|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390442 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: I. ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Lena
 Lynn |
publikováno: 10.03.2013, 13:53
|
| 1. kapitola |
| |
|
|
Pomalu se schylovalo k soumraku. Všude voněla čerstvě posečená tráva, rozkvetlé květiny vábily včely k opylování. Bylo pod mrakem, zataženo, lehce pršelo toho smutného dne. Kapky deště pomalu jako tančící baletky dopadaly na mokrou zem, vše se třpytilo odrazy paprsků světla, které se taktak prodraly skrze oblaka. Byl by to krásný jarní den, kdyby však nebyl tak smutný. Ve stromové aleji, kterou zasadili již dávno před generací našich pradědů, plné krásných bělavých kvítků, jako smetánka do ranní kávy, sídlilo vždy bujaré ptactvo. Z korun stromoví bylo slyšet šustění ptačích perutí, pískot hladových mláďat a krásný jejich zpěv, znící jako celý orchestr v koncertním sále; vždy velmi zvesela nesla se píseň od koruny ke koruně a mladé včelky tancovaly kolem, přestože to bylo místo, kde ne veselé věci se konaly. Za zídkou nedaleko alejí plynul potůček křišťálově čisté vody, kam se chodila zvířata z blízkého okolí napájet. Sem tam i nějaká ta srnka se vyskytla, jež se zřejmě zatoulala z lesíka. Na jednom břehu spolu závodili slimáci, plzáci, hlemýždi a kdejací měkkýši, na druhém se proháněly veverky a praly se o oříšek. Krásná to byla vždy scenérie, kterou on tak miloval.
Smutný den to byl. Bylo pod mrakem, pršelo. Smutný den; ptáci nepěli, včely jako vystrašené rychle odlétaly pryč od toho místa, hlemýždi se za zídkou schovali do svých ulit, slimáci a plzáci nebyli k nalezení, v potůčku ni rybky nebylo vidno, ani srnky by se toho dne člověk nedočkal, jako by se už naučila cestu zpět k lesu. Smutnou tu zprávu znali všichni. Zvířata umlkla, byl jen slyšet šepot stromů a pláč nebes. Všichni to věděli, všichni pro něj truchlili, neboť jej znali, neboť jej milovali. A tu ozval se výkřik zoufalé matky. Všichni přítomní měli slzy v očích, které stejně tak jako déšť pomalu skapávaly k zemi. Na smutném tomto místě konaly se pohřby. Matka skloněná nad rakví svého syna vhodila do hrobu růži rudou jako krev, která byla prolita, jakožto poslední projev své lásky a s brekotem opírajíc se o manžela, pohlížela na hrobaře, jak začíná nabírat hlínu. Hrobař velkou lopatou začal zasypávat rakvi zemřelého. V tu chvíli udeřil blesk do dvousetleté třešně. Okamžitě vzplanula a ptactvo se rozletělo, nehledíce na své potomky, aby zachránilo alespoň život vlastní. Co blesk rozohnil, déšť však hned uhasil. I příroda truchlila, celé okolí bylo zahaleno do černého šálu smutku, žalu a neštěstí a slzy nebes zachránily život těch mladých ptáčat. Ne všechny však příroda dokáže zachránit.
Již hrobník přihodil poslední lopatu zeminy, lehce udusal, pak se pokřižoval a vznesl ta slova, která říkává vždy po zasypání hrobu: Nechť mu je zem lehká. Matka dále v náručí svého muže hleděla do země, jako by tvář umrlého syna mohla vidět, plakala. „Matka by neměla pochovat své děti,“ naříkala, přičemž vhrnula slzy do očí i otci. Ostatní, co se s ním chtěli naposledy rozloučit, už odcházeli, jen rodiče dále zůstávali na místě téměř bez hnutí. „Pojď,“ pravil otec své ženě, „už je na čase jít domů. Všichni jsou už pryč.“ Matka však jako duchem nepřítomna ani nezvedla hlavu, jen si otřela oči kapesníkem. „Pojď, odvedu nás domů,“ opakoval otec a pomalu se snažil odtahovat svou dlouholetou manželku. Teď už byli i rodiče pryč od místa, kde on odpočíval v pokoji; jen jedna osoba dále stála u hrobu. Osoba – žena – oblečená celá v černém, černých šatech, kabátu, botách a velmi elegantním klobouku. Byla vysoká, štíhlá, kaštanově hnědé vlasy vlály ve větru jako větvičky v korunách stromů, její obličej velmi panenský se zdál, jemňoučký, milý, však přece skleslý, její nádherné hluboké tmavě hnědé oči byly mokré od slz, stejně tak tváře. Tváře měla špinavé od rozmazaného líčení, s nímž si dala tolik práce, která přišla vniveč. Jediná stála tam u hrobu nehnutě jako antická socha, stejně tak chladná, tak bez života. S tou ženou se nikdo nebavil, během celého dne s ní nikdo neprohodil ani slůvko, ani při obřadu, ale i tak na sebe upírala mnoho pozornosti. Ostatní ji totiž vůbec neznali, netušili kým je, proč přišla, odkud jej znala; neměli však odvahy, ni sil na to, aby se jí na cokoliv tázali, a tak ji aspoň sledovali a přemýšleli. Žena, kamenně stojící u hrobu zesnulého, v rukou cosi svírala. Z dálky se pouze od toho předmětu odráželo světlo. Byl to stříbrný prstýnek. Jakmile se na něj jen poohlédla, z očí jí vyřinuly slzy. I toto bylo pro ostatní nápadné, ale i tak nic neříkali.
Najednou přestalo pršet a vysvitlo trochu slunko. Hřejivý paprsek se dotkl mokré bledé tváře té ženy, která se vzápětí sehnula k zemi, položila stříbrný šperk na náhrobní kámen. „Odpusť mi,“ jako by chtěla promluvit k mrtvému a jako by čekala nějakou odpověď. Místo toho jen zašumělo listí a žena zavzlykala. Sedla si pak do trávy a stále hleděla na prstýnek. Zdálo se, že vlastně ani neví, co teď má dělat, a proto jen tak seděla a mlčky se dívala. Když už slunce téměř zapadlo, přišel k ní hrobník a pravil: „Slečno, co tu ještě děláte? Všichni ostatní už dávno odešli. Copak Vy se nemusíte vrátit domů?“ To ji opět rozplakalo. „Omlouvám se, nechtěl jsem se Vás dotknout. Víte, já už viděl mnoho smrti a mnoho smutku, ale pevně věřím, že nebožtíci mají už svůj klid. No tak, nechte mrtvé spát a sama se raději běžte vyspat do nového dne. Vždyť pro Vás život ještě neskončil. Jak to bylo to přísloví… Nějak karpus dius? Vždyť víte. Užívejte dne,“ rozmlouvaje hrobník, sklonil se k ženě, aby jí nabídl ruku. Ženu to však rozplakalo ještě více. „Neplačte, slečno. Pojďte, udělám Vám čaj,“ utěšoval ji. „Carpe diem!“ vyhrkla ze sebe, až hrobníka polekala, „carpe diem to je. Ne karpus dius!“ Pak se sama zvedla a omluvila se, že křičela. Hrobník jen mávl rukou a znovu pozval ženu na čaj. Žena kývla a následovala muže stromovou alejí na opačný konec hřbitova. Stál tam takový malý starý domek s komínem. Spíše to byla malá chatka, taktak by se tam dalo žít. Dvě okna stačila akorát, aby v místnosti, kde pouze byla dvě zaprášená chundelatá křesla a stará kamna plná popele, bylo světlo. Když muž otvíral chaloupku, žena se otázala: „Vy zde bydlíte?“ „Ale kdepak, dívenko. Zde mám jen takový prostor pro odpočinek, když zrovna není potřeba kopat nebo upravovat hrob. Ale teď už dost otázek. Pojďte dovnitř. Není to tam zrovna útulné ani pěkné, ale je to místo kam dát nohy trochu do tepla,“ odvětil muž. Oba pak vešli dovnitř a muž se vrhl hned na vaření čaje. Předtím neměla žena čas ani náladu si hrobaře prohlédnout, teď tak však učinila. Všimla si, že to byl už starší pán, vlasy mu značně šedivěly, byl silnější postavy a nevelkého vzrůstu. Jeho malé a úzké hnědé oči překrývaly brýle, které, jak se zdálo, vlastnil už mnoho let, ve středu jeho kulatého, vrásčitého obličeje se rýsoval malý nosík připomínající bambulku. Pro svou práci nosil tmavě modrý, nejspíš bavlněný, kabát, černé tričko a modré montérky. Jeho pracovní zjev ještě doplňovaly boty, které se velice podobaly vojenským kanadám.
„Promiňte, že Vám nemůžu nabídnout i něco k jídlu, ale jediný kus jídla, co jsem tu měl, už zplesnivěl,“ povídaje hrobník ukazoval na chléb, který byl celý olezlý penicilinem.
„To nevadí, stejně nemám chuť k jídlu,“ řekla žena. „A jak se vlastně jmenujete?“
„Jmenuji se Adam a jak Vy, slečno?“ vzápětí se také zeptal.
„Lena je mé jméno,“ odpověděla.
A tak, když se konečně seznámili, pan Adam uchopil pískající varnou konvici z kamen a zalil dva hrnky, kde ležely dva sáčky s čajem. Pak vytáhl z malé dřevěné skřínky zavěšené na zdi cukřenku, dal si asi pět lžiček a zeptal se Leny: „Sladíte?“ Lena však zakroutila hlavou, že ne. Adam vzal opatrně hrnky, aby se nespálil, a položil je na kulatý dřevěný stolek, kolem něhož byla dvě křesla. Z čaje se pomalu odpařovala pára a vytvářela horký obláček, jenž s sebou nesl vůni černého čaje. Za nedlouho se vůně rozlinula po celé místnůstce. Do tohoto půvabu však přišlo něco nepatřičného. Starý hrobník vytáhl cigaretu z krabičky a zapálil si. Štiplavý kouř velice Leně vadil a dráždil jí nos, ale nic proti tomu neřekla; vzala si svůj hrnek s čajem bez cukru a začala pomalu usrkávat. „Víte, po každé odvedené práci si potřebuji ulevit cigaretkou,“ rozvinul Adam řeč, „jsem pak schopen mluvit s lidmi. Snad Vám nevadí ten kouř, když tak otevřu okno, aby sem šel čerstvý vzduch.“ Lena však jen dále usrkávala.
„Je Vám už líp?“ tázal se Adam. Lena posadila hrneček na stůl, smekla svůj černý klobouk, trhla lehce hlavou, aby se rozpustily její krásné kaštanově hnědé vlasy, a odpověděla:
„Ano, děkuji Vám, že mi děláte teď v takové těžké situaci společnost.“ Starý muž pokýval hlavou a očkem se poohlédl po krásné ženě, která před ním seděla.
„Odkaď jste znala nebožtíka, nechť mu je zem lehká, smím-li se zeptat?“ zvídavě pokračoval hrobník, který měl vždy přehled o všech, kterým vykopal hrob, a o jejich rodině a příbuzných. Nikdy však nikomu neprozradil nic jako farář spoutaný zpovědním tajemstvím.
„Ovšem,“ pravila Lena, „byl mým přítelem a partnerem.“ Něco takového si Adam myslel, ale pořád mu nebylo jasné, proč za celou dobu s ní nikdo nepromluvil, a tak se ptal dál:
„A proč s Vámi během pohřbu nikdo nehovořil?“ Leně se vykreslil na tváři lehký úsměv, který však vzápětí vystřídal chladný pohled jako výsvit sluníčka, který opět zahalil mrak.
„Víte, scházeli jsme se tajně a nikdo o nás nevěděl. Nemohli se mnou ostatní mluvit, protože mě ani vůbec neznali. Možná to je i lepší, jsou tak ušetřeni ošklivých detailů, které by mohly vyplavat na povrch,“ přiznala.
Adam byl už odjakživa zvědavý, a tak mu to ani v tu chvíli nepřišlo, aby se nezačal vyptávat dále. Věděl samozřejmě, že musí opatrně a samozřejmě ve vší slušnosti a počestnosti, proto pokračoval: „Ošklivé detaily? Stalo se mezi Vámi něco? Víte, nechci vyzvídat, ale nechápu, proč by bylo lepší, kdyby Vás jeho rodina neznala.“ Lena byla trochu v rozpacích, uvědomila si totiž, že řekla něco, čeho se chtěla zprvu vyvarovat.
„Jak jistě znáte, ne vždy to je mezi partnery lehké a občas mají jistou krizi,“ snažila se ladně vykroutit z odpovědi. To však Adam slyšet nechtěl.
Po první přestřelce otázek nastal na chvíli klid, oba dva nepromluvili na několik okamžiků ani slovo a jen popíjeli čaj. „Nechtěla byste něco ostřejšího?“ nabízel Leně hrobník, když viděl, že její hrnek byl téměř prázdný. Lena nejprve přemýšlela, pak souhlasně kývla. Starý muž zvedaje se z křesla, rozvířil prach jako vzlétající helikoptéra a šel opět k té malé dřevěné skřínce, které při otevírání skřípaly panty. Vyndal z ní placatici, která, zdála se, byla ručně zdobená, a dva malé panáky, do nichž ze zajímavé kovové nádobky nalil alkoholu. Ještě se sám z placatice napil, otřepal se a pečlivě svůj nápoj uložil zpět do skřínky. „Už se to nese,“ zvolav hrobník, pomalu položil malé sklenky na stůl. Lena jako šelma vrhající se na svou kořist rychle uchopila panáka a kopla jej do sebe, ani si nestihla ťuknout s teprve usedajícím mužem. Najednou začala mít palčivý pocit, jenž vedl od žaludku až po hrdlo, lehce zasyčela a otřepala se stejně tak jako Adam. Starý hrobník se usmál a pravil:
„Chutnala vám slivovička? Je domácí, osmdesátiprocentní.“ Lena jako omráčená jen opřena do křesla lapala po dechu a nebyla s to odpovědět. Po chvíli, když jí trochu přestalo pálit v hrdle, zeptala se:
„Půjčil byste mi cigaretu?“ Muž, lehce zaskočen, odpověděl:
„Ale jistě. A Vy kouříte?“ a podával cigaretu, kterou vytáhl z krabičky uloženou v kapse kabátu.
„Ne, ale potřebuji se něčím uklidnit,“ chvěl se Leně hlas.
„Nejsem si jistý, zda Vám to může pomoci, slečno, spíše se z toho rozkašlete,“ pravě hrobař, neochotně podával Leně cigaretu.
„Máte oheň?“ pokračovala Lena a přitiskla si cigaretu ke rtům. Adam pak vytáhl zpod kabátu zapalovač, Lena se nahnula, aby jí mohl starý muž připálit, a škrtl. Vtom utkvěly hrobařovy zraky nad Leninými ňadry, která se krásně vyrýsovala, když se nakláněla.
Ke stropu stoupal modravý obláček kouře a žena popotáhla cigaretu. Jako ve výhni červeně se zbarvil konec smotaného tabáku a rázem zpopelavěl a upadl kus k zemi, ženě se zúžily zornice, oči se zatřpytily lehkým leskem a ze svých úst vydechla bělavý kouř. Cítila opojení, které jí přinášel nikotin dostávající se do krevního řečiště. Nerozkašlala se, jak hrobník předpokládal. Nahnula se, aby mohla ohořelý konec sklepnout do popelníku, dala nohy křížem a potáhla znovu. Opakovala tak několikrát a stále s větším klidem, jako když feťákovi píchnete jeho vytouženou dávku, díky níž se zbavil abstinenčních příznaků, až vykouřila celou cigaretu. Trvalo jí to několik minut, vypadala o něco klidnější, dokonce se jí přestaly ruce tak třást.
„Opravdu nekouříte, slečno?“ ptal se jí udiveně Adam, když ji tak pozoroval.
„Skutečně ne, ale dříve jsem kouřila. Už nějaký ten čas abstinuji,“ vysvětlovala. „Promiňte, ale asi už půjdu. Moc Vám děkuji za cigaretku a za čaj,“ zakončujíc, pomalu vstávala z křesla.
„Nuže dobrá,“ zklamaně, že se více o nebožtíkovi a Leně nedozví, pronesl, „na shledanou.“
„Odpusťte, ale snad se již nebudeme muset nikdy setkat,“ oddychla si.
„Chápu,“ loučil se starý muž, „tedy spánembohem.“
Lena si smotala opět své krásné dlouhé kaštanově hnědé vlasy, nasadila si klobouk, jenž byl opřen o křeslo zleva a zahalila si obličej síťkou, necelou přesahující přes okraj, jíž si předtím hrobník nevšiml. Natáhnuvši si sklouzlé černé rukavice, lehce oprášila svůj šat a vykročila ke dveřím. Adam jako starý gentleman Leně otevřel dveře a na rozloučenou pokynul hlavou, Lena též. Její boty se moc nehodily k chození v trávě, a tak lehce klopýtala při chůzi cestičkou, vedoucí od chatky podél stromořadí až k hřbitovní hlavní bráně. Všude vůkol voněla mateřídouška a posečená tráva, ptáci opět začali pět své znělky a celý cintorín se vrátil do své atmosféry – toho smutného dne. Již chybělo Leně jen pár krůčků, již byla u brány. Naposledy se ohlédla zpět do hřbitovní scenérie, zhluboka se nadechla a hlavu zase obrátila. Slzy se jí vhrnuly do očí, ale šla. Odešla a hlavou se zmítaly vzpomínky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
53.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
