obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39399 příspěvků, 5729 autorů a 389848 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cesta do Nurasu - 4. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 25.03.2013, 0:31  
11. kapitola
 

Zatímco se Robert s Rollandem zdravili, Ellad, Robin, Collin i ostatní rytíři postupně dojeli k domu a také sesedli. S jistým pobavením a trochu i s napětím sledovali rozhovor obou mužů. Co asi událostem v Orrinoru řekne Robert? A jaké jsou asi zprávy Rollanda? Když však padlo rozhodnutí o večeři, napětí z přihlížejících spadlo a všichni ochotně a s úlevou následovali Robina ke stájím. Chlapec vedl svou ryzku i Rollandova hnědáka, za ním šel Ellad s Raulem, Collin s Wickem a za nimi hlouček Orrinorských rytířů. Ještě nedávno nepřátelsky vyhlížejících válečníků, teď ale obyčejných a unavených mužů, kteří se mezi sebou tlumeně bavili a svých dřívějších zajatců si téměř nevšímali.
O své dojmy z cesty i z Údolí se spolu během práce u koní dělili i Ellad s Collinem a Robinem. Během odsedlávání, odužďování, čištění, napájení a krmení si vyměnili veškeré zážitky, odvedli zvířata do prázdné ohrady a odspěchali do srubu. Co kdyby se Robert s Rollandem už navečeřeli a jim něco z rytířových zpráv náhodou uteklo?!
Rytíři se po malých skupinkách trousili za nimi.
Přešli zastřešené zápraží, vstoupili do domu a ocitli se ve velké čtvercové místnosti vonící dřevem a rozsvícenými voskovicemi. Jejich oči si chvilku zvykaly na mihotavé světlo svic a jejich těla a unavené údy vítaly s neuvěřitelným potěšením příjemné teplo vycházející z rohového krbu na druhé straně místnosti. Až potom věnovali pozornost ostatnímu vybavení – dlouhému obdélníkovému stolu, kolem něhož stálo sedm židlí. Dvě z nich už byly obsazené – v čele stolu seděl Robert, Rolland po jeho pravici a na zbylé postupně usedali další a další příchozí rytíři. A ti, co se nevešli ke stolu obsazovali bytelné dřevěné lavice nacházející se podél obou bočních stěn, které byly bohatě ověšeny Robertovými loveckými trofejemi – větším i menším parožím a vyčiněnými kůžemi divočáků.
„Takže tady si asi nesedneme,“ pošeptal Robinovi zklamaně Ellad, když se rozhlédl po místnosti a viděl, jak se židle i lavice zaplňují.
„My se najíme v kuchyni. Ale nebojte, o nic nepřijdeme,“ poučil a povzbudil staršího kamaráda Robin. No, vlastně i Collina. Mladík sice neříkal nic, myslel však na to stejné, co Ellad. Co kdyby něco zmeškali?
Po Robinově ujištění však následovali oba chlapce mnohem ochotněji a s daleko lepší náladou. Vidina večeře, možná i teplé, byla velmi lákavá. Hoch je vedl přes místnost podél pravé lavice ke kuchyňským dveřím, kterých si ani jeden z nich dosud nevšiml, a sotva překročili práh, zaujala je libá vůně linoucí se z velkého kotle.
Ellada při pohledu na něj napadlo, zda jsou skutečně nečekanou návštěvou nebo jestli snad Daria, Robertova žena, jejich příjezd předpověděla. Podle velikosti kotle soudil, že pravdou bude spíš druhá možnost, protože z takové nádoby by se pohodlně najedlo i víc lidí.
„Posaďte se tady,“ ozval se v tu chvíli příjemný ženský hlas a Ellad i Collin stáli náhle tváří v tvář snad nejkrásnější ženě celého Erského poloostrova. V půvabném, kulatém obličeji zářily blankytně modré oči stíněné dlouhými černými řasami a pěkně tvarovaná ústa se na ně vlídně usmívala. Hlavu mladé ženy zdobily husté, rusé vlasy, které se jí vlnily až ke štíhlému pasu, a její dokonalé tělo halily světle modré, jednoduché šaty bez rukávů, zdobené u výstřihu jemnou bílou výšivkou.
Snad jedině matka byla v mládí tak krásná, pomyslel si Ellad a jeho obličej zrudl rozpaky. Sklonil proto hlavu a sklopil oči k zemi.
„Vítejte a posaďte se,“ zopakovala svou výzvu Daria a všichni tři konečně poslechli. Každý si vybral jednu z židlí u malého stolku stojícího proti skříňce s nádobím a plotně s lákavě vonícím kotlem. Robinova matka se chopila připravených misek a začala do nich z kotle nabíral hustou, hnědou omáčku s množstvím drobně pokrájeného libového masa.
„Ty jsi určitě Collin,“ řekla s úsměvem a postavila před mladíka jednu z misek. „A ty musíš být Ellad. Naposledy jsem tě viděla jako hodně malého. Hrával sis tady...“
Náhle se však zarazila a zmlkla. Jen postavila na stůl zbylé dvě misky a rychle se otočila zpátky ke kamnům.
Já už jsem tu někdy byl? Zarazil se Ellad nad Dariinými, zjevně nechtěně vyřčenými slovy a snažil se na tu dobu nějak upamatovat, ale bezvýsledně. Rozhlédl se po svých spolustolovnících a napůl čekal, že je to bude také zajímat, ovšem ani toho se nedočkal. Collin se věnoval omáčce a nekoukal přitom vpravo ani vlevo a ani Robina matčina poznámka nezaujala. I on v klidu večeřel a nehnul přitom brvou.
Zdání však někdy klame a tentokrát oklamalo Ellada. Ženina slova vzbudila Robinovu zvědavost a ještě více upevnila jeho rozhodnutí dojít za otcem a dozvědět se od něho o Elladovi co nejvíc.
Ellad však svému mladšímu kamarádovi do hlavy neviděl, a tak neměl o jeho myšlenkách nejmenší tušení. Viděl jen zdravou chuť k jídlu. Přestal se tedy šťourat ve své minulosti a začal žít přítomností. Sotva si ale vložil do úst první sousto, rozlétla se úzká dvířka, která se nacházela přímo proti těm, jimiž před pár minutami přišli, hlasitě přitom zavrzala a do kuchyně vběhla drobná, desetiletá holčička s rozzářenýma hnědýma očima a rozevlátými kudrnami v barvě čerstvě vyloupnutého kaštanu. Vpadla dovnitř, její oči se setkaly s Elladovým modrým pohledem a oba na okamžik strnuli. Dívenka se na místě zastavila a chlapec přestal jíst. Oba na chvilku zapomněli na celý svět a vnímali pouze jeden druhého.
„Adriano, jdeš pozdě,“ pokárala Daria holčičku a kouzlo toho zvláštního souznění bylo pryč. Dívenka se otočila k Darie a Ellad obrátil svou pozornost zpátky k misce a lžíci.
„Tady máš. Dej chlapcům, a potom mi pomůžeš s obsluhou rytířů,“ velela dál mladá žena a podala Adrianě talíř s obilnými plackami.
Holčička ho poslušně přenesla na stoleček a přitom nenápadně pokukovala po Elladovi. Chlapec zase po očku sledoval ji a nedokázal se rozhodnout, co ho na ní upoutalo víc. Jestli její oči, rozpuštěné vlasy, postava, už trochu připomínající dospělou ženu, nebo chlapecké oblečení a způsob chůze.
Nejspíš všechno dohromady, usoudil a opět se na ní podíval přímo. Holčička udělala okamžitě totéž a znovu se setkaly modré oči s hnědýma. Tentokrát však jen na dobu jednoho úderu srdce, pak se dívenka na chlapce usmála, vymanila svůj zrak ze zajetí jeho pohledu a dala se do plnění dalších povinností. Musela roznosit misky s omáčkou a také talíře s plackami. I ve vedlejší místnosti měli totiž hlad.
„Moje sestra,“ zašeptal Robin na vysvětlenou, když dívenka poprvé opustila kuchyň. Moc dobře si všiml krátké výměny pohledů mezi ní a jeho starším kamarádem. Collin ne. Ten se věnoval pouze omáčce a o nic jiného se nestaral.
„Dělejte, vy dva. Pospěšte si,“ houkl teď tlumeně, polkl poslední sousto a odložil lžíci. Lehce odstrčil prázdnou misku a halasně pak poděkoval paní domu za vynikající večeři, čímž si vysloužil další z jejích zářivých úsměvů.
I Robin už dojídal, a tak Ellad poslechl mladíka a zrychlil. Po jídle i on Darie poděkoval, a potom se všichni tři přesunuli zpátky do místnosti k rytířům. Robin se opět ujal jejich vedení. O židle a lavice se ani nepokoušel, zamířil přímo ke krbu, odstrčil pochrupující psy a klesl na teď už uvolněné kožešinové předložky. Ellad s Collinem následovali jeho příkladu a s potěšením, protože tak seděli přímo za Robertovými zády. Zakrátko se sice museli odsvléci a předložky kvůli horku trochu posunout, ale to jim nevadilo. Hlavně, že takhle spolehlivě všechno uslyší. Z Rollandova poselství jim neuteče ani slovo.
Zatím měli čas. Rytíři večeřeli a Adriana je obsluhovala. Přinášela plné misky i talíře a odnášela prázdné. Při poslední cestě do kuchyně se jen tak, jakoby náhodou vracela kolem krbu a jen tak, jakoby náhodou se opět podívala po Elladovi. Znovu se setkaly hnědé oči s modrýma, holčička věnovala chlapci plachý, ostýchavý úsměv a zmizela za kuchyňskými dveřmi. Hoch za ní ještě chvilku omámeně hleděl, ale opravdu jen chvilku. Pár vteřin a zmizela i z jeho myšlenek, protože...
„Ještě jednou se ti omlouvám, příteli, že jsme sem tak nečekaně a bez pozvání vtrhli. Také využili tvého syna, ale Nuras padl a Orrinor obsazuje Dagerladské vojsko,“ už nevydržel déle čekat se svou zprávou Rolland.
„Řekni mi vše, co víš,“ vybídl ho k vyprávění vlídně Robert a nevypadal přitom ani trochu překvapeně. Zato Ellad sebou ohromeně trhl. Takže přece jenom Argaana. Jak to jenom...? Další rozvedení téhle myšlenky však nestihl. Rolland totiž poslechl Roberta.
„Teď tomu budou už dva měsíce, co do Nurasu přijeli vyslanci Dagerladské královny Argaany,“ začal zeširoka Orrinorský velitel. „Nebylo jich mnoho. Jen devadesát devět... Zvláštní počet. A vedla je žena... Také zvláštní. Překrásná žena. Rosetta. Poklonila se před pánem Elberem a předala mu vzkaz své paní. Královna prý nechová k Orrinoru žádnou zášť, i když její otec padl v bitvě právě s Orrinorem. Vždyť i náš král byl v tom boji zabit. Proto - no, prý co jsme si, to jsme si. Je vyrovnáno a ona chce jen mír. Mír a posílit přátelské pouto mezi oběma zeměmi. Pch, mír a přátelství. Jen žvásty.“
„Pověz mi, Rollande. Ti lidé z Rosettina doprovodu. Jak byli oblečení?“ přerušil rytířovy pohrdavé poznámky zcela klidně Robert.
„Oblečení? Proč se na to ptáš? No, normálně. Kalhoty, haleny, pláště.“
„Ne, tak to nemyslím,“ pousmál se Robert, i když k smíchu bylo jen málo důvodů. „Neměl někdo, třeba jen jediný muž ze všech těch vyslanců černozlaté oblečení?“
„Ne,“ zněla okamžitá odpověď. „Ozbrojení muži, a těch bylo jen devatenáct, měli všichni na sobě Dagerladskou šeď s jejich černozeleným drakem na prsou a ostatní. Ostatní se oblékali obyčejně. Kalhoty... Proč tě to zajímá?“
„Ne. Nic. Jen taková... Prosím, pokračuj.“
Rolland se na Roberta upřeně podíval. Čekal nějaké lepší vysvětlení. Toho se mu však nedostalo, a tak jen přikývl a vyprávěl dál. „Náš pán Elber se do té cizinky, té Rosetty, zamiloval. Úplně ho pobláznila. Ta ženská ho asi očarovala, nevím, prostě... Náš pán vůbec nechtěl, aby odjela. Pořád ji zdržoval, prosil, pořádal bály. A na jedné takové slavnosti poklekl před tou ženou, požádal ji o ruku a ona, ta děvka, souhlasila. Týden nato se konala další hostina. Tentokrát mnohem větší než všechny předchozí. Zásnubní. Slavilo se v paláci i ve městě. Radovali jsme se my i obyčejní lidé. Konečně svatba. Svatba a potomek. Dědic trůnu... Oh, jak jsme se mýlili. Dagerladští využili oslav a odstranili stráže. Z hradeb paláce i od brány města a krátce po půlnoci – přiběhl mi to říct mladý pekař Vinc, přítel mého syna. Krátce po půlnoci vstoupilo do Nurasu Dagerladské vojsko. Hlavní bránou.“
„Vojsko? Jak se mohli dostat od hranic až k Nurasu? To si jich nikdo nevšiml?!“ zahřímal Robert přísně. Klid z jeho hlasu se ztratil stejně jako vlídnost z jeho tváře. Obličej měl teď zamračený a obočí hněvivě stažené.
„Já, omlouvám se, kapitáne, ale nechápu to. Žádné zprávy o vkročení cizího vojska na naše území se k mým uším nedonesly. Myslím, že to má na svědomí ta čarodějnice. Ona a její lidé. Ona... Pán Elber jí byl úplně posedlý. Celý ten měsíc, co žila v Nurasu se zajímal jen o ni. O království se vůbec nestaral.“
„Dobrá,“ mávl znechuceně rukou Robert a ten pohyb měl znamenat asi toto: Teď už s tím stejně nejde nic dělat, tak si své vysvětlování a výmluvy strč za klobouk.
Ellad ale o Rollandových slovech nepochyboval. Dobře si vzpomínal na plamennou řeč toho neznámého muže v hostinci v Elasgilu a na jeho hanlivé přirovnání pána Elbera k tokajícímu opeřenci.
„A dál,“ vybídl mezitím Rollanda Robert a rytíř se nenechal pobízet dvakrát. „Než ti Dagerladští psi projeli městem, nahradili jsme zabité strážné a obsadili jsme hradby paláce. Ty cizáky tak čekalo nepříjemné překvapení. Místo otevřené brány je přivítaly naše meče. Ale bylo jich víc a také... Mnozí z našich byli, no řekněme, trochu unavení oslavou, a tak... Prostě vyvalili bránu a postupně nás zatlačili do budovy paláce. Tam padl pán Elber. Nás, tu hrstku, která přežila, zahnali do Síně rytířů a chtěli, abychom se vzdali. Deset velitelů prý pro výstrahu popraví, ale ostatním slíbili naději na život. Pokud složí přísahu věrnosti novému pánovi Nurasu, budou prý volní. Jestliže odmítnou, budou posláni do Černých hor. Ve zlatých dolech jsou otroci vždy zapotřebí. A tak jsme... Ještě teď se za to stydím. Utekli.“
„Utekli?“ položil zcela zřejmou otázku Robert. Vždyť byli obklíčeni, tak jak mohli...?
„Prostě jsme zaútočili a, snad zázrakem, se probojovali ven. Utekli jsme,“ znovu zopakoval Rolland a provinile sklonil hlavu. Teď čekal Robertovu výtku.
Robertova další slova byla však téměř laskavá. „Někdy chce mnohem víc odvahy ústup z beznadějného boje než sice hrdinská, ale zcela zbytečná smrt na bojišti, příteli. Myslím, žes udělal, co bylo v tvých silách. Přesto... Co se stalo s tou – Rosettou a jejími vyslanci? A co s dalšími lidmi z paláce?“
Rolland, trochu ukonejšen vlídnou řečí starého přítele a bývalého velitele, zvedl hlavu a s unaveným povzdechem odpověděl. „Rosetta i její lidé samozřejmě zmizeli. V tom zmatku to pro ně ani nebylo moc těžké. A ostatní? Všechny bojeneschopné hosty odvedl z paláce můj syn Oliver společně s mladým Vincem. A odvedli je pryč z města. Pro jistotu. Také využili zmatku a vyvedli je ven Dobytčí bránou. Pak hledali útočiště na blízkém hradu Nefel, u pana Neffa, ale pan Neff není žádný válečník, a tak... No, Nurasu teď vládne Northor. Chlap, který vedl tu cizí chátru, a my - tedy ti, co přežili tu krvavou řež, a ti, co odmítli přísahat věrnost a dál žít ve městě, tak my jsme odešli. Na Loreth.“
„Kolik Orrinorských rytířů tedy zůstalo?“ zeptal se s vážnou, zachmuřenou tváří Robert.
„Z tisíce necelé čtyři stovky. Mnozí jsou zranění. Většinu z nich jsem zanechal se skupinou ostatních utečenců. Jen já s padesáti nejlepšími a nejzdravějšími muži jsme vyrazili napřed, abychom připravili Loreth na příchod tolika lidí. A cestou jsme potkali tvého syna s přáteli. Díky za tu šťastnou náhodu.“
„Ano, to opravdu díky,“ souhlasil Robert a v místnosti pak zavládlo tíživé ticho. Rytíři mlčky upíjeli teplé kořeněné víno, které na stůl přinesla během hovoru Daria s Adrianou, a všichni přítomní se v tu chvíli věnovali jen svým myšlenkám. Události v Nurasu otřásly každým z nich.
„Tvá zpráva byla skutečně důležitá a vůbec ne veselá, příteli. Přesto je mi líto, ale já nemohu pro Orrinor nic moc udělat. Vojsko té země se rozpadlo a také... Kdo by nahradil na Orrinorském trůně pána Elbera, kdybychom Northora i sesadili? Ne. Válka, která by se tím rozpoutala, by mohla trvat i několik let a na jejím konci už by proti sobě bojovali jen Orrinorští. Proto znovu říkám – ne.“
„Tak co tedy...?“ Rolland nestihl svou otázku ani dopovědět a Robert už pokračoval. „Tvá volba byla dobrá, příteli. Hrad Loreth je pro utečence skvělé útočiště. Kolem je spousta úrodné půdy, takže nebudete hladovět, a řeka Sálava tvoří přirozenou hranici. Hranici mezi obsazeným Orrinorem a svobodným, který vytvoříme. Neboť je téměř jisté, že Northor postupně, za vydatné Argaaniny pomoci, obsadí nebo se alespoň pokusí obsadit celý Orrinor. My ho ale zastavíme.“


***


Robert, Rolland a s nimi všichni Orrinorští rytíři odjeli hned nazítří. A odjížděli plní naděje a s chutí bojovat. Robertova večerní úvaha o tom, jak by mohli využít řeku Sálavu, zastavit Northorovy dobyvačné choutky a zachovat sice o mnoho menší, ale stále svobodný Orrinor, se zalíbila úplně všem. A všichni tím nápadem doslova žili.
Pro Roberta to však znamenalo rozloučit se s rodinou, odejít na Loreth a tam – kdo ví? Pomáhat s přípravami na obranu, bojovat, zemřít?
Ellad přihlížel, stejně jako ostatní, loučení Roberta s Dariou a nezdálo se mu, že by si krásná čarodějka dělala o svého muže nějaké zvláštní starosti. Ne. Manželé se rozloučili v klidu, jakoby Robert jel pouze na krátký výlet někam do nepříliš vzdáleného místa v Bílých horách, a chlapce přitom napadlo, jestli oba, Robert i Daria, zase náhodou nevědí víc než všichni okolo.
Ostatně, probírali to s Collinem celou cestu zpátky do Eriadoru. Opustili totiž Údolí ve stejný den jako Orrinorští. Jen trochu později. Sedli na své koně a pozdravili se s Dariou, Robinem i Adrianou, která se na Ellada opět usmála. Hoch jí úsměv vrátil a až k vjezdu do jeskyně holčička ovládla veškeré jeho myšlenky. Potom se však chlapec začal v duchu znovu zaobírat tou neobyčejnou „přírodní“ zvláštností a později se dal do řeči s Collinem. Podrobně a stále dokola s ním probíral všechny zážitky z téhle značně nevydařené cesty do Nurasu a malou, rusovlasou dívenku tak úplně pustil z hlavy. Netušil, že Adriana na jeho pronikavé modré oči už nikdy nezapomene. A netušil ani to, že Robin se na jeho původ a minulost otce skutečně zeptal a všechno se dozvěděl. Výměnou za naprostou mlčenlivost. A aby si takovou mlčenlivost Robert opravdu zajistil, odepřel synovi další návštěvy Hraničářské vesnice a tím i styky s Elladem. Chlapci se tak neviděli téměř tři roky.
Collin vedl svého mladšího druha stejnou cestou, jakou den předtím přijeli. Dvakrát přešli řeku Sněžnou, vymotali se ze zajetí hor, vnořili se do již známého smrkového lesa a neméně známou cestou vyjetou koly mnoha vozů se po pár dnech vrátili jižní bránou do Eriadoru. Postarali se o koně, přivítali se s Danem, pozvali ho k Lauře, aby nemuseli své dobrodružství vyprávět dvakrát, a potom všem, ale hlavně Viggovi, podrobně popsali svou cestu, setkání s Rollandem, pobyt na Lorethu i v Údolí a neveselé novinky z Nurasu. Viggo je vyslechl pozorně a mlčky. Nepřerušoval jejich vyprávění zbytečnými otázkami, ale jeho obličej byl zachmuřenější a zachmuřenější. Promluvil teprve, když Collin skončil Robertovým odjezdem a vidinou blížící se války v Orrinoru.
„Myslím, že k boji tam nedojde,“ prohlásil rozhodně a oba mladší Hraničáři na něj překvapeně pohlédli. „Ty ozbrojence na severu totiž neshromažďovala Argaana, ale Dareth.“
„Dareth?“ vyhrkl nechápavě Collin a ani Ellad v tu chvíli nevěděl, kam to jméno zařadit, i když... Určitě už o někom takovém slyšel.
„Ano, Dareth. Ten mladý Dagerladský povstalec,“ usmál se pobaveně Viggo a osvěžil svým přátelům paměť. „Před rokem Argaaně utekl, dobře se schoval a teď chytře využil jejího proradného útoku na Orrinor. Vylezl ze skrýše a se spoustou ke všemu odhodlaných mužů znepříjemňuje té ženské život. A co je nejdůležitější – nevypadá na to, že by s tím chtěl v brzké době přestat. Argaana tak bude mít jiné starosti než Orrinor. A když Northora nepodpoří, co on sám tam svede? Vždycky je těžší udržet si dobyté území, než ho dobýt. Proto si myslím, že do jara má pan Rolland určitě čas. A myslí si to i Robert...“
„Robert? Proč nám to tedy neřekl sám už v Údolí?!“ přerušil svého učitele značně pohoršeně Ellad.
„Tohle já nevím,“ pousmál se na rozzlobeného chlapce Viggo a lehce pokrčil rameny. „Třeba má rád tajemství a překvapení.“
„Jo, tajemství,“ přidal se k Elladovi stejně naštvaně Collin. „Kdo je zvědavej na ňáký tajnosti? Když něco vim, tak to, sakra, řeknu, ne?!“
Viggo jen pobaveně přikyvoval, mlčel a promluvil, až když blonďatý mladík skončil. „Přesto, přese všechno... Odjedeme na Loreth také. Můžeme posloužit jako zvědové. Nestačí si totiž myslet, musíme vědět.“
„A já pojedu taky?“ vypadlo z Collina i z Ellada současně a otázka přerušila Viggovy rozvíjející se úvahy.
„Ty ano, Colline,“ odpověděl bez dlouhého rozmýšlení a zcela vážně Hraničář. Bylo tak jasné, že dotaz čekal a už je rozhodnuto. „A ty, Chodče, ty se vrať domů. Byls dlouho pryč a tvá matka si jistě dělá starosti.“
„Ale...“ snažil se o námitku Ellad, Viggo ho však ke slovu nepustil. „Uvidíme se na jaře, Chodče. A pokud skutečně dojde v Orrinoru k boji, myslím, že u toho ve svých patnácti letech být opravdu nemusíš.“
Tím udusil veškerý chlapcův nesouhlas a zároveň rozmluvu uzavřel. Dan s Collinem se rozloučili, popřáli dobrou noc a odešli domů. A ke spánku se začali chystat i v Lauřině domku. Ellad se zavřel ve svém pokojíčku a zalehl s tíživým pocitem ukřivděnosti. Collin může do Orrinoru a já ne! Proč? Vždyť jsem taky Hraničář? Ale ještě moc mladý, napovídal mu hned nato rozum a s tím také chlapec usnul.
Druhý den se pak zklamaně díval za Viggem, jak se stovkou mužů opouští Eriador směrem na jih, zatímco on se o pár minut později vydal pěšky k východu. V záňadří si nesl vypůjčené mapy, protože studium zeměpisu začal brát po prožité zkušenosti vážně, a spěchal, aby se stihl dostat na statek ještě před setměním. A to už nebylo nic jednoduchého. Podzimní dny se značně zkrátily a navíc se zhoršilo počasí. Ze zatažené oblohy se během jeho cesty domů spustil drobný deštík, který ovšem brzy zesílil. Takže nepršelo, ale přímo lilo a foukal nepříjemný, studený vítr. Na Elladovi tak nezbyla nitka suchá. Než se dostal domů, promokl na kost a třásl se chladem.
Lea ho přivítala jako každá milující matka. Se starostlivou péčí mu připravila čistý a suchý oděv, který předtím ještě trochu nahřála u kamen, postarala se o ten zmáčený, a pak před již převlečeného syna postavila talíř plný horké ovesné kaše s medem a hrnek teplého kozího mléka. Ellad se dal s chutí do jídla a byl v tu chvíli docela rád, že je pod střechou a v teple a nemusí se v takovém nečase trmácet až do dalekého Orrinoru. Vstříc boji a válce. Možná.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.03.2013, 0:30:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Události se daly do pohybu a tam, kde nepomohla diplomacie, přišly na řadu zbraně. Zdá se, že o moc má zájem "více stran". Uvidíme, jak se to celé vyvine (vyvrbí). Válka, to slovo nejspíš nejen ve Tvém světě vyvolá u mnohých přinejmenším mrazení v zádech. Kdo je a kdo není připraven na smrt? A kdo ví, co je vůbec Ellad zač (a jakou má rodovou linii). Nevědomost je prý sladká a být Hraničářem nebude žádný med... Na šotky jsem nekoukal, spíš jsem myslel na intriky a pletichaření. Kdo s kým půjde a kdo ne (a komu to vše bude nejvíce ku prospěchu). Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 25.03.2013, 18:32:22  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Příteli
kamikadzzze
Zřeknutí
Talisa
Tváří v tvář
Hugozhor
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr