obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. I - Vrať se mi! 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 16.03.2013, 11:57  
První část první kapitoly románu. Samuel se po odchodu Kasumi sžírá výčitkami. Dokáže se s jejím odchodem vyrovnat?
 

Úvod
Po třech oficiálních PC hrách a dvou amatérských fanouškovských románech, přichází již šestý příběh ze světa Posla smrti s podtitulem: 'Zúčtování.' Pátý díl rozehrál akční dobrodružný příběh o honbě za tajemstvím magických portálů a černých koulí. Hrdinové se dostali do životu nebezpečných situací a ne všichni měli to štěstí, aby vyvázli živí. Nechyběly intriky, zrada i láska. I když se zdálo, že příběh hlavních hrdinů - šlechtice Samuela a vražednice Kasumi dojde šťastného konce, nebylo tomu tak. Život oběma lidem ukázal jak krutý dokáže být a nyní se jejich cesty rozcházejí. Zdá se, že mezi tím, aby se oba milujíci se lidé znovu sešli, stojí Tokutaro Watanabe - šéf Tokijské mafiánské organizace. A tak zatímco se Kasumi vrhá do nebezpečí a se svojí přítelkyní Akirou (shodou okolností Tokutarovou dcerou) plánuje onoho mocného muže zabít, Samuel zůstává na svém panství Black Mirror. Začíná nový příběh o pomstě, penězích, moci a touze po lepším životě...



Samuel Gordon stál na balkoně svého hradu a sledoval svoji milovanou Kasumi, jak odchází. Naposledy se otočila a pohlédla na něj. Pozvedla ruku, aby se s ním rozloučila a on udělal totéž. Poté se obrátila a odešla z jeho pozemků, ale ne z jeho vzpomínek. Nikdy na ni totiž nezapomene, tím si byl jist. Ptal se sám sebe, proč se to muselo stát?! Udělal snad něco špatně? 'Možná jsem ji mohl nějak přemluvit, aby zůstala' říkal si, 'ale ne, to je přece hloupost, vždyť ona má pravdu – musí se zbavit pout s minulostí.' Těšilo ho snad jen vědomí, že odchází právě proto, že ho tak moc miluje. Jaká ironie… a přesto je tomu tak. Samuel by dal snad všechno, co má, aby se mu vrátila, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc v něm převládal pocit, že jeho milá jde na smrt. 'Ach bože a to kvůli mně,' vyčítal si to a oprávněně. Kdyby jeho nebylo, tak Kasumi nebude mít důvod vyrazit do Japonska, aby zabila Tokutara – hlavu Tokijské zločinecké organizace. Samuel se o ni bál a to ještě ani neopustila hranice panství. 'Dokáže se o sebe vůbec postarat?' ptal se sám sebe, 'ale no tak – co mě to napadá? Neznám nikoho jiného, kdo by byl schopný za každou cenu přežívat a vzdorovat nepřízni osudu tak jako ona. Jenže… bude to stačit?' Měl chuť se rozběhnout ven za svoji milou a přitisknout ji k sobě. Políbit ji na ústa a unášet se pohledem do jejich hlubokých očí. Chtěl ji říct, jak moc ji miluje a že si nepřeje, aby odešla. Navrhl by jí, aby se přestěhovali, aby opustili Black Mirror a stáhli se klidně do zemí třetího světa, kde by se snad ukryli před Tokutarovým pátravým pohledem. Neměl na to však sílu a ostatně v hloubi duše věděl, že Kasumi by nesouhlasila. Tady na Black Mirror se jí líbilo a mimo to, stále by hrozilo nebezpečí. Kasumi ho tedy musí zažehnat, musí Tokutara zničit a Samuel věděl, že pokud to nedokáže ona, tak pak už nikdo.

Stál tam na balkoně a v rukou svíral část medailonku, který mu dala. Usmívala se na něm, a to bylo vzácné, neboť Kasumi se takřka nikdy nesmála. Vždy byla vážná, opatrná a soustředěná, což Samuelovi ovšem vůbec nevadilo. Věděl, že se dokáže změnit a že umí projevit své city. Teď už ano. Samuel stiskl medailonek v dlani a uschoval ho do kapsy.
„Pane Samueli,“ ozval se Edward. Samuel se otočil a pohlédl do očí svému věrnému komorníkovi. „Už je velice chladno, pane. Možná byste měl jít do tepla.“
„Odešla, Edwarde. Je pryč…“
„Paní Kasumi že je… ale já myslel, že vás má ráda, pane.“
„Má a právě proto odešla.“
„Tomu nerozumím.“
„Musí si vyřešit svoji minulost a pak se sem vrátí,“ řekl Samuel a snažil se tomu sám uvěřit.
„Můžu vědět, za jak dlouho by to mělo být?“
„To kdybych věděl, Edwarde. Možná pár měsíců, možná rok, dva,… Ach, prosím nechte mě teď o samotě.“ Edward odešel a Samuel znovu pohlédl směrem k bráně zámku. Byla už téměř tma a neviděl dál než na pár metrů. Byl najednou tak prázdný… Znali se s Kasumi ani ne rok a přesto nabyl dojmu, že k sobě neodmyslitelně patří. 'To snad ne! Já ji nechci ztratit! Proč to musí vždycky končit takto? Proč musím přijít o každého člověka, na kterém mi záleží?' říkal si v duchu. Uvědomil si, že Kasumi za tu krátkou dobu, co ji znal, stála mnohokrát na hranici života a smrti a vždycky se z toho dostala. Bál se, že ji štěstí opustí a ani její schopnosti pak nebudou stačit, aby se udržela při životě. Život jakéhokoli člověka je příliš křehký a i když se tak ten Kasumin nejeví, tak i ona může velice snadno a velice rychle zemřít. Tyhle chmurné myšlenky ho sžíraly a on nebyl schopen se od nich oprostit.
  
Samuel odešel do zámku, až když padla tma. Sešel dolů do kuchyně. Edward seděl u stolku pro služebnictvo a dopíjel kávu.
„Hned začnu vařit večeři, pane,“ řekl, jakmile ho zahlédl.
„Neobtěžujte se vařit ji pro mne. Na jídlo nemám ani pomyšlení.“
„Mrzí mne, že paní Kasumi odešla.“
„To nejste sám. Nevím, jak to teď budu zvládat. Přes půl roku, den co den jsme byli spolu a teď od sebe budeme odloučeni přes půlku světa. To ale není to nejhorší, Edwarde. To, co mě děsí nejvíc, je skutečnost, že jí půjde o život. Každým dnem ji budou chtít zabít. Myslím, že nebude mít ani chvíli oddechu, nic jako bezpečí pro ni nebude existovat. Neustále v napětí a v obavách. Dávám si vinu za to, co se chystá udělat, víte? Jestli ji tam zabijí tak… nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat.“
„Paní Kasumi nikdo nezabije, pane, věřte mi. Sice ji znám spíše jen z vyprávění, ale myslím, že si na sebe bude dávat pozor a nikdo jí neublíží.“
„Kéž by, Edwarde. Snad máte pravdu… Můžete sehnat Marka a Denise, teda jestli tu ještě je.“
„Ano, je teď u Desmonda.“
„Potřebuji si s vámi všemi promluvit, takže co nejdříve svolejte ostatní do haly, ano?“ Edward pochopitelně nic nenamítal a okamžitě zašel pro ostatní.

Samuel usedl na pohovku v hale u krbu. Byla mu přeci jen dost zima a tak mu sálající oheň přišel vhod. Venku teď večer téměř mrzlo. Pomyslel na Kasumi, která se právě trmácí do města a vyčítal si, že ji nepřemluvil alespoň, aby odešla až k ránu. Bylo mu z toho všeho zle. Ona bude bojovat o holý život, zatímco on zůstane na zámku obklopen služebnými a nebude se muset starat o víc než o chod panství, kde to teď vypadá jako po vymření. 'To já bych měl riskovat život, abychom byli oba šťastní a v bezpečí, ne ona,' říkal si. Cítil, že jakožto muž by měl svoji milou chránit před vším špatným, jenže tomu bylo naopak. Stále v něm úřadovala jakási morální zodpovědnost za Kasumi, avšak realita byla v tomto směru opačná – na jejím místě by neměl sebemenší šanci uspět. Myslel, že už si zvykl na to, že Kasumi je ta odvážná, silná, smrtící a nebezpečná, zkrátka ta, která se stará o bezpečí, ale nyní si připadal jako slaboch a zbabělec. K čemu mu byly ty znalosti, studie a stovky přečtených knih, když se nedokázal o svoji Kasumi postarat a ochránit ji? Konečně dorazil Mark, Edward a Denise, a Samuel byl rád, že nemusí dál přemýšlet o své milé. Pobídl je, aby usedli na polstrovaná sedátka a dal se do vysvětlování situace.
„Protože víte všichni už příliš o tom, co se na Black Mirror stalo, chci k vám být pokud možno otevřený a doufám, že to, co vám řeknu, zůstane mezi námi.“
„Spolehněte se, pane,“ řekl Edward.
„Především nesmíte dále šířit zprávy o tom, co schováváme tady pod zámkem. Nikdo z vás nemá ani tušení o tom, co se ukrývá v katakombách a vlastně ani nevíte, že tu nějaké jsou. Je to nadmíru důležité, ale nemůžu vás zasvětit úplně do všeho, zkrátka mi musíte důvěřovat. Rachel je mrtvá, což je vám určitě jasné a…“
„Stále nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ řekla Denise a bylo evidentní, že jí to začíná vadit. Samuel věděl, že právě ona představuje vážný problém. Opravdu ji dokáže přesvědčit, aby si nepustila pusu na špacír?  
„Nikdo z vás tří není vrah,“ řekl Samuel. „Rachel zkrátka vstoupila do Rituální komnaty a už se z ní nevrátila.“
„Jo, ale tohle přece nemůžeme říct policii, pane,“ řekl Mark.
„To jistě ne. Rachel zkrátka zmizela.“
„To je hodně chabé vysvětlení,“ připomněl Mark.
„Chabé, to ano, ale nejvíce se blíží pravdě. Pochopte, můžeme teoreticky říct, že někam odjela třeba s Kasumi, ale to se dá ověřit a pak už bude jasné, že lžeme. Naposledy Rachel viděla Denise, která ji dnes k večeru přišla navštívit. Probíhal běžný hovor a Rachel poté zkrátka odešla ze zámku, neboť se u brány rozdrnčel zvonek. Edward právě nebyl poblíž a tak šla k bráně sama. Od té chvíle ji nikdo neviděl. Vidíte, takhle budeme lhát jen minimálně, což je ideální. I kdyby policie obrátila zámek na ruby, tak nic nenajdou.“
„Mohou najít ten portál, ne?“ zeptala se Denise.
„Mohou, čistě teoreticky mohou, ale pochybuji o tom. Ještě teď zajdu do katakomb a zahladím stopy. Edwarde, policii zavoláte až zítra brzy ráno, to když bude jasné, že se Rachel nevrátila. Rozumíme si?“
„Myslím, že ano,“ řekl Edward.
„Co když Kasumi prozradí, k čemu došlo?“ zeptala se Denise.
„Kasumi je pryč. Odešla, a pokud se vrátí, tak určitě ne brzy. Mimo to z Kasumi nikdo žádné informace nevytáhne a nebojte se, že by někoho z vás mohla prozradit.“
Denise ale nijak nadšená nebyla a rozhodla se říct zcela otevřeně to, co měla na srdci: „Já pořád nevím, jestli je to všechno v pořádku. Dobře, Rachel byla úplně posedlá mocí a je jasné, že by žití na panství pod její vládou bylo obtížné, ale nezapomněli jsme náhodou na něco? Vždyť ona měla syna!“
„O něj se postarám, jakoby byl můj vlastní. Kromě toho se nikdy nedozví pravdu,“ odvětil Samuel a doufal, že Denise uklidní. Jenomže se tak nestalo.
„Dítě ale potřebuje matku! A i když se Kasumi vrátí, tak… promiňte Samueli, ale z toho, co vím od Edwarda, tak Kasumi je v tomhle směru úplně mimo.“
„Neznáte ji, Denise, tak nesuďte. Ani já nevím, jestli by byla schopná vychovávat dítě, ale netvrdím, že ne.“
„Dobře, tak promiňte.“
„Nic se neděje, Denise.“ Samuel se na chvíli odmlčel a poté přešel k dalšímu bodu, který bylo třeba vyřešit. „Díky vám Edwarde, jsme s Kasumi stále naživu a to vám nezapomenu.“
„To nic nebylo, pane. Rád vám sloužím a vzhledem k tomu, jak jste nám všem pomohli od těch zrůd… zkrátka to byla samozřejmost.“
„To si já nemyslím,“ řekl Samuel, vstal a odešel do knihovny. Povšiml si klíčů moci, které mu tu Kasumi nechala a potěšilo ho, že tedy nebude muset jít až na Bránu Pekel. To místo bylo stále hrůzostrašné a vzhledem k tomu, co tam zažil by byl rád, kdyby se tam již nikdy v životě nepodíval. Co ho v tuto chvíli ale zajímalo víc, byly dvě letenky první třídou do Caracasu. Předal je Edwardovi, který s ostatními zůstal v hale. „Chtěli jsme jet do Venezuely s Kasumi, ale bohužel… Zkrátka, já nemám ani pomyšlení na to někam vyrazit, ale pro vás to jistě bude zajímavé, nemám pravdu?“ Samuel s potěšením sledoval Edwarda, jak se mu takřka rozzářili oči štěstím. Samuelovi bylo jasné, že Edward v Jižní Americe nikdy v životě nebyl a že bude velice rád, když se tam bude moci podívat a navíc s dívkou, která ho má ráda.
„Já… nevím, co na to říct, pane. Tohle je až příliš a já…“ Denise se na Edwarda vyčítavě podívala a Samuel poznal, co tím chce říct.
„Jen si je vezměte, Edwarde. Myslím, že to pro vás oba bude zážitek. Vzhledem k tomu, že nejde o běžný zájezd přes cestovku, bude třeba dořešit pár formalit. Nechci vám nakazovat, kdy musíte být zpátky v práci, ale… dám vám dostatek peněz na tři týdny.“
„Až tři týdny, pane? To je moc, nemyslíte?“
„Já si Kasumina života cením, Edwarde a nebýt vás, zemřela by mi tehdy v náručí. Tohle je pro mě maličkost. Letí vám to až prvního února, takže je ještě dost času dořešit vše potřebné. Po vás Edwarde chci, abyste ještě dnes večer zašel ke Stonering. Nechali jsme tam v podstavci tu kouli a ta se musí urychleně vrátit na zámek. Taktéž strhněte provizorní most přes tu propast.“
„Ano, zajdu tam a udělám to, pane, ale co ty ostatní koule?“
„Ta co je pod námi v katakombách, tak pro tu si zajdu sám a ta třetí, která je v Akademii, tam klidně může zůstat. To ale není všechno - pro vás Denise bych měl jeden návrh.“
„Poslouchám.“
„Vím, že teď pracujete u Harryho, ale rád bych vás na čas zaměstnal jako chůvu pro malého. Ehh, jestli odmítnete tak to pochopím, nemusíte se obávat.“
Denise se ale rozzářila štěstím podobně jako předtím Edward. „To… to by znamenalo, že budu moci bydlet tady na zámku s Edwardem?“
„Ano, dostanete plně vybavený pokoj pro služebnictvo a samozřejmě odpovídající plat.“
„No, to zní skvěle. Dříve než po té dovolené ale nastoupit nemohu, to snad chápete. Nemůžu Harryho nechat jen tak ve štychu a zmizet z hospody.“
„Samozřejmě že to chápu, ovšem bydlet tu již klidně můžete, v tom vám bránit nebudu. No a to by bylo asi tak vše. Porada skončila, můžete se vrátit ke své práci či zájmům."

Pozdě večer měl Samuel konečně vše hotovo. Z katakomb odnesl černou kouli a také rodový prsten, čímž uzavřel vstup. Obojí uschoval v základním kamenu hradu, jež byl uprostřed vstupní haly. Deska se jmény pánů panství tuto skrýš dokonale skryla. Klíče moci pak umístil do tajné schránky v knihovně, kde byla i speciální rukojeť dýky otevírající podzemí pod Black Mirror, kde se nacházelo Černé zrcadlo. Připadalo mu to jako při nějaké dětské hře na schovávanou, ale věděl, že všechny ty věci jsou důležité, nesmí se dostat do cizích rukou a už vůbec ne všechny najednou.
Zašel do svého pokoje, kde měl kolébku s Desmondem. Bylo to tak nejlepší. Věděl, že mu musí být nablízku, ačkoli mu připomínal Rachel a Adriana, ale to přece nebyla jeho vina. Musel se s tím vyrovnat a věděl, že to zvládne. Daleko horší bylo vyrovnat se se ztrátou Kasumi. Otevřel kufr s jejími věcmi, které tu nechala. Bylo tu jen pár kusů oblečení, spisy, které Cy získal ve Vatikánu a jeho poznámky. Z kufru vytáhl také noční košili, kterou Kasumi dal k jejím devětadvacátým narozeninám. Byla průsvitná a sametově jemná. Obrovský rudý Asijský drak se točil po celé její délce a tak to vždy vypadalo, jakoby obtáčel jejího nositele. Vzpomněl si, jak úžasně v tom Kasumi vypadala, jak ji to slušelo, jak vynikaly její křivky a jak prosvítaly její ňadra. Tak rád by ji v tom zase viděl… Ležela by vedle něj, a on by se jí dotýkal a líbal ji. Košile by se napínala, vždy když by se zhluboka nadechla a on by jistě pociťoval nebývalé vzrušení. Pak by jí košili rozepnul a prohlížel si její skvostné tělo z minimální vzdálenosti. Byla by tu jen pro něj a on pro ni. Pomiloval by se se svojí asijskou dračicí a byli by šťastní! Jenže když teď ulehl, padl na něj jen smutek. Prázdné místo vedle něj ho bodalo do srdce. Bylo to zlé, moc zlé, neboť sám nevěděl, jestli se toho dokáže časem zbavit. Zase cítil, jak se z něj stává osamocená troska a jediné, co ho drželo nad vodou, byla naděje. Všechno to snažení bylo, jak se zdá k ničemu, až ho to děsilo. Usnul s hlavou plnou krásných vzpomínek na ni a doufal, že k nim jednoho dne přibudou vzpomínky nové.

Druhý den Samuela probudilo klepání na dveře jeho pokoje. V rychlosti se oblékl a otevřel dveře. Stál za nimi Edward a zdál se být celý nesvůj.
„Pane Samueli, dole na vás čeká inspektor Colliere. Chce vám položit pár otázek ohledně Rachel.“ „Dobře, hned jdu dolů. Ještě moment, ehh vás už vyslýchal?“
„Ano, mě i ostatní. Drželi jsme se vašich pokynů a snad to dobře dopadne, ale nebylo mi to vůbec příjemné.“
Samuel sešel dolů a snažil se nahodit výraz absolutního klidu. Nechtěl si na nic hrát a tak mu nevadilo, že Colliere pozná, že Rachel nenáviděl a přál si její smrt, obzvláště poté, co ho postřelila. Vzhledem k tomu, že měl čisté svědomí se ničeho neobával. V hale u krbu už postával Colliere ve svém béžovém plášti. Samuela napadlo, jestli má v šatníku i něco jiného.
„Dobrý den, inspektore.“
„Dobrý, Gordone. Vrátil jste se před pár týdny a už je tu další podivná událost a nedivil bych se, kdybychom nalezli paní Gordonovou mrtvou.“
„Možné to je a až se tak stane, udělejte mi radost a oznamte mi to co nejdříve.“
„Pane Gordone, já chápu, že vás paní Gordonová postřelila a že to nebyla úplně přiměřená reakce na tu vaši údajnou hádku, nebo co to bylo, ale tohle přeháníte, nemyslíte?“
„Ani ne. Rachel se netajila tím, že by mne chtěla vidět mrtvého a málem se jí to i povedlo. Zdá se, že se nám situace obrátila.“
„Ano… povězte, kde jste byl v tu dobu, co paní Gordonová odešla? Podle vašich služebných to bylo kolem šesté hodiny odpolední.“
„Ano, to mi také řekli. Já přišel asi o půl hodiny později a odpovím vám, než se stihnete zeptat – Rachel jsem nepotkal. Vlastně jsem ji neviděl od doby, co mne odvezli do nemocnice.“
„Pokud vím, propustili vás přibližně ve stejnou dobu jako slečnu Sato.“
„Přesně tak. Z nemocnice jsem zamířil hned sem na zámek.“
„A slečna Sato? Nebyla s vámi?“
„Odešla den přede mnou a tvrdila, že si potřebuje něco zařídit se svoji přítelkyní Akirou. Poté za mnou zašla na zámek.“
„Nikdo z vás se nepodivoval nad nepřítomností paní Gordonové?“
„Ne a taky… proč by měl? Tohle je můj zámek a je jím už dlouhou dobu. Myslel jsem, že se Rachel sbalila a vypadla, ostatně vyhodil bych ji odsud hned, jak bych ji potkal.“
„To jste ale mohl udělat už z nemocnice.“
„Mohl, ale ten její výraz ve tváři, když jí říkám, ať si sbalí a vypadne, jsem si nemohl nechat ujít.“
„Netušíte, kam by mohla odejít?“
„Vlastní vilu ve Walesu. Možná odtáhla tam, ale trochu mne udivuje, že tu nechala syna. Ačkoli, když nad tím tak uvažuji… myslím, že o něj moc nestála.“
„Vaši vilu prověříme, ale něco mi říká, že na to je už stejně pozdě. Před vámi jsem vyslechl slečnu Taylorovou a ta mi řekla, že se Rachel chovala zvláštně. Přijde vám normální, aby odsud jen tak odešla a nikomu nic neřekla?“
„Proč by měla něco říkat, když jde k hlavní bráně zjistit, kdo to právě přišel?“
"Hmm, můžete mi sem zavolat slečnu Sato?“
„To půjde těžko. Je pryč. Odešla odsud.“
„Jen tak?“
„Jen tak. Měla nějaké starosti a tak odešla. Nevím kam přesně a ani nevím, jestli se vůbec vrátí.“
„Zdá se, že máme vraha, že ano? Podle toho co vím, vás měla velice ráda a vaši služební mi potvrdili, že to bylo oboustranné. Ona ale z ničeho nic zmizí… Nikdo neví kam, nikdo neví proč… To je podivné, nemyslíte?“
„Nemyslím, protože tvrdila, že si musí vyřešit svoji minulost.“
„Minulost… to může být i událost, ke které došlo před pár hodinami, že? Myslíte, že by slečna Sato byla schopná Rachel zabít?“
„Ta by byla schopná zabít každého, inspektore.“
„Očekával bych, že se ji pokusíte hájit.“
„Jsem realista. Vím, že Kasumi by Rachel nezabila, pokud by jí ona nějak neublížila a pokud se tak stalo, šlo o zabití v sebeobraně, ne?“
„Chmm, pokud se skutečně u hlavní brány setkaly, mám za to, že by se slečnou Sato paní Gordonová nikam dobrovolně nešla.“
„Co tím naznačujete?“
„Naznačuji, že se zcela jistě najdou u hlavní brány nebo někde v okolí stopy zápasu nebo rovnou krev.“
„Kasumi umí zabít člověka na desítky způsobů a vsadil bych se, že kdyby chtěla, tak krev nepoteče, ale ať tak nebo tak, stále jsme jen na úrovni spekulací, inspektore. Dokud nebudete mít nic, nemůžete Kasumi ani obvinit. Mimo to stále ani nemáte tělo a bez něj nemůžete ani dokázat, že se jednalo o vraždu. Ech, vždyť vy vlastně ani nevíte, jestli je Rachel skutečně mrtvá, takže se neunáhlujte a netvrďte, že vrahem je Kasumi, když nemáte ani sebemenší důkaz!“
„No... dobrá, Gordone. Prozatím je to vše. Vyprovodíte mě?“

Samuel dovedl Colliera před zámek a poté až k bráně, kde už byl strážník Zak a čekal, co mu inspektor nařídí. Měl s sebou fotoaparát, zápisník a nějaký spis.
„Kdybyste se dozvěděli něco nového, Gordone, informujte nás,“ řekl Colliere.
„Pokusím se,“ odvětil Samuel a byl rád, že se moderní techniky kriminalistiky ještě nedostaly sem na Black Mirror. Také si uvědomoval, jak rychle chtěl Colliere vyřešit vraždění v jedenaosmdesátém a tušil, že tentokrát to bude obdobné. Doufal, že nepotrvá dlouho, než se o zmizení Rachel přestane policie zajímat a prohlásí ji jednoduše za mrtvou. Stále se ale obával, že někdo promluví a pak teprve začnou problémy. Samuel odešel k zámku a nechal Colliera a Zaka pracovat. Venku bylo chladno a podle zatažené oblohy se zdálo, že každou chvíli začne pršet.

Zašel do svého pokoje, usedl na postel a smutným pohledem zíral z okna, na které začaly brzy dopadat první dešťové kapky. Nedokázal se z toho vzpamatovat. Stále měl živě v paměti Kasumin odchod a nemohl na to zapomenout. Proseděl dlouhé hodiny, během kterých si v mysli neustále přehrával ty společné chvíle. Jakoby mu tak dlouho odepíraný spokojený a šťastný život protekl mezi prsty hned, jakmile se ho po všech těch letech dočkal. Napadlo ho, co by asi udělal na jeho místě Adrian? Co by udělal, kdyby mu Rachel odjela do nějaké vzdálené země s tím, že se už možná nevrátí? Stále si přehrával v duchu možnost, že se zkrátka sebere a pojede do Japonska také, ale vždy ho odradila slova, která mu Kasumi řekla. Tvrdila, že jeho přítomnost ji jen oslabí, neboť Tokutaro ho může snadno přemoci a využít k tomu, aby Kasumi vlákal do pasti. Už dávno by seděl v letadle směřujícím do Tokia, kdyby věřil, že tím Kasumi nijak neublíží. Na dveře pokoje zaťukal Edward tak jako ráno.
„Vstupte,“ řekl Samuel nezaujatě. Edward přinesl malou plastovou lahvičku s mlékem pro kojence.
„Mám nakrmit chlapce, nebo to uděláte sám, pane?“
„Buďte tak hodný Edwarde a postarejte se o něj,“ řekl Samuel a dál zasněně hleděl z okna.
„Neměl byste se tak trápit,“ snažil se svého pána povzbudit Edward, neboť dobře viděl, jak ho Kasumina nepřítomnost sžírá. „Myslím, že bude lepší, když si najdete nějaké rozptýlení. Víte, zkrátka zálibu, díky které na paní Kasumi přestanete myslet, protože ten pocit, kdy si říkáte, jestli jste nemohl něco udělat, jestli zkrátka nebyla šance to změnit a napravit… tak tenhle pocit, pane, je strašlivý a když se mu člověk nepostaví čelem, může ho to zničit.“
„Co vy o tom můžete vědět?“
„Věřte mi, že dost. Když jsem ještě studoval na univerzitě, zamiloval jsem se do jedné dívky, která pracovala v tamní knihovně. Vždycky ráda čítávala o zemích orientu. Zajímala ji historie, tak jako mě, ale stejně jako mě, tak ani jí se nepodařilo dostudovat. Když mě ze školy vyhodili, hodně jsme se sblížili a já jsem ji k narozeninám koupil zájezd do Íránského Isfahánu. Sám jsem jet nemohl, neboť mi na to už nevystačily peníze, ale… když si na to teď vzpomenu…“
„Ona vás opustila?“
„Ne, to ne. Bylo to horší, pane, mnohem horší. V době, kdy se měla vrátit, jsem ji čekal na letišti s květinou v ruce a chtěl ji v blízké době požádat o ruku a… ona zkrátka nedorazila. Nevěděl jsem jak je to možné a byl jsem z toho zdrcený a asi po týdnu čekání ve strachu a nejistotě jsem se od příbuzných dozvěděl, že se připletla na Isfahánské náměstí zrovna v době, kdy se tam nějaký sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu. Byla prostě jen v nesprávný čas na nesprávném místě a já…“
„Tak tímhle mě chcete povzbudit, Edwarde?!“ rozčílil se Samuel. „Chcete říct, že Kasumi kvůli mně zemře a tak… “
„Ne, pane to ne. Já… jsem chtěl, abyste viděl, že se s tím dá žít, že se s tím člověk vyrovná, když na to nemyslí a…“
„Mlčte už!“ Samuel vztekle odešel nejen z pokoje, ale i ze zámku. Po Edwardových slovech na tom byl ještě hůř. Věděl, že on to nepřekousne, pokud se tak stane. Nezvládne to ani za deset nebo dvacet let. Edwardova situace byla jiná, neboť on nemohl mít tušení, že se něco stane, ale Samuel ho měl. Zničil svoji vinou Catherin a teď zničí i Kasumi? Doufal, že déšť z něj tu hnusnou pachuť viny smyje alespoň na čas. Vyrazil k vesnici, ostatně tam nebyl už dlouhá léta, a jakožto pán panství by měl vědět, jak to tam vypadá. Rozhodl se tento den strávit obchůzkou celého panství, aby si udělal přehled. Kromě toho byl sám zvědav, jak ho místní přijmou. Věděl, že si na jeho zmrtvýchvstání už vesničané zvykli, takže ho snad nepoženou s kosou a vidlemi, ale přesto mu bylo jasné, že tahle vycházka nebude dvakrát příjemná. Rozhodně měl ale pocit, že bude příjemnější než výčitky, kterými se neustále trápil. Po půlhodině rychlé chůze došel k Willow Creek.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.03.2013, 11:51:42 Odpovědět 
   Zdravím.

A je tu nová série... (nemohl jsem si odpustit tento výkřik mého druhého Já). Zatím je celý příběh na startovní čáře, rozjezd je poněkud vlažnější, ale za to pěkně okořeněn vyšetřováním policie (nejasnosti, spekulace, rádoby obvinění). Uvidíme. Tato část je víceméně "seznamovací" - i s úvodní rešerší (co že se před tím vlastně stalo). Jsem zvědavý, jak se hrdinům povede. Kasumi nebude mít určitě na růžích nastláno a když myslím na tu druhou orientální divoženku, co když to bude hrát na obě strany? Jeden nikdy neví... Krev není voda a geny nepustí. Na šotky jsem nekoukal. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 16.03.2013, 11:57:01  
   Šíma: P.S. Nemůžu se dohodnout (sám se sebou), nechám tu jedničku s chloupkem, nakonec na tom nezáleží... Jen doufám, že bude příběh (jako pátá série) stejně nabitý akcí, intrikami a třeba i láskou... Žádná romance a hraní na city, ale boj o lásku a třeba i se špetkou tajemství a nevyřešené minulosti, věřím, že bude mít Kasumi co řešit! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Zimní noc
Jan Václav Znojemský
Odi et amo 2
Mon
Soší život
Loretten
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr