obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915820 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Klam 10 ::

 autor obr.cz publikováno: 19.04.2013, 11:41  
V minulé části hrdina přemohl nájezd zlounů a dozvěděl se o vesnici do které by se měl vydat.
 

"Hej, hej, co se to tam vlastně děje? Vyndejte mě někdo!" Uvědomil jsem si, že tohle volání slyším už docela dlouho. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl.
"Co to sakr..." Šel jsem ke spadlému stromu, odkud hlas vycházel. Byla to Ti, podstatná část kmene spadla přímo na ní a ona se nemohla ani hnout. Aha, celou dobu, co boj probíhal, jsem si na ní ani nevzpomněl. I když… celou dobu je zřejmě přehnané, protože to netrvalo dýl než minutu.
Odkulil jsem kládu a ona vzlétla.
"Hajzli jedni... já z nich nadělám..." bylo vidět, že se zajíká vzteky.
"Už nejsou, holka moje sekernatá. Kapku jsem si s nimi zacvičil a řek bych, že to nerozchodili." Usmál jsem se a Ti naprázdno sekla vzduchem.
"Ale dívej, co jsem se od nich naučil." Vyskočil jsem, udělal ve vzduchu dva přemety a zastavil se na kládě. Nebyla pro mě problém ani stojka hlavou dolů, a to prosím jen na ukazováčku! Rovnováha a koordinace mých pohybů vzrostla opravdu neuvěřitelně.
"Hezké, ale bojovat jsi přece uměl už předtím." Prohlásila sekera po mé exhibici.
"To sice ano, ale tohle je jako posuzovat hospodského rváče se shaolinským knězem. Tohle je několikanásobně vyšší level." Prohrábl jsem si vlasy a snažil se z nich dostat co nejvíc písku.
Prakticky to nešlo, měl jsem ho doslova všude. Svlékl jsem se a pokusil se oblečení co nejvíc vytřepat. Moc to nepomohlo, ale měl jsem z toho alespoň lepší pocit.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám mrtvé pohřbít, ale nakonec jsem si řekl, že ne. Kdo se s tím má mordovat a stejně ani nemám čím vykopat hrob.
"Co byli vlastně zač? Myslela jsem, že by nám řekli něco o té pevnosti, kde drží Hanze, a o tom, jak se tam dostat. Přece jenom nemůžeme jen my dva zaútočit na něco takového."
O tomhle jsem taky už přemýšlel. Pevnost nezdoláme.
"Lhali. Nebyli tím, za co se vydávali a podle mě byli ještě větší riziko, než se zdálo." Zatímco jsem mluvil, oblékal jsem si zpátky oblečení. Kupodivu být úplně nahý uprostřed pouště mi nijak nevadilo. Nejsem žádná stydlivka. "Neptej se jak, ale prostě jsem to poznal." Mluvil jsem možná trochu nejistým tónem, ale uvnitř mi to bylo docela jasné.
"Taky proto nejedeme hned do pevnosti, ale uděláme si výlet do jedné krásné a malebné vesničky. Myslím, že tam zjistíme všechno, co potřebujeme vědět." Tímhle jsem si zase tak jistý nebyl, jenom mi přišlo důležité tam jet. Dědek na ni sice nemyslel nijak intenzivně, ale hned, když jsem jí zahlédl, jsem věděl, že je důležitá.
"Odkud víš tohle? Jaká vesnice a proboha jak daleko je?" Očividně jí změna plánu zaskočila a možná že ne zcela nepříjemně.
"Neumím to popsat, je z jeho krve, viděl jsem ji v ní a vím, jak se tam dostat, ale nevím proč je důležitá. Prostě to ber jako fakt." Upřímnější už jsem být nemohl.
"Dobrá, chápu, tak tedy pojedeme. Myslím, že vše je lepší než to, co jsme měli v plánu prvně."
Musel jsem jí dát za pravdu.
Napadlo mě prohledat mrtvoly a ejhle, měli u sebe také Glocky a s nimi i hromadu nábojů. Mám sice munice docela dost v Harlym, ale něco navíc nikdy neuškodí. Pořád jsem litoval své zlomené a nadobro ztracené brokovnice. Jediné mé součastné zbraně jsou dosti lehké a na byť jen trošičku odolnější cíl by nemuseli stačit. Doplnil jsem zásobníky, které jsem měl u sebe, a zbytek nábojů jsem schoval. Nasedl jsem na motorku a už se chystal odjet, když mě napadlo, že oni přece taky museli nějak přijet. Přece nepřišli po svých. I když Dědek by toho schopný asi byl. Slezl jsem a šel se podívat okolo. Minimálně by se hodil nějaký benzín.
Bořil jsem se do písku dobře tři čtvrtě hodiny, než jsem něco našel.
Pod maskovací celtou měli schovaný jeap a dvě terénní motorky. Jeap byl armádní mobil s kulometem na střeše. Sundal jsem celtu a přemýšlel co s ní. Minimálně by se hodila na maskování Harlyho, ale byla zbytečně velká. Nakonec jsem vzal nůž a zkomprimoval jí do potřebných proporcí. Zbytek jsem nechal jenom tak ležet na zemi, ale po menším zamyšlení jsem z něj uřezal ještě něco jako velkou přikrývku pro mě. I na zemi je v poušti rozdíl teploty klidně i padesát stupňů a tady to určitě nebude o nic lepší. I když noc tady nepřichází tak často jako na Zemi. Na motocyklech byli závěsné vaky, v každém z nich byla na jedné straně ta samá zbraň, se kterou na mě stříleli žoldáci, plus dvoje náhradní sumky zásobníků. Každá na čtyřicet nábojů a u každé byla optika.
Konečně nějaká výzbroj. Nemám nejmenší tušení, proč jsem zbraň nevzal už tehdy při prvním útoku, a když jsem si vzpomněl, co se mnou dělala, začal jsem si i polohlasně nadávat.
Dále tam byly nějaké zásoby v podobě sušeného masa a čutory a vodou.
Otevřel jsem jednu z nich a napil jsem se. Bylo to krásně osvěžující.
V jeapu bylo zajímavých věcí ještě víc. Mimo náhradních patron do zbraní, které jsem si v duchu přejmenoval na Zásahovku, a pásů do kulometu na střeše třeba taková drobnost jako kanystry s benzínem. Kolikpak mi ho asi ještě zbývá? Určitě bude potřebovat doplnit, tím víc, o kolik delší cesta nás teď čeká.
Celý jeden kanystr jsem vlil přímo do nádrže a další dva jsem si přinesl k motorce. Spolu s oběma brašnami, Zásahovkami, krabicí nábojů a zásobami. Vzal jsem i nějaké zásoby a vodu. Přece jenom nevím, do jaké míry vlastně vydržím nebo nevydržím bez jídla a tekutin. Přežívat jen na krvi se mi nechtělo. Otázka byla, jestli vůbec můžu jíst. Rozhodl jsem se tedy pro malý piknik, abych to vyzkoušel.
Posadil jsem se na kus celty a rozbalil jídlo. Byla to nutričně bohatá šlichta, typická vojenského ražení. Ukousnul jsem si kousek a pomalu jej převaloval v ústech. Chutnalo to přesně tak, jak to vypadalo, tedy dost nechutně. Polknul jsem a čekal, co se stane. Nestalo se nic. Bylo mi pořád stejně, tím pádem mohu normálně jíst. Super, nejsem zase tak mimo, jak se zdálo.
Kusem drátu jsem přikurtoval oba kanystry k boku motorky tak, aby nikde nevadili, a přehodil jsem přes ně popruhy brašen. Do těch blíže ke mně jsem dal zbraně, jednu do pravé a druhou do levé kapsy, pak jsem se zamyslel a tu z levé jsem dal do závěsu na zádech, kde dříve byla brokovnice. Chtělo to sice menší úpravu popruhů, ale byla to záležitost sotva pár minut. Dva náhradní zásobníky jsem si schoval do kapes na kalhotách. Vešly se tam sice tak tak, ale povedlo se to. Snad mě při běhu nebudou moc bouchat do nohou.
Našel jsem pár prázdných skleněných láhví a nenapadlo mě nic jiného, než pomocí benzínu, kousku celty a lepicí pásky udělat několik molotovových koktejlů. Strčil jsem je do levého vaku a obalil jsem je ještě několika kousky hadru, aby se o sebe náhodou nerozbili. Jen doufám, že zase nespadnu, teď by to bylo o to nepříjemnější.
Kulomet jsem si nechal jako poslední třešničku. Docela dlouho jsem přemýšlel, jestli jej vzít… ono na Harlym bylo už takhle dost plno, ale i když jen lehký kulomet, pořád to byl kulomet. Přikurtoval jsem jej spolu s dvěma náhradními pásy nábojů na sedadlo těsně za sebe.
V každém pásu bylo sto padesát nábojů se speciální náloží, navíc potažených teflonem kvůli větší průraznosti. Nejdřív jsem se divil, že kulomet na autě byl jen lehký, ale s tímhle střelivem to zase takový handicap nebyl.
"Za mojí prdelí je čtyři sta padesát opravdu nasraných sršňů!" Zazubil jsem se.
"Ne jako v glocích, tohle je prostě mastnéj kvér, kterej udělá mastnéj flek z každýho mastnýho mastňáče, který na mě něco bude mastit!" Ano, svět se zdál mastným.
"Uvidíš vůbec, co se za mnou děje, až pojedu? Nechci mít nechráněná záda." Přehlednost všeho za mašinou se jevila značně nepředvídatelně.
"Já nevidím očima." Odpovídala Ti. "Vidím jen pohyb, veškeré nehybné věci mi splývají v jeden celek." Docela solidní vysvětlení.
"Divil jsem se, jak se orientuješ v prostoru, když nemáš oči. A hlavně jak víš, že nemáš zasáhnout zrovna mě." Docela mě to trápilo, ono v boji člověk mívá problém udržet si přehled o všech nepřátelích, natož aby ještě dával pozor na spojence.
"Poznám tě, máš jinou teplotu než všichni okolo. A navíc tvoje aura je jiná. Tu bych poznala kdykoli."
"Aura?"
"Ano, tvoje je jako světlo, velké světlo zářící do dáli. Ne jako u těch, co nás teď napadli, nebo těch žoldáků. Je to, jako by více světel bylo smíchaných dohromady." Ohlédl jsem se za rameno, co vlastně myslí.
"Bestie, které nás napadli ve městě, jí měli také jakoby z více světel, ale podivně temnou a zuřivou."
Dávalo to smysl. Jsem, stejně jako byli ony, vytvořen smícháním všech ostatních druhů dohromady, ale protože ony byly nevydařený pokus vhodný jen k masakrování, docela přirozeně musela být jejich aura temnější. Zuřivější.
"Tohle je zajímavé, rozeznáš takhle všechny tvory?" Mohlo by se to hodit umět rozlišit nepřátele, ještě než na mě zaútočí.
"Bohužel jen ty, kteří utočí nebo jsou opravdu blízko, mé schopnosti jsou omezené."
Zamrzí. Podobné šance nebývají pořád.
Zmáčkl jsem tlačítko startéru a motor se hlasitě rozbublal. Nemyslím si, že je mnoho krásnějších zvuků, než je tento. Zařadil jsem a pomalu se rozjel.
Nejdřív jsem jel pomaleji, než jsem si zvyknul na novou, docela podstatnou zátěž a taky kvůli tomu, aby mi něco někde neupadlo. Ale všechno drželo a já mohl přidat.
Jel jsem pár hodin, když jsem narazil na rozvaliny nějaké vesničky. Určitě to nebyla ta, co jsem hledal. Tu bych poznal, ta byla až hodně dál při úpatí hor, které jsem zatím jen tušil někde v dáli před sebou. Tohle vypadalo spíše na něco, kudy se prohnaly opravdu těžké boje.
Polorozbořené zbytky sotva padesáti ne moc velikých domů, padající omítka a místy velmi děravé střechy. Zásahy těžkých střel ve zdech byly takřka věčnou připomínkou bojů, jež zde probíhaly. Z mnoha okapů rašila nyní sluncem spálená tráva, která dokreslovala celkový obraz zkázy.
Projel jsem vesnicí na malé náměstíčko, uprostřed kterého byl nevelký kráter.
Kolem rostlo několik stromků a celé místo bylo docela solidně kryté před větrem i všemi ostatními vlivy. Pomalu se smrákalo, tak jsem se rozhodl přenocovat zrovna tady. U nejbližší budovy jsem rozlámal dveře a dřevo z nich použil na oheň. Z počátku nechtěl hořet, ale pomohl jsem mu kapkou benzínu, takže nakonec vzplál jako vatra vítězů.
Snědl jsem něco málo ze zásob a zapil je trochou vody. Pak nějak nebylo co dělat, tak jsem se jenom přikryl celtou a díval jsem se do ohně. Spát jsem se raději ani nepokoušel, kdo ví, kde bych se ocitl příště. Za pár chvil z ohně zbylo jen pár žhavých uhlíků, ale já nepřiložil schválně. Zajímalo mě, jestli jsou tady hvězdy tak krásné jako u nás a jestli poznám taky nějaké to souhvězdí. Celkově jsem jich neznal mnoho, ale ty základní poznám bezpečně.
Byla tam, nádherné. Snad ještě krásnější, než si je pamatuji a ano, souhvězdí jsem poznal všechna, dokonce bych řekl, že jsou pořád na svém místě.
Malý vůz, Velký vůz, Orion… všechna tam byla. Měsíc zářil nad mou hlavou a mě na chvíli napadlo, že bych mohl spočítat všechny jeho krátery. Můj počin překazilo až vycházející slunce, které začalo celou oblohu zalévat čerstvým svitem.
Nikdy bych si nemyslel, že zrovna já tohle řeknu, ale písek při jeho východu byl opravdu úchvatný. Ranní vánek jemně chladil do tváře, když jsem balil přikrývku a chystal se opustit toto místo.
Při výjezdu jsem si všiml budovy na okraji. Měla na štítu nade dveřmi stejný znak jako na mém prstenu a boje jakoby se jí téměř nedotkly. Zřejmě místní ekvivalent kostela. A je to v podstatě logické. Lidé na zemi uctívají svého boha a bytosti tady zase ty své. Prostě všichni ti pokrytci tam nahoře musí být uctívaní. A pak aby nebyly války.
Cesta už nějakou dobu krásně utíkala a já si opravdu užíval dnešního dne. Cestou jsem sice míjel ještě několik podobně rozpadlých vesniček, ale u žádné z nich jsem nezastavoval. Večer jsem přenocoval pod trojicí osaměle stojících stromů. Spát jsem sice nechtěl a jízda ve tmě by mi zase tolik nevadila, ale zase jsem se chtěl dívat na hvězdy, on východ slunce je opravdu nádhera. Nehledě na to, že po těch hodinách sezení bylo příjemné se protáhnout.
Dolil jsem do nádrže benzín a zase jsem vyrazil.
Zajímalo mě, kolik kilometrů jsem vlastně ujel, ale tachometr po tom pádu neukazoval a dny tady byly taky jiné. Zatímco noc jsem odhadoval na necelých šest hodin, den jich měl přibližně třicet dva. Z toho vyplývá, že jeden celý denní cyklus tady trvá o nějakých čtrnáct hodin déle než na Zemi. Proč to tak je jsem se ani nepokoušel přemýšlet.
Za další den mi písek pod koly začal pomalu mizet a čím dál častěji se objevovala tráva. Horko ale zůstalo stejné. Hory se notně přiblížily, a když jsem minulé noci pozoroval měsíc a jeho pouť po noční obloze, zapadl za nimi ještě dřív, než slunce stačilo zalít krajinu svým jasem. Tušil jsem, že během několika hodin se dostanu k vesnici a začal jsem být nervózní z toho, co mě v ní čeká.


 celkové hodnocení autora: 85.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.04.2013, 11:40:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Ta mluvící sekera (Ti) mě vždycky bere! Líbí se mi, jde o zbraň, ale i přesto má svůj intelekt a chová se jako živá myslící bytost... Pěkný díl. První třetinu zaplnila úsměvná konverzace se sekerkou, druhá třetina je proviantní a zbraňově-muniční a poslední zajímavě výpravná (s určitou atmosférou). Romantika. Ohníček, hvězdné nebe nad hlavou... Klid před další bouří! ;-)

Pozor na:

-- "Hezké, ale bojovat jsi přece uměl už předtím." Prohlásila sekera po mé exhibici. -- ... uměl už předtím," prohlásila ... (takto a ne jinak - nevypisoval jsem celý text)

-- Jeap byl armádní mobil s kulometem na střeše. -- (aby si čtenáři nepletli mobil s přibližovadlem s kulometem na střeše)

-- Nakonec jsem vzal nůž a zkomprimoval jí do potřebných proporcí. -- zkomprimoval ??? (rozřezal, ořezal, zkrátil, komprimace je vhodná spíše u počítačů a programů, ale co)

-- Kusem drátu jsem přikurtoval oba kanystry k boku motorky tak, aby nikde nevadili, a přehodil jsem přes ně popruhy brašen. -- nevadily (TY kanistry)

-- "Ne jako v glocích, tohle je prostě mastnéj kvér, kterej udělá mastnéj flek z každýho mastnýho mastňáče, který na mě něco bude mastit!" Ano, svět se zdál mastným. -- (tady ses nechal krapet unést jako autor, že ano? nebo jen náš hrdina, ale mastný je to dost! ;-))

-- "Já nevidím očima." Odpovídala Ti. "Vidím jen pohyb, veškeré nehybné věci mi splývají v jeden celek." -- "Já nevidím očima," odpovídala mi Ti, "vidím jen pohyb ... (opět nevypíšu vše, jen to podstatné, jde o uvozovací větu vloženou do přímé řeči, takže čárky namísto teček)

Tož tak... Příjemný díl. Takové (nejen) odpočinkové počtení... Hezký den a múzám zdar.

P.S.

"Kecáš!" řekla mi čajová lžička v mém hrnku.
"Kecám?"
"Kecáš, taky sis to užíval, přiznej se!" cinkla o hrníček.
"No, krapet i jo..."
"Krapet? Pffff!"
Dopiju to kafe a odnesu hrnek s lžičkou do kuchyně, než se mi tu vzbouří. Stejně na tu sekeru nemá. Co by mi asi řekla Ti? "Nedělej tu ze sebe zajímavého, Šímo, nebo se ti zatnu do stolu a nadělám z něj párátka!"

Ať se daří... ;o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Noe
Jan Zindulka
Voníš II.
Šári emiik
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Slzy lásky
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr