obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cesta do Nurasu - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 04.03.2013, 13:27  
11. kapitola
 

Výjezdy s Viggem a Hraničáři Ellada poněkud zklamaly. Představoval si dobrodružství, napětí, boj a nebezpečí. Místo toho většinou jen jezdili sem a tam po kraji, zastavovali ve vesnicích, na samotách či v táborech dřevorubců a rozmlouvali s lidmi. Když se pak čirou náhodou i něco dělo, přikázal mu Viggo, aby se držel dál, do ničeho se nepletl a dával pozor na koně. Chlapce to zlobilo, ale vždy bez reptání poslechl. Viggo byl koneckonců jeho učitel a vůdce, přesto... Čekal prostě nějaký důležitější úkol, než držet stráž u koní. Třeba účast v boji. Ne vždycky, jen někdy. Alespoň někdy.
Při sedmé výpravě, v jeho očích stejně nudné jako těch šest předchozích, už to nevydržel a vyjádřil své pocity nahlas. Seděl v té chvíli u malého ohýnku vedle Vigga, slunce už dávno zapadlo, všude panoval klid a ticho a oni byli tentokrát jen sami dva.
„Tak proto ses chtěl stát Hraničářem?“ pohlédl na něj zkoumavě Viggo, když hoch řekl vše, co měl na srdci. „Proto se učíš? Abys bojoval a zabíjel?“
Ellad ucítil v hlase svého učitele výčitku a sklonil hlavu. Viggo si to vyložil jako přiznání a souhlas, a tak pokračoval. „Bitvy přece nepatří k hlavní práci Hraničářů. My máme životy chránit, ne brát. Buď rád, Chodče, že se nic moc neděje a v Aranhoru i na celém poloostrově je klid a mír.“
Chlapce ta slova však nepřesvědčila. Zase hlavu zvedl a ve tváři měl vepsán vzdor, nespokojenost a rozladěnost. Od všeho trochu.
„Ale, no tak,“ krotil Viggo jeho zjevný nesouhlas dřív, než hoch stačil něco říct. „Na zabíjení, boji a válce není přece nikdy nic hezkého?!“
„Teď mluvíš jako máma. Ty ale bojuješ a zabíjíš.“
„Ano,“ uznal tiše Viggo. Ihned však trochu hlasitěji dodal. „Když je to nutné, tak ano. Ale nevyhledávám to. Nechtěl jsem být válečníkem, pamatuješ? Chtěl jsem orat pole, mít dům, rodinu.“
Rysy Elladova obličeje změkly a jeho tvář se rozjasnila. Samozřejmě, že se pamatoval. Pamatoval si všechno, co jeho učitel tehdy vyprávěl, a tak věděl, že to, co říká teď, myslí vážně. Že to není jen nějaké smyslnedávající tlachání, ve kterém si mladý muž vlastně odporuje. ne. Přesto nic moc z toho zatím nechápal. Vůbec netušil, jak se má radovat z toho, že se v Aranhoru nic neděje. Kde je tedy to vysněné dobrodružství? Kde je ten úžasný pocit z vítězství nad lotry a darebáky? Má se snad smířit s tím, že je nejlepší, když nic z toho nikdy nezažije?
To sotva. Odpověděl si hned v duchu, ale nahlas už neřekl nic. Tak nějak vytušil, že v tomhle se s Viggem prostě neshodnou. Nejspíš to bude věkem, shrnul celý rozhovor nakonec jen tak sám pro sebe a vícekrát se k němu nevrátil.
Tedy – jednou ano, ale až o mnoho let později a pouze v myšlenkách. Vigga dál bez odmluvy poslouchal a stále se zdokonaloval v Hraničářských dovednostech. On i Dan. Kromě jednotvárné práce u koní, cvičili oba lukostřelbu, šermovali s Merienem nebo, v případě mladíkovy nepřítomnosti, spolu navzájem a rozvíjeli také své stopařské, léčitelské a kuchařské umění. Na pastvině to tedy často vypadalo asi takto. Ellad s Danem se cvičili v šermu dvěma zbraněmi nebo stříleli z luků, Illa, která každou chvíli utekla od svých povinností ve vesnici, je hlasitě povzbuzovala – tedy hlavně Dana, protože se jí líbil, a těmihle nekonečnými souboji věčně rozladěný Gion si krátil čas hrou na jednoduchou dřevěnou píšťalu. Klučina totiž zálibu ve zbraních a boji se svými staršími druhy nesdílel.
Jednoho večera, kdy nebe venku bylo zatažené a bez hvězd seděl Ellad na svém místě u stolu, Juditu měl po levici, Vigga po pravici, Lauru naproti a pochutnával si na výborné bramborové polévce ještě vylepšené velkým množstvím přidaných hub. Jedl už druhý talíř a nešetřil chválou. Stejně jako ostatní. Polévka se Lauře skutečně povedla.
Po večeři, když bylo sklizeno a umyto všechno nádobí a na stole stály jen svíčky a hrnečky s čajem a kávou, přerušil až dosud panující ticho Viggo. „Nechtěl by ses se mnou podívat do Nurasu, Chodče?“
Jistěže by chtěl. Už dlouho o návštěvě toho města snil. Teď byl však tak překvapen Viggovým návrhem, že se na žádná slova nezmohl. Jen přikývl a v ohromení hleděl na svého učitele. Judita s Laurou až tak moc překvapené nebyly. Nejspíš s nimi Viggo tu cestu již probíral.
„Slyšel jsem divné zvěsti,“ pokračoval a zároveň vysvětloval Hraničář. „V Orrinoru se povídá, že...“
„Tys byl až v Orrinoru?“ znovu našel řeč Ellad a neslušně ho přerušil.
Viggo se na zvědavého chlapce zamračil, ale odpověděl. „Ano, kousek od hranic. Povídá se tam, že zapřisáhlý starý mládenec pán Elber, nynější vládce Orrinoru, se zakoukal do nějaké cizinky. Prý už ohlásil zásnuby a dokonce i svatbu...“
„A ty chceš zjistit, co je na tom pravdy. Je to tak?“ skočil mu opět do řeči Ellad.
Mladý muž lehce zaklonil hlavu, zdvihl obočí a obrátil oči ke stropu. Ten pohyb vyjadřoval podrážděnost smíšenou s odevzdaností. On mě to nemůže nechat v klidu dopovědět. Ne. Bude přerušovat a bude. Pak pohlédl zpátky na chlapce. Hoch se usmíval, stejně jako Laura s Juditou. Viggo poraženě vzdychl. „Jo, myslel jsem...“
Ozvalo se zaťukání na dveře a Hraničář větu zase nedopověděl. S neskrývanou rozladěností se vydal otevřít, zatímco Ellad s Juditou vyprskli smíchy.
„Tady je nějak veselo,“ komentoval dění v kuchyni na prahu stojící Robert, a teprve potom pozdravil. A pozdravil i Robin, který stál otci po boku a svýma veselýma tmavýma očima se díval na skupinku u stolu.
Tak teď byl překvapený i Viggo. Udiveně hleděl na oba příchozí a smích za jeho zády ztichl, jako když utne. Nečekaná návštěva ohromila všechny. Pravda, Robert se čas od času v Eriadoru objevil. I s Robinem. Ale ještě nikdy nepřijel takhle pozdě večer.
Jistě se zase něco stalo, blesklo Elladovi hlavou, když se Viggo konečně vzpamatoval a pozval hosty dovnitř.
„Tak co je tady tak k smíchu, maličká?“ zeptal se zcela nenuceně Robert Judity a Ellad svou původní myšlenku trochu rozvedl.
Asi nic závažného, usoudil a společně s Robinem zamířil do Viggova pokoje pro další dvě židle, zatímco lehce uzardělá Judita odpovídala na Robertovu otázku.
Když o pár minut později už všichni seděli a na hladkou desku stolu Laura doplnila hrnek kávy a hrnek čaje, ujal se opět slova Robert. „Omlouváme se za tohle nečekané a poněkud pozdní přepadení, ale slyšel jsem zajímavé zprávy z Orrinoru. Myslel jsem, že by vás mohly zajímat.“
Viggo s Elladem si vyměnili pohled stejně jako Laura s Juditou. Nahlas však neřekl ani jeden z nich nic, nechali Roberta mluvit.
„Povídá se, že pán Elber chystá svatbu. Prý s nějakou cizinkou,“ dokončil muž. Výměna pohledů mezi domácími mu neunikla, a tak teď s napětím a zvědavostí očekával jejich vyjádření.
„Právě jsme o tom hovořili,“ sdělil hostům Viggo. „Chceme do Nurasu zajet. Chodec a já.“
„Otče, mohu jet taky? Prosím?!“ vyhrkl hned nato Robin a obrátil svůj temný zrak k Robertovi.
„No,“ zamyslel se naoko ten jako vždy černě oděný muž a schválně syna trochu napínal. „Možná bychom... Mohli jet oba. Tedy, pokud...“
„Ne, jistěže ne,“ pospíchal hned s ujištěním Viggo. „Jste, samozřejmě, vítáni.“
Robert se po těch slovech na Hraničáře usmál, zatímco Ellad s Robinem se na sebe zadívali radostí rozzářenýma očima. Pojedeme za dalším dobrodružstvím. A tentokrát se svolením.
„Dobrá. Takže ujednáno,“ promluvil Robert po několika minutách ticha. „Kdy vyrazíme?“
„Nejlépe pozítří,“ zněla Viggova pohotová odpověď. „Chodec tak totiž stihne říct o té cestě matce. Aby se zbytečně nestrachovala. Ráno vyjede, odpoledne se vrátí.“
„Ano, to je rozumné,“ souhlasil s Hraničářem Robert a rozmluvu tím uzavřel.


***


A tak se i stalo. Ellad odjel hned ráno na Raulovi na statek, tam poobědval, všechno matce řekl, sbalil si svůj nůž, meč a pár dalších nezbytností, rozloučil se a krátce před večerem se do Eriadoru vrátil.
Viggo s Robertem však byli pryč. Odjeli nečekaně a narychlo. Ellad se dozvěděl od Robina, že zamířili na sever. Podle hlášení několika Hraničářů tam hrozily nepokoje. Ti muži potkali v lesích kolem severní hranice Aranhoru početné skupinky ozbrojenců a Viggo s Robertem a většinou Hraničářů se vydali zjistit, zda Aranhorem jenom projíždějí nebo, a to by bylo horší, jestli se sjíždějí na nějaké určité místo v království a také – co vlastně zamýšlejí.
„Ozbrojenci v severním Aranhoru jsou skutečně důležitější než zásnuby pána Elbera v Nurasu,“ uznal Ellad. „Ale co bude s výpravou?“
„O výlet nepřijdeme,“ prohlásil Robin vesele. „Collin se nabídl, že na nás dohlédne, a tak úkol zkontrolovat Nuras připadl nám.“
„Collin? On už se vrátil?“
„Ano. To on a jeho muži přivezli zprávu o ozbrojencích,“ vysvětlil Robin.
„A kde je Collin teď?“ zajímal se Ellad. Bylo divné, že se blonďák vůbec neukázal.
„Asi doma spí. Všichni přijeli strašně unavení a někteří i zranění. Střetli se totiž s jednou tou skupinou.“
„Aha. Tak to je skvělé. Tedy, ne ta zranění, ale to, že přeci jenom odjedeme...Kdy?“
„Zítra ráno máme být oba nastoupení ve stáji.“


***


Na východě se rodil jeden z posledních letních dnů, když Collin, Ellad a Robin opustili jižní bránou Eriador. Nebe nad jejich hlavami bylo světle modré a bez mráčku, mírný, chladivý větřík jim cuchal vlasy a pohrával si i s hřívami koní a všichni byli plní napjatého očekávání. Tedy – hlavně chlapci. Těšili se na cestu i město a doufali, že je potká i nějaké to dobrodružství. Alespoň malinkaté. Collin je vedl po Elladovi dobře známé cestě v podobě od vozů vyjetých kolejí nejprve k jihovýchodu, později, za další a další křižovatkou se zase vraceli víc a víc k severu až se náhle, druhý den dopoledne, vynořili z lesa. Před sebou viděli otevřenou krajinu Suchých stepí a – další křižovatku. Jejich neudržovaná, rozježděná cesta se zde napojovala na kameny dlážděnou Hlavní silnici.
Levá odbočka mířila zpět do Tarlangu, pravá k mostu přes řeku Sálavu a do Orrinorského Elasgilu. Volba byla tedy jasná. Zabočili doprava a o dvě hodiny později už kopyta jejich koní klapala po kamenném dláždění mostu. Největšího mostu, jaký Ellad zatím viděl. Tři ladné oblouky nesené čtyřmi mohutnými pilíři se klenuly nad širokým a klidným tokem řeky a spojovaly Aranhorské a Orrinorské království. Hoch věděl, že Sálava je v těchto místech hranicí mezi oběma říšemi. O tom svědčily i dvě hrozivě vyhlížející, hranaté strážní věže vypínající se vysoko nad okolní rovinatou krajinu a nyní zcela opuštěné a pomalu chátrající. Ellad zapátral v paměti a za chvilku se mu vybavila i jména těch staveb. Aranhorské se říkalo Ophira a Orrinorské Gilda.
Jsou už dlouho opuštěné, přesto budí v člověku strach, obavy a zvláštní pocit stísněnosti, táhlo Elladovi hlavou, když projížděl kolem nich a zblízka si prohlížel pevné a tmavé kamenné zdi zakončené nahoře zubatými hradbami. Hned vzápětí je ale pustil z hlavy, protože pobídli koně k rychlejšímu chodu. Už předchozího večera se rozhodli strávit další noc v měkké posteli v Elasgilu a pohodlí milující Collin nehodlal od dohody ustoupit kvůli obdivování staveb a loudání se cizí krajinou. Ostatně i chlapci uznávali, že je lepší spát v posteli než na holé zemi. Ale není to tak dobrodružné.
Do města dorazili za soumraku. Strážní právě zavírali obrovská, širokými, železnými pláty pobitá vrata. Po krátkém pozdravu a obvyklých otázkách nechali tříčlennou skupinku projet a dokonce jim poradili, kde nejlépe hledat nocleh. U rezavého meče. Je tam prý čisto, dobře vaří a hlavně – není to drahé.
Collin poděkoval sdílnému strážnému pokývnutím, a pak všichni společně zamířili ke zmíněnému hostinci. Vedli koně krokem a zvědavě se rozhlíželi. Lidí už v ulicích mnoho nebylo a ty, které potkali, je míjeli bez povšimnutí a spěchali za svými záležitostmi. Širokou a přímou hlavní ulici vedoucí ke hradu, kde přebýval pán města se svou rodinou, služebnictvem a úředníky, protínaly uličky užší a už ne tak rovné. Uličky nepravidelně se klikatící mezi i dvoupatrovými, různě udržovanými a na sobě namačkanými domy a rušené dalšími a dalšími křižovatkami ještě užších uliček.
Mladík i chlapci se proplétali tím kočičími hlavami dlážděným propletencem, snažili se držet popisu strážného a Ellad přitom ještě v duchu srovnával Elasgil s Tarlangem. Vlastně jediným velkým městem, ve kterém zatím byl, a došel k závěru, že jsou si hodně podobná. Když pak, o hodnou chvíli později, hostinec přece jenom našli, byla už téměř tma. Ustájili koně, přešli dvůr a vstoupili do domu. Ocitli se v nálevně, místnosti stejné jako většina takových. Stál zde výčep, kde vládl břichatý a skoro plešatý hostinský, v čadivém světle několika olejových lamp se tísnilo velké množství stolů, židlí a hostů a ve vzduchu visel lidský pot smíšený s vůní podávaných pokrmů a s nasládlým pachem piva a levného vína.
Collin se u dveří na pár vteřin zastavil a rozhlédl se. Pak odvedl své dva svěřence k objevenému, jakoby zázrakem ještě volnému stolu, objednal večeři a nocleh a zakrátko už si všichni tři pochutnávali na ostře kořeněném a dozlatova vypečeném vepřovém bůčku s čerstvými obilnými plackami. Celou tu dobrotu, protože strážný u brány nelhal a vařit v hostinci skutečně uměli, tak celou tu dobrotu spláchli několika doušky správně hořkého piva a hned potom zamířili nahoru do pronajatého nocoviště. Pokojík byl malý, a zařízený velice
skromně – tři postele, dvě židle a stolek s oprýskaným plechovým umyvadlem.
Ellad se nabídl, že dojde pro vodu, protože hostinský se snažil co nejvíce ušetřit, a tak zaměstnával jen jednoho čeledína a jednu děvečku, a ti teď měli plné ruce práce s hosty v nálevně. Nocležníci se tedy museli v tomto ohledu obsloužit sami. Hoch seběhl ze schodů, uchopil pod nimi postavené dřevěné vědro a vyšel postranními dveřmi na dvůr. U studny vědro naplnil a vracel se stejnou cestou zpátky. Když ale procházel kolem dveří vedoucích do nálevny, kde večeřeli, zarazil se. Ještě před pár minutami se za nimi ozývalo hlasité hlučení hostů, teď však v nálevně vládlo podivné, nepřirozené ticho.
Co se tam asi stalo? Zeptal se chlapec sám sebe v duchu a po krátké chvilce uvažování se rozhodl přijít té záhadě na kloub. Opatrně odložil těžké vědro, přešel až těsně ke dveřím, přiložil na ně ucho a uslyšel hlas. Slovům však nerozuměl. Nezaváhal tedy, dveře pootevřel a u vzniklého úzkého otvoru se skrčil. Do nálevny neviděl, ale slyšel už dobře.
„Věřte mi,“ hřímal ztichlou místností hluboký mužský hlas. „S Orrinorem to jde z kopce. Pán Elber se zasnoubil s cizinkou. S cizinkou! Jakoby na svém hradě neměl dost jiných krásných dam! A z Orrinoru! Království už ho nezajímá, je slepý a hluchý ke všemu kromě té ženy. Prý si ji chce vzít! Toká jako tetřev...“
Další mužova slova se ztratila v náhlém rozhořčeném hlučení ostatních hostů. Některým se nelíbilo řečníkovo hanlivé přirovnání Orrinorského vládce k zamilovanému opeřenci a jiní se prostě jen vyjadřovali k právě vyslechnutým slovům a probírali je se svými přáteli a spolustolovníky. Ellad se už už chystal opustit svou pozorovatelnu, protože usoudil, že záhada nepřirozeného ticha v nálevně je vyřešena a větší podrobnosti týkající se nejnovějších událostí v Orrinoru se teď už stejně nedozví, když sebou trhl leknutím.
„Á, tady jsi,“ ozval se za jeho zády přidušený Collinův hlas a ve stejném okamžiku mu na rameno dopadla těžká mladíkova ruka. Hoch byl tak zabrán do dění v nálevně, že přítele vůbec neslyšel.
„Co tu děláš?! Myslel sem, žes spadl do studny,“ huboval blonďák tlumeně.
Ellad vstal. Tvářil se provinile a chtěl odpovědět na vyslovenou otázku, ale Collin jej postrčil směrem ke schodům.
„Řekneš mi to v pokoji. Teď hajdy nahoru,“ řekl, popadl odložené vědro a s tichým funěním stoupal za chlapcem vzhůru.
„Tak copak ses dozvěděl zajímavého?“ pronesl kousavě, sotva se za nimi zavřely dveře.
Ellad se dal do vyprávění, zatímco on nalil do umyvadla trochu vody a věnoval se očistě. Když chlapec skončil, Collin si zamyšleně osušil obličej a se zamračenou tváří usedl na jednu z židlí.
„Tohle všechno už víme,“ zavrčel podrážděně. „Mě by spíš zajímalo, co je to za ženskou? Kde se asi vzala?“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.03.2013, 13:26:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Mne taky! Tedy, mne by to taky zajímalo, že by tou ženou byla ona nelítostná vladařka, která nechala zabít jejich přítele, a případným sňatkem by rozšířila (diplomatickou cestou) svou zemi a bohatství, nebo je v tom docela jiná osoba? Uvidíme. Čtivé vyprávění. Na šotky jsem nekoukal a po pravdě ani na nic "vážného" nenarazil, nic, co by mne plesklo do tváře. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 05.03.2013, 20:04:15  
   Ellien: Tvá připomínka mě pobavila, ale neboj. Na vavřínech rozhodně neusnu.
Měj se.
 ze dne 04.03.2013, 21:01:28  
   Šíma: Neusínej na vavřínech... :o)
 ze dne 04.03.2013, 19:22:59  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Tvá chvála se čte moc hezky.
Měj se pěkně.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Jablko
Betwithell
Srdce v sametu
Lord Mordvig
Název je součás...
KranadLesnár
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr