obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti IV: K. V - Stíny minulosti 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti IV - Osudová volba
 autor Lukaskon publikováno: 01.03.2013, 9:48  
První část páté kapitoly. Adrian se vrací na Black Mirror a plánuje oživit svého otce. Valentina je proti, neboť to považuje za příliš nebezpečné. Konflikt obou lidí je nevyhnutelný a otázkou je jak to dopadne...
 

Trvalo dlouhé dva měsíce, než Adriana konečně propustili z nemocnice. Valentinu od té doby neviděl a doufal, že už ji ani neuvidí. Cítil však, že mu ještě znepříjemní život. Během posledního měsíce se v nemocnici často objevoval Edward. Podařilo se mu sehnat skupinu dělníků, kteří byli ochotni se vrhnout na opravu zámku už teď. Adrian těžko mohl odsud přesně řídit opravy, ale věřil Edwardovi a doufal, že ví, co dělá. Nevěřil mu ale natolik, aby se zmínil o úkrytu téměř veškerých peněz, co měl. Prozatím tedy financoval dělníky díky půjčce z banky. Sice věděl, že se mu tím opravy prodraží, ale nechtěl nic riskovat. Také pomalu začínal připravovat podrobnosti svého plánu. Trvalo nějakou dobu, než vysvětlil Edwardovi, co zamýšlí. Nepočítal s tím, že mu pomůže, až bude připravovat rituál, ale přesvědčil ho, aby mu alespoň pomohl s přípravami. Na Adrianově pravé noze již pěkně dlouhou dobu držela protéza. Stále ho ale čekalo mnoho těžkého cvičení, než se s ní naplno sžije, ale ani pak nebude schopen se pohybovat bez problémů. Prozatím mu byl dán vozík, ale věděl, že si na něj nesmí moc zvykat. Do pokoje se přiřítil Edward.
„Konečně jste tu, Edwarde. Myslel jsem, že jste na mě snad zapomněl…“
„Promiňte, pane“ omlouval se Edward. „Měl jsem ještě pár dalšího zařizování…“
„To je v pořádku, Edwarde, nic se neděje. Pojďte už, mám tohohle místa plné zuby!“ Edward vzal tašku s Adrianovými věcmi a vyrazili ven.
„Co říkáte na váš nový vůz, pane?“ ptal se Edward, jakmile byli venku před nemocnicí. Ukazoval při tom na velký černý čtyřdveřový pick-up s vysokou a prostornou korbou vzadu.
„Edwarde, lepšího pomocníka si snad ani nemůžu přát!“
Edward otevřel zadní dveře, pomohl Adrianovi sklopit vozík a nasednout. „Tak, kam to bude, pane?“ zeptal se.
„Opravdu se musíte ptát, Edwarde? Domů, konečně domů!“ Během chvilky již opouštěli nemocniční parkoviště a mířili na Black Mirror.

Adrianovi se zdálo, že cesta trvá neuvěřitelně dlouho. Bedlivě sledoval okolní krajinu, která již dlouhou dobu nebyla pokrytá sněhem. Zeleň na kopcích se pomalu probouzela k životu a lesy a říčky, které cestou míjeli, mu připadaly mnohem živější a krásnější, než dříve. Cesta se kroutila kolem zalesněných vrcholků a protínala mnohé vísky. Vedla poblíž starých, zdálo se, opuštěných stavení a mnohých vodních ploch. Cestou potkali jen málo lidí a čím víc se blížili k Black Mirror, tím míň jich bylo. Když míjeli cestu vedoucí k hotelu, Adrian stěží dokázal skrýt nadšení.
„Konečně doma, Edwarde! Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale tohle místo bych jen těžko dokázal navždy opustit. Cítím, jako bych tu žil celou dobu, jako by můj život nikdy předtím neměl smysl! Divné…“
„Už jste si zvykl, pane. A já taky. Panství Black Mirror je jedinečné. Ať už se tu v minulosti stalo cokoli, těžko bych odsud dokázal odejít.“
„Ano, máte naprostou pravdu. Ta krajina, to počasí, ta minulost… Jakoby se tu čas zastavil a přesto plul pomalu dál. Řeknu vám, Edwarde, neznám místo opředené takovým tajemstvím, jako je Black Mirror. Když sem přijedete, jako byste se propadl o staletí zpět.“
„Rozumím, pane. Taky mívám ten pocit, ale… už jsme tu. Počkejte, zajdu otevřít bránu.“ Adrian měl zatím možnost prohlédnout si okolí. Vysokou zeď již obepínal točitý ostnatý drát. Na vršku zdi přibylo několik kovových tyčí, mezi kterými byl napnutý tenký drát s malými ostrými křížky. Black Mirror sice začínalo vypadat jako pevnost, ale Adrian byl spokojen. Chtěl zabránit komukoli, včetně mládeže, která zde dříve dělala spoustu nepořádku, aby se na pozemek dostal. Lidé musí pochopit, že zámek není žádná atrakce, aby se zde mohli volně potulovat a zkoumat, kde co. Edward se vrátil a zavezl vůz za bránu. Opět vystoupil a šel ji zavřít.
„Chtělo by to nějaké automatické otevírání brány, co říkáte?“ zeptal se Adrian, jakmile se Edward zase vrátil.
„Pochybuji, že by se dalo něco takového sehnat, pane.“ Edward zabočil s autem doleva a pokračoval pár metrů podél zdi. Cesta zde stoupala nahoru a zatáčela ke stájím. Tady zastavil a pomohl Adrianovi vystoupit.
„Toho hlídacího psa zakoupím až později, pane. Teď když se tu pohybuje spousta lidí to nebude vhodné.“
„Rozumím Edwarde, ale řekněte mi, kde jsou všichni?“
„Nedivte se, pane, že tu teď nikdo nepracuje. Poslal jsem všechny dělníky na pár dnů pryč, abyste se tu zase zabydlel a trochu si zvykl. Kromě toho budete určitě chtít být v klidu, nerušen prací.“
„Máte pravdu, Edwarde, alespoň na pár dnů.“
„Zůstal tu akorát Mark. Dělá tam něco se dřevem a mnoho rámusu při tom nenadělá, ovšem pokud ho chcete poslat pryč, stačí říct.“
„Ne, ne klidně ho tam nechte. Počítám, že se mi za něj můžete zaručit.“
„To můžu, pane. Víte, ono to možná na první pohled nevypadá, ale Mark opravdu není žádný zloděj nebo hlupák. Sice je poněkud prostší, ale neznám nikoho tak pracovitého. Dokáže opravdu všechno možné, takový všeuměl, ale práci odvádí kvalitní.“
„Hmm, a myslíte si, že by byl ochoten tady zůstat natrvalo? Práce je tu pořád spousta, a pokud skutečně umí různé věci, určitě by zde našel uplatnění.“
„To se budete muset zeptat jeho, ale myslím, že za slušný plat vám na tu nabídku kývne.“
„Výborně. Ale teď už se chci konečně podívat na zámek.“
Adrian si se zaujetím prohlížel Black Mirror. Nejprve zvenčí, kde se toho zase tak moc nezměnilo – přibyla jen obrovská hromada kamení a sutin z vnitřku zámku, další lešení a pracovní nástroje a také bylo vidět, že dělníci začali pracovat i na fasádě a zasklívání oken. Pravé křídlo vypadalo už mnohem lépe, ale bylo jasné, že práce bude ještě na dlouhé měsíce dost. Adrian pokračoval v prohlídce uvnitř. Byl rád, že se hlavní hala už konečně zbavila téměř všech kamenů a trosek. Některé místnosti již byly zcela vyčištěné a uklizené. Vrátily se do nich alespoň ty nejnutnější kusy nábytku, jakými byly stoly, pohovky, police a mnohé další. Zámek konečně začal o něco více připomínat domov a ne starou zříceninu. V hale také nalezl Marka. Měl v rohu u krbu stůl a kolem něj spoustu věcí.
„Zdravím, Gordone!“ zakřičel Mark na celou halu, jakmile uviděl Adriana. Ten přišel až k němu a zkoumavě se díval, jak Mark vyměňuje poškozené rámy obrazů. Měl tu několik kusů patrně vlastní výroby a zařezával do nich i různé ozdobné ornamenty.
„Vidím, že nezahálíte, ale tohle jste mohl klidně nechat na později. Je tu spoustu důležitější práce,“ poznamenal Adrian.
„To ano. Mám vzadu velkou cirkulárku. Půjdu tedy řezat trámy na strop do kuchyně, souhlasíte?“
„Nemyslel jsem to tak, Marku. Řezání na pár dní odložte, ostatně tohle je taky nutné udělat,“ pronesl Adrian, ačkoli věděl, že na obrazech mu vlastně nijak moc nezáleží, alespoň ne v tuhle chvíli. Chtěl si opravdu pár dní odpočinout a být sám v klidu bez nějakého neustálého rušení. Ještě na to ale nebyl čas - má před sebou důležitou práci… „Marku, poslyšte, co vy všechno umíte?“
„Toho je dost. Většina lidí ve vesnici si s kdejakým běžným problémem poradí sami, a tak pokud se chci uživit, musím toho zvládat opravdu hodně a to ještě tak, že to nikdo jiný nesvede. Umím to se dřevem, s kovem i kamenem. Poradím si s kdejakým mechanismem, zvládnu i elektřinu, i když nic extra složitého, spíše rozvody, světla, spínače, prostě to, co se tady nejvíc potřebuje. Není mi cizí ani zahradničení, zemědělství a chov, ačkoli podobné věci tady zvládne kde kdo – to víte, venkov!“
„Neříkejte mi, že někdo takhle všestranný tady má nouzi o práci.“
„Není to tak špatné, ale práce obvykle není stálá, takže někdy je těžké vyžít. Kromě toho hodně spolyká můj koníček.“
„Koníček? Povíte mi jaký?“
„No proč ne. Většinu volného času trávím modelářstvím.“
„Vláčky?“
„To ani ne, spíše nejznámější a nejzajímavější stavby světa. Mám doma Tower Bridge, Eiffelovku, Tádž Mahal, Chrám Vasila Blaženého, Pražský orloj, Operu v Sydney a pár dalších. Viděl jste ty modely ve zdejším muzeu? Tak ty jsou ode mě. Normálně bych to Murrayovi nedával, ale nabídl opravdu slušnou sumičku.“
„Zajímavá záliba, to vám tedy řeknu.“
„Jo, jo. Už jako malej jsem chtěl cestovat po světě a vidět všechna ty místa na vlastní oči, ale to byly jen dětský sny. Na něco takovýho jsou potřeba pořádný prachy, ale takhle si to můžu alespoň trochu vynahradit. Jen mi poslední dobou nějak nestačí místo, snad už něco vymyslím.“
„Řekl bych, že nebude třeba, Marku, tedy pokud budete souhlasit.“
„Souhlasit? S čím?“
„Určitě vám neuniklo, že je tady práce až nad hlavu, kromě toho je zámek tak velký, že můžete začít z jedné strany opravovat a než se dostanete na konec, je už zase něco rozbité. Takže asi takhle: Nabízím vám stálou práci jako opravář. K tomu zajištěnou střechu nad hlavou, slušný plat a dostatek prostoru na ty vaše modýlky, které mě opravdu zajímají. Ohledně přesné výše platu si to ještě musím promyslet, ale rozhodně nepřijdete zkrátka. Co vy na to?“
„Teda, Gordone vy jste vážně grant. Myslím, že si můžeme plácnout.“
„Výborně. Vyřídíme to všechno zítra, možná pozítří, souhlasíte? Mám teď něco na starosti a vlastně bych byl rád, kdybyste prozatím šel domů…“
„Dobře, pane. Chápu, že si chcete odpočinout.“
„Stavte se tu radši až pozítří, probereme podrobnosti a ukážu vám, kde budete bydlet.“
„Jasný, pane. Mějte se!“ Mark rychle poklidil, sbalil věci a odcházel pryč. Takovou nabídku opravdu nečekal. Konečně se na něj usmálo štěstí!

Do haly právě přišel Edward. „Pane Adriane! Omlouvám se, vůbec jsem si na to nevzpomněl.“
„Co se děje?“
„Jde o váš pokoj, pane. Je mi jasné, že do schodů to teď budete mít hodně těžké, takže jsem přestěhoval vaše věci dolů do salonku. Máte tam teď zařízený pokoj, včetně postele, stolku, židlí, skříní, pohovky, zrcadla a pár drobností.“
„Děkuji, Edwarde. Máte pravdu, že nějaké složité výstupy teď opravdu nezvládnu.“
„Jistě, pane. Máte tam také to, co jste chtěl. Jen doufám, že víte, co děláte.“
„Samozřejmě, Edwarde. Bezpečí se mi v poslední době nějak nedostává, takže se budu muset trochu pojistit.“
„Kdy plánujete začít s tou věcí, pane?“
„Ještě dnes. Musím si pospíšit. Zajistil jste, o co jsem vás žádal?“
„Myslíte postarat se, aby u kostela nikdo nebyl? Víte, pane, tohle není žádná legrace. Abych dostal na pár dní otce Furase pryč, musel jsem jednu vaši vzácnou knihu - šlo o jakési náboženské texty - prodat starožitníkovi z Brightonu. Jednoho tamního známého jsem přesvědčil, aby si knihu na oko zamluvil, takže mu ji starožitník pár dní ohlídá. Otec Furas podobné texty sbírá a tyhle byly opravdu velmi staré, takže jsem mu následně o oné knize řekl. Vzhledem k tomu, jak je to sem daleko, si nemyslím, že se Furas vrátí bez ní.“
„Výborně. A co Mark?“
„S Markem to moc nevyšlo, pane. Dostat ho pryč z panství by se mi stejně nepovedlo, takže jsem alespoň využil Murraye a jeho práce na hotelu.“
„Jaké práce? Kde na to ten zmetek pořád bere peníze?“
„To nevím, pane, ale chce mít za hotelem hřbitov, kde budou symbolicky pohřbeni ti, co na Black Mirror zemřeli. Mark tam během dne pracuje, když nemá nic jiného.“
„Neuvěřitelné! Vlastní hřbitov! Měl by se tam Murray zahrabat sám! Ale hlavně, že je teď u kostela čisto. Dobrá práce, Edwarde, opravdu vám děkuji. Dejte mi pár hodinek odpočinku a po poledni vyrážíme. Doufám, že máte vše připravené?“
„Ano, pane. Jen nevím, jestli je to dobrý nápad.“
„Edwarde. Musíte mi pomoct. Nikdo jiný tady s tím nemá takové zkušenosti a já si nemůžu dovolit udělat chybu. Koneckonců o tom přeci archeologie je, nebo ne?“
„Jak se to vezme, pane. Známe polohu, přibližnou hloubku a rozlohu toho, co hledáme. Technické vybavení není třeba a předpokládám, že dokumentovat to nehodláte. Přirovnávat tohle k archeologickému výzkumu není zrovna přesné. Kromě toho od té doby uplynulo jen pár let - nebude mi to vůbec příjemné!“
„Zvládnete to, Edwarde. To odkrytí musí být precizní a přesné.“

Jakmile dorazili na místo, Adrian ukázal Edwardovi o jaké hroby se jedná, a ten se dal okamžitě do práce. Adrian se zájmem sledoval Edwardovo počínání. Vyměřil a vyznačil si jednotlivé hroby a vedle nich vykopal úzký val hluboký necelé dva metry. Následně začal postupně odkrývat vrstvy hlíny. Po nějaké době zdlouhavé a těžké práce se mu konečně podařilo odkrýt první kosti. Za jejich velice dobrý stav vděčil místní zvlhčené půdě. Adrianovi přišlo hloupé, že nic nedělá, zatímco Edward se dře už hodiny. S obtížemi ale dokázal chodit, takže si byl jist, že Edwardovu práci by nezvládl dělat, aniž by upadl. Trvalo ještě několik dlouhých minut, než bylo zcela hotovo. Adrian však na Edwardovi neviděl jen námahu a vyčerpání, ale značné přemáhání a nechuť, když dočišťoval okolí kosti.
„Tak, a je to, pane. Potřebuji si chvíli odpočinout a pak půjdu na hrob pana Williama.“
„Jistě, Edwarde. Doufám, že to ještě zvládnete, odpoledne už značně pokročilo.“
„Vím, pane, ale rychleji to nešlo.“
„V pořádku, Edwarde. Odvedl jste skvělou práci.“ Po půl hodině odpočinku vyrazil Edward ke zdi hřbitovu a začal to celé nanovo. Litoval toho, že William nebyl pohřbený s ostatními, protože by si výrazně ulehčil práci s kopáním. Když bylo hotovo, unaveně se opíral o lopatu a ztěžka oddychoval.
„Ták, a je to všechno. Slečno Valentino!“ zavolal směrem k faře. Adrian udiveně sledoval, jak ze zadní části na Edwardovo zavolání přichází odhodlaným krokem Valentina.
„Co to má zatraceně znamenat, Edwarde?! Co s tou mrchou máte společného?!“
„To je jednoduché,“ odpověděla místo unaveného Edwarda. „Přesvědčila jsem ho, aby ti pomohl odkrýt ty kosti a pak mi je nechal.“
„Edwarde?!“ zařval Adrian, „to snad nemyslíte vážně?!“
„Promiňte, pane ale je to tak. Slečna Antoliniová po mě chtěla, abych odkryl hrob pana Samuela a ostatních a já jsem s tím souhlasil.“
„Chtěla jsem vzít původně všechny ostatky, ale rozmyslela jsem si to. Znesvěcovat jejich kosti není správné, takže bude stačit Samuel. Edwarde, nasypte prosím kosti Samuela do jednoho z těch vaků, co máte támhle připravené.“
Edward se pomalým krokem vydal ke zdi, kde bylo připraveno šest kožených vaků popsaných jmény mrtvých, do kterých Adrian plánoval rozdělit kosti. Snažil se přitom vyhnout pohledu na Adriana, který byl stále překvapen, že ho jeho nejbližší člověk zradil. Adrian přemýšlel, jestli má Edwarda zastavit. Mohl to udělat, ale bylo by to správné?
Otázku za něj nakonec vyřešil sám Edward, když se v jednu chvíli otočil k Valentině a řekl: „Promiňte, slečno, ale já to nemůžu udělat. Znám váš důvod a znám i záměry pana Adriana, ale nemůžu rozhodnout, kdo z vás má pravdu, pokud vůbec někdo. Nechci s tím mít nic společného. Pomohl jsem vám oběma všechny ty kosti odkrýt, ale dál už nikomu pomáhat nemůžu. Promiňte.“ Po těchto slovech Edward odešel směrem k zámku. Adrian byl na jednu stranu rád, že se Edward takto rozhodl, na stranu druhou však nevěděl, jak bude dál pokračovat – potřebuje něčí pomoc. Valentina byla naopak v klidu. Věřila, že Adrian ji těžko v tomhle stavu zastaví, takže se mlčky přesunula ke zdi, aby sebrala vak a konečně mohla začít nakládat kosti.
„To si vážně myslíš, že ti to dovolím, ty proradná bestie?!“ zařval Adrian.
„Nic nechápeš, Adriane. Ale já už ti to vysvětlovat nebudu. Ohrožuješ celý svět.“
„Vážně?! Věř si svým přeludům a pohádkám o zničení světa, ale jedno mi řekni – jaké stanovisko k tomu má církev?“
„Církev nemá ani ponětí, že se něco děje, Adriane. O situaci ví jen arcibiskup a ten mi věří. Nechal mi volnou ruku a já svůj úkol splním. Bratr mi před pár týdny psal, že se situace nezměnila. Kromě toho to děti viděly znovu a tentokrát se našly i nějaké další stopy. Mohla jsem ty kosti mít už dávno, ale Edward s tím dlouho otálel, kromě toho máš právo vědět, co se s ostatky tvého otce stane…“
„To vím moc dobře sám. Ale tobě je nenechám ani náhodou!“
„Nedělej si to těžší, Adriane. Buď rád, že jsi naživu. Měla jsem tě ráda a po tom, co se stalo v nemocnici, už nemám sílu ti znovu ublížit, pokud ovšem nebudu muset…“ Valentina v rychlosti vytáhla úzkou krátkou dýku a významně ji ukázala Adrianovi.
„Chceš mě rovnou zapíchnout? Tady na tomhle místě? Jseš fanatická svině! Co řekneš na tohle?“ Adrian vytáhl z pod kabátu pistoli, a namířil ji na překvapenou Valentinu.
„A-Adriane!“ vykřikla Valentina.
„Copak? Nelíbí se ti to?“
„To neuděláš!“
„Jseš si tím tak jistá?“ Vystřelil, ne na Valentinu, ale do země značný kus od ní. Valentinu to polekalo a uskočila dozadu. Pomalu couvala směrem pryč ze hřbitova. „Taky jsem tě míval rád, Valentino. Ale časy se změnily. Pamatuj si, že jestli se mi ještě jednou postavíš do cesty, tak tě zabiju!“ Valentina vycouvala pryč a rychlým krokem se vracela do hotelu. Udělala chybu – znovu. Ještě ale není všemu konec. Také zná místa vražd a Adrian sám nedokáže uhlídat všechny ostatky. Na zámek se sice nedostane, ale bez větších problémů se dostane třeba k majáku a shodí Robertovy ostatky do moře. Věděla, že je to ohavné, ale teď už si nemůže vybírat.

Adrian na hřbitově osaměl. Přemýšlel, co dál. Jeho pečlivě promyšlený plán měl nyní spoustu trhlin. Kdyby alespoň mohl normálně chodit. Byl téměř připoután k vozíku a hrozně ho to trýznilo. Vzal jeden z vaků a začal do něj pomalu nakládat Williamovy ostatky. Když měl hotovo, všiml si, jak někdo přichází. Předpokládal, že se vrací Valentina. Připravil si pistoli a vrátil se ke kostelu. Místo Valentiny však uviděl před kostelem postávat Bobbyho. Několikrát zkoušel marně otevřít, ale bylo zamčeno. Adrian rychle schoval zbraň, aby ho nepolekal.
„Ehh, Ahoj, Bobby. Co tu děláš?“
„Áh, eh eh, Darrene. Proč sedíš na t-tom vozíku?“
„To je na dlouhé vyprávění, Bobby, ale řekni mi, proč jsi sem přišel?“
„N-no t-to kvůli Denise. Říkala, že na ni n-nikdo n-n-nezbyl a taky, že jsem její poslední p-přítel. P-prý mě má r-ráda!“
„To je hezké, Bobby.“
„J-j-jo to je. Šel jsem se podívat do k-kostela, ale je zavřeno. Vrátím se se-sem zítra.“
„Počkej, počkej. Vysvětli mi, proč chceš jít do kostela. Tam přece nic není.“
„A-ale v kostele se s Denise budeme b-brát. Chtěl j-jsem vidět j-jaké to tam je.“
„Brát?! Denise si tě chce vzít? Vdát se za tebe?“
„Ano! Říkala, že n-na celém světě jsem u-u-už pro ni zbyl jen já. M-moc se na to t-těším.“
Adrian nevěřil tomu, že by o něj Denise stála. Bobby byl fajn, ale trochu jednodušší. Těžko říci, jak by se zatvářil, kdyby mu to vysvětlil, ale napadlo ho, jak toho využít. Zdráhal se, protože mu ho přišlo líto, ale neměl na výběr.
„Bobby, víš, že každý ženich musí své nevěstě dát prstýnek?“
„P-pr-prstýnek? Já Denise dám p-p-prstýnek. Ten nejhezčí ze všech. S d-diamantem!“
„No jasně, ale máš ho?“
Bobby zesmutněl a tiše hlesl: „Ne.“
„Já bych možná jeden takový měl. Možná, že dokonce hezčí než ten s diamantem. Ale nemůžu ti ho teď dát. Potřeboval bych, abys mi s něčím pomohl.“
„S čím? S čím? Pomůžu t-ti se vším.“ vykřikoval radostně Bobby.
„Vidíš támhle ty díry? Pojď se mnou.“ Přešli k vykopaným hrobům. Bobby se na ně díval s bázní. „Bobby, poslouchej. Naložíš do támhletěch vaků všechny tyhle kosti, jo? Já ti s tím pomůžu.“
„Ale Darrene, to asi n-není s-správné.“
„Neboj, Bobby. Jenom je chci přesunout na hezčí místa víš, aby to tam bylo pěkné.“
„T-tak dobře. Mě se t-to tady taky n-nelíbí.“
Společnými silami všechny vaky opatrně naplnili a uvázali je. „Výborně Bobby. První část práce máme za sebou.“
„J-jenom p-první?“
„Potřebuju si něco zařídit, takže hlídej tady a nikomu nedovol, aby ti vzal ty vaky, jasné?“
„J-jasné!“

Adrian se vydal k domku Earla. Před domem nikdo nebyl, takže zaťukal na dveře. Chvíli trvalo, než Earl otevřel.
Překvapeně vykoukl ze dveří a hned se začal omlouvat: „Ach, to jsi ty. Promiň mi to, já jsem nechtěl. Mrzí mě to, fakt.“
„Zapomeňte na to, Earle. Ale řekněte, proč jste nezůstal v tom dole?“
„Já sem čekal, fakt že jo, ale byls tam hroznou dobu a já potřeboval zkontrolovat pasti, takže sem s tím začal aspoň v okolí dolu a pak jsem viděl, jak jsi odtamtud zdrhal jako bys měl v patách samu smrt.“
„A ona přitom čekala přede mnou, co? Viděl jste v tom dole někoho?“
„Běžel jsem hned k tobě, ale nikdo v okolí nebyl. Ani v dole a ani v lese kolem.“
„Potřebuju od vás zase trochu pomoct, ale tentokrát podle dohody.“
„Jasný, udělám, co chceš a klidně zadarmo. Fakt mě to mrzí, z toho vozejku se asi už nedostaneš, co?“
„Můžu chodit, i když to není snadný, ale k věci. Víte, kde je v lesích kamenný kruh?“
„Jo, les znám jako svý boty, ale v okolí toho kruhu radši žádný pasti nekladu. Stalo se tam už dost zlejch věcí. Říká se tomu tam Stonering a kdysi tam probíhaly nějaký divný rituály a…“
„Stačí, stačí“ přerušil ho Adrian. „Potřebuji, abyste zneškodnil a nejlépe úplně odnesl všechny pasti a nástrahy co jsou mezi křižovatkou u Willow Creek a tím… jak tomu říkáte - Stonering?“
„Jasně, všechny pasti po cestě tam. To nebude problém.“
„Musíte to ale stihnout do večera, vlastně mě napadá ještě něco. Udělejte to hned, co nejdříve, a pak najdete, poslouchejte dobře - Valentinu Antoliniovou. Je to mladá žena, ani ne třicet let, s hnědými dlouhými vlasy. Bydlí nejspíš v hotelu Gordon’s Palace. Tam u Murraye, znáte to?“
„Jo, ten hotel znám. Co s ní mám ale dělat? Doufám, že nechceš ňáký prasárny.“
„Bez obav. Budete ji sledovat, ale nenápadně. V žádném případě jí nesmíte dovolit, aby opustila k večeru, řekněme po desáté, hotel.“
„Cože? A co s ní mám jako dělat?“
„Co takhle únos? Řekněme sem k vám, co vy na to? Ráno ji klidně pustíte.“
„Ty ses zbláznil, ne? Myslíš, že mám chuť skončit v chládku? Vím, že ti dost dlužím, ale co je moc, to je moc.“
„Poslouchejte, Earle. Ta žena je nebezpečná. Já potřebuji, aby se dnes v noci nemohla volně potloukat po panství, rozumíte?“
„Jasně, ale já žádný nepravosti dělat nebudu, chápeš?“
„Kolik za to chcete?“
„Ty mi nerozumíš, já nebudu riskovat nějakej únos. V žádným případě!“
„A co byste řekl, na noční hlídku, řekněme u majáku? Pohlídal byste tam takovou hromádku, ehm... kostí, aby je nikdo neukradl.“
„Děláš si ze mě prdel?! Hele, nevím, co chystáš a je mi to vlastně jedno, ale jestli to myslíš vážně, tak na to rovnou zapomeň! Odstraním ty pasti, klidně na to pudu hned teď a pohlídám tu ženskou. Jestliže se začne po tý desátý potloukat někde venku, tak ti o tom půjdu říct, tam na zámek, ale tím to končí.“
„No, co mám s vámi dělat. Dobře, jsme dohodnuti.“
Earl vyrazil okamžitě do lesů a Adrian se vrátil ke kostelu, kde stále hlídal Bobby. Byl na něj spoleh a neměl zbytečné otázky, což se Adrianovi náramně hodilo.
„Tak Bobby, vezmi všechny ty vaky a půjdeme na zámek.“
„D-dobře D-Darrene. Ale, jsou hodně velké a těžké. J-já je nepoberu v-v-vš-všechny.“
„Tak to uděláme jinak. Nanos je postupně k nám na zámek a nech je ve křoví vlevo od brány, jo? Tak, aby nebyly vidět.“
„Aby n-nebyly v-vi-vidět. Dobře.“ Bobby pobral tři vaky a vyrazil. Po několika dlouhých minutách byl zpátky a pobral zbylé vaky. Společně vyrazili k zámku.

Jakmile opustili Warmhill, uviděl Adrian mezi stromy v dálce velký sloup kouře. Bylo to v místě, kde měl svoji chatu Ralph.
„Bobby, rychle. Poslouchej mě. Vezmi všechny ty vaky a slož je tam, kam jsi dal ty předchozí. Pak rychle utíkej do vesnice a sežeň pomoc, jasné? Sežeň hasiče!“
„A-ale D-d-darrene!“
„Utíkej Bobby! A nezapomeň – nejdřív zanes k bráně ty vaky!“ Bobby upaloval k zámku, jak to jen šlo a Adrian mezitím vyrazil k chatě. Cesta tam byla plná nerovností, takže Adrian nechal vozík na křižovatce a vyrazil dál pěšky.
Když dorazil na mýtinku, uviděl Ralpha, jak horlivě fouká ústy směrem k chatě, která byla již celá v plamenech. Naštěstí to nevypadalo, že by oheň mohl přeskočit na stromy, ale Adrian si tím nebyl zcela jist. Přiblížil se k Ralphovi, který byl udýchaný a unavený.
„Ralphe! Ralphe, co to děláš? Pojď zpátky!“ Ralph byl skutečně nebezpečně blízko u ohně. Navíc jeho počínání nemělo sebemenší význam.
„Bubby! Pan B-Bubby je u-u-u-vnitř Darrene! Musím za ním.“ Ralph se chtěl rozběhnout přímo do chaty, kterou pohlcovaly hladové plameny. Adrian ho okamžitě chytil, ale měl co dělat, aby ho udržel a sám nespadl. Viděl, jak mu po tváři stékaly slzy.
„Bubby! Pane Bubby! Nééé! Néééé!“
„No tak, uklidni se zatraceně! Já… já jsem pana Bubbyho viděl. Ano, viděl jsem ho, utíkal v lese. Směrem pryč a sháněl se po tobě.“
Ralph se konečně trochu zklidnil, ale stále vypadal hrozně zoufale. „V-vážně? A-a kde byl? K-kde? Zaveď mě k-k němu, p-p-prosím.“
„To víš, že jo. Pojď rychle, jdeme pryč. Tady stejně nic nezmůžeme.“ Vrátili se zpátky na křižovatku, ale Ralph byl celý nesvůj. Klepal se strachy a stále brečel.
Adrian se vrátil na vozík a rychle uvažoval. Ralph nemá kde bydlet. Chata shoří do základů a jde hlavně o to, aby nezačal hořet i les. Vyrazil s Ralphem k zámku. Konečně to bylo asi to nejlepší, co mohl udělat. Stejně neměl kde bydlet, ale jeho nezdravé vázání se na Bubbyho bylo překážkou.

Jakmile došli k bráně, Adrian otevřel a vpustil neklidného Ralpha dovnitř. Zavedl ho ke stájím. Byly už nějakou dobu opuštěné, ale docela prostorné a v dobrém stavu. Nacházelo se tu spoustu všelijakého harampádí, ale stále tu bylo dost místa. Pro Ralpha by to byl přímo hotel.
„Ralphe, poslouchej…“
„Kde je p-p-pan B-b-ubby?“
„Přijde, vydrž. Já ho půjdu najít, dobře? Ty zatím počkej tady uvnitř, ale na nic radši nesahej.“ Adrian zašel dovnitř. V hale byly srovnané Edwardovy kufry a Edward sám se vracel z patra s pár drobnostmi v rukou.
„Promiňte, pane. Už budu pryč. Klíče od všech zámků máte v pokoji a..“
„Co blázníte, Edwarde? Proč chcete odejít?“
„Vždyť víte sám, pane. Zklamal jsem vás a mrzí mě to, ale slečna Valentina vypadala tak přesvědčeně... Až tam na hřbitově mě napadlo, že to třeba tak být nemusí…“
„Dobře, dobře, Edwarde. Co se stalo, stalo se. Vše je ale vyřešeno a dohodli jsme se, takže nevidím důvod, proč byste měl odcházet.“
„Vážně mě nevyhodíte, pane?“
„Samozřejmě, že ne. Co bych si bez vás počal?“
„To je skvělé! Moc vám děkuji, pane, moc. A slibuji vám, že už nikdy nebudu nic dělat za vašimi zády.“
„Jasně, máme teď ale spoustu práce. Na zámku je nový, dalo by se říci, obyvatel. Vysvětlím vám to později. Teď potřebuji vědět, kde máme na zámku hračky? Tedy doufám, že nějaké máme.“
„Jistě, pane. V pokoji ve starém křídle. Je to tam stále neupravené a navíc se spoustou suti ale v zadním pokojíku je hodně hraček.“
„Díky, Edwarde. A běžte si zase vybalit. Ta událost už je minulostí.“

Adrian se začal pomalu prodírat až k bývalému pokoji své matky - Catherin. Nalezl tu spoustu poházených věcí a bylo mezi nimi i dost hraček. Byly tu panenky, dřevěné vozíčky, plyšoví sloni, lvi, medvědi a další. Pobral jich co nejvíc, ačkoli žádná nevypadala jako pan Bubby. Vrátil se zpět na vozík a vyrazil ven ke stájím.
Už z venku slyšel hlasité „Hyjé, hyjé!“ Uvnitř uviděl Ralpha na starých dřevěných houpacích konících, jak stále pokřikuje „Hyjé, hyjé, hyjé“ a mává nad sebou rukou. Ve tváři bylo vidět velké vzrušení a dokonce úsměv. Adrian opatrně položil všechny hračky na stůl, nespouštěje při tom oči z Ralpha. „Koníčci D-darrene, p-podívej.“
„Vidím, moc hezké, opravdu moc. Já jsem pana Bubbyho nenašel Ralphe, ale mám tu pár jeho kamarádů. Myslím, že si s tebou chtějí popovídat.“
„Koníčci! Hyjé, hyjé.“
„Ralphe, posloucháš mě?“
„Prší, prší jen se leje, kam koničci pojedeme. Hyjé, hyjé. Pojedeme na luka, až kukačka zakuká.“ Ralph vesele zatleskal. Venku se již začalo stmívat a Adrian musel pomalu začít s druhou částí plánu. Opustil rozveseleného Ralpha a natahal všechny vaky za bránu. Následně se vrátil do zámku, kde vyhledal Edwarda.
„Jak jsem již říkal, Edwarde, máme ve stájích hosta. Zkuste se s ním trochu seznámit, doneste mu jídlo a vysvětlete, co a jak.“
„Dobrá, pane ale můžu vědět kdo to je a proč zde bude bydlet?“
„Jmenuje se Ralph a je trošku… no uvidíte. Nemá kam jít a je úplně sám, takže dokud to bude možné a dokud sám bude chtít, nechám ho tady.“
U brány právě někdo zazvonil. „Půjdu se podívat a vy se postarejte o Ralpha.“

Adrian vyšel ven a před bránou potkal Bobbyho.
„Tak co Bobby, jak to vypadá s ohněm?“
„P-pracují na něm h-hasiči D-darrene. Vypadá to p-prý dobře. Já si ale jdu p-pro prstýnek. P-p-přineseš mi ho sem p-prosím? Já nechci chodit d-dovnitř.“
„No jasně přinesu ho, ale ještě jsme neskončili.“
„C-cože?“
„Bobby, dám ti prstýnky hned dva. To aby měla Denise mnohem větší radost, ale až později. Stavíš se tady přesně v jedenáct hodin v noci a ještě mi trochu pomůžeš, jo?“
„D-dva prstýnky? To j-je h-he-hezké, Darrene. Přijdu v n-noci. Dobře.“ Bobby pomalu odešel a Adrian zamířil do zámku a pak do svého nového pokoje.
Začal podrobně studovat Marcusovu kroniku a po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyvolat Samuela v Rituální místnosti. Mnoho věcí nasvědčovalo, že jde o místo Mordredova skonu. Samuel v dopise říkal, že vše není, tak jak to v kronice stojí, ale věřil nebo spíše doufal, že Mordred seslal kletbu právě tam. Kromě toho se jen těžko v tomhle stavu dostane k Černému zrcadlu, kdežto Rituální komnatu bude mít takřka na dosah ruky.

Valentina byla právě v hotelovém pokoji. Byla celá nesvá. Věděla, že teď půjde o všechno. Adrian byl nebezpečný, ale ona věřila, že těžko sežene nějakého pomocníka. Uhlídat všechny ty kostry prostě nezvládne. Stačí jednu jedinou odvézt nebo úplně zničit a nikdy nikoho nevyvolá. Bude to ale stačit? Dokáže tím zabránit blížícímu se zlu? Snad ano. Do pokoje náhle vtrhl bez zaklepání Pietro. Valentina ho nečekala, ale když ho uviděla, bylo jasné, že se něco stalo. Pietro býval vždy veselý, obzvláště když svou milovanou sestřičku viděl po takové době, ale tentokrát to bylo jiné.
„Pietro! Co se děje, nemáš být v Litvě?“
„V Litvě už je… je hotovo, Valentino.“
„Proč, co se stalo?“
„Před pár dny vážně onemocněl Tomas – otec těch dětí, víš, ne?“
„Mluv dál.“
„Ty děti za mnou přišly a řekly mi, že to všechno byla jen fraška. Že jen chtěly, aby tam chodili lidi, aby se o tom místě vědělo a hlavně aby si jejich otec přilepšil finančně. Ale nechtěly, aby se jejich otci něco stalo. Mysleli, že to je trest za ten podvod.“ Valentina byla najednou bledá a nepřítomně se dívala stále na jedno místo. Ztěžka dýchala a nebyla schopná ani promluvit. Pietro mezitím pokračoval: „Pověděly mi, že to dopředu plánovaly společně s dalšími dětmi z okolí, které se měly postarat o nejrůznější stopy, jenž by měly nasvědčovat, že skutečně došlo ke zjevení. Ten jejich příběh o mrtvém, co vylézá z hrobu byl sice založený na skutečném vrahovi, který tam v okolí kdysi řádil, ale to bylo všechno. Všechny ty jejich sny, ta zjevení – všechno jen promyšlený výmysl. Ale… to není to nejhorší! Chtěly to hned taky vysvětlit otci, ale já se bál jeho reakce, takže jsem s tím chtěl počkat. Vyrazil jsem do Endriejevas pro tamního duchovního, aby se tam vrátil se mnou a aby slyšel, k čemu došlo a pomohl mi to nějak urovnat. Víš, Tomas byl opravdu zarytý křesťan a nevěděl jsem, jestli to snese dobře, ale… ale ony mě neposlechly. Když jsme se vrátili, našli jsme ty děti - mrtvé. Uškrcené, vlastním otcem! Jeho jsme našli ve stodole, tam visel a.. Pane Bože! Našel se u něj vzkaz. Stálo tam, že to nechtěl udělat, že to bylo v záchvatu zuřivosti, že prostě neustál, že ho jeho vlastní děti podvedly takovým způsobem a že je mu jich líto.“
Valentina tichým zoufalým hlasem řekla: „Takže to všechno byla lež. Všechno jen sprostý podvod. A já jsem…“ hlas ji klesl a rozplakala se.
„Netušil jsem, že tě to tak vezme. Ale je to hrozné, já vím. Chtěl jsem to nejprve říct tobě, ostatně jsi to měla původně na starosti ty. Jsem rád, že jsem tě tu vůbec našel, ale teď musím zase jet pryč. Potřebuji podat oficiální zprávu a zjistit, jak se k tomu postaví církev. Promiň, ale musím co nejrychleji odjet. Až to tady vyřešíš, přijeď za mnou.“ Pietro odešel a ponechal Valentinu jejímu smutku.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.03.2013, 9:48:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Myslím, že jsou "určité střihy v ději" příběhové lince spíše na škodu - jako bys místy vedl děj poněkud úsporným stylem! Tu se rozpovídáš, přidáš detaily a parádní dialogy, a tu vše takřka jen odbyješ tím nejnutnějším. Můj celkový dojem je však pozitivní. Příběh se pomalu sune vpřed, tu odpoví na nějaké ty otázky, tu načrtne nové. A hlavně: pořád se něco děje. Místy jako bych se opravdu vrátil do předešlé série. Napínavé čtení, možná by nebylo na škodu napsat (třeba i) nějaký podrobnější příběh o době před tím, než nastoupila Kasumi, ale máš své projekty a svou hlavu (a já jsem rád i za toto), přestože jsem zmiňovanou herní sérii nikdy nehrál, tak nějak se mi malinko dostala pod kůži. Hezký den a psaní zdar.

P.S. Na práci šotků jsem nenarazil, nic co by mne plesklo do tváře, snad mne hanba neopleská sama, pokud jsem něco i přešel (jako kritika)! Ať se daří. ;-)
 ze dne 01.03.2013, 19:34:05  
   Šíma: Zdravíčko.

Tu chvíli píšeš o tom a pak náhle zase chvíli o něčem jiném a pak zase o něčem jiném... Možná jsem jen měl takový pocit! Strefuj se do nálady čtenáře a do jeho "chuti"! ;-)

P.S. Myslel jsem, že bys tento kratší příběh více rozepsal... Ale ber mne, prosím, s velkou rezervou, já jen píšu, jak na mne příběh působí a co mi našeptává mé druhé já! Delší povídání jen o Kasumi? Co bylo pak, když odešla se svou novou "přítelkyní" (ve zbrani) zabít jejího otce? To by bylo zajímavé...
 ze dne 01.03.2013, 12:22:16  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a připomínky. Nejsem si jistý jestli vím, co myslíte těmi "střihy v ději". Tahle kapitolka se odehrává cca 2 měsíce po té předchozí a ano - uznávám, že během této doby se daly popisovat věci, jež se udály (oprava zámku, dohodnutí spolupráce Valentiny a Edwarda, dění v Litvě,...) Já jsem to všechno představil až zpětně a neříkám, že je to dobře. Otázkou však je, jestli by se podrobnějším rozepsáním nevytratily zvraty v ději. Kdyby čtenář měl možnost sledovat činy všech důležitých postav, pak by asi nemohl být jejich jednáním překvapený.

Pátá (předešlá) série se odehrává jen pár týdnů po konci tohoto příběhu a nemyslím, že by se mezi to dal vtěsnat ještě jiný příběh. Nad čím ale už delší dobu uvažuji je příběh vyloženě o Kasumi, ale zatím je to jen vzdálená budoucnost.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Zapomenout 5.dí...
Ksara
Národní hrdost.
MademoiselleNoir777
Moskva, 1812
abeekr
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr