obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915775 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39710 příspěvků, 5825 autorů a 392901 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Terenn - Cesta do pekel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Terenn
 autor Ziell publikováno: 13.04.2013, 14:35  
Jedná se o další pokračování povídky o Terennovi. Tentokrát se to nebude týkat přímo jeho, ale spíše jednoho z jeho poslů ...
Přeji příjemné čtení a doufám, že se alespoň někomu bude líbit :)
 

Ještě než se rozednilo, přesně podle domluvy, stál Terenn, Geier a Reisestr na náměstí Terennovy akademie. Po předání notně těžkého měšce jim Terenn oběma popřál šťastnou cestu a vypustil je na cestu. Díval se za nimi, jak kopyta koní zvoní po dláždění a cítil zvláštní klid. Jeho šestý smysl mu říkal, že těm dvěma se cestou nic zlého nestane. Těžko říct, jestli štěstěna, nebo matka příroda ho totiž vybavili zvláštním šestým smyslem, který mu pomáhal rozpoznat nebezpečí.

Jeho šestý smysl ho ale měl varovat, když přál šťastnou cestu Leiah. Reisestrův prsten jí tížil na krku, skryt pod cárem látky, sloužící jako šátek. Dopis, který jí byl svěřen, jí škrábal pod tunikou. Terenn jí vybavil tubusem s několika dopisy. Ty jí měly poskytnout krytí pro její cestu. Během posledních instrukcí nic špatného necítil. Zvláštní pocit okolo žaludku se ho zmocnil, až když černá hříva jejího hřebce zmizela mezi domy. Rozběhl se za ní a křičel za ní, ale jeho hlas zanikl v ruchu města. Mohl za ní poslat svoje muže, bylo by to ale zbytečné. Moc dobře věděl, že žádný z jeho mužů jí už nedohoní. Byla příliš rychlá. Jediné, co mohl, bylo modlit se. Modlit se za to, aby její instinkty fungovaly lépe, než jeho.


Vyrazila jsem v poledne. Byla jsem trochu nervózní, přeci jenom jsem před sebou měla dlouhou cestu. Může se stát cokoliv. Zkontrolovala jsem dotekem oba meče i několik dýk, poschovávaných tak, aby se daly hbitě vytáhnout. Nic nechybělo. Tak je to tedy na mě. Jen já, můj kůň a cesta přede mnou. Jakmile jsem se ocitla mimo město, pobídla jsem Teina. Jmenoval se stejně jako bůh větru. Vím, není to moc originální jméno, ale on si ho zaslouží. Na můj pokyn vyrazil vpřed a kopyty se sotva dotýkal země. Řítili jsme se po cestě, jako by nás nic nemohlo zastavit. Cesta byla příjemná.

Zakrátko jsem trochu přitáhla otěže, máme před sebou dlouhou cestu. Nemusím ho uhnat hned na začátku. Měla jsem před sebou ještě noc a alespoň půl dne cesty v sedle, takže jsem musela zvolnit. Nabrali jsme cestovní rychlost a cesta nám hezky ubíhala. Potkala jsem několik dalších poslů, které jsem pozdravila kývnutím hlavy. Jako další tu byly tři karavany kupců, jeden oddíl vojáků a pár chudáků. Nikdo, kdo by pro mě představoval hrozbu. Pro většinu z nich jsem ale byla neviditelná, tak jak by správný posel měl být.

Pokračovala jsem ve své cestě. Slunce sestoupilo z nebe a schovalo se za obzor. Setmělo se, na nebi zaplál měsíc. Zrovna dorůstal a tak osvětloval cestu, jako louč. Cesta ubíhala rychle a tak než se nadála, začalo znovu svítat. Byla jsem již za třemi čtvrtinami cesty a tak jakmile zahlédla ranní paprsky, cesta mi ubíhala ještě rychleji. Netušila jsem, že dobrodružství mne teprve čeká.

Slunce bylo zrovna v půli své cesty k vrcholu. Les okolo mě už ustoupil a já jsem se ocitla uprostřed bahnitých luk. Míjela jsem skupinu ozbrojenců, kteří pro mě byli jenom rozmazanou šmouhou. Hned za nimi byl vůz se zlomeným kolem, který mi přehradil cestu. Přitáhla jsem otěže, až Tein zatančil na místě.

„Co se to tu děje?“ snažila jsem se zjistit.
„Co by se dělo? Zlomilo se nám kolo! Ať vezeš cokoliv, budeš muset počkat!“ utrhl se na mě muž, klečící u trčící osy vozu.

Nechtěla jsem se s ním hádat, ale ani jsem k tomu nedostala možnost. Nevím, jestli se to kolo opravdu zlomilo, nebo jestli to jenom někdo nastražil. Pravdou ale bylo, že než jsem se stačila ohlédnout, byla za mnou skupina ozbrojenců, které jsem před chvilkou minula se zbraněmi v rukou. Seskočila jsem z koně a tasila také. Připravila jsem se na první útok. Ten ale hned nepřišel.

„Odhoď zbraně! Vidíš, že máme přesilu více než sedm na jednoho. Tak se o nic nepokoušej a slož zbraně!“ varoval mě jeden z ozbrojenců, zjevně velitel.

Nehodlala jsem se vzdát bez boje, to není můj styl. Svou cestu jsem si musela vyšlapat sama, nikdo mi neustupoval. Když nemáte lehký začátek života, naučí vás to alespoň jednu věc. Co si neuděláte sami, to nemáte a nikdy toho nedosáhnete.

„Jestli chcete něco, co je mé, tak mi to budete muset vzít. Vzdávat se nebudu!“ pronesla jsem a doufala, že můj rostoucí strach nepronikne i do mého hlasu. Nepronikl. Bylo na nich vidět, že lehce znejistěli. Než se stačili rozmyslet, vrhla jsem se do boje. Byla jsem jako vítr, jednou seknout mečem doleva, pak doprava, úkrok nebo úskok a znovu. Dostala jsem pár ran, ale říkala jsem si, že to nemůže byt vážné. Bojovnici se ale po chvíli vzchopili a vyrazili na mě, až jsem musela ustupovat. Zrovna jsem začínala mít pocit, že to snad dopadne dobře, ale pak jsem ucítila ránu do hlavy. A pak už jsem jenom padala a padala. Propadala jsem se do temnoty, do blaženého nevědomí toho, co se se mnou bude dít…


 celkové hodnocení autora: 88.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.04.2013, 14:34:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část je krapet uspěchaná, potřebovala by více péče. Ono je vše (vcelku) pochopitelné, ať už jde o "dobré" či "špatné" pocity zaměstnavatele našich poslů, nebo o samotné "dobrodružství" naší hrdinky, která vzala na sebe onu tíži a zodpovědnost za splnění úkolu. Napadá mne, jak se ti lumpové mohli dozvědět, že právě ona veze to či ono (zde velmi důležitý dopis), byl v partě našeho rytíře zrádce, nebo i stěny měly uši?

Co se stylu týče, proč je vyprávění až do této části vedeno z třetí osoby a vlastní cesta naší hrdiny z osoby první? Mělo být vyprávění prostřednictvím jejích úst takto odlišeno od celkového stylu vyprávění samotného příběhu? Ono... Ano, jsme zvědavý, jak to dopadne, co s ní oni muži udělají, pokud je tato událost dopředu přichystaná (jako správná past), pak za tím vším bude ještě někdo jiný, osoba stejně mocná, jako samotný muž, kterému poslové patří, možná ještě více postavená - třeba na úrovni onoho "strážce pokladu", kdo ví? Intriky, machinace, lži a podvody, i to je politika. Uvidíme...

Našel jsem i několik maličkostí:

-- Díval se za nimi, jak kopyta koní zvoní po dláždění a cítil zvláštní klid. Jeho šestý smysl mu říkal, že těm dvěma se cestou nic zlého nestane. Těžko říct, jestli štěstěna, nebo matka příroda ho totiž vybavili zvláštním šestým smyslem, který mu pomáhal rozpoznat nebezpečí. -- vybavily (TA štěstěna a TA matka příroda + vzápětí má náš rytíř u oné dívky docela jiné pocity, přímo rozporuplné, co když se mýlil? Ono popisování samotných pocitů, či předtuchy, se mi jeví krapet nedotažené, buď si dotyčný stojí za svým - tak jak to naplánoval, nebo ne... čert ví)

-- Reisestrův prsten jí tížil na krku, skryt pod cárem látky, sloužící jako šátek. Dopis, který jí byl svěřen, jí škrábal pod tunikou. Terenn jí vybavil tubusem s několika dopisy. Ty jí měly poskytnout krytí pro její cestu. -- (pozor na psaní ji/jí):

- ji tížil na krku (zde krátce - TU ženu)

- jí byl svěřen dopis (TÉ ženě byl svěřen - zde je to správně)

- ji škrábal pod tunikou (TU ženu - opět krátce)

- ji vybavil tubusem (TU ženu - krátce)

- jí měly poskytnout krytí (TÉ ženě - správně, dlouze)

(zde jde jen o pravidla psaní dlouhé koncovky u zájmena, snad jsem to taky nezmastil - šotkové nikdy nespí)

-- Odhoď zbraně! Vidíš, že máme přesilu více než sedm na jednoho. -- že jsme v přesile (???)

Tož tak... Hezký den a múzám zdar! ;-)
 ze dne 14.04.2013, 16:56:15  
   Ziell: Děkuji za publikaci, přiznávám, že s tou uspěchaností je to trochu pravda, ale bylo to myšleno spíš tak, že nejvíce pozornosti by mělo být věnováno právě tomu, co se děje přímo Terenovi ;) Proto jsem i změnila styl vyprávění, aby si to náhodou někdo nepopletl ;)
Jinak pořád doufám, že ty "maličkosti" budou míň časté a pořád se nějak nedaří :(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Kam vše spěje?
Gustik
Taková normální...
Radher
Den Steva Quinn...
Tweener
obr
obr obr obr
obr

Mlčky
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr