obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: EKOLOGICKÉ POHÁDKY ::

 autor Petr Kaluža publikováno: 18.03.2013, 12:00  
Jedná se o cyklus pohádek s ekologickou tématikou vyprávěných zvířaty. Pohádky jsou rámcově spojené místem, kde se zvířata pravidelně setkávají a volně navazují jedna na druhou.
Zde zveřejňuji další...
 

NOVÍ KAMARÁDI

Následujícího večera, když už skoro všichni byli na svých místech u staré vrby, přihnal se celý udýchaný pan Drozd a volal:
„Přátelé, přátelé! Poslyšte, co se mi přihodilo! Byl jsem dnes v sousedním údolí, tam, co teče potok Bublavec a setkal jsem se tam s nádherným ptákem. Dali jsme se do řeči a brzy jsme se skamarádili. Chudák. Bloudí po kraji a hledá si nový domov. Je tak krásný, až mu závidím to jeho nádherné peří. Něco takového jsem ještě neviděl! Řekl jsem mu, že by tady mohl žít s námi, vždyť místa je tu dost. A tak jsem ho pozval dnes večer sem. Jenže on se stydí a říká, že bez vašeho svolení sem nepřiletí. Čeká tady kousek odtud na kraji lesa.“ Chrlil ze sebe Drozd.
„Ale ano, jen ať přiletí. Nemusí se ničeho bát. Rádi ho mezi sebou uvítáme,“ překřikovala se zvířátka.
„Dobrá tedy, letím pro něj!“ zvolal radostně Drozd a zmizel.
„Krásné peří? Kdo to může být?“ divila se vrána šedivka.
„Taky jsem zvědavý,“ vrkal holub Hřivnáč. Všichni nedočkavě brebentili, přešlapovali a poskakovali. A opravdu. Drozd byl v cukuletu zpátky i se svým kamarádem. Všichni viděli, že nelhal.
Byl to pták přibližně stejně velý jako Drozd. Měl veliký špičatý zoban, krátké nožky a byl vskutku nádherně zbarvený. Na hlavě a zádech měl ocelově modré peří, jež na křídlech přecházelo v zelenou, na břiše měl zase peří nádherně oranžově červené. Všichni vydechli úžasem. Skutečně něco takového ještě neviděli.
„Dobrý večer vespolek vám přeji,“ pozdravil způsobně a uklonil se na všechny strany. Zvířátka ho přivítala a Sova poprosila, aby zaujal místo pro vypravěče.
„Hůů, byli bychom rádi, kdyby ses nám představil a vyprávěl nám svůj příběh. Hůů, hůů,“ zahoukala.
Poslechl tedy, stoupl si doprostřed, rozhlédl se kolem a začal:

„Jmenuji se Ledňáček a přiletěli jsme sem k vám spolu s mojí družkou z dalekých hor. Bydleli jsme daleko odtud v jednom hlubokém údolí, jehož strmé svahy byly porostlé nedozírnými lesy, jímiž protékala krásná horská bystřina. Všude kolem vládl klid a mír. Lesy a voda byly plny života. V lesích se potloukal medvěd i rys, kuna, jelen i kamzík.
To hlavně v zimě, když vysoko na horách ležely spousty sněhu a kamzíci se stahovali dolů do údolí za potravou. V bystřině se to hemžilo pstruhy a lipany a v hlubokých tůních pod vodopády nacházely úkryt i hlavatky.
Moji rodiče měli hnízdo hluboko ve svahu zrovna pod jednou takovou tůní. Celé dny jsme se potloukali a dováděli kolem vody. Táta s mámou mne učili lovit rybky a vůbec všemu, co správný ledňáček musí umět, aby přežil. Jednoho dne jsem se seznámil se svojí družkou a rozhodli jsme se, že si najdeme svoji tůňku a tam budeme žít.
Rozloučili jsme se s rodiči a vydali se hledat nový domov. Kus dál dolů po proudu jsme objevili místo, kde bystřina zpomalila svůj tok a rozlévala se do šířky. Vodní proud jen pomalu protékal tišinou, aby se o kus dál znovu divoce rozeběhl přes kameny dolů do údolí. Našli jsme si vhodné místo ve strmém břehu a začali jsme hloubit svůj nový domov. My ledňáčci si totiž stavíme domov tak, že si pokud možno blízko vody vyhloubíme ve strmém břehu dlouhou chodbu a na jejím konci komůrku, kde bydlíme. Celé dny jsme usilovně pracovali. Večer jsme sedávali na kořeni starého stromu, který rostl přímo nad naším novým příbytkem. Ten kořen trčel daleko nad vodní hladinou a my, sedíc na něm, jsme se pozorovali na lesklé hladině jako v zrcadle.
Ach, jaké to byly krásné večery. Sem tam se stavil na kus řeči Skorec nebo Konipásek, připlavala Užovka nebo nám zpíval Slavík. Chodili se tam večer napít srny, laně, kolouši i jeleni.
Měsíc a hvězdy se zrcadlili ve vodě pod námi a voda tiše šuměla. Avšak jednoho dne to všechno skončilo. S ohromným rámusem přišli lidé.
Nejprve pokáceli stromy, potom přijely buldozery a zničily nám naše skoro hotové dílo. Lidi na břehu naší bystřiny postavili silnici a po té silnici nahoru do hor začala jezdit spousta ohromných nákladních aut. Nevěděli jsme , co počít. Letěli jsme se podívat nahoru, proti proudu za našimi rodiči, ale nenašli jsme je. Lidé to tam všechno zničili. Vykáceli ohromný kus lesa, celé okolí rozryli buldozery a bagry.
Všude ležely ohromné hromady všelijakého materiálu a už zdáli byl slyšet hrozný rachot všech těch páchnoucích strojů. Voda v bystřině byla stále zakalená.
Všechna zvěř i ptáci uprchli daleko odtud. Věřili jsme, že jednoho dne lidé z našeho údolí odejdou, ale kdepak. Celý rok jsme vydrželi čekat. Celý rok jsme den co den, noc co noc museli poslouchat hromový rachot. Jednoho dne se u nás zastavil starý Výr a říkal, že se stěhuje. Ti lidé prý tam nahoře stavějí veliký hotel a tady v údolí už nikdy nebude klid.
Nevěřili jsme tomu. Doufali jsme, že až bude hotel hotový, náklaďáky zmizí a zase bude všude klid a mír. Ano, hotel byl po čase hotov. Náklaďáky odjely řvát
jinam. Jen sem tam kolem projelo osobní auto nebo autobus. Ale stalo se něco, co nás definitivně donutilo údolí opustit.
Z hotelu totiž začali vypouštět splašky přímo do naší krásné čisté bystřiny. Ta se během několika měsíců změnila ve smrdutou ohyzdně páchnoucí stoku. Všechno živé z ní postupně začalo mizet. Nejprve raci, potom hlavatky, pstruzi a lipani a nakonec už ani zvěř nemohla tu vodu pít. A tak jsme se naposledy prolétli údolím, rozloučili se s těmi, co se rozhodli ještě zůstat a vydali se hledat nový domov. Proletěli jsme ohromný kus cesty, zastavili se u mnoha řek, potoků, jezírek a rybníků, ale nikde jsme nemohli zůstat.
Hlavním důvodem byla většinou znečištěná voda, která nám vadí ze všeho nejvíc. Jinde zase nebylo dost klidu ke hnízdění nebo vhodné místo pro naši chodbu s komůrkou. Až tady za kopcem, tam kde teče potok, který nazýváte Bublavec, vytváří voda tiché zátočiny se strmými břehy, jsme si vyhlédli vhodné místo. Voda je tam poměrně čistá, jsou tam vysoké, hustě zarostlé břehy a je tam klid.“
„Výborně! To je dobře, že tady zůstanete s námi. Nebojte se, nikdo vám nebude ubližovat. Všichni vám budeme pomáhat!“ skočil Ledňáčkovi do řeči Drozd. Ostatní mu zborově přitakávali.
„Ticho! Ticho! Klid!“ sjednávala ticho Sova. „Máme však jednu podmínku!“ zvolala.
„A jakou?“ divili se ostatní zaraženě.
„Že nám zítra přivede představit svou družku!“ zvolala Sova a šibalsky přitom zakoulela očima. V mžiku se napětí změnilo v souhlasný jásot. Ledňáček s podmínkou samozřejmě souhlasil a tak se všichni spokojeně rozešli.

Příštího večera Ledňáček splnil co slíbil a přiletěl spolu se svou družkou. Zdobilo ji stejně krásné, ocelově modře se lesknoucí peří jako jeho samého. Všichni se s ní vřele přivítali a nikdo nešetřil obdivem nad její krásou. A jak jinak, byla ihned požádána, aby něco hezkého vyprávěla.
Paní Ledňáčková se chvíli utápěla v rozpacích, ale pak si dala říct a zaujala místo určené pro vypravěče:

„Tak nevím, co bych vám mohla vyprávět. Náš společný příběh jste slyšeli včera a myslím, že to nebylo příliš veselé vyprávění. Snad vás bude zajímat, jak jsme se vlastně my dva seznámili.
Nuže víte, že můj druh se narodil a se svými rodiči žil v jednom údolí v horách. Bystřina, která tímto údolím stékala dolů z hor se dole v podhůří spojila s jinou horskou bystřinou a pokračovala dál jako docela velký potok. Kousek pod místem jejich soutoku, stál na potoce starý vodní mlýn.
Můj dědeček mi vyprávěl, že jeho pradědeček slyšel vyprávění o tom, že v hluboké tůni u stavidla žil starý sumec, který pamatoval časy, kdy v mlýně žili lidé.
Ohromné vodní kolo se otáčelo a pohánělo mlýn. Lidé do něj vozili obilí, které mlynář semlel v mouku. Jenže ty časy jsou dávno pryč. Mlýn je léta opuštěn, vodní kolo zmizelo, dům je napůl rozpadlý, střecha rozbitá. Jen staré stavidlo stále zadržovalo vodu, takže se nad mlýnem nacházel rybník o něco větší než je tady ten váš. Z větší části byl zarostlý rákosem. Kolem rybníka a mlýna žila spousta zvířátek a tak jsem v dětství měla spoustu kamarádů. Ale nejraději jsem si hrála s malými rákosníčky.
Tak jsme tam pospolu žili v klidu a míru. Když bylo v létě horko, chodívaly se do rybníka koupat děti z vesnice, která ležela kousek dál pod mlýnem. Dovádění dětí nikomu z nás nevadilo. Vždy jsme se ukryli do rákosí a pozorovali jejich skotačení. Když se vyřádily, šly domů a zase byl rybník náš. Jenže kromě dětí sem také chodili dospělí lidé a to bylo horší.
Často s sebou totiž přinášeli různé věci, co nepotřebovali a házeli je do vody. A tak se na dně rybníka začaly hromadit staré pneumatiky, kamna, dráty, kočárky, pytle, hrnce a všelijaké jiné harampádí.
Rodiče mne varovali, že je to nebezpečné, abych si dávala pozor a raději tam nelovila, ale znáte to. Měla jsem svoji hlavu a stále jsem se potápěla zrovna u stavidla, kde je voda nejhlubší.
Jednou však na mne čekalo překvapení. Na našem stavidle seděl cizí ledňáček. Byl stejně mladý jako já. Chvíli jsme se okukovali a protože se mi líbil, rozhodla jsem se, že se před ním předvedu jak se umím potápět.
Chtěla jsem mu dát z našeho rybníka nějakou rybku a tak jsem se střemhlav vrhla do vody a hnala jsem se po jedné z rybek. Jenže ouha! Najednou jsem ucítila jak mě něco objalo a sevřelo kolem těla. Strašně jsem se ulekla. Snažila jsem se toho zbavit. Škubala jsem sebou, mrskala, ale bylo to čím dál tím horší. Nemohla jsem vyplavat na hladinu! Lokla jsem si vody a pomalu se loučila se životem. Ještě než jsem ztratila vědomí, ucítila jsem, jak se do mě cosi opřelo. Probudila jsem se na břehu, sluníčko krásně hřálo a jako by z dálky na mne někdo mluvil.
Otevřela jsem oči a nade mnou stál tatínek s maminkou a bratrem. Chvíli to trvalo než jsem přišla úplně k sobě. No a potom mi vyprávěli, co se vlastně semlelo.
Milý Ledňáček, když viděl, že jsem nějak moc dlouho pod vodou, vrhl se pod hladinu za mnou. Uviděl mne zamotanou do klubka drátu. Učinil pokus mne vysvobodit, ale pochopil, že sám na to nestačí. Vylétl proto nad hladinu a spustil poplach. Naštěstí se na břehu vyhřívala paní Ondatra. Jakmile uslyšela, co se
stalo, nemeškala a šup pod hladinu. Popadla mne a vytáhla z vody i s tím klubkem drátu. Mezitím přiletěli táta s mámou a s bratrem a společnými silami mne vymotali. Cizí Ledňáček když viděl, že jsem se neutopila, rozloučil se a odletěl. Slíbil však, že se vrátí. A skutečně! Vrátil se a přilétal stále častěji. Byl u nás skoro každý den.

Jednou jsme spolu seděli na staré olši a pozorovali lidské děti. Představte si, ty děti si s sebou přivezly vůz tažený koněm. Byl s nimi jeden dospělý. Starý sýček ze mlýna říkal, že to byl hajný. A ty děti vytahaly všechno harampádí z rybníka ven. Byl toho plný vůz. To byla dřina! Pracovaly skoro celý den. Ale rybník byl zase čistý jako dřív.
Och, jakou jsme měli radost. Už jsme se nemuseli bát, že se někomu něco stane. Jenže po čase, jak už všichni víte, zase jiní lidé vodu v potoce stejně otrávili. No a cizí Ledňáček už nebyl cizí. Padli jsme si do oka a řekli si, že zůstaneme spolu. A to ostatní už znáte. Jen jedno bych ještě chtěla dodat. Všechny nás moc mrzelo, že obětavost a práce dětí z tamní vesnice přišla vniveč,“ smutně zakončila své vyprávění.

Chvíli bylo ticho, které vzápětí přerušil Ledňáček.
„Ano, je to škoda. Ale mne mrzí ještě jedna věc. Za celou tu dobu, co jsme se toulali po kraji od řeky k řece, od potoka k potoku, jsme bohužel nepotkali jediného Ledňáčka. Proto se bojím, že nás Ledňáčků už je tak málo, že jsme na vymření.“
Paní Ledňáčková si při jeho slovech setřela z oka slzu smutku.
“Tak, tak,“ povzdechla si Sova, „všech nás pomalu ubývá. Jestli to tak půjde dál, zůstanou lidé na světě sami.“
„A dobře jim tak,“ řekl vzdorovitě pan Čáp a po jeho slovech se všichni rozlétli a rozešli domů.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.03.2013, 11:59:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Další príma vyprávění se zvířátky (o tom, jak to jde s přírodou vedenou lidmi od deseti k pěti). Šotkové občas odřádkovali text v půli věty (asi proto, aby se také zviditelnili). Chybek jsem si nevšiml. Držel jsem Ledňáčkům palce (v první chvíli jsem myslel na nanuka). Jo, jsme to my lidi divní! Hezký den a múzám zdar. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Síla Země
mm
Děvčátko
Borek
(Revoluční rok)...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr