obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti IV: K. VI - Osudová volba ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti IV - Osudová volba
 autor Lukaskon publikováno: 10.03.2013, 21:31  
Závěr příběhu Posla smrti IV. Jak dopadne Adrianovo snažení o oživení svého otce?
 

Valentina seděla ve svém pokoji na pohovce a plakala. Slzy jí stékaly po tváří a stále dokola si v duchu přemítala události, které tohle způsobily. Její víra ji přivedla do záhuby. Zaslepená představami o zkáze, touhou spasit svět se dopustila děsivé věci. Vykonala šílenost, tak špinavou, tak zlou… tak zbytečnou! Hřích, kterého se dopustila, jí nedovolil se uklidnit. Pokusila se zabít přítele! Věřila, že je to její povinnost, že ho musí zastavit, ale teď… už to tak není.
Tichým hlasem promlouvala sama k sobě: „Kde se ve mě vlastně vzalo to odhodlání? Jak můžu rozhodnout o pravdě? Jsem člověk, člověk z masa a kostí, nic víc. Jak mohou lidé, jako jsem já, rozhodovat o osudech druhých, vždyť nemohou vědět, co je správné. Berou si na sebe břímě Boha? Jaká opovážlivost. Snažila jsem se být dobrá, ale co jsem teď, co se ze mě stalo? Stejná zrůda, proti které jsem bojovala. Byla to jen náhoda, nebo vůle vyšší moci?“ Ztěžka oddychovala, nevnímala okolí, jen sama sebe, své myšlenky, své pocity, své ruce. Nahmataly dýku.
„Život je tak pomíjivý, stačí jeden špatný krok a je pryč. Jak můžeme poznat pravdu, když je tak skryta, skryta za neprostupnou stěnou? Touha něco změnit, touha být lepší, nestačí. Je třeba jednat, ale proč to musí být tak riskantní? Proč to nebezpečí? Kdo řídí naše osudy? Kdo jim dává směr? Bůh? Kdoví... Víra může být zrádná. Jak poznat náhodu, je-li to vůbec možné? Vše má svůj důvod, ale my ho nevidíme. Jen rozhodnutí a následky nebo něco víc? Svět není tak jednoduchý. Tak co je náš cíl? Kam směřujeme? A proč?“

Rituální komnata – děsivé místo. Adrian stál u trůnu z kostí a přemýšlel, komu vlastně patří. Kdo mohl postavit něco takového? A byl to vůbec člověk? Tohle místo bylo skryto před zraky všech. Co je vlastně tam dole? Adrian se nahnul, aby lépe viděl, ale stejně nechápal, co to je. Zvláštní hmota rozpálená do oranžova. Je to snad láva? Co by tu ale dělala? Copak je v nějaké sopce? Nebo spíš v Pekle? Co asi tak může být pod ní? Končí ta propast vůbec? A ty znaky kolem kruhového podstavce. Co asi znamenají? Je to varování, nebo říkají víc o tomhle místě? Žije ještě vůbec někdo, kdo by dokázal ty znaky rozluštit? Odpoutal se od představ a otázek. Měl ještě práci, a jakou! Vystoupal na kruhové místo uprostřed komnaty. Opatrně vyložil Samuelovy ostatky doprostřed a Marcusovu kroniku umístil na oltář. Bylo tu pět klíčů moci – těch skutečných. Pouze po nich přejel pohledem a začal se věnovat knize. Nalistoval konec kroniky. Byla tu slova kletby, tak jak je zapsal jakýsi Isidor Vaill. Doufal, že jde o přesný přepis, jinak to všechno bylo k ničemu.

Valentina v pravé ruce křečovitě svírala dýku. Vždy ji nosila, aby se ubránila případnému zlu a teď…
„Co je to zlo? Dobro a zlo. Dva protiklady, dva konce jedné osy, ale co je to mezi tím? Kde začíná dobro a kde zlo? Lidský život spočívá někde tam. Jenže lidé nejsou stejní, jejich emoce, touhy, pocity, představy… jsou různé, tak jak můžeme vytyčit dobro, když sami nevíme co to je? Opravdu určujeme správný směr? Nezáleží na tom, jak násilně se o to snažíme, stačí, že se o to snažíme alespoň nějak. Už to není jako dřív, už nevedeme krvelačné války za spasení. Už nezabíjíme po tisících ve jménu Božím. Už nebráníme lidem, aby cítili, milovali, trpěli, žili a… umírali. Ale stále, přes to všechno jsme mocní. Minulost nelze smazat. Utváříme svět a lidi, ale po jaké cestě se to vydáváme? Vlastní uvědomění, tolerance, respekt. Všechno nám to chybí. My všichni, my lidé nejsme jednotní, nejsme stejní, nejsme nevinní. Pouze jsme. Kdo tedy utváří svět? Není to jen Bůh, kdo řídí naše kroky, jsou to všichni kolem nás!“

Adrian začal se slovy kletby: „Z krve tvé krve povstanou další tvého jména, kteří ponesou mé prokletí... Následník tvůj získá pět duší pěti smrtelných, které přivedou mou zlobu zpět k životu! Vrátím se, až tvé dny skončí, nebude nikoho, kdo by mne zastavil!“ Ozval se jekot. Ohlušující tak, že si musel zakrýt uši, aby nevnímal. Pominul a uprostřed sálu se objevil sloup světla. V mžiku se proměnil v záblesk, který se roztáhl celým místem. Oslepil ho. Když opět procitnul, uviděl ho před sebou... Stál tam plný překvapení. Červená vesta, hnědá bunda, dlouhé černé vlasy - znal to, viděl ho jako figurínu v muzeu, ne příliš přesnou ale dostačující. Nebyl mu cizí, věděl o něm už hodně, ale přesto nedokázal překvapením promluvit. Stáli tam mlčky, dívali se na sebe a první, kdo prolomil nesnesitelné ticho byl Samuel.
„Adriane, co jsi to provedl?!“
„Otče? Co, co tím myslíš? Zachránil jsem tě. Já…“
„Zachránil? Vím dobře, co jsi pro mne udělal. A také vím, co po mně chceš. Můj život je spjat s Black Mirror a ani po smrti jsem neměl klid! Celé ty dlouhé roky jsem byl na zámku. Obcházel jsem hrad, aniž bych mohl cokoliv změnit. Cítil jsem přítomnost živých ale i mrtvých. Nedovedeš si představit jaké to je, když tě mrtví viní za svůj skon a… mají pravdu. Dvanáct let je mám před sebou, vidím, jak umírají mou rukou, po dvanácti letech si člověk zvykne na cokoliv a já si zvykl také. Ale teď jsem opět tady, stojím zde a jsem živý! Děsím se ostatních a děsím se sám sebe. Prokletý zůstane prokletým, minulost nezměníš. Bude to právě minulost, co se odrazí v očích všech, co mě potkají. Už jen moje samotná existence způsobí spoustu bolesti. Já se s tebou nemůžu vrátit na Black Mirror!“

„Milosrdný Otče, prosím tě nikoli za sebe, nýbrž za celou tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Dej jí, co jí schází.“ Pomalým pohybem Valentina otočila dýku proti sobě. Zhluboka dýchala. Oběma rukama pevně stiskla jílec. „Pane, já nejsem hodna tvého soucitu. Sestoupila jsem z cesty, na kterou jsi mě milostivě uvedl. Není cesty zpět. Nezasloužím si milosrdenství ani odpuštění. Vše, co jsem udělala, bylo v nejlepší víře, ale to není omluva. Jsem si vědoma svého hříchu a vím, že nedokážu toto břímě nést dál. Netoužím po spasení, ne teď když nevím a nemohu vědět, jaké budou mé další kroky. Dvě misky vah – v jedné víra a v druhé rozum. Už nevím, čemu dát přednost. Možná přijde peklo, možná nic a možná něco jiného. Jsi všemohoucí, Pane, a my nemůžeme vědět, co s námi zamýšlíš. Ať jsi kým jsi, ať jsi jaký jsi, ať jsi skutečný, či vymyšlený, ať jsi strůjcem, či soudcem – osud můj leží ve tvých rukou!“ Bodla. Zasunula do hrudi ostří dýky až po rukojeť. Z úst jí pozvolna vytékal proužek krve. Ruce se rozklepaly a pomalu ochably. Padla bokem na pohovku. Škubala s sebou v křeči. Tiše chrčela. Oči zakryla matná clona. Vědomí pohaslo a tělo znehybnělo.

Před zraky vyděšeného Adriana přešel Samuel k okraji propasti. Stál tam a hleděl do hlubin.
„Počkej! Nedělej to! Samueli, Samueli, prosím! Ne!“ Adrian klesl na zem a prosebně vzhlížel ke svému otci.
„Dělám to pro tvé dobro, Adriane. Já do tohohle světa nepatřím. Není tady pro mne místo.“
„Tati! Prosím, nedělej to! Já tě potřebuju!“
„Zapomeň na mě, Adriane. Jsem pro tebe jen přítěží. Můžeš být úspěšný, oblíbený, milovaný… ale ne se mnou.“
„Jsi můj otec! Poprvé v životě vidíš na vlastní oči syna. Copak to chceš všechno zahodit? Nestojím ti za to? Prosím, nedělej to! Ztratil jsem svou matku hned, jak jsem ji poznal. Nedopusť, ať se to stane s tebou, táto!“
„Catherin! Moje milovaná Catherin. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Jsi jí tak podobný... Možná máš pravdu… Obětovat se, pro vlastní dítě. Pro co jiného, když mi už nic nezbývá? Možná nechápeš důsledky, ale možná je nechápu já. Je-li to tvé přání, zůstanu s tebou, ale pamatuj si, že břímě svého rozhodnutí poneseš ty. Pak možná pochopíš, co jsem ti řekl. Ale věz, že budu stát při tobě, ať se stane cokoli. Pomůžu ti, jak nejlépe dovedu. Budeme tedy spolu – otec a syn. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží…“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.03.2013, 21:31:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Takže konec? Škoda... Ale k této části: linka s ženou (Valentýna?), která se nakonec zabila (svou vlastní rukou) mi připadá taková "melodramatická" - třeba už proto, že si vše nepředříkala ve své mysli, ale přednášela toto ze svých úst (nahlas). Ale... třeba byla opravdu šílená...

Adrianovo snažení se mi líbí více. I s popisy prostředí a pocity samotného hrdiny. Ono se obě linky vlastně vzájemně prolínají (a třeba i doplňují). Co je dobro a co je zlo? Škoda, že je tato část trochu "uspěchaná" a nebyla rozepsaná více. Další děj je však čtenářům známý, hlavně těm, kteří četli pátou sérii.

Hezký večer přeji a múzám zdar.
 ze dne 10.03.2013, 22:06:28  
   Šíma: Neomrzel. ;-)
 ze dne 10.03.2013, 21:51:13  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a hodnocení.
Řeknu vám, když tenhle příběh zpětně čtu tak mi to připadá jako velká slabota až si někdy říkám, jak jsem to mohl takhle napsat :) Asi tam ve mě přeci jen je vývoj co se kvality psaní týče, čímž nechci říct, že následující příběh je něco výrazně lepšího - vždycky se najdou chyby, ale to je snad i dobře, protože zůstává místo na zlepšování se.

Pokud Vás Posel smrti neomrzel mohl bych rovnou začít s publikací 6. dílu, který by se měl co kvality přiblížit tomu pátému.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Vrabec a motýl
Beduín
Příliš divoká z...
Iserbius
3. Sdružené keč...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr