obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915726 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5813 autorů a 392647 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Femme fatale ::

 autor Dandy518 publikováno: 30.03.2013, 12:54  
Zdokonalený příběh
 

Sedím mlčky na zchátralé lavičce opuštěné zastávky, když tu se přese mě přežene studený vítr. Rozčechrá mi tmavě hnědé mastnotou slepené vlasy a se syčením se pak ztrácí mezi kmeny listnatého lesa.

Třesou se mi kolena, proto je přimknu k sobě. Vzhlédnu k obloze vymetené bez mráčků. Nade mnou svítí kotouč měsíce stejně jasně, jako tisíce hvězd, které jej obklopují. Žádný smog je nezastírá. Dneska jsem ale nepřišel obdivovat úkazy nebes, a tudíž odvrátím pohled.

Přihnu si z absintu a jako horký oheň se mi rozlije do žil, konečně pocítím blahodárný účinek. Pozvolna získávám na kuráži, kterou nutně potřebuji.

Odložím láhev, ovinu paže kolem hrudi, a třu rukama v rukavicích o potrhaný kabát, v jehož barvě splývám s tmou. Přitom se zachumlám do šálu a zády opřen o kovovou konstrukci zastávky, jejíž vysypané sklo nebudí dobrý dojem, rozjímám nad svým životem. Pro mě již známé, mnohokrát mnou probírané téma.

Láska, štěstí, sláva, peníze a v neposlední řadě zdraví. Pět faktorů, bez kterých by byl život pouze přežíváním. Fungují jako zprostředkovatel takřka neomezeně spokojené existence, ale já moc dobře vím, že občas v životě chceme víc, než můžeme dostat.

Ještě donedávna jsem byl zdravý. Cítil jsem se skvěle, jako by každý den byl posvícení. Všechno krásně vycházelo, až do té doby, než selhal jeden z faktorů a nastálo to nabouralo můj životní systém

Život začal jít pěkně z kopce a nepamatuju se, že bych zažíval horší duševní stavy. Všechno v okamžiku přestalo mít svůj smysl.

Dennodenně jsem navštěvoval knajpy a utápěl svůj nesmírný žal v tvrdém alkoholu. Do práce jsem přestal chodit a brzy mě stihla výpověď. Rodina a přátelé jako by pro mě neexistovali. Snažili se mi podat pomocnou ruku, ale já byl příliš zkroušený a choval se k nim velmi ošklivě. Po čase jsem přišel na buben a ztratil jsem i domov.

Ze vzorného člověka se stal notorik, který byl na samém dně svých možností.

Jediné co mi v životě ještě zbylo, byl můj absint. Lék, který nakrátko utiší snad každou bolest.

„Dneska potřebuji tvou pomoc, kamaráde,“ pošeptám mu a znova si hluboce zavdám, až mi po koutcích stékají čůrky a smáčejí hustým vousem zarostlou tvář.

A přitom k dokonalému žití jsem neměl daleko. Scházelo pouze jedno. Nebyla to sláva. Nikdy jsem ji nebral jako hlavní prioritu. Nepřál jsem si mít za zády veřejnost a objevovat se v bulvárních novinách. To mi nešlo pod nos.

Kdybych býval tušil, že první činitel, po kterém jsem dychtivě toužil, bude můj začátek konce, snad bych jej přestal vyhledávat. Vždyť je vůkol tolik kvítí. Ale přesto! Žádné nemá sobě rovné, a tudíž nelze žít bez toho, které tak neskutečně milujeme!

Tu se z lesa ozve prasknutí větvičky pod čímisi kroky. Obrátím hlavu a zahledím se tím směrem. Nebojím se. Jen ať přijde, ať je to, kdo je to! Naslouchám, ale nic jiného než monotónní ševelení listů nezaslechnu.

Zalovím v kapse od špinavých odřených džín a vyndám několikrát přeložený, zmačkaný papír. Rozložím ho, uhladím a zadívám se křečovitě napsané písmo. Přelétnu očima několik podstatných řádků a slova se mi zabodávají do duše jako ohnivé nože. Na druhé straně je umně jemnými tahy vypodobněná tvář usmívající se ženy ve středních letech. Jako živá, vyhodnotím kresbu a myšlenkami zabloudím do středoškolských let. Do očí mi stoupají slzy. Kéž by bylo možné ji ještě jednou spatřit. Na malou chviličku.

Zima začíná být až nepříjemně vlezlá. Zahryzává se mi do kůže a cit v konečkách prstů se ztrácí. Chlad mě donutí vrátit se do přítomnosti. Pečlivě zhmotněnou vzpomínku složím a sevřu ji v dlani. Marně se snažím zapudit myšlenku, že je to ta nejstudenější noc v roce. Třesu se jako osika a stěží znova přitisknu hrdlo lahve ke rtům. Klíží se mi víčka. Na chvíli si zdřímnu, napadne mě, položím hlavu na zchátralou lavičku a schoulím se do klubíčka. Není delší jak jeden metr.

„Můžu si přisednout?“ ozve se čísi, mému uchu, půvabný a povědomí hlas. Dlouho nad tím nepřemýšlím a otevřu oči. Nepřítomně pokynu a uvolním komusi místo.

Naše oči se na okamžik střetly. Srdce mi poskočí radostí. Mladá slečna oplývá nevyslovitelnou téměř totožnou krásou, s jakou jsem se setkal pouze jedenkrát. V čistě bílém bavlněném kabátě vypadá jako osamocená hvězda na noční obloze. S blaženým úsměvem usedá vedle mne. Dá si nohu přes nohu a ruce schová do kapes. Kolem krku má omotaný sněhobílý šál.

„Myslím, že my dva si máme o čem popovídat.“

Její hlas je sladký a zní stejně jako hlas ženy, kterou mám vyobrazenou na papíře. Na sobě má naprosto identickou voňavku s jemným odérem, která vždy, jako teď, opájela moje smysly. Je to dávno a přesto si všechny důležité momenty s onou ženou pamatuji.

„Jste překrásná, má paní,“ znova se jí zahledím do modrých kukadel, které ve tmě září a odzbrojen jejím sex-appealem nenacházím další slova. Jsou jako studánky. Hluboké a temné, skýtající mnohá tajemství. V životě jsem podobné nespatřil. Dlouhé vlasy barvy obilí s ofinkou má spletené do francouzského copu, takže jí těsně přiléhá k hlavě. Drobný nos a hebké plné rty dokresluje oválný obličej a sametová pleť. Sjedu zrakem níž a upřu pohled na její dlouhé nohy s pěkně pevnými stehny v průsvitných bílých krajkových legínách.

Náhle se mi dotkne brady svým úzkým ukazováčkem a zvedne mi ji, takže se jí dívám do očí.

„Krása ale není všechno, že, Danieli?“ odtáhne prst a přiloží mi dlaň na moje chladné sepnuté ruce s propletenými prsty. Její dotek hřeje jako peřina. Už mi není taková zima.

„To máte pravdu. V životě nejde jenom o vzhled.“

„Jsem ráda, že se mnou sdílíš stejný názor. Vzpomínáš si, jak jsi k ní onehdy po vyučování přišel a svěřil ses jí se svým problémem? Nedokázal jsi ze sebe vypravit ani jednu souvislou větu, jak tě ovládla tréma.“

„To nebylo k smíchu,“ odtuším podrážděně.

„Samozřejmě, že jsem to nemyslela posměšně,“ pospíšila si s odpovědí, „Mám za to, že sis ji pořád nedokázal vymazat z paměti, i přesto, že jste se nesetkali, nezatelefonovali si a ani si nenapsali víc jak rok.“

„Někdy ve čtvrťáku jsem ji ujistil, že jsem se přes to dokázal přenést a žiju šťastný život. Potom co jsem vystudoval, jsme se víckrát už nepotkali. Myslel jsem si, že když ji už neuvidím, časem zapomenu. Místo toho se mě zmocnila šílená nostalgie. Věděl jsem, že kdybych ji vyhledal, utišil bych svou touhu, alespoň z části, jenže co bych ji pak řekl? Jsem vámi posedlý, nevydržím bez vás ani týden, protože bych si způsoboval jak duševní, tak fyzickou bolest. Ne, tohle jsem říct nemohl…“

„Nechtěl jsi, aby se kvůli tobě trápila. Odmítal si jí způsobovat vnitřní bolest,“ dokončí za mě.

„Nemohl jsem ji nutit do něčeho, co sama nechtěla. Nejsem ten typ člověka, který by někoho citově vydíral a vedla ho představa vlastního zisku.“

„Zachoval jsi se správně.“

„To ano, ale je nepředstavitelná tíha žít s pocitem, že nikdy nebude život takový, jak bych chtěl.“

„Život je plný zklamání, Danieli, a já ti nedokážu pomoci splnit tvůj sen, ale můžu ti poskytnout radu, jak se od toho snu držet co nejdál,“ náhle si šokovaně uvědomím, že na sobě nemá kabát, šálu ani legíny, ale vmžiku se přioděla do červenozelených kostkovaných šatů sahajících do půli stehen. Sedí pořád s nohama přes sebe a dlaň má stále položenou na mých, teď už teplých, rukách. S jejími, nyní rozpuštěnými vlasy, si hraje vítr. „Vžij se do představy, že tě miluje žena tvého srdce. Nikdy jsi nebyl šťastnější. Procházíte se bosí po rozkvetlé louce a za zpěvu ptáčků se držíte za ruce. Milujete se pod rozkvetlou třešní a hřeje vás slunce. Radujete se ze života, protože vás nic netrápí. Časem však zjistíš, že láska, kterou k ní chováš, slábne. Nepřijde to hned, potrvá roky, než si to uvědomíš. Avšak ty nejsi člověk, jenž by miloval ženu jen kvůli jejímu vzhledu. Tebe neodradí skutečnost, že její božský zevnějšek sebere čas. Ne, budeš ji pořád hluboce milovat, jako nikoho jiného na světě. Ta smrtící rána, jež tě srazí na kolena a ty už nevstaneš, přijde až později. Žal, kterému budeš muset čelit, bude nesmírný, a věř, že ti z něho pukne srdce. Tenhle fakt si musíš za každou cenu zafixovat a držet se ho,“ ztiší hlas, že ji skoro není slyšet. „Ona umře, Danieli, a ty tomu za nic na světě nezabráníš.“

„Kéž by ta poslední část nebyla pravda. Ale já… miluju ji, miluju na ni všechno. Dokázal bych s ní žít v dobrém i ve zlém. Jak říkáš, nechci s ní být, jen kvůli její nadpřirozené kráse, ale hlavně kvůli tomu ostatnímu. Nenuť mě, abych ti vyjmenovával všechny důvody, byli bychom tu ještě do Vánoc. Ty víš, co chci říct, víš, co mám na mysli. Ta budoucnost, o které jsi mluvila je nevyhnutelná, leč je daleko. Zatraceně daleko a než přijde, můžu s mou vysněnou prožít tisíce krásných a neopakovatelných zážitků, a jako vzpomínky si je můžeme podržet a nikdy tak na sebe nezapomenout! To je to, proč se dva milují, i když vědí, že jednou přijde den, kdy všechno skončí. Ale proč to krásný utnout hned na začátku, když spolu můžeme žít několik, možná i desítek let? Já bych pro ni zemřel,“ úsměv mi pohasíná a s ním mizí i moje dobrá nálada. „Jenomže ona mě nemiluje a neexistuje způsob, který by ji podnítil, aby milovala. Proto se nic z toho krásného nestane. Nebudou žádné procházky, žádný smích, žádná radost ani milování. Žádné vzpomínky. Nic z toho se nestane… Je mi líto, ale musím to říct,“ na okamžik se odmlčím a nechám ticho narůstat. „Nemůžu být jenom kamarád. Vždycky budu chtít být víc než to… Teď tě požádám, abys mě tu nechala o samotě, potřebuju být sám. Prosím.“

„Mrzí mě, že jsem tě nedokázala přesvědčit. Nezřídkakdy se člověku nedostane to, oč usiluje, třeba i celý život. A pokud se někdo drží zuby nehty svého snu jako ty, tak s ním nepohne ani pár volů. Ještě než odejdu, můžu ti ji naposledy připomenout, chceš?“

Kývnu a pak sleduji její bleskurychlou přeměnu. Oči mi spočinou na měsícem ozářené krátké, průsvitné, sněhobílé šaty. Tentokrát má vlasy stažené do koňského ohonu. Na chvilku se mi vrátí zpátky dobrá nálada a usměju se.

„Ano, tyhle jsou její nejhezčí. Děkuju, že jsi mi umožnila ještě jednou je spatřit.“

Odtáhne ode mě ruku a pomalu se zvedne. Než odejde, věnuje mi krátký, sladký polibek. Pak se bez ohlédnutí ztratí v temném hávu noci.

Cítím, jak se mě zmocňuje chlad. Slzy mi stékají po lících jako hrachy. Nedokážu zastavit třes. Oči se mi zavírají…

***

Bylo po půlnoci, když právě probuzená Ivana zvedla z nočního stolku zvonící telefon.

„Kdo u všech čertů otravuje tak pozdě v noci?“ ospale se zeptala a rukou si pozvolna promnula oči.

„Paní Ivana Králová?“ ozval se strohý mužský hlas na druhém konci linky.

„Je to teď vážně nutný!? Já na rozdíl od vás dneska vstávám do práce!“

„Paní Králová, chápu vaše rozlícení, ale jedná se o vážnou věc, která s vámi souvisí. Prosím, vyslechněte mě.“

„A co je tak důležitého, abyste mě budil pozdě…“ rozsvítila displej na budíku a její hněv stoupl, „po půlnoci?“

„Znala jste Daniela Nováka?“

Chvíli se z mobilu neozývalo nic.

„Paní Králová, potřebuju vaše vyjádření.“

„A kdo se ptá?“

„Komisař Valenta.“

„Trochu mě děsíte.“

„Odpovězte prosím na otázku.“

„Znám Daniela, učila jsem ho čtyři roky, než úspěšně odmaturoval a od tý doby jsem ho už neviděla. Děje se s ním něco?“

„Patrně si vzal vaše slova až moc k srdci,“ sdělil jí smutně.

„Co tím myslíte, proboha?“

Opět nastalo ticho.

„Daniel dneska s největší pravděpodobností zemřel na podchlazení… je mi to vážně líto. Jeho posledním přáním bylo, abyste si přečetla zprávu. Je to dopis na rozloučenou,“ ponuře naslouchal, když tu uslyšel dutou ránu. Nejspíš jí mobil vypadl z ruky, pomyslel si. Cítil se špatně. Na smrt byl uvyklý, ale na posla špatných zpráv si dosud nezvykl. Chtěl tenhle hovor ukončit a vrátit se domů, ale musel dokončit případ. „Paní Králová, jste schopná v momentálním stavu přijet sem?“

„A kam?“ vzlykla.

Vyšetřovatel jí pověděl místo činu a hovor ukončil. Slíbila, že místo ní bude řídit manžel. Oddechl si.

***

Je několik hodin před úsvitem, když lesní cestou přijíždí šedočerná Toyota Yaris. Zaparkuje vedle blikající sanitky. Z auta vystupuje žena v černé zimní bundě s kožíškem a riflích. V doprovodu vysokého rozložitého muže se ubírají k zastávce, kterou osvětluje policejní vůz. Jakmile je onen postarší komisař zahlédne, vyjde jim vstříc. Na sobě má plátěný kabát a klobouk s úzkou krempou.

„Mrzí mě, že jsem vás musel vytáhnout z postele,“ omlouvá se a v jeho hlase je znát smutek. Mlčky si potřásá rukou s hnědovlasým chlapem. Pak si prohlédne ženu s lehce vrásčitým obličejem a černými brýlemi. Tváří se velmi ustaraně. Chladný vítr jí cuchá mírně šedivějící rozpuštěné vlasy s ofinkou a pod očima má kruhy.

„Kde je jeho tělo?“ řekne zadrhnutým hlasem, neboť ji ta slova dusí.

„Leží na zastávce. Přikryli jsme ho.“

Ivana se vytrhne z manželova objetí a nejistou chůzí míří k mrtvému. Její muž ji chce následovat, ale detektiv ho slušně vyzve, aby tu počkal. Ivaně se podlamují nohy a padá na kolena vedle těla. Nemůže uvěřit vlastním očím. Vždycky vypadal tak silný. Pravil jí, že se dokázal vyrovnat s jejím odmítnutím, že žije spokojený život. Tohle nešťastné bytí si nezasloužil. Odkryje igelit a zalyká se. Přiloží si dlaň k ústům. Mrtvý má vybledlou tvář, oči zavřené a tváří se vyrovnaně. Pohladí jej po studených lících.

„Přál si, abyste tohle dostala do ruky,“ připojí se k ní komisař a předá jí složený papír.
„Kontaktoval nás místní hospodský z vesnice. Ještě než mladík utekl z jeho podniku, tak stihl ukrást láhev absintu a dostat se do potyčky s majitelem hospody. Informoval nás, že už byl v podroušeném stavu, když utekl do lesa. Hospodský počkal do zavíračky a pak se s chlapama vydal za ním. Jenže bylo už pozdě ho zachránit,“ odmlčí se a nechá ji samotnou.

Na útržku roztřeseným písmem stojí:

Daniel Novák
Chtěl bych se s ní rozloučit osobně, ale bojím se, že bych to nezvládl, navíc by se snažila moje úmysly překazit. Alespoň mé lásce předejte zprávu, kterou mám v pravé kapse džín, jako formu rozloučení. Nechci, aby mě takhle viděla, zakryjte moje tělo, prosím, až přijede.
Ivana Králová, telefonní číslo: +420 159 574 487


Rozloží papír a zápis v něm zní:

Zdravím Vás,
velmi mě rmoutí, že vám budu muset ublížit, leč už nemám sílu dál vést tenhle ztrápený život. Proto volím jediné východisko, jak se zbavit mého nekonečného trápení. Sama jste říkala, že jste taky zažila nešťastnou lásku, a není nic horšího na světě, než když se od vás láska vašeho srdce odvrací zády. Takže víte, o čem mluvím. Na rozdíl ode mě, jste si tím ale prošla a přežila to, a já obdivuji vaši duševní sílu. Ten, kdo vás nechal dva roky, abyste zakoušela žal a beznaděj, by si zasloužil nekonečný pobyt v pekle! Aby si uvědomil a litoval každého Vašeho nešťastného dne, jakou nesmírnou bolest Vám způsobil. Být na jeho místě, tak jsem nejšťastnějším mužem pod sluncem, že můžu mít tu nejúžasnější ženskou, jakou jsem kdy poznal! Vážil bych si každého dne s vámi a snažil bych se, abyste se mnou byla co nejvíc šťastná!
Doufám, že váš nynější muž cítí k vám, to co jsem cítil já a vynakládá veškerou svou energii, abyste byla šťastná.
Žijte blaze, Ivanko, kéž budete mít lehký život a poznáte mnoho radosti.

Daniel Novák, posedlý gerontofilí


S roztřesenýma rukama obrátí list a uvidí kresbu. Srdce se jí na okamžik zastaví. Pod nakreslenou tváří je krví napsáno: "Odmítáme ty co nás milují, a milujeme ty co nás odmítají".
Krátce nato se podél zastávky prožene rychlík a zmizí ve tmě...


 celkové hodnocení autora: 70.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 15.03.2014, 17:31:28 Odpovědět 
   Vono se říká, že člověk, kterej nemiloval, nežil. Nebo tak nějak.

Hele, těžko říct, jestli je tohle fikce nebo ne, resp. je mi jasný, že závěr sotva bude skutečnej, to bys tady asi nebyl. Tak jako tak si dovolím k tvým textu přistoupit tak, jako obvykle, totiž k literárnímu dílu, a pokusím se ti objasnit, jak jsem text pojímal při čtení já.

To hlavní ale řeknu hned teď. Vo Kunderovi se říká, že je jeden z nejlepších prozaiků současný doby. Teda jako českejch prozaiků, byť vydává ve francouzštině. Že jeho díla jsou komplexni a bla bla bla.
Já jsem nikdy Kunderu nemusel, nebylo to špatný čtení, aby nedošlo k mejlce. Jako vypravěč je bezchybnej podle mýho, ale to, co mi vadilo, bylo všechno to okolo. Hlavní osou literárního díla je příběh - postavy. Nic víc, nic míň. I sebeoriginální filozofický blábolení nebude mít v beletrii co dělat, když to nebude mít tuhle elementární základní osu. Podívej na takovýho Kafku, příběh - postavy. A když už měl tohle, kolem toho všeho vypiplal tolik věcí, který uchvacujou čtenáře po celým světě dodnes.
V mým případě opět nepochopitelně.

Proč o tom melu?
Protože i kdybys nakrásně vytvořil něco, co bude celej svět považovat za geniální dílo, vždycky se najde někdo, komu se to nebude líbit. Protože literatura je svět, ve kterým neexistuje ideál.

S postupem let, jak jsem stárnul, jsem ztratil iluze, že vytvořím něco, co osloví tisíce čtenářů u nás v Česku.
Ať už to bylo cokoliv, můj věk, Bůh, možná moje prostředí, stal se ze mě pokorný autor. Píšu dodnes, pokud mi to zdraví dovoluje a čas umožňuje. Ale ke svému dílu se stavím tak, že je to ten nejhorší odpad, co jsem kdy vytvořil. Určitě mě čas od času popadne záchvěv euforie, ve kterým si říkám "ty vole, já jsem fakt dobrej...", a potom si přečtu nějakou knihu a říkám si, že jsem idiot, protože takovýhle kvality nikdy nedosáhnu.

Dneska byl v novinách rozhovor s panem Klímou. To je pán, co se narodil někdy před osmdesáti lety, válku jako vlastně ještě dítě přežil v Terezíně a potom mu komančové zakázali publikovat. Co si ten pán musel v tom Terezíně a za socialismu osobně prožít, o tom nechci ani přemejšlet. Hlavně ten koncentrák, to je prostě věc, kterou nedokážem pochopit. Můj děda z tátovy strany se narodil někdy v roce 1917, já ho nikdy nezažil, umřel dřív, než jsem se narodil a mýho tátu měl taky pozdě, až někdy ve 44 letech, ale i von si prošel koncentrákem, a to byl prosím prvorepublikovej šampion v řeckořímským zápase a před nástupem Hitlera měl zděděný statky někde v Brémách. Ten koncentrák ho poznamenal asi na celej život, protože můj táta říkal, že to byl hroznej člověk, díky kterýmu nesnášel komunisty. Jo, děda byl kovanej komunista, členem strany, protlačil mýho tátu do armády, ačkoliv táta nebyl ve straně, což člověk musel bejt, aby mohl sloužit v armádě, že jo.
Sakra, jsem se rozepsal.

Zkrátka pan Klíma si prošel svým, a já jsem měl tu možnost od něj číst naprosto epochální knihu - tu musí přečíst každej Čech, kterýho baví knihy číst a psát. Soudce z milosti se to jmenuje. Vřele doporučuju. Nebudu ti prozrazovat děj, protože von je ve zkratce vlastně jednoduchej a to, co se v knize odehrává, se sotva dá srovnat s tím, čím asi procházíš ty - anebo tvůj hrdina v povídce. Klímův hrdina je v knize vlastně retrospektivní odraz samotnýho Klímy, kterej si prochází různýma věcma v krizovým období. Je soudce, má ženu, která se zamiluje do nějakýho mladýho kluka, a sám soudce má milenku, a ke všemu je tam těžká normalizace a nařízení shora, který musí dodržovat.

Ale důležitý je, že soudce Kindl, ať se děje, co se děje, si uvědomuje několik věcí. K závěru každý kapitoly jsou pak naprosto geniální ich-formy z Terezína, a vlastně na jejich základě jsem si uvědomil, jak je Klíma vlastně dobrým člověkem. Skromným, pokorným. Co si prožil.


Teď mám na záchodě rozečtený už asi potřetí Hovory k sobě od Marka Aurelia. Jestli je v mým životě nějaká kniha, která mě po psychický stránce změnila, jsou to právě Hovory k sobě od tohohle římskýho císaře. Četl jsem je poprvé někdy před čtyřmi pěti lety, naprosto nezasažen jejich hloubkou. Teprve, když jsem v rámci vejšky povinně dva semestry studoval filozofii, začetl jsem se do nich (podruhé) a poprvé v životě se na svůj život podíval úplně jinak. Jak žiju? Co dělám?

Já osobně jsem líné prase. O tom bez debat.

A všechno, co mám, jsem našel v knihách, protože jsem byl línej to udělat sám.


Tvůj hrdina, nebo ty, je úplně jinej. On zažívá něco, co si polovina chlapů tady nedovede představit, a budiž otázka, jestli jim to dokážeš podat.
Podívej, ať už je to vyznání nebo ne, tvým úkolem, byť je to sebebolavější, je uvědomit si vlastní cenu, vlastní pohled, a zároveň pohled ostatních lidí, kteří na tebe nějak shlížejí. Tvůj hrdina prožívá nějaký psychologický rozpoložení, ale je sobec, protože se nutí myslet na to, jak svým chováním ovlivňuje životy jiných.
Ublížím jí tím, že ji miluji a že se k tomu přiznám? Ano, ublížím. Och, jak špatný jsem to člověk.
Tvůj hrdina ví, co musí udělat, ale nemá k tomu odvahu. Nemá odvahu uvědomit si vlastní život, pokorně na něj nahlédnout a ocenit vlastní kvality a nekvality. Uvědomuje si několik základních věcí, ale již je nedává do kontextu.

"Jenomže ona mě nemiluje a neexistuje způsob, který by ji podnítil, aby milovala."
To je sakra pravda. Cit, který tvůj hrdina chová k dané paní, je cit veskrze platonický. Neměl šanci poznat, zda se do té skutečné osobnosti zamiloval. On miluje nějaký odraz, nikoliv danou paní.

Ta snová dívka, která však není femme fatale, tou je již zmiňovaná paní, je podle mého jen jeho sen, halucinace, cokoliv způsobené pitím. Nemá v příběhu žádnou roli, nic neovlivňuje, nic neřeší. Víceméně je zbytečná, a já osobně bych si v tom příběhu - kdybych jej psal - dovolil dát ji větší roli. Buď dobrou (hrdina prozře), nebo špatnou (donutí hrdinu se zabít). Takhle to rozhodnutí je dívkou neovlivněné, a tudíž dívka nemá důvod na scéně vlastně být. Není žádnou z rekvizitních postav v rozsáhlých románech a novelách, které tvoří prostředí, v němž se hlavní hrdina pohybuje.

Čili podle mého sis mohl zkusit dovolit jednu věc, a totiž snové dívce propůjčit umění ohnout čas. Viděl jsi Pána prstenů? Tam ta elfka, kterou hraje půvabná Liv Tyler, má díky svému tátovi, kterýho hraje Hugo Weaving aka Agent Smith z Matrixu, vizi budoucnosti. Ona je nesmrtelná, její láska, Aragorn, je smrtelný, byť jeden z Dúnadainů, tedy Dlouhověkých. Ona v té vizi vidí, co se stane, až Aragorn zemře, ona bude stále mladá a on bude mrtvej, pohřbenej a svět okolo Arwen, tedy Liv Tyler, zešedne a možná i zanikne, a ona tam bude sedět u jeho hrobu stále stejně krásná a stejně mladá.
Já bych tý tvojí snový dívce, halucinaci, snu... dal možnost podobnou vizi vtlačit tomu tvýmu hrdinovi do hlavy. Aby si uvědomil, že jeho láska, byť nesmrtelná a věčná, skončí smrtí a on bude sedět u hrobu a svět okolo něj bude zanikat, zatímco on bude pořád ještě mladý (nebo aspoň jen polostarý :) ).
V tvojí verzi mu tato snová dívka podává jen slovní polévku z toho, že ta paní zemře a jeho láska zeslábne. Není v tom ani náznak osudovýho rozhodnutí, který by musel Daniel podstoupit.

Dovol mi, abych ti něco odcitoval. Je to již zmiňovanej Markus Aurelius:
"Každou chvíli dbej usilovně toho, abys konal svůj úkol jako Říman a jako muž se svědomitou a nestronejou opravdovostí, s vřelou láskou k bližním a nezásvisle a spravedlivě a aby ses nadobro vyprostil z myšlení na všechno ostatní. A jistě se vyprostíš, budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo poslední v tvém životě, cílevědomě a bez zarytého odporu k příkazům rozumu, bez pokrytectví, nesobecky a bez reptání na osud ti určený. Vidíš, jak málo věcí stačí si osvojit, aby tvůj život plynul šťastně a bohulibě! Zajisté ani bohove nebudou nic více požadovat od toho, kdo šetří těchto zásad."

To je hned na začátku druhé knihy, tedy upřímně na začátku celých Hovorů. Zameň Římana za člověka a máš nádhernou radu, jak být šťastný. Tvůj hrdina, byť se snaží jednat bez příkazů rozumu a nesobecky, zapomíná jednat bez reptání na osud a hlavně zapomíná na vřelou lásku k bližním. Neboť právě ty, a nikdo jiný, musíš ctít stejné zásady, kterými bys chtěl, aby se všichni řídili. Ty, jako upřímný a nesobecký člověk, nesmíš jednat pokrytecky tak, abys ohrozil štěstí jiných lidí.
Neboť v tom, že budeš strůjcem štěstí, dosáhneš štěstí.

K závěru celých Hovorů pak Markus říká:
"Lidé jsou stvořeni kvůli sobě navzájem; buď je tedy poučuj, nebo je snášej!"
...
"Hleď vniknout v myšlení jednoho každého, ale i všem ostatním dopřej, aby vnikli v myšlení tvé."

Obzvláště tuto radu považuji za nesmírně cennou.
Tvůj hrdina totiž, bohužel, vnikl v myšlení dané paní, ale nedovolil ji vniknout v myšlení jeho. Pokud tato dáma odmítla vůbec se o toto pokusit, není to její vinou.

A na závěr, když už Hovory k sobě pomalu končí, přichází tahle filozofická bomba:

"Vždycky přihlížej k celku každé věci: co je právě ona věc, která ti vnuká představu; a pak si ji ujasni rozborem v její činnou sílu, v její hmotu, v JEJÍ ÚČEL A ČAS...
Konečně už pochop, že máš v sobě cosi ušlechtilého a více božského, než jsou ony věci, které budí tvé náruživosti a tebou cloumají prostě jako loutkou. A rozjímej: Jaképak je právě teď mé smýšlení? Není to strach? Není to podezření? Nejsou to chtíče nebo něco jiného podobného?"

"... nic nepokládej za důležité leč jedno jednat, jak tě k tomu vede tvá přirozenost, a snášet, cokoli ti přináší vesmírná příroda."



Sorry, že jsem se tu takhle rozepsal.
Ale!
Myslím si, že na tomhle světě je tolik krásných divů, a přitom ten nejkrásnější je přímo tady, uprostřed tvých prsou, bije tam a umožňuje ti prožívat všechny strasti a krásy celýho světa.
Markus Aurelius mě naučil, že jsem jen člověkem, a že ostatní lidé jsou také jen lidé, a v jejich hrudích bijí ta samá krásná srdce, která jim umožňují prožívat své životy. Kdo jsem já, abych si jejich životy přivlastňoval? Kdo jsem já, abych soudil jejich jednání?
A hlavně...

Kdo jsem já, abych sám sobě bral to krásné, které ve mně bije?

Ano, ono to pláče.
Ano, ono to bolí.
Nesnesitelně.

Ale přesto!
To, co mnou cloumá, má svůj účel a dokonce ČAS. Stejně jako svíčka dohoří, i příčina mého psychického stavu jednou dohoří, a byl bych špatným člověkem, kdybych jednal proti přirozenosti, kdybych jednal pokrytecky a tuhle příčinu svého stavu třeba zničil tím, že jí odmítnu užívat toho, co jí bylo dáno někým jiným.


Neboť věz, že být člověkem, je krásné, ale mnohem krásnější je být tím, kdo nechává navzdory svému štěstí jiné žít tak, jak oni chtějí. Nesobecky, nepokrytecky. A i když si to uvědomíš a budeš na sebe pyšný, oproti Marku Aureliovi, který tvrdí, že taková pýcha na vlastní nesobeckost je neodpornější pýchou ze všech, si myslím, že vlastní uvědomění si své psychické síly a vyrovnanosti a odvahy snášet takovou bolest, je krásným pocitem, na kterým se člověk může stát závislým.

A šířit potom takové štěstí dál jen proto, aby on sám byl šťastný.

To je krásné, nemyslíš?






Co se tvýho textu týče, osobně si myslím, že má potenciál. Vyrostl's. Jsi nyní ve fázi, kdy si uvědomuješ sílu detailu a snažíš se ty detaily popsat, což momentálně vede k tomu, že jsi až příliš popisný, příliš maluješ.

Kundera je pro mě totéž, až příliš hňácá spousty věcí dohromady, a přitom zazdívá myšlenku svého díla. Proto má Kundera ostatně tolik fanoušků, protože všichni vidí v jeho dílech různé věci.
Kafka, ten je ještě větší bomba, protože ten základní osu příběh - postavy obalil tolika osobníma zážitkama, že v nich dodnes čtenáři hledají smysl a nacházejí jich miliony.

Naopak takovej Ivan Klíma, ten stvořil krásnou knihu tím, že nebyl příliš popisný. Je tak slavný jako Kundera nebo Kafka? Není, protože jeho díla mají jen jednoho fanouška s jedním vysvětlením.

Ale tak jako tak je v maturitních otázkách vedle Kundery i Kafky. Cest, jak dosáhnout literárního vrcholu je několik, ale nikdy se nedosáhne literární dokonalosti.

Tím chci říct, že teď jsi ve fázi, kdy formuješ svůj vlastní styl, a proto ten text ještě není perfektní. Za rok za dva v něm najdeš miliony nedostatků, i když nakrásně teď se tváří, že už jej nikdy nepřekonáš.

Věř mi.

Buď pokorný, buď krásným člověkem, a společně s psychickým štěstím, kterého ti třeba Markus Aurelius pomůže dosáhnout (anebo třeba taky ne), dosáhneš i literárního štěstí.

Nech svíčku dohořet, na světě jsou miliony dalších svíček :)




A sorry, že jsem se tak rozepsal. Ale snad ti tohle moje zamyšlení nějak pomůže. Ty víš, že tě mám rád, viď?
 ze dne 15.03.2014, 20:34:40  
   Dandy518: "...teď se tváří, že už jej nikdy nepřekonáš."
Ale já již jej překonal.
Za rok se událo tolik věcí. Nevěřil bys, co všechno se mi přihodilo. Napsal jsem autobiografickou knihu mého života a spojil jej s tímhle příběhem. Nedoporučoval bych ti jej k přečtení, protože, jak říká Šíma redaktor: "Čím více se zabývám Tvou knihou, tím více mne děsí." Ale jestli si ji budeš chtít přečíst, pošlu ti ji. Avšak pak si nestěžuj, že jsem tě nevaroval.

Nejvíce mě potěšila tahle Šímova věta: "Podobně laděný příběh jsem už dlouho neviděl, vlastně si nepamatuju, že bych o něčem podobném četl či viděl (v podobně filmové adaptace).

Tohle jeho vyjádření už něco znamená, poněvadž Šíma toho tolik přečetl.
 Govrid 31.03.2013, 8:51:52 Odpovědět 
   Zdravím,

takže vylepšená verze... Napíšu, co mi tam trochu vadilo: Stále se snažíš o tu dekoraci. Chceš, aby popisů bylo co nejvíc... Ale někdy je méně hodně. Používáš ICH formu - jenže ty dekorativní popisy tomu srážejí body. (Dá se říct, že to vypráví on - určitě by mluvil tak krásně a ještě pod vlivem alkoholu? Jak bys to řekl ty sám?)

Děj samotný se mi líbil, není špatný a konec taky dobrý. Zkrátka, špatný to není - i když mi tam trochu scházelo, proč se do ní zamiloval. (To ji uviděl prvně a byla z toho láska? Jenže on miloval i její duši - takže kvůli tomu jak se k němu chovala?) Osobně uvěřitelnost sebevraždy nesoudím, protože já bych se tak nezachoval, ale ostatní možná jo...

P.S. Nic si z toho nedělej, špatný to nebylo a číst se to taky dalo...

Govrid
 ze dne 31.03.2013, 12:27:19  
   Dandy518: Děkuji za přečtení, Govride. Pokusím se držet tvých rad v příští próze.
Argumentovat co mě vedlo k tomu, aby se hrdina nezmínil, proč se do ní zamiloval, máš v mém komentáři na první Šímovo hodnocení.
 Šíma 30.03.2013, 13:19:47 Odpovědět 
   Zdraví šíma čtenář.

Dandy, pozor na "vyjeté koleje", ono se z nich špatně vyjíždí! Líbil se mi konec, od toho telefonátu policisty s tou ženou, i ta momentka na zastávce (se vším tím šrumcem), mělo to jistou autenticitu (bože to je slovo), prostě to vypadalo uvěřitelně. Pozor však na onu zmiňovanou "korespondenci", aby to krapet nedřelo.

Jen ten "původní text" by to chtělo ještě dopilovat. A pozor na šotky. Ať už jde o překlepy a nedoklepy, tak chybějící interpunkci či neukončenou přímou řeč. Ať se daří.

(tolik šímovo "druhé já")

P.S. Dal bych Ti "jedničku" za to, co se mi v textu líbilo, to ostatní je na dvě až tři, takže ve výsledku něco mezi jedničkou a dvojkou. Jenže, šíma čtenář může být "méně" přísný, nehledě na fakt, že každá snaha se cení. Tak bojuj dál! ;-)
 ze dne 31.03.2013, 12:04:49  
   Dandy518: Brzy se pustím do korekce, poněvadž 4. duben se nevyhnutelně blíží.
 Šíma 30.03.2013, 12:43:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Textík jsem si zamluvil, omlouvám se za jeho "pozdější publikaci". ;-)

Nuže vzhůru dolů. Začnu vypisovat své postřehy s postupujícím textem, bude to jednodušší, ať se v tom náhodou neztratíme. Textík jsem už jednou proletěl, teď se dáme do podrobnějšího pročítání. Obecně: práce se zdá být lepší než ta předchozí (viz text se stejným nadpisem i obsahem). Ano, vždy je co zlepšovat, nesmíme však usnout na vavřínech. I přes onu "určitou" snahu, pořád je zde vidět "starý Dandy" (vím to - zlozvyků se člověk jen těžko zbavuje, také mám jeden, pořád všude strkám ty své vykřičníky!!!). Takže vím, o čem píšu.

Popisy: ne každý píše jako Balzac a libuje si v moři popisů a detailů, kterými se musí čtenář prokousávat. Popisy by měly být k věci a co nejlépe (a nejpřiléhavěji) zpracovány a dodány (přímo naservírovány) čtenáři, aby nejen neodváděly čtenářovu pozornost, ale pomáhaly posunovat děj příběhu vpřed. Z této verze je vidět (stále) Tvou snahu vše vysvětlovat, či dodávat textu jakýsi (až přehnaně) "vyšperkovaný" ráz.

Co se od autora očekává? Že si najde svůj styl a ten si "patřičně" vypiluje... Jop, je to cesta dlouhá a trnitá, někteří se drží jen svého kopyta a jiní experimentují. Ti, kteří mají ještě nepříliš "vypsanou ruku", těm bych radil stále cvičit a držet se zatím víceméně toho, co jim jde nejlépe... Přistihl jsem se, že zevšeobecňuju, hm... Ono, když se otočím a pohlédnu na Tvé již publikované texty, je zde vidět pokrok a snaha něco se svými texty udělat, takže neusínej na vavřínech a stále na sobě pracuj!

Ony Ti ty múzy (holky jedny přelétavý) nedají nic zadarmo!

Příklad:

-- Sedím mlčky na zchátralé lavičce opuštěné zastávky, když tu se přese mě přežene studený vítr. Rozčechrá mi tmavě hnědé mastnotou slepené vlasy a se syčením se pak ztrácí mezi kmeny listnatého lesa. -- Sedím mlčky na zchátralé lavičce opuštěné zastávky, když tu se okolo mne přežene studený vítr. Rozčechrá mi mastnotou slepené vlasy a zmizí mezi stromy nedalekého listnatého lesa.

(Je hrdina duchem, že se přežene skrze něj? Občas je méně více, pokud je důležité, jaké měl vlasy a co ten vítr vlastně prováděl a jakým způsobem.)

Slovosled a stylistika: tady je každá rada drahá. Hodně čti. Pomůže to nejen Tvé slovní zásobě, ale uvidíš, jak pracují a jak "lepí" text druzí (autoři). Čti a piš. Piš a čti. Pak si zkus svůj text přečíst nahlas. Jak Ti zní? I prozaický text by měl mít svůj rytmus. Neměl by mít v sobě jakékoliv "falešné tóny". Pokud to Ty sám nepoznáš, pomůže Ti betareader.

Příklad:

-- Třesou se mi kolena, proto je přimknu k sobě. Vzhlédnu k obloze vymetené bez mráčků. Nade mnou svítí kotouč měsíce stejně jasně, jako tisíce hvězd, které jej obklopují. Žádný smog je nezastírá. Dneska jsem ale nepřišel obdivovat úkazy nebes, a tudíž odvrátím pohled. -- Třesou se mi kolena, proto je přimknu k sobě. Vzhlédnu k bezmračné obloze. Nad hlavou mi září měsíční kotouč spolu s tisícem hvězd. Žádný smog je nezastírá. Nebe je až křišťálově čisté. Dnes mne však toto divadlo nezajímá a odvracím zrak.

Obsahová stránka věci: o čem chceš psát? Jak má vypadat Tvé slovní vyjádření toho, co vidíš svým vnitřním hlasem?

Ono to hodně souvisí se stylem a slovosledem. Jak nejlépe popsat to, co se popsat takřka nedá? Slovy! Chce to hodně
cviku a trápení, ale časem budeš psát se stejnou lehkostí, jako jiní vypsaní autoři. Je to jako "s veslováním". Než Ti ona pomyslná vesla padnou do ruky a Ty budeš vědět, jak je "řádně uchopit" a jak je správně (v jakém úhlu a v jakém rytmu) nořit do vody, pěkně se nadřeš, než svou prozaickou bárku posuneš vpřed. Čím více však budeš trénovat, tím lehčeji ji budeš posouvat po onom nekonečném moři autorské fantazie.

Příklad:

-- Přihnu si z absintu a jako horký oheň se mi rozlije do žil, konečně pocítím blahodárný účinek. Pozvolna získávám na kuráži, kterou nutně potřebuji. -- Přihnu si z flašky. Absint se mi jako oheň rozlije do žil. Pozvolna získávám na kuráži, kterou nutně potřebuji.

Když dumám nad tím, jak k sobě skládáš jednotlivá slůvka a slovní spojení, snažím se pochopit, jakým způsobem uvažuješ. Každý z nás to má v hlavě zařízeno jinak. Myslí jinak a vidí svět okolo také jinak. Proto se tak od sebe (hezky) lišíme. A vlastně i naši hrdinové pak myslí zcela (jim) "originálním způsobem" - doslova jediněčně. Teď jsem odběhl od počáteční myšlenky. Níže Ti vypíšu dva odstavce, ve kterých mi to drhne, zatímco odstavec výše se mi líbil. Máme tu vedle sebe postavené "dva zcela rozdílné světy" (dvě vlastní formy zpracování textu - myšlenek a obrazů). Připadá mi, žes vzal určité pasáže (aniž bys je také ještě dopiloval) a vložil je do své opravené verze. K tomu "dobrému" jsi přidal i to "méně dobré", celek se zdá být pak jistým způsobem "nekonzistentní", jakoby nepasoval k sobě. Máme tu pasáže, které jsou víceméně dobré a vedle nich pak pasáže, které jsou již poněkud slabší.

Příklad:

Láska, štěstí, sláva, peníze a v neposlední řadě zdraví. Pět faktorů, bez kterých by byl život pouze přežíváním.

Fungují jako zprostředkovatel takřka neomezeně spokojené existence, ale já moc dobře vím, že občas v životě chceme víc, než můžeme dostat.

Ještě donedávna jsem byl zdravý. Cítil jsem se skvěle, jako by každý den byl posvícení. Všechno krásně vycházelo, až do té doby, než selhal jeden z faktorů a nastálo to nabouralo můj životní systém

(konec citace)

Pokud bych mohl citovat své druhé já, napsal bych toto: "O čem to, sakraprácedoprdele, píše?" Omlouvám se za onu
krapet pejorativní vsuvku mého druhého já, ale pozastavme se nad těmito dvěma souvětími, které jsou zároveň i samostatnými odstavci. Jako čtenář toto chápu, ale proč to píšeš tak "krkolomně"? Nač ta "odborná" forma? Faktor sem a faktor tam... Náš hrdina je zdrcen osudem, protože se mu nedaří. Dejme tomu, že: jej opustila láska, není slavný, nemá peníze a se zdravím to taky u něj jde z kopce. Proč pak ono sáhodlouhé vysvětlování? Zkus to napsat jinak a rovnou vrazit do jediného odstavce (a to takovou formou, která čtenáře osloví a bude jim bližší).

-- pět faktorů -- ???

-- Každý den byl posvícení. -- (krapet nevhodné užití přísloví)

-- žívotní systém -- ???

(Mezi námi, svému druhému já se vážně nedivím a to se snažím být nad věcí a dívat se s určitým nadhledem.)

Opravdu zkus po sobě své texty řádně číst. Zkus se na ně podívat "jinýma očima" (jako když čteš dílko jiného autora). A popřemýšlej u toho, co bys napsal lépe, jinak.

Příklad:

Život začal jít pěkně z kopce a nepamatuju se, že bych zažíval horší duševní stavy. Všechno v okamžiku přestalo mít
svůj smysl.

(Ano, na první pohled nejde o špatný text, ale popřemýšlej nad vlastním vyjádřením - našeho hrdiny. Čí život? Duševní stavy lze pochopit. Možná bych vypustil i slůvko "svůj".)

U minulého textu Ti byly vytýkány odstavce, zde se mi zdá, že je jich až příliš (nejspíše pomůže pohled více čtenářů, nerad bych Ti jakýmkoliv způsobem "škodil", ale nakonec, jde přeci jen o můj osobní názor). Chce to se podívat na text krapet "z výšky" a posoudit, co patří k sobě a co již do nového odstavce.

Příklad:

Dennodenně jsem navštěvoval knajpy a utápěl svůj nesmírný žal v tvrdém alkoholu. Do práce jsem přestal chodit a brzy mě stihla výpověď. Rodina a přátelé jako by pro mě neexistovali. Snažili se mi podat pomocnou ruku, ale já byl příliš zkroušený a choval se k nim velmi ošklivě. Po čase jsem přišel na buben a ztratil jsem i domov.

Ze vzorného člověka se stal notorik, který byl na samém dně svých možností.

Jediné co mi v životě ještě zbylo, byl můj absint. Lék, který nakrátko utiší snad každou bolest.

(Zkus text dopilovat a slepit - třeba i do jednoho odstavce. Ona přílišná rozsekanost může textu spíše naopak škodit. Chce to mít určitý cit na to, co dát do stávajícího a co již do nového odstavce. Kupříkladu podle myšlenky, popisů, nebo děje, popřípadě i střídání popisného textu s dialogy. Nejlepší bude, když projdeš nějaké své oblíbené knihy a podíváš se, co v nich páchají druzí autoři. Ono to totiž nejde jen tak - jednoduše - vysvětlit.)

Další věcí, nad kterou jsem se pozastavil, je střídání času ve Tvé vyprávějící lince. Tu je text veden v minulém čase a tu v přítomném. Kdybych vypsal příklady, můj komentář by se pěkně natáhl. Chce to si více hlídat onu pomyslnou osnovu a stále mít na paměti, "v jakém čase" chceš svůj příběh vyprávět (v přítomném - tady a teď, nebo minulém - co se stalo a průběžně dějě, je to však minulostí). Samozřejmě, že lze do vyprávění vrazit všechny časy (minulý, přítomný a budoucí), ale musí to mít určitou formu a také to musí "logicky" pasovat k sobě.

Když tak pročítám Tvůj text, myslím na to, a v duchu se i ptá: Co je důležité? (Právě tady a teď v tom či onom odstavci? Co je pro samotný příběh přínosem a co mu naopak škodí? Jako bych místy viděl určitý nesoulad a snahu psát jinak, než jsi zvyklý. Ne, nejde mi o to, že bys neměl i nadále zkoušet psát "jiným způsobem", ale občas tato snaha vyznívá až komicky - jako pěst na koko. Pozor také na již (výše) zmiňované vysvětlování - zase jsi k tomuto sklouzl a mnohdy je naopak méně více, nežli více.

Příklad:

„Jste překrásná, má paní,“ znova se jí zahledím do modrých kukadel, které ve tmě září a odzbrojen jejím sex-appealem nenacházím další slova. Jsou jako studánky. Hluboké a temné, skýtající mnohá tajemství. V životě jsem podobné nespatřil. Dlouhé vlasy barvy obilí s ofinkou má spletené do francouzského copu, takže jí těsně přiléhá k hlavě. Drobný nos a hebké plné rty dokresluje oválný obličej a sametová pleť. Sjedu zrakem níž a upřu pohled na její dlouhé nohy s pěkně pevnými stehny v průsvitných bílých krajkových legínách.

(Toto může doslova odradit od čtení. Celek vyznívá uměle, nedotaženě, ukecaně. Ano, jde sice o "Tvůj pohled na věc", ale musíš také brát v potaz, že budou Tvůj text číst i další čtenáři a oni "nevidí to, co ty" a na ně bude tento text působit jinak.)

Dialog 1: proč se náš hrdina rozhodl zemřít? Opustila jej? On opustil ji? Nebyli si souzeni? Mi onen rozhovor tak trochu připomíná dialog z nějaké telenovely (viz přílišný důraz na onu pocitovou stránku, přestože jde zcela jistě o "srdeční záležitost"). Nějak si to nedovedu představit. Dobře, nedali se dohromady a co? Copak už nebyla v životě Tvé postavy žádná další - jiná - žena či dívka? Uvěřitelnost. Nemám však na mysli ono blouznění před smrtí (viz návštěva popisované bytosti ženského pohlaví), ale způsob, jakým předkládáš čtenářům nejen vzpomínky, ale i pocity, které vyplývají z onoho vzpomínání na bytost, kterou měl náš hrdina rád (dívku z masa a kostí, kterou díky vlastní zbabělosti nechal). Kdyby mu zahla, nebo se na něj vykašlala, pochopil bych to. Ale on udělá "šlechetný skutek" a pak toho lituje takovým způsobem, že bez ní nemůže žít. Souhlasím, že stát se může cokoliv, ale takto?

Dialog 2: tento rozhovor se již více blíží realitě (jako bys to nebyl Ty). Ano, dodává celému vyprávění krapet jiný rozměr (z pohledu ženy, která hrdinu kdysi učila ve škole a z pohledu policisty, který podobné problémy řeší dnes a denně). Teď mne napadá, že vlastně pomalu začínáš "dokopávat" své čtenáře k určitému pochopení.

Závěr: zde vypadá text o poznání lépe, ale i tak se v této pasáži (opět) vrácíš ke svému "zažitému stylu" (nevysvětlovat!!!). Piš vše tak, jak to vidíš, co na tom, že nebudou vždy detaily dostatečně vypsané? Napiš jen to nejdůležitější, třeba i s oním příslovečným smyslem pro detail, ale nevysvětluj. Vypadá to pak "hrozně". Čtenář má také vlastní hlavu a co takhle zabrnkat na notu jeho představivosti???

Hodně se mi líbí poslední věta o rychlíku, je to taková zajímavá tečka, prostě najednou se kolem prořítí vlak. Toto sdělení nemá valný význam, ale dotváří atmosféru, jako by se zdálo, že se čas na okamžik zastavil, ale je to jen klam, protože dál plyne svým zažitým tempem.

Tady mi to nesedí (viz jména postav), může to být zavádějící:

Daniel Novák
Chtěl bych se s ní rozloučit osobně, ale bojím se, že bych to nezvládl, navíc by se snažila moje úmysly překazit. Alespoň mé lásce předejte zprávu, kterou mám v pravé kapse džín, jako formu rozloučení. Nechci, aby mě takhle viděla, zakryjte moje tělo, prosím, až přijede.
Ivana Králová, telefonní číslo: +420 159 574 487

(kdo komu píše)

Když jsem u dopisu na rozloučenou, sázel bych na určitou naivitu hlavního hrdiny. Naivitu a nezralost, díky čemuž také zaplatil svým životem. Zbytečná smrt. Možná má celý příběh ještě jiný smysl a rozměr. Nemůžeme za rozhodnutí a činy druhých lidí, byť (třeba i) trpí tou či onou nemocí (nechci napsat úchylkou). Ale to již nechám na posouzení dalším čtenářům.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Daniel Novák, posedlý gerontofilí -- gerontofilií

Jinak jsem práci šotků nevypisoval. Myslel jsem na délku komentáře, ono se toho určitě chytí někdo z kolegů čtenářů! ;-)
 ze dne 31.03.2013, 11:56:35  
   Dandy518: Ahoj,
Nejprve bych chtěl poděkovat za zveřejnění příběhu. Taky ti děkuji, že sis s hodnocením dal práci.
Chyby, na které jsi mě upozornil samozřejmě opravím a jsem vděčný za to, že si mi nenapsal u těch závažnějších problémů příklady, jak by to podle tebe vypadalo líp. Chci si na to přijít sám, a takhle bych ty rady z tvého hodnocení jen zkopíroval.

Dialog 1: Možná se to chce nad povídkou víc zamyslet, abys pochopil důvod hrdinovi smrti. Napoví tomu odstavec číslo třináct a vzhled ženy, kterou miloval. Poslední nápovědou je Danielova gerontofilie. Ona je člověk o dvě generace straší, a proto je jasné, že mají každý svůj život. Důvod proč se do ní zamiloval je její krása a vlastnosti, které jsem ale nemohl zveřejnit, protože, jak už hrdina říkal, je jich zatraceně moc a povídka by tím pádem nabyla o další tři stránky.
 ze dne 30.03.2013, 12:47:29  
   Šíma: Oprava: co vidíš svým vnitřním hlasem - zrakem

Krucipísek! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Jacob liam
(26.11.2020, 06:50)
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 10...
Anne Leyyd
Proč zemřeli? T...
guru
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

MOMENTKY
Literaturista
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr