obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Poslední den zbytku života ::

 autor Bartoloměj publikováno: 07.03.2013, 19:03  
 

Každý nový den, je první den zbytku Tvého života. Až na ten poslední.

Pokoj v malém panelákovém bytě a přesto se do něho vejde šíleně moc věcí. Nakopnutý malíček mi na noze pulzuje a hned ráno cítím pocity bolesti a zloby. Má urputná snaha vypnout budík, který se nevím proč ocitl na druhé straně pokoje, se mi vymstila zkaženým ránem. Ono asi vůbec není dobré vstávat takovým šokem, jako je kravál budíku a dvoumetrový sprint. Alespoň člověk vstal, to už je samo o sobě největší úspěch mého dne.
Na ranní sprchu nemám nikdy čas, ale dneska si ji dopřeju. Na to, že je leden a venku ještě zuří noc se svými teplotami pod bodem mrazu, tak v bytě máme docela teplo. To matka, která vstávala o dvě hodiny dřív než já, zapnula topení. Jsou chvíle, kdy je člověk přece jen rád za své rodiče.
Jo, ranní sprcha mi vždycky bodne. Jen se ale přemoct. Zuby si čistím ve sprchovém koutě, když jsem to jednou dělal u známých, nazvaly mě hovadem. A to nevěděli, že kafe jsem si vypil a noviny přečetl na hajzlu. Vlastně spojuji příjemné s užitečným. A šetřím čas.
Ukrojil jsem si krajíc, ale hned jsem ho dal zpátky do chlebníku. Nemám hlad. Nemám chuť. Posnídám někde venku.
Po cestě na vlak si na nádraží koupím další kávu. Není to ani tak kvůli únavě či lahodné chuti kavy z nádražního kávovaru, který přežil snad všechny režimy. Ale slečna z bufetu má nádherná ňadra a když se naklání s kelímkem plným horké tekutiny... no, prostě je to nádherný pohled. Jednou k ní přijdu, poprosím o párek s hořticí a placatku vodky a pak ji požádám o ruku. Nebo raději tu placatku vynechám, nebyl by to zrovna ideální začátek manželství.
Ve vlaku to vždy divně páchne. Něco mezi močí a olejem. Nenávidím, když si všichni hned sednou a usnou. Nikdy si nic neřeknou a když někdo začne rozhovor, nasraně otevírají oči a tiše si něco bručí, jakože mám držet hubu. Nevím, nikdy jsem jim neporozumněl. Nenávidím spánek v tomto páchnoucím a rezavém vagóně. Ale kolébání vlaku a monotóní zvuk kol mě uspává také.
Někdo mě zátáhl za rameno. S trhnutím jsem se probudil. Nevím, kdo mě vzbudil, všichni se už tlačili ke dveřím. Dojeli jsme na konečnou.
Proudy lidí se valí po širokém chodníku. Všichni mlčí. Ranní paprsky ještě ani nepronikly skrz mraky, natož aby mohly proniknout a osvítit to kovové město, kam všichni směřujeme. Chodníky v podniku nejspíš stály za hovno už při jeho otevření, ale těch pár desítek let, kdy po nich dennodeně prošly stovky bot, z nich nadělaly jen jakési chodníkové parodie. Ale šatny máme nové. Přesto to v nich divně smrdí. Když odešel starý Vymetal do důchodu, chtěl jsem si vzít jeho skřínku. Přece jenom je větší. Ale smrad v ní byl opravdu šílený, celý týden jsem se to snažil vyvětrat a byl nucen chodit v montérkách, které byly tím smradem načichlé. Pak jsem to vzdal a vrátil se zpátky ke své.
A pak začne můj maraton. Osm hodin šichty před sebou. Když sestupuju po schodech do dílny, najednou mě zaplaví pocit totální únavy. Ale podělaně moc se mi dnes nechce. Tašku hodím na svůj stůl a jdu si ještě ven zakouřit. Natož, že je deset minut po šesté ráno, je u popelníka stále dost lidí. Sednu na blízkou lavičku a přivřu oči. Někde v dálce začínají třískat lisy. Kolik lidí musí právě teď, v tuto hodinu začít pracovat? V tuto hodinu, myslím tím o šesté ráno, je asi hodně lidí nasraných. Nasraných na to, že museli vylézt z postele a jít do nějaké zasrané práce jen proto, že se to prostě musí. A já mezi nima. Pak jsem otevřel oči.
Kromě mě tu zůstalo jen pár řidičů. To zas budou blbé kecy.
"Kdes byl?"
Brunátný mistr, který má asi tak pět let do penze začíná kazání.
"Přesnost je výsada králů, jó kamaráde, to teda ne, tohleto. Si jako myslíš co, nebo co? Že si tady budeš chodit jen tak, kdy chceš, jo?"
"Ne"
"Tak co si myslíš?"
"Omlouvám se, jsem zaspal."
"A co si jako myslíš?"
Že si vyjebanej kokot. To si myslím. Že jseš tupej a asi máš malý péro a vylíváš si to na mě, debile. To si myslím. Mlčím a oči klopým do země. A doufám, že nemá svůj "fotrovský" den.
Mistr mě nechal být, až když viděl moje pokoření (o kterém si neustále lžu, že je hrané). Kupodivu už neřekl ani slovo. Na svém stole jsem měl přichystanou práci. Dal jsem se do ní.
V dílně je asi tak deset lidí. Všichni máme svou práci a nikdo se s nikým nebaví. Jen mlčím a přemýšlíme. Většinou to jsou tatíci, kteří celý život dřou, někteří si postaví barák, vychovají pár děcek, které je za pár let pošlou do prdele a pak si koupí nové auto. Já takhle nechci dopadnout, ještě pár měsíců to tady vydžím a pak někam pojedu. Mám známé, co jeli na dva roky na Nový Zéland. Jel bych tam taky. Nechci se ale už vrátit.
Půl desáté. První přestávka. Když jsem se protahoval, divně mě píchalo u srdce. Bylo mi ze všeho na zvracení. Po cigaretě se mi motala hlava, ale ještě před koncem přestávky jsem začal pracovat. Mistr na mě hodil pochvalný pohled.
Pak už konec. Dneska to uteklo celkem rychle. Celé ráno a dopoledne se většinou neuvěřitelně táhnou, a zbytek dne pak jen kolem mě proletí.
Doma jsem se přežral. Bylo mi blbě, tak jsem si lehl na pohovku. V televizi hrála nějaká reality show. Právě probíhala dost šílená hádka. Usnul jsem.
Probudil jsem se až večer, vzal jsem si peněženku, klíče a cigára. A šel na pivo.
Zaplivaná hospoda, která nikdy nepatřila a snad ani nikdy nebude patřit mezi podniky, kde se setkávají normální a slušní lidé. A snad ani místem, kde se setkává něco, co se lidem může aspoň podobat. Nevím, proč tady stále chodíme. Pivo hnusné, vzduch taky. Do mísy s utopenci na výčepu už nikdo dvacet let nesáhl. Na záchodě to smrdí, jak by někdo nacpal do mísy skunka. Dívčí wécé chybí.
Sedím tady často sám, čekám na ostatní. Mají zase zpoždění. Pozoruji zažloutlé stěny. Ony už toho musely hodně vidět. Stěny mají uši, to je jaksi známo, ale jestli mají i oči, to nevím Tyhle stěny by byly beztak tolik znechucené tím, co viděly, že by si je dávno musely vypíchnout. Ale stále slyší. Stále slyší ty neustálé sračky, které lidem tady vycházejí z úst. Ani se nedivím, že jsme začali v hospodách chlastat a kouřit, on být tvorem společenským, to opravdu není střízlivá záležitost. Ale neměli bychom nikdy zapomenout na ty stěny, které mají uši. On toho člověk tolik poví, ale málo řekne.
Postupně přichází má společnost po tento večer. Ten poslední - ten, který vždy chodí poslední, nechává za sebou otevřené dveře, které číšnice s kopnutím zavírá. Na poslední chvíli mezi dveřmi proletěla moucha, nejspíš zlákána světlem žárovek. Nebo taky nemá nic lepšího na práci, než sedět po hospodách.
Chvilku poletuje kolem lustru a naráží do rozžhaveného stínítka. Ještě tak pět nebo deset minut, než se splní její sen a ona vlétne do horkého prostoru uvnitř lampy. Konečně se setká se zdrojem té okouzlující záře. Její mrtvolka spadne ke stovkám dalším na dně stínítka.
Najednou se mi zatočí hlava. Cítím, že neumím dýchat. Zapaluji si cigaretu. Lepší se to. Ještě chvilku posedím, ale pak už chci jít domů. Při pohledu na hodinky zjistím, že jsem tady něco přes čtyři hodiny a pomalu se blíží půlnoc.
Nevypil jsem toho moc, rozhodně nijak obzvlášť moc. Přesto doma zvracím. Když lehnu do postele, dám nohu na zem, prý to pomáhá proti točení hlavy. Teď jen zavřít oči a usnout...
...
Ve zprávě pitevního protokolu stálo: Smrt nastala mezi třetí a čtvrtou hodiny ranní. Příčina smrti byla aortální chlopení vada.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.03.2013, 19:03:11 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

A co je nejhorší? Že nikdy nevíme, kdy ten poslední den přijde, protože se může tvářit jako každý normální den, než to s námi třískne...

Vcelku čtivý text o muži, který jen žil svůj život a snažil se přežít (třeba i krapet "zapadnout" do společnosti). Jeho sny se však nikdy nevyplnily. Osud všechny jeho starosti vyřešil za něj. Co dodat? Možná jde o takovou "kratičkou sondu" do života (a psychologie) jednoho člověka, který není ničím výjimečný. Když zemře obyčejný člověk, neštěkne po něm ani pes, když jde o V.I.P. člověka (jak se říká: celebritu), jsou toho plná média.

Nejspíš má celý text poukázat na fakt, že i přes šeď a otravnost našeho života (skrze každodenní lopotění) bychom měli žít tak, jako by byl každý náš den posledním, brání nám v tom však stereotyp, který dělá z každého dalšího dne jen další kopii toho předešlého. Psychologická próza? Možná.

Textík neútočí na city čtenářů, nesnaží se o to. Jen reflektuje a vypisuje to, co vidíme na každém kroku - co člověk, to jiný a zcela originální "život a přežívání". Den za dnem. Smrt je zde neosobní záležitostí, pokud se netýká nás, nebo našich blízkých.

Vyložených chybek či nedostatků jsem si nevšiml, tu a tam by se nějaká šotkovina (lehčího ražení) našla. Stačí si jen textík po sobě lépe a pozorněji přečíst. Pokud Tě také trápí ona "autorská slepota", pomohou další oči navíc - betareader.

Přeji hezký večer a mnoho zdaru. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Posled...
Trenz
...
xanti
Tydlibrky čuli ...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr