obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta do Nurasu - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 10.03.2013, 22:00  
11. kapitola
 

Město Elasgil skupinka opustila hned druhý den ráno. Cestou k bráně jen doplnili zásoby potravin, aby už nemuseli nikam zajíždět a jeli přímo ke svému cíli. K Orrinorskému hlavnímu městu Nurasu. Ellad pronesl za tu dobu jen pár slov. Stále přemýšlel nad vyslechnutými slovy toho neznámého muže. Jestliže se pán Elber o vládu v zemi řádně nestará, co s Orrinorem bude? Co když ty ozbrojence na severu shromažďuje Argaana? Co když se ta zákeřná žena chystá Orrinor napadnout? Nebylo by to poprvé, kdy Dagerlad porušil mír a na své jižní sousedy zaútočil. Vždyť jejich předposlední král Morgath, Argaanin otec, padl v bitvě právě s Orrinorem, a v té stejné bitvě byl zabit i Orrinorský král Bergil... Král Bergil měl ale jen jednoho syna. Bergona. Ten se utopil i s matkou v močálu. Tak, kdo je potom Elber? Všichni říkají „pán Elber“, není to tedy král. Nebo ano? A co Bergon? Skutečně zemřel nebo žije a někde se skrývá? Tomu sice po Nikově smrti nevěřila už ani Argaana, ale... A co Nik? Byl to opravdu princ nebo jen veliký omyl? Vzpomínka na přítele jej rozesmutnila. Aby se trochu rozptýlil, soustředil se raději zase na cestu. Tedy – pokusil se o to.
Až dosud jeli úrodnou, hustě osídlenou oblastí a mířili k jihovýchodu. Teď však kamenné dláždění silnice opustili, stočili hlavy svých koní více k východu a jak se od zalidněného chodníku víc a víc vzdalovali, začala pečlivě obdělávaná políčka ustupovat pastvinám a vesnice byly stále vzácnější. Pak zmizely docela a skupinka se ocitla v liduprázdné kopcovité krajině. Všude kolem rostla tráva a jen tu a tam viděli malé ostrůvky houští nebo řídký, nepříliš rozlehlý lesík. Vlastně spíš jen shluk několika listnatých stromů. Před nimi, to jest ve směru jejich cesty, však žádný takhle „bujný“ porost nebyl. Jen tráva, tráva, tráva a mírné, ale táhlé svahy. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů...
Trochu jednotvárné, ne?! Usoudil jen tak sám pro sebe Ellad a znovu se vrátil ke svým všetečným otázkám. Mohl být Nik princem Bergonem nebo ne? Hoch si vzpomněl na Nikovu matku Darin. Nebyla ošklivá, to ne, ale jako Orrinorskou královnu si ji neuměl představit. Jeho matka, to bylo něco jiného. Té představě se zasmál.
A náhle ho smích přešel. Vybavil si svůj zvláštní, horečnatý sen a svou matku v krásných, dlouhých šatech v nádherně udržovaném parku i uctivé oslovení, které používal Robert, bývalý Orrinorský rytíř, když s ní mluvil. Vychoval ho strýc, protože jeho otec prý padl v nějaké bitvě. Ne, to není možné! Princ Bergon bych mohl být – i já.
„Prober se, kluku!“ přerušil Elladovy úvahy nepříliš jemně Collin. „Spíš s otevřenejma vočima nebo co? Řikám, že si uděláme zastávku.“
Ellad tedy zastavil Raula, sesedl, sňal vraníkovi ze hřbetu sedlo, pustil ho pást, a pak se usadil do trávy vedle Robina. Vzal si od Collina silnou paprikovou klobásu a dva krajíce čerstvého, voňavého chleba z Elasgilu a dal se do jídla. Chuť pokrmu však téměř nevnímal a nezajímali jej v tu chvíli ani jeho společníci. Collin s Robinem se spolu bavili, ale on je neposlouchal. Myšlenkami byl u prince Bergona.
„Co na to říkáš, Chodče?“ strčil do něj náhle Robin a očividně čekal nějakou odpověď, ale Ellad neslyšel otázku. Vůbec nevěděl, k čemu se má vyjádřit, a tak mlčel. Jen neurčitě pokrčil rameny.
„Co je to s tebou, kluku?“ mračil se Collin. „Ty nás vůbec nevnímáš.“
„Jo. Jen mlčíš, nepřítomně zíráš před sebe a tváříš se, jako by ti ulítly včely,“ přidal se Robin.
Ellad chtěl přátele odbýt mávnutím ruky, protože po nějakém důvěrném rozhovoru vůbec netoužil. Vždyť jim ani neřekl, že Waldor není jeho otec. A co když mu budou klást za vinu Nikovu smrt?
Ani Collin, ani Robin se však jen tak odsunout stranou nenechali. Hučeli do něj tak dlouho, až se jim svěřil. S odevzdaným povzdechem vyslovil své myšlenky nahlas, ale žádný důvěrný rozhovor se nekonal.
„Nechci se tě nijak dotknout, kluku, ale to celé je nesmysl. Svoje jsem ti řek už tenkrát na tý pastvině – princ Bergon nežije. Utopil se v močálu, tečka. A to oslovení, o kterym mluvíš, ten sen, a tak. Jenom náhody. Tvůj otec asi patřil k významnějším rytířům. Nejspíš Orrinorskejm. Mohl to být dokonce Robertův blízký přítel. Zapomeň na to,“ doporučil mu v závěru své krátké, avšak velmi vášnivé řeči Collin a Robin se k jeho úvaze nevyjádřil vůbec. Jen se na něj podíval, jakoby ho viděl poprvé v životě. V duchu si sice umínil, že se na to otce přímo zeptá a bude žádat jasnou odpověď, o tom ale Ellad nevěděl. A tak jen potřásl hlavou a znovu si vzdychl.
Asi mají pravdu. Je to skutečně trochu přitažené za vlasy. Nemůžu být Bergon. A můj otec? Třeba to byl nejen rytíř a přítel, ale dokonce Robertův bratr. Proto to neustálé zkoušení a zájem o mou osobu. Proto to uctivé oslovení. A proto mi také ještě neřekli otcovo jméno. Je to pro ně, pro oba, stále velmi bolestné. Takže jsem nejspíš Robertův synovec. Tím to celé uzavřel a pustil prince Bergona z hlavy.


***


Collin vedl chlapce stále k východu a stále tou stejnou pustou a kopcovitou krajinou. Při jedné zastávce jim vysvětlil, že si tak pouze krátí cestu. Mohli se samozřejmě držet dlážděné silnice a projíždět všemi těmi vesnicemi. Do Nurasu by stejně dorazili, ale on jako vůdce rozhodl, že takhle to bude lepší, a tak jedou, kudy jedou. Ellad ani Robin proti jeho rozhodnutí nic nenamítali. Naopak. Zkrácení cesty znamenalo, že budou v Nurasu dříve a o to jim šlo. Na město se neskutečně těšili. Jenomže...
Bylo krátce po poledni a oni klusali do dalšího, už kdovíkolikátého svahu, když Ellad náhle prudce zastavil Raula a naznačil svým dvěma druhům, aby udělali totéž. Poslechli a uslyšeli to také. Dusot kopyt. Podle zvuku se k nim rychle blížila velká skupina jezdců. Přátelé? Nepřátelé? Bylo to jedno, protože se stejně neměli kam ukrýt. Nezbývalo jim nic jiného, než čekat a nechat se překvapit.
Uplynulo sotva deset vteřin, když se neznámí jezdci objevili nad vrcholem kopce a bez nejmenšího zaváhání nebo zpomalení se tryskem hnali přímo na ně. Teď už všichni tři věděli, kdože to k nim přijíždí. Třepetající se pestré praporce i odění jezdců jim napověděly. Plným cvalem se k nim řítili Orrinorští rytíři v plné zbroji. Mohlo jich být tak padesát, možná trochu víc, a vypadali vskutku hrozivě. Na poloostrově však vládl mír, a tak se těch oplechovaných mužů nemusel žádný z nich obávat, přesto - jezdci se moc přátelsky netvářili a v rukou drželi dopředu skloněná kopí.
Postupně však přeci jenom zpomalili a obkroužili tři lehce zmatené přátele ze všech stran. Prostě je obklíčili. Nepříjemně těsně a namířili na ně lesklé hroty svých zbraní.
„Kdo jste a co tady pohledáváte?! Proč nejedete po silnici?!“ vyštěkl rozhněvaně cizí vůdce a během své řeči popojel ještě o dva kroky vpřed.
„Trochu moc otázek najednou,“ pronesl chladně Collin, ale s odpověďmi nijak nespěchal. V duchu si kladl otázku – proč to nepřátelství? Proč ta zloba? A chlapci na tom byli stejně. I je překvapilo neslušné chování velitele jezdců. Vždyť před nimi stáli opravdoví rytíři?
„Tak, kdo jste?!“ štěkl znovu cizinec a hroty kopí se přiblížily o další krok.
Collin zase neodpověděl. Jen pevněji a lépe sevřel svou velkou válečnou sekeru a Ellad s Robinem povytáhli z pochev meče.
Napětí houstlo.
V Elladovi se však naštěstí opět probudily vůdčí schopnosti. Stejně jako před necelým půlrokem v Tarmenelském pohoří. I teď pochopil, že tohle chování nepovede k ničemu dobrému. S hlasitým cvaknutím zarazil svůj meč zase zpátky do pochvy, lehce pozvedl obě ruce, aby Orrinorští viděli, že nemá žádné nepřátelské úmysly, a co nejklidnějším hlasem řekl. „Mně říkají Chodec a tohle je Collin. Jsme z Eriadoru a patříme k Aranhorským Hraničářům.“
„A ten třetí?“ položil další otázku již o trochu vlídněji vůdce jezdců, zatímco Collin s Robinem s jistým váháním, ale přeci jenom, následovali Elladova příkladu. „Sklonili“ zbraně a Robin se ujal slova. Poslední cizincova otázka se přeci týkala právě jeho.
„Jmenuji se Robin a jsem synem pána Roberta z Údolí,“ představil se.
Velitel k chlapci stočil pohled, pozorně si ho prohlédl – hlavně jeho obličej sledoval velmi pečlivě, a nakonec ze sebe překvapeně vysoukal. „Myslíš bývalého Orrinorského kapitána?“
„Ano, právě toho,“ potvrdil hoch s jistou hrdostí a Ellad s Collinem po těch třech prostých slovech polkli naprázdno údivem. Oba, v dokonalé shodě. Vůbec netušili, že Robert patřil mezi Orrinorské velitele. I když, na druhou stranu, mohlo je to napadnout.
A ta tři prostá slova vedla také k tomu, že vůdce jezdců pokynul svým mužům, aby trochu uvolnili obklíčení a vztyčili kopí. Sám si pak sňal z hlavy přilbu a objevil se od slunce opálený obličej asi čtyřicetiletého muže s hnědýma očima, úzkým udržovaným knírkem a hřívou rozcuchaných tmavých vlasů.
„Jsem Rolland, nejvyšší velitel Orrinorského vojska, a tohle jsou mí muži,“ pronesl už mnohem přátelštěji. „A kam máte namířeno?“
„Jedeme do Nurasu. Kluci si chtějí prohlídnout město,“ ujal se opět slova Collin.
Rolland skupinku přeběhl rychlým, zkoumavým pohledem a obličej mu zvážněl.
„To vám nemohu dovolit,“ pronesl pomalu a důrazně. „Je mi to líto, ale teď jedete s námi.“
„A když odmítneme?“ naježil se Collin.
„Myslím, že nemáte na výběr, mladíku,“ řekl s mírným náznakem úsměvu Orrinorský velitel. Jeho slova však nebyla ani trochu zábavná, skrývala spíš hrozbu, a Collin opět hmátl po své sekeře.
„Zdá se, že skutečně nemáme na výběr,“ zachraňoval znovu situaci Ellad. „A pojedeme jako zajatci nebo jako svobodní muži?“
Rollanda otázka pobavila. Při pohledu na dva chlapce sotva odrostlé dětským hrám a mladíčka, kterému nemohlo být víc než dvacet let, se neubránil dalšímu úsměvu. Pak ale zase zvážněl a zadíval se přímo do Elladových pronikavých modrých očí.
„Jako svobodní muži,“ slíbil slavnostně.


***


Ellad i jeho dva společníci velmi brzy zjistili, že Rollandův slib vpodstatě nic neznamenal. Pojem „svobodní muži“ spočíval totiž pouze v tom, že si mohli ponechat zbraně a netáhli je za sebou v poutech. Tím však veškerá svoboda končila. Nejen, že se museli otočit ke svému původnímu cíli zády a mířili teď stále stejně jednotvárnou, kopcovitou krajinou někam k jihozápadu, ale ještě navíc byli neustále obklopeni a hlídáni třinácti až dvaceti jezdci.
Co se to tady, sakra, děje a kam nás vůbec vedou? Ptal se sám sebe v duchu Ellad a Collin s Robinem si kladli stejné otázky. Zkoušeli je ostatně položit i nahlas, ale bylo jim naznačeno, aby mlčeli a raději drželi krok.
Nutno připustit, že mlčení a soustředění na jízdu nebylo až tak úplně od věci. Rytíři jeli rychle a dělali jen nejnutnější zastávky, při kterých měli kluci i Collin sotva tak čas se postarat o čím dál unavenější koně, trochu se napít a něco málo pojíst. Ani spolu tedy nemohli palčivé otázky patřičně probrat.
Krátce před západem slunce převedl Rolland všechny po jednoduchém kamenném mostě přes řeku Sálavu a na druhém břehu dal pokyn k zastavení.
Nakonec tu i přenocovali a Ellad, Collin a Robin se zde dozvěděli odpověď alespoň na jednu ze svých otázek. Mířili k prastarému a údajně ještě nikdy nedobytému hradu Loreth. Tam byl teď cíl jejich cesty. Ovšem proč nebo nač, to jim Rolland zatím vysvětlit odmítl. Promluví si prý až na hradě.
Na další cestu vyrazili hned za svítání. Vedli své koně krajinou rovnou jako dlaň a směřovali víc a víc k jihu. Stále častěji teď projížděli nějakou vesnicí, protože úrodná Sálavská nížina byla hustě osídlená. Nikde se však nezdržovali a spěchali pořád dál. Ellada napadlo, jestli je snad někdo nepronásleduje. Kdo by ale honil takhle početnou skupinu plně ozbrojených rytířů? Ne, v tom spěchu bude něco jiného. Ale co? Že by pán Elber pověřil Rollanda nějakým důležitým úkolem? Na Lorethu? A co s tím mají společného oni?
Hoch poraženě vzdychl. Zase, jako už mnohokrát předtím, spousta otázek a odpovědi žádné.
Tak uplynul další den. V mlčení, ostrém klusu a nepříjemném napětí z neznámého. Rolland jim totiž stále odmítal cokoli říct. Nebavil se s nimi ani on, ani jeho muži a Collina s Robinem také nic rozumného nenapadlo. I když i oni se během rychlé jízdy snažili najít nějaké vysvětlení. Nejprve každý sám, později, před usnutím ještě všichni tři spolu. Tlumeně vše probírali u vlastního malého ohýnku obklopeni kolem dokola hloučky stejně tiše hovořících Orrinorských rytířů, ale nedobrali se ničeho. Odpovědi jim mohl dát pouze Rolland.
A dal. Tedy zatím jednu. Ráno ukázal na kopec zvláštního tvaru, který jaksi nepatřičně trčel z jinak naprosto rovinaté krajiny a kterého si Collin i oba chlapci všimli už večer, a řekl. „Tak tamhle na tom kopci je náš cíl.“
Víc z něj opět nedostali. Jen pokyn, aby vsedli na své koně.
Pokračovali tedy dál. Mlčky a rychle. Trvalo však téměř celý den, než se ke kopci dostali. Hrad Loreth stál až na samém vršku a Ellad už věřil, že jej asi opravdu nelze dobýt. Ze tří stran jej totiž chránil prudký sráz a vedla k němu jen jediná přístupová cesta. Ta, po níž právě jeli. Pomalu stoupali do mírného, ale táhlého svahu, krokem minuli pár domků ledabyle postavených vpravo i vlevo od vyježděné cesty a všichni si hrad pozorně a zároveň zvědavě prohlíželi. Opravdu všichni, protože nikdo z početné Rollandovy družiny tady ještě nebyl. Nikdo, jen Rolland. A proto je přivedl právě sem. Na téměř opuštěný, starý hrad. Ne však kvůli jeho opuštěnosti ani stáří. Ne. Rolland vybral tento hrad jako cíl své cesty pro jeho polohu a údajnou nedobytnost. To se však Ellad, Robin i Collin dozvěděli až o mnoho dní později.
A ještě později se dozvěděli, že Loreth je nejstarším hradem na Erském poloostrově. Celá stavba působila nesmírně mohutně a měla tvar téměř pravidelného čtverce. V každém jejím rohu stála hranatá věž s plošinou a hradbami na vrcholu, věže spojovaly vysoké a široké zdi, které se však už na mnoha místech drolily a rozpadaly, a pak tu byla samozřejmě brána. V poměru k celé stavbě nápadně malá. Chráněná tři kroky širokým a čtyři kroky hlubokým příkopem vytesaným ve skále, těžkou železnou mříží a dvěma trochu dopředu vybíhajícími strážními věžemi, střežícími jediný možný přechod přes uměle vytvořenou propast – úzký padací most. Nyní, při příjezdu Orrinorských rytířů spuštěný. Zvednutá byla i za ním se nacházející mříž a skupina se tak dostala do hradu.
Jezdci se ocitli na velkém, nádvoří vydlážděném drobnými kamennými kostkami, v jejichž spárách rostl mech a sem tam dokonce i nějaký ten plevel. Hrad vůbec působil značně neudržovaným dojmem. Plevel, drolící se obranné zdi, zrezivělá zábradlí na schodištích, stará, ztrouchnivělá a často i úplně chybějící prkna na hradebních ochozech, nepříliš početná posádka ne právě čistotných mužů, kteří se k nim slézali jako švábi, a ještě navíc hodně ponurý a studený vzhled celé stavby. No, tohle všechno dohromady nevyvolávalo v Elladovi ty nejlepší pocity. Ne, ne.
Hoch sesedl z Raula, stejně jako ostatní opustili sedla svých koní. Vraníkových otěží se okamžitě chopil důvěru příliš nevzbuzující muž neurčitého věku se strništěm rozježených, prošedivělých vousisek na většině obličeje a odvedl valacha do jakési hospodářské budovy přilepené k hradbě mezi dvěma od brány vzdálenějšími věžemi. Collinovi s Robinem, jak si Ellad stačil všimnout, se vedlo podobně. I jejich koně byli odvedeni a oni sami obklopeni deseti rytíři. Chlapec se připojil k přátelům a všichni společně potom následovali Rollanda do nejvzdálenější věže, která jako jediná z těch čtyř, měla vchod dole, to jest v úrovni nádvoří. Do ostatních se vcházelo po úzkém vnějším schodišti, případně přímo z hradebního ochozu a jejich vstupní dveře se nacházely v úrovni třetího patra.
Poté, co vešli do věže je také čekaly schody. Stoupali za nejvyšším Orrinorským velitelem ve směru hodinových ručiček do prvního, druhého a třetího patra. Tam teprve se Rolland zastavil, lehkým kývnutím dal pokyn svým mužům a jeden ze strážných na to znamení otevřel jediné dveře, které na patře byly.
„Vstupte,“ poručil Rolland svým třem „hostům“ - tedy, přesněji, jen dvěma. Když chtěl totiž Robin následovat přátele a vejít do přidělené místnosti, byl ihned zadržen.
„Ty ne,“ utrhl se na zmateného chlapce Orrinorský velitel. „Ty půjdeš ještě se mnou... Zavřít!“
Dveře za Elladem a Collinem zapadly, zatímco nešťastného a trochu i vystrašeného Robina vedli strážní ještě o poschodí výš.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.03.2013, 21:59:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezký zvrat. Náhle se přiřítí banda jezdců v plechovkách a cíl cesty je ten tam. Také jsem se v duchu ptal, proč je rytíři odvedli do toho starého a chátrajícího hradu. Rukojmí?! Co když budou drženi jako "zástava"? Kdo ví... Jejich "uvěznění" musí mít smysl a důvod, který čtenáři zatím neví, stejně tak, jak se vede dalším hrdinům. Na šotky jsem nenarazil, nebo přede mnou utekli. Pozorní čtenáři (a hnidopiši) však určitě něco najdou - tedy, ne že bych byl čtenářem nepozorným, krapet jsem se začetl. Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.03.2013, 19:20:12  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Tvá slova mi opět přišla velmi pochvalná, takže mi udělala radost.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Domeček pro pan...
Máquè (Vrabčák)
Kreator
DALI
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr