokud si to člověk neprožije, ale zase na druhou stranu - nebude mi vadit, pokud se nějakým vyhnu :)

No, tak to mě těší dvojnásob :) Právě jsem si říkala, že tady toho čteš tolik a píšeš "hodnocení", komentáře atd... tak jestli jsi prostě profesionál a bereš to tak, anebo Tě to zaujalo, že se do toho začteš :)

Díky moc a také přeji psaní zdar ;)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
PENTAGRAM POP
Janir Killman
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr