obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Orchidej - Kapitola 6 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Orchidej
 autor Jason W. LeClare publikováno: 05.04.2013, 9:35  
Pokračování ...
 

Vůz ženevské taxi služby vystřelil ze svého parkovacího místa a ujížděl v dáli. Jason byl tak rychlý, že ještě za automobilem dobíhal udýchaný kolega a mával na něj oběma rukama. Všiml si tohoto gesta také řidič, který to dal najevo svému zákazníkovi.

„Pane, nějaký muž za námi zběsile mává, mám zastavit?“ dotázal se Jasona, který se v duchu modlil, aby něco letělo.

„Hm, cože?“ otočil se a pohlédl skrze zadní okno vozu. Zahlédl Mikea, jak pomalu dobíhá, mává na něj jednou rukou a druhou si chytá obličej, aby z něj setřel valící se pot. A také potřeboval popadnout dech.

„Ne, jeďte dál. Není to nic důležitého,“ odpověděl řidiči. Sám si říkal, že se ho Mike pokouší jen zdržet. Po chvíli opustil tuto myšlenku a soustředil se pouze na jedinou důležitou věc. Dostat se domů.

„Ty pitomče blbej,“ soukal ze sebe udýchaný Mike. Zastavil se uprostřed silnice, nezajímajíc se o dění kolem něj a už vůbec nebral v úvahu, že je uprostřed vozovky a může ho každou chvíli srazitjedoucí auto.

Momentálně ho trápilo víc popadnout dech, než se obávat autonehody. Zhluboka se nadechoval, jako by každý jeho nádech byl zároveň i posledním. Píchalo ho u srdce, nemohl dýchat. Myslel, že je to jeho konec. Nakonec se mu podařilo rozdýchat ten nezvykle dlouhý běh. Mike nikdy nebyl příznivcem běhání. Jeho motto bylo: Nač běhat, když mohu jet autem.

Za silného doprovodu zatroubení u něj zabrzdilo auto. Čekal, že muž, který vystoupil z vozu mu hlasitě vynadá. Ale skutečnost byla daleko jiná.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se muž, jež u něj zastavil.

„Teď už jo,“ odpověděl Mike.

„Jste zraněný?“ zeptal se pro jistotu druhý muž.

„Nic mi není, ale o jiných to říct nemůžu.“ Řekl a ukázal na ujíždějící taxík. Druhý muž nasedl zpět do auta a pokračoval ve své cestě.

„Ty pitomče, pasy mám u sebe,“ řekl sám pro sebe nahlas.

Mike se podíval na hodinky a následně na ujíždějící auto, v němž seděl jeho kamarád. K čertu, proklel a vrátil se zpět do haly. Rychle doběhl do místnosti s internetem, směřoval si to ke stolům s počítači. K jednomu z nich už si sedal mladík, kterého před malou chvíli vyhodil Jason.

Mike se na něj podíval a mladík pronesl naštvaně: „Cože, už zase?“

Naštvaně si odfrkl a s nechutí se zvedl a odešel. Jasonův kamarád usedl k internetu a zadal vyhledávání odletů letadel. Ještě jednou si zkontroloval čas a začal hledat. Po pár minutách našel jeden let, kterým se mohl Jason dostat domů. Mělo to jeden háček. Byl to spoj se dvěma přestupy. Věděl dobře, že jeho kolega nemá rád přestupování. Neměl to rád při jízdě vlakem. U letadel tím pádem.

„Letí to za hodinu, musím si pospíšit. Snad to stihnu,“ řekl si pro sebe a vyrazil ven. Doběhl k taxi službě, která parkovala hned venku a poručil si odvoz na letiště.

Mezitím na druhé straně města jeho kolega Jason právě vystupoval z vozu a platil řidiči taxu. Rychlosti blesku vešel do letištní haly a oči upoutal na digitální tabuli s odlety. Nebyl z ní příliš chytrý. Nic v ní neviděl. Proto raději šel za obsluhou a zeptal se:

„Dobrý den,“ pozdravil slečnu, která seděla u počítače.

„Dobrý den, pane. Čím vám mohu posloužit?“ zeptala se slušně a s elegancí.

„Potřeboval bych zjistit nejbližší let do Anglie, město Millwall,“ pronesl.

„Chviličku strpení,“ řekla krásná brunetka a začala vyhledávat nejbližší spojení.

„Let číslo 157 do Millwall letí v 19: 30, pane.“ Odpověděla.

„A něco dříve?“ zeptal se Jason. Své oči ponořila opět do počítače a po chvíli odpověděla.

„Přímý spoj ne.“

„A nepřímý?“ zeptal se a v duchu proklínal tuto možnost. Nesnášel přestupování.

„Byl by tu jeden s dvěma přestupy. Odlet je za hodinu. Letí do Francie, tam byste musel dál přestoupit na let do Londýna a pak do Millwall.“ Řekla vyčerpávající odpověď.

Jasonu se to nelíbilo, ani trošku. Nic jiného mu ale nezbývalo. Tady šlo o jeho rodinu a pro ni udělá cokoli. Slíbil své ženě, že do večera bude zpět a tento slib hodlá splnit.

„Dobrá tedy,“ pronesl. „Jednu letenku do Londýna,“ poprosil.

Slečna ho požádala o cestovní pas. Jason sáhnul rukou do své levé zadní kapsy, kde má vždy doklady. Bohužel tentokrát byla kapsa prázdná. Znepokojilo ho to. Začal si kontrolovat všechny kapsy, včetně i těch na bundě, ale ani tam nebyly. Začal být velmi neklidný.

„Pane? Váš pas,“ vyzvala ho znovu.

„Hned to bude, někde ty doklady mám,“ řekl mírně podrážděně.

Nakonec je nenašel, začal se slečně omlouvat.

Najednou se za jeho zády ozval jemu velmi známý hlas. Nemohl uvěřit vlastním uším.

„Nechybí ti něco, kamaráde?“ řekl pobaveně muž stojící za ním.

Jason se otočil a uviděl Mikea, svého kolegu. Ten v ruce držel jeho cestovní pas. LeClaireovi se ulevilo. Nikdy neviděl Mikea raději než nyní.

„V tom spěchu jsem ti nestačil říct, že je máš u mě v brašně.“ Řekl a poklepal rukou po své tašce zavěšené na rameni.

„Vystřelil jsi jako blesk,“ pronesl.

„Díky moc,“ poděkoval Jason a natáhl se po dokladech. Mike na poslední chvíli ucukl s rukou a řekl:

„Ať ti to dobře dopadne.“

„Ještě jednou díky,“ pronesl Jason a vzal si své doklady.

Otočil se, podal slečně doklady a zaplatil za letenku. Mike ho doprovodil k jeho letadlu a na rozloučenou řekl: „Tak v pondělí.“

„Jo, v pondělí. Užij si to tu.“ Popřál mu.

„To si piš, že si to užiju,“ odpověděl Mike, pousmál se a odešel.

Jason ještě chvíli čekal na let a pak už jen vstoupil na palubu se slovy: „Za chvíli jsem u tebe, miláčku.“

O čtyři hodiny a jeden přestup později stál na letišti v Londýně.Hledal další spoj. Zadíval se na tabuli s odlety a to co uviděl ho velmi naštvalo. Na řádku s jeho letem, s jeho jediným letem stála věta: Zpoždění.

„No to si dělají prdel, nebo co!“ zaklel nahlas. Procházející žena se svou dcerou se na něj pohoršeně podívala. Jason tomu nevěnoval pozornost. Rázně se vydal k informacím.

„Dobrý den,“ pozdravil. „Ten přípoj do Millwall. Píše se tam, že bude mít zpoždění.“

„Ano, pane.“ Odpověděla.

„A můžete mi říct, jak velké to zpoždění bude?“ dotazoval se.

„Odhadujeme, že asi dvě hodiny,“ odpověděla.

„Dvě hodiny?!“ vyprskl ze sebe. „To snad nemyslíte vážně?“

„Je mi to líto, pane.“

„Vaše lítost je mi k ničemu. Já se potřebuju dostat domů.“

„Pane, já vás chápu. Ale nic s tím nemůžu udělat.“

„Ne, nemyslím, že to chápete. Vy to chápat nemůžete. Ani netušíte, jak je pro mě důležité se ještě dnes dostat do Millwall.“

„Pane, uklidněte se prosím.“ Žádala ho.

„Já se mám uklidnit?!“ zakřičel Jason. „Tak já se mám uklidnit. To si ze mě děláte srandu. Letím ze Ženevy, ve Francii jsem musel přestupovat. A já přestupování k smrti nenávidím. Koukejte mi okamžitě sehnat nějaký přípoj a to hned!“ rozčiloval se Jason.

„Ostraha prosím,“ promluvila do mikrofonu.

„Ostraha? Vy na mě voláte ostrahu? Tak se chováte ke svým cestujícím?“

„Pane, uklidněte se. Děsíte všechny okolo,“ ozval se muž, který ho hned chytil za levou paži.

„Já že děsím lidi? Až začnu děsit lidi, tak to poznáte, na to vemte jed. A okamžitě mě pusťte.“ Choval se Jason nepříčetně.

„Půjdete se mnou, pane.“ Řekl muž z ostrahy.

„Jediný směr, kam já půjdu, bude do letadla.“

„O tom pochybuju,“ odpověděl ramenatý muž. Jelikož se Jason neustále vzpíral, ochranka ho rychlým chvatem povalila na zem a nasadila pouta.

„Teď budete mít spoustu času nám váš problém vysvětlit,“ pronesl ironicky a vedl zadrženého do útrob komplexu letiště.

Jason byl zaveden do malé místnosti. Velké šest krát šest metrů. Uprostřed místnosti stál kovový stůl a dvě židle u něj. Každá na jedné straně.

LeClairea posadili na židli, která se nacházela na vzdálenější straně. Do místnosti vedli pouze jedny dveře. Žádný jiný východ odsud nevedl. Seděl se spoutanými rukami, které měl položené na stole. Celá tato kostka, do které ho zavřeli, vzbuzovala velmi chladný dojem. Člověku běžel mráz po zádech.

Po dlouhé době čekání za Jasonem přišel jiný muž. Ne ten, který ho donutil políbit chladnou podlahu v letištní hale. Někdo naprosto jiný. Někdo, kdo provedl už mnoho výslechů v této místnosti. A jak se tvářil, tak si myslel, že tentokrát to bude taková jednohubka.

„Dobrý den,“ pozdravil, když vstoupil. „Jmenuji se Jerry Kowalski,“ představil se a podal zatčenému ruku.

„To jako vážně? Nic lepšího vás nenapadlo?“ pronesl Jason s nevraživým pohledem.

„Jakoby jste řekl slepému /Rozhlídni se kolem, není kam utéct./“

„Přenechme žerty stranou, máme tu závažnou situaci.“

„To bych teda řekl. Nechcete mě pustit do letadla.“ Odsekl.

„To jste si vážně myslel, že když začnete křičet na naše pracovníky, tak se stane co? Sklopíme uši a necháme vás na pokoji?“

„Já jsem na nikoho nekřičel,“ odvětil Jason.

„Jste si tím jistý, pane LeClaire? Mám totiž video záznam, kde řvete na prodeji letenek. A když jsme u toho. Co vás tolik rozčílilo?“

„Do toho vám nic není,“ odsekl Jason.

„Tak si ujasněme. Buď mi vysvětlíte vaše pohnutky, nebo tady zůstanete sedět opravdu velmi dlouho.“ Řekl Kowalski a pohledem dal muži naproti stolu najevo, že to myslí smrtelně vážně.

„A jaký v tom bude rozdíl? Stejně se tam dnes už nedostanu.“

„To záleží na tom, co mi řeknete. Pokud na konci našeho rozhovoru usoudím, že nejste pro ostatní cestující hrozbou, můžeme vám pomoci odletět tam kam potřebujete.“

„A pokud ne?“ zeptal se.

„Pokud ne, tak budete mít opravdu vážný problém. To vám zaručuji.“

Jason se na okamžik zamyslel a došlo mu, že nemá na vybranou. Tak či tak musí tomuto muži říct pravdu.

„Chtěl jsem se jenom dostat domů,“ řekl smutným hlasem. Spoutané ruce si položil do klína, opřel se o opěradlo a vzdychl. „Nechtěl jsem jí vyděsit ani nijak ublížit.“

„Ale vypadalo to jinak. Ta slečna, na kterou jste křičel, byla strachy bez sebe. Takže mi teď řekněte, co se stalo tak důležitého, že jste udělal to, co jste udělal. A začněte hezky od začátku.“

„Tak dobře. Všechno začalo předevčírem večer. S manželkou jsem se pohádal kvůli tomu, že jsem musel na veletrh tady do Ženevy. Vůbec se jí to nelíbilo. Hned ráno měla mít naše dcera hudební představení, na které jsme měli jít společně. Víte, jak to pro ně je důležité, abych byl své dceři oporou, zvlášť když má hrát před celým divadlem. Snažil jsem se jí vysvětlit, že tam nejedu z vlastního rozmaru, ale že mi to bylo nařízeno šéfem. Nechtěla mě ani poslouchat. Pořád se jen vztekala a vykřikovala na mě, jak jsem mizerný otec a manžel. Hned večer jsem si sbalil některé důležité věci a ráno odletěl do Ženevy. Asi tak odpoledne jsem už byl na tom Expu. Musel jsem dělat svou práci. Zaznamenávat informace o nejnovějších technologiích a tak. Mobil jsem měl celou dobu vypnutý. Problém nastal, když jsem ho zapnul.“

„Jaký problém?“ přerušil ho Kowalski.

„Na mobil mi přišlo upozornění o zmeškaném hovoru. Respektive o hodně zmeškaných hovorech. Všechny pocházely od mé ženy. Mezi nimi tam byla i hlasová zpráva, tak jsem si ji poslechl. Nevěděl jsem, co se děje. Myslel jsem si, že mi zase bude vyčítat mé jednání a tak dále. Ale to se nestalo. V té zprávě zněla nervózně a strach se jí nesl hlasem.“

„A co tam bylo? V té zprávě?“

„Řekla…“ na chvíli se odmlčel, aby se mohl nadechnout. „Řekla, že Jessica je nezvěstná. Že se ztratila.“

„Kdo je Jessica?“ zeptal se Jerry.

„Jessica je má dcera,“ odpověděl smutně. Snažil se zakrýt příval slz, ale nešlo to. Rukávem si otřel oči a pokračoval.

„Snažil jsem se jí dovolat zpátky, ale klekl mi mobil. Zapomněl jsem si ho nabít. Sháněl jsem nějaký telefon, kde to jen šlo. Nakonec jsem použil internetové volání přes počítače, které tam byly. Díky za to. Asi jsem vyděsil jednoho mladého kluka. Nechtěl od toho blbého počítače odejít. Doslova jsem ho od něj vyhodil. Nakonec jsem se dovolal. Jane, má manželka mi řekla, že se Jessie ztratila, ať okamžitě přijedu. Tak jsem okamžitě jel na letiště. Nebýt Mikea, tak se z Ženevy ani nedostanu.“

„Kdo je Mike?“ zeptal se Jasona.

„Mike je můj kolega z práce, s kterým jsem letěl na tu výstavu. Když jsem tak spěchal na letiště, tak jsem si zapomněl u něj veškeré doklady. Naštěstí mi je dovezl na letiště a já mohl odletět sem do Londýna.“

„Takže ten Mike vám může dosvědčit to, co mi teď říkáte?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Jason.

„A policii jste nekontaktovali?“

„Policie o Jessice vědí, tím jsem si jist.“

„Kde berete tu jistotu?“

„To neznáte mou ženu. Ta určitě snášela hromy, blesky, aby naší dceru hledali.“ Podotkl s úsměvem Jason.

„Máte na toho Mikea telefonní kontakt?“

„Jistě, ale jak jsem se už zmínil, tak mám vybitý mobil.“

„To není žádný problém,“ odpověděl Kowalski. „Jaký máte mobil?“ zeptal se.

„Nokii,“ odpověděl Jason.

„Stráže!“ zavolal na ostrahu, která dozajista čekala za dveřmi. Dveře se otevřeli a vešel muž v uniformě.

„Rychle mi sežeňte nabíječku na Nokii.“

„Ano, pane.“ Zněla odpověď. A tak rychle, jak se objevil, tak také zmizel.

„Doufejte, že se dovoláme. Protože ten muž je zatím jediný, kdo vám to celé může dosvědčit.“


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 11.04.2013, 18:07:35 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Veo Ochmanek ze dne 11.04.2013, 9:57:24

   Rádo se stálo ;)
 Veo Ochmanek 11.04.2013, 9:57:24 Odpovědět 
   Zdar ;) Nevím co stojá za tvou fasinací nokiemi :) ale budiž, snad jen - nabíječku na nokii? no já nevím ale vony takhle pasujou na jakejkoli typ?

Za další zdržel bych se se rodinným jménům hned na začátku, když se s danou postavou ještě neznáme (Jerry, Mike, Jake <OK Jasona a Michaela už znáje :) > ) Ochranka se rozhodně nepředstaví jako Jerry Kowalski. Jerremy Kowalski, říkejte mi Jerry... to by třeba šlo ale.. ;) Třeba jeden z hl. hrdinů Kladivouna se jmenuje Oki, ale ze zčáku jej oslovuji pouze příjmením - já nevím je to na tobě ale mně to přijde přirozenější ;)

Hidbě štěstí, těším se na další kapitolu ;)
 ze dne 11.04.2013, 13:39:05  
   Jason W. LeClare: Díky za radu. Teď mi to taky tak příjde.
 čuk 05.04.2013, 9:34:25 Odpovědět 
   Odlet se zamotává, pokračuje se v líčení Jasonovy nervozity. Částečně je tím čtenář napínán, pro mnohé však realisitcké rozhovory mohou být zdlouhavé a zdržující.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Tarois quer - V...
Nix Raven
Kouřová
yacht boy
Ateismem k trva...
Gustav Imbecil
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr