|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39714 příspěvků, 5825 autorů a 392916 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Na čekané ::
|
| |
|
|
"Těš se, Apolenko, dneska tě pořádně protáhnu... čekám před panskou hájovnou... hoď na sebe zelené..." stačil mi sdělit můj muž Bivoj, než se jeho zvučný hlas ztratil v telekomunikačním šumu.
"Které zelené, Bivoji? Ty cos mi dal k narozeninám?"
Zbytečná otázka. Signál byl pryč.
Sáhla jsem po tyrkysových šifónových šatičkách (zelenější nemám), bleskově se upravila, dlouhé vlasy přehodila přes levé rameno (to můj muž miluje), pár drobností do kabelky a mohla jsem mašírovat. Loni touto dobou byla v panské hájovně fantastická myslivecká zábava - Bivoj už tam určitě drží místa.
Nedržel!
Všude nehorázná tma, nikde nikdo, jen můj urostlý choť se vyloupl z houštiny.
"Ježiši, já jsem se tě tak strašně lekla!" spustila jsem naplno.
Přidržel mi ústa dlaní - tak výmluvně, že už jsem si nedovolila ani pípnout, pak si našel moji ruku a táhl mě lesní stezkou až k měsícem ozářené pasece.
"Bivoji, ty máš teda nápady! Roztrhla jsem si úplně nové punčocháče!" vyčetla jsem násilníkovi, jakmile uvolnil sevření, zbavujíc se větve, která mě držela za nohu.
Když si mě konečně prohlédl, jen ztěží se ubránil hlasitému projevu:
"Ztratila jsi rozum, Apolenko, do lesa v tom nejlepším, co vůbec máme doma?"
"Chtěla jsem se líbit, já myslela, že..." opět mi přidržel ústa.
"Proboha komu? Ti kanci to neocení a nikdo jinej tu není," kroutil nechápavě hlavou.
Následovala jsem ho krajem lesa, zavrtávajíc se vysokými podpatky do kypré půdy, neodbytné větve mě tahaly za vlasy, ale moje nitro jásalo. Tolikrát už jsem Bivoje přemlouvala, aby mě vzal na prasata... vždy odmítl, vymlouvaje se na nepřekonatelné obavy o můj život a zdraví.
Konečně na čekané!
"Podívej, Apolenko, támhle zrovna jedno stojí," zašeptal vzrušeně.
"Jééé," pochválila jsem stín, jenž by mohl být prasetem, "a kde vlastně je, Bivoji?"
"U té skupinky olší, Apolenko."
"Jak vypadají olše?" zajímala jsem se po chvíli marného pátrání po oněch stromech.
Strčil mi do ruky dalekohled a ukázal doprava. Než jsem si stihla zaostřit, Bivoj už ukazoval doleva, pak znovu doprava a totéž ještě dvakrát. Trochu jsem si nakročila, abych v tom zmatku udržela rovnováhu, ale podpatek se mi do čehosi zaklesl a nohu jsem vyprostila až s pořádným lupnutím.
Prase bylo pryč.
"Čím to lupeš, Apolenko?! Udělej to ještě jednou a pomašíruješ domu!"
"Bivoji, rozsviť baterku, ulomil se mi podpatek!"
"Nepřichází v úvahu, hledej potmě... a nechci slyšet, že jsi šeroslepá, jak jsi mi tvrdila tuhle!" šeptal neúprosně.
"To jsem přece říkala, že jsem světloplachá... no vlastně šeroslepá jsem taky," odsouhlasila jsem vyhovující diagnózu.
"Podpatek si najdeš zítra, děvenko! Jde se dál! Dívej se už jen pod nohy... někdy ti budu vyprávět, co pěkného tu bylo k vidění!" cedil mezi zuby, strkaje mě radši před sebou, aby mu neuniklo, až se budu kácet.
Po pár krocích se ke mně Bivoj sklonil a namátkově mě očichal.
"Že ty ses dokonce navoněla?!" zasténal mi za krkem.
"Né, vůbec né," vrtěla jsem pokrytecky hlavou, snažíc se vzdálit z jeho čichového dosahu. V tom k nám zavanul ostrý pach nakvašené kukuřice, jenž spolehlivě překryl moji nevtíravou kolínskou.
Aha, můj praktický muž si tu někde políčil na prasata siláž.
"Bivoji, kdybys věděl, jak ten smrad nesnáším!"
"Vím, Apolenko," zaleskly se mu oči, "ale téhle dobrotě žádné prase neodolá - přitáhnou hromadně, uvidíš," pochvaloval si v sílícím smrádku.
"Vylezeme ještě na tuhle mez," ukázal na příkrý kamenitý sráz, "a jsme tam."
Spustila jsem se na všechny čtyři a bez odmlouvání lezla vzhůru... a byla bych úspěšně vyšplhala až k vytoužené metě, nebýt nešťastného přikleknutí šatů. Lesní ticho prořízl zvuk trhající se látky - to se mi podstatná část živůtku oddělila od zvonové sukýnky,
a vzápětí se ozvalo i Bivojovo zasyčení.
"Co to zas bylo?" vzepjal se nade mnou jak kobra před útokem.
"Panebože, roztrhla jsem si šaty, cos mi dal k narozkám," spustila jsem zděšený lament.
I Bivoj se zděsil:
"Já ti tu pusu, na mou duši, zalepím!"
Vyškrábali jsme se na návrší, odkud se otvíral úchvatný pohled na mlázím orámovanou paseku. Krásné místečko... až na hromádku siláže, jež silně čpěla jen pár metrů pod námi.
Tak nebezpečně blízko!!!
"Proboha, Bivoji, zapomněla jsem vypnout vařič... musíme se vrátit!" zalhala jsem.
Zamítnuto!
"Chce se mi čůrat," dovolila jsem si poznamenat.
Nedbal.
Pokusila jsem se alespoň vysmrkat, ale jakmile jsem sáhla do kabelky pro kapesník, můj choť vydral tak ošklivý vzdech, že jsem ji radši zaklapla a nos si utřela do rukávu.
Usadil mě do oroseného lučního porostu a vydal poslední výstražná nařízení:
"Už žádné zvuky! Žádné pohyby!"
Omezila jsem dýchání na životní minimum a přidržela si i zimou roztřesená kolena, přesto mě můj muž ještě dvakrát napomenul, než sejmul z ramen kulovnici a uložil se k ní do trávy.
Po půlhodině nekonečného čekání to kdesi zašustilo a šramot stále sílil a přibližoval se.
Bivoj nic! Osmělila jsem se na něj sáhnout, posléze s ním i zatřást, leč on už upadal do zcela neodvratného spánku.
Za okamžik kanci (celý regiment!) dorazili k návnadě. Jen do ní ponořili nos, odhodili veškerou opatrnost, ba i slušnost - funěli a mlaskali tak neurvale, že mi až krev tuhla v žilách. To už jsem nevydržela a sáhla po zbrani.
Vylovila jsem z kabelky sprej a vyslala proti nepříteli smrtící dávku smyslné šeříkové vůně s příměsí levandule a trochou pižma...
Sláva! Vítězství bylo moje!
Prasečí tlupa sborově vykvikla, bleskově opustila bojiště a v lese se rázem rozhostilo hrobové ticho, které Bivoje probralo z dřímoty.
Hlučně natáhl všudypřítomnou vůni a velice důrazně mě pokáral:
"Jde se domů, Apolenko! Dneska stejně žádný kanec nepřijde... voníš přímo ukrutně!"
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 21 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 120 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 89 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
