obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta do Nurasu - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Ellien publikováno: 17.03.2013, 20:07  
11. kapitola
 

Místnost, kde se ocitli Ellad s Collinem, byla malá, vlhká a studená. S pouze jedním úzkým okénkem podobným spíš střílně, kterým dovnitř padalo ještě trochu denního světla. Když za oběma zapadly dveře, Collin skočil po klice a zaklel. Zamkli je. Ellada to ani příliš nepřekvapilo, jen si pomyslel cosi nepěkného o Rollandově pohostinnosti. S povzdechem usedl na jeden ze tří starých slamníků rozprostřených jen tak na zemi a tvořících jediné vybavení pokojíku a obrnil se trpělivostí. Collin ne. Nedokázal to. Neustále chodil sem a tam, bezmocně zatínal pěsti a tlumeně nadával. Většině slov nebylo rozumět a Ellad toho ani moc nelitoval. Nijak netoužil znát do nejmenších podrobností obsah mladíkovy samomluvy, i když důvod jeho nelibosti byl zřejmý. Rolland je tu zavřel jako nějaké zločince, Robina odvlekli nejspíš k výslechu a Ellada ještě navíc trápily stále stejné otázky. Proč? Proč tohle všechno? To nepřátelství, spěch, tajnosti. Vypadalo to jako útěk. Útěk! Nesmysl. Před čím nebo před kým by utíkali? Byli přece rytíři a byli ve svém vlastním království. Nebo, že by... Ozbrojenci na severu. Argaana. Ale ne, to by nemohla stihnout.
Minuty utíkaly a nic se nedělo. Jen světlo z místnosti mizelo a myšlenky neuspořádaně táhly hlavou. Oběma. Chlapci i mladému muži.
Až po hodině se otevřely dveře a v nich stálo opět těch deset rytířů. S pochodněmi v rukou. Přivedli Robina. Pobledlého a vyčerpaného, ale naštěstí nezraněného. Strčili ho značně nešetrně do místnosti a hned za ním vstoupili dovnitř ještě dva cizí a poněkud vystrašení chlapci. Jeden nesl podnos se třemi porcemi prorostlého uzeného masa a bochníkem čerstvého chleba a druhý držel džbán plný čisté studené vody. Hoši obojí složili Elladovi k nohám, zatímco nejbližší rytíř zasadil svou pochodeň do zrezivělého držáku na zdi kousek ode dveří. Pak kluci doslova vyběhli ven, dveře se za nimi zavřely a Ellad nepochyboval o tom, že jsou zase zamčené. Collin nejspíš pochybnosti měl, protože si to šel ověřit. Vzal za kliku a znovu zaklel. Rytíři je skutečně zamkli.
„No, aspoň, že nás nehodlají trápit hlady,“ pronesl potom a dobromyslně se zašklebil na Robina. „Vítej ve vězení, kluku. Tak povidej. Co ti chtěli?“
Robin usedl vedle Ellada na slamník, blonďák složil své mohutné tělo po druhé Elladově ruce a vyslýchaný hoch začal. „Vyptávali se na všechno možné. Proč jsme chtěli do Nurasu a proč jsme nejeli po silnici. Zajímalo je taky, jestli jste vy dva skutečně Hraničáři a proč jím nejsem i já, když jedu s vámi. Jo, a ptali se na Raula. Odkud ho prý máš a jak jsi k němu přišel. A taky... Mám je odvést za otcem. Prý s ním potřebují mluvit.“
„Proč?“ vyrazili ze sebe v dokonalém souznění Collin s Elladem.
„To mi neřekli. Ptal jsem se stejně jako teď vy, ale otázky tady prý kladou oni, já mám jen odpovídat.“
„Tohle ti řekli?“ překvapeně se ujišťoval Ellad.
„Jo, přesně tohle.“
„Pf,“ odfrkl pohrdavě Collin. „Rytíři. Pěkný rytíři. Mají vychování řeznickýho psa.“
„No, chovají se trochu divně,“ vpodstatě souhlasil s Collinovým názorem Ellad. „Ale proč?“
„Pokud neposlechnu nebo je vlákám do nějaké pasti, tak prý vám ublíží. A začnou s tebou, Colline,“ přerušil Ellada nešťastně Robin a upřel na mladíka smutný pohled.
„No, tak je za Robertem dovedeš a bude to,“ uzavíral rychle rozhovor blonďák a chystal se obrátit svou pozornost k dodanému jídlu, Robinova další slova jej však zarazila.
„Asi nedovedu. Nevím,“ namítl nejistě chlapec. „Nevěřím těm mužům. Proč otce hledají? Vždyť už dávno nemá s touhle zemí nic společného?! Třeba ho chtějí – zabít.“
„To si nemyslím,“ řekl rozhodně Ellad. „Proč vlastně tvůj otec už k Orrinorským rytířům nepatří?“
Teď Robin s odpovědí poněkud zaváhal. „To kvůli matce. Poznal ji, když se vracel s družinou krále Gorana, tehdy ještě prince Bergila a Fallarského krále Rikana z nějakého jednání. Projížděli právě vesničkou Lesany na úpatí Bílých hor. Otec ji uviděl v davu a na první pohled se do ní zamiloval. Tři roky za ní pak jezdil a nakonec ji požádal o ruku. Souhlasila, ale odmítla opustit Bílé hory. A tak otec požádal Gorana o uvolnění ze služby.“
„A král ho uvolnil,“ polo se zeptal, polo dokončil příběh lehce netrpělivý Collin. Jeho žaludek se už totiž hlásil o svůj příděl uzeného.
„Uvolnil, i když nerad. Snad proto, že měl před svatbou i princ Bergil...“
„Orrinorský princ Bergil se oženil ve stejnou dobu jako tvůj otec?“ přerušil Robina překvapeně Ellad.
„Jo. Co je na tom divnýho?“ nechápal otázku svého staršího druha Robin a dokončil vyprávění. „Rodiče se pak usadili v Údolí. Matka se věnuje léčitelství a otec chová koně.“
„Tak teď tomu nerozumim. Tví rodiče bydlí v Údolí v Bílých horách. Tohle přece Rolland ví. Tak proč si teda Roberta nenajde sám?“ ozval se znovu Collin.
„To není vůbec jednoduché,“ pousmál se Robin. „Víš, co je v Bílých horách údolí?“
„Robert se tedy neúčastnil bitvy na planině Surrah?“ chtěl ještě vědět Ellad.
Robin jen pokrčil rameny. „Nevím, ale asi ne. Nikdy jsem neslyšel, že by o tom mluvil... Tak, co mám teda dělat?“
„Jak už jsem řekl, Robine. Myslím, že se o otcův život bát nemusíš. Rolland mu nechce ublížit.“
„Zato nám ano,“ neodpustil si kousavou poznámku Collin a přerušil tak Elladovu vážnou odpověď.
Hoch se usmál. „Ano, nám ano, Robertovi však ne. Kdoví sice, co mu chtějí, ale... Třeba má pro něj Rolland nějaké zprávy z Nurasu. Třeba... Třeba by se tím tohle všechno vysvětlilo.“
„Hm,“ zauvažoval Robin. „Možná máš pravdu. A taky nechci, aby vám ubližovali. Dovedu je tam.“
A bylo rozhodnuto. Nastal čas večeře a odpočinku. Collin i oba jeho mladší společníci totiž tušili, že další cesta s Rollandem bude stejně náročná jako ta předchozí.

***


A nemýlili se. Na cestování s Rollandem se nic podstatného nezměnilo. Znovu si sice mohli ponechat zbraně a neškrtila je žádná pouta, ale hlídali je. A znovu jeli rychle a převážně mlčky. Snížil se jen počet rytířů. Z padesáti sedmi na pouhých třináct. A jiné bylo i počasí. Jasné nebo téměř jasné nebe překryly ocelově šedé mraky. Příjemný mírný vánek vystřídal studený ostrý vítr a stále ještě teplé sluneční paprsky nahradily lezavé mlhy a občasná mrholení.
Rolland je vedl na sever. Tedy stejnou cestou, kterou prve přijeli. Most přes řeku Sálavu však minul bez povšimnutí a pokračoval dál úrodnou Sálavskou nížinou. Uhnul jen trochu k západu. A právě na této straně se po dalším půldni cesty objevily vysoké hory. Nečekaně se vynořily z mlžného oparu a ocelově šedých mračen a zpočátku vypadaly jako jejich součást. Byly velmi daleko, ale Elladovi se zdálo, jakoby se k nim pomalu přibližovali. Brzy však zjistil, že jde o klam. To jen nebe se trochu rozjasnilo, a tak je lépe viděl. Zamyslel se a snažil se vzpomenout si na jméno toho pohoří. Bezvýsledně. Vůbec netušil, kudy jedou. Věděl jen, že míří zpátky. Zpátky do Aranhoru a do Bílých hor.
Budu se těm mapám muset přece jenom víc věnovat. Nejspíš hned teď přes zimu, snad mi Viggo nějaké půjčí, zadoufal v duchu a tentokrát své předsevzetí myslel opravdu vážně, i když... No, popravdě, studium zeměpisu jej ani trochu nebavilo. Mnohem raději projížděl krajinou na koni než prstem po mapě. Poznal však už na vlastní kůži to, co mu Viggo opakoval od začátku. Hraničář se bez těchto znalostí neobejde. Vždycky musí vědět, kudy se kam dostane. A to nejen v Aranhoru.
Robin s Collinem na tom byli se zeměpisem naštěstí o mnoho lépe a ochotně ho večer před usnutím poučili. Napřed však musel čelit nezbytné trošce žertů, posměšků a lehkého dobírání.
Pohoří neslo jméno Luon a skutečně se k němu nijak nepřibližovali. To pohoří končilo podle Robina ve velkém močále – v Bahniskách. Do Sálavy se v tom místě vlévala řeka Sněžná přitékající z Bílých hor a právě zde se prý údajně nešťastnou náhodou utopila Orrinorská královna Wyona se synem Bergonem.
„Až k močálu ale nepojedeme,“ vystřídal Robina ve vysvětlování Collin. „Rolland nás vede k Ardenskýmu přívozu. Necháme se převézt přes řeku a budem pokračovat pořád dál na sever. K Elasgilu. Zbytek cesty už znáš, Chodče. Nebo si to nepamatuješ a chceš to připomenout?“ rýpl si ještě naposledy a Ellad se na něho zašklebil. Tyhle přátelské posměšky bral s humorem. Věděl, že nejsou míněny zle.


***

Jeli přesně tak, jak Collin večer řekl. Zase udržovali koně v ostrém klusu a jen u přívozu se trochu zdrželi. Na prám se jich totiž vešlo pouze sedm.
Od přívozu pak zamířili na severozápad do nevlídné divočiny a zkrátili si tak cestu k již dobře známému Velkému mostu přes Sálavu. Přejeli řeku a vnořili se do smrkového, teď už Aranhorského lesa. Rolland je vedl po vyježděné cestě k jihu až do podhůří Bílých hor. Tam převzal vedení, ne velení, skupinky Robin. Jel vpředu s Rollandem po boku, naproti tomu Ellad s Collinem až hodný kus za ním těsně obklopeni Orrinorskými rytíři.
Rolland svou výhrůžku myslel asi opravdu vážně, napadlo Ellada při pohledu na nepřístupné obličeje strážců a na jejich pravačky často položené na jílcích mečů. Podle Robinových pokynů vedli koně dlouhým údolím, klikatícím se mezi hustě zalesněnými svahy. Krokem přešli nepříliš široký, dřevěný most přes řeku Sněžnou, kterému Robin říkal Horský most, stočili koně k západu a začali stoupat. Nejprve pozvolna. Po jen tři kroky široké cestě vystlané starým jehličím pomalu objížděli jednu z hor. Cesta byla však stále prudší a kamenitější a vysoké, tmavé smrky postupně vystřídaly borovice.
Pak opět přejeli Sněžnou. Tentokrát po mostě postaveném z kamenů a nejspíš už pěkně dávno. Řeka se zde divoce vlnila, pěnila a hravě přeskakovala či obtékala všechny kameny, které jí stály v cestě, a její hladina se nacházela pěkný kus pod úrovní mostu.
„Teď na podzim je tu Sněžná krásná, mírná a přátelská. Měli byste ji však vidět na jaře. To se tu valí řvoucí, ničivý a rozpěněný živel. Občas dokonce lehce přelévá i most. Je vlastně zázrak, že ho ještě neodnesla,“ poznamenal jen tak pro zajímavost Robin.
Za řekou skupina jela chvíli po rovině. Museli se ale zařadit do zástupu, protože cesta se proměnila v úzký, hluboký úvoz. Po levé i pravé ruce měli strmé svahy dvou hor končící kdesi v nedohlednu a hustě porostlé borovicemi, kapradím a různými křovisky, jejichž názvy nikdo z nich neznal. První jel Rolland, hned za ním Robin, a potom všichni ostatní. Ellad s Collinem byli přibližně uprostřed řady rytířů, ale nedovolili jim jet za sebou. Rozdělovali je dva muži. Vedli koně krokem a nemluvili. Každý z jezdců se zabýval svými myšlenkami a přitom vnímal téměř hmatatelné napětí panující v celé skupině. Pokusí se Robin o útěk nebo o nějaký úskok? Dojde k násilí nebo vše proběhne hladce a oni brzy dorazí k cíli? Zatím tomu nic nenasvědčovalo.
Úvoz se trochu rozšířil a už nebyl tak hluboký, zato však stále kamenitější. Začali znovu stoupat.
„A tady doprava!“ křikl náhle Robin na Rollanda a ukazoval na téměř nepostřehnutelnou stezku vedoucí mezi dvěma hustými křovisky. Kdo by o ní nevěděl, určitě by ji minul bez povšimnutí.
Rolland zaváhal jen krátce. Rozum rychle zvítězil nad nedůvěrou. Stočil hlavu svého hnědáka určeným směrem a ostatní jej beze slova následovali. Stoupali teď do mnohem prudšího svahu než doposud. Koně, po tom několikadenním uspěchaném putování už tak dost unavení, funěli námahou, ale nesli své jezdce statečně čím dál výš.
Po nějakých pěti stech krocích svah naštěstí ztratil něco ze své strmosti a stezka se začala stáčet doleva. Pořád ale vedla do kopce. Lesy kolem postupně řídly, až téměř zmizely. Jen tu a tam pak jezdci míjeli či viděli růst kus dál osamělou pokroucenou borovici, ale otevřel se jim tak výhled na k nebi se hrdě vypínající a věčným sněhem pokryté vrcholky okolních hor, jejich skalnaté svahy i zalesněná údolí někde hluboko dole. Také se ochladilo. Citelně. Studený vítr tu foukal s nebývalou silou a oni se snažili co nejvíce zabalit každý do svého pláště. Jediné to ochrany před nepříznivým počasím. Ještě, že nepršelo.
Stezka se pod kopyty jejich koní postupně změnila v pouze dva kroky široký kamenný chodník těsně obtáčející úbočí hory a stále stoupala.
Jak vysoko ještě pojedeme? Ptal se sám sebe Ellad a zimomřivě se tetelil pod svým pláštěm. A kde by chtěl Robin tady sebrat údolí?
Odpovědi na tyto dvě otázky už ale nestihl. Jezdec před ním totiž naprosto nečekaně zastavil, chlapec tak byl nucen udělat totéž a stát zůstal celý zástup.
„Co se to tam vpředu děje?“ ptali se mnozí.
„Jeskyně. Musíme vjet do jeskyně,“ nesla se od úst k ústům odpověď.
Lidokoňský had se dal opět do pohybu a opravdu. Postupně i ti, kteří jeli úplně vzadu a řadu uzavírali, stanuli před jeskyní a opravdu museli dovnitř. Nikam jinam to nešlo. Buď dovnitř nebo zpátky.
Ale jaká to byla jeskyně. Zvláštní. Dala by se přirovnat spíš k tunelu a
navíc – osvětlenému tunelu. V kamenné stěně těsně pod stropem příroda vytvořila malé otvory, jimiž do jeskyně proudil čerstvý vzduch a také denní světlo. Otvory až nepřirozeně pravidelné a pravidelně od sebe i umístěné. Otvory nacházející se nejprve po pravé straně pomalu projíždějících jezdců, a potom po levé. To jak se tunel esovitě kroutil nitrem hory.
Vskutku neuvěřitelné, obdivovali v duchu práci přírody všichni a nikoho z nich ani nenapadlo, že by jeskyně třeba mohla vzniknout úplně jinak. Třeba magií a kouzly. V dávných dobách, ještě před příchodem zlého čaroděje Thurma.
A pak byli zase venku. Jeskyně skončila a oni se ocitli v rokli tak úzké, že se svými třmeny téměř dotýkali obou skalních stěn, které je svíraly v nepříjemně těsném objetí. Asi sto kroků jeli tímhle rádoby pokračováním zvláštního tunelu, když se kamenná stěna po jejich pravé ruce náhle ztratila a nahradil ji skutečně neskutečný výhled. Před zraky překvapených jezdců se objevilo údolí a žádný z nich v tu chvíli nezapochyboval.
Tohle je To Údolí, oddychli si všichni. Jsme u cíle. Robin splnil svůj úkol.
Rolland skupinku zastavil a všichni si s úžasem v očích prohlíželi chlapcův domov. Veliké, zatravněné údolí ve tvaru nepravidelného oválu s velkým množstvím tiše šumících říček a stromů. Kupodivu listnatých a teď na podzim rozzářených všemi barvami – od bledě žluté až po sytě červenou, a také sluncem. Ospalým sluncem, které právě v tu chvíli vykouklo z šedivých mračen halících oblohu už několik dní.
Ellada ten pohled okouzlil a vydržel by se na tu nádheru dívat i déle, ale musel znovu pobídnout Raula, protože Rolland už zase vyrazil. Celá skupina se dala do pohybu a opatrně, zvolna sestupovala po stále ještě úzké, kamenité stezce jakoby přilepené k úbočí hory.
Jeli tedy pořád v řadě za sebou. Ale už ne dlouho. Po nějakých dvě stě krocích stezka končila. Prostě se ztratila v trávě mírně se svažující louky a oni tak mohli jet opět v hloučku. Ellad s Collinem toho okamžitě využili. Aniž by se jakkoli domlouvali, zamířili přímo k Robinovi a jejich Orrinorští strážci proti tomu tentokrát ani nic nenamítali.
„A jak je vůbec možné, že je tu tolik listnáčů? Takhle vysoko v horách?“ položil Robinovi otázku Rolland, právě když se k nim oba Hraničáři připojili.
„To ty říčky. Je tady hodně teplých pramenů. Ty vyhřívají Údolí tak dokonale, že i zima je poměrně snesitelná,“ poučil Orrinorského velitele a vlastně i své dva starší druhy důležitě chlapec, a pak nastalo ticho.
„Chtěl bych se ti omluvit,“ ozval se náhle po tom chvilkovém mlčení Rolland. „Vlastně se chci omluvit vám všem. Nezacházeli jsme s vámi právě v rukavičkách, ale jinak to nešlo.“
„Cože? Nešlo? Pěkně děkuju,“ musel vůdcova slova okomentovat prostořeký Collin.
„Opravdu nešlo, mladý Hraničáři,“ usmál se na něho přátelsky Rolland. „A když mě nebudeš přerušovat, vysvětlím ti proč. Neměl jsem čas hledat pana Roberta po Bílých horách, a tak jsem se rozhodl využít tuhle Robina. Hned, jak jsme se potkali. Takže proto jste museli s námi. A potom... No, to bu, bu, bu bylo také nezbytné. Potřeboval jsem, abys spolupracoval, chlapče.“
„Tys jim tedy ublížit nechtěl?“ vykulil oči překvapeně Robin.
„Ne, vůbec jsem neměl v úmyslu vás ohrožovat. Tebe ani tvé přátele, ale pochop. Kdybych se choval přátelsky a snažil se vám vše vysvětlit, mé výhrůžky byste pak nebrali vážně a vyvolal bych jen nedůvěru a...“
„No, možná se mýlíš, pane,“ přerušil rytíře opět Collin. „Možná by ta spolupráce, jak ty říkáš, byla mnohem lepší. Kdyby ses o nějaké vysvětlení alespoň pokusil. Byla by lepší pro obě strany.“
Ellad s Collinem v duchu souhlasil, ale vyjádřit ten názor nahlas mu připadalo neslušné, a tak raději mlčel. Robin ne.
„Přijímáme tvou omluvu, pane,“ pronesl zdvořile. „Věříme, že jen krajní nouze tě vedla k takovému cho... jednání.“
Ellad s Collinem stvrdili ta slova lehkým pokývnutím. Rolland také přikývl a vše tím bylo vyřešeno. Tedy – vše samozřejmě ne. Hlavní důvod Rollandova, řekněme, velmi zvláštního jednání, zůstal stále ještě tajemstvím. Zcela jistě totiž nebyl určen pro jejich uši a nezbývalo nic jiného, než se v tomto směru obrnit trpělivostí a ještě pár chvil počkat.
Dál jeli vedle sebe, bok po boku, ale už mlčky. Ne však v nepříjemně napjatém mlčení, jaké vládlo během celé, mnohadenní cesty, ale v mlčení družném a přátelském. Stále ještě sjížděli ze svahu a mířili napříč údolím. Krokem přejeli přes bytelný dřevěný most spojující v ladném oblouku břehy asi tři kroky širokého potoka, který vesele bublal Údolím a dělil ho na dvě přibližně stejně velké části, a až za ním si všimli, že je Robin vede k velkému dřevěnému srubu. Stavba se však téměř ztrácela pod plazivými výhonky psího vína, a proto až dosud unikala jejich pozornosti. Na zápraží s umně vyřezávanými sloupky a zábradlím stál Robert, hleděl jim vstříc a u nohou mu leželi dva šedí, huňatí psi. Neštěkali, jen hlavy měli zvednuté, uši nastražené a pozorně všechny příchozí sledovali.
„Trochu nečekaná návštěva,“ zazněl Údolím Robertův zvučný, přátelský hlas a muž, jako vždy oděný do své černi, opustil zápraží domu. „Vítej, starý příteli.“
Rolland dojel až k němu, zastavil a sesedl.
„Kapitáne,“ pozdravil s jasně patrnou úctou. Oba muži se bratrsky objali, stiskli si ruce v rytířském pozdravu a Rolland pokračoval. „Tak tady ses celá ta dlouhá léta schovával. Před starostmi a strastmi okolního světa.“
Současný rytíř pronesl ta slova s hranou výčitkou a ten bývalý se na něj za to rádoby zaškaredil. Potom však Rolland zvážněl. „Odpusť, že jsme sem takhle vtrhli, ale byls příliš dlouho pryč. V Orrinoru se dějí věci, o kterých bys měl vědět.“
„Až po večeři, příteli. Myslím, že Orrinor klidně ještě pár minut počká. Pojď se mnou,“ pozval Robert starého kamaráda do domu, ale ještě než odešli, obrátil se k synovi. „Robine, pomoz hostům ustájit koně.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.03.2013, 20:07:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napínavé a epické pokračování. Napínavá cesta plná přírodních krás. Zdá se, žes "dostala do vytržení" i své šotky, něco jsem vypsal níže. Přeji hezký večer a múzám zdar.

Co mi padlo do oka:
============

-- „A král ho uvolnil,“ polo se zeptal, polo dokončil příběh lehce netrpělivý Collin. -- polo ???

-- Byly velmi daleko, ale Elladovi se zdálo, jakoby se k nim pomalu přibližovali. -- (pokud naši hrdinové, pak: přibližovali, pokud hory, pak: přibližovaly - nehodící se škrtni)

-- No, popravdě, studium zeměpisu jej ani trochu nebavilo. -- po pravdě

-- A potom... No, to bu, bu, bu bylo také nezbytné. -- (buďto se zakoktal jeden z hrdinů, nebo tiskařský šotek)

;-) Tož tak...
 ze dne 18.03.2013, 21:20:42  
   Ellien: Ahoj,
jako pokaždé Ti i dneska děkuji za publikaci i komentář, a i když jsi mi vytkl nějaké ty chybky, beru ho jako pochvalný.

Tvá upozornění jsem si ovšem vzala k srdci, takže:
Slovo polo jsem opravila (v originále, tady se mi to nepodařilo).
Přibližovali se hrdinové - nehodící jsem škrtla. :-)
Opravila jsem i "po pravdě" a z bu, bu, bu jsem udělala obyčejné sloveso. Uznávám, že rytíř by asi citoslovce strašení ve svém proslovu nepoužil.

Ještě jednou díky a měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
25. Tvorovo taj...
pilot Dodo
Legendy Yveninu...
El Kostlivec
Hitler
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr