obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: VŠICHNI JSOU TUPCI ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Radovan publikováno: 10.03.2013, 13:24  
ROZPORUPLNÝ MUŽ, KTERÝ VZDORUJE SVĚTU TVRDOU SLUPKOU.
 

VŠICHNI JSOU TUPCI

Vám, vy znamení, vy postavy,
jež jste ke mně vtrhly a potěšily mne svým osamělým, vážným veselím,
vám, jejichž smysl mi není znám, vám, pokud jste dosud nezmizely,
vám svěřuji svůj zrezivělý Nesplněný Sen.
Vrhněte naň svou zář a setřete rez.
Alexandr Grin

Ještě stále se píše rok 2005, ale jeho konec se nezadržitelně blíží. Šedavý odstín adventního odpoledne v brněnské čtvrti, která je od svého vzniku na počátku dvacátého století spojována se společenskou smetánkou, rychle temní. Tak je to každý rok v tuto dobu, příroda se nemění.
Zato lidské snažení se beze změn neobejde. Celé jedno století přibývaly na svažitých loukách nad Pisáreckým údolím a Žabovřeskami domy. Honosné vily vysokých úředníků zemských, a později i protektorátních úřadů, vilky univerzitních profesorů, sídla bohatých advokátů a známých umělců, uniformní dvoudomy komunistických funkcionářů. Mezi nimi si v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století našly své místo na svažitých pozemcích i nízkopatrové družstevní bytovky, určené středním vrstvám. Dohromady to vše tvořilo a tvoří původně Úřednickou, později Masarykovu, a ještě později, za komunistů, Jiráskovu čtvrť. Až po sametové revoluci brněnští radní tuto rezidenční část města, obklopenou Wilsonovým (původně Kaiserwald) lesem, navrátili jménu prvního prezidenta samostatné ČSR.
Současní obyvatelé jsou většinou lidé, kteří mají dost peněz na to, aby si ochránili domácí luxus s poklidem, nenarušovaným žádnými excesy. Ale jak to tak bývá, v každém stádu se najde černá ovce. Kdyby všichni vyšli před svá obydlí a proměnili se v typický český les, jeden strom by v něm trčel jako baobab.
Jmenuje se Máca a poprvé vzbudil v těchto místech nelibost v polovině osmdesátých let, když získal stavební povolení, přestože už dlouho platila stavební uzávěra. Skupina zvláště pobouřených starousedlíků tenkrát doručila na městský výbor KSČ stížnost. Byl to nejen výraz mimořádné odvahy, ale i marného snažení, neboť kontrolní komise ji prošetřila a posléze odložila, protože „nebylo shledáno ohrožení společenského zájmu.“
Sporná stavba byla dokončena a právoplatně zkolaudována v roce 1988. Vedoucím stavebního odboru byl tehdy Mácův dobrý kámoš, ještě z dob studií na Vysokém učení technickém. Několik měsíců to vypadalo, jako kdyby Máca pohledný objekt vystavěl na truc, či jako výsměch stěžovatelům – novostavba zela prázdnotou. Skutečnost byla prozaičtější – prestižní adresu kategoricky odmítala Mácova manželka - žaloba o rozvod již ležela na městském soudu.
Bylo to nelehké období. Zrada ženy, kterou jako dívku unesl z rodičovského bytu, jediné ženy, které dovolil, aby se podílela na v hloubce skrytém zřídle jeho citu, muže Mácova ražení bolestivě zasáhla. Navenek sice nedával nic najevo, ale o to víc ho to žralo. Pýcha mu nedovolovala snižovat se k výčitkám a hádkám. Necítil ani potřebu svěřovat se, sdílet své trápení. Komu, s kým? Z tupců ve svém okolí neznal žádného, který by mu sahal výš, než po kolena A tak trávil většinu času v domácnosti, v níž žili čtyři lidé každý po svém, tím, že ležel v pokoji na gauči, uzavřený pro Ni i oba syny, Její mazánky, kouřil a popíjel pivo s rumem. Mezi tím pospával, za hlučného doprovodu nepřetržitě zapnuté televize.
Osamocené bydlení v nové vilce prozatím odložil. Vycházel z toho, že jeho manželství dosud trvá a člověk nikdy neví, co se do právní moci rozvodu může vyvrbit, zejména pokud jde o majetek. V tom měl jasno: pokud se bude stěhovat, pak jen do svého, žádné spoluvlastnictví!! Jako stavař však věděl, že prázdný dům je třeba udržovat v kondici. Pokoje začal pronajímat studentům ze Sýrie a Libye (dolárky!), čímž přispěl ke zpestření národnostního spektra ve čtvrti. Žádného aplausu ze strany sousedů se však za tento, z hlediska proletářského internacionalismu chvályhodný počin, nedočkal.
O dva roky později dostal příležitost, aby se revanšoval kámošovi, který byl revolucionáři mávajícími klíči vyhnán ze stavebního úřadu a v nouzi začal podnikat v nově zlegalizované oblasti erotických služeb. Nájemní smlouva byla oboustranně velkorysá. Tehdy Máca nabudil sousedy podruhé. Ve svých stížnostech poukazovali na ohrožení mravní výchovy svých dětí a poskvrnění dobrého jména Masarykovy čtvrti. Opět neúspěšně – úřady se tentokrát zaštiťovaly odkazem na nedotknutelná vlastnická práva majitele objektu. To jen zvýšilo obecnou nevraživost, z níž si ovšem Máca dělal starou belu.
Po šesti letech se kámoš rozhodl ke změně v podnikání. Uvedl vilku do původního stavu a jako upomínku na léta barevných světel, tlumené hudby a ostrých parfémů zanechal v domě trezor, jehož stěhování považoval za zbytečné, s ohledem na své plány přejít od peněz hotových do sféry peněz virtuálních. Nastal čas, aby Máca, již rozvedený od stolu i od lože, s platnou smlouvou o majetkovém vyrovnání, svůj dům konečně zabydlel. I přesto, že obyvateli nóbl čtvrti se podobal jen zálibou pro silné a pohledné auťáky.
Například v městských sběrných dvorech byli zpočátku všichni paf, když místo obvyklých ojetin vjela na plac fungl nová Alfa Romeo Giuletta! Starý, zpustle vyhlížející hubeňour ve vytahaném roláku a dlouho nepraných manšestrácích, který se vysoukal od volantu, vypadal jako bezdomovec, který právě převzal hlavní cenu v loterii.
Dnes už to správce bere jako normálku. “Jak se vede, pane?“prohodí místo pozdravu.
Chlápek upustí vajgla a típne ho špičkou boty. „Máte něco…?“ zachraptí mezi kašlem. Bohatýrský bas, který se vůbec nehodí k tuberácké postavě, rezonuje mezi kontejnery.
Správce obvykle naznačí hlavou: „ Mrkněte se támhle!“ Někdy však jen pokrčí rameny: „Dneska nic moc!“ Ale pokaždé v něm zavrtá otázka: Utajenej genius nebo pako? Nejdřív krámy odveze a pak je vykuchaný vrací zpátky. V tomhle bouráku!

Časem se Mácův život v Masarykově čtvrti ustálil v každodenním stereotypu, jen sem tam narušovaném mimořádnými okolnostmi. Někdy prospal celý den a celou noc pak zíral do stropu a zaháněl vzpomínky, o které nestál. Jindy začala Dina zvracet a musel s ní k zvěrolékaři. Nebo někdo ukradl popelnici a bylo nutné sehnat jinou. Stalo se také, že ráno našel sněhovou závěj před garáží. Čím dál tím častěji ho příšerně bolívaly nohy.
To listopadové adventní pondělí však vypadalo na docela obyčejný den.
„Mami, už zase šrotuje,“ oznamuje Lukáš z protějšího domu.
„Běž od toho okna!“ křikne matka.
„Ale mě to zajímá!“ žadoní synátor.
Ach jo, s tímhle klukem jsou jen potíže. Matka se omluví přítelkyni a s nevolí přeruší hovor. „Běž od toho okna!“opakuje důrazně. Pak znovu vzdychne. Obešli už všechny možné poradny, psychology i léčitele, nic nepomáhá. Doktoři tvrdí, že se to v případech umělého oplodnění občas stává – zásadní rozdíly v povaze dvojčat: jedno bezproblémové, odolné a společenské, druhé těžko zvladatelné, náchylné k vrtochům, pasivní.
Lukáš se ušklíbne a pomalu zamíří k záchodu. Co teď, dumá nad mísou. Nuda. Nuda ve škole, nuda u kompíku, nuda v telce. Táta věčně v práci, brácha ve škole, na tréninku nebo v pitomým kroužku. A máma – když nelítá po obchodech, tak jednou rukou vaří nebo smejčí, a druhou telefonuje. Všechno nuda! Akorát pan Máca je bezva glum – pořád s něčím čaruje! Rád by se s ním skamarádil, ale neví jak.
Jak si cpe šulinka zpátky do kalhot, něco ho napadne. „Jdu ven!“oznámí matce.
„Kdy se vrátíš?“ Místo odpovědi se ozve klapnutí vchodových dveří.


Lukáš přejde silnici a začne lelkovat před garáží.
Máca právě páčí z kufru starý kompl. Na zem mu padají kabely, kolenem přidržuje dva repráky. Když se jakžtakž narovná, všimne si malého čumila v modré bundě se žlutým odrazivým pásem: „Co je?“zachraptí.
„Máte pěkný auto, pane Máca.“
„Říká se, pane Máco! Nemáte ve škole češtinu?“
„Asi jo, ale tohle jsme ještě nebrali.“.
“A jak ti říkají?“
„Lukáš.“
„Tak Luky,“ Máca kývne hlavou směrem do kufru:“Potřeboval bych píchnout, sakra. Troufneš si?“
Lukáš neváhá. Konečně příležitost nakouknout do glumova obydlí!
Pod nohy se mu plete bílá chlupatá koule. Štěká a vyskakuje, čenichá a kňourá. V jeho psím světě, omezeném pachem prokouřených zdí, voňavým odérem kůže sedadel automobilu a betonovým plotem dvorku za domem, je každý, kdo vkročí na toto území, velkou nadějí, byť pokaždé znovu ztracenou. „Dino!“ zařve Máca, jako když zaburácí hrom. Pes se přikrčí k zemi. Kluk ztuhne a hledí na gluma, který zvedá hlavu kamsi ke stropu a přikazuje : „Dolů!“ Garážová vrata se rozvrní a pomalu klesají k betonové podlaze.
Také uvnitř je na co zírat. Kolem dokola rozložené žehličky, pračky, kuchyňské roboty, myčky, televize, rádia, počítače, mikrovlnky, telefony, a kdoví co ještě! „Tohle sbíráte?“zeptá se Lukáš uchváceně. Pak přehlédne zdi. Na každé visí monitory, různé nářadí a podivná plochá svítidla. Čarodějova jeskyně!
Glum zvedne ukazováček: „Nikomu ani muk, jasný?!“
Lukáš se nadechne: „Ani tátovi?“
Glum vytrčí zarostlou bradu: „Ani tátovi, ani mámě, rozumíš? Musí to zůstat jen mezi náma! Ruku na to!“
Podají si ruce a Lukáš v návalu citu vyhrkne: „Táta vás nemá rád. A máma… říká o vás ...hulvát!“
Glum se uchechtne.“Kašlu na všechny!“
„Proč?“
„Jsou to tupci!“
Táta i máma? Lukáš se nadechne, ale vzápětí stiskne rty. Čarodějův učeň nesmí odporovat!
Glum ukáže na psa. „Co kdybys ji šel vyvenčit?“ zeptá se.
„Jasně!“ zaraduje se chlapec. Dostane vodítko a příkaz:„Do tmy zpátky, rozumíš?“

Máca nasype granule do misky pro psa. Nějak rychle se ščuchli, pomyslí na Dinu i Lukáše. Pak přejde ke kleci s papouškem.„No tak, protáhni si křídla!“ Uvolněnou klec vyčistí, vymění vodu a nasype zrní do krmítka.
Uvaří si čaj a ochutí ho pořádnou dávkou rumu. Papoušek otravuje, poletuje z rohu do rohu, sedá, na co si zamane, jednou na skříň, podruhé na hlavu, na ramena, poskakuje okolo horkého hrnku. „Rudyne, už mě neser. Zpátky do klece!“ Rudyn jakoby neslyšel. „Nesérrr,“ opičí se po pánovi a dál si užívá prostoru.
Ozve se zvonění. Světla na stěnách se barevně rozblikají a na jednom z monitorů se objeví známá tvář. Někdo u dveří, někdo u dveří, zní z reproduktorů. Rudyn radostně vříská: Nesérrr.
Máca se tváří otráveně, když zmáčkne tlačítko - na rozdíl od papouška nemá návštěvy rád.
Postupujte dále, ozývá se z předsíně.
V hale se objeví Starší syn s kočárkem. „Čau, tato! Můžeme dál?
„Když už jste tady,“ bručí Máca.
„Jdu ti ukázat Simonku. Koukni, jak vyrostla!“
V dědečkově výrazu není příliš známek nadšení. „Neměla by už spát?“
Starší syn se rozesměje. „Vždyť je teprve půl páté!“ Obhlédne prostor. „Ježíši, tady je binec!“
„Starej se o svý!“ Máca odloží hrnek. “Raději vyklop, o co ti jde. Potřebuješ prachy? Matka je na nemocenské, tak sis vzpomněl na fotra…“
„ Momentálně, víš, hledám si práci…“
“Už nejezdíš s kamionem?“
„No, všechno bylo v pohodě! Ale teď, když máme druhý dítě…, Renata potřebuje, abych byl víc doma. “
„Takžes to zas jednou posral!“
„Mám slíbenej džob u Dopravního podniku. Jezdil bych městským autobusem, ale momentálně mají stop stav,“ brání se Starší syn.
Máca třískne hrnkem o stůl. „Stopstav!“zvýší hlas.
Simonka v kočárku se vylekaně rozpláče. Starší syn polkne: „Tato, nerozčiluj se…“
Máca ho nenechá domluvit: „Co bys ještě chtěl? Od důchodce! Dostals peníze na vysílačku a auto, abys mohl taxikařit. Půjčil jsem ti na byt. Domluvil jsem ti místo u mezinárodní dopravy. Zaplatil jsem za tebe dluhy, A cos udělal ty? Hovno! Měníš firmy jako ponožky, prcáš ženský a vyrábíš děcka. Kanec, tos byl vždycky. Ale napadlo tě někdy, že rodinu je třeba živit? Chováš se jako nadrženej tupec!…“
Máca vstane a zajede rukou k zadní kapse kalhot. Vytáhne z peněženky dvoutisícovku a položí ji na stolní desku. “Tohle je pro Renatu…“, zvedne hlas, “na domácnost, rozumíš?“ Obrátí se k synovi zády a zamíří ke kuchyňskému koutu. Cestou houkne přes rameno:„A teď už běž, než se doopravdy naseru!“
Staršího syna v tom okamžiku napadne, že příště bude lepší přijít s Renatou. „Děkuju, tato.“ Neséérrr, vříská Rudyn z klece, zatímco z předsíně zní: Dveře se zavírají, nashledanou!
Konečně je klid. Dina, které na výběhu s Lukášem pořádně vyhládlo, mlaská u své misky, Rudyn ztichl. Máca usedne k večeři, když se znovu ozve vyzvánění. Tentokrát to je mobil. Hergot, tohle je den, pomyslí si Máca. A když mrkne na displej, napadne ho: Copak se na mě domluvili?
„Co je?“ ohlásí se. „Půl roku se neozveš a teď, zrovna když se chystám večeřet…“.
„Promiň, tato. Měl jsem fůru práce.“
„A já mám prácu zrovna teď. Zavolej jindy!“
„Počkej, tato!“ Mladší syn ví, jak na otcovu prchlivost. „Je to důležitý!“
“Tak o co jde?”
“ Volám kvůli mamce…“
Reakce je okamžitá: „Na tu seru!“ Rudyn v kleci se zatetelí: Nesérrr!
„Mluvil jsem dnes s primářem. Vypadá to moc špatně…,“ pokračuje Mladší syn.
„A co já s tím?“
„Mluvil o terminálním…, zkrátka konec…“ Mladší syn hlasitě polkne a vysmrká se. Na opačném konci je nezvyklé ticho. „Tato, seš tam?”
„Blbost! Blaf! Chtějí podmazat! Hrabiví tupci!“
„Myslel jsem, že bys za ní mohl…?“
„Kopla mě do prdele,“ přeruší ho Máca, „má co chtěla!“ Típne hovor, zprudka dosedne na židli a zuřivě se zakousne do vychládající klobásy.
Když dojí, hlasitě si odříhne. Hodí nádobí do myčky a pustí televizní zprávy. Sleduje obraz bez zvuku, jednu reportáž za druhou. Střídání politiků a obyčejných lidí na ulici. Sportovci jako moderní gladiátoři, vymakaní tupci. Žrádlo a hry! Soudci jako loutky na klíček, vysmátí podvodníci. Jatka neviňátek. Ovce a nenasytní vlci, kteří jim mažou med kolem čuně, aby je od kejt nenápadně požírali. Všichni dohromady tupci, kteří si nevidí dál, než na špičku nosu. Bída světa.


Večery trávívá v suterénu, mezi šuplíky rozlehlého pracovního stolu, který si udělal na míru. Mezi žebrovím polic a přihrádek, které se táhnou podél stěn a zvedají se až ke stropu. Mezi nástroji a nákresy, s jejichž pomocí tvoří. Mezi pečlivě uspořádanými součástkami, z nichž každá měla své již minulé, právě přítomné nebo teprve budoucí určení. Se svými výtvory a nejmilejšími hračkami - robotky Flakem a Nazubem. A teď hlavně s Kobanem, třetím bratříčkem, jehož jméno předchází tělu, které však již pomalu, ale jistě roste do krásy z umanuté hlavy, šikovných prstů a sběrných jízd svého stvořitele.
Tentokrát se však vydal nahoru do ložnice. Tisíce cigaret, které vybáňal, když zpíval po barech, a později v nespočtu dnů u rýsovacího prkna v projekční kanceláři, přispěly k zúžení cév natolik, že ve svých sedmdesáti má potíže s každým schodem.
Otevře trezor, který mu nakonec přišel vhod. Žádné bance by nesvěřil ani zlámanou grešli. Kdo by věřil těm tupcům, kvůli kterým se svět zmítá od krize ke krizi? Dnes však nesáhne po penězích. Ztěžka přiklekne a rukama šátrá po něčem, co je ukryté pod neuspořádaným štosem různých dokumentů a písemností.
Poprvé v tomto domě vytáhne na světlo Její první dárek. S rozevřenou knihou v dlaních usedne na postel. Slova, jimiž začíná první povídka, v něm ještě dnes vzbuzují zvláštní chvění: Zářivý svět! První společné vánoce. Sny.
Od něj tenkrát dostala Denisu. Hladila to malé pudličí štěně a opakovala: Vánoční zázrak!
Tenkrát žil v přesvědčení, že chlapi nejsou na světě kvůli snům. A zázraky jsou leda pro děcka. A myslí si to dodnes. Ačkoliv, když se v tom slunečném zářijovém dni objevila s kámoškou U Dorotíka (Tak nenapodobitelně, dokonale a půvabně sestupovala neznámá dívka…), nějakou dobu to za zázrak považoval. Překvapilo ho to a nečekaně zasáhlo. Bylo mu už přes třicet a ženy ho do té doby spíš odpuzovaly, než přitahovaly.
Usadily se u stolku, poblíž polstrovaného boxu, v němž se bohémsky rozvaloval, obklopen kohortou přátel a obdivovatelek. Bylo jasné, že ta druhá ho zná. Vzkaz v jejím pohledu byl prost jakékoliv šifry. Kolik jí podobných bylo každý večer ve Slovanu nebo v Metru? Byla to doba jistoty: Když zazpíval Sedmikrásky nad Brnem, nikdy nešel spát sám.
Pootočil hlavu a věnoval se té, která právě zvedla sklenku s limonádou a napila se. Vypadá mladě, tak dvacítka, odhadoval. Uprostřed kavárenského šumu a klábosení jeho společníků v něm bůhvíproč vzrůstalo přesvědčení, že toto děvče je jiné než všechny ostatní, s jasem půvabné a dokonale harmonické bytosti.
Najednou se zvedla, rozloučila se s tou druhou a odcházela. Díval se za ní jako hledač, který uprostřed oblázků spatřil nádherný kámen.
Vyběhl na chodník a otáčel hlavu na všechny strany. Zahlédl ji na zastávce tramvaje, která právě přijížděla. Nebyl zvyklý ani chodit, natožpak klusat – všude jezdil motorkou. Zchváceně doběhl, to už se tramvaj rozjížděla, stačil se ještě zachytit madla na plošině. Zklidňoval dech, než postoupil do vozu a usedl vedle ní. Bezradně skládal drobné na jízdenku. Nakonec se jí zeptal: „Kolik stojí?“
Máca pohlédne na knihu. Zalistuje stránkami a zastaví se tam, kde je založená fotografie. Poutavý obličej výrazných rysů a dlouhé řasy na klidných, velkých zelenomodrých očích. Dlouho na ni hledí. Do hajzlu, už je to víc jak čtyřicet let! Znala tajemství, jak si podrobit místo, lidi a věci…
Vzali se v osmašedesátém, týden před příchodem Rusů. Přestal chlastat a šoustat s jinými. Kámošům už netvrdil, že láska existuje jen v písních, které zpívá. Skoro každý večer za ním chodila do kavárny, ve které právě vystupoval. Tehdy zpíval jen pro ni. Hlavou s černými vlasy vyčesanými do výšky lehce pokyvovala do rytmu.
Někdy, během orchestrálky, spolu i tančili. Milovala Elvise, jeho rokenroly i slaďáky. Love mi tender. Její oči, které se leskly. Ani ne tak něhou, jako vnitřním žárem. Její tělo, jednolité, vláčné…
První syn se narodil v sedmdesátém, druhý o osmnáct měsíců později. A pak následovalo krásných šest let, tak krásných, že si přál, aby se už nic neměnilo, aby to tak vydrželo navždycky. Zářivý svět! Praštil se zpíváním a dokončil několikrát přerušované studium. Získal dobré místo v projekční firmě a ještě melouchařil - o stavebníky rodinných domků a chalupáře, kteří potřebovali projektovou dokumentaci, nebyla nouze.
Jenomže…! Máca knihu prudce, s bouchnutím zavře. Zhluboka se nadechne, dlouze vydechne. Zářivý svět přikryl černý mrak. Sám si to zvoral, když to na podnikové oslavě po dlouhé době přehnal s chlastem. Ale hovno! Vždyť se vlastně nic nestalo! Neexistuje projektant, který by si aspoň jednou kapánek nezašpásoval s kresličkou. No a co? Jen to, že tím, kdo odhrnul závěs, za nímž se ta legrácka na jednom z přebytečných stolů odehrávala, nebyl nikdo jiný než… Taková pitomost! V ožralém mozku úplně zapadlo, že ji ráno požádal, aby pro něho přijela. Zrovna v tu chvíli, v níž rukama zběsile kopíroval ladné křivky kočky, která na něj už delší dobu dělala oči. Toho je schopen jen tupec nejvyššího řádu!
Pak už šlo všechno do prdele. Její krásné velké oči dostaly jiný výraz. Jako když na bílém tričku zůstane nevypratelná skvrnka. Sotva začal i Mladší syn chodit do školy, chtěla do zaměstnání. Mohlo mu dojít, že nejde o vzdor nebo truc. Omlouval se, sliboval, přemlouval, prosil, hrozil. Její pohled se nezměnil. Když krášlila domácnost, bylo v tom potěšení. Když si hrála se syny, byla v tom něha, kterou jim záviděl. Protože, když spala s ním, bylo v tom jediné – lhostejnost. Byl vzduch.
Ředitelství PREFY - podniku, v němž se vyráběly betonové panely, bylo pár ulic od domu. Nebyl problém ji dostat na plánovací oddělení, měl v tom baráku hodně známých. A byli to právě oni, kteří mu to o pár roků později práskli.
Máca zakroutí hlavou a zkřiví ústa. Tenkrát si připadal jako korouhvička v tornádu. Když se s tím jakžtakž srovnal, stál čelem vzad, v objetí chlastu. Skrze něj cesta zpátky k času, v němž ženskými pohrdal a hnusil si je. Ty jejich podbízivé pohledy, ochota kdykoli roztáhnout stehna!
Znechuceně knihu odhodí. Kurvit se, toho se vám zachtělo, paní Čistá? Měl chuť plivnout na fotku, která ležela na koberci, pádem přelámaná. Hergot, ještě k tomu s generálním ředitelem! To ti nevadilo, žes rozbila manželství jemu i nám, sípal. Lokl si z hrnku a snažil se uklidnit. K čemu to bylo? Dostal infarkt ještě dřív, než jste si stačili povlíknout manželskou válendu. To jsou ty tvoje zázraky? Hovno, jen spravedlnost osudu! Kdybys zůstala paní Mácovou, nemusela ti nakonec zbýt jen postel ve špitále…
Dvěma chtivými hlty dopije rumový čaj a natáhne se na pohovku. Se svlékáním se neobtěžuje. Jak asi dnes vypadá, kmitne mu v usínající mysli. Vrásky… vypadané vlasy… její oči… nevěřím… kost a kůže… zasraný… přece jen zítra… ale co…Těsně předtím, než usnul, viděl sám sebe, jak sedí u její postele s ohnutými zády. Buňky se každých sedm let mění, říká jí, nová krev, člověk je jiný, oba jsme jiní, ale jací…?
Probudí ho houkání klaksonu, prokládané opakovaným, vtíravým hlášením: Někdo je u dveří! Máca se posadí a protře si oči. Kdo zase otravuje? Z monitoru na protější zdi na něj mrkají dvě dětské oči a nosík začervenalý od ranního chladu. A do prdele! Máca stiskne knoflík vedle nočního stolku – reproduktory ztichnou. S hekáním se nakloní k mikrofonu: „Chvilku počkej, kluku!“
Když Lukášovi předává Dinu a vodítko, má na sobě uválený černý župan a rozcuchané vlasy i vousy mu trčí do všech stran. Lukáš má v očích obdiv. „Přijdu pozdě do školy“ drmolí, „musím na autobus!“ Mácovi kmitne: Takhle se na mě díval Starší syn, když jsem mu na chalupě předváděl, jak se míchá malta. „Neboj,“ řekne, „až Dinu přivedeš zpátky, nastartujeme raketu!“

Vrátí do haly a všimne si blikajícího mobilu. Zmeškaný hovor. Mladší syn. Co zase? Pomyslí na zpětné volání, ale pak zakroutí hlavou: Ať se ozve znovu. Škoda peněz pro operátorské tupce!
Zamíří na záchod a pak do koupelny, kde se dlouho nezdrží. Příliš vody pokožce škodí. Pak, už v roláku a manšestrácích, na chvilku usedne ke klávesám v mezipatře. Měsíci, splň mi přání, Sedm vrchů, sedm moří, Sedmikrásky nad Brnem – ranní hudební preludium Melodie jeho krátké zpěvácké kariéry – pro pamětnice od pětapadesáti do sta. Ušklíbne se.
Toho dne měl Lukáš po dlouhé době opravdovou radost. Sice by nejraději seděl vedle Gluma, ale od rodičů dobře věděl, že za to hrozí pokuta. A pak, Dina by zuřila, sedadlo spolujezdce bylo její. Ke škole to stihli natolik včas, aby kluci a holky ze třídy mohli zírat, v jakém fáru a s jakým šoférem přišustěl.
Cestou zpátky si Máca koupí cigarety a rozhodne se, že si po neklidné noci trochu dáchne.
K poledni ho probudí telefon. No jasně, Mladší syn.
„Tato, „ vzlykne, „volali z nemocnice.“
„Co je, co je? Chovej se jako chlap!“
„ Mamka… už …!“

„Do prdele, nemohl držet hubu?“ Máca buší pěstí do všeho, co mu přijde pod ruku.“Nechci to vědět! Nasrat na všechno!“ Rudyn se s radostí přidává.: Neséérrr!
Vysíleně se schoulí do křesla, roztřesený, jakoby ho polili studenou vodou. Nicota. Nekonečno. Co pamatuje, byl to jeho největší strašák. Smrt! Stačilo, aby někdo to slovo vyslovil, a prostoupil ho led. Nikdy v životě nebyl na pohřbu, obloukem se vyhýbal hřbitovním zdím. Otec umřel v nemocnici, ale když skonala matka, nesebral odvahu se na ni podívat, zůstal v obýváku s flaškou rumu. A ani tam dlouho nevydržel. Všechno potřebné obstarala Ona. Kdo asi dnes zatlačil oči Jí? Poutavý obličej výrazných rysů a dlouhé řasy na klidných, velkých zelenomodrých očích…
Najednou si uvědomí, že padla tma. Obrysy knihy i pomačkaná fotografie jsou však v odlesku pouličního osvětlení ještě dobře patrné. Leží na koberci, kolikrát odhazované, tolikrát znovu zvedané. Než Máca založí fotku zpět mezi stránky, opatrně ji urovná a uhladí. Cestou k trezoru zavadí pohledem o velká, i v tmavé místnosti dobře rozeznatelná písmena na obálce knihy: BŘEH NESPLNĚNÝCH SNŮ. Napadne ho: Tak jsme dopadli oba.
Zimomřivě se ohlédne po láhvi. Vtom se ozve houkání klaksonu, při kterém trnou uši. Do toho hlášení: Někdo je u dveří! Monitor žhne v přítmí jako Lukášovy rozdychtěné oči. „To jsem já, pane Máco!“ Dole v hale se rozléhá radostný štěkot.




Grin, Alexandr: Břeh nesplněných snů. Překlad Z. Psůtková, Odeon, Praha 1982. Koupeno v Antikvariátě Alfa na Veselé ulici v Brně, v březnu 2012. Mezi stránkami 276-277 nalezena poškozená černobílá fotografie šťastně se usmívající mladé ženy s výrazně velkýma očima.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.03.2013, 13:23:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý a velmi silný příběh o zatrpklosti a o ztrátě ideálů a snů. Jakoby se v této povídce zrcadlila i celá jedna epocha (od první republiky až po něžnou revoluci a dále). Dějiny ve zkratce, ve kterých se zrcadlí nejen místní městský kolorit, ale i lidské osudy (Netouží všichni po šťastném a spokojeném životě? Kolik z nás jej skutečně prožije?).

Při pročítání jsem narazil i na nějaké ty nedostatky, které jsem si dovolil vypsat, spíše formou poznámek, než uvedením příkladů:

- mezery v textu - tu chybí, tu jsou nadbytečnými (nedělá to dobře textu - ruší to při čtení),

- přímá řeč - měla by být vždy vložena na nový řádek (každá nová přímá řeč, která není vázána popisným textem - nezačína po dvojtečce za větou, která ji předchází - jukni do nějaké oblíbené knihy), celé je to pak nejen přehlednější, ale text pak vypadá i "profesionálněji",

- interpunkce - občas je v textu navíc, opět doporučuji pravidla, nebo literaturu - autor by měl být nejen vypsaný, ale hlavně sečtělý - pomáhá to pak nejen ve způsobu jeho vyjadřování (a vlastního stylu), ale také ví, jak postavit text, aby byl v pořádku nejen po stránce gramatické, ale i typografické,

- odstavce - dovolil bych si text rozčlenit do odstavců, aby nebyl v jednom bloku - oči čtenáře si pak mohou při čtení odpočinout, zvláště u pročítání delšího textu. Také to vypadá lépe, když je text členěn do odstavců podle myšlenek, podle toho, jak dochází ke "střihu v ději" či podle změny ve stylu vyprávění - například flashbacky a podobně.

Ještě ohledně odstavců, protože nějaké náznaky tam jsou, pokud text kopíruješ (přes schránku - CTRL+C a CTRL+V), může se stát (a stane se), že Ti okno prohlížeče (na SASPI) nesežere formátovací značky lepších editorů, ať už jde o Word (MSOffice) nebo Textový editor (OpenOffice). Musíš pak odstavce "dotvořit" ručně: a) prázdným řádkem, nebo b) html tágem: [tab], který ti text odsadí o několik úhozů vlevo, jde vlastně o takový "tabulátor" a vkládá se vždy na začátek nového řádku, který má reprezentovat nový odstavec.

Styl je čtivý, textík vypovídá o mnohém, tak trochu mne přepadl smutek nad promarněnými lidskými životy. Někdo tomu říká Osud, jiný si myslí, že si za to můžeme sami. Ale kdo za to může? Výchova? Dědičnost? Společnost? Náš intelekt a zkušenosti? Kdo ví?

Přeji hezký den a mnoho zdaru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Dobrý muž z Ama...
dub
Fenrir
Liam S. Azai
Burknini! Lekce...
markus
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr