obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Cena odvahy - 25. kapitola (2. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 02.03.2013, 12:57  
Roztříštění
 

Jenže sotva Cara pohlédla na Gila, Jonase a Breneda tak postřehla, že se všichni ostražitě obrátili za zvukem. Vzápětí sáhli po mečích, z čehož si dívka vyvodila, že s tímhle asi nebudou mít nic společného.
Jakmile za zákrutem cesty spatřila prvního muže, který se k nim s vytaženým mečem na koni řítil, zděšeně vytřeštila oči a uslyšela Selenino zaječení.
Cara se obrátila k Jeremymu právě ve chvíli, kdy mu pár čísel nad hlavou proletěl šíp, jenž vystřelil z luku druhý z mužů, který vyrazil mezi stromy pár desítek stop od nich.
Jeremy sebou škubnul a trhnul uzdou doprava, aby se dostal víc na bok a nebyl přímo na dostřel.
„Jeď se Selenou pryč!“ křiknul na Caru zhurta.
Dívka se vzápětí vzpamatovala a pobídla Cyphyra, který začal neklidně podupávat na místě. Strhla ho na kraj cesty a uzdu Selenina koně pevně svírala v dlani, táhnouc ho za sebou až za první stromy. Už za sebou slyšela dusot kopyt dalšího z mužů. Sáhla po meči, aby se mohla bránit, jenže jen co se obrátila, spatřila, že si jí muž, který předtím vystřelil na Jeremyho, ani nevšimnul. Skoro jakoby tam nebyla – jen kolem ní projel dál.
Cara trhla hlavou na druhou stranu a snažila se najít Jeremyho. Ten už ale mířil k mužům. Dívka začala uvažovat, jestli má zůstat, aby se snažila nějak uklidnit Selenu, která vytřeštěnýma očima a s kvílivým brekem sledovala dění za sebou, anebo jít na pomoc Jeremymu, Gilovi, Jonasovi a Brenedovi, kteří se pustili do boje s šesti muži, kteří je obklíčili.
Cara nechápala, odkud se tam najednou všichni vzali. Víc se nerozmýšlela a rychle přivázala uzdu Selenina koně k nejbližší větvi. Jejího nářku si nevšímala. Pak obrátila Cyphyra a už ho pobídla kupředu, když si všimla, jak jeden z mužů omráčil Jonase ránou do hlavy. Muž se předklonil na bok koně, meč mu vypadnul z ruky, a on sám přepadl na zem.
Slyšela řinčení mečů a vyděšené ryčení koní. Připomnělo jí to den, kdy bylo jejich město přepadeno - ta vzpomínka ji na okamžik zcela ochromila. Nicméně se probrala hned, jen co spatřila Jeremyho, který se ohnal po jednom z mužů mečem. Ten mu ale obratně uhnul a přesunul se.
Kousek opodál zahlédla Gila, který se ze sedla vrhnul na jiného muže a podařilo se mu jej strhnout na zem. Tam se oba rychle postavili a dali se spolu do boje, zasypávajíc jeden druhého zuřivými pohledy stejně jako údery zbraní.
Dívka pobídla koně a už mířila k nim, když postřehla, jak čtvrtý z mužů bojuje s Brenedem, zatímco další muž se dostal za něj, rozmáchnul se a praštil ho jílcem meče do hlavy. Brened se na koni nebezpečně zakymácel a bezvládně se svezl na zem do bláta.
Cara Cyphyrovi utáhla uzdu a zastavila před mužovým nehybným tělem, svírajíc v pravé ruce meč. V tom se k ní obrátili všichni tři muži, kteří předtím vyřadili z boje Jonase a Breneda. Dívka ztěžka polkla, ale pozdvihla meč vzhůru, připravujíc se na první úder některého z nich.
Najednou proti ní zafučel vítr a strhnul jí z hlavy kápi, která už jí beztak držela jen na temeni hlavy. Dívka vytřeštila oči a všimla si, jak se na ni všichni tři muži zahleděli. Poté si mezi sebou vyměnili zvláštní pohled, obrátili koně od ní a přejeli pod nejbližší stromy.
Cara na ně zmateně třeštila oči a po chvíli následovala jejich pohled, neboť všichni tři něco pozorně sledovali. Stočila tím směrem hlavu také.
Dvacet stop před sebou uviděla bojujícího Gila s jedním z mužů. Náhle zalapala po dechu, neboť spatřila Jeremyho, který právě seskočil z koně a prošel kolem pátého i šestého muže. Ti klidně seděli na koních kousek stranou od bojujících a pozorovali je.
Cara se podívala na Sorita a poté všude kolem, hledajíc Sáru. Ta však nikde nebyla. Nebyla ani vedle Jeremyho.
Než se však dívka dala do dalšího hledání holčičky, všimla si, jak Jeremy rychle přeběhnul zezadu ke Gilovi (který byl naprosto pohlcen bojem a nevnímal nic jiného), bleskově uchopil jeho hlavu do dlaní a třísknul s ní o strom, pod kterým stál.
Gil tlumeně vyheknul, a jakmile ho Jeremy pustil, svezl se po kmeni na zem.
Cara slyšela, jak Jeremy mocně vydechnul a jen okrajově vnímala, že nastalo dokonalé ticho. Očima probodávala Jeremyho záda, jakoby doufala, že se zpod jeho pláště vysouká Sarah a poběží k ní. Nicméně se tak nestalo.
Cara zůstala dvě sekundy jako opařená a pak zhurta seskočila z Cyphyra.
„Kde je Sára?!“ křikla na Jeremyho, který se k ní právě otočil.
Nevnímala pohledy ostatních šesti mužů a najednou jí bylo úplně jedno, že nerozuměla ničemu, co se právě stalo. Chtěla jen vědět, kde je Sára.
Muž se na ni trochu zmateně podíval. Už se chystal odpovědět, když se najednou z pravé strany mezi stromy ozvalo: „Jsem tady!“
Cara tím směrem trhla hlavou a spatřila Sarah, která právě seskočila z koně, na kterém jela se skutečným Peterem.
Dívka nevěřícně třeštila oči na holčičku, která se k ní přihnala a pevně ji sevřela kolem pasu. Pustila meč na zem a střelila očima k Peterovi, který se tvářil nadmíru spokojeně – usmíval se od ucha k uchu.
Cara se snažila vzpamatovat a nějak rozumně si vysvětlit, kde se vzala Sarah s Peterem v lese. Moc se jí to ale nedařilo, jelikož kolem ní právě projel jeden z mužů na koni, který na ně předtím zaútočil. Dívka se na něj ostražitě zadívala, jenže on jí nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. Klidně přejel ke třem mužům, stojícím pod stromy a zahleděl se na Jeremyho.
Ten několikrát krátce přikývnul a přešel k nim, následován dvěma posledními muži. Všichni spolu o něčem začali tiše mluvit a dívce neuniklo, že se ani jeden netváří právě přívětivě. Spíš to vypadalo, jakoby skřípali zubama při každém slovu.
„Tak to vyšlo,“ pousmála se Evelyn, která se právě objevila za dívkou, jež k ní s trhnutím otočila hlavu.
„Vážně?“ zeptala se jí Cara nevěřícně při pohledu na omráčeného Jonase, Breneda a Gila, ležící bez pohybu jak nemluvňata.
„Jistě, děvče,“ zasmála se Evelyn a zavrtěla hlavou.
Vzápětí se ale otočila na Selenu, která všechno sledovala s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Ještě pořád seděla na svém koni uvázaném pod stromem.
„Raději za ní půjdu a vysvětlím jí to,“ řekla Evelyn, otočila se na patě a vydala se za ní.
Cara Seleně nevěnovala žádnou další pozornost, protože byla ještě v mírném šoku a tak docela nevěřila tomu, že to podle Evelyn ‚vyšlo‘. A také se chtěla dozvědět, kde se vzala Sarah v lese s Peterem.
„Jak ses… jak ses tam dostala?“ zeptala se holčičky dívka a kousek ji od sebe odtáhla.
Sarah zdvihla hlavu a se širokým úsměvem řekla: „Jeremy mi řekl, že když mi stiskne ruku, tak mám udělat to, co mi řekne. A jak potom řekl, že něco slyší mezi těmi stromy a zajel tam, tak mi tu ruku stiskl a já rychle seskočila z koně. No, a podél té řeky jsem utíkala tím směrem, který mi popsal. Našla jsem Petera a tady těch šest dalších a řekla jim, že jim Jeremy vzkazuje, že na vás mají jako zaútočit a omráčit ty tři.“
Cara pootevřela ústa a obrátila hlavu k Jeremymu, který k ní právě přešel.
Sotva uviděl dívčin udivený výraz, řekl: „Vždyť jsem ti přece říkal, že jsem domluvený s pár dalšími muži, kteří nám v případě nouze pomůžou. Vzpomínáš?“
„Já ne…“ začala dívka a usilovně přemýšlela, co jí to tehdy večer říkal, když jí vysvětloval celý plán. Nakonec si něco takového matně vybavila. „Ano, už si vzpomínám. Jen jsem… nemyslela, že právě tohle bude ta pomoc... Vždyť tě málem zastřelil!“ dodala šokovaně.
„No,“ pokrčil Jeremy rameny a na okamžik šlehnul nepříjemným pohledem po mužích, kteří stáli za nimi, „řekl bych, že tomu nemohl odolat.“
Cara se nechápavě zamračila, ale Jeremy se rychle obrátil k omráčeným mužům.
„Musíme si pospíšit. Nebudou mimo nadlouho,“ řekl a přešel k jejich tělům.
Spolu s Peterem pak přehodil Jonase, Breneda i Gila přes jejich koně a převezl je k cestě, která vedla dál k hlásce.
„Evelyn,“ oslovil ženu, která mluvila se Selenou.
„Ano, už jdu,“ odvětila a stiskla Seleně ruku.
Něco jí ještě šeptem řekla a potom se rozešla ke Caře, které kolem pasu ještě stále visela Sarah.
Žena si stáhla kápi z hlavy a na obě se pousmála.
„Tak… už se musíme rozloučit,“ řekla a pohladila vrásčitou rukou holčičku po hlavě.
Sára se na ni usmála, odtrhla se od Cary a objala Evelyn vší silou kolem pasu. Žena se usmála a přejela holčičce dlaní po vlasech.
„Dávej na sebe pozor, dítě, a buď doma hodná,“ promluvila na ni, sotva holčička v silném stisku povolila.
„Budu se snažit,“ zasmála se Sára. „A děkuju ti za všechno, Evelyn.“
„Za málo,“ pousmála se žena a Cara měla dojem, že zahlédla podivný lesk v jejích očích, když se k holčičce sklonila a políbila ji na čelo.
Sarah se na ni ještě jednou usmála a pak zvesela odskákala k Jeremymu, který ji vysadil na Sorita.
Cara s křečovitě staženým obočím sledovala, jak muž začal koni upravovat popruhy a utahovat řemen na sedle. Najednou jakoby si naplno uvědomila, že to nejhorší je snad opravdu za nimi a zbývalo jim pouze jediné – rozloučit se. Což jí najednou začalo připadat mnohem horší než celá cesta s Gilem v zádech.
„No, tak děvče!“ poplácala ji Evelyn po paži. „Trochu radosti,“ usmála se na ni žena.
Cara odtrhla zrak od Jeremyho právě ve chvíli, kdy se jeho hlava obracela směrem k ní.
„Já… já vím,“ dostala ze sebe a nuceně se na Evelyn usmála.
Měla pocit, že se na ni žena zadívala velmi zkoumavě a něco v jejích očích ji nutilo věřit tomu, že ví, proč neskáče radostí. Nechtěla však být tak průhledná, a proto se vší silou usmála více procítěně a upřeně se na Evelyn zadívala.
„Děkuji vám za všechno, Evelyn, opravdu,“ řekla jí a stiskla její ruce ve svých. „Nebýt vás tak…“
„To nestojí za řeč,“ trhla hlavou. „Ráda jsem vám pomohla,“ usmála se na Caru a poté se spěšně otočila ke koním, na nichž ležel dosud bezvládný Gil, Jonas a Brened.
„Už musím jít,“ řekla žena a dívka pustila její ruce.
„Děkuju,“ řekla Cara ještě jednou a usmála se.
Evelyn se jen pousmála a kývla hlavou. Obrátila se a rozešla ke koním. Po třech krocích se ale zastavila a vrátila se zpátky ke Caře.
„Víš,“ řekla šeptem a naklonila se k ní, aby to nikdo jiný neslyšel, „občas musíš riskovat, pokud to za to stojí. A někdy… někdy… stojí za to počkat, abys dostala něco, co za to stojí.“
Poté se od dívky odklonila a podívala se jí do očí se zvláštním výrazem ve tváři.
Cara se na ni zmateně dívala, nemajíc nejmenší tušení, co tím Evelyn chtěla říct. Než se však byla schopná zeptat, žena se od ní obrátila a spěšnými kroky přešla ke svému koni, u kterého na ni čekal Jeremy.
Dívka si všimla, že se na ženu dívá podmračeným podezřívavým pohledem. Upřeně ji sledoval, jakoby čekal, že mu žena něco řekne. Ta však mlčela, jen mu poděkovala, když jí pomohl do sedla. Potom si od něj vzala uzdu koně, na němž byl přehozený Gil a rozjela se cestou k hlásce.
„No, já už taky pojedu,“ řekl Peter a postavil se před Caru. „Než se jeden z těch zmetků probere,“ dodal a kývnul hlavou za Evelyn.
Cara se přesto všechno musela usmát a přikývla hlavou. Chvíli váhala s pohledem upřeným do Peterových očí, ale nakonec k němu přistoupila a objala ho.
„Taky ti děkuju za všechno,“ řekla potichu.
Ucítila, jak ji muž velmi váhavě objal kolem zad a mírně se zasmál.
„Nemáš zač,“ odvětil a na okamžik ji k sobě přitiskl, než ji pustil.
Cara od něj pak odstoupila a ještě jednou se na něj usmála.
„Tohle si nech taky pro něj,“ řekl Peter šeptem lehce pobaveně a kývnul hlavou k Jeremymu, který k nim právě přicházel.
Cara se tentokrát neusmála, její čelist se spíš zatnula a na to, co Peter řekl, stěží znatelně přikývla hlavou.
Sotva k nim Jeremy došel, postavil se k němu Peter čelem, protočil oči a povzdechnul si.
Jeremy si odfrknul, napřáhnul se a vrazil mu pěstí přes čelist. Peter se mírně zakymácel, ale ještě udržel rovnováhu.
„Co to děláš?“ vyhrkla Cara zděšeně a chytila ho za paži.
„To je dobrý,“ vyheknul Peter ztěžka a narovnal se. „Musím vypadat… trochu pošramoceně. A… namlátit sám sobě se mi… opravdu nechce.“
Jeremy se bolestně pousmál a pohlédnul na dívku. Ta na oba hleděla s vykulenýma očima, ovšem posléze mužovu paži pustila a přivřela oči, sotva se Jeremy napřáhnul a vrazil Peterovi ještě jednou.
Peter zatřepal hlavou a promnul si čelist.
„Promiň,“ řekl Jeremy a s bolestným výrazem si přítele prohlížel.
„To je… Au!“ vyheknul a zkusil zkousnout a předsunout čelist. „Prosím tě! Příště… miř trochu… výš,“ zaúpěl Peter a praštil Jeremyho do paže. „Zuby bych měl rád všechny!“
„Pokusím se,“ zasmál se Jeremy.
Peter jen něco zabručel a otočil se pryč. Přešel ke svému koni a naskočil na něj. Vzal uzdy od hřebců, na nichž ležel Jonas a Brened a vyrazil za Evelyn. Než zmizel za zatáčkou, ještě se obrátil a mávnul rukou na Jeremyho i Caru, kteří stáli vedle sebe a sledovali, jak se jim vzdaluje.
„Nebude jim to divné?“ zeptala se dívka, když si vzpomněla na muže na hlásce, které měli jet vystřídat. Nedovedla si představit, co si budou myslet, až uvidí Gila, Breneda i Jonase mimo a Petera s Evelyn bez Jeremyho a Seleny.
„Ne, tolik, ne,“ zavrtěl hlavou Jeremy a promnul si klouby na rukou. „Peter po pravdě řekne, že nás přepadli a ty tři omráčili. Já s Peterem jsme je zabili. Evelyn pak potvrdí, že se Selena zase zhroutila a že jsem s ní jel zpátky na hrad, protože byla hrůzou bez sebe. Věř mi,“ pohlédl na ni, „tomu uvěří. Řvala opravdu hodně, když ji Peter vynášel od mučírny. To slyšela polovina hradu.“
Cara přikývla a sledovala, jak ji Jeremy obešel a postavil se před šest mužů, kteří stále seděli na koních a všechno pozorovali.
„Díky za vaši pomoc,“ řekl jim a pohlédl na každého zvlášť.
„Jo,“ kývnul hlavou jeden z nich, sedící v čele jejich skupiny. „Ty hlavně nezapomeň, že…“
„Já vím,“ zavrčel Jeremy a přerušil ho. „Nemusíte se bát. Dohoda platí,“ syknul koutkem úst a obrátil se zpátky.
Na Caru se ani nepodíval a nasednul na koně za Sarah. Dívka ještě pohlédla na muže, ale ti již své koně obrátili. Zajeli zpátky do lesa a po chvíli se zvuk kopyt jejich koní ztratil úplně.
Dívka se pak už nezdržovala. Vzala ze země svůj meč, zasunula jej do pochvy a přešla k Cypyhrovi, který se nehnul z místa, kde ho nechala a nasedla na něj.
„Caro?“ ozvala se Selena a přejela k ní.
Cara k ní trhla hlavou a zadívala se na ni.
Selena vypadala poněkud klidněji, i když její oči nedůvěřivě těkaly směrem k Jeremymu, který už Sorita pobídnul k cestě, jež vedla rovně dál, odbočujíc od pěšiny k hlásce.
„Proč… proč… jsi mi nic neřekla? Jak to, že…“ dostala ze sebe Selena a poulila na Caru oči.
Ta ji však ihned přerušila.
„Seleno, teď ne, prosím tě,“ zavrtěla hlavou. „Vysvětlím ti to potom, ale teď, prosím… mlč,“ dodala mírně a pohlédla na ni se zdviženým obočím.
Selena lehce zmateně přikývla, nicméně poslechla a byla potichu. Rozjela se za Carou, která vyjela hned Jeremym.
Jakmile ji za sebou muž uslyšel, otočil se na ni a pohlédl jí do očí. Dívka mu pohled oplatila a nemohla se zbavit dojmu, že radost z toho, že vyvázli, se nezračila v očích ani jednoho z nich. A ačkoliv z mužova pohledu cítila stejný smutek, možná i bolest, jakou vnímala sama, přineslo jí to jistou útěchu. To vědomí, že jsou na tom možná podobně. Bylo jí víc než jasné, že ten pocit nebude mít dlouhého trvání, ale i ta chvilka jí pomohla, aby se na místě nerozbrečela nebo nezačala řvát bolestí.
„Můžeme?“ zeptal se nakonec Jeremy potichu.
Cara přikývla a byla ráda, že se muž otočil dopředu. Začínala totiž cítit v očích slzy, čím déle se na něj dívala. Docházelo jí totiž, že to jsou jedny z posledních pohledů, které si bude moci do paměti uložit. Bylo jí z toho zle, ale pořád jasně věděla, že nemůže jinak. Že není jiná šance, žádná naděje na to, aby se jejich rozloučení mohlo aspoň o trochu oddálit. Za chvíli to mělo být tady. To prosté ale tak strašně kruté slovo ‚sbohem‘, kterého se už tak dlouho děsila.
Dívka pobídla Cyphyra a vyrazila za Jeremym, který se Sárou na koni klusal pod korunami temných stromů směrem k jejich městu.
Cara si myslela, že bude úzkostně pozorovat každý kmen stromu a pohyb větví nízkých keřů, kolem nichž projížděli, aby si všimla sebemenšího pohybu, který by svědčil o tom, že je někdo sleduje nebo na ně číhá, aby jim zabránil v útěku. Pravdou ovšem bylo, že jí to bylo právě úplně jedno. Civěla před sebe na cestu a nechala se kolébat pohyby Cypyhrova těla doufajíc, že ji ten pocit, že na něm jede, nějak utěší. Milovala jízdu na koni, milovala ten pocit volnosti, avšak nyní si ho nedokázala vůbec užít.
Jen velmi matně vnímala, že za ní jede Selena. Jindy by ji zajímalo a dělala by si starosti, co si o tom musí myslet a jestli není vyplašená. Nicméně nyní jí i tohle bylo jedno. V jiné situaci by se jí snažila ulehčit trápení a pochyby či strach, jenže sama jich v tuhle chvíli cítila tolik, že neměla sílu, aby je někomu ubírala.
Po několika dlouhých minutách ucítila, jak jí z oka sklouzla slza a druhá k pádu nemá daleko. Spěšně proto jednou rukou pustila uzdu a rukou si usušila oči. V tom jí došlo, že má ještě obličej špinavý od sazí. Stáhla si proto rukáv košile níž, až ho uchopila mezi prsty a jelikož byl mokrý od předchozího deště, utřela si do něj tváře, bradu i kousek nad horním rtem. Doufala, že už to chabé maskování nebude potřebovat.
Poté se zase vrátila k zírání do prázdna před sebou, snažíc se nesoustředit na víc, než na dusot kopyt koní. Následně ale vnímala, že jí ten zvuk připadá spíše děsivý. Znamenal sice, že s každým dalším úderem jsou blíže k domovu, ale stejně tak jí připadalo, že každý jeden úder ji posunuje k odtržení od Jeremyho a to na ni působilo silněji.
Jak cesta dál ubíhala a Cara bez zájmu bloumala očima přes ubíhající stromy a stíny, které vrhaly na cestu, keře, louky a poslouchala noční klid kolem, začínala se pomalu připravovat na to, že každou chvíli mohou zastavit a ona se s ním bude muset rozloučit.
Nevnímala už, kudy zabočili, po kterém rozcestí se vydali, ani kolik světel od vzdálenějších měst a vesnic minuli. Nesnažila se zapamatovat si, jestli most, po němž přejeli, je třetí nebo už čtvrtý. Pokoušela se jen zklidnit zběsilý bolestivý tlukot svého srdce a nevnímat, že se jí při každém nádechu zařezává do hrudi ostrý nůž.
Po několika minutách byla naprosto jasně rozhodnutá, co udělá, až zastaví. Dokola si těch několik kroků opakovala, aby si je zapamatovala a aby se na ně připravila.
Když po necelé hodině dojeli k louce, která byla z obou stran obklopená lesy, zpomalil Jeremy koně a počkal, dokud jej Cara nedojela.
„Tady zastavíme,“ řekl a pevně se na ni zadíval. „K vašemu městu je to už jen pět mil stejným směrem.“
„Dobře,“ přikývla Cara a nasměrovala Cyphyra doleva tam, kam zamířil Jeremy.
Cítila, že jí právě v tuhle chvíli není do breku. Spíš se jí začaly třást ruce a srdce jí bušilo až v krku. Začala toužit po tom, aby mohla utéct pryč, aby už byla na míle daleko a přece jí i jen ta pouhá myšlenka drásala srdce.
Jakmile se Jeremy dostal ke stromům, zastavil a seskočil z koně. Pomohl dolů také Sáře a pak plácnul Sorita přes bok, načež se kůň rozešel o kus dál a začal se pást na trávě, která se mu zdála nejšťavnatější.
„Dál už s námi nepojedeš?“ zeptala se Sarah a zaklonila hlavu, aby na Jeremyho viděla.
„Ne, dál už nemůžu. Musím se zase vrátit,“ odvětil a pousmál se na ni.
Cara je vzápětí přestala poslouchat, seskočila z koně také a nechala ho, aby šel za Soritem. Otočila se a pohlédla na Selenu, která na ni se zmateným výrazem upírala zrak, nechápajíc, proč zastavili.
Dívka k ní přešla a řekla jí: „Co kdybys na nás počkala kousek tam za těmi stromy? Hned vyrazíme dál, jen… jen necháme trochu odpočinout koně, dobře?“
„Tak… tak dobře,“ přikývla dívka pomalu a přejela, kam jí Cara ukázala.
Dívka nepočítala s tím, že by Selena měla zájem se s Jeremym rozloučit, a proto si řekla, že nebude vadit, pokud ji odsune trochu stranou.
Jen co jí Selena zmizela z dohledu, pomalu se přesunula k Jeremymu a Sáře, zatínajíc přitom ruce do pěstí.
„Byla jsi hrozně statečná a šikovná, vážně,“ říkal právě Jeremy a usmíval se na děvče. „Bez tebe bychom to nezvládli.“
Sára se radostně usmála: „No, ale stejně… když pak tohle řeknu Michaelovi, tak mi nebude věřit. Bude si myslet, že jsem si to vymyslela.“
„To si nemyslím. Tohle se jen tak vymyslet nedá,“ zavrtěl hlavou Jeremy. „A i kdyby ti nevěřil, ty víš nejlíp, jak to bylo.“
„Hmm,“ přikývla Sára. „A přijedeš tedy někdy za námi? Podívat se na nás?“ zeptala se a upřela na něj své velké oči.
Cara měla pocit, že se Jeremy na poslední chvíli vyhnul pohledu na ni a pak řekl: „Já… opravdu… nevím. Chtěl bych, vážně, ale… v nej… nejbližší době to nepůjde. Možná… později…“ dodal neurčitě.
Dívku ani nenapadlo dělat si nějaké naděje. Bylo jí víc než jasné, že to řekl proto, aby nemusel čelit dalším Sářiným otázkám, pokud by rovnou řekl ‚ne‘. Snažila se potlačit čím dál silnější bolest v hrudi a nakonec se přemohla a postavila se k Sáře.
Jeremy na ni krátce pohlédnul a poté se vrátil pohledem k holčičce.
Sarah si povzdechla a přejela očima přes něj ke Caře, která se na ni dívala s pevně stisknutou čelistí, aby se jí nechvěla.
Na chvíli zavládlo tíživé ticho, během něhož dívka hleděla střídavě do země a na Sarah, zatímco holčička stále pozorovala Jeremyho a hned poté Caru.
Jeremy naproti tomu pohled upíral jen na dívku, čekajíc, až na něj pohlédne a řekne sbohem. Sám se toho slova děsil a nechtěl být tím, kdo jej řekne první.
Nakonec to ticho přerušila opravdu Cara, protože už to déle nevydržela. Pohlédla na Sáru a řekla jí: „Sáro, mohla bys… mohla bys, prosím tě… na mě počkat se Selenou?“
Sarah ihned přikývla a otočila se k Jeremymu.
„Tak se… dobře se starej o Sorita a… a přijeďte se na nás někdy podívat. Prosím! Ano?“ zadívala se na něj prosebnýma očima a stoupla si na špičky.
Jeremy se zasmál a vzal ji do náruče.
„Ještě uvidíme, jak to všechno bude, ano? Pokud to jen trochu půjde, tak… tak se ještě uvidíme,“ řekl a krátce ji k sobě přitiskl.
„Určitě to půjde, musí to jít,“ zasmála se Sára a pevně ho objala kolem krku.
Jeremy ji ještě okamžik držel a pak ji postavil zpátky na zem. Tam se na něj Sarah ještě znovu usmála, zamávala mu a pak rychle odběhla pryč za Selenou.
Cara s Jeremym zůstali stát naproti sobě a několik dlouhých sekund na sebe nedokázali pohlédnout či se jen pohnout. Dívka se potom však přece jen přemohla a sklonila se dolů k botě, z níž vytáhla dýku.
Krátce se na Jeremyho podívala a řekla: „Tohle je… No, tu… tu první noc jsem ti to vzala a tak ti to… teď chci vrátit.“
Jeremy se poněkud překvapeně zadíval na dýku, kterou mu Cara podávala. Za tu dobu na ni úplně zapomněl.
Se smíchem vydechnul a pohlédl na Caru, která se na něj už také dívala, a rty se jí lehce chvěly v mírném úsměvu.
Zdvihl k dýce ruku, ale nakonec ji spustil zase zpátky. Zavrtěl hlavou.
„Ne… já… nech si ji,“ přikývl. „Opravdu. Já… teď mám už jiné a tobě se může hodit, takže…“
„Ale…“
„Ne, vážně. Nech si ji, opravdu. Chci, aby sis ji nechala,“ přikývnul hlavou a vážně se na ni díval.
Cara to pár okamžiků zvažovala, jelikož však viděla Jeremyho naprosto vážnou tvář a nechtěla se s ním poslední chvíli, kterou spolu byli, hádat, přikývla a pomalu si zbraň zase schovala do nohavice boty.
Jakmile se poté opět narovnala, nadechla se, aby promluvila. Sotva se však její oči střely s Jeremyho, vydechla a úplně ztratila nit. Přišlo jí, že v jeho očích je něco absolutního.
Za celou dobu, co jeli, nic neřekl a přesto mohla přísahat, že věděla, co ten pohled znamená. Jen jedno slovo: ‚sbohem.‘
Hrozně moc si přála mít tolik odvahy, aby dokázala říct to, co měla na srdci, o čem věděla, že pokud to neřekne, nikdy si to snad neodpustí. Ale i přesto všechno – nedokázala to vyslovit. Neviděla totiž jediný smysl toho, aby se mučila tím, že i kdyby to vyslovila, nic by se nezměnilo. Nic by nedokázala udělat s tím, že se musí rozloučit, že se jejich cesty musí rozdělit.
Cítila, že se její nitro chvěje. Její vlastní bytost se jí zdála rozpolcená. Na povrchu byla klidná, téměř jako vytesaná z kamene. Uvnitř však byla jako vločka sněhu. Drobná, křehká a chvějící se.
Když sledovala mužovu tvář, všimla si, jak napjatou má čelist. Mezi obočím se mu vytvořila vráska a očima neuhýbal z její tváře.
Caře ta chvíle připadala nekonečná. Jakmile ovšem postřehla, že Jeremy otevřel ústa, přišlo jí to jako vteřina. Nechtěla ho nechat promluvit, protože se příliš bála toho, co by mohla slyšet a tak dřív, než vydal nějakou hlásku, promluvila sama.
„Myslíš, že to… myslíš, že…“ nedokázala pokračovat. Pak se ale znovu nadechla a začala: „Já vím, že jsi to řekl jen kvůli Sáře, ale… Myslíš, že se ještě… někdy… uvidíme?“
Všemožně se snažila zabránit svému hlasu, aby se začal třást.
Jeremyho tvář potemněla, když odpověděl: „Já… vážně nevím. Právě… Mám pocit, že… tahle část života se nedá odhadnout. Hlavně proto, že to… nezávisí jenom na nás. Je tady spousta dalších věcí, které… musím vyřešit a… nevím, jak to všechno dopadne.“
Jak se dál díval na Caru, začínal mít čím dál větší pocit, že pokud neodejde hned, neodejde už nikdy. Ta představa ho neskutečně sváděla, byl však odhodlaný se jí nepoddat a udělat správnou věc – tu, pro kterou se rozhodl už tak dávno.
„Myslel jsem, že budeš spíš ráda… že se… naše cesty rozdělí,“ dodal s napůl vážným a napůl pobaveným úsměvem.
„No, já…“ nadechla se dívka. „Ty první dny – rozhodně ano, ale teď…“
Pokrčila rameny a nejistě vydechla.
Jeremy přikývl, protože přesně věděl, jak to myslí.
„A… ty budeš… budeš v pořádku? Myslím tím, že to asi teď nebude na hradě bezpečné, jak zjistí, že jsme pryč. A… a ještě navíc jsi říkal, že už nebudete… jezdit do žádných vesnic ani měst…“
Jeremy se zhluboka nadechnul a přerušil ji: „O to se nemusíš bát. Už jsem to všechno promyslel a jak jsem ti říkal tak… nikdo nepřijde k úhoně, pokud to nebude naprosto nevyhnutelné, což doufám, že se nestane. Udělám pro to všechno, co budu moct, aby to dopadlo nejlépe, jak může. Nikdo už nebude rabovat nebo… zabíjet.“
„Já vím,“ přikývla Cara ihned. „A ty… ty budeš v pořádku? Vím, že to myslíš vážně, když říkáš, že pro to uděláš všechno… Já jenom… jenom doufám, že tím ‚všechno‘ nemyslíš opravdu… všechno.“
Jeremy se zasmál: „Opravdu – opravdu bych se nechtěl dostat do situace, kdy bych s tebou musel o něčem vyjednávat.“
Cara dobře věděla, jak to myslí, ale i kdyby chtěla, nedokázala by se zasmát.
Když muž viděl, že se její vážná tvář nezměnila, zvážněl také, neboť mu bylo jasné, nač se ptá. „Udělám, co budu moct, aby to… dobře dopadlo a… abych zůstal naživu. Dávám ti na to své slovo.“
Jeho hlas zněl při poslední větě tak, jakoby přísahal a natáhnul k dívce ruku.
Cara na ni pohlédla a stiskla ji. Cítila, že jeho ruka je stejně chladná jako ta její, ačkoli venku nebyla zima. Uvědomila si však, že jsou oba promočení.
Jeremy její ruku lehce svíral. Nedokázal skrýt mírný úsměv na rtech, jelikož ho dívčina vážnost překvapovala. Nemohl ovšem popřít, že mu její starost o jeho život nebyla příjemná.
Byl by ji klidně držel dál a díval se na ni, dobře však věděl, že nemůže. Proto se znovu nadechnul a promluvil.
„Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ale vím jistě, že… teď se musíme rozloučit,“ dořekl a zatnul čelist, až mu zuby zaskřípaly o sebe.
Cařino srdce se v tu chvíli rozbušilo a cítila, že jí v očích zaštípaly slzy. Rychle zamrkala, aby je zaplašila a přikývla hlavou.
„Caro! No tak, pojď už!“ zavolala na ni Selena naléhavým hlasem odněkud zepředu.
Cara se zděšeně otočila za zvukem, neboť se jí úspěšně podařilo zapomenout na to, že tady s Jeremym není sama.
Jakmile sebou trhla, vyklouzla její ruka z mužovy, který ji ještě stále svíral.
„Už jdu!“ křikla na ni a obrátila se zpátky.
Všimla si, že Sorit přešel pomalu za Jeremyho, skoro jakoby je i on pobízel k odjezdu.
„Není to s ní lehké,“ podotknul Jeremy a zavrtěl nad Selenou hlavou.
Snažil se tak odlehčit ovzduší, moc to však nepomohlo.
Cara souhlasila: „Ne, to není.“
Poté nastala dlouhá chvíle ticha, při níž dívka hleděla do země, zatímco Jeremy upřeně sledoval své ruce. Když už věděl, že to déle nevydrží, potichu promluvil: „Měli bychom jet…“
Cara přikývla.
„Takže…“ Jeremy se nadechnul a podíval se na ni, „sbohem.“
Dívka vší silou potlačovala zárodky slz, a když zdvihla hlavu, skutečně je dokázala udržet.
„Sbohem a… ještě jednou děkuji za všechno. Opravdu ti… hrozně moc ti děkuju… i za Selenu…“ dodala, pousmála se, přeletěla po jeho tváři očima a obrátila se.
Nedokázala tam stát naproti němu už déle. Každý další pohled na něj pro ni představoval čím dál těžší utrpení, zhoršující se s každou sekundou. Jakmile k němu byla zády, zhluboka vydechla a pomalu se rozešla k Cyphyrovi, jenž se pásl o kus dál.
Jeremy se za ní ještě pár vteřin díval a potom se s křečovitě staženým výrazem také otočil a zamířil ke svému koni. Oči měl zabodnuté do temné země pod nohama a nehty si zarýval do dlaní.
Udělal jsem správnou věc… opakoval si dokola.
S každým dalším krokem, kterým byla Cara blíž ke svému koni, její slzy bořily hráz, kterou si předsevzala udržet. Až jí nakonec z očí skanuly dvě, brázdící si cestu po její rozpálené tváři.
Kromě slz však v dívce bořily hráz i její pocity. Před minutou byla navenek klidná, smutná a tichá. Nyní cítila potřebu křičet, uhodit do něčeho a dostat ze sebe vztek. Vztek na sebe samu, na Jeremyho… na všechno.
Jako záblesk jí v mysli proletělo v mžiku vše, co za poslední tři týdny zažila, vše, co jí zůstalo neobjasněné, nač se bála zeptat, co se bála cítit a vidět a také to, po čem toužila, co chtěla. A co si řekla, že nebude vnímat, co si poručí cítit – na co se rozhodne zapomenout.
Připomněla si všechny důvody, na které přišla a které ji držely od toho, co toužila a co si přála udělat. Všechny na ni jasně křičely, proč by to neměla dělat. Proč by měla dál mlčet, nasednout na koně a bez ohlédnutí rychle odjet.
Náhle jí začalo být hrozně špatně, dech se jí ztížil, kroky se zpomalily, srdce bolestivě bušilo do žeber a její mysl začala pracovat na plné obrátky tak, jako ještě nikdy. Ovšem tentokrát s velmi podstatným rozdílem – tentokrát Cara pootevřela větší prostor pro své srdce, které se v okamžiku, kdy to udělala, prodralo do její mysli a zaplnilo a osvětlilo i to nejmenší místo, které uzavřela a zakázala si rozvinout.
Naráz jasně cítila, jak celá její bytost křičí bolestí a nesouhlasem. Přímo životním nesouhlasem. Příšerná bolest a hrůza nad svým naprosto bezcitným rozhodnutím ji naplnila až po okraj a dodala odvahu a sílu udělat věc, kterou měla udělat už dávno.
Všechny její takzvané důvody a rozhodnutí, která v sobě proti silnému citu budovala, se roztříštila na prach v momentě, kdy se zastavila, otočila na patě a nahlas vykřikla: „Ne! Žádné sbohem!“
Viděla, jak se Jeremy s rukou na sedle zastavil v pohybu a obrátil se.
Cara se rázným krokem rozešla zpátky k němu.
Selena, která seděla na koni a vyhlížela ji, se na ni nechápavě dívala a křikla na ni hlasem, který jí místy přecházel do jekotu: „Co to děláš? Vrať se zpátky! Musíme už...“
„Pro všechno na světě, Seleno, už zmlkni!“ štěkla Cara a jen k ní mírně pootočila hlavu, aniž se zastavila.
Jeremy se nechápavě zamračil a sundal nohu ze třmenu. Odstoupil od Sorita a postavil se k přicházející dívce čelem.
Dřív než se nadechl, aby mohl promluvit, došla Cara k němu. Zastavila se metr před ním a zuřivým pohledem jej probodávala.
Zaťala všechny prsty do dlaní, kromě ukazováčku, který namířila na něj a rázně řekla: „Žádné sbohem! Nikam nepojedu a ani ty, dokud mi konečně – konečně! – neřekneš, proč jsi to všechno udělal!? Moc dobře vím, co jsem ti slíbila, ale už jsme z hradu pryč a ten hloupý slib je mi ukradený. Já! Chci! Znát! Pravdu!“
Jeremy trhnul hlavou a pootevřel ústa, jelikož takhle rozčilenou Caru ještě neviděl. Bylo to naprosto jiné rozčilení než tehdy, když napadla Marcuse.
„Proč jsi mě nezneuctil?! Proč jsi mě tolikrát ošetřil – zachránil mi život?! Proč jsi nám pomohl?! Proč jsi mě chránil před Marcusem?! Proč nám teď pomáháš? Proč tohle všechno riskuješ?!... Svůj život, domov, přátele, Marcuse…“
Křičela na něj otázky a z očí jí přitom sklouzly další slzy, které se na její tváři ve slabém měsíčním světle leskly jako stříbro.
Na okamžik se odmlčela, aby popadla dech a poté ve výčtu pokračovala. Její hlas nyní nezněl zuřivě nýbrž zoufale.
„Proč ses o mě celou tu dobu staral? Proč jsi mi… neřekl, žes nechal Evelyn, aby mě převlékla? Proč jsi mi neřekl, že jsi to byl ty, kdo zachránil Selenu? Proč ses… vůbec namáhal? Proč jsi mi… nikdy neublížil? Proč mám někdy pocit, že se na mě díváš úplně jinak než jen na někoho… na přítele…?“
Caře se při poslední větě třásl hlas. Roztěkaným pohledem přelétala po Jeremyho tváři a snažila se najít odpověď na své otázky sama.
Jeremyho čelist se zatínala a povolovala a jeho pohled se vpíjel do dívčiných očí. Hrozně moc si přál utéct, avšak hrdost mu to nedovolovala. Výraz v jeho očích připomínal zavřenou bránu, u níž s každou další vteřinou hrozilo, že se proboří.
Cara k němu přistoupila ještě blíž a rukama jej chytila za lem pláště: „Jeremy... prosím! Já nechci omluvy, ani odčinění toho, co se stalo… Nechci, aby ses na mě díval a já pokaždé v tvých očích viděla, že ti je líto, cos udělal a že by ses mi nejraději omlouval pokaždé… Nechci nic takového! Jenom chci, abys mi řekl… řekl pravdu! Jenom jednou! Proč jsi to všechno udělal?... Proč?“
Zeptala se Cara znovu a hlas se jí třásl ještě víc. Z očí jí skanuly další slzy a rukama pevně svírala mužův plášť.
Tohle ale byla pro Jeremyho konečně ta poslední kapka. Pečlivě vystavěná nedobytná hradba, která skrz jeho pohled prosvítala, povolila v okamžiku, kdy Caru popadnul za paže a napolo vykřiknul: „Protože tě miluju!“
Jeho srdce i dech se po těch třech slovech zběsile zrychlil.
Dlaněmi svíral Cařiny paže a očima se nořil do jejích, překvapením rozšířených.
„Protože jsem si jenom na chvilku myslel, že bys mi mohla odpustit! Že bys mohla zapomenout, co jsem ti udělal! Protože díky tobě jsem se změnil!... Všechno se změnilo,“ dodal a z hlasu mu při posledních slovech zmizela divokost a nahradila ji mírnost.
Pustil její paže a něžně v dlaních sevřel její tvář: „Všechno jsi změnila… A stačilo ti na to jen pár dní,“ dodal s úsměvem a hranou palců jemně setřel její slzy.
Cara se na něj dívala a nikdy by nebyla věřila, že je možné, aby se všechno z vteřiny na vteřinu změnilo. Jenže přesně to se stalo. Před okamžikem se na ni Jeremy díval jako přes nějakou zábranu a teď… Z jeho očí čišel tak laskavý, láskyplný pohled, že stěží věřila, že je určený pro ni.
„Neřekl jsem ti to proto, že jsem se… bál a proto… protože by pro mě bylo mnohem jednodušší udělat to, co musím, kdybys to nevěděla,“ pokračoval tišším hlasem dál.
„Nejsi sama, kdo… Poslední dobou… mám pocit, že máš v pohledu přesně to, co jsem si přál, aby bylo… Ale nemůže,“ dodal s bolestí a na čele se mu objevily vrásky.
„Nemůžeš mě milovat a… to, že jsem si to přál, jen ukazuje, jak jsem sobecký,“ řekl a z očí i hlasu mu čišelo pohrdání nad sebou samým.
Náhle se zničehonic usmál a dlaň jedné ruky lehce roztáhl na Cařinu tvář.
„Caro… ty jsi… dobrá, hodná, soucitná a… milá, odvážná a… a krásná… Já jsem ten zlý… Ten darebák, lump a bastard… přesně jak jsi mě nazvala. Ale taky jsem muž, který nechce, aby měl někdo pocit, že na mě musí být hodný, protože jsem to v životě neměl jednoduché… No, nikdo nemá. Už mi to konečně došlo,“ dodal se smutným úsměvem.
Cara se na něj dívala s třesoucími se rty a zatajeným dechem a jakoby ani nerozuměla, co jí vlastně říká.
Jeremy se zhluboka nadechnul a spustil ruce podél těla a kousek od dívky odstoupil.
„Teď už znáš odpověď na všechny své otázky. A… doufám, že na tu odpověď jednou… co nejdřív, zapomeneš.“
Dívka se nechápavě zamračila, jelikož měla pocit, že se musela přeslechnout.
„Jeďte domů a… opatruj se,“ řekl Jeremy a s největším sebepřemáháním se usmál.
Poté se otočil a zamířil ke svému koni.
Cara se vzápětí vzpamatovala: „Počkej… ty mi… řekneš tohle všechno a… a… čekáš, že tě nechám jen tak odjet, aniž bych k tomu řekla něco já?“
„Doufal jsem, že svůj názor pro jednou vynecháš,“ odvětil Jeremy a těžce vydechl.
Avšak i podle tónu jeho hlasu se dalo poznat, že si nedělal plané naděje. Obrátil se pryč, jelikož se na Caru už nedokázal déle dívat. Bylo pro něj čím dál těžší nepřiskočit k ní a nesevřít ji v náručí a neodvolat všechno to, co před okamžikem řekl. Jenže věděl, že to je to poslední, co by mohl udělat. Tížilo ho vědomí, že jí opět neřekl celou pravdu.
„Zajímalo by mě,“ začala Cara s třesoucím se hlasem, „proč si všichni muži, s nimiž jsem kdy přišla do nějakého… vztahu, myslí, že vědí, co je pro mě nejlepší. Rozhodují za mě… jako bych nedokázala posoudit sama, co chci nebo… co je pro mě dobré.“
„V tomhle případě…“ začal Jeremy, dívka ho však přerušila.
„Obzvlášť v tomhle případě!“ zvýšila hlas téměř zoufale. „Nenapadlo tě… že to… můžu cítit… stejně?“
Jeremy se bleskově otočil a přistoupil k ní, až sebou Cara leknutím trhla.
To, co právě řekla, ho šlehlo jako bič. Na okamžik se nyní oprostil od toho, co jí neřekl a soustředil se na její slova.
„To je přesně to, co jsem si přál. Přál!... Neumíš si ani představit, jak moc!“ vykřiknul zapáleně a upíral pohled na její tvář.
„Ale já chci mnohem víc, Caro! Nejen tvůj soucit a… pocit že mi musíš něco nahradit nebo splatit!“ zaúpěl bolestně.
Cara nevěřícně vytřeštila oči: „Ty myslíš… ty myslíš, že k tobě cítím… Že to je… soucit? Nebo… nebo vděčnost?“
Jeremy se bolestně pousmál: „Prosím… nedělej mi to ještě horší.“
Poté se otočil a znovu zamířil ke koni.
„Myslím… že jsem… že jsem tě nenáviděla,“ šeptla Cara a zrak upírala do jeho týlu. „Ty první dny,“ dodala stejně potichu a byla ráda, že se muž zastavil a natočil hlavu mírně na stranu, aby ji slyšel.
„Ale potom…“ vydechla a zavrtěla hlavou. „Ten muž, kterého jsem… nenáviděla, odstrkovala ho a nechtěla, aby se mě byť jen dotknul… Před kterým jsem chtěla utíkat… zmizel,“ dořekla a přešla k Jeremymu.
Postavila se před něj a opatrně k němu vztáhla dlaně a vzala do nich jeho tvář.
Viděla, jak křečovitě má staženou čelist a rty stisknuté do tenké čárky.
„Ten muž má s tebou stejnou jen tvář… a i ta se teď… zdá jiná,“ zašeptala a dívala se mu zpříma do očí.
Jeremy však trhnul hlavou do boku a poté se vyprostil z jejího sevření, obešel ji a položil ruce na sedlo.
Caru to bolestně zasáhlo, až měla pocit, že se její hruď smrskla a nemůže se řádně nadechnout. Spustila ruce dolů a cítila, jak se jich zmocňuje chlad.
Přesto se ještě znovu otočila a řekla s potlačovaným pláčem: „Jeremy… já tě… já tě nebudu přesvědčovat, že nelžu… A nebudu tě prosit… abys mi věřil. Na to jsem… moc tvrdohlavá a hrdá,“ vydechla a utřela si slzy.
„Možná máš pravdu a opravdu jsem hodně soucitná, ale nikdy bych… nemohla zaměnit soucit… za lásku. Dokázala bych ze soucitu… udělat hodně a pro… spoustu lidí, jenže ne tohle,“ dodala a z očí jí skanuly nové slzy.
Rychle zdvihla ruce a utřela si tvář do rukávů. Nevěřícně hleděla na mužovu naprosto nehybnou postavu a jeho netečnost ji opět bodla u srdce.
Jeremy v tu chvíli začal zapomínat na všechno. Cítil jen bolest a také to, že poslední zbytky oné hradby, kterou si v sobě ještě znovu vytvořil, dívka tříští svými slovy jako beranidlem.
Cara ještě chvíli zůstala stát, pozorujíc ho a očima jej prosíc, aby se pohnul.
Nepohnul se.
Dívka se zoufalým smíchem vydechla a řekla: „Očividně máme oba problémy s hrdostí… Jediný rozdíl je v tom, že moje hrdost je založená na pravdě… Tvoje na domněnce – na špatné domněnce.“
Dala mu ještě několik vteřin, ovšem když u něj ani poté nezaznamenala byť jen náznak pohybu, otočila se a zamířila k Cyphyrovi.
„Takže… tedy opravdu sbohem,“ zašeptala ještě.
Věděla, že v tichu, jaké kolem panovalo, ji musel slyšet.
Potom se pomalými kroky rozešla ke koni. Tiskla přitom třesoucí se čelist k sobě a snažila se myslet na domov a ne na své srdce bolestně se lámající v hrudi.
Nevěděla, jestli by měla cítit aspoň trochu uspokojení, že se dozvěděla pravdu a řekla mu to, co chtěla anebo spíš jen bolest z toho, že jí nevěřil, že ho opravdu miluje - bez ohledu na to, co udělal, že už mu to dávno odpustila.
Cítila jen podivnou prázdnotu a zmatek.
Byla tak zabraná do vlastní mysli, že nezaslechla blížící se kroky. Proto skoro vykřikla, když ji Jeremy popadnul téměř surově kolem ramen a s trhnutím otočil k sobě.
Sotva svýma vytřeštěnýma očima pohlédla do jeho, ihned si všimla mokré cestičky od slzy pod jeho pravým okem, táhnoucí se mu dolů po tváři. Pohled, který měl v očích, nedokázala řádně chápat, neboť odrážel tolik emocí, že v ní vyvolával ještě větší zmatek. Jeho tvář se za tu dobu, co k ní stál zády, změnila tak, jako by ho neviděla rok. Rok naplněný bolestí a sebezapřením.
Zmateně se na něj dívala, než si všimla, jak se jeho rty zachvěly.
„To… to, co jsi řekla… myslíš vážně? Smrtelně vážně?“ zeptal se potichu chvějícím se hlasem.
Cara ztěžka vydechla. Nedokázala uvěřit, že se jí na to musí ptát, jakoby si snad celou tu dobu myslel, že všechno to, co říkala, říkala jen tak. Že to nemyslela vážně. Avšak soudě dle jeho výrazu tomu opravdu stěží věřil.
Přestala proto bloudit očima po jeho obličeji a ponořila se pohledem do jeho.
„Ne, nemyslím,“ zavrtěla hlavou a pousmála se. Zdvihla k jeho tváři ruku a zlehka mu setřela mokrou stopu od slzy. „Ne smrtelně… Myslím to životně vážně.“
Jeremy na vteřinu znovu zkameněl. Během ní se ovšem v jeho očích znovu něco zlomilo – jeho poslední zábrana se roztříštila na prach. Pak náhle pustil Cařiny paže, vzal do dlaní její tvář a prudce přitiskl své rty na její.
Ten prostý pohyb kupředu pro něj znamenal vysvobození z žaláře nejistoty a bolesti a tak ho udělal naprosto beze strachu a živelně – jako by to byl lék, jenž by jej měl zachránit od smrti.
Cara se nejprve v dalším leknutí poplašeně nadechla, ale vzápětí, sotva jí došlo, co se děje, zhluboka vydechla a její tělo se uvolnilo. Zavřela oči a mírně pootevřela ústa, až se její rty přirozeně prolnuly s Jeremyho.
Těch pár sekund měla pocit, jakoby muž stále čekal, že ho odstrčí a všechno si to rozmyslí. Jeho nejistota ji v ten okamžik zničehonic dojala. Zvedla proto jednu paži a položila mu ji kolem krku, jakoby mu tím chtěla naznačit, že by ho neodstrčila, ani kdyby kolem zuřila bitva.
Po tomto prostém pohybu se však Jeremyho vyčkávání změnilo na vášnivou naléhavost. Ústy se silně přimknul ke Cařiným a jeho paže se kolem ní obtočily tak pevně, jakoby ji už nikdy neměl v úmyslu pustit.
„Caro! Co… co to děláš!“ vyhrkla Selena a nevěřícně na ně hleděla.
Sarah vykoukla za Cyphyrovým mohutným krkem, kde koně hladila a sotva spatřila Jeremyho s Carou v pevném objetí, usmála se.
Rychle pak přešla k Seleninu koni, vzala ho za uzdu a rozešla se s ním dál mezi stromy.
„Co to děláš, Sáro? Počkej…“ začala Selena nechápavě.
„Ne, nech je být. On ji má rád a Cara jeho taky a my teď půjdeme kousek dál. Maminka mi říkala, že se na nikoho nemá při… tomhle zírat… A ty bys je nerušila,“ rýpla si do ní holčička a s úsměvem dál vedla koně dopředu, až už na muže s dívkou neviděly. Seleniných dalších chabých protestů si nevšímala a podle všeho byla jediná, kdo je slyšel.
Caře ani v nejmenším nevadilo, že ji Jeremy drtí v železném objetí, které jí působilo bolest, jak její tělo tiskl k sobě a že svými ústy silně útočí na její. Nechápala, že jí to je málo. Stále jí připadalo, že je mezi nimi příliš mnoho prostoru a tak mu prsty zajela do vlasů a začala jimi projíždět, tisknouc ho tak ještě více k sobě. Dlaň druhé ruky měla uvězněnou na jeho hrudi, kde pod tenkou látkou košile slabě cítila, jak jeho srdce buší v divokém rytmu.
Když po chvíli ucítila, že se Jeremyho jazyk lehce dotknul jejího horního rtu, náhle se jí v hlavě objevila vzpomínka na Marcuse a to, jak se ji snažil líbat on. Ta myšlenka v ní vyvolávala pocit hnusu a odporu, jelikož se neohlížel na nikoho kromě sebe, nezajímalo jej, zda jeho chování nepůsobí někomu bolest anebo zda je někomu příjemné. Bral si, co chtěl. Připomínal jí ničivý živel. Jeremyho chování v ní naproti tomu vyvolávalo pocit vlastní svobody. Cítila z toho letmého doteku otázku, nejistotu – skoro jakoby čekal na ni, na její souhlas.
Vnímala, jak se jí točí hlava, ale přesto pootevřela ústa a po chvilce ucítila, jak se Jeremyho jazyk jemně dotknul jejího. Nikdy se s nikým takto nelíbala, a proto ji samotnou překvapilo, že se po několika okamžicích nejistých a váhavých pohybů, jejich jazyky začaly proplétat v novém, dosud nepoznaném rytmu podobnému tomu, jakým se k sobě tiskla jejich těla. Náhle jí to všechno připadalo správné, samozřejmé a přirozené.
Krátce poté začala pociťovat tak slastnou slabost, že už dál nedokázala čelit silnému tlaku Jeremyho těla proti svému, a proto si najednou uvědomila, že se pohybuje dozadu. Její nohy přirozeně couvaly, až se náhle prudce zastavily, když zády narazila do kmene stromu.
Cara v polibku překvapeně vydechla a pootevřela oči.
„Promiň,“ uslyšela Jeremyho přerývaný hlas.
Nedal jí však žádnou možnost jakkoli odpovědět, jelikož znovu přirazil své rty k těm jejím.
Dívka opět zavřela oči a téměř neznatelně se usmála, sotva ucítila mužovo tělo, které ji drsně přitisklo ke kmeni. Těsně předtím se jí podařilo svou paži z jeho hrudi vysvobodit, ale ihned mu ji vsunula pod plášť a pevně obtočila kolem zad, prsty přitom zatínajíc do jeho těla.
Jeremy jí svými dlaněmi něžně, ale přitom velmi silně, přejíždí přes skráně ke krku, po pažích až k pasu, z čehož jí po celém těle začal přebíhat mráz. Dívce se ovšem jevil poněkud neskutečný, hlavně díky tomu, že měla pocit, jakoby všude, kde se jí Jeremy dotknul, vzplanul oheň. Necítila ten žár jen na povrchu, připadalo jí, že se soustřeďuje do její hrudi a odtud se začíná rozlévat do všech koutů až ke konečkům prstů.
Vracela Jeremymu polibky se stejnou vášní, jakou on dával jí. Měla pocit, že celou tu dobu se ji snažila nevnímat a uspat ji v sobě, ale nyní se konečně mohla prodrat na povrch.
Cítila však nejenom vášeň - cítila radost, vzrušení a také cit, který si ještě před chvílí vší silou zakazovala vnímat. Díky tomu, že se mu přestala bránit, se v ní rozepnul a dával jí jasně najevo, že se rozhodla správně. Připadala si svobodná avšak i přesto cítila, že se připoutala k tomuto muži a věděla, že udělá cokoliv, bude bojovat jakkoliv dlouho, dokud nebude vědět, že se s ním nebude muset loučit.
Nemohla ani tušit, k čemu se tímto slibem, který si dala, zavázala.
Začínalo jí to připadat jako věčnost, jenže věděla, že pro ni nebude dost dlouhá.
Posléze cítila, že se jí zmocňuje závrať z nedostatku vzduchu a duševního vypětí. Malý kousek se proto od Jeremyho úst odtáhla, zběsile se snažíc nasát do plic co nejvíce vzduchu.
Jeremy na ni nenaléhal, jelikož vnímal její zrychlený horký dech na svém obličeji. Slyšel při tom i svůj vlastní, který s jejím začal splývat.
Nechal svou tvář tak blízko její, že se chvílemi dotýkali nosy. Oči držel stále zavřené, dlaň pravé ruky na Cařině líci, zatímco druhou ji nyní objal kolem zad a odtáhnul od kmene stromu, aby ji znovu přimknul ke své hrudi. Pomalu pak zdvihnul hlavu a přitiskl rty na dívčino čelo.
Cařina ruka sklouzla z Jeremyho hlavy a dala ji na jeho hruď, jakoby se u něj chtěla schovat. Zvolna svou tvář po chvilce zdvihla, a aniž otevřela oči, stoupala svými ústy po Jeremyho bradě až ke rtům, kde vnímala jeho zrychlený dech. Lehce svými ústy přes jeho rty přejela, jakoby se chtěla ujistit, že je pořád tam. Jen co ucítila, že Jeremy svá ústa jemně přitiskl k jejím, pousmála se.
Vzápětí pocítila, jak jeho prsty lehce přejely přes její čelist. Dotknul se jí tak něžně, jakoby se bál, že se každou chvíli rozplyne. Cara ještě stále nechávala oči zavřené, ale jen co muž svým palcem obtáhnul obrys jejích rtů, otevřela je.
Setkala se s jeho očima a kousek se od něj odtáhla, aby na něj mohla lépe vidět. Vnímala, jak jí pod jeho pohledem hoří tváře a její srdce dál splašeně tluče. Ještě před nedávnem z toho měla strach a chtěla se tomu bránit, nyní to všechno vítala. Maličko ústy trhla nahoru a na okamžik se pousmála. Poté se ale jen dívala na něj – do Jeremyho očí. Neuhýbala před jeho pohledem, nořila se do něj a cítila, jak ji naplňuje, jak z něj vyzařuje všechno to, co jí řekl a mnohem víc.
Ucítila jeho dlaň, jak ji opět rozevřel na její tváři. Zvolna poté zdvihla svou ruku a položila ji na jeho, tisknouc si tak jeho dlaň k obličeji silněji. Vnímala, jak se nadechnul a něžně jí palcem přejel pod líci.
Ještě pár chvil se na sebe dívali a poté od něj dívka odklonila hlavu. Stále však držela jeho dlaň na své tváři vlastní rukou a položila hlavu k jeho rameni. Cítila, jak ji po chvilce políbil do krátkých mokrých vlasů a prsty druhé ruky po nich začal jemně přejíždět.
Caře připadalo, že ji teď objímá celý svět. Cítila se chráněná před jakoukoliv bolestí a strachem, divokým zvířetem nebo člověkem… čímkoliv, co by jí mohlo nějak ublížit.
Vzpomněla si, jak si zkoušela představit, jaké by to bylo, kdyby ji Jeremy ‚uvěznil‘ svými pažemi. Uvědomila si, že její představa ani zdaleka nedosahovala skutečnosti. Věděla, že tahle krásná chvíle bude za několik minut nebo sekund minulostí a tak si plnými doušky užívala každičkou.
Cítila Jeremyho čelist na temeni své hlavy, jeho paži nyní kolem zad, jeho drsnou a přitom hebkou dlaň na své líci, vnímala vůni jeho košile a kůže, která jí připadala tak známá, že věděla, že by si ji dokázala vybavit s dokonalou přesností. Cítila, jak se nadechuje, zhluboka a silně – uklidňovalo ji to, zdálo se jí to stejně známé jako jeho vůně. Připadala si zvláštně, když zatoužila, aby zvuk jeho dechu byl tím posledním, co uslyší před spaním a také tím prvním, sotva se probudí.
Po několika minutách bez jediného pohybu ji napadla bláznivá představa, která se jí ovšem neskutečně líbila. Představila si, jaké by to bylo, kdyby takhle zůstali už napořád, kdyby zakořenili u tohoto stromu a stali se jeho součástí. Nikdo by je neobtěžoval, jen vítr, nikdo by si jich nevšímal, jen ptáci. Žádné povinnosti, které s sebou nesly riziko ztráty života.
Cara se cítila živá. Živá tak jako ještě nikdy. Chtěla se smát, vykřiknout radostí a běžet a přesto cítila, jakoby se jí do očí draly slzy a nedokázala se pohnout. Poprvé po dlouhých letech se cítila zase šťastná – skutečně šťastná.
To, že spolu mlčeli a jen v tichu stáli, jí dávalo pocítit víc lásky a spřízněnosti, než kdyby mluvili dlouhé hodiny.
Po chvilce si dokázala více uvědomovat své okolí a tak pocítila, jak jí promoklým oblečením prosvištěl chladný vítr, a zachvěla se. Okamžitě pocítila Jeremyho paži, která jí k němu víc přitiskla, zakrývajíc ji přitom jeho pláštěm.
Náhle na ni padla únava a dívka zatoužila po tom, aby se tady mohli schoulit ke stromu a probudit se až ráno – do slunečného dne, bez starostí, povinností a strachu. Jen oni dva a ticho, klid a mír.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 04.03.2013, 9:05:29 Odpovědět 
   Ahoj,
už jsem si myslela, že příběh končí. Ale Tvá odpověď Šímovi mě vyvedla z omylu. Takže se těším na pokračování.
Měj se hezky.
 ze dne 04.03.2013, 14:06:49  
   Anne Leyyd: ahojky,

ne, příběh rozhodně nekončí. kdybych to mohla velmi hrubě odhadnout, tak jsme možná v polovině... ale ještě spousta věcí se může změnit, může mě ještě napadnout něco jiného, nebo něco z děje vypustím atd. takže proto říkám, že to je hrubý odhad.

díky za přečtení a měj se pěkně!
 Šíma 02.03.2013, 12:56:36 Odpovědět 
   Zdravím.

V jedné kapitole druhý obrat v ději... ;-) Mohlo mne to napadnout, je-li Cara přestrojena jako Peter, kde byl on sám? :-P Akční vložku v úvodu druhé částí této kapitoly vystřídalo takřka "srdceryvné" loučení zakončené lehce erotickou tečkou. Kdo ví, jak to bude dál. Co ještě naše hrdiny potká! Člověk, který touží jen po akci a dobrodružství namítne, že bylo toto loučení až příliš dlouhé - podíváme-li se na možné nebezpeční, které našim hrdinů stále hrozí. Avšak citům člověk neporučí a každá hráz jednou povolí, tlačí-li na ní cokoliv silou, kterou nemůže zadržet! ;-) Na šotky jsem nekoukal, opravdu ne. Takže pokud mi něco uniklo (třeba), omlouvám se. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 02.03.2013, 15:34:36  
   Anne Leyyd: Ahoj,

děkuji za publikaci a komentář. No, právě proto se kapitola jmenuje "Roztříštění" - těch "věcí" se tam tříštilo víc ;-)

Osobně bych neřekla, že to bylo erotické, spíš bych to nazvala jako povolení zábran čímž se uvolnily dlouho potlačované vášnivé city, prostě se konečně hnuly ledy (ale jen na chvíli). Uznávám, že to bylo asi trochu delší, ale vzhledem k tomu, jakým směrem se to všechno posunulo a taky že je tohle z jedné části také romantický příběh, tak už po 24. kapitolách k nějaké romantice dojí muselo, nebo abych byla přesnější - chtěla jsem, aby konečně došlo.

No, a taky vzhledem k tomu, jakým směrem se bude příběh ubírat dál, tak tohle byl jen takový chvilkový záblesk lásky a radosti mezi hustými mračny, která se už začala stahovat...

Uvidíme, co bude dál :)

Ještě jednou díky a přeji pěkný víkend!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Anti-x
Bunis
Nocturno LXVI. ...
Seraph
Nedostižná - 9....
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr