obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915205 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388991 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Skleněné střevíčky ::

 autor Doll publikováno: 03.04.2013, 14:51  
Černá hororová parodie na pohádky bratří Grimmů.
 

Skleněné střevíčky

Inspirací jsou Popelka, Sněhurka a Červená Karkulka. Pokusila jsem se přepsat některé ze svých oblíbených pohádek do své vlastní pozměněné verze, abych potvrdila to, co tvrdí mimo jiné i Stephen King:

Všechny pohádky jsou horory!

Říkali jí Popelka, ale ve skutečnosti se tak nejmenovala. Když byla ještě malá holčička, zemřela jí matka a ovdovělý otec se podruhé oženil s tou nejhorší ženou, na jakou mohl narazit. Svého prvního muže prý utýrala k smrti, alespoň se to tak říkalo a bylo velice snadné tomu uvěřit. Popelka věděla, že je to zlá čarodějnice a že jí slouží ty nejohavnější věci, co si lze vůbec představit. Z tatínka se rychle stala na slovo poslušná chodící mrtvola…
Panovačná ježibaba ho proměnila v uslintaného, servilního otroka a z Popelky udělala odpudivou služku. Nosila hnusné obnošené oblečení, obstarávala veškerou práci i celý obrovský dům a každou noc spávala na špinavé zemi v černé kuchyni u začouzených kamen. Už si ani nedokázala vzpomenout, kdy naposledy slyšela něco jiného, kromě toho nesnesitelného ječení…
„Popelko! Pojď sem! Tak kde je ta malá mrcha!?“
Popelka, jata neblahou předtuchou, upustila rozježené koště a vyrazila za hysterickým hlasem nevlastní matky. Schylovalo se k bouři. Tatínek po ní vrhnul vyděšený pohled a mimoděk si mnul oteklé prsty, kde ještě nestihly zmizel narudlé stopy po tuhé rákosce. Macecha se výhružně tyčila vprostřed zpřeházeného pokoje, napůl oblečená do nádherných hedvábných šatů, které jí spadaly až k obtloustlým kotníkům. Zanedbané děvče ve špinavých šatech s otrhanou zástěrou vedle ní vyhlíželo věru prapodivně…
„Zavaž mi ty tkanice!“ křikla na ni macecha.
Popelka se snažila se všech sil, ale ani při nejlepší vůli nedokázala splnit její panovačně pronesené přání. Pevně vyztužený živůtek byl tak úzký, že se stěží vůbec vešel na macešino objemné tělo. Každou chvíli hrozilo, že když trochu silněji zatáhne, to celé se rozpárá.
„Vždyť to nejde!“
„Nejde to! A proč!?“
Popelka si netroufla nijak odpovědět. Čarodějnice byla ve tváři rudá vzteky. Její soukromé komnaty skýtaly obraz zkázy: Všude se válelo samé zmačkané ošacení, malé lahvičky z nejrůznějšími líčidly a bylo téměř nemožné nezakopnout o měkké závěje drahocenných látek. Vyrabované almary smutně shlížely na prázdné zásuvky, ležící bez ladu a skladu rozházené po zavalené podlaze. Popelka zpozorovala, že všechno, co tak pracně vyžehlila, vyspravila a tolik večerů pečlivě přešívala, přišlo totálně vniveč. Náročné přípravy na ples zabraly několik týdnů a nebylo divu, že už ztrácela trpělivost…
„Protože tvůj otec dal ušít špatné šaty! Je stejně tupý jako ty! Má v hlavě tak akorát hroudu hnoje!“ vyprskla macecha.
„Ale vždyť vy sama jste si ty šaty poručila,“ vykoktal popelčin tatínek.
„Myslíš si, že v něčem takovém můžu přijít na ples!?“ obořila se macecha na manžela, který se jí nikdy neodvážil odporovat. „V takových hnusných hadrech!“
Nevlastní dcera se nepozorovaně vyplížila z místnosti, zatímco macecha si vylévala zlost na chudákovi tatínkovi. Hned za rohem narazila na své nevlastní sestry. Obě byly rozmazlené až hrůza a právě probíraly dnešní večer:
„Určitě tam uvidíme prince,“ libovala si prostřední sestra, když se soukala do nadýchané dvojvrstvé spodničky.
„Jsem zvědavá, jestli je skutečně tak krásný, jak všichni říkají,“ podivovala se starší dcera a nepřítomně si natáčela zbloudilý pramen lesklých vlasů na prst.
„Prý má na plese slavnostně představit svou snoubenku!“
„On je zasnoubený? Myslela jsem, že nevěstu si má vybrat teprve na tom plese,“ vydechla zklamaně starší sestra, jako by si sama dělala chutě na královský titul.
„Tak to jsi nejspíš slyšela něco jiného, než já,“ pravila povýšeně prostřední sestra. „Já vím určitě, že princ je zasnoubený s dcerou vévodkyně.“
„Kdo ti to řekl?“ vyzvídala závistivě ta starší.
„To ti nepovím,“ odbyla ji prostřední ne bez jistého zadostiučinění a obrátila se k ní zády, aby se mohla lépe shlížet ve vysokém vyřezávaném zrcadle. „Pamatuj si, že o všech nejdůležitějších záležitostech vím vždycky jenom já!“
Straší dcera si zlostně vytrhla dlouhou jehlici z pečivě vyčesaných vlasů a vzápětí tiše zaklela, když se jí zhroutila celá hora těch nejněžnějších lokýnek. Strávila nad nimi celičký den a teď bylo všechno během jednoho okamžiku totálně zničené. Její neposlušné vlasy už se pravděpodobně nedají znovu zkrotit. Popelka poznala, že je nejvyšší čas klidit se z cesty…

***

Přišel vlahý večer, předzvěst posledních dní pozdního léta. Stále lehce rozmrzelá macecha se svými rozhašteřenými dětmi se právě chystala k odchodu. Ani jedna ze sester sice nebyla příliš pohledná, ale drahá roucha – speciálně ušitá pro tuto neopakovatelnou příležitost - doplněná oslnivými šperky dovedla hotové divy. Dlouhé lokny jim spadaly na odhalená ramena, přes splývavé světlé šaty byly vyšity zlatou nití krásné květinové girlandy. Malé korunky ze stříbrných lístečků korunovaly hlavu každé z nich.
Obě se doslova vykoupaly v jakémsi pronikavém parfému, straší si vybrala tradiční karafiáty coby symbol nové lásky, prostřední naproti tomu zvolila něžnou vůni bílých lilií. Její volba byla o to překvapivější, že byly většinou považovány za zasvěcené předčasné smrti v mládí…
Stará čarodějnice, přepychově vystrojená v těžkém tmavém brokátu, je zálibně pozorovala. Jistě si dělala zálusk na to, že některá z nich padne do oka bohatým dvořanům, či dokonce samotnému princi! Před odjezdem na dlouho očekávaný bál je nikdo nevyprovázel, pouze venku se dalo zaslechnout neklidné zafrkání některého z koní, co byli zapřažení v objednaném kočáru. Služebnictvo macecha už předčasem propustila, nač by jí také bylo, když mohla všechnu práci tak příhodně naložit na nevlastní dceru.
„Nemohla bych se taky podívat na ples?“ žadonila Popelka. „Alespoň jak přijíždí panstvo. Mohla bych vám třeba nosit vlečku, aby nespadla do bláta.“
„Ty? To určitě!“ pravila straší dcera navýsost afektovaným tónem, který skvěle ladil s jejím přehnaným líčením. „Ostatní dámy mají mnohem lepší služky. Nechceme na plese žádnou ostudu.“
„Mamá, zakažte jí to!“ vypískla ta prostřední a zlostně si dupla nohou v tenounké punčoše. „Taková šereda by nám udělala hroznou hanbu.“
„Máš pravdu, miláčku,“ zavrněla macecha. Pak se obrátila k Popelce a přikázala: „Než se vrátíme zpátky, musíš se postarat o dům. Uklidíš všechnu tu spoušť nahoře. A jestli mi zničíš nějaký vzácný oděv, skončíš stejně jako tvůj otec!“
Jakmile to dořekla, ona i její dvě dcery propukly vysokým smíchem. Popekla nevěděla, co je tak pobavilo, ale měla z toho špatný pocit. Ledové trylky ztichly, až když za nimi zapadly těžké vstupní dveře. Vyklonila se z okna a sledovala, jak jim cizí lokaj pomáhá nastoupit do velkého kočáru vyloženého měkkými poduškami. Až zmizel za ohybem cesty, Popelka se zklamaně rozplakala…
Tolik by se chtěla podívat na ples!
Narovnala se, protože v její hlavě vzklíčil odvážný plán. Musela si pospíšit. Otřela si uslzené cípem potrhané zástěry. Ani okamžik nesměl přijít nazmar! Celá rozrušená vtrhla do dámských komnat a začala se přehrabovat v rozházeném oblečení. Pohled jí padl na ty plesové šaty, které předtím přivezl otec a macecha ho přísně potrestala, protože jí byly příliš malé a podle svých slov v nich vypadala příšerně tlustá. Ležely nedbale pohozené až na samém dně rozměrného šatníku. Macecha se je ani neobtěžovala pořádně složit. Jemná látka v barvě zralých třešní se bohatě vlnila okolo kotníků. Propadlý živůtek olemovaný bílou flanderskou krajkou vyhlížel překvapivě pohodlně…
Padly jí, jako by na ni byly ušité. Strhla si z hlavy šedivý šátek a pečlivě si učesala rozcuchané vlasy. Až na samém dně macešiny obrovské šatny objevila velikou truhlu, celičkou vyrobenou z toho nejčistšího skla. Byla až po okraj plná těch nejkrásnějších červených jablíček, jaká kdy v životě viděla. Už od pohledu ji na ně přepadla neodbytná chuť. Podivila se ještě více, když uviděla půvabné skleněné střevíce, co se povalovaly po zemi jako nějaké staré škrpály. Byly jí sice o něco větší, ale chodit se v nich dalo…
„Popelko! POPELKO!“
Strnula, když ji vyrušil hlasitý zvuk. Zněl jako bušení na dveře. Sotva stihla popadnout jedno obzvlášť pěkné jablko. Bleskově svůj sladký úlovek ukryla do zřasené róby a rychle vyběhla ze zakázané komnaty. Opatrně přistoupila k dubovému zábradlí a se staženým žaludkem shlédla dolů do haly. Nikde nikdo. V duchu si vyčinila za svou hloupost. Macecha se sestrami by se přece nemohly vrátit tak brzo! Vždyť sotva odjely! Už se chtěla vrátit zpátky, když vtom se bušení ozvalo znovu. Přicházelo ze zamčeného sklepa…
„Popelko! Jsi tam? Pusť mě!“
Následovala zoufalý hlas, co opakovaně volal její nepěknou přezdívku. Původně ji vymyslela macešina mladší dcera časem se tak vžila, že už jí nikdo neřekl jinak. Popelka hbitě seběhla po ošlapaných schodech. Mezi všemožným neřádem rozeznala červotočem prožraná vrátka, odkud vycházelo hlasité volání. Někdo byl už bůhvíjak dlouho zavřený ve špinavém přístěnku…
„Tati!?“ vyhrkla překvapeně, když skrz nepravidelné mezery mezi tlustými laťkami spatřila jeho umazanou tvář.
„Musel jsem klečet na uhlí,“ vysvětlil otec a ani nemusel dodávat, kdo ho k tomu donutil. „Co to máš proboha na sobě? Odemkni ty dveře!“
„Pustím tě věn, když slíbíš, že to nikomu neřekneš!“ navrhla Popelka. „A poklidíš místo mě dům, až budu pryč.“
„Ty chceš jít na ples!?“ zděsil se otec.
„Nesmíš jí to prozradit. Ani těm dvěma!“
„Popelko! Co když tě pozná?“
„Nepozná, budu mít masku,“ ujistila jej a mimoděk pohladila jemnou sametovou škrabošku, kterou duchapřítomně odcizila z macešina přecpaného prádelníku.
„A co ty šaty?“ namítal otec a úzkostlivě mžikal zakalenýma očima. Odvykl světlu.
„To je jedno, budu si na ni dávat pozor,“ mávla rukou.
„Zabije nás oba!“
„Nezabije! Kdo by po ní uklízel a vyvářel jí než já a koho by mohla mlátit a sekýrovat než tebe?“
Otec cosi rozpačitě zamumlal, že mu ani pořádně nerozuměla. Nedělala si žádné iluze, že by se za sebe mohl stydět, protože vychytralá čarodějnice mu už dávno vykopala z hlavy mimo jiné i samotný mozek. Popelka odemkla ztrouchnivělá vrata a pomohla mu vylézt ven. Sotva se držel na zdřevěnělých nohou. Přístěnek na uhlí byl tak nízký, že se v něm nemohl ani pořádně pohnout.
„Nezapomeň, co jsi slíbil. Vrátím se do půlnoci.“
„Jsi hloupá holka!“ lamentoval osvobozený otec, ale Popelka už byla dávno pryč…

***

Za zámeckými okny se shlukovaly noční stíny, dovnitř se ovšem žádný z nich neodvážil. Nic z říše šera by nemělo ani nejmenší naději přežít uprostřed oslňující záře, hlučné zábavy a chaotického mumraje slavnostně vystrojené smetánky…
Ve velké hale planuly stovky křišťálových lustrů, zavěšených tak vysoko u bohatě štukovaného stropu, aby z nich pokud možno neskapávalo co nejméně horkého vosku. Hukot konverzace místy téměř přehlušoval táhlou hudbu. Sály letního paláce byly přeplněné až k prasknutí. Každý, kdo ve městě něco znamenal, se prostě musel přijít podívat na překrásný ples…
Popelka byla jako u vytržení. Štěstí jí po cestě přálo, podařilo se jí nasednout dozadu k zavazadlům na jeden cizí kočár. Pohodlně ji dovezl až k slavnostně vyzdobenému zámku aniž by kdokoli z cestujících uvnitř v nejmenším tušil, že mají černého pasažéra. Seskočila z něj těsně před tím, než vjel na zašlými mozaikami vydlážděné nádvoří. Zprvu se docela bála, že ji rovnou vyhodí, když přišla bez pozvánky.
Ale žádných pozvánek nebylo třeba. Úslužní lokajové u bran se jí jen krátce uklonili, když kolem nich spěšně cupitala pár kroků za nějakou nevšímavou kněžnou a jejím početným doprovodem. Snadno se vmísila tam, kde neměla co dělat. Možná na první pohled působila jako jedna z nich. Nikdo si jí ani nevšiml…
Nyní se nenápadně krčila na kraji jasně osvětlené haly, příliš ohromená na to, aby se pokoušela proniknou do středu dění. Před chviličkou zaslechla jednu dívku ve společnosti svých přátel říkat, že v královské kuchyni prý připravili velký pětipatrový dort s marcipánovými figurkami oslavence a jeho urozené rodiny. Každý z hostů měl podle ní v závěru večera dostat vlastní kousek na památku. Snášel se na ni lehký zlatý déšť, ve vzduchu pluly lesklé útržky z rozsypaných konfet. Popelka měla chuť se bezstarostně rozesmát. Jako v tom nejbláznivějším snu…
… nebo v té nejdivočejší noční můře. Z opačné strany rozlehlého sálu se valila rozšklebená čarodějnice, navzdory svému pokročilému věku odvážně vystrojená jako nějaká mladice. Táhla s sebou elegantně oblečeného dvořana, který mohl být nejméně o polovinu mladší než ona. Ta stará ochechule se všelijak ksichtila, nebylo těžké uhodnout, že se s ním snaží flitrovat…
Chudák chlapec byl příliš zdvořilý na to, a by ji rázně odkázal do patřičných mezí, a tak byl odsouzen jen tiše trpět se strojeným úsměvem na rtech. Popelce čímsi mimoděk připomněl jejího utrápeného tatínka. V duchu zavelela k okamžitému ústupu. Upjatý komorník v napudrované paruce si teatrálně odkašlal. Několikrát zabušil holí o zem a oznámil znělým nosovým hlasem:
„Dámská volenka!“
To byla neopakovatelná příležitost, jak nenápadně uniknout z jejího dohledu. V sále to vřelo. Ctižádostivé dámy se doslova předháněly v tom, kdo uloví lepší kousek. Zoufalá Popelka hbitě skočila po nejbližší kořisti: Znuděný mladík postával blízko u dlouhé řady vysokých oken, odkud mohl nezúčastněně sledovat dění v sále. Tvářil se navýsost nepřístupně a jen občas upíjel cosi alkoholického z křehké sklenice na vysoké nožce…
„Zatančíte si se mnou, prosím?“
Kupodivu přikývnul a Popelka jej rychle popadla za ruku. Všimla si, že se na jeho ruce skvěl zlatý pečetní prsten s vyraženým erbem, jistě šlo o příslušníka nějakého starého šlechtického rodu. Odpluli do středu obrovské taneční haly a vzápětí zmizeli mezi ostatními páry. Popelka si až příliš pozdě uvědomila, že jí lakomá macecha nikdy nedovolila zúčastnit se žádné z četných tanečních lekcí, co štědře zaplatila svým vlastním dcerám, které se navzdory všemu pohybovaly stejně toporně jako pár zavalitých balvanů. Vždyť neznala taneční kroky! Totálně vypadla z rytmu a navíc nevěděla, kam má klást nohy.
„Prosím, promiňte mi to,“ omlouvala se rozčileně. „Já vlastně vůbec neumím tančit.“
„Z toho si nic nedělejte, já také nejsem příliš dobrý tanečník,“ odvětil mladý muž. „Před chvilkou jsem vám přece šlápl na nohu. Už potřetí!“
„Spíš jsme šlapali na nohy jeden druhému,“ připustila Popelka a oba se pousmáli té směšné situaci.
„To máte naprostou pravdu!“ připustil její tanečník. „Přiznám se vám, že tyhle bály nemám rád. Jsou nudné a navíc se mohou protáhnout třeba několik dní v kuse. Příšerná ztráta času!“
„Vážně?“
„Vskutku. Kdyby to bylo na mě, vůbec bych se jich neúčastnil. Ale má nastávající na tom trvala, stejně jako otec s matkou,“ bezradně pokrčil rameny. „Kdybych se ani neukázal na svých narozeninách, chápali by to tak, že záměrně zanedbávám své povinnosti.“
Zdrcená Popelka si teprve teď uvědomila, s kým že to tančí. Nemohl to být nikdo jiný, než samotný princ. Měl dnes dvacáté narozeniny. A měl dnes také slavnostně představit svou vznešenou snoubenku. A místo toho si nechal šlapat na nohy od ošklivé umouněné služky, která sem proklouzla bez dovolení a ani nevěděla, jak se má v takové společnosti chovat. Nemohl přejít její zaražený obličej…
„Nepoznala jste mne?“ nadzvedl tázavě obočí. „Ne? To je tuším poprvé, co se mi přihodilo něco podobného.“
Nevěděla, co na to říct. Zahanbená Popelka by se nejraději na místě propadla do země. Tak královský syn! A ona ho sama oslovila, mluvila s ním jako s nějakým obyčejným mezkem a ještě ke všemu si ho dovolila vyzvat k tanci! Princ si všiml jejích očividných rozpaků, ale neměl jí to za zlé:
„Nemusíte se omlouvat,“ řekl vlídným hlasem. „Nic se nestalo. Vy asi nejste zdejší, viďte?“
„Ne, to nejsem,“ zalhala Popelka, aniž by si narychlo vymyslela, odkud vlastně pochází. Princ se jí na to naštěstí ani nezeptal. Naposledy společně přetančili okolo celé místnosti. Dámská volenka skončila.
„Je tu hrozné horko. Už se mi nechce dál tančit. Pojďme na chvíli ven,“ navrhnul jí princ.
Odvedl Popelku na velkou terasu pod hvězdnatým nebem, odkud byl nádherný výhled do rozlehlých palácových zahrad. Zejména za jasných nocí to byla vskutku působivá podívaná, protože ztemnělá záplava bujné zeleně se rozlévala zdánlivě od obzoru k obzoru, kam až oko dohlédlo…
Dala se v ní jen tušit tajuplná loubí plná popínavých růží či stísněné prostory malebných altánků, kde se mohou setkávat ti, kdo si přejí alespoň na jednu noc zůstat utajeni před nepřejícím světem. Sladká vůně usínajících květin byla vskutku okouzlující, a přesto pod sebou skrývala cosi nesprávného, co jistě nepocházelo z říše víl…
…jako by na povrch prosakoval sliznatý jed zkapalněný v těch nejzavrženíhodnějších sklepeních žluklého těla syré země…
Stůl pokrytý čistě bílým ubrusem se prohýbal pod nejrůznějšími lahůdkami, co se dají jedním soustem spolknout v kratičkých přestávkách v tanečním pořádku. Mimo jiné zde leželo i lákavě upravené ovoce posypané lepivým cukrem či přelité sladkým sorbetem. I ten nejnáročnější mlsoun by si tu nepochybně přišel na své.
„Pomeranče! Ty jsem už nikdy nejedla od té doby, co jsem byla malá holka,“ zajásala Popelka, i když nepěkné myšlenky na její zmršené dětství v ní pokaždé vyvolávaly spíš trpký pláč. Přeplněné útočiště mrtvých můr a palčivých vzpomínek na to, co dávno není…
„Jen si poslužte,“ pobízel ji princ. „Dám vám pár zabalit s sebou.“
„To nejde.“
„Ale jde,“ mávl rukou. „Každý tu dostane nějakou výslužku.“
Popelka v rozpacích nevěděla, jak by poděkovala. To bylo poprvé za kolik let, co dostala nějaký - byť docela maličký - dáreček. Pak si vzpomněla, že má to krásně červené jablko, co uzmula z macešiny truhlice.
„Prosím, vezměte si tohle.“
Princ je milostivě přijal. Po jeho boku se náhle objevila vznosně kráčející dáma. Nebylo těžké uhodnout, že to není nikdo jiný, než jeho krásná snoubenka. Modré oči si Popelku zběžně přeměřily a pak se v nich mihl povýšený náznak přezíravého despektu. V útlých bílých prstech držela zlatem vyšívaný vějíř. Každé rychlé mávnutí napnuté látky připomínalo lehký úder motýlího křídla…
„Kde jsi byl? Nesmíš mě nechat čekat!“ pravila lítostivým hlasem.
„Tančil jsem s touto mladou dámou,“ vysvětlovat jí snoubenec.
„Ty moje ubožátko! Já vím, jak nesnášíš taneční kroky. Doufám, že jste ho moc netrápila,“ s posledními slovy se obrátila k Popelce. Z vadnoucích květů vetknutých ve zkadeřených vlasech již spadlo pár jemných plátků a ulpělo jí na bohatém hedvábném rouchu…
„Ale vůbec ne!“ uklidňoval ji princ. „Je velmi milá. Vyměnila si se mnou tohle jablíčko za pomeranč.“
Popelka se právě chystala omluvit a zanechat prince s budoucí manželkou o samotě, když v tom se spustil jakýsi hřmotný mechanismus kdesi vysoko ve věžích a začala odbíjet půlnoc. První úder jí připomněl, že ve vybrané společnosti nemá co dělat. Druhý úder jí oznámil, že čas právě vypršel. Třetí úder jí již nedával na výběr –
„Musím jít!“ vykřikla a aniž by cokoli vysvětlovala, rozběhla se pryč.
„Počkejte!“ volal za ní princ.
Ani se neohlédla. Sbíhala dolů z otevřené terasy po širokých schodech lemovaných tlustými kamennými sloupky. Na jednom z posledních schodů nešikovně klopýtla a jako zázrakem se jí podařilo udržet rovnováhu. Ze zvrtnuté nohy se jí vyzul skleněný střevíček. Zůstal ležet opuštěný na zrádném stupni, jeho očividná křehkost kontrastovala s tvrdou žulou až absurdním dojmem…
Nestarala o to, že běží bosá. Musel v tom být nějaký zvrhlý záměr starobylých lesních mocností, že ji strach z odhalení zahnal zrovna takovým nevhodným směrem. Když zbrkle vyrazila do rozkvetlých palácových zahrad, neměla ani nejmenší ponětí, že temný baldachýn divoce rostoucího stromoví bude pokračovat do nekonečna. Za nimi už není nic víc než hluboký, pustý prales…

***

Osudová půlnoc už dávno minula, všudypřítomná temnota ovšem stále neustupovala. Rozhlížela se okolo sebe a neviděla nic víc, než starobylé stromy, stovky, tisíce propletených stromů, odkud nebylo úniku…
Ale jak se sem vůbec dostala!? Pod nohama jí úpělo suché chrastí, cítila vtíravou vůni zaschlé smoly, co jako hustá krev kanula z nejedné rozšklebené rány ve vrásčité kůře lesních velikánů. Zabloudila ve starobylém hvozdu, který se majestátně rozpínal odnikud nikam…
Ztratila pojem o čase. Odkud přišla? Nevěděla, kudy kam. Dýchala těžký vzduch, skrz na skrz prosycený nočním chladem. Blahodárný sluneční svit se nevztahuje na letní noci, když všechny rozkvetlé louky i zelené lesy cele zaplaví ledová temnota…
Celá zadýchaná se musela na moment zastavit, zchvácená rychlou chůzí. Zoufale se rozhlížela ze strany na stranu, hledala vzdálený záblesk světla, teplý odlesk táborové ohně, senem vystlaný krmelec, prostě cokoli. Cokoli!
Najednou jí bylo špatně, strašně špatně. Podobně, jako se dělá z hladu. Toho si ostatně v životě užila víc než dost. Panický nával potlačovaného strachu jí prostupoval staženým jícnem, vzhůru až do krku, jako by se jí chtělo vyzvracet cosi shnilého -
Kde to jsem!?
Nedokázala rozpoznat, kterou stezkou prve přiklopýtala. Její naprostou neschopnost výtečně podtrhovalo to, že byla ještě ke všemu oblečená v jemné hedvábné róbě, která se zachytávala o každý kořen a už nyní vážně hrozilo, že skončí roztrhaná na cáry. V naprosté hrůze se rozběhla po kamenité pěšině plné nebezpečných výmolů. Musela se za každou cenu dostat ven! Chtělo se jí nahlas volat, ale měla příliš velký strach, aby ji někdo – spíš něco – neuslyšelo…
Popelka nechtěně vykřikla, když zakopla o povalený kmen. Propadla se do zrádného dolíku vystlaného spadaným jehličím. Mohlo by to být nějaké opuštěné doupě lesní zvěře. S tichým nářkem se vyhrabala nahoru. Něco se jí nezdálo. Z černé hlíny se linul odporný pach sedlé krve…
Možná, že krvácela ona sama. Snad se při pádu nějakým způsobem zranila, jenomže v tu chvíli by to už stejně ani nevnímala -
Pak to uviděla!
Měsíční světlo se škodolibě prodralo všemi skulinami skrz hustý příkrov provázaných větví a dopadlo na bledé tělíčko, trpně spočívající v provlhlé hlíně několik kroků před ní:
Ležela tam malá holčička v potrhané červené kapucce, přímo vprostřed té zarostlé stezky, jako by už bůhvíjak dlouho čekala, až nějaký zbloudilý poutník půjde kolem. Nehýbala se. Po sinalé tvářičce se plazily světlé vlásky slepené zaschlou krví. Popelka opatrně přišla blíž. Připadalo jí, že ji snad odněkud zná, ale v tu chvíli byla tak ochromená náhlou hrůzou, že nedokázala rozumně přemýšlet. Ubohá dívenka se zdála být víc mrtvá než živá. Vypadala jako zničená panenka, kterou rozbil nějaká zlý kluk…
Pár kroků.
Obezřetně se přibližovala k ležící holčičce. Jak hořce nyní litovala, že se jí vůbec podařilo vydrápat se ven z oné nehluboké jámy! Že se vůbec musela za každou cenu jít podívat na zakázaný ples, určený výhradně pro panstvo! Hrála si na něco lepšího a nakonec se dočkala pouze kyselého zklamání. Jak by mohla změnit svůj neveselý osud! Povzdechla si sama nad sebou. Když dozněl dlouhý šepot zbloudilého vánku v propletených větvích vysoko nad její hlavou, neslyšela nic víc, než vlastní zrychlený dech. A cosi smrtelně nebezpečného těsně vedle ní…
Mrtvé ticho roztříštil strašlivý řev naplněný tak nepředstavitelnou zlobou, že pouhý zvuk hrozil záhubou. Roztřesená Popelka začala ustupovat dozadu. Z nezbadatelné temnoty mezi mohutnými kmeny lesních velikánů se znovu ozvalo hrdelní zavrčení a ona zděšeně vykřikla. Ze zdivočelých křovisek se pomalu plížila bestiální věc, o jaké doposud slyšela pouze šeptem vyprávět ve strašidelných zkazkách z dob dávno minulých…
Vlkodlak!
Téměř se plazil po břiše, připraven každým okamžikem vyskočit z přikrčeného postoje a prokousnout jí šíleným strachem stažené hrdlo. Pronikavý pohled rudých vlčích očí se jí zařezával až do samé duše a umožnil jí na malý moment nedobrovolně nahlédnout tam, kde končí veškeré hranice mezi rozumným člověkem a zvráceným zvířetem. Rozzuřený vlkodlak se postavil na zadní a hrozivě rozevřel zkrvavenou mordu. Mezi ostrými tesáky uvízl barevný cár z rozedraných šatiček mrtvého děvčátka…
Určitě šlo navštívit nemocnou babičku, chtělo jí přinést nějaké dobroty, aby se brzy uzdravila. V proutěném košíčku mělo z domova přichystanou dobrou bábovku a láhev vína. Vzalo si na sebe červený pláštík a hezoučkou krajkovou čepičku té samé barvy, které se říkalo „karkulka“. Byla to i její komická přezdívka! Osamělá cesta k malé chaloupce s doškovou střechou ale vedla přes –
Popelka už nestihla dokončit nesouvislý sled svých myšlenek. Ta věc uvězněná v pozměněném těle obrovského vlka se pomalu plížila proti ní. Slyšela, jak pod mohutnými tlapami šustí seschlé listí. Donedávna se nedokázala ani pohnout, ale nyní se jí zmocnila slepá panika a s ohlušujícím výkřikem o pomoc vyrazila na opačnou stranu. Vřískala, až jí hlasivky div vynechávaly službu. Bezvýsledně. Nikdo ji nemohl slyšet, nikdo jí nemohl pomoct! Už brzy bude všechno nadobro skončí. Zbudou z ní jen do hola ohlodané kosti v nějakém vlčím brlohu…
Běžela o život.
Pomohlo jí jenom to, že nenásledovala holou cestu. Bezmyšlenkovitě vběhla do nekonečných trsů trnitých houštin. Byla malá a proto pro ni nepředstavovalo až takový problém jimi bez větší újmy rychle prokličkovat. Všude kolem ní svištěly nebezpečné odmrštěné větve. Některé nejspíš zranily i řvoucího vlkodlaka a to jí darovalo nepatrný náskok.
Neuvažovala, chtěla si jen zachránit svůj bídný život!
Odřené nohy ji ani neposlouchaly. Svůj zběsilý úprk vůbec neovládala. Celou ji bezezbytku posedla tak zdrcují hrůza, jako by jenom její omráčená mysl odkudsi z povzdálí přihlížela, jak ta nelidská věc trhá její křehké tělo na kusy. Zbyl jí jen běh. A přece cítila, že ta zuřivá věc se k ní každým skokem blíží. Neslyšena, neviděna a přesto k ní každým nádechem směřuje tak nevyhnutelně, jako když přichází ta nejkrutější smrt…
Zuřivý vlk v těle zlého člověka jí chňapal po patách. Byl lstivý jako sám Satan. Chudinka Karkulka byla jen návnada, měl přece obrovskou chuť na ještě víc čerstvého masa! Živého masa, takového, které sebou v nenasytné tlamě ještě silně cuká, takového, ze kterého ještě úplně nevyprchala všechna lahodná krev. Podvědomě zrychlil…
Přece nenechá uprchnout tak snadnou kořist!
Každý sebemenší pohyb stál zchvácenou Popelku i ty nejposlednější síly. Byla na dně. Trhla hlavou a koutkem oka zahlédla, že šedivý vlkodlak už ji skoro dohání. Prokleté zvíře se po ní vrhlo a ona v poslední chvíli spatřila slepenou kožešinu okolo šlachovitého krku, ze které dosud odkapávala Karkulčina krev. Stačila ještě přeskočit mechem porostlý padlý smrk, pak se jí podlomily nohy a s výkřikem se svezla k zemi -
Padala přes pařezy.
Zkřivenou tvář, vysílené tělo i poraněné ruce jí ze všech stran rozdíraly drobné oblázky. Vůbec nepostřehla, jak se to vlastně stalo. Bylo to příliš rychlé. Slyšela za sebou příšerný řev. Cosi velkého ji o vlásek minulo a pak přišla mrazivá vlna ledu. Skutálela se po rozbahněném svahu a zmizela…
Voda se nad ní zavřela.
Tam už ji krvelačná zrůda nemohla následovat. Zprvu je jí skoro zastavilo srdce. Když dopadla do chladné vody, málem v ní odumřela veškerá naděje na přežití. A ještě k tomu ten silný šok! Uspěchaný proud se přes ni nelítostně převaloval, zhola netečný k jejímu mladému životu. Téměř necítila ruce a nohy. Za každý životodárný nádech zaplatila ostrou, bodavou bolestí v plicích, když zároveň vdechla i něco zpěněné vody. Tonula pod rychlým přívalem říčního toku, zároveň se střídavě vynořovala a lapala do dechu…
Polykala andělíčky.
Nějak se jí podařilo udržet se nad zčeřenou hladinou. Neuměla moc dobře plavat, ale bohaté plesové šaty, celé nafouklé vzduchem, ji nějakou dobu nadnášely. Neklidná řeka s sebou unášela i shnilé větve, spadlé listí a další plovoucí věci. Zkřehlými prsty se zachytila jednoho kusu dřeva, ztrouchnivělého až na dřen. Přes pobledlý obličej se jí přelévala ledová voda a zmrzlé nohy narážely na mělké dno plné špičatého kamení a kalného písku. Pokračovalo to pořád dál a dál…
Vznášela se na vlnách.
Z nadlidským vypětím zbývajících sil se vyškrábala na nízkou trávou porostlý břeh blízko jednoho spícího statku. Bylo to na dohled od její rodné usedlosti. Nikde zaštěkal ani hlídací pes. Divila se, že vůbec ještě žije. Začala zjišťovat, jestli ještě zvládne vstát. Pohybovala se pomalu – dost daleko od lidských obydlí - aby na sebe ničím neupozornila.
Při každém kroku cítila ostrou bolest v pohmožděné noze. Spíš ji táhla za sebou, než aby se o ni při chůzi opírala. Šlo se jí špatně, částečně i kvůli tomu, že ji tížila chladnou vodou nasáklá plesová róba. Horečnatý tep jí ve spáncích duněl tak divoce, až měla pocit, že jí musí každou chvíli úplně prasknout hlava…
Drkotala zuby.
Sama nechápala, jak se jí mohlo proboha podařil odplížit se tam, odkud přišla. Otec pro ni nechal pootevřené dveře, ačkoli nečekal, kdy se vrátí. Sám se zase zavřel do sklepa a poslušně klečel na uhlí, aby ho jeho zlá žena nezačala týrat ještě víc. Stihl se schovat tak akorát včas, protože krátce poté se strhl velký křik…
Brzy k ránu.
Za vzdáleným obzorem už se začalo pomalu rozednívat. Zvenčí se dal zaslechnout nezaměnitelný klapot koňských kopyt provázený skřípotem přijíždějícího kočáru. Rozkacené hlasy staré čarodějnice a jejích dvou dcer se navzájem hlasitě překřikovaly, jakoby zamíchané v nějaké kruté hádce. Vtrhly do doposud ztichlého domu, dupaly po schodech a práskaly za sebou každými dveřmi. Třesoucí se Popelku našly oblečenou v obnošených hadrech, jak leží ve špíně na udusané podlaze u vychladlých kamen očazených od kouře…
Krve by se v ní nedořezal.
Ale macecha si jí ani nevšimla. Odhodila černý plášť pošitý stříbrnou nití na jednu z rozvrzaných židlí, sama se ale neposadila. Místo toho přecházela z kouta do kouta potemnělé kuchyně. Působila navýsost nepřítomným dojmem, což ještě umocňovala její samomluva:
„Takový skandál!“ zasyčela nenávistným hlasem, aniž by oslovila kohokoli konkrétního. „Totálně to zničilo všechny naše plány. Totálně!“
„Mami! To neříkej!“
Prostřední dcera s uslzenýma očima vyrazila za ní. Starší byla celá zaražená. Zůstala stát na místě a nervózně mnula v dlani hedvábné rukavice, co už začínaly pomalu přicházet o tvar. Pak si uvědomila, že ji Popelka zděšeně pozoruje. Otočila se na podpatku a vyprskla přes rameno:
„Princ je mrtvý!“

***

Brzy toho bylo plné celé město. Nejrůznější řeči se šířily rychleji než stepní požár. Skutečnost, že princ byl úkladně zavražděn, vrhala na celý otřesný případ to nejhorší světlo. Jeho zdrcená snoubenka – pro kterou tím pádem zanikla jakákoli možnost vstoupit do královské rodiny – mezi hořkými vzlyky vypověděla, že otrávené jablko mu vnutila jakási žena v masce. Pak se ve všeobecném zmatku ztratila mezi plesovými hosty a nikdo ji již nebyl schopen vypátrat. Konspirační teorie mluvily o výborně provedeném atentátu, byť totožnost chytré pachatelky zůstávala stále nevyřešenou záhadou…
Popelka tehdy ani v nejmenším netušila, co svým činem vlastně způsobila. Neměla ponětí o tom, že mu nabídla jedovaté ovoce. Jak ráda by všechno vzala zpátky! Jenže to už nebylo možné. Za svůj odvážný noční výlet zaplatil vleklou nemocí z nastuzení. Sotva se držela na nohou a děsná čarodějnice jí ještě spílala do líných kůží a darmojedů, kteří si ani nezaslouží žít v jejím domě.
Bylo to zanedbané místo, protože téměř všechny otcovy peníze padly výhradně na macešinu drahou garderobu a další a další zbytečnosti. Vedla velice nákladný životní styl, k čemuž se samozřejmě hojně přičítaly i značně vysoké výdaje za její zhýčkané dcery. Kdysi výstavní dům se nacházel v žalostném stavu, tím spíš, že Popelka byla na všechno sama. Zametala na dvoře rodné usedlosti…
Zvětralé zdi zarůstaly psím vínem a zelenými šlahouny, uschlá tráva bujela na chodníčku z popraskaných kamenů. Mezi spárami se plazil nepěkný plevel. Dva staré topoly po stranách zrezavělé brány na zpustlé zahradě částečně zakrývaly jednotvárný výhled na dlouhou silnici. Popelka zbystřila, když zahlédla, kdo se domáhá vstupu do domu…
„Co chcete?“ křikla zpoza přivřených vrat.
Byli to samí vojáci k nerozeznání do sebe, jeden jako druhý až jí to nahánělo nevysvětlitelnou hrůzu. Odměřený dráb v nablýskané uniformě rozvinul pergamenový svitek a nahlas předčítal:
„Z nařízení jeho veličenstva je každá žena v říši povinována vyzkoušet si tento střevíc. Ta, které patří, propadne hrdlem!“
Nějaký sluha nesl na nadýchané sametové podušce křehký skleněný střevíček. Královští ozbrojenci vtrhli do prázdné haly a rázem si uzurpovali veškerý prostor. Někteří začali ihned prohledávat dům, zbytek jako na povel obstoupil provinilou Popelku. Usadili ji na tvrdou lavici u zdi, kde si vyzula oprýskané dřeváky a obula si na nohu macešin ztracený střevíc…
„Ten nemůže být můj. Je mi moc velký!“ upozornila Popelka.
„To vidím,“ opáčil velitel stráží. Pak se obrátil k Popelčiným nevlastním sestrám, které celu dobu napjatě poslouchali za dveřmi, dokud je neobjevili stráže a nepřivlekli je k nim:
„Ať to zkusí ještě ty dvě!“
Obě sestry se neochotně odebraly do malé komory, kde byla uskladněna jejich obuv, tkanice do bot a další dámské nezbytnosti. Popelka za nimi pevně zabouchla dveře a pozorovala prostřední sestru, jak podstupuje zkoušku sklem. Střevíc jí padl jako ulitý. Měla totiž navlas stejné nohy jako její matka.
„To snad není pravda! Co mám dělat?“ hořekovala prostřední se slzami v očích.
„Musíš si uříznout kus paty!“ napadlo Popelku.
„To nedokážu!“
„Jinak to nejde!“ obořila se na ni straší setra. „Ty chceš místo toho umřít?“
Musely jednat rychle. Popelka hbitě odběhla pro potřebné nástroje. Nesměly vzbudit ani náznak podezření, nebo by klidně mohly skončit na popravišti třeba všechny tři. Prostřední dcera měla strašný strach, ale netroufla si ani ceknout. Nyní nebylo zbytí…
Nedokázala to vydržet! Nacpala si do úst zmuchlaný krajkový kapesník tak, aby nemohla nahlas křičet a Popelka ji musela vší silou držet na židli, když jí otrlá starší sestra ostrou žiletkou opatrně amputovala přebytečný kousek masa z paty. Šlo to špatně, neboť při svých pokusech neustále nerážela na kost. Ta se ale odřezat nedala!
Krvácejí nohu pevně zabalily do tlusté červené punčochy, aby prostřední mohla jakž takž chodit. Pak se toporně vypotácela z tmavé komory. Záměrně dělala co nejdelší kroky, aby bylo lépe vidět, jak se jí obuv vyzouvá. Velitel stráží si ji pozorně prohlédl a zklamaně zavrtěl hlavou.
„A teď ty!“ poručil posléze starší dceři.
Ztěžka polkla při pohledu na skleněný střevíc. I ona musela chtě nechtě něco obětovat. Popelka si ještě dodnes pamatuje zrůzněný výraz její zoufalé tváře, když si sama zlámala svůj tlustý malíček těžkou stříbrnou šperkovnicí plnou blýskavých cetek, aby se její velká noha zdála být alespoň na pohled o něco menší. Drábové nicméně uznali, že ani ona nemůže být tou záhadnou vražednicí…
„Je tady ještě někdo?“ zeptal se kdosi z královských biřiců.
„Matka,“ zamumlala starší sestra s horečnatým čelem pokrytým štiplavými kapkami potu. Celou ji rozpalovala hnusná horečka, způsobená nepochybně náhlým šokem ze zranění. „Ale je -
„Co se to tady děje!?“ vřískala macecha, když scházela po příkrých schodech pokrytých měkkým rudým kobercem. „Kdo váš pustil do mého domu?“
Střelila zlým pohledem po kohortě stráží a vzápětí se zaměřila na své pořezané dcery: Jedna podpírala druhou, aby se vůbec udržely na nohou. Té starší podklesávaly kolena, jak se snažila nedat najevo žádnou bolest, mladší s kamenným výrazem zatínala zuby. Nachlazená Popelka tiše kašlala do špinavé zástěry. Někde venku práskly průvanem dveře…
„Přišli jsme z nařízení jeho veličenstva,“ oznámil velitel kohorty. „Přikazuje vám vyzkoušet si tento střevíc.“
„Co je to za nesmysl!?“ opáčila popuzená čarodějnice. „Vy si vtrhnete na mou usedlost a ještě si myslíte, že tu budete rozkazovat!?“
„Jeho veličenstvo poroučí,“ zopakoval velitel netrpělivě. Bylo nad slunce jasné, že on ani jeho lidé se odsud nehnou, dokud zlá ženština nesplní králův rozkaz.
„Budiž!“ vyprskla macecha.
Mávnutím ruky přivolala svou nevlastní dceru. Milostivě se usadila na rozviklanou dřevěnou stoličku a se strojenou grácií nechala roztřesenou Popelku, aby jí pomohla nazout skleněný střevíček na nehezkou nohu. Povýšený výraz z ní rázem stekl jako zkažené vejce, když do něj vklouzla tak snadno, jako kuchyňský nůž procházející teplým máslem. Všichni viděli, jak skvěle jí padne. Už nebylo pochyb!
„To je ona! Chopte se jí!“ přikázal velitel stráží ryčným hlasem.
„Ne! To nesmíte!“ křičely její dcery, ale nikdo je neposlouchal. Popelka se stáhla do kouta a ohromeně sledovala, jak se její nadevše nenáviděná macecha zuřivě svíjí pod pevným stiskem zamračených drábů.
„Co s ní chcete udělat!?“ vyjekla starší dcera, ale nebylo to nic platné. Mohla jen bezmocně přihlížet, jak zmítající se čarodějnici vlečou vstříc otřesnému osudu…
„Pusťte mě! PUSŤTE MĚ!!!“
Zajatá macecha vřískala pronikavým hlasem a snažila se jim vší silou vytrhnout z rukou. Strážní ji odtáhli před dům, kde už čekala pevně stlučená kára plná shnilé slámy s malým, hustě zamřížovaným oknem. Hrubě ji hodili rovnou dovnitř, jako by se štítivě zbavovali těžkého pytle plného páchnoucích odpadků –
Hned následujícího dne ji za hlasitého dunění kůží potažených bubnů stihl krutý trest za zločin, který nikdy nespáchala. Přišlo se na to podívat skoro celé město, včetně macešina zblblého manžela a jejích dvou dcer. Obě byly tak zoufalé, že si v hrůze rvaly vlasy, když byly nuceny přihlížet krvavému divadlu. Pochopové je museli zadržet za použití násilí, aby nezaútočily na ostatní diváky. Pouze pobledlá Popelka se vymluvila na nemoc a raději zůstala zalezlá doma. Měla příliš špatné svědomí, než aby dokázala beze všeho sledovat tak barbarský způsob popravy…
Ještě pár let poté se mezi lidmi ve městě tradovalo, že řev té zpropadené vražednice bylo slyšet až na míle daleko! Musela tak dlouho tančit v rozžhavených železných botách po náměstí, dokud nepřišla o rozum. Její praskající kosti trvale přilnuly k horkému železu, seškvařená kůže se z ní sloupla jako stará slupka.
Tak zaplatila za otrávené jablko.
Popálené nohy ji už nedokázaly dál nést a když se s ďábelským výkřikem zhroutila k zemi, princova truchlící snoubenka na čestném místě v nejvyšší tribuně za jemným černým závojem se nepatrně pousmála. Zvrhlá macecha zemřela v mučivých bolestech a totálním zatemnění smyslů, sluší-li se tuto zřejmou skutečnost případnému čtenáři vůbec předestřít…
Jsou mnohem důležitější věci, které stojí za to zmínit: Například to, že oplakávaný princ vůbec nebyl mrtvý! Šlo o strašlivý omyl! Poté, co pozřel pár soust z očarovaného jablka, pouze upadl do stavu těžké strnulosti. Proto byl všemi považován za mrtvého. Poněvadž stále vyhlížel téměř jako živý, nedokázali jej zakopat pod zem…
K poslednímu odpočinku jej s úctou uložili do nádherné skleněné rakve uprostřed mrazivého, černého hvozdu plného dravé zvěře a strašidelných světýlek, která se za mlhavých nocí vznášela jen pár palců nad jeho bledým obličejem. Okolo opuštěné rakve planul dlouhý špalír bělostných svic, co pro něj ve dne v noci ronily horké slzy kanoucího vosku…
Jenom němá tma tehdy držela vigilie u mrtvého. Škoda, věčná škoda, že jej nikdo nemohl slyšet – natožpak vidět – jak se po pár dnech konečně probral v dusivém rubáši s podvázanou bradou - vysílený a strnulý jako opravdová mrtvola - a jak s příšerným křikem z posledních sil bušil zkrvavenýma rukama do těžkého skleněného víka pečlivě uzamčené truhly, které jej navždy odřízlo do okolního světa…
Již dosti o něm!
Ptáte se, jak skončili ostatní? Otec se po čase jakž takž probral ze zlého kouzla, ale už nikdy se znovu neoženil. Nicméně ohavné jizvy na duši nikdy nezmizí, na rozdíl od mokvavých stop po karabáči na jeho poznamenaném těle.
Popelka se vzchopila a vyhnala své nevlastní sestry z domu. Rozmazlené dcery mrtvé čarodějnice skončily v bídě. Žily hůř než ty nejubožejší žebračky, protože neuměly nic jiného, než utrácet peníze, nosit krásné šaty a zálibně se shlížet v zrcadle…
Z utrápené Popelky se stala velká paní, ale nic na světě ji netěšilo. Neustále ji tížily kruté výčitky svědomí za to, co způsobila. Trpěla by neskonale více, kdyby se snad nějakým nemožným způsobem dozvěděla krutou pravdu o princově údajném skonu! Alespoň v tom pro ni spočívalo malé milosrdenství. A tak žili všichni nešťastně až do smrti…

KONEC


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.04.2013, 14:49:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Vzal jsem si Tvůj textík namísto kolegy čuka, aby tu v publikační frontě příliš dlouho "nevisel".

Takže... jsi ještě "otrlejší" než zmínění bratři (Grimmové). Nechat prince umřít ve skleněné rakvi, macechu popravit, Karkulku sežrat vlkodlakem a dcery macechy umřít bídou... Ale jak se říká, jednou ty "boží mlýny" semelou každého, škoda jen té malé dívčiny s kapucou.

Ale bez legrace. Vím, že si libuješ v hororech. Také vím, že Tě publikuje spíše čuk, ale protože není delší dobu přítomen, nakoukl jsem do tohoto příběhu já. A musím se přiznat, že mám pohádky (i horory) rád. Ze začátku vypadl příběh jako "klasická" pohádka o Popelce (avšak bez luštěnin). Pak přichází na řadu otrávené jablko (Říkal jsem si, nač je má macecha v truhlici? Čarodějnice jedna!) a netušící princ to má spočítané, žádná svatba s překrásnou lepou děvou a šťastný život až do smrti. Popelka se pak nechtěně (po půlnoci) ocitla v rozlehlém pralese, aby si zazávodila s vlkodlakem. I pro mne by bylo nalezení Karkulky šokem! A protože byla Popelka hlavní postavou (které umírají jen vyjimečně - pokud k tomu není opravdu vážný důvod), musela žít dlouho a zemřít s určitým pocitem viny. Pořád však měla lepší osud, než všichni ostatní zúčastnění... Přestože je povídka napsaná se smyslem pro detail a má svou (místy i hezky) hororovou atmosféru, mohou si někteří čtenáři stěžovat na "jistou ukecanost". Nechci tvrdit, že se děj táhl, nebo že ony podrobnosti zabily vyprávěcí linku, ale občas jsem se musel nutit, abych nepřeskakoval řádky. Akční a lekací scény mi však vše hezky vynahradily. Onen zvrat u zámecké zahrady je obratem o sto osmdesát stupňů a pohádka plná cukrlátek se proměnila v boj o život. Co se mi v textu nelíbilo, bylo slůvko: totálně (bylo použito mnohokrát a totálně v textu nesedí), stejně tak slůvko šok (které také nemusí mít v užitém žánru své místo, napadá mne: leknutí, úlek apod.). Na šotky jsem nenarazil, nic mne vyloženě neplesklo do tváře. Po celkové stránce je text čtivý, napínavý a má svou atmosféru. Přeji hezký den a múzám zdar.

P.S. Jen chudák Karkulka, ještě teď ji mám před očima. A proč ji jen rodiče pustily samotnou do toho lesa?! Protože nebyla očkovaná! Proti klíšťatům... :-P
 ze dne 05.04.2013, 11:11:24  
   Doll: Ahoj, moc díky za krásný komentík! :P Mám obrovskou radost, že se ti povídka líbila. S moderními slovy v textu máš naprostou pravdu, až teď mě to nějak trklo. No jo, když jsem to psala, jaksi mi nedošlo, že slovo totálně a slovo šok tam vlastně nebudou pasovat. Příště se polepším. :) Ještě jednou děkuju a doufám, že se časem začteš i do dalších povídek od Doll!

P.S: Popelka taky nebyla očkovaná proti klíšťatům. :oD
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Zázraky se dějí
Siggi
Ešte nie sme v ...
Beduín
NAVŽDY SPOJENI
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Ve znamení kordu III
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr