obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva bratři - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 23.04.2013, 11:31  
12. kapitola
 

„Zabte ho! Na šibenici s tím psem!“ ozývalo se ze všech stran a Ellada napadlo, co tak strašného těm lidem udělal, že chtějí jeho smrt. Už se se svými vězniteli nepral. Kráčel mezi nimi napohled klidně, hlavu nesl hrdě vztyčenou a studenýma modrýma očima hleděl přímo před sebe. Žoldáci ho vyvedli ven a pod vedením Rupperta zamířili k řece, kde se – jak Ellad věděl – nacházelo místní popraviště.
Procházeli ulicemi a chlapci neuniklo, že ve městě teď panuje úplné bezvládí. Slušní lidé byli zabednění ve svých domech a se strachem čekali, jak a kdy tohle všechno skončí, a ostatní si dělali, co se jim zlíbilo. Všude hořely ohně, několik domů a obchodů žebráci vyrabovali a vyloupili jistě i pár hospod, protože skupinky posilující se alkoholem bylo vidět všude kolem. Opilci hlasitě zpívali, hádali se mezi sebou nebo jen něco nesmyslně blekotali. Prostě zmatek nad zmatek.
Žoldáci se báli, že mladý zajatec využije všeho toho rozruchu a pokusí se o útěk, a tak jej sevřeli ještě těsněji a nespouštěli ho z očí. Pomalu se blížili k velikému náměstí s překrásnou mramorovou kašnou uprostřed, které tvarem připomínalo slunce – tedy, jeho střed, a paprsky tvořily ulice rozbíhající se z něj do všech stran. Ellad věděl, že ulice přímo proti němu vede na jeden z mostů a pravá ulice hned vedle na popraviště. Hoch se snažil být statečný a postavit se svému osudu čelem jako pravý válečník. Stále kráčel s vypnutými zády a hlavou hrdě vztyčenou, ale stálo ho to ohromné úsilí. Umřít nechtěl. Vždyť ještě ani nedokončil šestnáctý rok. Přesto tušil, ne věděl přesně, že tady mu nikdo na pomoc nepřijde. Po očku se rozhlédl a viděl kolem sebe jen nepřátelské tváře žoldáků a nenávistí zkřivené obličeje lidí z davu. Ne, odtud opravdu žádnou záchranu čekat nemůže.
Ale já chci žít! Chtělo se mu v tu chvíli vykřiknout. Nevydal však ani hlásku. Místo zbytečného nářku se oddal vzpomínkám. V mysli se mu postupně vybavovaly usměvavé tváře jeho přátel – Dana, Robina, Nika, Vigga a Collina a v uších slyšel jejich varovná slova. „Drž se dál.“ A nejen to. Slyšel i hlas
matky – smutný, plačtivý a šeptající. „Muže jsem ztratila v bitvě a teď přijdu i o syna.“
Ano. Protože on dnes zemře. Potupně a daleko od domova. Už téměř cítil utahující se smyčku z hrubého konopného provazu. Smyčku, která mu stále těsněji svírá krk.
Ale já chci žít! Ozval se ještě jednou zoufalý hlásek v jeho nitru a on se znovu rozhlédl kolem sebe. Už došli na náměstí. Zvědavci, doprovázející ho už od hradu, se poněkud roztáhli do volného prostoru a někteří už dokonce vyrazili napřed. Běželi uchystat oprátku a obsadit místa s nejlepším výhledem na šibenici. I žoldáci kolem něho se trošku rozestoupili. Pochopili, že nemá žádnou naději na útěk.
Ellad přejížděl svýma pronikavýma modrýma očima všechny ty lidi a v duchu se loučil se životem. A pak ho náhle zaujala v davu kráčející dívenka. Asi dvanáctiletá. Potrhaná, ušmudlaná a rozcuchaná jako všichni ostatní kolem, ale ta holčička se mu snažila něco ukázat, naznačit.
Najednou se ozval příšerný rachot. Se zoufalým ržáním se z jedné z ulic přihnalo na náměstí stádečko koní a hnalo se přímo na žoldáky a jejich mladého zajatce. Nastal zmatek. Lidé se snažili dostat k smrti vyděšeným zvířatům z cesty. Strkali se a mlátili kolem sebe jako smyslů zbavení. Někteří skončili dokonce na zemi. Nebozí čtvernožci tak vyváděli proto, že tři z nich měli k ocasu uvázaný vích planoucí koudele. Splašení koně vlétli do davu plným tryskem a během pěti vteřin povalili několik lidí.
Ellad byl tímhle nečekaným vpádem překvapený stejně jako ostatní. Na chvilku strnul na místě, ale rychle se vzpamatoval. Teď nebo nikdy! A vyrazil za svobodou.
Nikdo si ho v tu chvíli nevšímal. Žoldáci i žebráci se probírali z leknutí, počítali si boule a pár odvážlivců se snažilo zastavit a chytit splašené koně. Na chlapcův útěk byla připravená jen jedna holčička. Ano, ta holčička, která mu prve cosi naznačovala. Čekala na něj, a když vyběhl, zkřížila mu cestu. Mávla rukou, aby ji následoval, a vedla chlapce do jedné z ulic na levé straně náměstí. Tam stál kluk asi stejně starý a vysoký jako Ellad a stejně špinavý, potrhaný a rozcuchaný jako holčička.
„Rychle! Tak rychle! Za chvíli se vzpamatují a bude zle!“ povzbuzoval uprchlíky. Dívenka i Ellad ho minuli bez zastavení či zpomalení, on se k nim bez dalších slov připojil a vedl je pochodněmi osvětlenými ulicemi pryč od náměstí.
Utíkali, jak nejrychleji dovedli, divoce kličkovali mezi skupinkami žebráků, zlodějů i obyčejných zvědavců, na poslední chvíli přeskakovali na zemi ležící opilce a za nimi zněly kletby a nadávky. Žoldáci i chátra objevili vězňův útěk.
Kluk běžící v čele skupinky tlumeně zaklel, zahnul za nejbližší roh a po dvaceti krocích zatáhl svou kamarádku do hlubokého stínu mohutného přezdobeného průchodu jednoho z domů. Tam se oba přitiskli ke zdi a snažili se popadnout dech. Ellad je následoval. Smýknul sebou za nimi, pravým bokem se opřel o chladivou zeď a lapal po vzduchu. Podal velký výkon, neboť utíkat s rukama svázanýma za zády není maličkost. Zhluboka dýchal a hlavou mu táhlo snad tisíc otázek. Proč? Proč, proč...? Stále se nemohl ze svého náhlého znovuzrození vzpamatovat.
„Ještě nemáme vyhráno,“ poznamenal tlumeně cizí kluk, jakoby četl Elladovy myšlenky. Stál teď za ním a malým kapesním nožíkem se snažil přeřezat provazy, kterými měl mladý Hraničář svázané ruce. „Musíme hned zase dál. Budou tě hledat.“
Pak úlevně heknul, protože pouta konečně povolila, a chystal se vyběhnout ze stínu výklenku.
„Proč jste to udělali?“ zadržel ho Ellad otázkou. Zhluboka vzdychl a třel si bolavá zápěstí.
„Až potom, mladíku. Jasné? Teď jdeme. Nenápadně,“ odbyl ho ten cizí kluk, otočil se k němu zády a vyrazil zpět na ulici. Ellad i dívenka pospíchali bez dalších otázek za ním.
Už neutíkali. Nechtěli poutat zbytečnou pozornost. Rychlou chůzí se proplétali mezi rozjařenou chátrou a s obavami čekali, kdy se za nimi ozvou výkřiky pronásledovatelů. Zabočili za jeden roh, po pár krocích za další a Ellad věděl, že míří k řece. Jen si nebyl jistý, kam jej jeho zachránci vedou. Mají nějaký určitý cíl nebo se jen snaží ztratit v uličkách a zmást Ruppertovy žoldáky?
A pak to náhle přišlo. Pronásledovatelé se však neobjevili za nimi, ale před nimi. Nečekaně se přihrnuli od nejbližší křižovatky s pochodněmi v rukou, roztáhli se do řady, velmi pečlivě si prohlíželi všechny lidi, které míjeli, a nepříjemně rychle se blížili.
Těm nevyklouzneme, zděsil se Ellad a přemýšlel, zda by neudělal lépe, kdyby se otočil a utekl. Zachránil by tím alespoň kluka a holčičku. Jestli je s ním totiž chytí, dopadnou stejně jako on. Ne-li hůř.
Nestihl však své úvahy dokončit. Kluk náhle otevřel dveře jednoho z domů, vklouzl dovnitř a oni hned za ním. Kluk dveře zase zabouchl, zamkl a hlasitě si oddechl. „Tak to bylo o fous.“
„To tedy ano,“ vydechla holčička se stejnou úlevou a usmála se do černočerné okolní tmy.
„Kde to jsme?“ vložil se do hovoru šeptem Ellad.
„Bydlím tu,“ objasnil kluk.
„Aha. Ale...“ trochu se zakoktal Ellad. Udivilo jej, že takový otrhánek bydlí v domě na téhle straně řeky. Vsadil by se, že patří spíš na druhou. Inu, nikdo není neomylný a zdání někdy klame.
„Hele, já jsem Merena a tohle je můj kamarád Orner,“ ujala se opět slova holčička, ale Ellad už se z překvapení vzpamatoval, znovu našel řeč a přerušil ji.
„Proč jste to udělali?“ Zopakoval svou původní otázku.
„Proč? Jenom tak,“ ušklíbl se Orner, i když jeho úšklebek Ellad spíš vytušil, než viděl. A holčička na tom byla stejně. V té tmě si děti neviděly ani na špičku nosu.
„Prostě se nám zdálo, že na šibenici jsi moc mladý,“ doplnila svého staršího druha dívenka. „Chceme tě zachránit. Ještě dnes v noci tě dostaneme z města.“
„Ale jak?“ nechápal Ellad.
„Merena bydlí u řeky. Pokud se nám podaří dostat tě tam, na pár hodin tě schováme, a pak odpluješ na loďce, kterou mezitím seženu,“ vysvětlil krátce Orner.
„Hm,“ zamručel souhlasně Ellad, i když moc moudrý z chlapcova výkladu nebyl. „Víte ale, jakému nebezpečí se vystavujete? Pomysleli jste na to, že jestli vás chytí, zabijí vás? A možná i vaše blízké?“
„Když člověk moc přemýšlí, nikdy nic neudělá,“ pronesl bezstarostně Orner a Ellad by přísahal, že mávl i rukou. Pak syknutím naznačil ticho, bezhlučně odemkl, pootevřel dveře a vykoukl na ulici. Byl tam zmatek, ale žoldáci nikde.
„Tak pozor,“ zašeptal. „Teď budeme radši zase utíkat. Už to není daleko.“
S tím je vyvedl ven a všichni se dali ihned do běhu. Nikdo si jich naštěstí nevšímal. Ti krvechtiví hledali Ellada v jiných ulicích a ti, co zůstali, se zajímali víc o ukradené víno než o nějakého uprchlíka. Děti spěchaly dál pochodněmi osvětlenou ulicí, bez povšimnutí minuly dvě odbočky a po dlouhých sto padesáti krocích se konečně dostaly na nábřeží. Zastavily a prudce oddechovaly.
„Ještě kousek,“ řekla holčička, sotva trochu popadla dech, a ukázala na honosný patrový dům. „Tam...“
„Pozor,“ sykl varovně Orner a všichni tři se okamžitě stáhli o pár kroků zpátky. Tam nedosáhla záře žádné z okolních pochodní a oni tak byli alespoň trochu skrytí před zraky blížících se žoldáků.
Ano žoldáků, kteří stále hledali svého ztraceného vězně. Jejich hrubé hlasy a nadávky se nepřirozeně hlasitě nesly ulicí i nad hladinou řeky a schované děti se neodvažovaly ani pohnout, aby snad neupoutaly jejich pozornost.
„Tak honem,“ vybídl Ellada i Merenu Orner, když žoldáci odtáhli kus dál po proudu. „Ať už jste uvnitř.“


***


Merena zavedla Ellada k úzkým dvířkům. Rozlehlou chodbu i schodiště jejího domova osvětlovaly pouze dvě malé lojové lampy, a tak toho mnoho neviděli. Jejich záměrům vzniklé přítmí ale vyhovovalo. Dívenka dvířka před chlapcem otevřela a rukou naznačila, aby vstoupil. Pak za ním zavřela a běžela do kuchyně, kde musela vyslechnout velké kázání své matky, která se o ni celý den strachovala.
Ellad prošel dvířky, sestoupil po několika schodech a ocitl se ve sklepě. Dvířka nad ním zaklapla a sevřela ho tma. Hoch se pomalu a opatrně sunul vpřed, až narazil na překážku. Po hmatu poznal, že jde o narovnaná polena. Zapátral dál a našel prázdnou dřevěnou bednu. Posadil se na ni, zády i hlavou se opřel o polena, zavřel oči a třídil si myšlenky. Tolik se toho událo. Ještě před hodinou věřil, že zemře. A teď? Ty cizí, neznámé děti mu daly naději na život.
Ze zadumání ho vyrušilo až lehké zaskřípění otevíraných dveří. Zvedl hlavu, otevřel oči a několikrát zamrkal. Sklepní místnost prozářilo mihotavé světlo svíčky a před ním stála Merena. Umytá, učesaná a převlečená do čistých šatů. V rukou svírala podnos naložený jídlem. Chlapec chtěl vstát a pomoci jí, ale zavrtěla hlavou. Zůstal tedy bez hnutí sedět a ona u něj poklekla. Složila těžký podnos na zem, pohlédla mu do očí, usmála se a Ellad zatajil dech. Údivem téměř otevřel ústa. To ještě nedávno ošklivé, rozedrané a ušmudlané stvoření se proměnilo ve velmi půvabnou dívku. Nádherné zlaté vlasy se jí v ještě vlhkých lokýnkách vlnily do půli zad a sytě modré oči na něj hleděly se směsicí únavy a zbožňování.
„Jistě máš hlad,“ řekla tiše. „Určitě jsi nevečeřel a na cestu budeš potřebovat sílu.“
Hoch se probral z ohromení a zašeptal. „Díky, mám hlad jako vlk. Od rána jsem neměl v ústech.“
Dál pak už nedokázal odolávat libé vůni stoupající z podnosu a s chutí se pustil do jídla. Holčička mu přinesla ještě teplou hnědavou omáčku s kousky masa, velký kus čerstvého chleba, trochu medu a hrnek vlažného mléka.
„Tady v domě už všichni spí,“ sdělovala chlapci, zatímco jedl. „Teď je deset hodin. Orner přijede s loďkou krátce po půlnoci. Ty potom prolezeš támhletím okénkem, spustíš se po laně dolů a budeš volný.“
Ellad pokýval hlavou, jako že rozumí, ale nahlas neřekl nic. Stále ještě měl plná ústa. Ve sklepě zavládlo ticho.
„Ještě jsem ti, vlastně vám, ani nepoděkoval za pomoc. Už jsem se pomalu loučil se životem,“ pronesl s úsměvem, sotva polkl poslední sousto.
Dívence se rozzářily oči. Úsměv mu vrátila, a pak jen mávla rukou. „To nic nebylo. Jen úžasné dobrodružství. Jak se vůbec jmenuješ? A odkud jsi?“
„Promiň,“ omlouval se hned Ellad. „Nějak jsem se... Říkají mi Chodec a patřím k Aranhorským Hraničářům.“
„Ty jsi Hraničář?“ vydechla Merena obdivně. „Už jsem o vás slyšela. Prý zachraňujete lidi.“
„Ano,“ zasmál se Ellad. „Pokud zrovna sami nepotřebujeme zachránit.“
Tomu se zasmála i dívenka a znovu nastalo ticho.
„A kdo jsi ty? Ty a tvůj přítel? A jak vás vůbec napadlo...?“
„Jména jsme ti už řekli,“ nenechala ho domluvit holčička. „Naši otcové jsou obchodníci. Můj prodává látky a matka šije. Ornerův je zlatník. Matku už nemá. Zemřela před dvěma lety na zápal plic.“
„To je mi líto,“ šeptl Ellad a jeho oči se na okamžik zasnily.
„Na co myslíš?“ zeptala se holčička.
„Vzpomněl jsem si na svou matku. A na přátele. Na Eriador.“
„Na Eriador?“ zopakovala dívka se zájmem.
„To je vesnice Hraničářů. Leží uprostřed lesů v podhůří Bílých hor. Pověz mi...“
„Chceš vědět, jak jsme tě našli?“ přerušila ho holčička. Rošťácky na něj mrkla a neměla přitom tušení, jak moc jí to sluší. „S Ornerem jsme byli zvědaví, co se bude dít. Tak jsme se vmísili do davu a s ním jsme se dostali až do hradu. Viděli jsme tedy tvůj smělý útok na Gera a... No, na šibenici jsi prostě moc mladý. Takže já hlídala tebe a Orner obstaral koně. Před bránou hradu jich pořád stálo dost,“ skončila Merena, zívla a zaprosila. „Povídej mi o Hraničářích.“
Ellad jí vyhověl. Vyprávěl dívce o Eriadoru i o svých přátelích a náhle zmlkl. Holčička spala. Usnula opřená o bytelnou polici s marmeládami a nakládanou zeleninou, zmožená únavou a napětím toho rušného dne. Hoch se na ni dlouze zadíval a potěšilo jej, že se ze spánku usmívá. Ještě nikdy k nikomu necítil takovou náklonnost a něhu.
Kolik může být asi hodin? Napadlo ho po chvilce. Orner o sobě zatím nedával vědět a i o něj se v tom hlubokém tichu pokoušela únava. Zívl. Snažil se zůstat ve střehu a udržet oči otevřené, ale nepovedlo se. Noční jízda planinou i rušný den si vybraly svou daň.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.04.2013, 11:30:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Je takřka až k neuvěření, že našeho hrdinu zachránily dvě děti, jenže i Ellad je tařka ještě... dítě! Mezi námi, každý čtenář musí (byť jen podvědomě) tušit, že hlavní postava zemřít nemůže, vo čem by pak bylo pokračování, že ano? Pěkně napínavá a čtivá část s dostatkem detailů. Jen aby Ellad nezaspal svůj "soukromý přívoz"... ;-)

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 23.04.2013, 18:56:49  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Neměla bych nic prozrazovat, ale máš pravdu, Ellad hned tak nezemře. A přívoz také nezaspí.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Duše ve sklepen...
Nikis
Země Ea - Pouť ...
J.K
Posel smrti IV:...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr