obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915145 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39115 příspěvků, 5705 autorů a 388235 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. I - Vrať se mi! 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 21.03.2013, 13:01  
Druhá část první kapitoly. Samuel se po dlouhých letech vypravil do Willow Creek. Jak ho místní přijmou a na co během návštěvy vesnice narazí?
 

Samuela překvapilo, když tu spoušť viděl na vlastní oči. Naposledy Willow Creek navštívil roku 1981, ale tehdy to tu vypadalo úplně jinak. Rozhlížel se okolo a jen stěží se smiřoval s tím, že tohle je ta víska, kterou kdysi tak rád navštěvoval. Velká spousta domů byla požárem buď přímo zničena, nebo poškozena natolik, že je bylo nutné strhnout. Některé ulice tak výrazně prořídly a na místech, kde dříve stály domy, bylo prázdno. Podstatná část dalších domů zela prázdnotou, neboť řádění draka bylo pro mnohé ta poslední kapka. I když zde spousta lidí strávila celý život, neodvažovali se tu po všech těch hrůzách zůstat. Samuelovi bylo jasné, že opuštěné domy časem zchátrají, neboť sem se jen těžko někdo nový nastěhuje. Pohlédl na místo, kde kdysi stála vysoká věž s hodinami. Nějak si nedokázal představit Willow Creek bez ní, jenže teď tu po ní nezůstaly ani památky. Překročil most a chvíli přemýšlel za kým by měl zajít. Colliera vyloučil okamžitě, neboť neměl náladu na další hovor s ním. Abayin obchod naštěstí požár přežil, ale věděl, že se Abaya spíše zblázní strachy, než aby mu pověděla, co a jak. Rozhodl se tedy zajít za Terrym, který mu byl ostatně z vesničanů nejbližší, neboť se už celkem dobře znali. Jeho ordinace byly v cihlovém stavení na kraji vsi. Zabušil na velká dřevěná vrata a čekal, jestli někdo neotevře. Nic se nestalo a tak obešel dům zleva, vystoupal po schůdcích do patra a u dveří to zkusil znovu. Terry ale neotevřel a tak Samuel naznal, že není doma a zase sešel na ulici. Odhodlal se vstoupit do Harryho hospody. Doufal, že tam nenatrefí na příliš mnoho lidí, ale vzhledem k tomu, že bylo už skoro poledne, to nebylo moc pravděpodobné.

Samuel se rozhlédl po interiéru hospody, který se od toho, co si pamatoval nijak zvlášť nezměnil. Hosté tu kupodivu nebyli žádní, ale předpokládal, že co nevidět dorazí. Harryho nalezl jak jinak než za svým pultem, kde právě myl korbely na pivo. Když Samuela zahlédl, rychle si otřel ruce o zástěru a couvl o pár kroků.
„Nebojte se, Harry,“ řekl Samuel.
„Pane Gordone, smím-li vám tak říkat, vlastně jsem čekal, kdy se tu ukážete, ale teď když vás poprvé po všech těch letech vidím na vlastní oči…“
„Chápu to, Harry, ale nepřišel jsem se sem bavit o mě. Jste přece starostou Willow Creek, že ano?“
„To jsem, pane, a upřímně dost mě překvapilo, když lidi zvolili mě.“
„Zvládáte práci hostinského i starosty?“
„Svoji hospodu bych nevyměnil za nic na světě a to starostování... víte on to není zase takový problém, obzvlášť ne teď po tom všem.“
„Hm, kolik lidí tu vlastně zůstalo?“
„Asi šedesát, pane. Většinou jsou to starší lidé nebo ti, co nemají, kam by jinam šli.“
„A co vy? Proč jste zůstal vy?“
„No… zvažoval jsem, že odsud půjdu, hlavně kvůli klukovi, ale nějak to tu nedokážu znova opustit a Ephram si tu přeje zůstat. Promiňte mi to, ale rád by zase viděl slečnu Kasumi…“
„To není sám,“ odvětil smutně Samuel.
Ze zadní místnosti se vyřítil Ephram a přiběhl k Samuelovi. „Pane, pane Samueli, říkal jste něco o paní Kasumi? Přijde se na nás podívat?“
„Ne, chlapče. Kasumi je teď… na výletě.“
„Vážně? To je škoda. Chtěl jsem, aby mi vyprávěla o cizích krajích a o nějakém pořádném dobrodružství.“
„Nezlobte se pane Samueli, ale kluk o té slečně pořád tak básní… nechtěl byste se tu trochu zdržet a povyprávět mu o ní? Zaplatím vám oběd a k tomu korbel piva, co říkáte?“
„Ještě jsem dnes nejedl, to je pravda. Co vlastně dnes máte?“
„Vepřové se zelím a taky skvělé pivo. Před chvíli jsem narazil sud. Je jako křen, věřte mi.“
Samuel tedy souhlasil a s rozveseleným Ephramem usedl ke stolu v koutu místnosti. Harry mu během chvíle přinesl výborné černé pivo vlastní výroby. Samuel se napil a uznal, že tak dobré pivo dlouho neochutnal.
„Tak, co bys rád věděl, chlapče?“
„Hmm, z knihovny jsem si chtěl půjčit knížku o Japonsku, ale oni tam nic nemají. Nepovíte mi, jaké to tam je?“
„Abych byl upřímný… já v Japonsku v životě nebyl a nemám ponětí o tom, jak přesně to tam vypadá. To víš, Kasumi se o Japonsku moc často nezmiňovala.“
„Jí se tam nelíbilo?“
„Myslím, že tu zemi má ráda, to ano, ale potkala tam pár lidí, kteří jí ublížili.“
„To je mi líto. Doufám, že je za to potrestala.“
„Ještě ne, ale určitě je potrestá.“
„A proč vlastně odtamtud odešla? Bylo to kvůli těm lidem?“
„Ano. Ona se jich… prostě měla strach.“
„Kasumi přece nemá strach!“ řekl Ephram rozhořčeně.
„Každý se něčeho bojí, Ephrame. Já, ty a dokonce i Kasumi. Všichni mají z něčeho strach, protože je to přirozené. Není důvod se za to stydět, protože pokud strach překonáme, tak nás to jen posílí. Kasumi z Japonska odešla, ale poté sebrala odvahu a teď už se těch zlých lidí nebojí. Naučila se spoustu užitečných věcí, jak se s nimi vypořádat a teď to budou oni, kdo se bude bát.“ Samuel se svým slovům snažil uvěřit, ale moc mu to nešlo. Spíše měl pocit, že se Tokutaro bude smát jak smyslu zbavený až zjistí, že se ho Kasumi a Akira snaží zabít, přestože on má na své straně tucty věrných a nebezpečných mužů.
„Povězte, pane Samueli, Kasumi je ninja, že ano?“
„Ninja? Ech, zase takhle bych to nenazval. Kasumi se zkrátka cvičila především v tom jak zabíjet… ehh tedy v sebeobraně. Zvládá boj beze zbraní, ale umí to s meči, dýkami nebo i tyčemi. Také zvládá vrhací zbraně. Myslím, že na světě není moc lidí, kteří by dokázali víc než ona.“
„To je úžasné... Slyšel jsem, že takovíhle bojovníci jsou strašně rychlí a mrštní.“
„Jo to Kasumi je. Většina lidí by ji nedokázala ani uhodit.“
„Moc bych si přál, aby tu zůstala natrvalo, víte? Bojím se, že táta se odsud rozhodne odjet, protože je to tu hrozně nebezpečné, ale když tu bude paní Kasumi, tak nám nic nehrozí. Ona to tu určitě zvládne pohlídat, vždyť to jen díky ní a vám jsme to přežili. Prosím, pane Samueli, přesvědčte ji, ať tu zůstane a chrání nás. Určitě by za to byli všichni v okolí moc rádi, protože nikoho lepšího než je Kasumi neseženete.“
„Já… věř mi, že až se sem Kasumi vrátí, tak tu nadobro zůstane.“
„Výborně! Budu se na ni hrozně moc těšit.“
„To nejsi sám…“ Harry po chvilce přinesl Samuelovi oběd a Ephram odešel, aby nerušil. Samuel s nelibostí sledoval, jak se hospoda plní. Nebylo jediného člověka, který by na Samuelovi nespočinul zraky. Mnozí si něco šuškali a ukazovali přitom na něj. Nebylo mu to vůbec příjemné. Raději rychle dojedl a odešel ven.

Chvíli přemýšlel co teď, ale Ephram mu vnuknul docela zajímavý nápad. Přešel most a zatočil doleva, kde byla téměř na konci vesnice mezi domy zastrčená budova knihovny. Od Adriana věděl, že to tu kdysi měla na starosti Amanda Valleyová, která však již byla po smrti a za to byl Samuel opravdu rád. Setkání s Vickovou sestrou by se neobešlo bez pořádných problémů. Vstoupil do budovy. Prošel úzkou chodbičkou a podle cedule na stěně snadno nalezl místnost přecpanou knihami. Byly seřazeny ve vysokých regálech. Přímo proti sobě měl stůl, za kterým seděla asi pětatřicetiletá zrzka s brýlemi a nepřetržitě cosi zapisovala do počítače. Když Samuela zahlédla, přestala s psaním a významně pozvedla obočí. Vstala od stolu a podala si se Samuelem ruku.
„Vítám vás v naší knihovně, pane Gordone. Abych byla upřímná, jste ten poslední člověk, jakého bych tady čekala.“
„Rád vás poznávám, paní…“
„Ech, promiňte, zapomněla jsem se představit. Jsem slečna Miranda Shepardová.“
„Krásné jméno…“
Miranda se pousmála. „Nejste první, kdo mi to řekl, ale dost o mě. Mám ještě spoustu práce a hlavně vás nechci zdržovat, takže jak vám mohu pomoci?“
„Nejsem tu kvůli knihám, spíše kvůli vám.“ Mirandu to překvapilo, což opět dala najevo široce rozevřenýma očima a pozvednutým obočím. „Ech, není to tak, jak si asi myslíte. Potřebuji zkrátka pár informací a napadlo mne, že tohle je vhodné místo, kde je hledat. Uděláte si na mě trochu času?“
„Ale jistě. Chcete se posadit? Přinesu vám židli.“
„Ne, to není třeba. Nezdržím se dlouho. Víte, trochu mne udivuje, že zrovna tady ve Willow Creek se zbuduje knihovna…“
„Funguje tu už přes deset let. Kdysi tady byla stará rybárna a nevědělo se, co s budovou dělat. Dlouhá léta chátrala, až se vedení rozhodlo tu udělat knihovnu. Nejsou tu žádné zázračné svazky, ačkoli pár slušných kousků se tu také najde. Puftová a ostatní se ale hlavně snažili pozvednout vzdělání místních a je pravda, že se jim to zprvu dařilo. Co tu jsem, a to už je skoro rok a půl, je to ale bída, až se sama sebe ptám, jestli nedělám něco špatně. Teď to ale bude ještě horší a něco mi říká, že tu nebudu déle než pár týdnů.“
„Snad nebude tak zle. Po těch hrůzách co se tu v posledních letech udály je celkem pochopitelné, že o knihy nebude takový zájem, ale věřím, že se to časem zlepší. Řekněte mi pokud se mýlím, ale nejsou tu náhodou některé knihy také od nás z Black Mirror?“
„Ano, pár jich tu je. Lady Victorie nám před lety je zapůjčila, ale pokud je chcete zpět, řekněte mi a já je připravím.“
„Ne, to nebude nutné, tedy zatím ne. Mirando, povězte mi, co se teď ve vesnici povídá? Děje se něco, co bych měl vědět?“
„Hmm, na tohle byste se možná měl zeptat Harryho, ostatně je o zdejším dění informován nejvíce a není se čemu divit.“
„To ano, ale mám pocit, že by ke mně nemusel být upřímný. Stále musí mít dobře v paměti, co se tu před pětadvaceti lety událo a cítím, že by mi raději neřekl nic, co bych nerad slyšel. Já ale jakožto pán panství, potřebuji vědět, co se tu děje.“
Miranda si nebyla jistá, jestli má mlžit, nebo říci pravdu. Nakonec se rozhodla pro to druhé, ostatně Samuel to snad ocení. „Je pravda, že se vás většina vesničanů obává,“ řekla, „ale někteří vás mají i celkem rádi,“ dodala rychle.
„Doufám, že vy patříte k té druhé skupině.“
„Mě osobně nepřipadáte zlý, ale povídají se o vás nepěkné věci.“
„Mluvte, prosím.“
„Někteří tvrdí, že ty potvory i ten požár máte na svědomí, ale jiní zase říkají, že to tak není a že jste se vrátil ze záhrobí, abyste odčinil své hříchy.“
„A povedlo se mi to?“
„Prý ano. Připisují se vám zásluhy za zničení toho draka a jiných potvor, ale zdaleka nejste tak slavný jako Kasumi.“
„Co se povídá o ní?“
„Říká se, že pobila hned několik netvorů, že pomstila smrt Adriana Gordona a že vesnici zbavila toho zmetka Matta Newcastlea. Tedy samé záslužné věci a tvrdí se, že by tu měla zůstat natrvalo. Ne všichni jsou však stejného názoru a tak se také proslýchá, že Kasumi není tak úplně člověk, ale spíše jeden z těch netvorů a že by se měli věci uvést na pravou míru. Další zase argumentují tím, že Kasumi byla cvičena ve speciálních jednotkách a proto umí to, co umí. Lidé se dohadují, jestli sloužila u nás v SAS nebo třeba v Americe v Navy SEALs, či u speciálů přímo v Japonsku a přemýšlejí o tom, co všechno umí. Ti zabedněnci věří tomu, že Kasumi dokáže létat, běhat neuvěřitelnou rychlostí, plížit se tišeji než kočka a taky že má nadlidské reflexy. Pak tu je další skupina, která tvrdí, že všechno jsou výmysly a že Kasumi neumí vůbec nic a popírají to, co prý dokázala. Ať tak nebo tak, mluví se o ní dokonce víc než o vás.“
„To mi zase tak nevadí, ale povězte… jaký názor máte na Kasumi vy?“
„Já? Neviděla jsem nic, co údajně dokázala na vlastní oči, ale od Edwarda a Terryho jsem slyšela pár historek a věřím jim.“
„Hmm, myslím, že dobře děláte. Chtěl bych se ještě zeptat na hotel.“
„Bývalý Gordon’s Palace?“
„Jiný tu snad ani není nebo se pletu?“
„Ech, ale samozřejmě, že ne. Co byste rád věděl?“
„Co s budovou bude?“
„Těžko říct. Do Murrayových plánů opravdu nevidím. Asi se budete muset zeptat přímo jeho. Já vám jen mohu říct, že hotel je na prodej a pokud vím, tak kupec se zatím nenašel, což mě vzhledem k ceně ani nepřekvapuje. To je tak všechno.“
„Kde bych Murraye našel?“
„Stále bydlí v hotelu.“
„To tam je sám?!“
„Ne, to ne. Najal si jednu dívku, co tu přišla o rodiče. Neměla kam jít a když jí Murray nabídl nocleh a jídlo, nadšeně souhlasila.“
„Tak já se tam zajdu podívat. Už vás déle nebudu obtěžovat…“
„Neobtěžujete. Klidně přijďte zase.“
„Možná se tu zastavím. Zatím nashle.“ Samuel odešel z knihovny a překvapilo ho, že narazil na tak příjemnou duši. Obzvláště tady to bylo nečekané. Na nic nečekal a rychlým krokem zamířil k hotelu.

Zanedlouho Samuel stanul před budovou hotelu. Nad vchodem byla veliká žlutá cedule s nápisem „Na prodej“. Samuel zkusil vstoupit dovnitř, ale bylo zamčeno. Povšiml si zvonku hned vedle dveří a tak zazvonil.
„Už běžím!“ ozvalo se zevnitř a po chvilce dveře otevřela mladá usměvavá dívka s rozpuštěnými blond vlasy a výraznýma modrýma očima. „Dobrý den, pane Gordone.“
„Zdravím. Ty mě znáš?“
„Vás tady zná přece každý. Půjdu oznámit pánovi, že jste tu. Pojďte zatím dál.“ Samuel vstoupil do hlavní haly a s potěšením zjistil, že je tu čisto a prázdno. Žádné rekvizity ani upomínkové předměty, nic takového. Dívka zmizela v chodbičce vedoucí k pokojům a Samuel si povšimnul krásné lesknoucí se podlahy, křišťálově čistých oken a příjemnou vůní nasáklého vzduchu. Bylo mu jasné, že v době, kdy zde Murray vedl hotel, to tu tak dokonale čisté nebylo. Z chodby vyjel na vozíku Murray. Nohy měl zakryté barevnou dečkou a vypadal podstatně starší než před pár měsíci, kdy ho Samuel viděl naposledy.
„Vy máte ještě tu drzost se tady ukázat?!“ rozčílil se Murray.
„Nevzpomínám si, že bych vám jakkoli ublížil.“
„Nebýt vás a té Asiatky, nikdy bych nedopadl takhle.“
„Ztratil jste paměť?! Byl to váš nápad opustit hotel a navíc kvůli vám nás tu málem zabil jeden z těch zmetků, protože jste je pustil dovnitř! Můžete být rád, že jsme to ve zdraví přežili.“
„Byl bych rád, kdyby se mi ovšem nestalo tohle! Víte kolik bych na tom všem mohl vydělat?“
„To, že tu řádili netvoři by vám stejně nikdo nevěřil. Jen by se vám všichni smáli, pokud by vás raději hned nezavřeli do blázince a se mnou byste také neuspěl, neboť jsem oficiálně naživu a těžko byste turisty přesvědčil, že tomu tak ještě před rokem nebylo.“
„Vy mě stejně nezajímáte. To ta Japonka Kasumi by se stala zlatým dolem. Jestli je pravda to, co se o ní povídá… udělal bych tady z toho vyhlášený podnik, ve kterém by předváděla, co všechno umí. Peníze by se nám oběma jen hrnuli, protože každý by rád viděl nefalšovaného Japonského bojovníka ninju navíc v ženské podobě.“
„Kasumi není ninja!“
„No a co? Myslíte, že to někdo pozná? Mohla by být cokoli si vzpomene. Gejša, ninja, samuraj,…“
„Plácáte nesmysly.“
„Vždyť vy jste mě ožebračil!“
„A kolik jste vy ožebračil druhých? Co ta dívka, co tu pracuje. Dáváte jí alespoň slušný plat?“
„Plat? Není třeba, když pracuje za jídlo a ubytování. Vše co nezbytně potřebuje ji samozřejmě proplatím.“
„Že vám není hanba.“
„Není a taky proč by měla? Vlastně jsem jí pomohl. Mohla živořit někde na ulicích ve městech, žít mezi špínou a odpadky, ale tady u mě se má jako v ráji.“
Dívka v rychlosti přispěchala do haly k Murrayovi a hned se dožadovala další práce: „Pane, Murrayi, domyla jsem nádobí od oběda, utřela prach a vyklidila půdu. Co mám udělat dál?“
„Ukliď mi pokoj a pak si běž po svých… nebo vlastně ne, je mi docela zima a vytápění nestačí, tak mazej roztopit kotel a udržuj oheň, dokud tu nebude teplo.“
„Ano, pane.“
„Ne, počkej!“ vykřikl Samuel, který nedokázal přijmout, jak se k dívce Murray chová. „To myslíte vážně, Murrayi? Necháte ji házet lopaty plné uhlí do kotle v tom nesnesitelném horku, které v kotelně co nevidět bude?“
„Je mi zima, Gordone. Možná by nebyla, kdybych nebyl tak nemocný.“
„Tak si vezměte svetr! Pověz mi děvče, ráda pracuješ tady pro Murraye?“
Dívka se zarazila, jakoby nevěděla, co říct. „A-ano, pane. Baví mě to tu. Hrozně moc.“
„Nelži mi.“
„O co se to snažíte, Gordone?!“ vykřikl Murray „Hleďte si svého a nechte moji služebnou na pokoji.“
„Ano to taky udělám, až ji vymaním z vašich despotických drápů. Pojď se mnou.“
„Gordone!“ vykřikl celý zbrunátnělý Murray.
„Uzavřela jsi nějakou pracovní smlouvu?“
„Ech, nemyslím,“ odvětila dívka.
„V tom případě půjdeš hned se mnou.“ Samuel vzal dívku za ruku a chystal se ji vyvést ven.
„Nemůžete mi sebrat služebnou!“ zařval Murray.
„Buďte rád, že vám neseberu i střechu nad hlavou! Uvažoval jsem, že to tu koupím, ale klidně si tu shnijte,“ řekl Samuel a odešel s dívkou před hotel.
„Nechala jsem tam své věci. Oblečení, knížky a hlavně šperk po mamince.“
„Neboj se, někoho pro to pošlu. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Sheila Croftová, pane Gordone. Co se mnou teď bude?“
„Jestliže nemáš kam jinam jít, navrhuji abys zůstala na Black Mirror.“
„Na zámku?!“ podivila se Sheila.
„No ano a neboj se, já tě nebudu tak vykořisťovat. Jestli si ale chceš zasloužit pořádné jídlo a peníze budeš mi muset s něčím pomáhat.“
„Jsem pracovitá, pane. Táta vždycky říkal, že zastanu hodně práce, přestože ještě ani nejsem plnoletá.“
„Kolik ti tedy je?“
„Šestnáct let, pane.“
„Hmm… zaběhni na zámek a řekni, že tě posílám já. Vyřiď Edwardovi, ať ti připraví pokoj a dá ti něco k snědku. Tak utíkej!“ pobídl Sheilu Samuel a poté vyrazil na kopec k Akademii. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jak to tam vypadá.

Vylezl na kopec, kde se rozprostíraly ruiny Akademie. Kdysi to bylo ohromná budova, ale dnes byla v troskách. Samuel tu nic zvláštního nezpozoroval a tak vylezl po hromadě kamenů a sutin ještě o kus výš. Ocitl se u díry v zemi, která vedla do prostorného sálu. Přemýšlel, jestli by někoho mohlo napadnout slézt až tam dolů. Řetězy, které tu byly, to sice umožňovaly, ale přesto šlo a velice riskantní kousek, který by mohl skončit i smrtí. Rozhlédl se po okolí a uvědomil si, jak ledový vítr táhne od moře. Teď v lednu bylo velice chladno i dole ve vsi a on stál nyní na jednom z nejvyšších bodů v okolí. Raději se vrátil dolů k útesům Sharp Edge a odtud pak zamířil domů na zámek.

Miranda pracovala na třídění svazků knih dlouho do večera. Chtěla si v databázi udělat pořádek a mít vše pečlivě připravené. Doufala, že když vedení vesnice neuvidí ani sebemenší nedostatky, rozhodnou se knihovnu ponechat nebo alespoň prodloužit dobu, po kterou bude fungovat. Mirandu dnešní setkání se Samuelem potěšilo. V životě ho neviděla, ostatně sem na Black Mirror se přistěhovala teprve před pár lety, ale zaujal ji. Nezdál se jí ničím výjimečný, ovšem byl milý a uctivý. Miranda odcházela z knihovny zamyšlená a hledala způsob, jak by se mohla se Samuelem opět sejít. Věděla, že by jí mohl pomoci její velkou lásku – knihovnu – zachránit, ale to k tomu musí mít dobrý důvod. Miranda žila v malém domku poblíž Glance zhruba na půli cesty mezi Willow Creek a bývalým hotelem. Byl to obstojný rodinný domek, postavený teprve před pár lety. Pomohl jí ho postavit její bývalý přítel Carl, ale ten nedokázal překousnout, že Miranda tráví více času s knihami než s ním a tak ji asi před rokem opustil. Nyní bydlela Miranda jen se svojí fenkou Ildou – retrívrem s černou barvou srsti. Miranda Ildu milovala tak jako by to bylo její dítě. Hned po příchodu domů se Ilda rozštěkala samou radostí. Miranda se shýbla, aby svou fenku pohladila a podrbala za ušima, tak jak to měla Ilda ráda. Vyměnila jí vodu a do misky na žrádlo přisypala granule. Poté se začala věnovat sama sobě. Neobtěžovala se s vařením večeře a místo toho si z lednice v kuchyni vzala jen šišku salámu. Po jídle ulehla na velké manželské posteli, na které kdysi spával i Carl, a vzala si jednu ze svých oblíbených knih. Ráda čítávala o neporazitelných hrdinech, kteří putují světem a pomáhají dobrým lidem v nouzi. Věděla, že pro ženu jejího věku je to poněkud zvláštní četba, ale měla to ráda. V duchu záviděla Kasumi, která se nejvíce podobala hrdinům, o kterých četla a přemýšlela, jak by mohla na Samuela zapůsobit. V porovnání s Kasumi byla usedlá, nezajímavá a příliš obyčejná, alespoň to si o sobě myslela. 'Jak jen ho zaujmout?' ptala se sama sebe a doufala, že na něco brzy přijde.

Po návratu na zámek Samuel vyhledal Sheilu, kterou právě Edward prováděl zámkem a ukazoval jí, kde co je. Sheila chápala, že je to třeba vědět, ale prohlížení zámku ji moc nebavilo. Byla proto ráda, když se od Samuela mohla konečně dozvědět, co bude náplní její práce.
„Jak se ti tu líbí, Sheilo?“ zeptal se Samuel.
„Je to pěkné, pane, ale mohu vědět, co po mě budete požadovat?“
„No, pověz mi Sheilo, jaký máš vztah k zahradě?“
„Chcete abych tu zahradničila? Tak jo!“ řekla Sheila s nečekaným nadšením, které udivilo i Edwarda.
„Výborně,“ řekl Samuel, „Edwarde najděte Marka a ať Sheile vysvětlí, co a jak bude dělat.“
„Jistě, pane.“
„A Edwarde… už se na vás nezlobím. Chápu, že jste mi chtěl pomoci, ale na Kasumi nezapomenu nikdy. Počkám na ni a… ona se vrátí.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.03.2013, 12:59:56 Odpovědět 
   Zdarec.

"Staré" kulisy, "staří" známí. Pěkné. Vyprávění dál pokračuje seznamováním s prostředím a životem lidí, kteří ve vesnici nedaleko zámku, dolu a akademie zůstali. Zlo zůstalo kdesi pod zemí, Kasumi odešla, přestože její jméno žije ve zdejším kraji stále (stala se takřka jejich "svatou"?). ;-) Jsem zvědavý, zdali nedojde ještě k nějakým událostem v tomto zapadlém kraji, popřípadě, zda se nezaměříš více na Kasumi a její "cestu válečníka" (který se vydal za svou pomstou - mám na mysli obě ženy, ruku na srdce, jsou přeci jen jakýmisi Valkýrami moderní doby). Na šotky jsem nekoukal. Těším se na další díl a přeji príma den.
 ze dne 21.03.2013, 13:00:49  
   Šíma: P.S. Koukám, že zatím co ve Tvém textu jsem na šotky nenarazil, v mém komentáři řádí jako pominutí a ještě na mne vyplazují jazyk! :-P
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kleo37
(25.4.2019, 11:35)
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
obr
obr obr obr
obr
La sabéve galí ...
Limpidité
Příliš divoká z...
Iserbius
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Zuzana
Elwig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr