obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. VI - Z lůna Luny ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 16.04.2013, 14:56  
Cura a Andrés přijíždějí do hlavního města Incké říše. Cura je tedy velice blízko cíli svého poslání. Dokáže se setkat se svojí bohyní?
 

"Do Cuzka jsme dorazili za svítání. Vcelku bez potíží jsme přemluvili strážné, aby nás vpustili do města. Zřejmě ale nedali ani tak na naše slova jako na skutečnost, že byl se mnou cizinec a údajný posel bohů. Cuzko bylo ohromné město, které překypovalo životem, ale nevypadalo to, že by se moji lidé snažili cokoli podniknout, aby Inku osvobodili. Zdálo se, že jsou s vývojem událostí smíření...

Andrés vezl Curu městem, přičemž byl veden skupinkou indiánů, kteří ho měli doprovodit k Inkovu generálovi, který nyní zodpovídal za chod města. Andrés a Cura projeli kolem monumentálního chrámu pro panny Slunce a pokračovali dál k paláci, kde pobýval generál Quizquiz. Andrésovi se leskly oči, když viděl ohromné desky ze zlata, které pokrývaly zdi paláce a nejen jeho, neboť zlato se tu používalo jako ozdoba nejrůznějších staveb od honosnějších domů až po chrámy zasvěcené bohům. Až doteď Andrés nevěřil tomu, že Inka bude schopen splnit dohodu a sehnat dostatek zlata na své vykoupení, ale když viděl, kolik zlata ve městě bylo, nepochyboval o tom, že to dokáže. Ze dveří paláce právě vyšel důstojně vyhlížející muž a za ním asi desítka bojovníků, přičemž mnozí měli luky a palice. Andrés zastavil, seskočil z koně a sesadil Curu. Quizquiz princeznu poznal a překvapilo ho, že je zde a ne v Machcu Pichu.
„Princezno Curo,“ řekl generál, načež se Andrés podivil, neboť pochopil, že šlo o oslovení, ale slůvko Taruca v něm nezaznělo.
„Ano, jmenuji se Cura,“ řekla princezna a poodstoupila od překvapeného Andrése dál.
„Ale…“
„A jsem Incká princezna neboli Nusta.“
„Princezna?!“
„Generále, čí slovo pro vás má větší hodnotu?“ zeptala se Cura. „Moje nebo tohoto muže, jehož spojenci znesvětili chrám Pachacamaca?“
„Znesvětili?“ podivil se generál.
„Ano a nejen to. Oni chtějí zavraždit Inku.“
Během mžiku na španělského vojáka mířily šípy všech lukostřelců.
„Taruco nebo Curo nebo jak se vlastně jmenuješ - to přece nemůžeš dopustit! Já přece inku zabít nechci! Zachránil jsem tě! Měli jsme žít spolu v míru a bohatství. Řekni jim, ať sklopí zbraně!“
„A proč? Uneseš mě do Španělska, abys mě tam zase nabídl jako výhru v hloupé hře? Už jednou jsem ti řekla, že s tebou nikam nepojedu a tady s tebou taky žít nebudu. A ještě něco – když vy můžete našemu lidu lhát, já mohu taky.“ Generál však stále nenařídil svým vojákům, aby Andrése zastřelili. Nebyl si totiž jistý, jestli by to bylo správné.
„Princezno, říká se, že tito muži jsou poslové Virakoči…“
„Kdyby byli, tak by nikdy neznesvětili chrám Pachacamaca, který je přece s Virakočou ztotožňován. Nikdy by ho nenazývali démonem a neobraceli by tamní muže i ženy na svoji zvrácenou víru! Rovněž by na místě Pachacamaca nenechali postavit kříž, který je symbolem jejich zkaženého boha. To jejich bůh je hladový po krvi a lační po ní více než všichni naši bohové dohromady. V jeho jménu ti lidé zabíjejí po tisících. Dost dlouho jsem s nimi žila, abych zjistila o co jim jde – chtějí jen loupit a vraždit! Nejprve uvěznili mého otce a teď ho využívají k tomu, aby se jim všude dostalo neskutečné pocty. Proč myslíte, generále, že mě sem ten muž přivezl? Mám tu být jako jeho rukojmí a on si mezitím bude žít jako král, sbírat zlato, prozkoumávat město a znesvěcovat chrámy.“ Cura vytáhla z váčku smaragd zasazený do zlata – klíč z Inkových nosítek. „Tohle mi dal můj otec, abych mohla dokázat, že přináším jeho vůli a Inka si nepřeje, aby odsud ten muž odešel živý! Zabijte ho!“ Generál poslechl, mávnul rukou a během okamžiku se do Andrésova těla zabodla téměř desítka šípů. Padl mrtvý k zemi a Cura cítila zadostiučinění. Další salva šípů skolila koně, ze kterého měli vojáci hrůzu.
„Mám zde jisté poslání,“ řekla princezna. „Musím do paláce a o samotě.“
„Dobrá, princezno. Můžete vejít.“

"Šlo to najednou velice snadno. Skoro jsem měla pocit, že kdybych Quizquizovi nařídila, aby seskupil vojáky a zaútočil na Cajamarcu, tak by to snad i udělal. Začala jsem na Španěly hrát jejich vlastní hru a zabíralo to. Skutečnost, že jsem měla v rukou Inkův amulet, na generála pořádně zapůsobila a zřejmě myslel, že vše, co dělám, mi nařídil sám Inka. Nechala jsem tedy vylidnit většinu paláce včetně Inkových žen a v trůnním sále se chystala využít zlatý klíč. Chvíli trvalo nalézt v koutě za zlatým trůnem otvor pro klíč, ale podařilo se. Jakmile jsem do drážek zasunula klíč a pootočila, cosi cvaklo a odsunula se stěna za trůnem. Konečně jsem byla na dosah své bohyně."

Cura popadla jednu z pochodní, které osvětlovaly sál, a vydala se po schodišti dolů do tmy. Bála se, ale také byla plná napětí, neboť již brzy měla spatřit něco, co viděl jen zlomek lidí. Cura se opírala o chladné stěny z velikých kusů kamenů a sestupovala po opracovaných schodech. Schodiště skončilo asi dvacet metrů pod povrchem a dále vedla úzká chodba. Cura se na chvíli zastavila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Nebylo tu však slyšet téměř nic, snad jen princeznino dýchání. Vydala se dál a doufala, že nemůže natrefit na nějakou past proti nezvaným hostům. Po deseti minutách pomalé chůze dorazila do velké jeskyně. Cura se rozhlížela okolo a málem oněměla úžasem, neboť celou prostoru osvětloval namodralý neustále hořící oheň, který hořel v kamenných mísách, jež byly rozestavěny podél cesty. Ta se pomalu zužovala a Cura se v jednu chvíli zapotácela, neboť došlápla až na samotný okraj propasti. Kamenitá stezka vedoucí nad takřka bezednou propastí se začala snižovat. Cura se rázem ocitla na plošině přímo uprostřed jeskyně. Uzoučká stezka ji dovedla k asi dva metry vysokému kusu kamene, který byl opracován tak, že připomínal lidský obličej. Na místě očí byly dvě prohlubně vyplněné obsidiánem s modrým svítícím drahokamem uprostřed. Třetí otvor zel prázdnotou a měl zřejmě znázorňovat nos. Cura z váčku vytáhla obsidián a zjistila, že drahokam uvnitř září modrým světlem stejně jako drahokamy v očích kamenného obličeje. Plná očekávání vložila obsidián na své místo a ustoupila o dva kroky vzad. Zdálo se, jakoby kamenný obličej ožil, neboť ústa, která byla až doteď zavřená, se začala náhle otevírat. Uvnitř byla jakási pevná hmota připomínající sklo. Cura měla pocit, jakoby za ním viděla další prostory, ale byly tak tmavé, že nic konkrétního nerozeznala. Pomalu natáhla ruku ke sklu a dotkla se ho dlaní. Pocítila chlad, který náhle prostoupil celým jejím tělem. Cura ucukla rukou a vykřikla hrůzou, jakmile se za sklem zjevil obrys obličeje, který se navíc hýbal. Tvor za sklem otevřel oči, které zářily modrým světlem.
„Očekávala jsem tvůj příchod,“ řekl ženský hlas. Cura padla před svojí bohyní na kolena.
„Odpusť má nekonečně moudrá a vždy spravedlivá bohyně. Přišla jsem až sem za tebou nikoli v drzosti, ale v zoufalství, které bylo způsobeno příchodem cizinců do mé země. Můj národ trpí a umírá. Je uváděn do lží a žije v omylu, který jako velikou bublinu rozšířili cizinci. Odpusť, že jsem pochybovala o tvé skutečnosti a na krátkou dobu tě považovala jen za další lež. Vím, že mě za to potrestáš, ale nejprve si prosím vyslechni, proč jsem zde. Žádám a prosím o pomoc pro svůj národ. Zachraň ho, jinak bude pohlcen a zničen.“
„Ráda bych svým lidem pomohla, ale nemám jak.“
„Jak je to možné? Jsi přece naší bohyní Luny, naší matkou a ochránkyní. Copak nemůžeš pomoci? Jakkoli pomoci?“
„Jak už jsem řekla.“
Cura padla na bok a její hlasitý pláč se rozléhal jeskyní. „Jak nás mohou porazit?“ ptala se Cura. „Jak mohou Španělé a jejich krvelačný nečistý bůh porazit celý náš národ i naše bohy? Copak je tohle vůbec možné? Snad je všechno jen noční můra a já se z ní co nevidět probudím.“
„Kéž by… Váš národ není jediný, který zahyne. Cizinci ze světa za oceánem zpustoší celý světadíl a já nedokážu nikomu pomoci. Nejsi první, kdo mě žádá o pomoc, ale já ti ji nemohu poskytnout.“
Cura si utřela zaslzené oči. „Co mám, dělat má bohyně? Poraď mi, co mám dělat?“
„Stáhnout se do ústraní, přijmout novou víru a smířit se se svým osudem.“
„Ne!“ vykřikla Cura. „Já nikdy nepřijmu cizího boha, obzvláště ne tak špinavého a zlého. Já sloužím tobě má bohyně, jen a jen tobě. Tak tomu je nyní a tak tomu bude i nadále. Nebudu jako ti tam venku a nezradím tebe i ostatní bohy.“
„Hmm, jsi mi opravdu zcela oddaná?“
„Ano! Já Cura, incká princezna, slibuji, že ti budu navěky zcela oddaná a budu ti sloužit, jak nejlépe dovedu.“
„Nečekal by tě dlouhý život, kdybys tohle sdělila cizincům. Ale možná je způsob, jak ti pomoci.“ Bohyně zmizela a Curu překvapilo ticho. Zvedla se a pohlédla na sklo. Dlouhou dobu se nic nedělo a Cura zauvažovala o odchodu i o možném seskoku do hlubin, neboť život pro ni ztratil smysl. Trvalo skoro hodinu, než se za sklem znovu objevil tmavý obličej. „Mohu tě vzít k sobě, budeš žít pod mojí ochranou a budeš mi zde sloužit navěky věků. Je to opravdu to, co chceš?“
„Ano!“ řekla zcela rozhodně Cura.
„Dobře si prohlédni tohoto muže a tuto ženu.“ Místo bohyně se za sklem objevil tentokráte zcela jasný a dobře rozeznatelný obličej černovlasého muže a následně i pohledné blondýny. Pak se opět zjevila bohyně. „Tito lidé – Edward Walker a Denise Taylorová přicestují za necelých pět set let do Jižní Ameriky přesněji do města Caracas. Vyhledáš je a přesvědčíš je, aby tě vzali tam, odkud sami přišli. Zde nalezneš Místo moci, na kterém tě budu čekat.“
„Za pět set let? Já tak dlouho žít nebudu!“
„Ale ano. Polož dlaň sem na toto místo a já ti budu moci předat vzácný dar věčného mládí a ještě něco navíc.“ Cura si připadala jako ve snu, ale poslechla. Jejím tělem projela vlna energie, která následně zmizela, a princezně se nezdálo, že by se cokoli změnilo. „Nyní už nebudeš stárnout.“
„Takže… mi bude stále sedmnáct zim?“
„Ano a krom toho ti z mysli nikdy nezmizí podoba oněch lidí, kteří ti pomohou mě nalézt. Stejně tak budeš mít v paměti přesný den jejich příjezdu a místo, kam se poté vydají." Cura se zamyslela a uvědomila si, že se jí do paměti vrylo mnoho podivných věcí, kterým nerozumněla. Zdálo se to být tak důležité a přesto stěží pochopitelné.
"Edward a Denise cestují ohromným podivným ptákem na místo, kde hnízdí další takoví ptáci. Město, kde jsou, je obrovské a ani Cuzko se mu nemůže rovnat. Ty domy... jsou tak odlišné od těch našich..."
"Dnes ti to nic neřekne, Curo, ale postupem let pochopíš vše a budeš vědět, co máš dělat.“
„Ale… proč se s tebou nemohu setkat již teď? Jak můžu čekat takovou dobu?“
„Jednak se tak ukáže, zdali jsi mi skutečně tak věrná, jak tvrdíš a pak – Místo moci je lidem ukryté a tak tomu bude do konce dvacátého století, čili až za necelých pět set let bude znovu odhaleno. Musíš ale být opatrná, neboť můj bratr Samael se o tobě dozví a je možné, že až bude opět u moci, tak se tě pokusí najít a zabít.“
„Tvůj bratr… já tomu nerozumím. Jaký Samael? Tvůj bratr je Inti – bůh Slunce.“
„Je těžké ti to všechno vysvětlit. Pamatuj hlavně na to, že se musíš mít na pozoru a to především před mým bratrem.“
„Před Sluncem?“
„Ale ne! Krátce před příchodem těch dvou lidí se k moci dostane Samael, který se tě může pokusit zabít. Neptej se mě kdo to je ani proč ti bude chtít ublížit, ale věz, že je to možné. Sice jsem odhalila tvojí a tak i svojí budoucnost, ale jen do určité míry. Nejsem schopná odhalit, co všechno bude Samael během své krátké vlády dělat.“
„Vlády? Může mě spálit svými paprsky?“
„Samael není Slunce!“ vykřikla již značně rozhořčená bohyně. Curu to vyděsilo. „Nemůžu ti říct, co je Samael. Mohu ale prozradit, že jeho vládu ukončí především jedna žena, shodou okolností ta, která mu dopomůže k trůnu. No a jen krátce poté sem Edward a Denise přicestují.“
„A ta žena… mohu ji zastavit? Zabránit Samaelovi, aby získal moc?“
„Ne. Nemůžeš nic ovlivnit a pak – tu ženu ani nikdy nepotkáš. Tak a teď už běž, Curo. Za pět set let na tebe budu čekat.“
 
„Tak a to je můj příběh, pane Edwarde,“ řekla Rosalinda a napila se tequilly. Edward byl především z jeho konce dost rozhozený. „Pomůžete mi se setkat s mojí bohyní?“
„Bohyní?“ Edward si nebyl tak docela jist tím, jestli může být sestra démona bohyně. Do celého problému okolo Samaela a jeho přisluhovačů, kteří před časem ovládli Black Mirror ale neviděl zdaleka tak dobře jako Samuel. „Odvezu vás za svým pánem, Rosalindo. Ten vám vysvětlí vše, co je třeba a pomůže vám. Snad…“
„Děkuji, pane Edwarde. Já vám…“ Rosalinda se rozplakala „Já vám hrozně moc děkuji. Z celého srdce vám děkuji. Můžete mi ještě něco sdělit o Samaelovi? Skutečně se dostal k moci?“
„Dostal a byl poražen.“
„Tou ženou…“
„Ano… ta ho porazila, jenomže… kdo, že ho měl vzkřísit?“
„Ta samá žena, co ho zabila.“
„Aha…“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.04.2013, 14:55:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak... Dobrodružství z (ne)dávné historie se konečně prolnulo s příběhovou realitou. Je to logické, pokud existuji "dvě strany téže mince", pak musí existovat i "dobro a zlo". Samael má zřejmě svůj protiklad kdesi v Jižní Americe. Čekal jsem ještě nějaké "dobrodružství", ale to nevadí, to hlavní možná přijde až nyní - v současnosti. Na práci šotků jsem nekoukal. Těším se na další díl.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Nebyla tato část krapet krátká? Jeden se namlsá, že ano? ;-)
 ze dne 16.04.2013, 15:38:49  
   Lukaskon: Děkuji za hodnocení a komentář.
To hlavní skutečně teprve přijde, neboť zatím jsme na úrovni jakéhosi prologu, který v celkovém příběhu zabírá asi 1/6. Dá se říci, že událost okolo Cury je jen jakousi epizodou.
Tato kapitola je opravdu poněkud kratší (asi 5 stran). Nesnažím se o to, aby kapitoly měly pevně danou délku a tak se stává, že některé jsou jen takto krátké, jiné mají okolo 25 stran. Vzhledem k tomu, že dlouhé kapitoly dělím většinou na poloviny, tak žádná přehnaná délka nehrozí. Spojovat dvě kratší kapitoly do jednoho celku, jen proto, aby výsledek byl delší, také nechci, jelikož by v tom pak byl zmatek. Můžu vás ale uklidnit - příště si počtete trochu více :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Kalich života -...
Trenz
Viník
Paulette
Láska?
Sorenka
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr