obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915143 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39112 příspěvků, 5704 autorů a 388219 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva bratři - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 08.04.2013, 22:41  
12. kapitola
 

„Zdravím tě, pane. I tebe, paní,“ pronesl až přehnaně slavnostně Viggo. Byl plně ozbrojený, teple oblečený a seděl na Hnědákovi. Před chvílí vjel s valachem přímo doprostřed dvora na rozdíl od svých pěti společníků, kteří zůstali před bránou, a teď, po tom halasném pozdravu, zastavil koně a z výšky jeho hřbetu se pobaveně křenil na dokonale překvapené obyvatelé statku.
Waldor i Lea ztratili údivem na pár vteřin řeč a ani Ellad nevěřil svým očím. Co tady dělají?
„Vítejte,“ hlesla Lea, která se jako první vzpamatovala z nečekaného příjezdu skupinky Hraničářů, a hned se chopila úlohy hostitelky. Pozvala muže dovnitř a nabídla jim malé občerstvení – čerstvý chléb právě vytažený z pece, bochánek ostře kořeněného kozího sýra a k tomu všemu ještě pohár svařeného vína na zahřátí. Přitom tázavě pohlédla na Vigga. Jejich oči se setkaly a tvář mladé ženy zbarvil ruměnec. Začervenala se jako čtrnáctiletá panna a stydlivě sklonila hlavu. Bylo to k smíchu i k pláči zároveň. Lea už měla svůj věk a také už samozřejmě dávno nebyla panna, přesto... Pohled na vůdce Hraničářů ji vyváděl z míry. Vyvolával v ní bouři vzájemně si odporujících pocitů a to nebylo právě příjemné. Vlastně své chování v tu chvíli přímo nesnášela. Ale vždycky ho ráda viděla. Líbil se jí. Přitahoval ji.
A podobný zmatek cítil ve svém nitru i Viggo. Od té doby, co mu zemřela manželka Judita, nemiloval. Žádná žena si nedokázala získat jeho srdce, ač se o to mnohé pokoušely. Lea nedělala vůbec nic, mladý muž však věděl, že právě ona by to dokázala. S ní by mohl opět nalézt lásku. Jenže byla vdaná. I
když – on si samozřejmě všiml jejích rozpaků a to ho mátlo nejvíc. Což není s Waldorem šťastná?
„Děkujeme, paní, za tvé pozvání. Jsi laskavá, ale musíme odmítnout. Přijeli jsme si jen pro tvého... Pro vašeho syna,“ prolomil narůstající ticho Hraničář a po jeho slovech našel ztracenou řeč i Ellad.
„Pro mě? Tys přijel pro mě?“ vyrazil ze sebe s rozzářenýma očima a vykouzlil tak na tváři svého strýce úsměv. Waldor se už také vzpamatoval, ale do hovoru nezasahoval. Nějak nevěděl, co říci, a tak raději mlčel.
„Jsi přece Hraničář, Chodče,“ krátce vysvětlil Viggo. „Pospěš si. Máme práci.“
Hoch se otočil na matku a pohledem ji žádal o svolení. Lea slabě přikývla, Ellad zavýskl a rozeběhl se pryč.
„Počkej, chlapče. Běž se raději pořádně obléknout. Já ti Raula přivedu,“ zadržel synovcův bezhlavý úprk Waldor a vykročil k bráně statku, kde postávali Viggovi společníci s černým valachem uvázaným na vodící otěži, zatímco Ellad se poklusem vracel zpátky. Bez zastavení minul Vigga, jen se na něj zazubil, a potom zmizel v domě.
Lea tak na dvoře zůstala sama. Jen s Hraničářem. Neodolala a znovu na něj pohlédla. Jejich oči se opět setkaly a mladá žena cítila, jak ji polévá horko. Krev se jí hrnula do obličeje.
A je to tu zase, uvědomovala si, když sklonila hlavu, a marně hledala, co by řekla. Cítila, že by měla něco říct. Ale co?
„Omluv mě, pane. Půjdu pomoct synovi,“ vysoukala nakonec z podivně sevřeného hrdla, otočila se a odspěchala.


***


„Jak bylo v Orrinoru?“ vyzvídal Ellad hned, jak vyrazili. No, vlastně ne hned. Nejprve se přivítal s ostatními Hraničáři a hlavně s Collinem, který ve Viggově doprovodu samozřejmě nemohl chybět. Pak teprve se zeptal.
„O nic jsi nepřišel,“ houkl Collin v odpověď. „Žádná válka se nekonala a hned tak se konat nebude.“
„Má pravdu,“ potvrdil Viggo mladíkova slova a trochu je rozvedl. Chlapec se z jeho vyprávění dozvěděl, že přes zimu byl poměrně slušně opraven hrad Loreth, vesnička u něj se rozrostla, vlastně stále ještě rozrůstá, o další a další obyvatele. Podél toku řeky Sálavy vyrostlo několik menších strážních pevnůstek, jedna větší u kamenného mostu a městečko Adern získalo lepší opevnění. Přišlo však o přívoz. Ten museli z bezpečnostních důvodů ne přímo zrušit, ale hodně – opravdu hodně omezit.
Všechny tyhle bojové přípravy se však nakonec skutečně ukázaly jako zbytečné. Northor nezaútočil, ani se o to nepokusil. A proč? Díky Darethovi a jeho povstalcům. Argaana s nimi měla co dělat, a tak odmítla poslat do Nurasu další vojáky. Northor si prý musí poradit sám. A on si poradil. Postupně obsadil celý Orrinor. Tedy – ne celý, jen k řece Sálavě. Dokáže-li si ho však udržet byla otázka jiná. Bez Argaany a její pomoci.
„A co kdyby v Orrinoru také došlo k povstání? Rolland by ho mohl vést jako Dareth v Dagerladu,“ zajímal se Ellad.
„Tohle napadlo i mě. Hned jsem se na to zeptal a víš, co mi řekli? Že to nejde. Došlo by prý k válce, protože v Orrinoru není nikdo, kdo by byl oprávněn vládnout. Skutečně oprávněn, víš, Chodče,“ snažil se o vysvětlení Viggo, ale hoch to nechápal.
„Jak – skutečně oprávněn?“ zeptal se a údivem vykulil oči. „Vždyť...“
„Právem dědictví, chlapče.“
„Cože?“
„To máš tak. V Orrinoru už není jediný přímý mužský potomek královské rodiny a ani Elber neměl syna. Vlastně ani dceru. Takže...“
„Ale jak to?“
„Orrinorští jsou národem válečníků. Takže spousta mužů z královské krve zemřela bez dědiců, a pak je tu ten zákon. Zákon, kterým se Orrinorští snažili vyřešit tu temnější stránku své minulosti – bratrovraždy.“
„Ano, vím o tom. Musel jsem se naučit dějiny Orrinoru,“ překvapil Vigga Ellad a Hraničáři bleskla hlavou otázka – proč? Proč by obyčejného, malého vesnického kluka učil někdo nějaké dějiny? To určitě Lea. Ale proč?
„I o tom zákonu vím,“ mluvil dál chlapec. „Orrinorský král může mít vždy jen jednoho syna. Ale co dcery?“
„V tom by právě byla ta potíž. Více dědiců – manželů těch dcer…“
„Rovná se válka,“ dopověděl za Vigga Ellad. „Přesto... Vždyť... Ty Robertovi rozumíš?“
„Ne,“ přiznal upřímně Hraničář a usmál se na chlapce. „Ne, nerozumím tomu. Myslím, že by se nějaký panovník určitě našel. Orrinorský vládce by měl pocházet z Orrinoru, i kdyby tím vznikly menší – no, klidně i větší tahanice.“
„Tak to s tebou souhlasím,“ přikývl Ellad.
„A nebo si pan Robert zase libuje v tajemstvích,“ rýpl si Collin.
„V tajemstvích? Co tím myslíš?“ vyhrkl Ellad a Viggo měl na jazyku stejnou otázku.
„No, třeba pan Robert ví zase víc, než říká. Jako na podzim,“ připomněl mladík a jeho poznámka nesla nepříjemnou pachuť nedůvěry.
„Ale, no tak,“ mírnil blonďáka Viggo. V duchu však musel připustit, že na těch pichlavých slovech něco pravdy být může. Vzpomněl si na Robertovo tehdejší poněkud zvláštní chování a stejně tak Ellad.
„A co Dareth? Jak to, že ho ještě nedostali?“ přerušil po chvilce ticho vznášející se nad skupinkou chlapec.
„Podle toho, co víme, tak se Dareth stáhl do Černých hor. Dává svobodu otrokům a oni za něj potom s nadšením bojují,“ pustil se do trochu složitější odpovědi Viggo. „A také – ten muž se nesnaží porazit Argaanu v otevřeném boji, spíš jí znepříjemňuje život. Malé oddíly jeho lidí přepadají ze zálohy. Nepřátele pobijí, seberou vše potřebné a velmi rychle zase zmizí.“
„Jo, je chytrej, panáček,“ zahlaholil nadšeně Collin. „Nejen že škodí tý čarodějnici vojensky, ale on jí připravuje i o bohatství. V Černejch horách jsou přece naleziště zlata, a když ty hory obsadil, tak...“
Mladík větu úmyslně nedokončil, jen se vesele zazubil a rozhlédl se po svých společnících. Jeho náklonnost k mladému Dagerladskému buřiči se nedala přehlédnout. A nebyl sám, kdo v něm viděl přítele.
Během rozhovoru se dostali na blízkou silnici a ujeli po ní pěkný kus směrem na západ. V lese přebrodili Stříberku a pokračovali dál do Zelené planiny. Tam uhnuli k jihu, opustili silnici a pustinou si zkrátili cestu k horám, kde přenocovali. Ve vlhku, chladu a nepohodlí. Inu, jak už to takhle brzy na jaře bývá.
Ráno je zbudil hustý, drobný déšť a provázel je horami jako věrný pes. Viggo vedl skupinku po sotva znatelných stezkách k oválnému jezeru Gron, pak po jeho levém břehu až na starou kupeckou cestu vedoucí napříč Bílými horami. A tady se počasí konečně umoudřilo. No, umoudřilo – přestalo pršet. Obloha však zůstala zatažená, foukal mírný, přesto nepříjemný studený vítr, všude bylo vlhko a lezavo a cestu, po níž jeli, proměnil ten několikadenní déšť v rozblácenou a kalužemi hojně posetou stoku. Koně se bořili do té mazlavé hmoty často až po spěnky a při každém jejich kroku se ozval čvachtavý, mlaskavý zvuk, kterého měli jezdci už za hodinu plné zuby. Museli to však vydržet. Pravidelné
čvacht-mlask, čvacht-mlask je provázelo až k říčce Elle a teprve tam se na ně usmálo ne štěstí, ale sluníčko. I když – štěstí vlastně taky. Obrovský, tmavě šedý mrak se roztrhal na menší, nadýchané bílé obláčky a z nich se k zemi natáhly zlatavé paprsky. Příjemně hřály a vysoušely všechnu tu mokrou spoušť.
Hraničáři sledovali tok Elly a říčka je dovedla až k velkému Fallarskému městu Rowanu. Ellad během celé té dlouhé cesty povětšinou mlčel. A jeho společníci také. Jen večer, když se všichni snažili alespoň trochu osušit a zahřát u ohýnku, vyprávěli – často velmi barvitě - své zážitky ze zimního pobytu v Orrinoru. On neměl co vyprávět. Učení se z Viggových map bylo nudné a nezáživné pro něj, natož pro ostatní, a tak jen mlčel a poslouchal. Přesto právě díky pilnému učení, neměl cestou nejmenší potíže se směrem a věděl přesně, kde jsou i kudy dál. Teď seděl na Raulovi a s napětím a zvědavostí hleděl na neznámé město.
Co nás za jeho hradbami asi čeká? A proč jedeme právě sem? Ptal se v duchu sám sebe, když vedl valacha lehkým klusem k dokořán otevřené bráně.
Jak se tak blížili k městu, potkávali a míjeli stále více lidí, až museli zpomalit do kroku. Ellad toho využil, zařadil se vedle Vigga a vyslovil svou druhou otázku nahlas.
„Město Rowan leží na křižovatce dvou velkých obchodních cest, Chodče, takže se tu můžeme dozvědět spoustu zajímavých věcí. Ostatně, jezdíme sem každý rok. Jeden místní hostinský je nám totiž přátelsky nakloněn a ochotně nám sdělí všechny novinky, které při obsluhování hostů zaslechne,“ odpověděl Hraničář a chlapec přikývl na znamení, že rozumí.
Konečně dojeli k bráně. Jak už viděli zdálky, byla otevřená a hlídala ji skupinka pěti strážných. Ovšem značně nedbale. Tři seděli uvnitř strážnice a hráli v kostky a ti dva venku se opírali o svá kopí, znuděně zívali a bez zájmu hleděli na procházející davy. Viggo nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou, protože slov se mu nějak nedostávalo, a i Ellad mlčel. Jen Collin si neodpustil kousavou poznámku.
„Válku na ně,“ rýpl si podle svého zvyku a zašklebil se na Ellada pobaven vlastním vtipem. Nikomu dalšímu však jeho krátká věta humorná nepřišla, tak si jen vzdychl a tvářil se zase normálně.
Za bránou provedl Viggo své druhy několika ulicemi a zastavil u bíle omítnutého stavení, na jehož vývěsním štítu stálo – U žíznivého poutníka.
„A jsme tady,“ vydechl s úlevou, sesedl a ostatní také. Velmi dobře chápali význam jeho slov. Po tom úmorném, vodou nasáklém putování divočinou cítili totiž totéž. S potěšením vítali střechu nad hlavou a pod ní, jak doufali, i horkou lázeň a něco dobrého k zakousnutí.
Postarali se o koně a společně pak vešli do domu. Ocitli se ve velké místnosti s množstvím dřevěných stolů a židlí, na nichž sedělo jen velmi málo hostů, krbem, ze kterého sálalo příjemné teplo, a výčepním pultem. Hraničáři usedli k prázdnému stolu, odložili zbraně a hned se u nich objevil hostinský. Menší, podsaditý chlapík neurčitého věku se značně prořídlými a prošedivělými, nakrátko střiženými vlasy a bystrýma, tmavýma očkama.
„Vítej, pane Viggo. I vy, pánové,“ zahlaholil a přátelsky se usmíval. „Co vám mohu nabídnout? Pivo nebo snad něco k jídlu?“
„Obojí,“ objednal za všechny Viggo.
Hostinský se lehce poklonil a odspěchal. Vrátil se za okamžik s plnými džbánky a zručně je stavěl na stůl před Hraničáře. U Ellada se ale zarazil.
„Mladý pán také?“ tázavě pohlédl na Vigga.
„Také,“ nečekal na svolení Ellad a vesele se zazubil. To oslovení ho pobavilo. Prý mladý pán, pochechtával se v duchu a vůbec mu nepřišlo na mysl, že ve svých téměř šestnácti letech už skutečně vypadá spíš jako mladý muž než jako kluk. Přes zimu se vytáhl, zesílil a na tvářích a bradě mu začalo rašit první strniště.
Viggo se také usmál, přikývl a rázem stál džbánek před chlapcem.
„Jídlo bude hned,“ ujistil je ještě hostinský, než se vrátil opět za pult. Hraničáři pomalu upíjeli pivo a trpělivě čekali na oběd.
Ne dlouho. Po chvíli se objevily dvě dívky, jedna s několika talíři, druhá s chlebem a obě následovaly svého otce, který nesl hrnec, z něhož se kouřilo. Když došel k Hraničářům, postavil hrnec na vedlejší prázdný stůl, mladší z dívek vedle něj položila talíře, zatímco její sestra odložila ošatku s chlebem doprostřed stolu Hraničářů. Hostinský nabíral z hrnce bílou smetanovou omáčku s většími kousky masa, mrkví, hráškem a jemně nasekaným koprem a dívky roznášely již naplněné talíře hladovým mužům, kteří se s chutí pustili do libě vonícího pokrmu.
Sotva byli takto obslouženi všichni, hostinský hrnec zase odnesl a věnoval se ostatním hostům. Dívky také zmizely. Vrátily se až pro prázdné talíře. Pak znovu přispěchal jejich otec a nabídl další pivo.
„Co je tady nového?“ zeptal se Viggo.
„Nic co by stálo za řeč, Hraničáři,“ mávl rukou hostinský. „Zima byla naštěstí mírná a pobudů jen málo. I když teď… V Ethiru možná…“
Nedopověděl, protože přišli noví hosté a dožadovali se jeho pozornosti. Byli to dva muži kolem čtyřicítky, odění ve tmavých sametových kabátcích lemovaných kožešinou s dlouhými cestovními plášti proti dešti.
Nejspíš kupci, usoudil Ellad a obrátil pozornost zase k pivu.
Muži mezitím obsadili stůl, na němž stál před pár minutami hrnec s omáčkou, objednali si jídlo i pití a vzrušeně spolu pak rozmlouvali až do chvíle, než byli dívkami obslouženi. Hraničáři, sedící hned vedle, neslyšeli z jejich tlumeného rozhovoru každé slovo, to podstatné jim ale neuniklo.
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Viggo svých druhů hned, jak kupci zaplatili a odešli.
„Čemu?“ ozval se jeden z Hraničářů. „Bezpečně víme jen to, že v Ethiru jsou nějaké nepokoje. Všechno ostatní byly pouze domněnky těch mužů.“
„Až tak úplně s tebou nesouhlasím, Tareku,“ oponoval Viggo. „Něco pravdy v jejich slovech určitě bylo.“
„Pojedeme tam?“ chtěl hned vědět Collin.
„Ne. Ty tam pojedeš. S Chodcem,“ odvětil s pobaveným úsměvem Viggo. Pak zvážněl a dodal. „Zjistíte, co se v tom městě přesně děje a podáte mi zprávu. Sejdeme se za týden u Přívozu. A, Colline, nebudete se do ničeho zaplétat. Jasné?“
Oba přikývli.
„Kdy odjíždíme?“ zajímalo ještě Ellada.
„Hned,“ zněla stručná odpověď.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.04.2013, 22:41:08 Odpovědět 
   Zdravím.

Konečně mám chvíli čas a hlavně klid, už jsem tuto část jednou prošel a před chvíli jsem ji "proletěl" znovu. V prvním okamžiku po dočtení mi zde chyběla návaznost na předchozí (11.) kapitolu. Ale ke konci minulé kapitoly říká Viggo Elladovi, že se sejdou až po zimě (jako ročním období). Jak se zdá, zima je pryč (i přestože po sobě zanechala ještě chladné počasí a rozbředlou zem). Takže v první chvíli jsem myslel, že jsi přeskočila nějaký text, ale když jsem jukl na konec předešlé části a pak na tuto, napadlo mne, že jsi tu zimu prostě přeskočila (co se děje týče), ono, už v této části 12. kapitoly jsi vysvětlila hodně událostí, které se v zimě udály (aniž by toho byl Ellad jako postava svědkem) a navázala jsi také na řeči okolo Roberta a jeho případných tajemství. Samostatný úkol pro Collina a Ellada je príma spestřením (že k žádné válce zatím nedošlo, toho jako čtenář nelituji, ono i tak se může stát kde co, aniž bych jakkoliv fabuloval). Takže... Text se víceméně drží své laťky. Krapet jako bych cítil jistou "uspěchanost", ale může jít jen čistě o můj dojem - nespěchala jsi? Nejspíš ne. Na šotky jsem nekoukal, nejspíš se neprojevili (ne, když řádili u mne ;-)))). Uvidíme v dalším díle, určitě se budeme mít nač těšit. Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 09.04.2013, 19:17:36  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář.
Zimu jsem skutečně přeskočila, protože v zimě Ellad lenoší doma na statku a nic moc se neděje. Teď se ale zase dít začne, takže myslím, že se máš na co těšit.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
Luigi 69
(9.4.2019, 14:33)
obr
obr obr obr
obr
Orloj a hvězdy
Betwithell
Jednou
Petr polák
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Muž v zrcadle
Najla
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr