obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2914952 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38820 příspěvků, 5664 autorů a 385779 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Futurošeď ::

 autor feelMorefreedom publikováno: 04.04.2013, 23:15  
 

John Watters netrpělivě rytmicky poklepával prsty o stůl a aktualizoval každou chvíli svůj čip a upřeně hypnotizoval obrazovku. Dnes nemusel pracovat. Dnes byl ten velký den změn. Seděl shrbený ve svém křesle a občas se podrbal na plešaté hlavě.
Bylo 22. 2. 2053. Od dnešního dne platí oficiální dělení obyvatelstva do skupin. Všichni už dávno věděli, že to přijde a napjatě čekali, kam je počítač zařadí na základě získaných informací. Počítač vyhodnocoval snad vše co o Vás SO měla. Psychotesty, dosažené vzdělání, chování na záznamech pořízených kamerami, nebo z družic, zvukové záznamy které měla SO nahrané v databázi, historie procházených stránek na internetu a mnoho dalších údajů ohledně prostředí, kde jste žili, s kým jste komunikovali, dokonce poslední dobou často nefungoval facebook, protože počítač pracoval s informacemi, které jste sdílel, nebo které jste sdílet nikdy nechtěl, ale prostě tam byly a bylo nutné je vyhodnotit k Vašemu ideálnímu zařazený do skupiny.
SO, neboli Světová Organizace, která už pár let řídí celou Severní Ameriku, Evropu, Ruskou Federaci a Austrálii, se snaží udržet blahobyt a s tím spojený pořádek ve federaci, jako tomu bývalo dřív, když ještě na územích Demokratické Federace byl dostatek nerostných surovin. Media o tom nemluví, ale hackerské servery vypouští informace s reálnými čísly o upadající životní úrovni v celé Demokratické Federaci a tak všichni ví a pociťují jak se systém rozpadá. SO doufá, že rozřazením lidí do skupin a kompletním přestěhováním obyvatelstva se jim podaří, alespoň trochu situaci uklidnit.
,,Už!“ vydechl vzrušeně John a dotkl se blikající nové zprávy na obrazovce. Zpráva označená červenou barvou, značila tu zprávu na kterou čekal, mohl si být jistý, že to není spam. Kvůli momentálnímu přetížení sítě načítání chvíli trvalo a John nervózně klepal nohou.
Projelo jím napětí a konečně se mohl pustit do čtení.
Od: Světová Organizace
Předmět: Centrální organizace obyvatelstva
John Watters, č. 297113749629, narozen: natur, vyznáním: bez vyznání.
Upozorňujeme Vás, že jste byl zařazen do skupiny
H-253.
Vaše nová adresa: Česká federativní republika, Praha 37, Demokratická II.687
Na tuto adresu se přesunete: 4. 3. 2047, Rychlovlak č.4590, Nádraží Demokracie - 4:30 hodin

Dál to byla obsáhlá 10-ti stránková zpráva popisující všechny úkoly, povinnosti a práva člena skupiny H-253. Musí se udržovat v kondici jako do teď, stále mu zůstala práce na serveru nabízejícím mléko, zvedli mu plat, snížilo se mu množství nabízených druhů potravin a služeb, ve volném čase musí povinně docházet na kulturní akce s přidělenou společností a mnoho dalších kostrbatě napsaných úkolů, které se moc nelišili od věcí, co dělal do teď.
Johna ale zarazilo, jak je to vše napsané. Byl to seznam rozkazů, přikazující jak a kde žít, bez trochy lidskosti. Samozřejmě, plán celého obyvatelstva federace vypracoval počítač, ale i tak čekal trochu té „omáčky“ okolo, aby se všechny ty změny daly lépe přijmout. Místo toho počítač vymyslel rádoby dokonalý systém, potírající lidskou přirozenost. Něco Johnovi říkalo, že tohle je diktatura, ale nebyl schopný si to připustit, když v celé federaci se pořád dokola mluví o demokracii.
Demokracie a její principy se už dávno změnily. Už to nemělo moc společného se svobodou, ale pořád to bylo bráno jako něco za co se dřív bojovalo, tudíž něco lepšího. Media chrlila pozitivní zprávy o SO a demokracii s ní spjatou a naopak špinila (možná právem, možná ne) Čínskou nadvládu nad Asií a nazývala ji různými slovy jako absolutistická, komunistická, protidemokratická, atd…
Země byla rozdělena na tři velké mocenské celky (a neutrální státy Jižní Ameriky). Již zmiňovaná Demokratická Federace, Čínské císařství a království Islámu.
Čínské císařství zabíralo celou Asii i s Japonskem. Po tom co se Indie naprosto rozpadla v důsledku občanské války, už nebylo pro Čínu těžké převezmou veškerou moc nad tímto národem. Indický lid vítal Číňany jako pomoc, která konečně ukončí pouliční boje a rabování, což také Čína dodržela. Navíc vzniku tak obrovského celku předcházel strach z už existujícího Islámského království a formující se Demokratické Unie, což bylo vlastně to samé jako dnešní Demokratická Federace. Tímto se zase síly přibližně vyrovnaly.
Království Islámu se formovalo s rostoucím vlivem Islámského náboženství. Islám je poslední náboženství na Zemi, které má nějaký vliv a věří v něj větší skupina lidí. V tomto případě jsou to tři miliardy. Království Islámu postupně ovládlo celou Afriku, Arabské země a území na Balkánu. Celé království je řízeno malou skupinou šejků, vlastnících velkou část bohatství země. Nad nimi stojí jen král, který ale o ničem nerozhoduje a je jen modlou pro lid. Tento král je prý potomkem Mohameda.
Rozkouskovaná zůstala jen Jižní Amerika, ze které se stalo útočiště pro lidi unavené z rychlého života dnešní doby. Stěhují se sem lidé neprahnoucí po materiálním bohatství a toužící po životě v přírodě. John tam chtěl odjet už mockrát, ale nikdy tak neudělal. Už byl moc zpohodlnělý a nedokázal si představit život bez některých věcí, jako je například internet.

John se podíval na hodinky. ,,Žádné zprávy, 4:23“. Za chvíli bude nastupovat do rychlovlaku, který ho doveze k jeho novému domovu. Venku byla ještě tma, ale nádraží bylo osvětlené nepříjemným umělým světlem z ekologických zářivek. Seděl blízko jeho platformy a pozoroval všechny ty zmatené, unavené lidi, jak pobíhají se svými zavazadly a hledají nervózně platformu odjezdu jejich vlaku.
Byly to dny plné změn. Počítač přesně naplánoval odjezdy a příjezdy obyvatelstva po celé federaci, ale i tak vznikal zmatek, kvůli lidem co nestihli svůj spoj, nebo zvolili úplně jiný.
John přemýšlel nad tím, že ani neviděl nikoho protestovat, lidé mlčky spěchali na místa kam je počítač poslal a doufali, že se budou mít lépe. Od rozřazení do skupin ustaly demonstrace. Všichni vycítili, že zmatek je dostatečný a nikdo neměl čas na protestní pochody. John na síti četl zatím jen pozitivní příspěvky o nových bytech a tak si opakoval, že se nemá čeho bát.
Přišel čas. Klidný ženský hlas z reproduktorů vyzval k nastupování do rychlovlaku č.4590 a i na Johnovo hodinkách vyskočila aktualizace připomínající, že je čas k nástupu.
Pár lidí se postavilo a zamířilo k platformě, John šel také, ale svírala ho touha otočit se a běžet rychle domů a tam si sednout ke svému počítači a na vše zapomenout. Napadlo ho, co si asi myslí ostatní, jak to vnímají oni? V jejich tvářích byla jen únava a zmatení. Všichni se usadili do vlaku a čekali až se rozjedou. Většina pasažérů spustila projekci knihy, nebo poslech hudby a nepřítomně seděla ve svém světě, bez kontaktu s ostatními, jako by jela do práce. Jako by to byl obyčejný den.
Vlak se rozjel. John se rozhlížel po spolupasažérech a pak si opřel hlavu o okno a hledal něco venku za sklem. Nenalézal nic jen pár stromů a sem tam kousek zelené trávy. Spustil zápisník na svých hodinkách a začal psát…

,,LÁSKA. Nechci psát nic víc. Jen láska. Celý vesmír, svátost, všechno živé… to vše objímá láska. Neexistuje nic, co by mělo větší hodnotu. Nesmím zapomenout jak milovat! Naučte mě jí zase cítit. Vyměním vše za trochu lásky…“

Nevěděl proč to napsal. Ukončil zápisník a usnul.

Probudila ho stevardka s obědem. Oběd hradila SO. John z toho měl dobrý pocit, protože si v tu chvíli neuvědomil, že SO má všechny peníze z daní obyvatel Demokratické federace, takže se dá říct, že si oběd platil sám, ale to není podstatné.
Čas pomalu ubíhal a John si všimnul, že už projíždějí bývalým Německem, takže v Praze musí být co nevidět.

Praha. John se všemi cestujícími vystoupil z vlaku a na jeho hodinkách se objevily pokyny jak se dostat na svou novou adresu. Rozhlížel se a čekal, že uvidí nějaké odlišnosti v této zemi, ale neviděl nic. Vypadalo to stejně jako Londýn. Demokratická federace už dokázala smazat veškeré rozdíly mezi zeměmi, nebo městy.
SO ho ubytovala v obrovském panelovém domě, v řadě dalších deseti stejných panelových domů. Přidělila mu byt až v úplně nejvyšším patře. Prostorný, nový, ale jako doma se tu necítil. Když vstoupil do bytu jeho věci už byli nastěhované. Zdálo se mu, že rozvržení nábytku je vyhovující a tak usedl k počítači a začal pracovat. Po chvíli se setmělo a byl čas jít spát. John ležel smutně na madraci a prohlížel si místnost. Cítil se smutně a osaměle. Znovu si přečetl, co napsal ve vlaku, a když se mu do očí valily slzy, tak si radši vzal prášek na spaní a tu bolest v sobě zaspal.
Druhý den se probudil a bylo mu ještě hůř. Po práci měl dnes hrát fotbal s jeho budoucími „přáteli“ a večer se musí účastnit s přidělenou partnerkou Číše vína. Do ničeho z toho se mu nechtělo, ale přesto, když došlo na tyto aktivity snažil se o co nejlepší dojem.
Doufal, že jeho zařazení do skupiny ,,H“, mu alespoň přinese lepší společnice, než mu počítač přiděloval doposud. Ze všech těch společnic, po skončení schůzky, označil jen jedinkrát, že se chce setkat znovu. Ale druhá strana odmítla a s tou zajímavou ženou se zelenýma očima, se už nikdy neviděl.

John se už vysprchoval (spíše nevysprchoval, kvůli přídělům vody pro vysprchování v Praze) po fotbale se stejně nudnými hráči jako je on a vlastně se i začal těšit až si s někým promluví. Hrozně si přál, aby mu počítač přidělil někoho s kým si bude mít co říct, komu se bude moct svěřit o tom, jak je z toho všeho stěhování a organizování jeho života nesvůj. Cítil, že dnes ho nesmí počítač zklamat, potřeboval novou sílu, pro to žít.
Venku už byla tma a John měl ještě dost času a tak se loudal a prohlížel si jak vypadá jeho nové bydliště. Všechno bylo nové a spousta věcí byla dodělaná narychlo, nebo zůstali ještě nedodělané.
Vysoké budovy se spoustou oken. Nic jiného než panely, betonové panely. Člověka to zamrzí, že celý dar života stráví zavřený v betonu. Ve své kleci, kde se dobrovolně skrývá před svobodou. Nežije, ale jen přežívá. Staví se proti pocitům, proti lásce.
John byl ale jiný, on to někde hluboko cítil, že to tak nemá být. Trápil se. Napadlo ho, že venku už nejsou žádné lavičky. Všechny jsou jen uvnitř budov. Stejně se posadil na chodník a díval se nad sebe do smogové mlhy, jestli nezahlédne hvězdu. Přemýšlel, jak změnit svůj život…
Když v tom na jeho hodinkách vyskočilo upozornění, že jestli se z jeho polohy okamžitě nevydá do restauračního místa, tak přijde na jeho schůzku pozdě. Probral se ze zasnění a vydal se na cestu.

John vstoupil do vstupní haly a nějaký mladík ve směšném oblečku vyskočil ze židle a ujmul se jeho kabátu. Za vstupní halou byla jedna obrovská místnost s malými stolky, na kterých už byly připraveny sklenice.
U některého stolku už seděl pár, jiné byly prázdné a u některých nervózně čekala jen jedna osoba. Dobře vypadající žena u stolečku před vchodem se zeptala na jméno a podalo Johnovi lísteček s číslem stolu 22. Johnovo oblíbené číslo bylo 2. Teď měl dvě dvojky. ,,To musí být nějaké znamení.“ pomyslel si. Vstoupil do velké místnosti se stolky a cítil jak se do něj zabodly pohledy od lidí čekajících na partnery u jejich stolů. Rychle pohledem našel stůl s jeho číslem 22 a vydal se k němu se sklopeným zrakem k zemi. Sedl si a díval se jako všichni ostatní směrem k vstupní hale a čekal jestli někdo s přicházejících nezamíří k jeho stolu.
Za pár vteřin se mezi přicházejícími objevila jedna žena. Ta žena se usmívala. Byl to tak příjemný nenucený úsměv, že si John z celého srdce přál, aby šla k jeho stolu. Žena se zmateně dívala na lísteček a pátravě po stolech. Váhavě se vydala na druhou stranu místnosti a tak John smutně sklopil oči a poslouchal co řeší pár u vedlejšího stolu. Muž vyprávěl ženě o své práci a ta ze slušnosti přikyvovala. Hodně pila a mačkala tlačítko přivolávající personál s vínem mnohem častěji než muž.
John byl z toho čekání znuděný, když v tom se u něj objevila ta žena s tím úsměvem a začala se mu představovat a omlouvat, že dlouho nemohla najít jejich stůl. John ji sebevědomě vyzval k tomu, aby se posadila a navzájem se začali představovat.
Jmenovala se Anna. Byla asi stejně vysoká jako John, měla hnědé dlouhé vlasy, jako se nosily dřív a zvláštní zelené oči. Johna napadlo, že by nemusela na sobě mít tolik make-upu, ale brzy na to zapomněl, když znovu spatřil její úsměv. Naplňoval ho energií. Stále se usmívala a roztomile něco vyprávěla. John se snažil působit stejně vesele, ale bylo cítit, že není tak uvolněný jako ona. Musela být blázen, ale Johna to uchvátilo. Mnohem lepší, než ty nudné sucharky, které zatím poznal.
Vyprávěla o tom jak se zdržela kvůli procházce po městě. To Johna dostalo. ,,Je stejná jako já, ještě cítí!“ pomyslel si. Byla zařazená do skupiny H jako John a měla stejný názor na všechno to stěhování. Ve všem si rozuměli a postupem času jak pili více vína se jejich oči střetávali i na dlouhé vteřiny, kdy Johnovi naskakovala husí kůže.
Jako jedni z mála párů zůstaly až do 22:00, než je upozornění na jejich hodinkách informovalo o konci společenského podniku. Opilí, s dobrou náladou vyšli před restaurační zařízení.
,,Taky se ti to tady tak strašně hnusí Anno?“ křičel s roztaženými pažemi John do nebe.
,,Jistě, ale co můžu dělat Johne. Pojď projdeme se ještě někam, kam nás nohy ponesou. Nechce se mi ještě domů.“ odpověděla klidně.
Přiopilý se vydali ulicí mezi panelové domy.
,,Chci někam, kde nebude osvětlení a kde budou vidět hvězdy. Někam pryč z města.“ řekl John.
,,Zrovna takové místo jsem dneska našla. Pojď se mnou Johne.“ odpověděla tajemně.
Prošli pár ulic, než dorazili ke vchodu do panelového domu, stejného jako byl ten Johnův. Anna přiložila hodinky ke dveřím a ty se otevřeli. ,,Tady bydlíš?“ zeptal se. ,,Ano.“ odpověděla rázně. Dál už se nebavili, nastoupili do výtahu a John cítil to vzrušení, když je teď tak blízko Annině tělu. Celou cestu měl hrozné nutkání Annu políbit, ale neměl na to dostatečnou odvahu. Vyjeli až do nejvyššího patra. Vystoupili a Anna vzala žebřík, který tam ležel opřený o zeď. Otevřela poklop na střechu a vylezla po žebříku.
John vylezl za ní, a když uviděl v jaké výšce teď jsou, tak se mu zatajil dech. Na střeše byla tma a ze zdola zářilo světlo velkoměsta skrz smogová oblaka. John se podíval nad sebe a uviděl hvězdy. Už velmi dlouho je neviděl. Cítil jak se mu do očí valí slzy, ale snažil se je potlačit.
,,Hvězdy!“ vydechl.
,,Slíbila jsem ti, že je uvidíš.“ odpověděla Anna s tím jejím nádherným úsměvem.
Posadili se vedle sebe a oba se dívali nahoru na všechny ty hvězdy. John se po chvíli podíval na Annu a zjistil, že ona se na něj dívá také místo pozorování hvězd. Díval se jí do očí a jejich rty se pomalu přibližovaly. Zavřel oči a cítil její měkké rty na svých. Něžně ji políbil, pak se zase oddálili, otevřeli oči a usmívali se na sebe. Cítil se šťastný, byl to ryzí pocit, který už si vůbec nepamatoval, pokud ho vůbec někdy zažil. Přál si zastavit čas a být navždy takhle šťastný.
Začal ji líbat a objímat. Líbal ji dlouho, když v tom se jim na hodinkách ve stejnou chvíli objevilo upozornění. Ani jeden teď neměli chuť si ho přečíst a tak se líbali dál.
Dlouho jim ale tato posvátná chvíle nevydržela. Někde v dáli začala houkat siréna. Odtáhli se a John i Anna se podívali na hodinky na upozornění. Zůstali sedět bez dechu a pořád dokola si četli co tam bylo napsáno. Ani jeden tomu nechtěl věřit. Anna se začala chvět a všechno se začalo hroutit. Všude byl cítit strach a bezmoc. Nejkrásnější den se změnil v noční můru. Byl slyšet jen děsivý zvuk sirény, který se Johnovi zarýval až do morku kostí. Nekonečný křik z reproduktorů…
Tohle upozornění oznamovalo, že Demokratická Federace je ode dnešního dne ve válce s Královstvím Islámu, které vyhlásilo Svatou válku všem bezvěrcům.
Z různých částí Afriky byly před chvílí vypuštěny rakety s možnou jadernou hrozbou. Je zahájena okamžitá mobilizace obyvatelstva Demokratické federace.
Potom se pokyny pro Johna a Annu už lišily. John se měl přesunout na místo nástupu a Anna se měla vrátit domů a nahlásit stav zásob potravin.
,,Oni věděli, že to přijde, proto ta organizace obyvatelstva. Proč, zrovna teď.“ řekl John chvějícím se hlasem a se slzami v očích.
Naposledy políbil Annu, jako by se jí snažil vtisknout polibkem život a odešel…


 celkové hodnocení autora: 88.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Aaron Švec 05.04.2013, 11:00:43 Odpovědět 
   Poměrně zdařilá antiutopická romance. K dokonalosti chyběla, jak již zmínil Šíma, trochu větší propracovanost. K uvedeným návrhům bych přidal:
1) více (emočních) informací o hlavním hrdinovi, aby se s ním čtenář mohl ještě více sblížit.
2) o něco více náznaků, že by se mohlo schylovat k válce. Takto je to sice překvapivé, ale působí trochu prvoplánově.

Na podobné téma doporučují, kromě zmíněného 1984, například Konec civilizace od A. Huxleyho či Kallocain od K. Boyeové.

Pár technických:
- potřeboval novou sílu, pro to žít. -> pro co žít.
- nikde jsem nezaznamenal, jakým jazykem se všichni dorozumívají. Vzhledem k tomu, že on je zřejmě Angličan a najednou je v Praze, chtělo by to vysvětlit, jakým jazykem komunikuje.
 Šíma 04.04.2013, 23:14:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak trochu jiný pohled na svět řízený z jednoho "místa" (zde počítačem), který má nádech určité totality (kdy je vše řízeno centrálně a do doslova). Jako by na mne trochu i dýchl Orwell a jeho "1984". Zde je svět na pokraji války. Lidé naoko plní rozkazy počítače a žijí tak, jak je jim určeno (aniž by oni sami uvažovali, plánovali, či jakkoliv svobodně žili). Každý jednotlivec se musí podřídit celku. Pokus o láska a sblížení na samém konci je už jen určitým pokusem o kontrast mezi začínající mobilizací a touhou po šťastném životě (po životě bez neustálých příkazů a nařízení). Ona myšlenka tam určitě je, ale celkové podání se mi zdá být krapet "plytší" (jakoby mi zde chybělo více hloubky), možná za to může právě rozsah povídky a větší rozepsání by textu mohlo pomoci (pak by bylo třeba i přidat více detailů i emocí - třeba i skrývaných). Nestačí jen napsat co kdo udělal, co se dělo a podobně. Více děje, dialogů a emocí...

Našel jsem také několik nedostatků, dovolil jsem si je vypsat níže:

-- Bylo 22. 2. 2053. -- Na tuto adresu se přesunete: 4. 3. 2047, Rychlovlak č.4590, -- (je zde vidět určitý nesoulad v čase - i datu - co bylo dříve a co potom)

-- Čínskou nadvládu nad Asií a nazývala ji různými slovy jako absolutistická, komunistická, protidemokratická, atd… -- atd... (tato zkratka mi zde nesedí)

-- Znovu si přečetl, co napsal ve vlaku, a když se mu do očí valily slzy, tak si radši vzal prášek na spaní a tu bolest v sobě zaspal. -- řinuly - či - kanuly slzy + raději - namísto: radši

-- ,,Jistě, ale co můžu dělat Johne. Pojď projdeme se ještě někam, kam nás nohy ponesou. Nechce se mi ještě domů.“ odpověděla klidně. -- ... Nechce se mi ještě domů," odpověděla klidně. -- (chybně použité schéma, mrkni do pravidel, na net, nebo do dobré knihy, jak je to s přímou řečí a uvozovací větou)

-- Přiopilý se vydali ulicí mezi panelové domy. -- Přiopile - Přiopilí (buď se vydali jak: Přiopile, nebo byli prostě: Přiopilí a vydali se ulicí kamsi do pryč)

-- Anna přiložila hodinky ke dveřím a ty se otevřeli. -- otevřely (TY dveře)

-- ,,Oni věděli, že to přijde, proto ta organizace obyvatelstva. Proč, zrovna teď.“ řekl John chvějícím se hlasem a se slzami v očích. -- ... Proč zrovna teď?" zeptal se John chvějícím se hlasem a ... (nejspíš jde o otázku než konstatování)

Tož tak... S ubíhajícími řádky se zdá být text uspěchaným... Uvidíme, co řeknou další čtenáři. Brou noc a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Dominika Veselá
(7.10.2018, 17:55)
Pišta Pištovič
(7.10.2018, 01:01)
Dír
(4.10.2018, 21:20)
Díra
(4.10.2018, 21:15)
obr
obr obr obr
obr
PRVNÍ A POSLEDN...
Standy92
Magická konstru...
Džordž J.S.
VRHNĚME SE NA U...
Lollo
obr
obr obr obr
obr

Bambulka a dráček Fráček 10
Dani
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr