obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390231 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tři v pokoji ::

 redaktor čuk publikováno: 29.11.2006, 18:02  
Povídka o hlodajících obsesích
 

Tři v pokoji
Pokoj jsme měli krásný, čisťounký, neposkvrněně krémově vymalovaný. Tři postele kovové a bílé v jedné řadě, ta moje byla u okna, ta prostřední trochu porušovala symetrii: byla odtažená od stěny, aby se za ní dalo projít. My tři obyvatelé ve volných plátěných oděvech jsme byli velice tiší. Vypadalo to, že jsme pečlivě vybraní důstojníci v kajutě nějaké luxusní zámořské lodě, kteří mají právě odpočinkovou směnu, jejíž délka trvání se nepočítá, pohotovost jaksi je nepřetržitá a našim úkolem je být připraveni Stewardky, říkaly si sestry, ( zvláštní, že by celá rodina, všechny sestry, byly stewardkami na této lodi? ale dějí se takové náhody!), tedy tyto mladé dívky oděné bílomodře nám přinášely potravu a my na oplátku jsme s nimi bez výmluv pomalu a graciézně odcházeli na WC, kdykoliv jsme si zazvonili. Někdy jsem přemýšlel, jak je možné, že žijeme tak v pohodě, snad jakási vyšší inteligence dala znát, že je nutné, aby takový pokoj existoval a ušlechtilí a vzdělaní námořní důstojníci v něm důstojně trávili čas. Jednou jsem zaslechl, že tomu pokoji říkali kóje bílých duchů. A přitom téměř pořád na lodi panoval drsný ruch, ozývaly se výkřiky z ostatních kajut, dupot na chodbě, nadávky, hřmot. Snad až doplujeme, vyjdeme přes lodní můstek jako první, abychom pohovořili s uvítacím výborem a byli pozváni k jakési audienci ke komusi významnému. Pohovořili, ano řeč i cizí jazyky jsme ovládali dokonale… mezi sebou jsme však vůbec nemluvili. Z vrozené vnitřní noblesy.
Já jsem se občas pokoušel něco vyprávět té nejkrásnější a nejhodnější stewardce.
Vždycky jsem začínal: „ Víte, slečno, hleďte, vlašťovky, já bych vám o nich mohl vyprávět.“
Odpovídala: „Já ten příběh znám, pane důstojníku.“
„I ten konec?“
„Ano, i ten.“
Škoda, vyprávěl bych jí ten příběh velice rád, musel bych sice odvrátit hlavu k oknu, aby neviděla slzy v mých očích, to se přece nesluší. Styděl jsem se před ní. Já jsem pointu těch událostí o vlašťovkách neznal, a myslel jsem, že by se mi mohla vybavit při mém povídání. Nedošlo k tomu. Snad příště.
Okno! Ano. To mi poněkud narušovalo stylový celek. Nebylo kulaté jako v kajutě, ale hranaté. A dalo se otvírat. Pouze bílomodří andělé to uměli. Pravidelně přicházeli, přinášeli jakousi kliku, strkali ji do otvoru uprostřed a otvírali dvě okenní poloviny dokořán. Ano, musí se vyvětrat. Pak vždy okno pečlivě zavřeli.Téměř celý den jsem stával u zavřeného okna, čelo přitištěno na okenní tabuli a pozoroval vlašťovky, které se míhaly vzduchem, a štěbetaly jako by mi chtěly něco říci. Zvláštní, že doprovázejí naši loď po celou dobu plavby. Voda pod oknem byla zelená, přicházela i období, kdy jsme proplouvali hnědými vlnami se šupinatým povrchem. Trochu mi bylo divné, že plujeme vymezeným koridorem, asi deset metrů od nás tvořila mořská voda mlhavou zeď, nehnutou a nepohnutelnou, ano, při mém slabém zraku špatně rozeznatelnou.
Ale jsem to sobec. Mluvím jen o své maličkosti. Mí kolegové si zaslouží větší pozornosti, vskutku, byli velice příjemní.
Ten v koutě, muž ostře řezaných rysů, zřejmě neustále propočítával kurs lodi. Mapu měl připevněnou na stropu, nikdy mi ji nechtěl ukázat, a já popravdě řečeno, jsem se o ni ani nezajímal. V rohu nad jeho postelí vybudoval dosti velkou pavučinu pavouk křižák. Náš navigátor s ním dlouhé hodiny šeptem rozprávěl. Někdy se pavouk spouštěl po vláknu dolu, zřejmě s důležitým sdělením, které nesměl nikdo zaslechnout. V tu chvíli navigátor zavíral oči, aby posla nevyplašil. Jednou jedinkrát, před dvěma měsíci, muž kupodivu promluvil nahlas, řekl: „ano je mou povinností ponořit se do spodních proudů podvědomí, pak teprve dokonale pochopím ty vrchní.“
Odstranit pavouka nebylo uklízečkám dovoleno. Navzdory vší ohleduplnosti se předevčírem pavouk ztratil, a tři dívky ho musely hledat. Našly ho, já však vím, že musely přinést jiného tvorečka s křížem na zádech, neboť navigátorův křik byl nesnesitelný. Když se nový pavouk ocitl v síti, navigátor zašeptal. „Ano, vy jste nový, snad budeme spolu dobře vycházet, když ten starý, jak ohleduplně to přede mnou tají, když ten starý zemřel.“
Vycházeli a spolupracovali velmi dobře a mám dojem, že kurs lodi se neodchýlil ani o vteřinu z předepsaného směru.
Muž na střední posteli měl živý obličej a roztěkané oči lidí nespokojených s dosaženým stupněm poznání. Domnívám se, že byl velkým badatelem a cestovatelem, a že až se odbudou formality po přistání, bude pověřen průzkumem neznámých končin tajemných ostrovů. Každý týden mu nosil mladý muž, zřejmě lodní knihovník, obrázkovou zeměpisnou knihu. Cestovatel do ní nahlížel, a studoval mapy, a pak se vydával na orientační průzkum. Obcházel svou postel ze všech čtyř stran ( nyní už chápete, proč byla odtažena ode zdi), jednou, dvakrát, desetkrát, stokrát, ani o píď nevybočil ze své dráhy. Pak zřejmě dorazil k cíli, neboť spokojeně listoval knihou a hladil obrázky v ní. Byly to snad krajiny? Stavby?Jistě něco velmi mystického. Průzkum vždy trval týden, než byla přinesena jiná kniha, a cestovatel se jal probádávat nové končiny. Jednou stewardka řekla své kolegyni ve dveřích. „On svými kroky přesně kopíruje obvod cely!“ Jak někdy nevhodná slova lidé volí! Vždyť to byla postel, ano vozidla do terénu ve tvaru postele. Jakápak cela! Cela je zvláštní matematický výraz pro specificky definovanou množinu, kde by se tady na lodi vzala?
Tito mí kolegové mi přirostli k srdci, o to víc, že jsme byli každý sám. Pst. Proud sympatií nesmí se porušit slovy. I dívky nás obsluhující to respektovaly. Všechny jsem tady miloval, ovšem vlašťovky za oknem nejvíce. Létaly kolem, jako by mě zdravily. Anebo něco vyčítaly? Už už jsem to měl, jen vteřinku a myšlenka se zjeví. Vždycky zmizela. Vy mé vlašťovky, nejlepší společnice za každého počasí, jaké tajemství nosíte ve svých hlavičkách! A kdy mi bude sděleno?
Snažíval jsem se vlašťovky spočítat. Měl jsem různé metody, kde začít a jak postupovat. Ale rej fráčkovitých ocásků byl tak nepředvídaný, že se mi počty vždycky zmátly a docházíval jsem pokaždé k jinému číslu. A to jsem býval , než jsem nastoupil na loď, profesorem matematiky. Jeden vzorec se mi stále vynořoval v paměti, když jsem na posteli zavíral oči: n mínus jedna, čemu se rovná? Výsledek výpočtu už jsem z paměti nevydoloval.
Jednoho dne, ano onoho dne, kdy stewardka otevřela obě okenní křídla dokořán
(zajímavé: i okna mají křídla!), se to stalo. Začalo to na chodbě. Na chodbě ozval se neumdlévající křik. Dívka, Alenka se, myslím, jmenovala, vyběhla ze dveří. Zůstal jsem sám s modrým obdélníkem, kterým proudil do místnosti voňavý vzduch, mí dva kolegové lehce snili, se zavřenýma očima.. .Rychle jsem přistoupil k oknu. Vlašťovky teď byly tak blízko, povídali si náramně, a jak jsem stále intenzivněji slyšel jejich zvuky, zdálo se mi, že se ty zvuky, vlastně prapodivný zpěv, skládají v lidská slova. Co mi to jen říkají, že je to tak naléhavé? Ano, teď tomu rozumím zcela přesně:
„ Poznáváš nás? Jsme to my. Je nás o jednu méně, o naši nejmilejší družku. Tu, kterou jsi, před tolika lety viď, že už se nepamatuješ, zastřelil ze vzduchovky. Chybí nám. Je nás málo do počtu. Musíš nastoupit místo ní.“
Tou řečí jsem byl dost zklamán. Já? Co jsem já kdy dělal a udělal? Tolik toho bylo, tohle? Nebo tohle? Celé chuchvalce vzpomínek zmizely v nenávratnu. Ale teď, že by se děl zázrak rekonstrukce paměti? Snad. Ano. Jistě. Konečně jsem uviděl svůj zasutý sen v celé jednolitosti. Volají mě ty hlasy a mají pravdu. Touží po mně. Už nás nerozděluje okenní sklo, již nic nebrání, abych se připojil k jejich letu. Zdálo se mi, že se zmenšuji a místo rukou mi narůstají křídla. Vyklonil jsem se z okenního rámu. Takhle ne. Dívat se nestačí. Ano, to musí být slavnostní úkon. Zacouval jsem ke dveřím, rozběhl se a vyskočil. Plachtil jsem vzduchem, ach, je mi dopřán střemhlavý let, snad abych si svlažil zobáček v mořské vodě. Byla brčálově zelená. Necítil jsem žádný náraz (snad byl nepostřehnutelný), jen průzračnou chladivost, pevně mě cosi nadnášelo a zdravilo červeným šátečkem. Náhle byly dva, třepotající se vedle sebe, jako dva vlčí máky, zvětšující se, rozprostírající své lístky stále šíře a šířeji. Pohádkové rudé moře. Zaslechl jsem jemný alt, kdysi mi známý. Co říkal? Že by i výkřik? Kde se však tady na hladině vzali ti mořští tvorové, kteří se vynořují z hlubin a volají: „Co to udělal?“
Neodpověděl jsem. Navždy jsem unikl a věděl jsem, že na tu loď se vrátím, už neviditelný, už přízrak, v novém údělu. Jako dobrý duch všech námořníků, v černé iniformě odsluhující si své pokání.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 58 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 montana 16.03.2011, 19:05:50 Odpovědět 
   Nic není řečeno přímo, ale vše jasně vyplývá. To se mi líbí. Krásná přirovnání! ... až na ty iniformy na konci, ty mi trošku rozhodily myšlenky, ale fakt moc hezký.
 ze dne 16.03.2011, 21:41:19  
   čuk: Díky za přečtení, potěšilo.
 Mýna 22.04.2007, 11:06:38 Odpovědět 
   Brilatní! Tenhle styl je mi moc blízký, dávám jedna!:o)
 Snáporaz 01.12.2006, 20:23:53 Odpovědět 
   Je jasné že vás psaní baví, o tom není pochyb. Myslím že formálně jste svůj úkol naplnil.
 Adrastea 29.11.2006, 18:01:55 Odpovědět 
   Ten začátek mi přišel trochu rozpačitý, ale jinak je příběh opravdu moc pěkný. I to zpracování se mi velmi líbí. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Ledové peklo - ...
MKN
TROJITÝ NELSON ...
olda
Hloupé pokání
6thSun
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr